Vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv [1]

Stěžovatel tvrdí, že zadávání veřejných zakázek na zdravotnické potřeby v řeckých nemocnicích je v rozporu s právem EU. Stížnost řeckého podniku zabývajícího se nemocničními potřebami spočívá v tom, že Evropská komise nezajistila, aby Řecko dodržovalo unijní právo. Stěžovatel odmítl stanovisko Komise, že Řecko v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora EU podniklo kroky nezbytné k zajištění souladu s právem EU.

Případ se týkal zejména odmítnutí zdravotnických prostředků stěžovatele řeckými nemocnicemi, přestože jsou opatřeny certifikační značkou CE.

Veřejná ochránkyně práv navrhla jako řešení stížnosti, aby Komise znovu přezkoumala svůj spis týkající se stížnosti na porušení právních předpisů proti Řecku. Komise odpověděla, že se již pečlivě zabývala všemi vznesenými otázkami a že nevidí žádný důvod k pochybnostem o svém závěru, že Řecko má nyní zavedena odpovídající opatření k zajištění souladu s právem EU a nápravy pro dotčené uchazeče.

Zjištění veřejného ochránce práv spočívá v tom, že Komise tvrzení stěžovatele ve skutečnosti řádně nepřezkoumala. Veřejný ochránce práv proto nyní Komisi doporučil, aby řádně přezkoumala informace poskytnuté stěžovatelem na podporu jeho tvrzení.

Pozadí

1. Stěžovatelem je řecká společnost, která dováží a distribuuje zdravotnické prostředky. Stěžuje si na způsob, jakým Komise řešila stížnost na nesplnění povinnosti, kterou jí předložila a v níž vyjádřila názor, že postupy uplatňované řeckými nemocnicemi při zadávání veřejných zakázek na dodávky nejsou v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-489/06 Komise v. Řecko [2]. V uvedeném rozsudku SDEU rozhodl, že Řecko tím, že odmítlo nabídky týkající se zdravotnických prostředků opatřených označením certifikace CE [3], nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají ze směrnice o veřejných zakázkách [4] a směrnice o zdravotnických prostředcích [5].

2. Podnět k nesplnění povinnosti se týkal řeckého trhu s dodávkami šicího materiálu a stěžovatel tvrdil, že několik nemocnic opakovaně odmítlo nabídková řízení na zdravotnické prostředky, včetně šicího materiálu stěžovatele, jako nezpůsobilé a nebezpečné pro veřejné zdraví, přestože příslušné výrobky byly opatřeny označením CE. Až do předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie [6] vnitrostátní soudy uchazeče nechránily, protože se domnívaly, že odmítnutí zdravotnických prostředků z důvodů veřejného zdraví je slučitelné se směrnicí o zdravotnických prostředcích.

3. Stěžovatel tvrdil, že navzdory rozsudku Soudního dvora Evropské unie, kterým se konstatuje porušení, řecké nemocnice své postupy nezměnily. Kromě toho podle stěžovatele řecké nemocnice vyvinuly jiné postupy, například včetně „zvláštních specifikací“ ve výzvách k podávání nabídek s cílem obejít rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, aby zvýhodnily svého preferovaného dodavatele, nadnárodní společnost (dále jen „mezinárodní společnost“), která dříve požívala virtuálního monopolu v oblasti řeckých nemocničních dodávek. Stěžovatel uvedl, že proti nabídkovým řízením obsahujícím tyto „zvláštní specifikace“ mnohokrát úspěšně podal soudní zákaz. Řecká vláda na oplátku stále zvyšovala poplatky za podání soudního příkazu.

4. Stěžovatel poukázal na to, že navzdory skutečnosti, že řecký Nejvyšší správní soud stanovil jasný precedens, pokud jde o protiprávnost těchto „zvláštních specifikací“ podle práva EU i řeckého práva, se praxe nemocnic nezměnila. Pokud není dotčený uchazeč připraven uhradit právní poplatky (až do výše 5 000 EUR za soudní zákaz), bude protiprávní zadávací řízení pokračovat podle plánu. I když je uchazeč úspěšný u soudu, řecké nemocnice zruší nabídkové řízení a pokračují v nákupu od svého "preferovaného dodavatele". Zatímco tedy stěžovatel musí zaplatit nevratný poplatek ve výši 5 000 EUR za soudní zákaz, nemocnice nadále obhajují protiprávní výzvy k podávání nabídek u soudu z veřejných prostředků.

