(vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv (1))

Stížnost

Stěžovatel pracuje jako vyslaný národní odborník pro Evropskou komisi. V roce 2004 byla předvolána jako svědek k německému soudu. Její žádost o jednodenní mimořádné volno za tímto účelem byla dne 14. října 2004 zamítnuta s odůvodněním, že platná pravidla tuto možnost pro vyslané národní odborníky nepředpokládají. Dne 15. listopadu 2004 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí interní stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“). V této stížnosti stěžovatel tvrdil, že osoby předvolané jako svědci jsou povinny tomuto příkazu vyhovět. Stěžovatel dále uvedl, že povinnost vystupovat jako svědek před soudem nezávisí na postavení dotčené osoby v Komisi. Dodala, že výpověď není potěšením, a že proto není vhodné nutit vyslané národní odborníky, aby za tímto účelem využili den čerpaný z jejich nároku na dovolenou za kalendářní rok.

Podle stěžovatele byla tato stížnost Komisí odmítnuta jako nepřípustná z důvodu, že vyslaní národní odborníci nemají právo použít postup stanovený v čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

Článek 6 přílohy V služebního řádu stanoví, že úředníkům může být na žádost přiznáno mimořádné volno navíc k dovolené za kalendářní rok.

Podle oddílu II.b.3 („Předvolání“) přílohy rozhodnutí Komise K(2004) 1587 ze dne 28. dubna 2004, kterým se zavádějí prováděcí ustanovení o dovolené, může být úředníkům a ostatním zaměstnancům poskytnuto jedno pracovní volno, pokud jsou předvoláni, aby svědčili ve věci, která se jich přímo a osobně netýká. V takových případech však není stanoveno žádné zvláštní volno pro vyslané národní odborníky.

Stěžovatelka ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdila, že odmítnutí poskytnout vyslaným národním odborníkům zvláštní volno, když jsou předvoláni, aby svědčili před soudem, představuje diskriminaci. Tvrdila, že jeden den by měl být připsán na její účet dovolené za rok 2004 a že stávající pravidla by měla být změněna tak, aby stanovila zvláštní dovolenou pro vyslané národní odborníky stejným způsobem jako pro úředníky v případech, kdy jsou předvoláni, aby svědčili před soudem.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Zatímco úředníci podléhali služebnímu řádu, národní odborníci podléhali výhradně rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 o jejich postavení [2] (dále jen "rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004"). Tyto dvě kategorie zaměstnanců tedy podléhaly odlišným pravidlům.

Komise navíc nebyla zaměstnavatelem vyslaných národních odborníků. Podle čl. 1 odst. 2 rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 zůstali vyslaní národní odborníci po celou dobu svého vyslání ve službách svých zaměstnavatelů a byli nadále placeni svými zaměstnavateli.

Mezi Komisí a vyslaným národním odborníkem tedy neexistovala žádná zákonná vazba ani jiný pracovněprávní vztah, i když vyslaní národní odborníci v zásadě z praktických důvodů záviseli na Komisi, pokud jde o některá jejich práva, zejména v oblasti dovolené. Komise nicméně vyslaným národním odborníkům poskytla určitý počet dní běžného a mimořádného volna. Kromě toho a na základě řádně odůvodněné žádosti zaměstnavatele národního odborníka může Komise v jednotlivých případech v souladu s čl. 14 odst. 4 rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 poskytnout až dva dny mimořádného volna v období dvanácti měsíců. Stěžovatel této možnosti využil dne 14. dubna a 10. prosince 2004.

Dne 22. března 2005 však Komise do čl. 14 odst. 4 rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 doplnila následující odstavec 3:

„Na základě řádně odůvodněné žádosti národního odborníka může vedoucí oddělení národního odborníka po dohodě s vedoucím oddělení odpovědného za lidské zdroje příslušného generálního ředitelství poskytnout dodatečné mimořádné volno, pokud je toto placené mimořádné volno v zájmu Komise. GŘ pro personál a administrativu je informováno.“

Komise v tomto případě plně respektovala své rozhodnutí ze dne 27. února 2004. Vzhledem k tomu, že národní odborník nebyl zaměstnavatelem národního odborníka, neměl povinnost změnit toto rozhodnutí tak, aby mu byla poskytnuta dovolená ad hoc za účelem umožnění vyslanému národnímu odborníkovi dostavit se jako svědek k soudu.

