Věc se týkala toho, že Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) neposkytla věcnou odpověď na správní stížnost týkající se obvinění z obtěžování a nesrovnalostí ze strany úředníka stálého útvaru kategorie 2.

Stěžovatel podal správní stížnost agentuře Frontex v březnu 2023. Agentura Frontex odpověděla, že na rozdíl od předchozích informací, které stěžovateli poskytla, nemá stěžovatel právo podat takovou stížnost. V důsledku toho by neobdržel věcnou odpověď. V průběhu šetření veřejné ochránkyně práv však agentura Frontex uvedla, že stěžovateli poskytne obecnou věcnou odpověď do listopadu 2024. Agentura Frontex poskytla tuto odpověď stěžovateli až v prosinci 2025. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že nekonzistentní informace poskytnuté stěžovateli a nehorázné zpoždění v odpovědi na stížnost představují nesprávný úřední postup. Veřejná ochránkyně práv však nepovažovala za nutné vydat doporučení vzhledem k tomu, že agentura Frontex nyní stěžovateli poskytla věcnou odpověď.

Šetření veřejné ochránkyně práv navíc odhalilo, že pro úředníky kategorie 2 neexistuje účinný mechanismus pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy, například v situacích obtěžování v agentuře Frontex. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že se jedná o systémový problém, který rovněž představuje nesprávný úřední postup.

Veřejná ochránkyně práv doporučila, aby správní rada agentury Frontex zavedla při nadcházející revizi právního rámce pro příslušníky kategorie 2 účinný mechanismus pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy.

Případ se týkal skutečnosti, že zaměstnanec Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO) omylem zaslal stěžovateli e-mail, který považoval za urážlivý.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že obsah dotčeného e-mailu je skutečně nevhodný, ale domnívala se, že Komise přijala vhodná opatření k řešení této záležitosti, zejména tím, že se stěžovateli omluvila a přijala opatření, aby se takovým incidentům v budoucnu zabránilo, zejména tím, že zaměstnancům připomněla jejich povinnost komunikovat zdvořile.

Veřejná ochránkyně práv případ uzavřela s tím, že žádné další šetření nebylo odůvodněné.  

Věc se týkala způsobu, jakým Evropský úřad pro výběr personálu (EPSO) vyřídil žádost uchazeče, který nedávno porodil, o změnu termínu ústní zkoušky (rozhovoru) ve výběrovém řízení na odborníky na technickou podporu. Úřad EPSO souhlasil s přeložením jednoho pohovoru, ale přeložil jej tak, aby se konal ve stejný den jako další pohovor související s výběrovým řízením. Stěžovatelka nebyla spokojena s tím, jak úřad EPSO řešil její správní stížnost v této věci.

Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že není rozumné, aby úřad EPSO naplánoval dva testy ve stejný den, neboť všichni ostatní uchazeči mohli testy absolvovat v samostatných dnech. Pro stěžovatelku to bylo obzvláště obtížné, neboť nedávno porodila. Způsob, jakým úřad EPSO žádost vyřídil, tedy představoval nesprávný úřední postup. V této souvislosti veřejná ochránkyně práv navrhla úřadu EPSO, aby se stěžovatelem zahájil dialog s cílem nalézt vhodné a spravedlivé řešení.

Případ se týkal způsobu, jakým Evropská komise řešila žádost novináře pracujícího v tiskové agentuře o zařazení na seznam adresátů tiskových zpráv, na něž bylo uvaleno embargo, konkrétně „Euro indicators“ Eurostatu, které poskytují pravidelné ekonomické statistické informace. Eurostat, který je součástí Komise, odmítl přidat novináře na seznam, protože uvedl, že na takové distribuční seznamy mohou být zařazeni pouze novináři nebo agentury, kterým Komise udělila mediální „akreditaci“. Nebylo možné, aby novinář nebo jeho tisková agentura získali akreditaci, protože nesplňovali jednu z podmínek, a sice že agentura nebo novinář v agentuře má bydliště v Belgii. Stěžovatel tvrdil, že tato praxe je diskriminační a znamená, že pouze větší mediální organizace s dostatečnými finančními zdroji, které si mohou dovolit mít novináře v Belgii, mohou dostávat informace, na něž je uvaleno embargo.

Veřejná ochránkyně práv shledala, že je rozumné, aby Komise zahrnula bydliště v Belgii jako podmínku pro akreditaci, pokud jde o přístup do fyzických budov orgánů EU v Bruselu. Měla však za to, že zahrnutí požadavku bydliště v Belgii jako podmínky pro zařazení na distribuční seznamy členů sdělovacích prostředků je nepřiměřené.

Veřejná ochránkyně práv uzavřela šetření zjištěním nesprávného úředního postupu a požádala Komisi, aby do šesti měsíců podala zprávu a informovala ji o opatřeních, která přijala k řešení této situace.