5. Závěrem stěžovatel tvrdil, že řecké nemocnice porušují směrnici o veřejných zakázkách, směrnici o zdravotnických prostředcích a rozsudek Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatel ke své stížnosti připojil vzorek výzev k podávání nabídek se „zvláštními specifikacemi“, rozhodnutí řeckých soudů a stanovisko EOF (Řecká agentura pro léčivé přípravky) ke „zvláštním specifikacím“.

6. V reakci na stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů Komise uvedla, že v návaznosti na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko obdržela informace o tom, že řecké nemocnice nadále vydávají výzvy způsobem, který není v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie. V reakci na tyto informace zahájila Komise proti Řecku řízení podle článku 260 SFEU (dále jen „sankční řízení“). V rámci tohoto řízení bylo zjištěno, že Řecko nepřijalo opatření nezbytná k dosažení souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie, a proto se Komise dne 24. listopadu 2010 rozhodla předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie. S ohledem na následný vývoj, zejména na přijetí nových řeckých právních předpisů v této oblasti (článek 21 zákona č. 3897/2010 [7]), se však Komise rozhodla uzavřít spis o nesplnění povinnosti.

7. Stěžovatel se znovu obrátil na Komisi, ale nepodařilo se mu ji přesvědčit, aby se touto záležitostí znovu zabývala. V důsledku toho podala dne 31. prosince 2012 tuto stížnost evropskému veřejnému ochránci práv.

8. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření stížnosti a identifikovala následující tvrzení a tvrzení:

1) Komise nezajistila, aby Řecko dodržovalo právní předpisy EU v oblasti zadávání veřejných zakázek týkající se veřejných zakázek na zdravotnické prostředky, ani rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko.

2) Komise by měla přijmout vhodná opatření k zajištění toho, aby Řecko dodržovalo právní předpisy EU v oblasti zadávání veřejných zakázek týkající se veřejných zakázek na zdravotnické prostředky, jakož i rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko.

Tvrzení, že Komise nezajistila, aby Řecko dodržovalo právní předpisy EU v oblasti zadávání veřejných zakázek týkající se veřejných zakázek na zdravotnické prostředky, jakož i rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko a související tvrzení

Návrh smírného řešení veřejné ochránkyně práv

9. Dne 14. července 2014 veřejná ochránkyně práv navrhla smírné řešení s cílem vyřešit problémy uvedené v této stížnosti. Veřejný ochránce práv přitom zohlednil argumenty a stanoviska předložená stranami [8].

10. Veřejná ochránkyně práv ve své analýze uvedla, že podle pravidel pro zadávání veřejných zakázek na zdravotnické prostředky nesmí veřejný zadavatel odmítnout nabídku zdravotnických prostředků opatřených označením CE z důvodu veřejného zdraví, pokud se neřídí zvláštním řízením. Veřejný ochránce práv konstatoval, že ve věci Komise v. Řecko SDEU shledal, že řecké nemocnice vyvinuly opakovanou a trvalou praxi, která je v rozporu s právem EU, a že protiprávní jednání řeckých nemocnic nebylo příslušnými řeckými orgány dostatečně přezkoumáno a sankcionováno [9].

11. Za účelem analýzy tvrzení stěžovatele veřejná ochránkyně práv zkoumala, zda Komise při posuzování stížnosti na nesplnění povinnosti, o kterou se zde jedná, postupovala s řádnou péčí.

12. Ve svém odůvodnění veřejná ochránkyně práv zohlednila argumenty stěžovatele, že řecké nemocnice soustavně vypisují protiprávní výběrová řízení na zdravotnické prostředky a že monitorování nemocničních postupů i opravné prostředky, které mají dotčení uchazeči k dispozici, jsou nedostatečné, zejména s ohledem na dopad poplatku za podání soudního příkazu. Na druhé straně hlavní argument Komise spočíval v tom, že byl posílen právní a institucionální rámec, kterým se řídí výběrová řízení řeckých nemocnic na zdravotnické prostředky, jakož i mechanismy pro sledování a zajišťování dodržování předpisů.

13. Veřejná ochránkyně práv byla toho názoru, že Komise neposoudila dopad, který změny provedené řeckými orgány mohly mít na uchazeče, jako je stěžovatel. Tvrzení stěžovatele, že 84 % nabídkových řízení je i nadále protiprávních a že článek 21 zákona č. 3897/2010 nebyl nikdy použit, což se na první pohled jevilo jako opodstatněné a podložené, Komise nepřezkoumala. Stejně tak se veřejná ochránkyně práv domnívala, že argument Komise, že nemá k dispozici dostatečné informace a důkazy, se za daných okolností nezdá přesvědčivý.

