Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k výměnám informací mezi Komisí, organizací se sídlem v USA a Europolem o problematice pohlavního zneužívání dětí. Stěžovatel předložil svou žádost Komisi v listopadu 2024.

Komise poprvé odpověděla v březnu 2025. Identifikovala 14 dokumentů, které spadají do působnosti žádosti, poskytla částečný přístup k 11 dokumentům a odepřela přístup ke třem dokumentům v plném rozsahu. Komise přitom tvrdila, že zpřístupnění by mohlo ohrozit soukromí, veřejný zájem, pokud jde o veřejnou bezpečnost, a její vlastní rozhodovací proces.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Komise podáním „potvrzující žádosti“ v dubnu 2025. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl, obrátil se v červenci 2025 na veřejnou ochránkyni práv.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se implicitního odmítnutí Komise poskytnout přístup veřejnosti a jako první krok požádala Komisi, aby co nejdříve přijala výslovnou odpověď na potvrzující žádost stěžovatele. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě neobdržela odpověď, vyšetřovací tým veřejného ochránce práv dotčené dokumenty zkontroloval.

Komise žadateli odpověděla v březnu 2026 a poskytla (širší) částečný přístup ke všem 14 dokumentům. Stěžovatel ve svých připomínkách k potvrzujícímu rozhodnutí Komise zbývající úpravy nezpochybnil. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že stížnost na implicitní odmítnutí Komise byla vyřešena nyní poskytnutým částečným přístupem. Veřejná ochránkyně práv však vyjadřuje politování nad zpožděním Komise při vyřizování žádosti stěžovatelky o přístup, které přetrvávalo i poté, co zahájila šetření. Veřejná ochránkyně práv nadále pečlivě sleduje záležitost zpoždění na základě stížností, které jí byly předloženy.

Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům Agentury Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol) týkajícím se její spolupráce s orgány členských států, Spojeného království a agentury Frontex v oblasti boje proti převaděčství v Lamanšském průlivu. Europol identifikoval 197 dokumentů, které spadají do oblasti působnosti žádosti, a odepřel přístup ke všem těmto dokumentům. Odmítnutím přístupu Europol tvrdil, že zpřístupnění dokumentů by ohrozilo ochranu veřejného zájmu, pokud jde o veřejnou bezpečnost a její mezinárodní vztahy. 

Vyšetřovací tým veřejného ochránce práv zkontroloval vzorky sporných dokumentů a setkal se se zástupci Europolu. Na základě toho a vzhledem k širokému prostoru pro uvážení, který mají orgány a agentury EU, pokud se domnívají, že je ohrožena veřejná bezpečnost a mezinárodní vztahy, veřejná ochránkyně práv konstatovala, že rozhodnutí Europolu o odepření přístupu veřejnosti nebylo zjevně nesprávné.

Vzhledem k tomu, že dotčené veřejné zájmy nemohou být nahrazeny jiným veřejným zájmem, který je považován za důležitější, uzavřel veřejný ochránce práv šetření s tím, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Europolu.

Věc se týkala doby, kterou Evropská komise potřebovala k zajištění toho, aby Španělsko splnilo rozsudek Soudního dvora Evropské unie týkající se španělských vnitrostátních pravidel, pokud jde o odpovědnost státu za porušení práva EU. Stěžovatel se obával, že Komise nepřijímá včasná a účinná opatření k zajištění toho, aby Španělsko rozsudek splnilo.  

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise obecně tuto záležitost od přijetí rozsudku aktivně sledovala. Ačkoli existovalo období přibližně jednoho roku, které nevykazovalo žádnou zdokumentovanou stopu opatření přijatých Komisí, doba potřebná k řešení této záležitosti mohla být částečně přičítána situaci ve Španělsku. Veřejná ochránkyně práv navíc považovala za opodstatněný postoj Komise, že pokud členský stát prokáže ochotu přijmout opatření, může být nejúčinnější cestou vpřed dialog.

Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že vzhledem k dosavadním krokům Komise, včetně nedávné výzvy zaslané Španělsku, a vzhledem k okolnostem případu, které vysvětlují harmonogram opatření Komise, nebyla v té době žádná další šetření odůvodněná, a případ uzavřela.

Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k projevu zástupce výkonného ředitele Agentury Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol). Europol zjistil, že informační sdělení obsahující příslušný projev spadá do oblasti působnosti žádosti stěžovatele o přístup. Poskytl široký přístup k dokumentu, ale upravil část projevu týkající se organizačních návrhů a diskusních bodů souvisejících s budoucností agentury. Europol přitom vycházel ze dvou výjimek stanovených unijními právními předpisy o přístupu veřejnosti k dokumentům a tvrdil, že jejich zpřístupnění by ohrozilo veřejný zájem, pokud jde o veřejnou bezpečnost a rozhodovací proces. 

Stěžovatel požádal Europol, aby své rozhodnutí přezkoumal (podáním „potvrzující žádosti“), ale Europol trval na svém názoru, že informace týkající se budoucnosti agentury, o nichž stále probíhají jednání, nelze zpřístupnit.

Na základě kontroly požadovaného dokumentu nebyl veřejný ochránce práv přesvědčen vysvětlením Europolu, že jeho další zpřístupnění by ohrozilo veřejný zájem, pokud jde o veřejnou bezpečnost nebo rozhodovací proces týkající se budoucnosti agentury. Veřejná ochránkyně práv však konstatovala, že velmi podobná diskuse o budoucnosti Europolu byla uspořádána ve skupině pro společnou parlamentní kontrolu Europolu a živě přenášena Evropským parlamentem. V této souvislosti nepovažovala veřejná ochránkyně práv za účelné pokračovat ve svém šetření. Navrhla však, aby Europol přehodnotil svůj postoj s ohledem na její připomínky a obsah veřejné diskuse v rámci skupiny pro společnou parlamentní kontrolu s cílem poskytnout další přístup k požadovanému dokumentu.