Věc se týkala žádosti novináře o přístup veřejnosti k prohlášením o střetu zájmů předloženým soudci a generálními advokáty Soudního dvora a Tribunálu od 1. ledna 2018. Prohlášení členů Účetního dvora, kteří jsou v současné době ve službě, jsou zveřejňována na jeho internetových stránkách, ale po skončení jejich funkčního období jsou odstraněna. Soudní dvůr odepřel přístup k požadovaným prohlášením bývalých členů, že se jedná o „soudní písemnosti“, na něž se nevztahuje jeho rozhodnutí o přístupu veřejnosti ke správním dokumentům Soudního dvora.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření této stížnosti a požádala o objasnění, jak Účetní dvůr rozlišuje mezi soudními a správními dokumenty, které má k dispozici. Krátce po zahájení šetření však Účetní dvůr veřejnému ochránci práv sdělil, že svou praxi změnil a že nyní na požádání umožňuje přístup k prohlášením o zájmech, s výjimkou důvěrných příloh těchto prohlášení. Účetní dvůr rovněž uvedl, že na požádání zpřístupní veškerá předchozí prohlášení svých členů, jejichž funkční období skončilo.

Veřejná ochránkyně práv uvítala včasné rozhodnutí Účetního dvora zvýšit transparentnost v této oblasti. Stížnost považovala za vyřešenou a případ uzavřela. Zároveň se s Účetním dvorem podělila o několik připomínek ke svému mandátu v souvislosti se správní činností Účetního dvora při vyřizování žádostí o přístup veřejnosti.

Případ se týkal odmítnutí Agentury Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (Eurojust) poskytnout veřejnosti přístup k sedmi dokumentům týkajícím se získávání informací z komunikačních zařízení migrantů. Při odepření přístupu veřejnosti k částem dokumentů se Eurojust opíral o dvě výjimky stanovené v právních předpisech EU o přístupu veřejnosti k dokumentům, a to potřebu chránit veřejný zájem, pokud jde o veřejnou bezpečnost, a potřebu chránit osobní údaje.

Na základě nahlédnutí do sporných dokumentů nebyl veřejný ochránce práv přesvědčen argumenty Eurojustu, podle nichž by širší zpřístupnění dokumentů ohrozilo ochranu veřejného zájmu v oblasti veřejné bezpečnosti. Veřejná ochránkyně práv předložila návrh řešení, v němž požádala Eurojust, aby přehodnotil svůj postoj k žádosti s cílem umožnit širší veřejnosti přístup ke sporným dokumentům. Vyzvala přitom Eurojust, aby se zaměřil na tři z dotčených dokumentů s následnými úpravami dvou dalších dokumentů.

Eurojust přijal návrh veřejné ochránkyně práv na řešení a poskytl stěžovateli širší přístup k téměř všem dokumentům. Veřejná ochránkyně práv uvítala kladnou odpověď Eurojustu na její návrh řešení a šetření uzavřela.

Případ se týkal nabídkového řízení organizovaného Evropskou agenturou pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex), které se týkalo poskytování oděvního vybavení příslušníkům agentury Frontex. Stěžovatel, společnost, která se rovněž zúčastnila zadávacího řízení, vyjádřil u agentury Frontex obavy ohledně zadání zakázky vítězné společnosti. Konkrétně stěžovatel tvrdil, že agentura Frontex měla odmítnout vítěznou nabídku z důvodu údajných finančních obtíží uchazeče a jeho nedostatků při plnění jiné zakázky, jakož i proto, že nabídka, kterou předložil, byla podle stěžovatele mimořádně nízká.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že agentura Frontex správně provedla kontrolu způsobilosti úspěšného uchazeče v souladu s platnými pravidly. Kromě toho shledala, že hodnocení agentury Frontex, že vybraná nabídka nebyla mimořádně nízká, bylo přiměřené a v souladu s platnými pravidly.

Veřejná ochránkyně práv uzavřela šetření zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Tento případ se týkal toho, jak Evropská komise vyřídila žádost novináře o přístup veřejnosti k dokumentům souvisejícím s pracovní cestou koordinátora Komise pro boj proti antisemitismu a podporu židovského života do Izraele. Komise odmítla potvrdit nebo popřít existenci takových dokumentů s odkazem na pravidla EU pro ochranu údajů. Tvrdila, že i uznání existence takových dokumentů by znamenalo předání osobních údajů, aniž by to bylo nezbytné pro konkrétní účel ve veřejném zájmu, což stěžovatel neprokázal.

Během šetření Komise vyšetřovacímu týmu veřejné ochránkyně práv potvrdila, že se cesta uskutečnila a že uhradila náklady na tuto cestu, čímž vyřešila hlavní obavy stěžovatele týkající se transparentnosti.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že vzhledem k viditelnosti úlohy a citlivosti tématu existuje veřejný zájem na veřejné kontrole profesních činností koordinátora. Poté, co však Komise pracovní cestu potvrdila a uhradila náklady v souladu s platnými pravidly, dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že veřejný zájem na kontrole profesní činnosti koordinátora byl splněn.