14. Veřejná ochránkyně práv se navíc domnívala, že otázka poplatku za podání soudního příkazu souvisí s vnitrostátními přezkumnými řízeními a opravnými prostředky u vnitrostátních soudů a že je i nadále relevantní pro dotčené uchazeče při výkonu jejich práv podle práva EU v oblasti zadávání veřejných zakázek před řeckými soudy. V tomto ohledu se veřejná ochránkyně práv domnívala, že stěžovatel podal dostatečně přesvědčivý argument, aby se domníval, že poplatek může narušit účinnost ochrany jeho práv podle práva EU.

15. S ohledem na výše uvedené skutečnosti předložila veřejná ochránkyně práv Komisi tento návrh smírného řešení:

„S ohledem na výše uvedená zjištění veřejná ochránkyně práv navrhuje, aby Komise znovu přezkoumala spis týkající se stížnosti na porušení právních předpisů, pokud jde o dodržování právních předpisů EU v oblasti zadávání veřejných zakázek na zdravotnické prostředky ze strany Řecka, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko.

Komise by se přitom mohla zabývat argumenty stěžovatele, že a) řecké nemocnice soustavně vypisují protiprávní nabídková řízení na zdravotnické prostředky a b) monitorování nemocničních postupů a opravné prostředky, které mají dotčení uchazeči k dispozici, jsou nedostatečné.

Považuje-li Komise argumenty stěžovatele, že Řecko dosud nepřijalo opatření nezbytná k dosažení souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko, za opodstatněné, mohla by přezkoumat, zda by bylo vhodné znovu zahájit sankční řízení proti Řecku.“

16. Ve své odpovědi na návrh veřejné ochránkyně práv určila Komise v analýze veřejné ochránkyně práv tato dvě hlavní předběžná zjištění: i) Komise nevyřídila stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů s náležitou péčí; a ii) povinný poplatek za podání přípustného návrhu na zdržení se jednání podle řeckého práva vyvolává obavy podle práva EU.

17. Pokud jde o bod i), Komise s tímto zjištěním nesouhlasila a nastínila svá opatření a informace obdržené od řeckých orgánů, na jejichž základě se rozhodla případ uzavřít. Komise tvrdila, že neexistují žádné důkazy o tom, že by vnitrostátní systém nápravy a řecká správa nebyly schopny zajistit jak odpovídající prosazování platných pravidel v Řecku, tak soulad s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie v budoucnu.

18. Komise dále tvrdila, že nemůže sledovat uplatňování unijního práva vnitrostátními orgány v každém jednotlivém případě. Rovněž nemůže ponechat případy stížností otevřené na dobu neurčitou za účelem průběžného posuzování výkonnosti vnitrostátních orgánů nebo sledování souladu vnitrostátních orgánů s právem EU. S ohledem na výše uvedené Komise zdůraznila, že podnět předložený žadatelem „je a zůstane uzavřen“.

19. Komise nicméně uvedla, že při plnění své povinnosti ostražitosti „je i nadále připravena zahájit řízení o nesplnění povinnosti na základě důkazů o tom, že systémy členského státu nefungují v souladu s právem EU. Komise by totiž zahájila řízení o nesplnění povinnosti v případě, že by měla důkazy prokazující, že členský stát v konkrétní situaci nedodržel judikaturu Soudního dvora EU. Na tyto důkazy by mohla být Komise upozorněna prostřednictvím stížností nebo by se o nich Komise dozvěděla vlastními prostředky. Komise dodala, že již ve své korespondenci s veřejným ochráncem práv jasně uvedla, že pokud by se ukázalo, že je nezbytné přijmout další opatření v návaznosti na opatření přijatá řeckým státem, neváhala by podle toho postupovat. V tomto ohledu Komise uvedla, že „je ochotna dále prošetřit, zda řecké orgány dodržují rozsudek Soudního dvora EU, a to zahájením vyšetřovacího řízení z vlastního podnětu“.

