Případ se týkal odmítnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) poskytnout veřejnosti plný přístup k zadávací dokumentaci a zprávám o auditu. Při odepření přístupu k částem dokumentů SRB vycházel z různých výjimek stanovených unijními právními předpisy o přístupu veřejnosti k dokumentům.

V návaznosti na kontrolu sporných dokumentů a posouzení dodatečných vysvětlení SRB považoval veřejný ochránce práv rozhodnutí SRB odepřít veřejnosti přístup k částem sporných dokumentů za odůvodněné.

Veřejná ochránkyně práv proto šetření uzavřela a shledala, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Věc se týkala žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) týkajícím se údajných případů lakování nazeleno ve finančním sektoru. Orgán EBA označil dva dokumenty za dokumenty spadající do oblasti působnosti žádosti a odepřel přístup k jednomu z nich. Odmítnutím přístupu EBA tvrdil, že zpřístupnění tohoto dokumentu by ohrozilo ochranu obchodních zájmů, ochranu cílů inspekce, vyšetřování a auditu a ochranu probíhajícího rozhodovacího procesu.

Vyšetřovací tým veřejného ochránce práv zkontroloval sporný dokument a související dokumenty a setkal se se zástupci orgánu EBA. Na základě kontroly a dodatečných vysvětlení poskytnutých během zasedání shledala veřejná ochránkyně práv rozhodnutí orgánu EBA odepřít veřejnosti přístup k danému dokumentu za přiměřené.

Veřejná ochránkyně práv šetření uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánu EBA.

Věc se týkala žádosti o přístup veřejnosti k „vnitřním dokumentům“ a „korespondenci se Španělskem“ v souvislosti se stížností týkající se porušení práva EU, kterou stěžovatel již dříve předložil Evropské komisi. Komise odpověděla, že nemá k dispozici žádné dokumenty odpovídající popisu v žádosti stěžovatele o přístup, a proto není schopna žádosti vyhovět. Komise však odkázala na některé interní dokumenty, které nebyly zaregistrovány v jejím systému správy dokumentů, jelikož nesplňovaly platná kritéria pro registraci. Komise informovala stěžovatele, že se domnívá, že tyto dokumenty nemá k dispozici.

Veřejná ochránkyně práv zkontrolovala interní dokumenty, na které odkazuje Komise, a považovala je za „dokumenty“ podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům (nařízení č. 1049/2001).

V tomto ohledu měl veřejný ochránce práv za to, že pro to, aby dokument spadal do působnosti nařízení č. 1049/2001, není rozhodující, zda byl zaregistrován v systému správy dokumentů orgánu. Ačkoli je rozumné, aby Komise začala vyhledávat dokumenty ve svém systému správy dokumentů, pokud jednotlivci předloží cílené žádosti veřejnosti o přístup ke konkrétním dokumentům, měla by Komise tyto dokumenty vyhledávat mimo svůj systém správy dokumentů. Pokud Komise následně vyhledá požadované dokumenty, měla by je posoudit za účelem jejich zpřístupnění podle nařízení č. 1049/2001 bez ohledu na to, zda splňují platná kritéria pro registraci.

V tomto případě Komise požadované dokumenty našla. Komise je proto měla pro účely poskytnutí informací posoudit. Skutečnost, že tak Komise neučinila, představuje nesprávný úřední postup.

Veřejná ochránkyně práv proto nesouhlasila s tím, jak Komise žádost vyřídila, ale domnívala se, že pokračování v šetření s doporučením posoudit výměny e-mailů podle nařízení č. 1049/2001 by neposloužilo užitečnému účelu. Je tomu tak proto, že veřejná ochránkyně práv soustavně zastává názor, že praxe Komise spojovat registraci dokumentů s jejich identifikací a zpracováním podle nařízení č. 1049/2001 je problematická, a to i ve svém doporučení ve věci 1316/2023/MIG. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela zjištěním nesprávného úředního postupu.