Vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv ^[1]

Věc se týkala dvou žádostí o přístup, které stěžovatel podal v únoru a březnu 2017. Jedna se týkala dokumentů o bezpečnostních šetřeních vedených Komisí v souvislosti s možnými narušeními bezpečnosti („úniky“) a druhá se týkala zápisů z týdenních zasedání vedoucích kabinetů a generálních ředitelů týkajících se otázky úniků.

Po kontrole příslušných dokumentů provedené jejím vyšetřovacím týmem veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise vyložila obě žádosti příliš restriktivně. Výsledkem bylo, že stěžovatel nezískal přístup k dokumentům nebo částem dokumentů, které podle názoru veřejného ochránce práv spadají do rozsahu jeho žádostí. Doporučuje proto, aby Komise své rozhodnutí bez dalšího odkladu přezkoumala. 

Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stěžovatel, výzkumný pracovník na německé univerzitě, prováděl výzkum toho, jak Evropská komise nakládá s „úniky“, tj. neoprávněným zpřístupněním dokumentů svými vlastními zaměstnanci. Požádal Komisi o přístup k příslušným dokumentům v letech 2006 až 2016. Podal dvě související žádosti.

První žádost

2. Ve své první žádosti, která byla zaevidována dne 23. února 2017, odkázal na rozhodnutí Komise o bezpečnosti v Komisi [2], jehož článek 13 „předpokládá případná bezpečnostní šetření v případě možného úniku citlivých neutajovaných informací, nesprávného nakládání s nimi nebo jejich ohrožení“, které se podle odstavce 8 uvedeného článku „zdokumentuje“.  Stěžovatel požádal o všechny dokumenty uvádějící tato nebo podobná šetření za období 2006 až 2015. Alternativně požádal Komisi, aby mu poskytla příslušné přehledové statistiky, jako je počet šetření a počet úspěšných šetření. Komise tuto žádost téhož dne zaevidovala a přidělila jí referenční číslo GESTDEM 2017/1107. Dne 16. března 2017 Komise přístup odepřela. Uvedl, že se to zakládá na článku 9 nařízení o přístupu k dokumentům (který se týká citlivých dokumentů) a na ochraně účelu bezpečnostních inspekcí, vyšetřování a auditů (tj. na výjimce stanovené v čl. 4 odst. 2 nařízení).

3. Stěžovatel požádal Komisi o přezkum tohoto rozhodnutí. Uvedl, že „vzhledem k potenciálně vysoké citlivosti některých požadovaných dokumentů a vzhledem k možné administrativní zátěži při kontrole velkého množství dokumentů v rámci mé žádosti … jsem rád, že mohu omezit svou žádost podle nařízení č. 1049/2001 …, například stanovením časového rámce žádosti nebo omezením žádosti na poslední část žádosti (dokumenty obsahující přehledové statistiky včetně počtu šetření, počtu (ne)úspěšných šetření), pokud by tyto posledně uvedené dokumenty existovaly“.

4. Komise nejprve přislíbila odpověď do 7. dubna 2017, ale lhůtu prodloužila do 4. května 2017. Stěžovatel zaslal upomínku a byl mu zaslán dopis o vyčkávání. Dne 8. května 2017 Komise zaslala e-mail, v němž uvedla, že dokončila posouzení, ale že toto formální schválení dosud nebylo schváleno. Doufá, že odpověď bude moci zaslat do konce května. Stěžovatel zaslal další upomínku. Dne 25. července 2017 zaslala Komise další dopis, v němž se za zpoždění omluvila a slíbila odpověď do poloviny září. Stěžovatel poté zaslal poslední upomínku, v níž uvedl, že je pod časovým tlakem, aby předložil své „konečné výsledky výzkumu“, a dotázal se, zda existuje nějaká šance, že v nadcházejících dnech obdrží konečné odpovědi na jednu nebo obě žádosti.