Komise již národním odborníkům poskytla řadu možností dovolené, které by mohly být využity k pokrytí potřeb, které by mohly vzniknout během vyslání.

Avšak vzhledem k tomu, že výše uvedená změna rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004, která stanovila možnost poskytnout dodatečné dny dovolené, byla nedávno přijata, byla Komise připravena poskytnout stěžovateli dodatečné dny dovolené na rok 2005. Tato nabídka byla učiněna výhradně za účelem vyřešení této záležitosti a byla motivována skutečností, že stěžovatelka požádala o dovolenou, aby splnila povinnost, která jí byla uložena jako občance. Neměla být považována za precedens, pokud jde o nakládání s nároky národního odborníka na dovolenou nebo pokud jde o prostor pro uvážení, který její služby v této věci mají.

Připomínky stěžovatelů

Stěžovatelka ve svých připomínkách uznala nabídku Komise poskytnout jí další den dovolené. Vyjádřila však názor, že Komise neposkytla odůvodnění, pokud jde o nerovné zacházení s úředníky a vyslanými národními odborníky v dotčené oblasti.

Stěžovatel uvedl, že možnost poskytnout vyslanému národnímu odborníkovi na základě řádně odůvodněné žádosti jeho zaměstnavatele dvoudenní mimořádné volno není v této souvislosti relevantní, ale je odůvodněna postavením vyslaného národního odborníka, který zůstal ve službách svých zaměstnavatelů a nadále je jimi placen. Dále se domnívala, že nový pododstavec čl. 14 odst. 4 rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 pravděpodobně nepomůže vyřešit budoucí případy podobné povahy, neboť vyžaduje, aby poskytnutí dovolené bylo v zájmu Komise, a že v tomto případě vyvstaly pochybnosti o tom, zda má Komise skutečně zájem na tom, aby vyslaní národní odborníci plnili své povinnosti občanů.

Stěžovatel rovněž zdůraznil, že o poskytnutí dovolené vyslaným národním odborníkům rozhodla Komise a pouze Komise. Podle jejího názoru neexistoval žádný důvod, který by mohl odůvodnit skutečnost, že Komise zacházela s PNO jinak než se svými vlastními úředníky, pokud jde o plnění povinností uložených PNO jakožto občanům.

Úsilí ombudsmana dosáhnout přátelského řešení

Po pečlivém zvážení stanoviska a připomínek nebyla veřejná ochránkyně práv spokojena s tím, že Komise odpovídajícím způsobem reagovala na tvrzení stěžovatelky a její druhé tvrzení.

Návrh přátelského řešení

Čl. 3 odst. 5 statutu veřejného ochránce práv (4) nařizuje veřejnému ochránci práv, aby pokud možno hledal s dotčeným orgánem řešení s cílem odstranit nesprávný úřední postup a uspokojit stěžovatele.

Veřejná ochránkyně práv proto předložila Komisi tento návrh smírného řešení:

Komise by mohla zvážit změnu nebo vyjasnění stávajících pravidel s cílem zajistit, aby vyslaným národním odborníkům mohlo být přiznáno mimořádné volno za stejných podmínek jako úředníkům v případech, kdy musí vystupovat jako svědci před soudem.

Tento návrh vycházel z těchto předběžných závěrů:

Postoj, který Komise zaujala v projednávané věci, nebyl zcela jasný. Zdálo se však, že Komise sleduje dvě hlavní argumentace. Zaprvé se zdá, že Komise naznačuje, že měla za to, že případné nerovné zacházení bylo vysvětleno objektivními rozdíly mezi úředníky a vyslanými národními odborníky, a nepředstavuje tedy diskriminaci. Zadruhé Komise patrně naznačila, že v podstatě nedošlo k nerovnému zacházení mezi úředníky a národními odborníky, jelikož neexistence zvláštního ustanovení umožňujícího mimořádné volno v případech, kdy národní odborníci musí vystupovat jako svědci před soudem, byla kompenzována možností získat mimořádné volno v jiných položkách.

