(vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv (1))

Stížnost

Úvod

Tato stížnost souvisí s jinou stížností (stížnost 402/2004/GG), kterou podal tentýž stěžovatel, německá společnost.

Stížnost 402/2004/GG

Dne 3. srpna 1999 uzavřela Komise smlouvu o poskytování služeb s RRI (Rhein-Ruhr Ingenieur-Gesellschaft mbH, německá společnost) jakožto vedoucím konsorcia zahrnujícího stěžovatele. Smlouva se týkala poskytnutí dvou odborníků z EU, spoluředitele a finančního/správního manažera pro technickou pomoc v rámci integrovaného environmentálního projektu Liaoning EU-Čína (LIEP), část: Řízení programové kanceláře a projektu environmentálního povědomí. Pan W., odborník zaměstnaný stěžovatelem, se stal finančním/správním ředitelem v září 2000. V návaznosti na dodatek ke smlouvě podepsané v září 2001 se pan W. stal zástupcem spoluředitele.

Dne 15. září 2003 informovala delegace Komise v Pekingu RRI doporučeným dopisem, že se rozhodla ukončit smlouvu na základě článku 15 této smlouvy a z důvodu, že zástupce spoluředitele nesplnil své úkoly upravené v dodatku č. 2. Komise vysvětlila, že ve dvou dopisech zaslaných dne 6. června 2002 a 30. ledna 2003 poukázala na to, že služby poskytnuté stěžovatelem nebyly poskytnuty ke spokojenosti Komise, a varovala, že pokud zástupce spoluředitele nesplní své povinnosti, bude mít za to, že konsorcium vedené RRI porušuje smlouvu.

Dopisem zaslaným dne 22. září 2003 RRI toto rozhodnutí zpochybnila a požádala Komisi, aby poskytla přesnější informace o jeho důvodech. Delegace ve své odpovědi ze dne 26. září 2003 poukázala na to, že zástupce spoluředitele má mimo jiné „odpovědnost za zadávání veřejných zakázek a uzavírání smluv“. Podle delegace odborník stěžovatele tuto povinnost nesplnil.

RRI zaslala dne 10. listopadu 2003 delegaci další dopis. Delegace ve své odpovědi ze dne 18. listopadu 2003 neuvedla žádné další podrobnosti o důvodech svého rozhodnutí vypovědět smlouvu.

V důsledku ukončení smlouvy o technické pomoci považoval stěžovatel za nezbytné ukončit pracovní smlouvu s panem W. Posledně uvedený podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k Arbeitsgericht (pracovní soud) v Bonnu (Německo). Zdálo se, že v průběhu tohoto řízení musel stěžovatel poskytnout podrobné informace o údajném odmítnutí pana W. plnit své povinnosti.

Ve stížnosti 402/2004/GG stěžovatel v podstatě tvrdil, že Komise neposkytla dostatečně přesné informace o důvodech ukončení smlouvy o technické pomoci.

Veřejná ochránkyně práv rozhodla, že by mělo být provedeno šetření. Stížnost proto zaslal Komisi k vyjádření. Toto stanovisko bylo poté předáno stěžovateli k vyjádření. Na základě výsledků těchto šetření byla veřejná ochránkyně práv toho názoru, že Komise poskytla dostatečně přesné informace o důvodech ukončení smlouvy, a že tedy nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o tvrzení stěžovatele. Věc byla proto uzavřena rozhodnutím ze dne 12. srpna 2004 (2).

Dopis stěžovatele ze dne 19. března 2004

Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že na základě nařízení č. 1049/2001 předložil Komisi žádost o přístup k dokumentům týkajícím se ukončení smlouvy v den, kdy se písemně obrátil na veřejného ochránce práv (5. února 2004).

V dalším dopise ze dne 19. března 2004 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že tato žádost byla dne 26. února 2004 zamítnuta, že dne 4. března 2004 byla podána potvrzující žádost a že šetření veřejného ochránce práv by mělo být rozšířeno tak, aby zahrnovalo odmítnutí Komise poskytnout přístup.

Vzhledem k tomu, že lhůta, v níž musela Komise vyřídit potvrzující žádost v souladu s nařízením č. 1049/2001 (15 pracovních dnů po registraci), v době, kdy stěžovatel napsal tento dopis, ještě neuplynula, veřejný ochránce práv stěžovatele informoval, že se ještě nemůže tímto dalším tvrzením zabývat, ale že stěžovatel může tuto záležitost znovu předložit, jakmile uplyne příslušná lhůta.