5. Dne 22. září 2017 se stěžovatel obrátil na veřejnou ochránkyni práv, protože neobdržel odpověď Komise.

Druhá žádost

6. Druhou žádostí stěžovatele, která byla zaevidována dne 3. března 2017, byla žádost o „všechny zápisy z týdenních zasedání vedoucích kabinetů a týdenních zasedání generálních ředitelů za období 2006–2015, během nichž se projednávaly úniky informací/dokumentů (nebo podobné, s odkazem na neoprávněné zpřístupnění) ze strany Komise nebo opatření proti únikům informací.“ Dodal, že „požaduje pouze přístup k těm částem dokumentů, které se týkají těchto případů a/nebo jejich kontextu“. Komise to zaevidovala jako dvě žádosti, jednu pro týdenní zasedání vedoucích kabinetů (GESTDEM 2017/1381) a jednu pro týdenní zasedání generálních ředitelů (GESTDEM 2017/1493). Žádost stěžovatele byla zaevidována dne 3. března 2017.

7. Dne 30. března 2017 Komise poskytla široký částečný přístup k týdenním zasedáním generálních ředitelů (GESTDEM 2017/1493).

8. Pokud jde o GESTDEM 2017/1381 (schůze vedoucích kabinetů), Komise prodloužila lhůtu do 19. dubna 2017. Dne 14. dubna 2017 zaslala prozatímní odpověď, aniž by uvedla datum, kdy by stěžovatel mohl odpověď očekávat. Stěžovatel zaslal dvě upomínky. Dne 29. května 2017 zaslala Komise e-mail, v němž se omluvila za skutečnost, že „výzkum nám zabral více času, než jsme si mysleli“, a uvedla, že odpověď byla nyní „ověřena a podepsána“a měla by být stěžovateli doručena „velmi brzy“.

9. Komise zaslala odpověď na původní žádost dne 31. května 2017.

10. Identifikovala seznam 72 dokumentů, které „obsahují části spadající do oblasti působnosti vašich žádostí“. Žádost o přístup k těmto dokumentům zamítl s tím, že odkazují na interní úvahy týkající se citlivé otázky úniků dokumentů Komise a interních opatření k zabránění těmto únikům. Stěžovatel netvrdil převažující veřejný zájem na poskytnutí informací a ani Komise žádný takový zájem nezjistila. Komise se rovněž dovolávala ochrany veřejné bezpečnosti a uvedla, že tomu nelze zabránit převažujícím veřejným zájmem.

11. Stěžovatel požádal Komisi, aby toto rozhodnutí přezkoumala.

12. Komise přislíbila odpověď do 4. července 2017, ale tuto lhůtu prodloužila do 26. července 2017. Dne 25. července 2017 zaslala Komise dopis o zadržení, ale nestanovila nové datum.

13. Stěžovatel zaslal dne 13. září 2017 upomínku. Dne 22. září 2017 podal stížnost veřejné ochránkyni práv, protože neobdržel odpověď.

Šetření

14. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření stížnosti a zjistila následující tvrzení stěžovatele:

1) Komise nedodržela lhůty pro vyřízení všech tří registrovaných žádostí o přístup jak v počáteční fázi, tak ve fázi přezkumu.

2) Původní rozhodnutí Komise o odepření přístupu byla chybná.

15. Stěžovatel uvedl, že Komise by měla poskytnout co nejširší přístup k dokumentům požadovaným pod čísly GESTDEM 2017/1107 a GESTDEM 2017/1381, a to co nejdříve.

16. Vyšetřovací tým veřejné ochránkyně práv provedl kontrolu příslušných dokumentů a požádal Komisi o určitá vysvětlení. Veřejná ochránkyně práv požádala Komisi, aby do patnácti pracovních dnů kromě stanoviska vyjádřeného v odpovědích stěžovateli poskytla i další stanoviska. Komise na žádosti stěžovatele o přezkum odpověděla a předala je veřejnému ochránci práv.

Neposkytnutí co nejúplnějšího přístupu

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

GESTDEM 2017/1107 – přístup k bezpečnostním dotazům

17. Ve své odpovědi na žádost stěžovatele o přezkum Komise uvedla, že „s ohledem na návrh [stěžovatele] zúžit časovou působnost [jeho] žádosti (vstup rozhodnutí Komise č. 443/2015 o bezpečnosti v Komisi ze dne 13. března 2015 v platnost)“identifikovala šest bezpečnostních šetření „v období od března 2015 do registrace Vaší potvrzující žádosti“. Do užší oblasti působnosti žádosti spadaly tyto druhy dokumentů:

bere na vědomí, že dotčená generální ředitelství informovala o úniku citlivých informací a požádala o podporu při posuzování obvinění vůči zaměstnancům EK;