Pokud jde o první argumentaci, Komise však uspokojivě nevysvětlila, proč by stávající rozdíly mezi úředníky a PNO mohly opravňovat k rozdílnému zacházení s těmito dvěma kategoriemi zaměstnanců, pokud jde o rozhodování o žádostech o mimořádné povolení dostavit se jako svědek k soudu. Pokud jde o druhou argumentaci Komise, možnost poskytnutá čl. 14 odst. 4 prvním pododstavcem rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 se nejeví jako dostatečná k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že s úředníky a PNO bylo v podstatě zacházeno stejně. Ustanovení čl. 14 odst. 4 druhého pododstavce by mohlo být v tomto kontextu relevantní pouze tehdy, pokud by Komise byla ochotna připustit, že přiznání mimořádného povolení národním odborníkům v případech, kdy musí vystupovat jako svědci před soudem, je v zájmu Komise. Nebylo však zdaleka jasné, že tomu tak skutečně bylo. I kdyby připomínky Komise měly být chápány v tom smyslu, že Komise souhlasila s použitím čl. 14 odst. 4 druhého pododstavce v případech, jako je případ stěžovatele, potřeba zajistit právní jasnost by vyžadovala, aby Komise tento názor vyjádřila s dostatečnou přesností.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla veřejná ochránkyně práv k předběžnému závěru, že skutečnost, že Komise nezachází s úředníky stejně jako s vyslanými národními odborníky, pokud jde o žádosti o zvláštní povolení dostavit se jako svědek k soudu, nebo že Komise neobjasnila, že vykládá stávající pravidla tak, aby se zabránilo nerovnému zacházení s úředníky a vyslanými národními odborníky v této oblasti, by mohla představovat nesprávný úřední postup.

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

I když se z právního hlediska postavení úředníka lišilo od postavení PNO a Komise nebyla zaměstnavatelem PNO, vždy dohlížela na to, aby pravidla použitelná na PNO nemohla být považována za diskriminační. Pokud jde o dovolenou, a s cílem zabránit jakékoli diskriminaci mezi národními odborníky a mezi národními odborníky a úředníky (kteří využívali více dnů mimořádného volna), Komise rozhodla, že národním odborníkům poskytne dovolenou v délce 2,5 pracovního dne za každý celý měsíc služby, tj. celkem 30 dnů ročně. Pro srovnání, úředník měl nárok na dovolenou v délce 2 dnů v měsíci, tj. 24 dnů v roce.

Při příležitosti poslední revize rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 měla Komise dále opět v úmyslu dosáhnout spravedlivého stavu,

sladit počet dnů dovolené, na které byla národním odborníkům poskytnuta dovolená z důvodu narození dítěte, s počtem dnů dovolené přiznaných státním zaměstnancům (který byl při změně služebního řádu v roce 2004 zvýšen ze 2 na 10);

- poskytla národnímu odborníkovi novou dovolenou v délce dvou dnů v případě stěhování při nástupu do zaměstnání; a

- doplnila možnost nového dodatečného mimořádného volna pro vyslané národní odborníky, pokud je toto placené mimořádné volno v zájmu Komise.

Kromě běžné dovolené v délce 30 dnů tak vyslaní národní odborníci nyní využili devět druhů mimořádného volna a dvě možnosti dodatečného volna stanovené v čl. 14 odst. 4 prvním a druhém pododstavci rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem chtěla Komise trvat na tom, aby nedošlo k nerovnému zacházení mezi úředníky a vyslanými národními odborníky, pokud jde o mimořádné volno v případě předvolání k soudu jako svědek, pokud byla neexistence takového mimořádného volna pro vyslané národní odborníky kompenzována vyšším počtem dnů řádné dovolené.

Za diskriminační nelze považovat skutečnost, že vyslaní národní odborníci byli předvoláni do svých členských států za účelem uplatnění vnitrostátních právních předpisů v této oblasti a zároveň jim byla poskytnuta možnost nepřítomnosti v práci, když byli předvoláni, aby svědčili jako svědci před soudem, zejména v případech, jako je projednávaný případ, kdy výpověď nesouvisela s činností vyslaných národních odborníků během jejich vyslání ke Komisi.

