Případ se týkal praxe Evropského úřadu pro výběr personálu (EPSO), kdy se uchazeči nemohli ucházet o více než jedno souběžné výběrové řízení pro úředníky EU, i když splňovali kritéria. Úřad EPSO odmítl stěžovateli povolit, aby se přihlásil do dvou souběžných výběrových řízení na nábor překladatelů pro orgány EU, a přesvědčivě nevysvětlil důvody pro uplatnění této praxe.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že tato praxe by mohla mít za následek bránění náboru nejkvalifikovanějších osob, a že by proto úřad EPSO měl být schopen poskytnout přesvědčivé odůvodnění, proč tuto praxi uplatňuje. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že neposkytnutí takového odůvodnění stěžovateli úřadem EPSO představuje nesprávný úřední postup. Rovněž konstatovala, že jakékoli pokračování v praxi by při neexistenci přesvědčivého odůvodnění nutně rovněž představovalo nesprávný úřední postup. Veřejná ochránkyně práv proto úřadu EPSO doporučila, aby svou politiku v souvislosti s touto praxí okamžitě přezkoumal.

V reakci na to úřad EPSO zřídil interní reflexní skupinu, která má provést podrobné posouzení dopadů jakékoli změny politiky v této oblasti. Posouzení bude správní radě úřadu EPSO předloženo do prosince 2018. Rada musí přijmout konečné rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že úřad EPSO jedná na základě jejího doporučení, veřejná ochránkyně práv se rozhodla případ uzavřít.

Věc se týkala posouzení zkušební doby dočasného zaměstnance Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (dále jen „EASO“). Stěžovatelka, která byla na konci zkušební doby propuštěna, tvrdila, že její posouzení vykazuje řadu procesních nedostatků. Kromě toho úřad EASO neodpověděl na její stížnosti podané na základě služebního řádu EU.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a požádala úřad EASO, aby na stížnosti odpověděl. Zjistila, že úřad EASO přijal nezbytná opatření k zajištění nestranného posouzení zkušební doby stěžovatelky a respektoval právo stěžovatelky být vyslechnuta před přijetím konečného rozhodnutí o jejím dalším zaměstnání. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela.

Úředníci EU musí před prvním povýšením prokázat schopnost pracovat ve třetím jazyce. Když stěžovatel, který pracuje v agentuře EU, neuspěl se zkouškou jazykových znalostí ve svém třetím jazyce, požádal úřad EPSO, aby mu v písemné zkoušce ze zkoušky sdělil důvody pro relativně nízkou známku a aby ho rovněž informoval o možných mechanismech přezkumu. Podle jeho názoru se vysvětlení úřadu EPSO týkající se jeho platové třídy jevila jako nesoudržná, zatímco jeho původní odpověď týkající se možností přezkumu byla nesprávná. V návaznosti na naléhání stěžovatele souhlasil úřad EPSO s přehodnocením jeho písemné zkoušky. Druhý hodnotitel potvrdil původní platovou třídu.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala. Zkoumala test stěžovatele i hodnocení obou hodnotitelů. Veřejná ochránkyně práv nezjistila při posuzování písemného testu stěžovatele žádnou zjevnou chybu ani náznaky podjatosti. Pokud jde o chybné informace o možnostech přezkumu, úřad EPSO svou chybu uznal a stěžovateli se omluvil. Veřejná ochránkyně práv nepovažovala další šetření za nezbytná a případ uzavřela. Navrhla však zlepšení, pokud jde o informace poskytované účastníkům testů jazykových znalostí o řízení a jejich právech na přezkum/odvolání.

Věc se týkala rozhodnutí střediska ECDC ukončit smlouvu dočasného zaměstnance na konci zkušební doby.

Veřejná ochránkyně práv provedla šetření v této věci a dospěla k závěru, že vysvětlení poskytnutá střediskem ECDC ohledně jeho rozhodnutí neponechat stěžovatele na konci zkušební doby v zaměstnání jsou obecně přiměřená.