Veřejná ochránkyně práv však Komisi navrhla zlepšení, konkrétně aby v zájmu zvýšení transparentnosti aktivně zveřejňovala shrnutí oficiálních činností koordinátora, včetně informací o pracovních cestách.

Veřejná ochránkyně práv případ uzavřela a dospěla k závěru, že žádná další šetření nejsou odůvodněná.

Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k zápisům ze zasedání správní rady Agentury Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol). Europol identifikoval dva dokumenty, které spadají do oblasti působnosti žádosti, a udělil částečný přístup. Uplatnil přitom šest výjimek podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům a tvrdil, že úplné zpřístupnění by mohlo ohrozit ochranu veřejného zájmu, pokud jde o veřejnou bezpečnost a mezinárodní vztahy, soukromí a integritu jednotlivce, právní poradenství, účel auditů a probíhající a uzavřené rozhodovací procesy Europolu.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření a její vyšetřovací tým zkontroloval dotčené dokumenty. Po této kontrole nebyla veřejná ochránkyně práv přesvědčena o uplatňování výjimek z přístupu veřejnosti, jichž se dovolává Europol. Veřejná ochránkyně práv proto předložila návrh řešení a požádala Europol, aby přehodnotil svůj postoj k žádosti s cílem poskytnout širší přístup a poskytnout další odůvodnění pro případné zbývající úpravy.

V reakci na to se Europol zavázal zvýšit úroveň podrobností ve veřejně dostupných shrnutích výsledků zasedání své správní rady a sdílel s veřejnou ochránkyní práv shrnutí ze zasedání správní rady ve dnech 25. a 26. června 2025, které se řídí novým přístupem Europolu. Europol však neposkytl širší přístup k dotčeným podrobným zápisům z jednání, neboť měl za to, že se na ně vztahuje obecná domněnka o nezpřístupnění, aby byla chráněna důvěrnost jednání. 

Veřejná ochránkyně práv uvítala větší míru proaktivní transparentnosti, pokud jde o shrnutí zasedání správní rady, která Europol zveřejňuje. Veřejná ochránkyně práv však vyjádřila politování nad tím, že Europol neposkytl širší přístup k dotčenému zápisu ze schůze ani neuvedl důvody, proč by další přístup nemohl být poskytnut v reakci na její návrh řešení. Namísto toho Europol uplatnil obecnou domněnku nezveřejnění, s níž veřejný ochránce práv nesouhlasil. Veřejná ochránkyně práv se sice domnívala, že žádná další šetření nejsou v tomto případě odůvodněná, připomněla však, že Europol by měl žadatelům o přístup veřejnosti poskytnout dostatečně podrobné odůvodnění, které jim umožní pochopit, proč nelze (úplný) přístup poskytnout. Požádala rovněž Europol, aby i nadále individuálně posuzoval podrobný zápis ze zasedání své správní rady v reakci na budoucí žádosti o přístup veřejnosti podle nařízení č. 1049/2001.

Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k výměnám informací mezi Komisí, organizací se sídlem v USA a Europolem o problematice pohlavního zneužívání dětí. Stěžovatel předložil svou žádost Komisi v listopadu 2024.

Komise poprvé odpověděla v březnu 2025. Identifikovala 14 dokumentů, které spadají do působnosti žádosti, poskytla částečný přístup k 11 dokumentům a odepřela přístup ke třem dokumentům v plném rozsahu. Komise přitom tvrdila, že zpřístupnění by mohlo ohrozit soukromí, veřejný zájem, pokud jde o veřejnou bezpečnost, a její vlastní rozhodovací proces.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Komise podáním „potvrzující žádosti“ v dubnu 2025. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl, obrátil se v červenci 2025 na veřejnou ochránkyni práv.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se implicitního odmítnutí Komise poskytnout přístup veřejnosti a jako první krok požádala Komisi, aby co nejdříve přijala výslovnou odpověď na potvrzující žádost stěžovatele. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě neobdržela odpověď, vyšetřovací tým veřejného ochránce práv dotčené dokumenty zkontroloval.

Komise žadateli odpověděla v březnu 2026 a poskytla (širší) částečný přístup ke všem 14 dokumentům. Stěžovatel ve svých připomínkách k potvrzujícímu rozhodnutí Komise zbývající úpravy nezpochybnil. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že stížnost na implicitní odmítnutí Komise byla vyřešena nyní poskytnutým částečným přístupem. Veřejná ochránkyně práv však vyjadřuje politování nad zpožděním Komise při vyřizování žádosti stěžovatelky o přístup, které přetrvávalo i poté, co zahájila šetření. Veřejná ochránkyně práv nadále pečlivě sleduje záležitost zpoždění na základě stížností, které jí byly předloženy.