Komise na závěr uvedla, že se domnívá, že jednala v plném souladu se svými pravidly platnými pro vyslané národní odborníky. Dodala, že stěžovateli již poskytla dodatečný den řádné dovolené na rok 2005 a že k tomu došlo výlučně za účelem nalezení řešení tohoto případu.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatelka ve svém vyjádření trvala na své stížnosti. Zmínila také, že dodatečná dovolená ještě nebyla připsána na její účet dovolené.

Hodnocení veřejného ochránce práv

Na základě stanoviska Komise a připomínek stěžovatele k tomuto stanovisku dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že smírného řešení nelze dosáhnout.

ROZHODNUTÍ

1 Údajná diskriminace, pokud jde o mimořádné volno pro vyslané národní odborníky

1.1 Stěžovatel pracuje jako vyslaný národní odborník pro Evropskou komisi. V roce 2004 byla předvolána jako svědek k německému soudu. Její žádost o jednodenní mimořádné volno za tímto účelem Komise dne 14. října 2004 zamítla s odůvodněním, že platná pravidla tuto možnost nepředpokládají.

1.2 Stěžovatelka ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdila, že odmítnutí poskytnout vyslaným národním odborníkům zvláštní volno, když jsou předvoláni, aby svědčili před soudem, představuje diskriminaci vzhledem k tomu, že je možné poskytnout zvláštní volno úředníkům za podobných okolností. Tvrdila, že jeden den by měl být připsán na její účet dovolené za rok 2004 a že stávající pravidla by měla být změněna tak, aby stanovila zvláštní dovolenou pro vyslané národní odborníky stejným způsobem jako pro úředníky v případech, kdy jsou předvoláni, aby svědčili před soudem.

1.3 Komise ve svém stanovisku zdůraznila, že zatímco úředníci podléhají služebnímu řádu úředníků Evropských společenství (dále jen "služební řád"), národní odborníci podléhají výhradně rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 o jejich postavení (5) (dále jen "rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004"). Komise dále zdůraznila, že to nebyl zaměstnavatel vyslaných národních odborníků, kdo zůstal ve službách svých zaměstnavatelů po celou dobu jejich vyslání a byl nadále placen jejich zaměstnavateli. Podle Komise tedy mezi Komisí a vyslanými národními odborníky neexistovala žádná zákonná vazba ani jiný pracovněprávní vztah, přestože tito vyslaní národní odborníci v zásadě z praktických důvodů záviseli na Komisi, pokud jde o některá jejich práva, zejména v oblasti dovolené. Komise dodala, že národním odborníkům nicméně poskytla určitý počet dní běžného a mimořádného volna. Kromě toho a na základě řádně odůvodněné žádosti zaměstnavatele národního odborníka může Komise v jednotlivých případech v souladu s čl. 14 odst. 4 prvním pododstavcem rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 poskytnout mimořádné volno v délce až dvou dnů během dvanáctiměsíčního období.

Komise dále zdůraznila, že do čl. 14 odst. 4 rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 byl nedávno doplněn následující odstavec 6:

„Na základě řádně odůvodněné žádosti národního odborníka může vedoucí oddělení národního odborníka po dohodě s vedoucím oddělení odpovědného za lidské zdroje příslušného generálního ředitelství poskytnout dodatečné mimořádné volno, pokud je toto placené mimořádné volno v zájmu Komise. GŘ pro personál a administrativu je informováno.“

Komise uvedla, že v tomto případě plně dodržela své rozhodnutí ze dne 27. února 2004 a že národním odborníkům již poskytla řadu možností dovolené, které by mohly být využity k pokrytí potřeb, které by mohly vzniknout během vyslání.

Dodala však, že vzhledem k tomu, že nově přijatá změna rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 stanovila možnost poskytnout dodatečné dny dovolené, je připravena poskytnout stěžovateli dodatečný den dovolené na rok 2005. Komise zdůraznila, že tato nabídka byla učiněna výhradně za účelem vyřešení této záležitosti a byla motivována skutečností, že stěžovatelka požádala o dovolenou, aby splnila povinnost, která jí byla uložena jako občance. Dodala, že ji nelze považovat za precedens, pokud jde o nakládání s nároky na dovolenou vyslaného národního odborníka nebo pokud jde o prostor pro uvážení, který její služby v této oblasti mají.

