Případ se týkal způsobu, jakým Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) jednala se subdodavatelem, který poskytoval odborné znalosti a služby v odvětví IT. Podle stěžovatele nebyla za vykonanou práci zaplacena v plné výši. Poté, co jednání stěžovatele s hlavním dodavatelem zůstala bezvýsledná, obrátil se stěžovatel na veřejnou ochránkyni práv, přičemž zpochybnil způsob, jakým ESVČ daný spor řešila.

Veřejná ochránkyně práv připomněla, že neexistence přímého smluvního vztahu mezi orgánem EU a subdodavatelem nezbavuje prvně jmenovaného jakožto orgán veřejné moci povinnosti dodržovat základní právo subdodavatele na řádnou správu. Tato povinnost zahrnuje mimo jiné povinnost orgánu EU sledovat chování svého dodavatele a v případě potřeby trvat na tom, aby dodavatel plnil své povinnosti vůči subdodavateli. V daném případě veřejná ochránkyně práv konstatovala, že ESVČ se ujistila, že její požadavky na výstupy a dokumentaci byly hlavním dodavatelem řádně sděleny subdodavateli a že ESVČ provedla platby za ověřenou provedenou práci. ESVČ celkově vynaložila mnoho úsilí na nalezení řešení různých otázek týkajících se subdodávek.

Veřejná ochránkyně práv proto uzavřela šetření se závěrem, že ze strany ESVČ nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Případ se týkal způsobu, jakým Evropská komise řešila správní stížnost na rozhodnutí Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků Komise (PMO) nevyplatit stěžovateli určité rodinné přídavky se zpětnou platností.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise měla být ve své komunikaci se stěžovatelem jasnější a že způsob, jakým vyřídila správní stížnost, nebyl v souladu se zásadami řádné správy.

Vzhledem k tomu, že Komise trvala na tom, že za žádných okolností nebude stěžovateli vyplácet příspěvky se zpětnou platností, veřejný ochránce práv rozhodl, že další šetření této stížnosti nejsou odůvodněná.

Věc se týkala odmítnutí delegace EU v Alžírsku uhradit dodatečné náklady, které dodavateli vznikly během pandemie COVID-19. V důsledku „postupu smírného narovnání“ v této věci delegace EU potvrdila, že některé náklady mohou být stěžovateli proplaceny, ale trvala na tom, že jiné vzniklé náklady proplaceny být nemohou.  

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že stěžovatel a Evropská komise v zásadě nesouhlasili s výkladem použitelných smluvních ustanovení. V takových případech není na veřejném ochránci práv, aby určoval, jak by měla být smlouva vykládána, ale spíše na soudu. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že postoj Komise není nepřiměřený. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela se závěrem, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Případ se týkal způsobu, jakým delegace EU řešila žádost společnosti provozující oddělený hotel o vyplacení náhrady za rezervaci provedenou pro jednoho z jejích zaměstnanců na služební cestu poté, co se zaměstnanec k rezervaci nedostavil.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a vyzvala Evropskou službu pro vnější činnost (ESVČ), která má ve vztahu k delegacím EU určité povinnosti, aby zvážila vyplacení vyrovnávací platby. ESVČ v odpovědi souhlasila s tím, že uhradí částku odpovídající pobytu na dvě noci, což stěžovatel akceptoval.

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela na základě toho, že byl vyřešen.  

Stěžovatel je externí tlumočník, který vyjádřil obavy ohledně toho, jak Evropský parlament plnil své smluvní závazky v souvislosti s poskytováním tlumočnických služeb na dálku Evropskému parlamentu během pandemie COVID-19.

Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že Parlament poskytl přiměřené vysvětlení svého postoje, a šetření uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.