Veřejná ochránkyně práv se však domnívala, že středisko ECDC stěžovateli včas nevyjasnilo a) že problémy zjištěné v dialogu o hodnocení nových účastníků byly natolik závažné, že odůvodňovaly ukončení smlouvy stěžovatele, b) oblasti, v nichž je třeba se prostřednictvím konkrétního a jasného akčního plánu zlepšit. Pokud tak neučinil, jednalo se o nesprávný úřední postup. Veřejná ochránkyně práv se navíc domnívá, že za okolností, kdy orgán EU nemá dostatek času na řádné vyhodnocení práce dočasného zaměstnance nebo kdy dočasný zaměstnanec neměl dostatečnou příležitost napravit nedostatky ve svém výkonu, by byla řádná správa přezkoumat, zda existují „výjimečné okolnosti“ odůvodňující prodloužení zkušební doby. Vzhledem k tomu, že ve spisu nejsou žádné důkazy o tom, že by středisko ECDC vážně přezkoumalo možnost prodloužení zkušební doby stěžovatele, veřejná ochránkyně práv předložila odpovídající návrh na zlepšení do budoucna. A konečně, vzhledem k tomu, že je řádnou správou omluvit se za jakékoli špatné postupy, je veřejná ochránkyně práv přesvědčena, že ECDC by mělo uznat své chyby při řešení tohoto případu a omluvit se stěžovateli za tyto chyby.

Případ se týkal rozhodnutí Komise změnit svůj původní návrh na převod nároků stěžovatele na důchod nabytých v důchodovém systému Spojeného království do důchodového systému EU.

Komise tvrdila, že je povinna změnit svůj původní návrh, neboť byl založen na obecných prováděcích ustanoveních, která byla v době předložení návrhu již zastaralá. Revidovaný návrh Komise, který byl pro stěžovatele méně příznivý, vycházel z revidovaných obecných prováděcích ustanovení skutečně platných k datu původního návrhu. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla dodržet svůj první návrh, který již přijal.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a konstatovala, že Tribunál rozhodl, že Komise není ze zákona povinna předkládat návrhy na převod nároků na důchod nabytých mimo důchodový systém EU a že skutečné určení hodnoty těchto převedených nároků na důchod může být provedeno až po převodu. Ve skutečnosti se jednalo o praxi zavedenou Komisí pouze proto, aby lépe informovala své úředníky o tom, co mohou očekávat, jakmile se skutečně rozhodnou požádat o převod svých důchodových práv do důchodového systému EU.

Veřejná ochránkyně práv proto uzavřela stížnost se závěrem, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise.

Případ se týkal opatření úřadu OLAF po obdržení zprávy o whistleblowingu spojující Evropský úřad pro bezpečnost letectví (EASA) s údajnou manipulací se zprávou o inspekci ochrany letectví před protiprávními činy. Po předběžném posouzení byl veřejný ochránce práv znepokojen tím, co se zdálo být rozhodnutím úřadu OLAF případ zamítnout a vrátit věc agentuře EASA navzdory skutečnosti, že se oznamovatel vědomě rozhodl podat svou zprávu úřadu OLAF, a nikoli agentuře EASA. Veřejná ochránkyně práv se předběžně domnívala, že takové rozhodnutí by mohlo mít negativní dopad na účinnost ustanovení o whistleblowingu obecně. Rozhodla se proto záležitost prošetřit.

Po kontrole spisů úřadu OLAF veřejný ochránce práv zjistil, že úřad OLAF náležitě zvážil, zda zahájit vyšetřování. Ukázalo se rovněž, že OLAF ve skutečnosti případ neuzavřel, ale požádal agenturu EASA, aby záležitost přezkoumala a podala zprávu o výsledcích svého vyšetřování. OLAF si kromě toho vyhradil právo zahájit formální vyšetřování v pozdější fázi. V této souvislosti veřejná ochránkyně práv zjistila, že úřad OLAF se zprávou stěžovatele o whistleblowingu náležitě zabýval. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že úřad OLAF měl stěžovatele výslovněji informovat, že jeho postoupení záležitosti agentuře EASA neznamená, že úřad OLAF v této záležitosti nepřijme žádná další opatření. V tomto ohledu učinila další poznámku.