1.4 Stěžovatelka ve svých připomínkách k tomuto stanovisku trvala na své stížnosti.

1.5 Po přezkoumání stanoviska Komise a připomínek stěžovatele veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Komise nabídla stěžovateli další den dovolené. Komise však dodala, že tato nabídka byla učiněna za účelem vyřešení této záležitosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve svém vyjádření ke stanovisku Komise jasně uvedla, že Komise uspokojivě neodpověděla na obecnější aspekt její stížnosti, dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že v tomto případě dosud nebylo dosaženo žádného urovnání. Bylo proto nezbytné zabývat se meritem případu stěžovatele, tedy údajnou diskriminací mezi úředníky a národními odborníky, pokud jde o přiznání mimořádného volna.

1.6 Dne 6. září 2005 předložil veřejný ochránce práv Komisi návrh smírného řešení, v němž ji vyzval, aby zvážila změnu nebo vyjasnění stávajících pravidel s cílem zajistit, aby národním odborníkům mohlo být přiznáno mimořádné volno za stejných podmínek jako úředníkům v případech, kdy musí vystupovat jako svědci před soudem.

1.7 Komise ve své odpovědi na tento návrh zdůraznila, že vyslaným národním odborníkům byla poskytnuta dovolená v délce 2,5 pracovního dne za každý celý odpracovaný měsíc, tj. celkem 30 dnů za rok, zatímco úředník měl nárok pouze na dovolenou v délce 2 dnů za měsíc, tj. 24 dnů za rok. Komise dále uvedla, že při poslední revizi svého rozhodnutí ze dne 27. února 2004 1) sladila počet dnů, na které byla národním odborníkům poskytnuta dovolená z důvodu narození dítěte, s počtem dnů, na které byla poskytnuta dovolená úředníkům, 2) poskytla národním odborníkům novou dovolenou v délce dvou dnů v případě stěhování za účelem nástupu do zaměstnání a 3) doplnila možnost nového dodatečného mimořádného volna pro národní odborníky, pokud je toto placené mimořádné volno v zájmu Komise. Kromě běžné dovolené v délce 30 dnů tak vyslaní národní odborníci nyní využili devět druhů mimořádného volna a dvě možnosti dodatečného volna stanovené v čl. 14 odst. 4 prvním a druhém pododstavci rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004. S ohledem na tyto skutečnosti Komise trvala na tom, že neexistuje nerovné zacházení mezi úředníky a vyslanými národními odborníky, pokud jde o mimořádné volno v případě předvolání k soudu jako svědek, a to do té míry, že neexistence takového mimořádného volna pro vyslané národní odborníky byla kompenzována vyšším počtem dnů řádné dovolené. Komise dodala, že skutečnost, že vyslaní národní odborníci byli předvoláni do svých členských států za účelem uplatnění vnitrostátních právních předpisů v této oblasti a zároveň jim byla poskytnuta možnost nepřítomnosti v práci, když byli předvoláni, aby svědčili jako svědci před soudem, zejména v případech, jako je projednávaný případ, kdy výpověď nesouvisela s činností vyslaných národních odborníků během jejich vyslání ke Komisi, nelze považovat za diskriminační.

Komise dospěla k závěru, že se domnívá, že jednala zcela v souladu se svými pravidly platnými pro vyslané národní odborníky. Dodala, že stěžovateli již poskytla dodatečný den řádné dovolené na rok 2005 a že tak bylo učiněno výlučně za účelem dosažení řešení v projednávané věci.

1.8 Stěžovatelka ve svých připomínkách k tomuto stanovisku trvala na své stížnosti. . Zmínila rovněž, že dodatečný den dovolené ještě nebyl připsán na její účet dovolené.

1.9 Veřejný ochránce práv poznamenává, že z přílohy rozhodnutí Komise K(2004) 1587 ze dne 28. dubna 2004, kterým se zavádějí prováděcí ustanovení týkající se dovolené (výňatky, které předložil stěžovatel), vyplývá, že úředníkům a ostatním zaměstnancům Komise může být poskytnut jeden pracovní den mimořádného volna, pokud jsou předvoláni, aby svědčili ve věci, která se jich přímo a osobně netýká. V příslušném textu je však uvedeno, že pro vyslané národní odborníky neexistuje v takových případech žádné ustanovení o mimořádném volnu. Na základě tohoto ustanovení se tedy zdá, že existuje rozdílné zacházení mezi úředníky (a ostatními zaměstnanci) na jedné straně a vyslanými národními odborníky na straně druhé.

