Stížnost se týkala odmítnutí Evropské centrální banky (ECB) poskytnout rodičovskou dovolenou zaměstnanci zaměstnanému na základě smlouvy o dočasném přidělení (ESCB/IO) používané pro výměny s národními centrálními bankami a s maximální dobou trvání tři roky. Stěžovatel tvrdil, že vyloučení zaměstnanců s těmito smlouvami z rodičovské dovolené porušuje zásadu rovného zacházení a právo na rodičovskou dovolenou podle čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

ECB tvrdila, že její pravidla jsou odůvodněna zvláštní a dočasnou povahou smluv ESCB/IO, potřebou zajistit kontinuitu provozu a skutečností, že zaměstnanci si zachovali přístup k rodičovské dovolené v rámci svých vnitrostátních systémů zaměstnanosti. Tvrdila, že čl. 33 odst. 2 Listiny nepřiznává bezpodmínečné právo na rodičovskou dovolenou a že si ponechává prostor pro uvážení při určování použitelných podmínek.

Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že ECB neprokázala, že odmítnutí základního práva zaměstnanců ESCB/IO na rodičovskou dovolenou bylo odůvodněné a přiměřené nebo že nebylo možné přijmout méně omezující opatření. Veřejná ochránkyně práv se rovněž domnívala, že možnost čerpat rodičovskou dovolenou později podle vnitrostátního práva není vhodnou náhradou za výkon tohoto práva, pokud je to pro péči o malé dítě nejrelevantnější.

Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že se jedná o nesprávný úřední postup, a doporučila, aby ECB přezkoumala svá pravidla pro krátkodobé zaměstnávání s cílem zajistit přiměřený přístup k rodičovské dovolené, zejména u smluv ESCB/IO obnovených po počátečním období.

Případ se týkal toho, jak Evropská komise zorganizovala testy ve výběrovém řízení na přijetí překladatele/úředníka se sídlem v Nikósii na Kypru. Testy se konaly pouze ve čtyřech městech EU a Komise uchazečům neproplatila cestovní výdaje a výdaje na pobyt. Komise svůj přístup založila na skutečnosti, že je nutná dokonalá znalost řečtiny a že většina kandidátů pochází z Kypru a Řecka. Stěžovatel, řecký občan žijící ve Švédsku, který byl zařazen do užšího výběru, považoval za nespravedlivé, že Komise od něj očekávala, že za účast na zkoušce zaplatí značnou částku.   

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise nezohlednila skutečnost, že mnoho občanů EU uplatňuje svou svobodu pohybu a žije a pracuje v jiných členských státech, než je jejich země původu. Veřejná ochránkyně práv připomněla zásadu zakotvenou ve služebním řádu, a sice že nábor zaměstnanců EU musí zajistit zaměstnance s nejvyššími standardy schopností, výkonnosti a bezúhonnosti, a shledala, že je problematické, že Komise nevyvinula žádné úsilí, aby usnadnila účast kandidáta, kterého vybrala do užšího výběru, na zkoušce.

Vzhledem k tomu, že dotčené výběrové řízení bylo dokončeno, veřejný ochránce práv případ uzavřel s tím, že žádná další šetření nejsou odůvodněná. Veřejná ochránkyně práv předložila Komisi návrh na zlepšení do budoucna. Požádala Komisi, aby řádně zvážila situaci uchazečů zařazených do užšího výběru s cílem zajistit stejnou možnost účastnit se prezenčních testů a pohovorů, a to buď tím, že těmto uchazečům nabídne náhradu nákladů, nebo tím, že jim nabídne možnost absolvovat testy nebo pohovory na vybraných zastoupeních Komise v členských státech.

 

Věci se týkaly rozhodnutí agentury Frontex nehradit stěžovatelům, kteří byli uchazeči v přijímacím řízení agentury Frontex pro členy jejího „stálého útvaru“, cestovní výdaje a výdaje na pobyt poté, co odcestovali do Varšavy (Polsko) za účelem plaveckých testů a lékařských prohlídek. Pravidla agentury Frontex pro nábor pracovníků stanoví, že náklady spojené se závěrečnou lékařskou prohlídkou budou uhrazeny pouze v případě, že uchazeč následně nastoupí na své místo v agentuře Frontex, zatímco stěžovatelé tak neučinili.

Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že podle platných pravidel agentury Frontex měla agentura Frontex provést samostatné hodnocení nákladů souvisejících s plaveckými testy, zatímco plavecké testy kombinovala s lékařskou prohlídkou kvůli tlaku na své přijímací postupy.

Veřejná ochránkyně práv předložila návrh řešení, podle něhož by agentura Frontex měla přehodnotit své rozhodnutí neproplatit stěžovatelům veškeré cestovní náklady a náklady na pobyt a měla by zvážit proplacení nevyhnutelných nákladů souvisejících s plaveckými zkouškami, které podstoupili. Agentura Frontex souhlasila s příspěvkem ve formě denního příspěvku na počet dnů navíc, které stěžovatelé strávili ve Varšavě, aby mohli absolvovat plavecké zkoušky.

Veřejná ochránkyně práv uzavřela šetření zjištěním, že agentura Frontex návrh řešení přijala.

 

Případ se týkal toho, jak Evropský orgán pro pracovní záležitosti (ELA) posuzoval odbornou praxi stěžovatele ve výběrovém řízení na přijetí asistenta pro oblast lidských zdrojů.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že výběrová komise přezkoumala informace uvedené v žádosti stěžovatele a posoudila je podle kritérií způsobilosti. Veřejná ochránkyně práv nezjistila žádné známky zjevné chyby ve způsobu, jakým výběrová komise posuzovala odbornou praxi stěžovatele. V tomto ohledu tedy nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany orgánu ELA. Nebylo však jasné, jak orgán ELA vyřídil správní stížnost stěžovatele. Orgán ELA vysvětlil, že stížnost původně nesprávně vyložil, ale že mezitím zaslal stěžovateli odpověď. Veřejná ochránkyně práv proto uzavřela šetření se závěrem, že v tomto ohledu nejsou odůvodněna žádná další šetření.

Případ se týkal rozhodnutí Evropské komise ukončit spolupráci s dočasným pracovníkem v rámci služeb péče o děti. Stěžovatel byl najat prostřednictvím externího dodavatele na týdenní smlouvy. Na základě pokynů Komise informoval dodavatel stěžovatelku, že Komise již nebude o její služby žádat. Stěžovatelka se obrátila na veřejnou ochránkyni práv a tvrdila, že jí Komise neposkytla odůvodnění svého rozhodnutí.

Veřejný ochránce práv soustavně zastává názor, že pokud orgány EU požádají o ukončení smlouvy určité osoby s externím dodavatelem, měly by uvést spravedlivé a objektivní důvody pro ukončení smlouvy, informovat dotčenou osobu a zajistit, aby měla možnost předložit před ukončením smlouvy připomínky. Nejistá povaha situace dočasného pracovníka znamená, že Komise má povinnost být spravedlivá a transparentní, a to i v případě neexistence smluvního vztahu. V tomto případě Komise nezajistila, aby stěžovateli bylo poskytnuto slyšení a možnost vyjádřit se k důvodům, které Komise uvedla, než se rozhodla nadále nepožadovat služby stěžovatele. Ačkoli je to politováníhodné, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že stěžovatel musel být o některých problémech informován v týdnu, který předcházel rozhodnutí Komise. Vzhledem k nedostatečnému vedení záznamů však veřejný ochránce práv není schopen ověřit, zda zaměstnanci Komise tyto otázky se stěžovatelem projednali. Veřejná ochránkyně práv nicméně vítá skutečnost, že Komise uznala, že v tomto případě mohla stěžovateli své odůvodnění dále vysvětlit.

Na tomto základě se veřejná ochránkyně práv domnívá, že žádná další šetření nejsou odůvodněná, a případ uzavírá.