20. Pokud jde o bod ii), Komise uvedla, že příslušné řecké právo (čl. 5 odst. 1 zákona č. 3886/2010) předpokládá zaplacení povinného poplatku jako podmínku pro podání přípustného návrhu na zdržení se jednání u řeckých soudů v souvislosti s možným porušením práva veřejných zakázek veřejným zadavatelem. Podle názoru Komise byl tento poplatek řeckými soudy považován za poplatek, který je v souladu s řeckou ústavou, a Komisí za poplatek, který je v souladu s právem EU. V souvislosti s šetřeními měla Komise za to, že právo EU nebrání tomu, aby vnitrostátní právní předpisy ukládaly povinný poplatek, a ve skutečnosti lze tyto poplatky nalézt v mnoha členských státech. Komise měla zejména za to, že poplatek stanovený řeckým právem (tj. 1 % hodnoty zakázky do výše 50 000 eur) je slučitelný se zásadou proporcionality, jelikož jeho výše a postup platby neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných hospodářským subjektům unijním právem. Komise považovala poplatek za přiměřený s ohledem na skutečnost, že jeho cílem je zabránit zneužívajícím řízením o zdržení se jednání, která by mohla nadměrně zatížit soudy a vést k pozastavení zadávacích řízení bez pevného právního důvodu. Kromě toho Komise tvrdila, že podle řeckého práva (viz čl. 5 odst. 5 zákona č. 3886/2010) se zdá, že celková výše poplatků musí být žalobci vrácena, pokud soud návrhu zcela nebo částečně vyhoví. Komise nakonec poukázala na to, že vzhledem k tomu, že lhůty pro jednání a vydání soudních rozhodnutí v řízení o zdržení se jednání jsou podle řeckého práva krátké, je v případě úspěšné žádosti poplatek žalobci vrácen v krátké lhůtě. S ohledem na tyto argumenty dospěla Komise k závěru, že dotčený poplatek neporušuje pravidla EU pro zadávání veřejných zakázek, a že proto Komise v této fázi nemá v úmyslu zahájit v této věci vyšetřovací řízení, pokud jí stěžovatel nepředloží podstatné důkazy prokazující porušení práva EU.

21. Ve svých připomínkách k odpovědi Komise stěžovatel trval na úloze výše uvedené nadnárodní společnosti při vypracování výzvy k podávání nabídek na dodávky chirurgického šicího materiálu v Řecku. Podle názoru stěžovatele byla tato nadnárodní společnost příčinou obou případů, které vedly k rozsudkům Soudního dvora Evropské unie, a to z důvodu jejího zapojení do rozhodování nemocničních výborů a zadávací dokumentace. Stěžovatel však zdůraznil skutečnost, že v USA byla dotčená nadnárodní společnost na rozdíl od EU odsouzena k zaplacení vysoké pokuty za své praktiky.

22. Stěžovatel dále vyjádřil nespokojenost s odpovědí Komise, která se zaměřuje na přiměřenost platného legislativního rámce a vyzdvihuje pozitivní účinek řeckého zákona č. 3897/2010. Stěžovatel však tvrdil, že si nikdo nikdy nestěžoval na nedostatek zákonů, směrnic a soudních rozhodnutí. Pro všechny veřejné činitele je směrnice o zdravotnických prostředcích více než dostačující k zajištění volného oběhu zdravotnických prostředků opatřených označením CE mezi členskými státy EU. Kromě toho Soudní dvůr Evropské unie uzavřel případnou mezeru tím, že ve věci Komise v. Řecko rozhodl, že pokud se tvrdí, že výrobek opatřený označením CE ohrožuje veřejné zdraví, musí být před zamítnutím tohoto výrobku dodržen postup popsaný ve směrnici. Stěžovatel proto tvrdil, že nejsou zapotřebí žádné další právní předpisy nebo pravidla.

23. Podle názoru stěžovatele však otázka, kdo právo prosazuje, přetrvává. V tomto ohledu stěžovatel tvrdil, že Komise odkázala na opatření přijatá řeckými orgány a informace, které poskytly, aniž by zveřejnila cokoli konkrétního. Stěžovatel navíc tvrdil, že článek 21 zákona č. 3897/2010, kterému Komise přikládá velký význam, je v platnosti již téměř pět let a že během tohoto období jej řecké nemocnice a lékaři stokrát porušili (v této věci stěžovatel tvrdil, že pokud by s ním nemocnice spolupracovaly, mohlo by to prokázat, že nemocnice směrnici porušily tisíckrát). Stěžovatel však tvrdil, že článek 21 zákona č. 3897/2010 nebyl nikdy vymáhán. Důvodem je skutečnost, že zákon byl přijat pouze proto, aby zastavil šetření Komise v návaznosti na stížnost na porušení právních předpisů. Podle názoru stěžovatele činí požadavek, aby se dva ministři vlády dohodli před uložením pokuty, z tohoto opatření podvod. S ohledem na to stěžovatel zpochybnil stanovisko Komise, že takový právní předpis představuje přiměřené opatření.