Věc se týkala propuštění stěžovatele jako zaměstnance policejní mise Evropské unie a jeho následné žádosti o přístup k dokumentům obsaženým v jeho osobním spisu.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že odvolání stěžovatele je legální. Zjistila však také, že mise měla před propuštěním stěžovatele počkat na dokončení procesu vnitřního přezkumu, který se skutečně zabýval situací stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv proto považovala za vhodné požádat Evropskou službu pro vnější činnost (ESVČ) v návrhu řešení, aby stěžovateli nabídla platbu ex gratia jako uznání chyb, kterých se mise dopustila. ESVČ návrh přijala a nabídla platbu ex gratia ve výši 2000 EUR. Stěžovatel nabídku nepřijal. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že částka nabízená ESVČ je přiměřená, a že proto neexistují důvody pro další šetření tohoto aspektu případu.

Pokud jde o přístup stěžovatele k jeho osobnímu spisu, veřejná ochránkyně práv zjistila, že ze strany ESVČ nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Od 1. ledna 2014 jsou orgány EU povinny zavést vnitřní pravidla pro whistleblowing týkající se ochrany oznamovatelů, poskytování informací oznamovatelům a postupu pro vyřizování stížností oznamovatelů ohledně způsobu, jakým s nimi bylo zacházeno. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření z vlastního podnětu adresované Evropskému parlamentu, Evropské komisi, Radě Evropské unie, Soudnímu dvoru Evropské unie, Evropskému účetnímu dvoru, Evropské službě pro vnější činnost, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru, Výboru regionů a evropskému inspektorovi ochrany údajů, aby zajistila, že správa EU učiní vše, co je v jejích silách, aby povzbudila jednotlivce, kteří se dozví o závažném pochybení nebo protiprávním jednání, aby se vyjádřili.

Veřejná ochránkyně práv je zklamána tím, že se ze svých šetření dozvěděla, že pouze dva z devíti dotčených orgánů přijaly pravidla tohoto druhu. Odpovědi orgánů ukazují, že je třeba učinit mnohem více, aby se veřejnosti a potenciálním oznamovatelům prokázalo, že orgány EU vítají whistleblowing a vybízejí oznamovatele, aby postupovali vpřed, že oznamovatelé budou chráněni před negativními kroky ze strany orgánu, pro který pracují, a že jejich oznámení povede k řádnému vyšetřování. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá pokyny pro další zlepšení a vybízí orgány, aby usilovaly o co nejrychlejší dokončení svých jednání na interinstitucionální úrovni a aby v tomto procesu vycházely z příkladu vlastních vnitřních pravidel veřejné ochránkyně práv týkajících se whistleblowingu. Veřejná ochránkyně práv rovněž chválí Komisi a Účetní dvůr za jejich dosavadní pokrok v této otázce.

Stížnost byla podána nevládní organizací a týká se toho, jak úřad EFSA řeší možný střet zájmů vyplývající ze situace označované jako „otáčivé dveře“.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se tvrzení, že úřad EFSA dostatečně neřešil otázku možného střetu zájmů při přesunu bývalého zaměstnance do soukromého sektoru a související nároky.

V návaznosti na své šetření stížnosti zaslal veřejný ochránce práv úřadu EFSA tři návrhy doporučení. EFSA ve svém podrobném stanovisku uvedl, že splnil návrhy doporučení veřejné ochránkyně práv.

Ve svém rozhodnutí o uzavření případu veřejný ochránce práv konstatoval, že:

i) Úřad EFSA přijal opatření k posílení svých pravidel a postupů s ohledem na jednání tím, že poskytuje služby zaměstnancům, pokud jde o budoucí pracovní místa typu „otáčivých dveří“, a požaduje, aby zaměstnanci, kteří poskytují služby, tyto informace včas zveřejnili. Jelikož však úřad EFSA nepřiměřeně omezil rozsah toho, co by za takových okolností mohlo představovat možný střet zájmů, dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že úřad EFSA přijal první návrh doporučení veřejného ochránce práv pouze částečně.

