Stěžovatel, konsorcium producentů olivového oleje z Itálie, si stěžoval veřejnému ochránci práv na rozhodnutí Komise spolufinancovat za různých podmínek dva souběžné programy na podporu prodeje olivového oleje mimo EU. Podle názoru stěžovatele vedly nesrovnalosti mezi podmínkami těchto programů ke konkurenční výhodě španělských producentů olivového oleje.

V průběhu svého šetření veřejná ochránkyně práv zjistila, že normotvůrce EU přijal nová nařízení s ustanoveními o lepší koordinaci obou programů financování, což znamená, že k takovým případům, jako je tento, v budoucnu nedojde. Veřejná ochránkyně práv proto považovala systémový aspekt stížnosti za vyřešený. Veřejná ochránkyně práv však zjistila, že není schopna řešit individuální situaci stěžovatele. Proto případ uzavřela.

Případ se týkal toho, jak Evropská komise řešila stížnost na porušení právních předpisů týkající se využívání fondů soudržnosti EU v Polsku v oblasti infrastruktury a životního prostředí. Stěžovatel, ekozemědělec, je znepokojen ochranou místního životního prostředí a vhodným využíváním finančních prostředků EU. Předložil Komisi stížnost na porušení právních předpisů, v níž tvrdil, že proces veřejných konzultací v Polsku neprobíhá uspokojivě. Stěžoval si, že Komise uzavřela jeho stížnost bez řádného přezkoumání jeho podání.

Veřejná ochránkyně práv stížnost prošetřila a navrhla, aby Komise přezkoumala svůj přístup k ověřování toho, zda členské státy v případě projektů podporovaných z fondů EU plně dodržují požadavky na veřejné konzultace. Navrhla rovněž, aby byly podpůrné důkazy stěžovatele připojené k jeho konkrétní stížnosti veřejnému ochránci práv posouzeny z hlediska životního prostředí a aby zastoupení Komise v Polsku uspořádalo setkání se stěžovatelem, které mu pomůže lépe porozumět názorům Komise a zároveň umožní Komisi lépe pochopit obavy stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv byla s odpovědí Komise na první dva návrhy spokojena. V případě třetího návrhu (schůzka se stěžovatelem) veřejná ochránkyně práv přijala názor Komise, že taková schůzka nemusí být účinným využitím zdrojů ve vztahu k již dokončeným stížnostem; vyzvala však Komisi, aby tuto možnost ponechala otevřenou v případě, že stěžovatel v budoucnu vznese nové otázky. Veřejná ochránkyně práv případ na tomto základě uzavřela.  

Šetření veřejného ochránce práv vycházelo ze dvou souvisejících stížností irského poslance Evropského parlamentu a irského zemědělce, které se týkaly souhlasu Evropské komise se změnou kritérií způsobilosti pro poskytování podpory chovatelům hospodářských zvířat, kteří se nacházejí ve znevýhodněných oblastech, provedenou irskými orgány. Stěžovatelé tvrdili, že Komise schválením změn neuznala, že irské orgány jsou povinny dodržovat zásady legitimního očekávání a právní jistoty.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise.

Věc se týkala metody výpočtu indexu jakosti pšenice tvrdé, na jehož základě byla zemědělcům v EU do roku 2009 vyplácena prémie v rámci společné zemědělské politiky. Prémie byla vyplacena pouze v případě pšenice tvrdé vhodné k výrobě krupice a těstovin. Žadatel se písemně obrátil na Komisi a tvrdil, že sporná metoda je chybná a má rušivý účinek, ale Komise ji nezměnila. Stěžoval si evropskému veřejnému ochránci práv, že mu Komise neposkytla odpovídající odpověď. Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a neshledala žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise.

Věc se týkala osmnácti žádostí o přístup k dokumentům podaných v souladu s nařízením č. 1049/2001. Požadované dokumenty se týkaly postupu použitého při změně nařízení č. 540/2011. Žádosti se týkaly téměř 300 dokumentů. Žádosti podala nadnárodní skupina působící mimo jiné v oblasti řešení na ochranu plodin. Vzhledem k tomu, že Komise měla za to, že zpracování žádostí vytváří značnou administrativní zátěž a brání jí v plnění jejích dalších úkolů, navrhla na základě čl. 6 odst. 3 nařízení zpřístupnit požadované dokumenty po určitou dobu. Stěžovatel považoval navrhovaný harmonogram za nepřiměřený. Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že vzhledem k neexistenci dohody o postupném zveřejňování je stěžovatel oprávněn se domnívat, že Komise přístup odmítla poskytnout. Přestože Komise nevyřídila žádosti v příslušných lhůtách, veřejná ochránkyně práv se domnívala, že okolnosti případu odůvodňují dobu, kterou Komise potřebovala k vyřízení žádostí. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv dále poznamenala, že některé požadované dokumenty byly zřejmě vypracovány v průběhu legislativního procesu a jako takové měly být přímo přístupné. Pokud by tomu tak bylo, nebylo by nutné, aby stěžovatel podal konkrétní žádosti o přístup k těmto dokumentům podle nařízení č. 1049/2001.

Případ se týkal odmítnutí Evropské komise poskytnout veřejnosti přístup k dokumentu týkajícímu se italských zásob olivového oleje pro hospodářský rok 2013–2014.

Veřejný ochránce práv provedl kontrolu dotyčného dokumentu v držení Komise. Zjistila, že dokument obsahuje obchodně citlivé údaje, a proto Komise právem odmítla jeho zpřístupnění. Případ proto uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Případ se týká rozhodnutí Evropské komise uzavřít dvě stížnosti na porušení právních předpisů proti Itálii týkající se správného provádění právních předpisů EU o společném katalogu odrůd druhů zemědělských rostlin. Klíčovou otázkou bylo, zda by osoba, která opožděně požádala o obnovení povolení určité odrůdy v katalogu, měla být povinna podat novou žádost nebo nechat přijmout opožděnou žádost o obnovení. Podání nové žádosti, na rozdíl od žádosti o obnovení, by vyžadovalo značné úsilí a náklady; zejména by vyžadovalo podrobit se novému testu "hodnoty pro pěstování a použití". Stěžovatel, zúčastněná strana v italském zemědělském podniku, tvrdil, že argumenty předložené Komisí na podporu jejího rozhodnutí nejsou přesvědčivé.

Po důkladném šetření dospěla evropská veřejná ochránkyně práv k závěru, že argumenty, z nichž Komise vycházela, byly přesvědčivé. Jejím hlavním argumentem bylo, že by nebylo přiměřené požádat o nový test VCU v případě pozdních žádostí o obnovení povolení odrůdy rostlin ve vnitrostátním katalogu. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatovala, že údajné porušení se týkalo velmi specifického případu dvou odrůd pšenice tvrdé a že právní otázka, která stála za stížností, byla velmi kontroverzní. Za všech okolností a rovněž s ohledem na prostor pro uvážení, který má Komise v případě stížností na nesplnění povinnosti, byl veřejný ochránce práv přesvědčen postojem přijatým Komisí. Případ proto uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.