24. Stěžovatel zpochybnil stanovisko Komise, že neexistují žádné důkazy na podporu závěru, že vnitrostátní systém nápravy a řecká správa nejsou schopny zajistit jak náležité prosazování platných pravidel v Řecku, tak soulad s rozsudkem SDEU. Stěžovatel poukázal na to, že ve svém dopise ze dne 5. července 2013 a v dodatku k němu prokázal, že od přijetí článku 21 zákona č. 3897/2010 obsahovalo 84 % všech nabídkových řízení na šití protiprávní specifikace, které porušují směrnici o zdravotnických prostředcích a rozsudek SDEU ve věci Komise v. Řecko. Na základě provedeného průzkumu stěžovatel trvá na tom, že v roce 2014 se procento výzev k podávání nabídek obsahujících protiprávní specifikace zvýšilo na 87,8 %. Mezi nimi jsou dvě výzvy k podávání nabídek na šití v hodnotě více než 8 milionů EUR. Uvedla, že seznam nemocnic a nabídková řízení mohou být zpřístupněny Komisi. Stěžovatel si kladl otázku, zda Komise čeká, až tento procentní podíl dosáhne 100 %, aby jednala, nebo zda se domnívá, že řecké orgány dodržují právo EU, když téměř 88 % nabídkových řízení v nemocnicích porušuje směrnici a rozsudek Soudního dvora Evropské unie.

25. Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že poskytl hmatatelné důkazy o naprostém porušení směrnice a rozsudku Soudního dvora Evropské unie. Komise naproti tomu zakládá svůj závěr na článku 21 zákona č. 3897/2010, který nikdy nebyl - a nikdy nebude - vymáhán. Navzdory tomu, že řecké soudy uplatňují právo, 88 % nabídkových řízení na šití je nezákonných. Stěžovatel trval na tom, že by Komise neměla být spokojena s jeho ostražitostí a pečlivostí. Stěžovatel se rovněž zajímal o to, jakou úroveň důkazů bude Komise potřebovat, aby byla přesvědčena, že řecké nemocnice nejsou v souladu se směrnicí a rozsudkem Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla upřesnit, co požaduje, aby byla přesvědčena, že k porušení dochází; měla by upřesnit, kolik výzev k podávání nabídek nebo protiprávních rozhodnutí vyžaduje, a měla by vysvětlit, jaké konkrétní důkazy považuje za přiměřené.

26. Pokud jde o poplatek za soudní zákaz, stěžovatel vysvětlil, že poplatek požadovaný podle zákona č. 3886/2010 za podání soudního zákazu je vratný v případě, že je rozsudek soudu příznivý pro společnost, která o soudní zákaz žádá. Stěžovatel však tvrdil, že poplatek, na který si stěžuje, je stanoven v čl. 15 odst. 6 nařízení prezidenta č. 118/2007. Stěžovatel vysvětlil, že k podání přípustného soudního příkazu musí dotčený uchazeč nejprve zaplatit nevratný poplatek ve výši 1 000 EUR za podání správního opravného prostředku proti nemocnici (veřejnému zadavateli). Není-li tento poplatek zaplacen, soud soudní příkaz zamítne; stěžovatel poukázal na to, že se mu to již několikrát stalo.

27. Na podporu svých tvrzení stěžovatel shrnul své stanovisko při nabídkovém řízení na dodávku šicího materiálu takto: a) nemocnice odmítnou šití opatřené označením CE, b) stěžovatel musí podat správní odvolání po zaplacení nevratného poplatku ve výši 1 000 EUR, c) stěžovatel pak musí podat soudní zákaz, jehož poplatek je v případě úspěchu vratný. Stěžovatel zmínil tři výzvy k podávání nabídek týkající se jediné nemocnice (Všeobecné nemocnice v Etoloakarnanii), na něž reagoval v roce 2014 a v nichž byly jeho stehy opatřené označením CE zamítnuty. Musela zaplatit 3 000 eur jako odměnu za správní odvolání, 2 000 eur jako odměnu za soudní zákazy a 6 000 eur jako odměnu advokátům. Všechny tři věci jsou projednávány u odvolacího správního soudu v Patrasu a nemocnice mezitím nadále nakupuje od svého preferovaného dodavatele (stejné nadnárodní společnosti) za tři až třicet pětkrát vyšší tržní cenu. Když řecké soudy vynesou rozsudek, nemocnice jednoduše zruší nabídkové řízení, ponechá si poplatky ve výši 3 000 EUR a vyhlásí novou výzvu k podávání nabídek. Nemocnici a těm, kdo v ní rozhodují, se nic nestane. Stěžovatel tvrdil, že z důvodu nevratného poplatku je konečným výsledkem to, že pro malého dodavatele nemá z ekonomického hlediska smysl napadat protiprávní rozhodnutí nemocnice o zamítnutí jeho nabídek. Podle názoru stěžovatele má dotčený poplatek sloužit zájmům nadnárodní společnosti.