1.10 Komise ve svém stanovisku ke stížnosti zdůraznila rozdíly mezi úředníky a národními odborníky. Tato podání podle všeho naznačovala, že Komise měla za to, že případné nerovné zacházení bylo vysvětleno objektivními rozdíly mezi úředníky a vyslanými národními odborníky, a nepředstavovalo tedy diskriminaci. Veřejná ochránkyně práv uznává, že mezi úředníky na jedné straně a vyslanými národními odborníky na straně druhé existují významné rozdíly. Je však třeba poznamenat, že v projednávané věci není třeba srovnávat postavení těchto kategorií zaměstnanců Komise obecně, ale jejich postavení, pokud jde o konkrétní situaci, v níž se nacházejí zaměstnanci Komise, když jsou soudem vyzváni, aby se dostavili jako svědci ve věci, která se jich přímo nebo osobně netýká. Komise nezpochybňuje, že osoba, která má za takových okolností vypovídat, plní povinnost, kterou má jako občan. Veřejný ochránce práv však nechápe, jak by v této souvislosti mohla být relevantní skutečnost, že určitá osoba je úředníkem nebo národním odborníkem. Povinnost vyhovět žádosti soudu, aby se dostavil jako svědek, vyplývá z povinnosti, kterou má dotyčná osoba jako občan, a nikoli z jejího postavení úředníka nebo národního odborníka. Podle názoru veřejného ochránce práv nebylo prokázáno, jak by rozdíly mezi postavením úředníků a vyslaných národních odborníků mohly Komisi opravňovat k rozdílnému zacházení s těmito dvěma kategoriemi zaměstnanců, pokud jde o rozhodování o žádostech o zvláštní povolení vystupovat jako svědek před soudem.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se nezdá, že by Komise ve své odpovědi na jeho návrh smírného řešení tuto argumentaci zachovala. Komise však v této odpovědi znovu zdůrazňuje, že není zaměstnavatelem vyslaného národního odborníka, ale že vyslaný národní odborník zůstává zaměstnán vnitrostátními orgány, které jej k Komisi vysílají. Je tedy třeba připomenout, že Komise nezpochybňuje, že rozhodnutí o dovolené týkající se vyslaných národních odborníků přijímá sama, a nikoli vysílající vnitrostátní orgány. Skutečnost, že Komise není zaměstnavatelem PNO, je tedy v tomto kontextu irelevantní.

1.11 Zdá se, že Komise ve svém stanovisku ke stížnosti vycházela ze skutečnosti, že platná pravidla stanoví další možnosti poskytnutí mimořádného volna národním odborníkům, které by mohlo být využito k pokrytí potřeb, které by mohly vzniknout během vyslání. Ve své odpovědi na návrh veřejného ochránce práv na smírné řešení Komise rovněž poukázala na rozdíly mezi úředníky a úředníky, pokud jde o běžnou dovolenou. Zdá se tedy, že Komise v podstatě tvrdí, že nedošlo k nerovnému zacházení mezi úředníky a národními odborníky, jelikož neexistence zvláštního ustanovení, které by umožňovalo zvláštní dovolenou v případech, kdy se národní odborníci musí dostavit jako svědci k soudu, je kompenzována skutečností, že národní odborníci získají běžnější dovolenou než úředníci, a možností získat zvláštní dovolenou v jiných položkách.

1.12 Za účelem řešení tohoto argumentu považuje veřejný ochránce práv za vhodné rozlišovat mezi běžnou dovolenou a zvláštní dovolenou.