K této výtce

Dopisem ze dne 3. května 2004 stěžovatel obnovil svou stížnost týkající se otázky přístupu k dokumentům a zdůraznil, že potvrzující žádost byla dne 26. dubna 2004 zamítnuta. Tento dopis byl proto zaevidován jako nová stížnost (stížnost 1368/2004/GG).

Komise ve svém rozhodnutí rozlišovala tři kategorie dokumentů. Dokumenty náležející do prvních dvou kategorií (1: smluvní dokumenty; 2: Korespondence týkající se plnění smlouvy) byla uvedena, zatímco kategorie 3 byla uvedena pouze obecně („různá korespondence, zejména elektronickou poštou, mezi různými osobami v souvislosti s plněním smlouvy“). Komise uvedla, že otázka přístupu nemůže být posuzována s ohledem na konkrétní žadatele, jelikož zpřístupněné dokumenty jsou veřejně dostupné, a jsou tedy přístupné všem.

Poté, co Komise vyjádřila názor, že stěžovatel by již měl mít k dispozici dokumenty náležející do prvních dvou kategorií, vznesla k celému dokumentu následující připomínky:

Dokumenty obsahovaly informace obchodní povahy o dotčených společnostech, znalcích a osobách. Poskytnutí přístupu k těmto dokumentům proto bránil čl. 4 odst. 2 nařízení, podle něhož se přístup odepře, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů.

Zveřejnění by rovněž ohrozilo ochranu soukromí a osobnosti jednotlivých osob. To platilo zejména pro dokumenty obsahující jména určitých osob (v některých případech i jejich životopis). Výjimka stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení byla proto rovněž použitelná.

Částečný přístup nemohl být poskytnut vzhledem k tomu, že na všechny informace obsažené v těchto dokumentech, pokud jde o plnění smlouvy, se vztahovala potřeba chránit obchodní zájmy dotčených osob. Nic nenasvědčovalo tomu, že by existoval převažující veřejný zájem na zpřístupnění.

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uznal, že má k dispozici dokumenty náležející do prvních dvou kategorií, nikoli však dokumenty náležející do třetí kategorie. Zdůraznila, že nemá zájem o žádné dokumenty týkající se třetích stran, ale pouze o dokumenty týkající se ukončení její „vlastní“ smlouvy. Stěžovatel rovněž uvedl, že odůvodnění Komise, pokud jde o ochranu soukromí a osobnosti pana W., je „groteskní“. Zdůraznil, že Komise odůvodnila své ukončení smlouvy údajným pochybením pana W., a ohrozila tak jeho bezúhonnost mnohem hůře, než by bylo možné učinit jakýmkoli přístupem k dokumentům.

Stěžovatel dále tvrdil, že přístup Komise by učinil nařízení 1049/2001 bezpředmětným vzhledem k tomu, že většina dokumentů se týká osobních nebo obchodních zájmů třetích stran.

Stěžovatel tedy v podstatě tvrdil, že Komise porušila nařízení č. 1049/2001 tím, že odepřela přístup k dokumentům, o které požádala dopisy ze dne 5. února 2004 a 4. března 2004. Tvrdila, že Komise by měla poskytnout přístup k příslušným dokumentům.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Pozměněné povinnosti pana W. byly stanoveny v dodatku ke smlouvě. Pan W. však nikdy nepřevzal nové povinnosti, možná proto, že jeho pracovní smlouva s konsorciem nebyla změněna tak, aby odrážela nový mandát. Delegace se snažila tuto záležitost vyjasnit, ale nikdy neobdržela jasnou odpověď. Tato situace vedla ke stížnostem nově přijatého spoluředitele a čínského ředitele. Komise se nakonec rozhodla smlouvu ukončit.

