Obě věci se týkaly toho, jak Evropská komise vyřídila stížnost na Finsko týkající se nesplnění povinnosti v souvislosti s tím, že finské orgány odmítly uznat odbornou kvalifikaci psychoterapeutů vydanou univerzitou se sídlem ve Spojeném království. Stěžovatelé – studenti, kteří byli dotčeni neuznáním – tvrdili, že Komise nesprávně vyřídila stížnost na nesplnění povinnosti a nepřijala rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise zahájila posuzování stížnosti na porušení právních předpisů se zpožděním, a posouzení této stížnosti trvalo přibližně sedm let, což je dlouhá doba. Doba trvání posouzení však byla způsobena především faktory, které byly buď odůvodněné, nebo přinejmenším nemohly být přičítány Komisi. Komise zejména vyčkala, až Soudní dvůr Evropské unie vydá v této věci rozhodnutí o předběžné otázce, a poté až do dokončení následných souvisejících vnitrostátních řízení a následných opatření ve Finsku.

Vzhledem k tomu, že Komise případ uzavřela v březnu 2025 a poskytla pro své posouzení přiměřené vysvětlení, uzavřela veřejná ochránkyně práv šetření se závěrem, že v této věci nejsou odůvodněna žádná další šetření.

Případ se týkal doby, kterou Evropská komise potřebovala k dokončení svého posouzení stížnosti na nesplnění povinnosti podané proti Španělsku v roce 2018. Stížnost na porušení právních předpisů se týkala legislativních změn zavedených v roce 2014 ve španělském zákoně o přístavech a následného prodloužení doby platnosti koncesí na provozování rekreačních vodních sportů ve veřejném přístavu přístavním orgánem Baleárských ostrovů. Stěžovatel ve své stížnosti na porušení právních předpisů v podstatě tvrdil, že uvedené legislativní změny a prodloužení doby platnosti koncesí přístavním orgánem Baleárských ostrovů jsou v rozporu s články 49, 56 a 106 SFEU.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise neprokázala, že v daném případě jednala s náležitou péčí a aktivně, a že neposkytla přesvědčivé důvody, proč nebyla schopna dokončit své posouzení po více než sedmi letech. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že se jedná o nesprávný úřední postup, a doporučila, aby Komise dokončila své posouzení bez dalšího odkladu. Veřejná ochránkyně práv rovněž zjistila problémy týkající se informací poskytnutých stěžovateli a vedení záznamů v souvislosti s dialogem v rámci projektu EU Pilot, který Komise vedla se Španělskem, a předložila v tomto ohledu dva odpovídající návrhy na zlepšení.

Věc se týkala způsobu, jakým Evropská komise vyřídila žádost o přístup veřejnosti k dokumentům týkajícím se provádění rozsudku týkajícího se evropských harmonizovaných norem. Soudní dvůr ve svém rozsudku považoval tyto normy, které evropské normalizační organizace vypracovávají na žádost Komise, za součást práva EU vzhledem k jejich významným právním účinkům. V důsledku toho Soudní dvůr rozhodl, že Komise musí přijmout praktická opatření pro zpřístupnění těchto norem veřejnosti. Stěžovatel požádal o přístup k internímu posouzení rozsudku Soudního dvora ze strany Komise.

Komise odepřela přístup k dokumentům, u nichž zjistila, že spadají do oblasti působnosti žádosti, s odvoláním na potřebu chránit právní poradenství a probíhající soudní řízení, jakož i svůj rozhodovací proces. Komise zejména tvrdila, že její interní posouzení úzce souvisí s několika věcmi, které jsou stále projednávány u soudů EU.

Na základě kontroly dokumentů veřejná ochránkyně práv zjistila, že z velké části obsahují obecné informace, k nimž již veřejnost a strany probíhajícího soudního řízení, jichž se Komise dovolává, mohou mít přístup. Ačkoli veřejná ochránkyně práv nebyla přesvědčena o stanovisku Komise, že částečný přístup k požadovaným dokumentům nemohl být poskytnut, zjistila, že v tomto případě nejsou odůvodněná žádná další šetření vzhledem k tomu, že informace o tom, jak Komise provedla rozsudek, jsou již veřejně dostupné. Veřejná ochránkyně práv však navrhla, aby Komise s ohledem na své připomínky přehodnotila svůj postoj k žádosti o přístup s cílem poskytnout částečný přístup.