1.13 Pokud jde o běžnou dovolenou, je pravda, že národní odborník obdrží dovolenou v délce 30 pracovních dnů ročně, zatímco základní nárok úředníků stanoví dovolenou pouze v délce 24 pracovních dnů. Je však třeba zohlednit skutečnost, že služební řád a rozhodnutí Komise K(2004) 1587 ze dne 28. dubna 2004, kterým se zavádějí prováděcí ustanovení týkající se dovolené, stanoví, že úředníci Komise mají nárok na další dny dovolené z důvodu svého věku (do 6 dnů) a kategorie (do 3 dnů) a že se připočítává doba na cestu (do 6 dnů) v závislosti na vzdálenosti mezi místem zaměstnání a místem původu těchto úředníků. Pokud jde o vyslané národní odborníky, čl. 14 odst. 5 rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 stanoví, že nárok na dovolenou za kalendářní rok v délce 30 pracovních dnů je "považován za vyčerpávající. Zejména nejsou povoleny žádné další nároky, pokud jde o cestu, věk nebo kategorii.“ To znamená, že zatímco běžná dovolená národního odborníka činí v každém případě 30 pracovních dnů ročně, úředníci obdrží nejméně 24 dnů, k nimž bude připočten počet dalších dnů, jak je uvedeno výše. Srovnání mezi nárokem vyslaných národních odborníků na dovolenou (30 dnů) a nárokem úředníků na základní dovolenou (24 dnů) se tedy jeví jako nevhodné. V každém případě Komise nevysvětlila, jak by takový rozdíl mezi PNO a úředníky, pokud jde o nárok na běžnou dovolenou, mohl odůvodnit rozdílné zacházení, pokud jde o mimořádné volno. Veřejná ochránkyně práv považuje za užitečné poznamenat, že sama Komise uvádí, že nedávno sladila počet dnů (zvláštního) volna přiznaného národním odborníkům z důvodu narození dítěte s počtem dnů dovolené přiznaných státním zaměstnancům. Zdá se, že to naznačuje, že i podle vlastního názoru Komise jsou vyslaní národní odborníci a úředníci srovnatelní, přinejmenším pokud jde o určité druhy mimořádného volna.

1.14 Pokud jde o mimořádné volno, veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise v této souvislosti odkazuje na čl. 14 odst. 4 rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004.

1.15 První pododstavec tohoto ustanovení předpokládá možnost poskytnout vyslaným národním odborníkům až dva dny mimořádného volna během dvanáctiměsíčního období. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení neupřesňuje důvody, na jejichž základě může být takové mimořádné volno poskytnuto, nezdá se být vyloučeno, že se tohoto ustanovení lze dovolávat v případech, kdy se národní odborník musí dostavit k soudu jako svědek. Je však třeba poznamenat, že uvedené ustanovení se použije pouze tehdy, pokud zaměstnavatel národního odborníka podá řádně specifikovanou žádost, zatímco úředníci mohou za podobných okolností přímo požádat Komisi o mimořádné volno. Je třeba rovněž poznamenat, že uvedené ustanovení stanoví nejvýše dva dny mimořádného volna za 12 měsíců, zatímco pravidla vztahující se na úředníky by mohla být vykládána v tom smyslu, že jednodenní mimořádné volno může být poskytnuto vždy, když úředník musí vypovídat před soudem. Ve své odpovědi na návrh veřejného ochránce práv na smírné řešení Komise nezpochybnila, že tento výklad je možný. Podle názoru veřejného ochránce práv tedy možnost poskytnutá čl. 14 odst. 4 prvním pododstavcem rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004 nepostačuje k odůvodnění závěru, že s úředníky a národními odborníky je v podstatě zacházeno stejně.

1.16 Článek 14 odst. 4 druhý pododstavec rozhodnutí Komise ze dne 27. února 2004, který byl k tomuto ustanovení přidán v roce 2005, žádné takové omezení neobsahuje. Je však třeba poznamenat, že toto ustanovení se použije pouze v případě, že mimořádné volno požadované národním odborníkem je „v zájmu Komise“. Relevantní ustanovení by tedy mohlo být v tomto kontextu relevantní pouze tehdy, pokud by Komise byla ochotna připustit, že přiznání mimořádného povolení národním odborníkům v případech, kdy jsou předvoláni, aby svědčili jako svědci před soudem, je v zájmu Komise. Není však zdaleka jasné, že tomu tak skutečně je. Ve svém návrhu smírného řešení veřejný ochránce práv uvedl, že připomínky, které Komise uvedla ve svém stanovisku ke stížnosti, lze vykládat i v opačném smyslu. Komise však ve své odpovědi na tento návrh neobjasnila, zda se domnívá, že udělení zvláštního povolení národním odborníkům, kteří musí vystupovat jako svědci před soudem, je nebo může být „v zájmu Komise“. I kdyby měla být podání Komise chápána v tom smyslu, že Komise souhlasila s použitím čl. 14 odst. 4 druhého pododstavce v případech, jako je případ stěžovatele, potřeba zajistit právní jasnost by vyžadovala, aby byl tento názor v příslušných pravidlech vyjádřen s dostatečnou přesností. Podle názoru veřejného ochránce práv by toho mohlo být dosaženo například změnou rozhodnutí Komise o národních odbornících ze dne 27. února 2004 nebo jeho rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, kterým se zavádějí prováděcí ustanovení o dovolené. Je třeba poznamenat, že v příslušné části posledně uvedeného rozhodnutí se stále uvádí, že pro vyslané národní odborníky „neexistuje žádné ustanovení o mimořádném volnu“ v případech, kdy jsou vyzváni, aby vypovídali před soudem.