Žádost o přístup se týkala výměn, zejména elektronickou poštou, mezi jinými osobami zapojenými do provádění programu, přičemž poukázala na skutečnost, že pan W. nepřevzal nové povinnosti vyplývající z povýšení svého pracovního místa v pozměněném mandátu. Zveřejnění těchto zpráv by bylo pro pana W. jako jednotlivce škodlivé. Ovlivnilo by to jak jeho osobní integritu, tak jeho obchodní zájmy, pokud jde o jeho postavení na trhu práce. Byl to obchodní zájem pana W., který Komise považovala za povinnost chránit, a nikoli zájem jakékoli jiné strany. Nebylo důvodné se domnívat, že pan W. byl osobně odpovědný za skutečnost, že nový mandát nebyl dodržen. Jeho odmítnutí převzít nové povinnosti mohlo být způsobeno jeho smluvním postavením u RRI nebo stěžovatele.

Jakmile byl dokument zpřístupněn žadateli, stal se volným a přístup by měl být poskytnut jakémukoli jinému žadateli. Bylo zřejmé, že dokumenty, k nimž stěžovatel požádal o přístup, nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Účelem žádosti bylo použít dokumenty v soudním řízení proti panu W. To nemělo nic společného s otevřeností a veřejným zájmem na zpřístupnění dokumentů v držení orgánů.

Na základě výše uvedených úvah Komise trvala na svém rozhodnutí nezpřístupnit dokumenty stěžovateli. Dodal, že dokumenty mohou být zpřístupněny soudnímu orgánu pouze na základě soudního příkazu k jejich předložení.

Připomínky stěžovatele

Ve svých připomínkách žadatel trval na svém podnětu a předložil následující další připomínky:

Tvrzení Komise, že chování pana W. mělo být vysvětleno jeho údajně neuspokojivou pracovní smlouvou se stěžovatelem, byla pouhou spekulací. Již dne 11. dubna 2002 informovala (stěžovatelka) Komisi poté, co kontaktovala pana W., že si je dobře vědoma jeho povinností. Její žádost o přístup ke zprávám o služební cestě týkajícím se projektu nebo alespoň k výňatkům z nich, které se týkaly údajně špatných výsledků pana W., však byla zamítnuta. Dne 5. února 2003 konsorcium na žádost delegace prohlásilo: „Vezměte prosím na vědomí, že smluvní ujednání mezi panem [W.] a [stěžovatelem] nemůže vyvolat žádné projektové překážky.“

Stěžovatel poukázal na to, že stanovisko, které Komise zaujala, pokud jde o přístup k dokumentům, ji vedlo k domněnce, že ukončení příslušné smlouvy z důvodu údajné nečinnosti pana W. nebylo v souladu se zákonem. Požádala proto veřejného ochránce práv, aby tuto otázku zahrnul do svého šetření. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že je zvláštní, že o ukončení smlouvy bylo rozhodnuto poté, co si nový spoluředitel a čínský ředitel stěžovali. Stěžovatel zdůraznil, že nový spoluředitel je zaměstnancem společnosti, která konkuruje konsorciu.

Další šetření

Po pečlivém zvážení stanoviska Komise a připomínek stěžovatele se ukázalo, že jsou nutná další šetření.

Žádost o doplňující informace a o doplňující stanovisko

Veřejný ochránce práv proto požádal Komisi (1), aby vysvětlila, proč by skutečnost, že stěžovatel zamýšlel použít dokumenty, k nimž požádal o přístup v soudním řízení, měla být relevantní pro to, jak Komise vyřizuje žádosti podané podle nařízení č. 1049/2001, a (2), aby mu poskytla seznam dokumentů spadajících do kategorie 3 spolu s uvedením výjimek stanovených v nařízení č. 1049/2001 pro každý dokument nebo kategorii dokumentů, na jejichž základě se Komise domnívala, že stěžovateli nelze poskytnout přístup.

Veřejný ochránce práv rovněž požádal Komisi, aby poskytla stanovisko k dodatečnému tvrzení stěžovatele, podle něhož ukončení příslušné smlouvy z důvodu chování pana W. nebylo v souladu s právními předpisy.

Odpověď Komise

Komise ve své odpovědi uvedla následující připomínky:

K otázce přístupu k dokumentům

Podle čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 nemusel žadatel při žádosti o přístup k dokumentům uvádět důvody. Zájem žadatele proto nebyl v této souvislosti relevantní. Komise tím, že odkázala na to, jak stěžovatel zamýšlel využít příslušné dokumenty, měla na mysli, že tento účel nelze považovat za převažující veřejný zájem, který by převážil nad potřebou chránit obchodní zájmy druhé strany řízení.

