Případ se týkal údajného selhání mechanismu Evropské investiční banky (EIB) pro vyřizování stížností včas. Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že zpoždění je odůvodněné složitostí předmětu stížnosti. Veřejná ochránkyně práv proto neshledala žádný nesprávný úřední postup EIB.

Případ se týkal toho, že Komise neodpověděla na korespondenci stěžovatele v rámci finančního auditu na úrovni členského státu. Po zásahu veřejné ochránkyně práv Komise odpověděla. Zpřístupnila dokument požadovaný stěžovatelem, ale upravila některé osobní údaje (jména fyzických osob). Veřejná ochránkyně práv shledala, že Komise správně odůvodnila úpravu podle nařízení 45/2001.

Stěžovatel informoval úřad OLAF o údajném špatném hospodaření s finančními prostředky EU v Řecku. Úřad OLAF neuznal korespondenci stěžovatele a neinformoval stěžovatele o veškerých opatřeních, která přijal, a o výsledku. Po zásahu veřejného ochránce práv úřad OLAF uznal procesní nedostatky při vyřizování případu a omluvil se. Rovněž podnikla kroky k tomu, aby se podobným situacím v budoucnu vyhnula. OLAF konečně stěžovatele informoval o krocích, které podnikl ve věci samé. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že úřad OLAF stížnost vyřešil. Veřejná ochránkyně práv však učinila další poznámku s cílem zlepšit postupy úřadu OLAF, pokud jde o sledování uzavřených případů předaných příslušným vnitrostátním orgánům.

Toto šetření z vlastního podnětu se týká toho, jak Evropská komise zajišťuje dodržování základních práv zakotvených v Listině základních práv Evropské unie při provádění politiky soudržnosti EU členskými státy. Byla zahájena v době, kdy Unie zahájila nové sedmileté období financování na období 2014–2020 v rámci nového právního rámce.

Politika soudržnosti EU usiluje o snížení rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů v EU. Vzhledem k viditelnosti Unie v projektech, které jsou financovány prostřednictvím politiky soudržnosti – od zlepšování záchranných služeb v Rumunsku až po odstraňování minových polí v Chorvatsku – se veřejná ochránkyně práv domnívá, že by Komise měla učinit vše, co je v jejích silách, aby zajistila dodržování základních práv při vynakládání finančních prostředků. Skutečnost, že Komise není přímo odpovědná za správu finančních prostředků, by nikdy neměla být používána jako důvod pro nečinnost, pokud byla základní práva porušena nebo hrozí, že budou porušena.

Šetření z vlastního podnětu se zúčastnila Komise, vnitrostátní veřejní ochránci práv a zástupci občanské společnosti. Na základě jejich zpětné vazby vypracovala veřejná ochránkyně práv osm pokynů ke zlepšení na podporu Komise při dohledu nad členskými státy v této oblasti.

Případ se týkal švédské společnosti, která se podílela na projektu financovaném z programu Evropské komise pro sedmý rámcový program. Během realizace projektu se Komise rozhodla provést audit společnosti. Společnost s výsledky auditu nesouhlasila a poté, co je Komise potvrdila, podala k evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na nedostatečnou objektivitu ze strany Komise a nedodržování platných pravidel.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a neshledala žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise. Výsledky auditu týkající se nákladů práce společnosti vycházely zejména z informací, které měla Komise v rozhodné době k dispozici. Navrhla stěžovateli, aby v případě, že má další důkazy, zvážil jejich předložení Komisi k posouzení. Pokud jde o výpočet produktivního času společnosti, informace, které žadatel poskytl, se nezdály být dostatečné k tomu, aby Komisi umožnily vypočítat skutečný individuální produktivní čas v souladu s požadavky pravidel 7. RP. Veřejný ochránce práv proto případ uzavřel.

Stěžovatelem je italská společnost. V roce 2008 společnost uzavřela grantovou dohodu s Výkonnou agenturou pro konkurenceschopnost a inovace v rámci evropského programu Marco Polo II, který podporuje akce zaměřené na přesunutí nákladní dopravy ze silnic na jiné druhy, které jsou šetrnější k životnímu prostředí.

Akce, kterou stěžovatel navrhoval, se týkala vývozu výrobků italského výrobce keramiky do Španělska a získala grant ve výši 4 milionů EUR. Z důvodu globální hospodářské krize a náhlého poklesu španělského trhu s byty se nicméně poptávka po převozu keramických výrobků z Itálie do Španělska po podepsání grantové dohody dramaticky snížila. Následně tedy agentura EACI přijala žádost stěžovatele o přerušení akce. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl schopen v projektu pokračovat, agentura v červnu 2010 ukončila grantovou dohodu a stěžovatele informovala, že má 60 dnů na předložení závěrečné zprávy a žádosti o závěrečnou platbu. Stěžovatel žádost o závěrečnou platbu ve výši 2 milionů EUR předložil až v lednu 2011. Podle názoru agentury to bylo příliš pozdě.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že agentura EACI jednala nespravedlivě. Stěžovatel tvrdil, že zpoždění při předkládání žádosti o závěrečnou platbu lze odůvodnit jeho pokusy, uskutečňovanými v dobré víře, znovu zahájit provádění akce, a že při neexistenci závěrečné zprávy mohla agentura EACI vycházet alespoň z čísel průběžné zprávy, která jí byla předložena v říjnu 2009. Ve svém stanovisku agentura EACI tvrdila, že zcela dodržela ustanovení grantové dohody.

Veřejný ochránce práv připomněl, že pojem řádné správy je širší než pojem zákonnosti. Veřejný ochránce práv zdůraznil, že i když agentura EACI nebyla ze zákona povinna tak činit, grantová dohoda jí nicméně nezakazovala přijímat opožděné žádosti o závěrečnou platbu. Vzhledem k (i) obzvláště závažnému dopadu hospodářské krize na projekt stěžovatele a (ii) ke skutečnosti, že agentura EACI již schválila průběžnou zprávu předloženou v říjnu 2009, dospěl veřejný ochránce práv k názoru, že rozhodnutí agentury odmítnout žádost stěžovatele o závěrečnou platbu nebylo zcela spravedlivé. Veřejný ochránce práv tudíž učinil návrh na přátelské řešení a vyzval agenturu EACI, aby zvážila žádost stěžovatele o závěrečnou platbu ve výši 2 milionů EUR na základě průběžné zprávy stěžovatele z října 2009. Agentura EACI s návrhem souhlasila a veřejný ochránce práv případ uzavřel.