2) Interní korespondence mezi GŘ HR a Vyšetřovacím a disciplinárním úřadem Komise (IDOC);

3) interní sdělení GŘ HR, ředitelství pro bezpečnost, dotčeným generálním ředitelstvím o aktuálním stavu vyšetřování, o technické analýze, analýze důkazů a šetření pověřeném generálním ředitelem HR;

4) zpravodajské dokumenty s otevřeným zdrojovým kódem (dále jen „osintové dokumenty“);

5) Poznámky ke strategii a prostředkům vyšetřování;

6) výpovědi svědků; a

7) Závěrečné zprávy o vyšetřování a předávací zprávy.“

18. Komise jim všem odepřela přístup na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) první odrážky (ochrana veřejného zájmu, pokud jde o veřejnou bezpečnost), čl. 4 odst. 2 třetí odrážky (ochrana cílů inspekce, vyšetřování a auditu), čl. 4 odst. 3 (ochrana rozhodovacího procesu) a čl. 4 odst. 1 písm. b) (ochrana soukromí a osobnosti jednotlivce) nařízení o přístupu k dokumentům.

19. Komise tvrdila, že pojem veřejné bezpečnosti zahrnuje „bezpečnost osob, majetku a informací v Komisi“. Její bezpečnostní pravidla stanovila cíl bezpečnosti jako „umožnit Komisi působit v bezpečném a zabezpečeném prostředí zavedením soudržného a integrovaného přístupu, pokud jde o její bezpečnost, zajištěním odpovídající úrovně ochrany osob, majetku a informací odpovídající zjištěným rizikům a zajištěním účinného a včasného zajištění bezpečnosti“.

20. Požadované dokumenty se týkají bezpečnostních šetření v souvislosti s neoprávněným zveřejněním citlivých, ale neutajovaných informací. Komise uvedla, že má povinnost chránit citlivé informace, které „budou zpřístupněny pouze osobám, oprávněným zaměstnancům Komise, kteří mají „potřebu vědět“. Tito zaměstnanci provádějí svá bezpečnostní šetření nezávisle a shromažďují informace ze všech příslušných zdrojů, včetně svědků a pachatelů, jakož i dalších orgánů a také členských států. Zpřístupnění dokumentů, které obsahují citlivé informace o bezpečnosti v Komisi,„by vážně ohrozilo účinnost Komise při plnění jejích úkolů souvisejících s bezpečností, neboť by odhalilo kontrašpionážní opatření Komise na ochranu bezpečnosti jejích informací“.

21. Pokud jde o ochranu cílů vyšetřování, Komise uvedla, že dokumenty „obsahují zpravodajské informace o případech/vyšetřování, identifikují bezpečnostní rizika a poskytují přehled o bezpečnostním šetření, podrobně popisují jeho konkrétní vyšetřovací kroky [...] konkrétní (osobní) údaje [...] konkrétní metody, nástroje a formáty [...] použité vyšetřovací techniky, analyzované údaje, shromážděné důkazy [...], zjištění šetření, jakož i přijatá a navrhovaná bezpečnostní opatření [...] [a] svědecké výpovědi“. Dodal, že účelem bezpečnostních šetření Komise je zjistit, zda a jaká bezpečnostní opatření je třeba přijmout, aby byla zajištěna bezpečnost v Komisi, a identifikovat rizika pro tuto bezpečnost, předcházet jim a zmírňovat je.

22. Komise uvedla, že bezpečnostní pravidla „neupravují přístup k dokumentům“obsaženým v bezpečnostním vyšetřovacím spisu, a to ani pro osoby dotčené bezpečnostním šetřením, ani pro zúčastněné třetí strany. Je tomu tak proto, že „existuje vážné riziko, že by byla narušena integrita provádění bezpečnostních šetření a ohroženo provádění (následných) bezpečnostních opatření, pokud by dokumenty těchto šetření byly zpřístupněny veřejnosti“. Toto zpřístupnění by za prvé poskytlo „výlučný přehled o vnitřním fungování bezpečnostního šetření a know-how použitém během tohoto procesu“a umožnilo by vyšetřovaným osobám „předjímat způsob, jakým budou podobná bezpečnostní šetření vedena, a [tak] předcházet uvedeným šetřením nebo jim čelit“. Kromě toho by „vyhlídka na zveřejnění“odrazovala osoby provádějící šetření „od toho, aby vyjádřily svůj názor nezávisle“. To by „vážně ohrozilo účinnost Komise při plnění jejích úkolů souvisejících s bezpečností“. Zadruhé měla Komise chránit důvěrnost svědeckých výpovědí a dalších informací, a to i s ohledem na ochranu presumpce neviny.