Kategorie 3 dokumentů, k nimž stěžovatel požádal o přístup, zahrnovala 16 dokumentů (3). Zpřístupnění těchto dokumentů by ohrozilo ochranu „soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména v souladu s právními předpisy Společenství o ochraně osobních údajů“ (čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001). Ke zpřístupnění těchto údajů by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byly splněny podmínky pro nakládání s osobními údaji stanovené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (4). Ustanovení čl. 8 písm. b) tohoto nařízení vyžadovalo, aby žadatel prokázal, že je nezbytné, aby mu byly osobní údaje předány, a požadovalo, aby se orgán ujistil, že předáním nebyly dotčeny oprávněné zájmy subjektu údajů.

K dodatečnému tvrzení stěžovatele

Smlouva o poskytování služeb, která se týkala poskytnutí dvou odborníků z EU (spoluředitele a finančního/správního ředitele), byla podepsána dne 3. srpna 1999. Dne 8. září 2000 RRI oznámila, že z rodinných důvodů musí finanční/správní znalec na konci října 2000 odstoupit, a navrhla pana W. jako jeho nástupce. Komise s tím souhlasila.

V důsledku nahrazení spoluředitele Komise v dopise ze dne 10. srpna 2001 navrhla RRI, aby byl posílen status a odpovědnost pana W. RRI to přijala. To vedlo k dodatku (dodatek č. 2) ke smlouvě o poskytování služeb, která byla podepsána dne 3. září 2001. V tomto dodatku byly velmi podrobně rozšířeny povinnosti finančního/správního manažera, včetně ustanovení (v článku 1.2.2 mandátu), že „bude sdílet odpovědnost za podpis (týkající se např. aspektů zadávání veřejných zakázek, žádostí o převody, správy účtů a smluv) s čínským ředitelem“. Mezi úkoly a úkoly, které mu byly svěřeny, patřila „odpovědnost za zadávání veřejných zakázek a uzavírání smluv“. Další důležitou funkcí bylo „nahrazení ad interim spoluředitele EK, vedoucího týmu“ (čl. 4 odst. 1 mandátu). Finanční/administrativní manažer (pan W.) se tak fakticky stal zástupcem spoluředitele a jeho odměna byla zvýšena.

Dne 2. dubna 2002 Komise RRI písemně vytkla, že pan W. neplní své nové povinnosti a funkce. RRI byla podle článku 6 smlouvy jediným kontaktním místem, pokud jde o komunikaci týkající se smlouvy. Dne 6. června 2002 byly tyto obavy znovu vyjádřeny. Situace se však nezměnila.

Dne 30. ledna 2003 Komise znovu upozornila RRI, že pokud by se tato situace nezměnila, došlo by k porušení smlouvy. Ve své odpovědi ze dne 5. února 2003 RRI přislíbila, že tuto záležitost objasní, jakmile se pan W. vrátí z dovolené. Situace se však nezměnila a pan W. stále odkládal převzetí všech nových povinností. Stížnosti na tuto skutečnost přicházely k delegaci od všech dotčených stran (čínského spoluředitele a spoluředitele EU), které byly nuceny převzít tuto dodatečnou pracovní zátěž.

Dne 15. září 2003 delegace ukončila smlouvu v souladu s článkem 15 uvedené smlouvy.

Komise na závěr uvedla, že se domnívá, že jednala v souladu s ustanoveními smlouvy, kterou uzavřela s konsorciem vedeným RRI.

Připomínky stěžovatele

Ve svých připomínkách stěžovatel zdůraznil, že šest z osmi dokumentů spadajících do kategorie 3 a pocházejících z roku 2003 pochází od spoluředitele EU, zaměstnance konkurenční společnosti. Stěžovatel dále poukázal na to, že pokud by příslušné dokumenty skutečně měly obsahovat soukromé údaje, mohla Komise tyto části dokumentů vyprázdnit. Tvrdila však, že pokud jde o pana W., tento nejednal v rámci příslušné smlouvy jako soukromá osoba, ale jako zaměstnanec stěžovatele.