ii) Úřad EFSA řádně neuznal, že nedodržel příslušná procesní pravidla a neprovedl dostatečně důkladné posouzení možného střetu zájmů, k němuž by v tomto případě mohlo dojít, a v důsledku toho neprovedl druhý návrh doporučení veřejného ochránce práv.

iii) Úřad EFSA přijal opatření k zajištění toho, aby v případě, že v budoucnu dojde k podobnému případu, a) získal dostatečné informace, včetně alespoň řádného popisu úkolů prováděných v úřadu EFSA, přesného popisu navrhovaného nového zaměstnání a informací o možných vazbách mezi novým a předchozím zaměstnáním, b) provedl co nejdůkladnější posouzení a c) řádně zaznamenal výsledky svého posouzení. Úřad EFSA proto přijal a provedl třetí návrh doporučení veřejného ochránce práv.

S cílem zlepšit provádění prvního návrhu doporučení navíc veřejná ochránkyně práv učinila čtyři další připomínky a požádala úřad EFSA, aby zvážil provedení dalších změn ve svých postupech a formulářích.

V roce 2001 schválil vedoucí delegace EU třem místním zaměstnancům práci na částečný úvazek. V roce 2009 tito tři dotčení místní zaměstnanci požádali vedoucího delegace o prodloužení povolení práce na částečný úvazek. Jejich žádost byla zamítnuta. Výjimečně bylo prodloužení  poskytnuto pouze do konce roku 2010. Ve své stížnosti evropskému veřejnému ochránci práv uvedení zaměstnanci především tvrdili, že Evropská služba pro vnější činnost (dále jen „ESVČ“) neposkytla přesvědčivé důvody pro své rozhodnutí odepřít jim povolení práce na částečný úvazek.

Veřejný ochránce práv nejprve zahájil šetření proti Evropské komisi. Ke dni 1. ledna 2011, po převodu kompetencí, se příslušným orgánem pro vyřizování všech rozhodnutí týkajících se zaměstnanců delegací EU stala Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ). ESVČ tak nahradila Komisi pro účely aktuálního šetření.

Ve svém stanovisku ESVČ vysvětlila, že povolení práce na částečný úvazek, které těmto třem místním zaměstnancům dříve poskytla, nemohla prodloužit z těchto důvodů: (i) místní právní předpisy nestanovují běžnou praxi pro povolování práce na částečný úvazek a v tomto ohledu neexistují „žádná závazná ustanovení“; (ii) specifická pravidla EU týkající se místních zaměstnanců nezahrnují žádná ustanovení o povolování práce na částečný úvazek a (iii) neexistuje žádný „zájem služby“ umožňující práci na částečný úvazek.

Veřejný ochránce práv považoval odmítnutí ESVČ prodloužit povolení práce na částečný úvazek pro tyto tři místní zaměstnance za neoprávněné. Dle jeho názoru byla práce na částečný úvazek alespoň obecnou možností, kterou místní právní předpisy umožňovaly. I když v místních právních předpisech neexistují žádná obecná „závazná ustanovení“, která by stanovovala, že práce na částečný úvazek by měla být na žádost poskytována povinně, smluvní strany pracovních smluv mohou takovou možnost vyjednat a umožnit. Mimoto, i když se specifická pravidla EU týkající se místních zaměstnanců nezmiňují o práci na částečný úvazek, dojednání takového pracovního režimu nezakazují. Závěrem veřejný ochránce práv připomněl příslušná pravidla Mezinárodní organizace práce, která všechna práci na částečný úvazek uznávají za vhodnou formu pracovního poměru pro pracovníky s rodinnými povinnostmi.

Veřejný ochránce práv nejprve předložil ESVČ návrh smírného řešení a následně návrh doporučení. Na základě jeho návrhu doporučení ESVČ vysvětlila, proč bylo v zájmu služby zamítnout žádosti stěžovatelů. Navíc ESVČ informovala veřejného ochránce práv, že znovu zahájila jednání s Komisí o možnosti povolovat místním zaměstnancům práci na částečný úvazek. Veřejný ochránce práv toto vysvětlení přijal a vyjádřil názor, že ESVČ přijala náležitá opatření k uplatnění jeho návrhu doporučení. Případ tudíž uzavřel.