23. Pokud jde o ochranu rozhodovacího procesu, Komise uvedla, že všechny dokumenty kromě „zpravodajských dokumentů z otevřených zdrojů“ a svědeckých výpovědí (4 a 6) obsahují předběžná posouzení a „odrážejí interní proces provádění bezpečnostních šetření“. Jsou „součástí předběžných jednání v průběhu rozhodovacího procesu“. Jejich zveřejnění by odhalilo metodiku a strategii Komise, a vážně by tak ohrozilo rozhodovací proces, pokud jde o budoucí procesní kroky, které by Komise případně musela učinit.

24. Pokud jde o ochranu soukromí, Komise tvrdila, že všechny dokumenty se týkají identifikovaných nebo identifikovatelných osob. Obsahovaly „jména, kontaktní údaje, profesní a osobní zázemí, osobní názory, jakož i informace o (elektronickém) telekomunikačním chování zaměstnanců Komise a dalších osob, které nejsou nadřízenými osobami“. Zpřístupnění důkazů poskytnutých svědky by vedlo k tomu, že by tito svědci byli pro veřejnost identifikovatelní, včetně vyšetřovaných osob. Komise odkázala na judikaturu Evropského soudu a uvedla, že je na žadateli, aby prokázal potřebu předání osobních údajů. Stěžovatel odkázal na svůj „výzkum financovaný z veřejných prostředků“, což však „nestanovilo, že přístup k osobním údajům je nezbytný pro veřejnost“; jeho „údajný zájem by byl spíše soukromé než veřejné povahy“a „nepostačoval k prokázání nezbytnosti zpřístupnění dotčených údajů veřejnosti “.

25. Stěžovatel rovněž podal alternativní žádost, konkrétně o „dokumenty obsahující přehledové statistiky“týkající se těchto šetření. Tuto žádost zopakoval ve své potvrzující žádosti. Komise však uvedla, že žádné takové dokumenty nenašla. Vzhledem k tomu, že nařízení o přístupu k dokumentům se vztahovalo pouze na stávající dokumenty, nemohlo tuto část jeho žádosti vyřídit. Odkázala však stěžovatele na zprávu o lidských zdrojích za rok 2015 a na výroční zprávu o činnosti úřadu IDOC za rok 2016.

26. Nebyla schopna poskytnout „smysluplný částečný přístup“, aniž by ohrozila výše popsané zájmy. Stěžovatel tvrdil, že „přístup k požadovaným dokumentům je jediným způsobem, jak může být tento výzkum veřejného zájmu přiměřeně úspěšný, aniž by museli být úředníci Komise podněcováni k tomu, aby v průběhu rozhovorů odhalili jinak neveřejné informace“. Komise se domnívala, že se jedná o „individuální zájem“, který proto nelze zohlednit při posuzování toho, zda existuje převažující veřejný zájem.

27. Hlavní námitka stěžovatele proti odpovědi Komise spočívala v tom, že použila „nabídku, kterou jsem učinil ve své potvrzující žádosti, aby omezila mou žádost“způsobem, „který účinně znovu vykládá mou žádost, a definovala dobu, po kterou poskytují zpětnou vazbu, aniž by se mnou konzultovaly“. Konstatuje, že tuto nabídku učinil „v duchu kompromisu“, ale klade si otázku, zda ji Komise vyložila tak, jak ji vyložila, aby omezila přístup. Zdůrazňuje, že jeho původní žádost se týkala dokumentů z let 2006 až 2015. Komise místo toho posuzovala dokumenty z let 2015 až 2017. Stěžovatel konstatuje, že některé z výjimek, o které se Komise opírala při odepření přístupu, jako jsou bezpečnostní zájmy nebo ochrana rozhodování, se nemusí vztahovat na dokumenty, které jsou nyní starší než deset let.

28. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že Komise zamítla tento „větší argument pro přístup veřejnosti“ a odkázala na jeho „individuální“ zájem o dokumenty. Uvedl, že své argumenty musí předložit abstraktně a hypoteticky, protože Komise ve své odpovědi na původní žádost neidentifikovala dokumenty.

GESTDEM 2017/1381 – přístup k zápisům z jednání vedoucího kabinetu

29. Ve své odpovědi na žádost stěžovatele o přezkum Komise uvedla, že generální sekretariát „přezkoumal obsah 72 dokumentů identifikovaných v počáteční fázi a zjistil, že některé z těchto dokumentů neobsahují žádné informace týkající se úniků nebo neoprávněného zpřístupnění.“ Proto podle Komise nespadají do oblasti působnosti žádosti.

30. Zbývajících 27 dokumentů se netýkalo výhradně úniků informací, ale zabývalo se také různými a nesouvisejícími tématy. V takovém případě byly části dokumentů, které nespadaly do oblasti působnosti žádosti, z dokumentů, které byly stěžovateli zpřístupněny, odstraněny.

31. Stěžovatel uvedl, že je připraven se domnívat, že kontroly provedené oddělením pro transparentnost byly správné. Uvedl, že menší počet se blíží počtu dokumentů, které obdržel v souvislosti se svou souběžnou žádostí o přístup k zápisům z týdenních schůzí generálních ředitelů. Nemohl se však „zorientovat v tom, jak by mohlo být nesprávně identifikováno 45 dokumentů, pokud by byla provedena řádná kontrola dokumentů, ledaže by [jeho] žádost byla systematicky nesprávně chápána“ v počáteční fázi.

32. Pokud jde o obsah, stěžovatel uvedl, že má dojem, že dokumenty předložené současnou Komisí (z roku 2014 a později) byly více skryty než starší dokumenty a poskytovaly menší kontext únikům než starší dokumenty. S výjimkou jednoho případu nebylo možné z částečného přístupu, který získal, vyvodit, s jakými politickými diskusemi byly příslušné úniky spojeny, nebo zda se jednalo o součást obecných diskusí o únikech a opatřeních proti únikům. Tvrdil, že Komise by měla poskytnout přístup k některým dalším z těchto souvislostí, například tím, že ukáže nadpis pořadu jednání nebo celý odstavec, aby bylo možné danou oblast politiky pochopit. Uvedl, že tak bylo učiněno ve starších dokumentech. Stěžovatel uvedl, že Komise konkrétně nevysvětlila, proč tento kontext upravila. Považoval to za překvapivé, protože výslovně požádal o přístup ke kontextu úniků. „Očekával by proto, že získá alespoň o něco větší přístup, aby poskytl nezbytný kontext, v němž se o těchto únikech diskutovalo.“

33. Vyšetřovací tým veřejné ochránkyně práv požádal Komisi o neupravené verze dvou dokumentů, které zaslaly stěžovateli v upravené podobě, a dvou dokumentů, které byly identifikovány v počáteční fázi, ale poté byly zváženy mimo oblast působnosti. Požádala rovněž oddělení pro transparentnost, aby vysvětlilo postup, kterým snížilo počet dokumentů ze 72 na 27. Oddělení pro transparentnost odpovědělo, že přečetlo všech 72 dokumentů.

Posouzení veřejné ochránkyně práv vedoucí k doporučení

GESTDEM 2017/1107 - bezpečnostní šetření

34. Stěžovatel požádal o přístup ke „všem dokumentům uvádějícím tento nebo podobný druh šetření za období 2006–2015“; slovo „toto“ v této větě lze chápat jako „bezpečnostní šetření“, jak je definováno v rozhodnutí Komise z roku 2015, na které stěžovatel odkázal v témže odstavci. Ve své žádosti o přezkum uvedl, že je připraven svou žádost omezit, „například uvedením časového rámce žádosti“. Komise na to reagovala tím, že „zohlednila Váš návrh na zúžení časové působnosti Vaší žádosti (vstup rozhodnutí Komise č. 443/2015 o bezpečnosti v Komisi ze dne 13. března 2015 v platnost)“.