28. Stěžovatel tvrdil, že s výjimkou případu, kdy Komise neshledá nic špatného "na celém tomto nepořádku", by měla trvat na tom, aby řecká vláda 1) zajistila vratnost dotčeného poplatku v případě příznivého soudního rozsudku a 2) stanovila automatické sankce pro osoby zapojené do porušení práva EU. Posledně uvedené ustanovení by znamenalo zrušení požadavku společné ministerské vyhlášky pro uložení sankce podle článku 21 zákona č. 3897/2010. Řecká vláda by navíc měla stanovit, že společnosti, jejíž zboží bylo protiprávně odmítnuto, bude vyplaceno odškodnění. Žadatel svá podání uzavřel tím, že vyjádřil svou připravenost poskytnout jakékoli další údaje, které by Komise mohla považovat za nezbytné k prokázání tvrzení uvedených v jeho připomínkách nebo v kterémkoli z jeho předchozích podání v rámci tohoto podnětu.

Posouzení veřejné ochránkyně práv po návrhu smírného řešení

29. První otázkou, kterou je třeba posoudit, je, zda ve skutečnosti mají nespokojení uchazeči přístup k účinnému opravnému prostředku prostřednictvím soudního řízení. To zahrnuje posouzení otázky poplatku za zdržení se jednání. Po pečlivém přezkoumání příslušných právních předpisů a argumentů účastníků řízení je zřejmé, že skutkový a právní rámec upravující veřejné zakázky na zdravotnické prostředky v Řecku je následující: uchazeč, jehož nabídka stehů opatřených označením CE byla odmítnuta, musí nejprve podat správní opravný prostředek proti rozhodnutí nemocnice o zamítnutí nabídky a zaplatit nevratný poplatek (dále jen "poplatek za správní opravný prostředek") ve výši 0,1 % hodnoty nabídky s minimální částkou 1 000 eur a maximální částkou 5 000 eur (čl. 15 odst. 6 nařízení prezidenta republiky č. 118/2007). Do deseti dnů od zamítnutí správního odvolání nebo uplynutí patnáctidenní lhůty pro rozhodnutí o tomto odvolání může uchazeč podat u příslušného soudu soudní zákaz. Poplatek (dále jen "poplatek za soudní zákaz") za podání přípustného soudního zákazu činí 1 % hodnoty nabídky s limitem 50 000 EUR a je vratný, pokud je soudní zákaz vydán. Podle Komise je poplatek za zdržení se jednání přiměřený.

30. Pokud jde o poplatek za zdržení se jednání, veřejná ochránkyně práv děkuje Komisi za kladnou odpověď na její návrh v návrhu smírného řešení, že se zabývá argumenty stěžovatele týkajícími se poplatku za zdržení se jednání, ačkoli na tento aspekt případu nebyla upozorněna před předložením této stížnosti veřejné ochránkyni práv. Pokud jde o podstatu této odpovědi, veřejný ochránce práv má za to, že Komise předložila platné argumenty na podporu názoru, že poplatek za zdržení se jednání je v souladu se zásadou proporcionality a nadměrně neztěžuje výkon práv vyplývajících z unijního práva, a konkrétněji uplatňování účinného opravného prostředku u řeckých soudů vůči dotčeným uchazečům.

31. Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že jeho hlavní stížnost se týká poplatku za správní odvolání. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise se touto otázkou ve své odpovědi nezabývala. To je však pochopitelné vzhledem k tomu, že když stěžovatel vznesl tuto záležitost ve své korespondenci s Komisí, vždy na ni odkazoval jako na poplatek za podání soudního příkazu. Pokud jde o správní poplatek za odvolání, je zřejmé, že výše tohoto poplatku je mnohem nižší než výše poplatku za zdržení se jednání (0,1 % hodnoty nabídky s limitem 5 000 EUR). Stěžovatel však správně uvedl, že na základě dotčených řeckých právních předpisů se poplatek za správní odvolání nevrací bez ohledu na to, zda je odvolání úspěšné, či nikoli. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že stěžovatel poukázal na to, že počet případů, kdy řecké nemocnice porušují právo EU, je velmi vysoký. V této souvislosti je tedy třeba posoudit dopad správního poplatku za odvolání, a nikoli pouze jeho omezenou výši v jednotlivých případech. Za těchto okolností se tvrzení stěžovatele, že správní poplatek zpochybňuje dostupnost účinného opravného prostředku pro dotčené uchazeče v řeckých nemocničních nabídkách, jeví na první pohled jako rozumné. Komise se touto otázkou dosud nezabývala. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že je nezbytné vyzvat Komisi, aby tak učinila ve svém podrobném stanovisku k níže uvedenému návrhu doporučení veřejné ochránkyně práv.

32. Hlavním aspektem tvrzení stěžovatele je, že bez vynaložení jakýchkoli nákladů může řecká nemocnice opakovaně odmítnout nabídky stehů opatřených označením CE v rozporu se směrnicí o zdravotnických prostředcích a rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko. Ve skutečnosti, a podle stěžovatele, pokud je soudní odvolání úspěšné, je řecká nemocnice stále schopna zrušit nabídkové řízení a pokračovat v jednání se svým zvýhodněným dodavatelem. To vede k posouzení, zda je pravda, že i přes přijetí článku 21 zákona č. 3897/2010 řecké nemocnice neopustily svou ustálenou praxi odmítání zdravotnických prostředků opatřených označením CE, kritizovanou SDEU ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Řecko. Jinými slovy, otázkou je, zda Komise vyřídila stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů za tímto účelem s požadovanou úrovní náležité péče. Jak zdůraznila veřejná ochránkyně práv ve svém návrhu smírného řešení (bod 38), pečlivé posouzení stížnosti vyžadovalo, aby Komise pečlivě analyzovala argumenty a důkazy, které jí byly předloženy. Ve stížnosti na nesplnění povinnosti a následných podáních Komisi stěžovatel uvedl, že procentní podíl rozhodnutí o zamítnutí nabídek šití opatřených označením CE je v naprosté většině vysoký a že zdánlivě drakonické ustanovení v článku 21 zákona č. 3897/2010 [10], které bylo přijato s cílem odradit řecké nemocnice od porušování práva, nebylo v praxi nikdy použito.

33. Veřejná ochránkyně práv potvrzuje názor, který zaujala ve svém návrhu smírného řešení (bod 44), že argumenty stěžovatele se na první pohled jeví jako opodstatněné a podložené. Aby Komise splnila požadavek náležité péče při vyřizování předmětné stížnosti na nesplnění povinnosti, měla se řádně zabývat podrobnými a konkrétními argumenty stěžovatele na podporu jeho stížnosti, že Řecko dosud nepřijalo všechna nezbytná opatření k dosažení souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko (zejména že a) 84 % nabídkových řízení na šití je protiprávních a že b) článek 21 zákona č. 3897/2010 nebyl nikdy použit). Pokud by měla za to, že nemá k dispozici dostatečné důkazy, mohla na základě nabídky stěžovatele jednat a požádat o vysvětlení a dodatečné informace. Komise se však výše uvedenými otázkami vůbec nezabývala, a to za předpokladu, že pouhé přijetí článku 21 zákona č. 3897/2010 by stačilo k odrazení nemocnic od porušování unijního práva upravujícího zadávání veřejných zakázek na zdravotnické prostředky. To však není přesvědčivé, přinejmenším pokud se Komise nezabývala podrobnými podáními stěžovatele na podporu jeho tvrzení, že příslušné ustanovení není v praxi uplatňováno.

