Případ se týkal údajného selhání mechanismu Evropské investiční banky (EIB) pro vyřizování stížností včas. Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že zpoždění je odůvodněné složitostí předmětu stížnosti. Veřejná ochránkyně práv proto neshledala žádný nesprávný úřední postup EIB.

Případ se týkal toho, že Komise neodpověděla na korespondenci stěžovatele v rámci finančního auditu na úrovni členského státu. Po zásahu veřejné ochránkyně práv Komise odpověděla. Zpřístupnila dokument požadovaný stěžovatelem, ale upravila některé osobní údaje (jména fyzických osob). Veřejná ochránkyně práv shledala, že Komise správně odůvodnila úpravu podle nařízení 45/2001.

Toto šetření z vlastního podnětu se týká toho, jak Evropská komise zajišťuje dodržování základních práv zakotvených v Listině základních práv Evropské unie při provádění politiky soudržnosti EU členskými státy. Byla zahájena v době, kdy Unie zahájila nové sedmileté období financování na období 2014–2020 v rámci nového právního rámce.

Politika soudržnosti EU usiluje o snížení rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů v EU. Vzhledem k viditelnosti Unie v projektech, které jsou financovány prostřednictvím politiky soudržnosti – od zlepšování záchranných služeb v Rumunsku až po odstraňování minových polí v Chorvatsku – se veřejná ochránkyně práv domnívá, že by Komise měla učinit vše, co je v jejích silách, aby zajistila dodržování základních práv při vynakládání finančních prostředků. Skutečnost, že Komise není přímo odpovědná za správu finančních prostředků, by nikdy neměla být používána jako důvod pro nečinnost, pokud byla základní práva porušena nebo hrozí, že budou porušena.

Šetření z vlastního podnětu se zúčastnila Komise, vnitrostátní veřejní ochránci práv a zástupci občanské společnosti. Na základě jejich zpětné vazby vypracovala veřejná ochránkyně práv osm pokynů ke zlepšení na podporu Komise při dohledu nad členskými státy v této oblasti.

Stěžovatel informoval úřad OLAF o údajném špatném hospodaření s finančními prostředky EU v Řecku. Úřad OLAF neuznal korespondenci stěžovatele a neinformoval stěžovatele o veškerých opatřeních, která přijal, a o výsledku. Po zásahu veřejného ochránce práv úřad OLAF uznal procesní nedostatky při vyřizování případu a omluvil se. Rovněž podnikla kroky k tomu, aby se podobným situacím v budoucnu vyhnula. OLAF konečně stěžovatele informoval o krocích, které podnikl ve věci samé. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že úřad OLAF stížnost vyřešil. Veřejná ochránkyně práv však učinila další poznámku s cílem zlepšit postupy úřadu OLAF, pokud jde o sledování uzavřených případů předaných příslušným vnitrostátním orgánům.

Případ se týkal švédské společnosti, která se podílela na projektu financovaném z programu Evropské komise pro sedmý rámcový program. Během realizace projektu se Komise rozhodla provést audit společnosti. Společnost s výsledky auditu nesouhlasila a poté, co je Komise potvrdila, podala k evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na nedostatečnou objektivitu ze strany Komise a nedodržování platných pravidel.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a neshledala žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise. Výsledky auditu týkající se nákladů práce společnosti vycházely zejména z informací, které měla Komise v rozhodné době k dispozici. Navrhla stěžovateli, aby v případě, že má další důkazy, zvážil jejich předložení Komisi k posouzení. Pokud jde o výpočet produktivního času společnosti, informace, které žadatel poskytl, se nezdály být dostatečné k tomu, aby Komisi umožnily vypočítat skutečný individuální produktivní čas v souladu s požadavky pravidel 7. RP. Veřejný ochránce práv proto případ uzavřel.

Stěžovatelem je italská společnost. V roce 2008 uzavřela grantovou dohodu s agenturou EACI v rámci programu EU Marco Polo II, který podporuje opatření zaměřená na převod nákladu ze silniční dopravy na jiné dopravní prostředky šetrnější k životnímu prostředí.

Opatření navržené žadatelem se týkalo vývozu italského keramického průmyslu do Španělska a byl mu udělen grant až do výše 4 milionů EUR. V důsledku celosvětové hospodářské krize a náhlého poklesu španělského trhu s bydlením se však poptávka po přepravě keramiky z Itálie do Španělska po podpisu grantové dohody dramaticky snížila. Agentura EACI proto přijala žádost stěžovatele o pozastavení provádění akce. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl schopen projekt obnovit, ukončil v červnu 2010 grantovou dohodu a informoval stěžovatele, že má 60 dnů na předložení závěrečné zprávy a žádost o konečnou platbu. Stěžovatel podal žádost o konečnou platbu ve výši 2 milionů EUR až v lednu 2011. Podle názoru EACI to bylo příliš pozdě.

Ve své stížnosti evropskému veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že agentura EACI jednala nespravedlivě. Stěžovatel tvrdil, že opožděné předložení žádosti o konečnou platbu bylo odůvodněno jeho pokusy v dobré víře o pokračování v řízení a že vzhledem k tomu, že nebyla předložena závěrečná zpráva, měla se agentura EACI přinejmenším opírat o číselné údaje vyplývající z průběžné zprávy, která jí byla předložena v říjnu 2009. Agentura EACI se ve svém stanovisku domnívala, že plně dodržela ustanovení grantové dohody.

Veřejná ochránkyně práv připomněla, že pojem řádné správy je širší než pojem zákonnosti. Veřejná ochránkyně práv zdůraznila, že ačkoli agentura EACI nebyla ze zákona povinna tak učinit, grantová dohoda jí nebránila přijímat opožděné žádosti o konečnou platbu. S ohledem na i) obzvláště závažný dopad hospodářské krize na projekt stěžovatele a ii) skutečnost, že agentura EACI již schválila průběžnou zprávu předloženou v říjnu 2009, zastával veřejný ochránce práv názor, že rozhodnutí agentury zamítnout žádost stěžovatele o konečnou platbu nebylo zcela spravedlivé. Veřejná ochránkyně práv proto navrhla smírné řešení a vyzvala EACI, aby posoudila žádost stěžovatele o konečnou platbu ve výši 2 milionů EUR na základě průběžné zprávy stěžovatele z října 2009. Agentura EACI návrh přijala a veřejný ochránce práv případ uzavřel.