35. To je zjevně nadměrná reakce na slova stěžovatele. Stěžovatel upřesnil časový rámec – jinými slovy učinil nabídku na předložení návrhu (nebo na posouzení návrhu Komise). Rozhodnutí Komise vykládat jeho nabídku jako „návrh na zúžení časové působnosti“jeho žádosti a jednostranně zúžit její působnost bylo nepřiměřené a nesprávné. Bez konzultace se stěžovatelem se rozhodla omezit své posouzení na dokumenty, které byly vypracovány po vstupu rozhodnutí Komise z roku 2015 v platnost. Stěžovatel jasně uvedl, že má zájem o dokumenty týkající se šetření za období 2006–2015.

36. Ustanovení čl. 6 odst. 3 nařízení o přístupu k dokumentům dává orgánům možnost „neformálně konzultovat žadatele s cílem nalézt řešení“, pokud se žádost týká velmi velkého počtu dokumentů. Judikatura objasnila, že pokud žadatel odmítne rozumné pokusy o nalezení takového řešení, mohou je orgány provést jednostranně. V projednávané věci však neexistuje žádný důkaz o tom, že by Komise s žalobkyní „konzultovala“. Místo toho se Komise jednoduše rozhodla přijmout jeho návrh na stanovení kratšího časového rámce jako výzvu k výraznému omezení rozsahu žádosti. 

37. Kromě toho v této souvislosti nemohl existovat žádný důvod domnívat se, že posouzení dokumentů za období 2015–2017 je v souladu s žádostí o dokumenty za období 2006–2015. Je pravda, že stěžovatel odkázal na rozhodnutí Komise z roku 2015, ale jasně požádal o dokumenty oznamující bezpečnostní šetření provedená podle rozhodnutí z roku 2015 „nebo podobné druhy šetření“za období 2006–2015. Rozhodnutí Komise omezit rozsah svého posouzení na šetření založená na rozhodnutí z roku 2015, a tedy na šetření navazující na toto rozhodnutí, a překročit období původně stanovené stěžovatelem do roku 2017 bylo zjevně nesprávné. Jedná se o jasný případ nesprávného úředního postupu.

38. Kromě toho, pokud jde o výklad pojmu „veřejná bezpečnost“ ze strany Komise, který zahrnuje „bezpečnost osob, majetku a informací v Komisi“, je tento výklad příliš široký.  „Veřejná bezpečnost“ se týká společenských hrozeb, jako je terorismus, a národní bezpečnosti členských států, a nikoli vnitřních bezpečnostních rizik v rámci instituce nebo organizace.

GESTDEM 2017/1381 – přístup k zápisům z jednání vedoucího kabinetu

39. Když se Komise poprvé zabývala žádostí stěžovatele, identifikovala 72 relevantních dokumentů. V návaznosti na jeho žádost o přezkum rozhodnutí Komise tento údaj opravila na 27. Stěžovatel tím vyjádřil překvapení.

40. Když generální sekretariát Komise vyřizuje žádost o přezkum, provádí tzv. „čerstvý přezkum“ původní odpovědi. To zahrnuje přezkum dokumentů, které byly původně určeny, což může vést ke zvýšení nebo snížení počtu dokumentů, které jsou považovány za relevantní. Veřejný ochránce práv nevidí s tímto přístupem v zásadě žádný problém. V tomto případě se zdá, že Komise provedla toto přehodnocení důkladně a správně. Oddělení pro transparentnost potvrdilo, že si přečetlo všech 72 dokumentů, které byly původně určeny, aby zjistilo, zda jsou skutečně relevantní. Závěr Komise podpořila inspekce dvou dokumentů, které oddělení pro transparentnost považovalo za dokumenty mimo oblast působnosti, provedená vyšetřovacím týmem veřejné ochránkyně práv. Jeden z těchto zápisů připomíná všem přítomným na schůzi, že jsou vázáni povinností mlčenlivosti; druhá připomínka, že diskutované téma vyžaduje „kolegialitu, odhodlání a disciplínu, a to i ve věcech komunikace s veřejností“. I když je tedy pochopitelné, že tyto dokumenty byly v prvním stupni považovány za relevantní, rozhodnutí posoudit je mimo rozsah žádosti po přezkumu je rovněž odůvodněné. Veřejný ochránce práv se proto nedomnívá, že jsou zapotřebí další šetření týkající se tohoto aspektu.  