34. S ohledem na výše uvedené veřejný ochránce práv shledává nesprávný úřední postup ze strany Komise vyplývající z toho, že s požadovanou pečlivostí nepřezkoumala tvrzení stěžovatele, že Řecko dosud nepřijalo veškerá nezbytná opatření, aby vyhovělo rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že v tomto případě nesprávného úředního postupu, který má být napraven, by Komise měla řádně přezkoumat informace poskytnuté stěžovatelem na podporu tohoto tvrzení. Pokud se domnívá, že nemá k dispozici dostatečné důkazy, měl by na základě nabídky stěžovatele poskytnout vysvětlení a další informace. Pokud na základě pečlivého posouzení dostupných informací dospěje k závěru, že porušení směrnice o zdravotnických prostředcích a rozsudku Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko přetrvává, měl by přezkoumat, zda by bylo vhodné znovu zahájit sankční řízení proti Řecku. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv proto níže předkládá odpovídající návrh doporučení.

Návrh doporučení

Na základě šetření této stížnosti předkládá veřejná ochránkyně práv Komisi tento návrh doporučení:

Komise by měla řádně přezkoumat informace poskytnuté stěžovatelem na podporu jeho tvrzení, že Řecko dosud nepřijalo veškerá nezbytná opatření, aby vyhovělo rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. Řecko. Pokud se domnívá, že nemá k dispozici dostatečné důkazy, měl by na základě nabídky stěžovatele poskytnout vysvětlení a další informace. Pokud se na základě pečlivého posouzení dostupných informací domnívá, že porušování směrnice o zdravotnických prostředcích a rozsudku Soudního dvora Evropské unie přetrvává, měl by přezkoumat, zda by bylo vhodné znovu zahájit sankční řízení proti Řecku.

Komise a stěžovatel budou o tomto návrhu doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv zašle Komise do 30. června 2015 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo spočívat v přijetí návrhu doporučení a v popisu toho, jak bylo provedeno.

Štrasburk, 26. března 2015

Emily O'Reillyová

Evropský veřejný ochránce práv

[1] Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv (94/262/ESUO, ES, Euratom), Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

[2] Věc C-489/06, Komise v. Řecká republika, Sb. rozh. 2009, s. I-1797. Viz rovněž věc C-6/05 Medipac-Kazantzidis AE v. Venizelio-Pananio (PE.S.Y. KRITIS), Sb. rozh. 2007, s. I-4557.

[3] Označení CE je označení, které by zdravotnické prostředky měly být zpravidla opatřeny, aby byla vyjádřena jejich shoda s ustanoveními směrnice o zdravotnických prostředcích, aby se mohly volně pohybovat v rámci Unie a být uváděny do provozu v souladu se svým určeným účelem.

[4] Směrnice Rady 93/36/EHS ze dne 14. června 1993 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na dodávky (Úř. věst. L 199, s. 1; Zvl. vyd. 06/02, s. 132), která byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/02, s. 132).

[5] Směrnice Rady 93/42/EHS ze dne 14. června 1993 o zdravotnických prostředcích, Úř. věst. L 169, s. 1, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Soudní dvůr v rozsudku Medipac-Kazantzidis, citovaném výše v poznámce pod čarou 2, rozhodl, že „zásada rovného zacházení a povinnost transparentnosti brání tomu, aby veřejný zadavatel, který vyhlásil nabídkové řízení na dodávku zdravotnických prostředků a upřesnil, že tyto prostředky musí být v souladu s Evropským lékopisem a být opatřeny označením CE, přímo a bez dodržení ochranného postupu stanoveného v článcích 8 a 18 směrnice 93/42 z důvodu ochrany veřejného zdraví odmítl navrhované materiály, pokud splňují uvedený technický požadavek. Má-li veřejný zadavatel za to, že tyto materiály mohou ohrozit veřejné zdraví, je povinen informovat příslušný vnitrostátní orgán s cílem uvést tento ochranný postup do pohybu“(bod 55).

[7] Článek 21 zákona č. 3897/2010 ukládá přísné sankce nemocnicím, členům řídících orgánů nemocnic a členům hodnotících výborů, kteří odmítají nabídky výrobků opatřených označením CE.

[8] Další informace a podrobnosti o souvislostech stížnosti, argumentech stran a předběžném posouzení veřejného ochránce práv, které vedlo k návrhu smírného řešení, naleznete v úplném znění návrhu smírného řešení veřejného ochránce práv, které je k dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/cases/correspondence.faces/en/59352/html.bookmark

[9] Rozsudek ve věci Komise v. Řecká republika, C-489/06, uvedený výše v poznámce pod čarou 2, body 53–55.

[10] Je třeba připomenout, že podle článku 21 zákona č. 3897/2010 mají být nemocnicím, členům řídících orgánů nemocnic a členům hodnotících výborů, kteří odmítají nabídky výrobků opatřených označením CE, uloženy přísné sankce.