1.17 S ohledem na výše uvedené dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že skutečnost, že Komise nezachází s úředníky stejně jako s vyslanými národními odborníky, pokud jde o žádosti o zvláštní povolení dostavit se jako svědek k soudu, nebo, podpůrně, že Komise nevyjasnila, že vykládá stávající pravidla tak, aby se zabránilo nerovnému zacházení s úředníky a vyslanými národními odborníky v této oblasti, představuje nesprávný úřední postup.

1.18 Veřejný ochránce práv považuje za užitečné dodat, aby se předešlo jakémukoli možnému nedorozumění, že si je plně vědom skutečnosti, že Komise má prostor pro uvážení, zda úředníkovi, který musí vystoupit jako svědek před soudem, udělí zvláštní povolení. Výše uvedený závěr o nesprávném úředním postupu se tedy týká neexistence odpovídající diskreční pravomoci k poskytnutí mimořádného volna národním odborníkům (nebo skutečnosti, že Komise neupřesnila, že taková odpovídající diskreční pravomoc existuje, pokud jde o žádosti o mimořádné volno za takových okolností). Veřejný ochránce práv rovněž považuje za užitečné připomenout, že toto šetření se týká pouze případů, kdy jsou úředníci nebo vyslaní národní odborníci vyzváni k podání výpovědi v případech, kdy nejsou přímo nebo osobně dotčeni. Jak je vysvětleno v rozhodnutí Komise ze dne 28. dubna 2004, takové mimořádné volno může být poskytnuto pouze v případě, že žadatel není účastníkem řízení, tj. pokud není vyšetřován, přičemž PNO je buď stranou podávající občanskoprávní žalobu, nebo protistranou v takovém případě.

2 Závěr

S ohledem na výše uvedené předkládá veřejný ochránce práv Komisi v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv tento návrh doporučení:

Návrh doporučení

Komise by měla změnit nebo vyjasnit stávající pravidla, aby bylo zajištěno, že vyslaným národním odborníkům může být přiznáno mimořádné volno za stejných podmínek jako úředníkům v případech, kdy musí vystupovat jako svědci před soudem, a měla by tato pravidla použít na případ stěžovatele.

Komise a stěžovatel budou o tomto návrhu doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv zašle Komise do 30. dubna 2006 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo sestávat z přijetí rozhodnutí veřejného ochránce práv a popisu opatření přijatých k provedení návrhu doporučení.

Štrasburk 2. února 2006

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

(2) Rozhodnutí Komise K(2004) 577 ze dne 27. února 2004 o změně rozhodnutí K(2002) 1559 ze dne 30. dubna 2002, ve znění rozhodnutí K(2003) 406 ze dne 31. ledna 2003, kterým se stanoví pravidla pro vysílání národních odborníků do Komise.

(3) Rozhodnutí Komise K(2005) 872 ze dne 22. března 2005.

(4) Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

(5) Rozhodnutí Komise K(2004) 577 ze dne 27. února 2004 o změně rozhodnutí K(2002) 1559 ze dne 30. dubna 2002, ve znění rozhodnutí K(2003) 406 ze dne 31. ledna 2003, kterým se stanoví pravidla pro vysílání národních odborníků do Komise.

(6) Rozhodnutí Komise K(2005) 872 ze dne 22. března 2005.