41. Vyšetřovací tým veřejné ochránkyně práv rovněž zkontroloval dva dokumenty, k nimž Komise poskytla částečný přístup, a to SEC_2010_1920 a RCC_2015_2139.  

SEC_2010_1920 – zápis ze zasedání vedoucích kabinetů konaného dne 31. května 2010

42. Stěžovateli byly v polovině strany 6, která se zabývala úniky informací, zpřístupněny tyto dvě věty: Vedoucí kabinetu předsedy:  [Mimo oblast působnosti] „Zdůraznil rovněž, že v těchto případech je třeba zachovat důvěrnost přípravných prací. Zdůraznil, že za tímto účelem byly opakovaně vydávány upomínky, a vyjádřil politování nad tím, že další úniky by mohly poškodit obraz instituce, která již byla v důsledku krize pod značným tlakem.“[3]]»

43. Vyškrtnutý text, označený jako mimo oblast působnosti, poskytuje kontext, v němž byly tyto poznámky učiněny. Kromě toho po části, k níž byl stěžovateli umožněn přístup, následují poznámky dalších vedlejších účastníků, které se rovněž jasně týkají úniků informací.

RCC_2015_2139 – zápis ze schůze vedoucích kabinetů konané dne 21. září 2015

44. Stěžovateli byl umožněn přístup k jedné větě ze strany 14: „Vedoucí kabinetu předsedy zdůraznil, že je důležité zabránit únikům informací“. Tato věta je součástí odstavce, který poskytuje podklady pro oblast politiky, v souvislosti s níž bylo toto prohlášení učiněno, a poskytuje relevantnější podrobnosti.

45. Veřejný ochránce práv proto musí dospět k závěru, že Komise byla příliš restriktivní, když rozhodla, že části, které skryla, nespadaly do rozsahu žádosti stěžovatele o přístup, která výslovně zmiňovala kontext diskusí o únikech. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

46. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise nesprávně omezila rozsah obou prošetřovaných žádostí. Jednalo se o nesprávný úřední postup. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv proto níže předkládá vhodné doporučení.

Závěr

47. Veřejná ochránkyně práv se při mnoha příležitostech pozitivně vyjádřila ke zvýšené transparentnosti Junckerovy Komise. Považuje proto za zklamání, že občan vykonávající legitimní akademickou práci měl mít ve své žádosti o přístup k dokumentům dosud tak špatnou zkušenost. Stěžovatel prokázal vytrvalost, ale ostatní občané se mohli pochopitelně vzdát, když byli konfrontováni s takovými zpožděními, a zachovali si nepříznivý pohled na otevřenost a odpovědnost klíčového orgánu EU. Komise musí vždy zohlednit riziko poškození dobré pověsti při vyřizování oprávněných žádostí způsobem, který nedosahuje očekávaných vysokých standardů.

Doporučení

Na základě šetření této stížnosti předkládá veřejná ochránkyně práv Komisi následující doporučení:

Komise by měla bez dalšího odkladu znovu posoudit žádosti stěžovatele s cílem poskytnout širší přístup, a to na základě správného výkladu rozsahu žádostí stěžovatele o přístup k dokumentům, který by měl být omezen pouze po konzultaci se stěžovatelem, a s ohledem na připomínky veřejného ochránce práv k výjimce týkající se veřejné bezpečnosti.

Komise a stěžovatel budou o tomto doporučení informováni.  V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv zašle Komise do 15. března 2018 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo spočívat v přijetí doporučení a v popisu toho, jak bylo provedeno.

 

 

Emily O'Reillyová

Evropský veřejný ochránce práv

Štrasburk, 15. prosince 2017

 

[1] Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv (94/262/ESUO, ES, Euratom), Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

[2] Rozhodnutí Komise 2015/443 ze dne 13. března 2015 o bezpečnosti v Komisi, Úř. věst. 2015, L 72, s. 41.

[3] Přeloženo z původního francouzského znění, které zní: «Le chef de cabinet de M. le PRESIDENT : [mimo oblast působnosti] « Il insiste par ailleurs sur la nécessité de préserver la confidentialité des travaux de préparation de ce type de dossiers. Il souligne que des rappels à cet égard sont intervenus à plusieurs reprises et déplore que de nouvelles fuites risquent de porter préjudice à l’image de l’institution, alors même qu’avec la crise celle-ci est soumise tlaky à d’importantes. »