Nahlížení do spisu Komise

Dne 22. února 2005 útvary veřejného ochránce práv nahlédly do spisu Komise. Při této příležitosti zaměstnanci veřejného ochránce práv poukázali na to, že Komise označila dokumenty obsažené ve spisu za důvěrné, a že proto nebudou pořizovány žádné kopie. V odpovědi na otázku, kterou jim v tomto smyslu položili zaměstnanci veřejného ochránce práv, zástupci Komise přítomní při kontrole vysvětlili, že Komise trvala na svém názoru, že přístup k příslušným dokumentům musí být odepřen jak na základě čl. 4 odst. 1 písm. b), tak na základě čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, bez ohledu na skutečnost, že v dopise Komise ze dne 2. prosince 2004 byla zmíněna pouze první z těchto výjimek.

Připomínky stěžovatele

Kopie zprávy o kontrole byla zaslána stěžovateli k vyjádření.

Stěžovatel ve svých připomínkách poukázal na to, že jeho stanovisko zůstalo nezměněno. Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv nyní viděl příslušné dokumenty, stěžovatel se ho dotázal, 1) zda tyto dokumenty obsahovaly dostatečné prvky odůvodňující ukončení smlouvy, 2) zda tvrzení případně obsažená v těchto dokumentech mohla být zodpovězena a vyvrácena, pokud by Komise poskytla přístup k těmto dokumentům včas, 3) zda dokumenty obsahovaly osobní údaje o třetích osobách a zda Komise dostatečně usoudila, že pan W. jednal jako její zaměstnanec (stěžovatelův), 4) zda existovaly důvody nebo důvody pro to, aby byly dokumenty považovány za důvěrné, 5) zda Komise vzala v úvahu, že považovat dokumenty za důvěrné brání poskytnutí přístupu pouze podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1049/2001, pokud se tyto dokumenty týkaly veřejné bezpečnosti, obrany nebo vojenských záležitostí, a 6) zda existují náznaky naznačující, že se Komise snažila zakrýt nesprávný úřední postup nebo nepříznivý vliv konkurentů.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámky

1.1 Tato stížnost byla podána německou společností. V roce 1999 uzavřela Komise smlouvu o poskytování služeb s RRI (Rhein-Ruhr Ingenieur-Gesellschaft mbH, německá společnost) jako vedoucím konsorcia zahrnujícího stěžovatele. Smlouva se týkala poskytnutí dvou odborníků z EU, spoluředitele a finančního/administrativního manažera pro projekt v Číně. Pan W., odborník zaměstnaný stěžovatelem, byl jmenován finančním/správním ředitelem v září 2000. V návaznosti na dodatek (dodatek č. 2) ke smlouvě podepsané v září 2001 se pan W. skutečně stal zástupcem spoluředitele. Dne 15. září 2003 informovala delegace Komise v Pekingu RRI, že se rozhodla ukončit smlouvu z důvodu, že zástupce spoluředitel neplní své úkoly upravené v dodatku č. 2. Stěžovatel následně požádal Komisi o přístup k dokumentům, na nichž bylo toto ukončení založeno. Komise tuto žádost zamítla.

1.2 Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv podané v květnu 2004 stěžovatel v podstatě tvrdil, že Komise nedodržela nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (5) tím, že odepřela přístup k příslušným dokumentům.

1.3 Stěžovatel ve svém vyjádření ke stanovisku Komise k této stížnosti předložil dodatečné tvrzení, že výpověď příslušné smlouvy z důvodu jednání pana W. nebyla v souladu se zákonem. Veřejný ochránce práv se rozhodl zahrnout toto tvrzení do svého šetření a požádal Komisi o doplňující stanovisko.

1.4 Veřejný ochránce práv následně přistoupil k nahlédnutí do spisu Komise. Ve svých připomínkách ke zprávě o této kontrole se stěžovatel veřejného ochránce práv dotázal, 1) zda tyto dokumenty obsahují dostatečné prvky odůvodňující ukončení smlouvy, 2) zda tvrzení případně obsažená v těchto dokumentech mohla být zodpovězena a vyvrácena, pokud by Komise poskytla přístup k těmto dokumentům včas, 3) zda dokumenty obsahovaly osobní údaje třetích osob a zda Komise dostatečně usoudila, že pan W. jednal jako její (stěžovatelův) zaměstnanec, 4) zda existovaly důvody nebo zdůvodnění pro to, aby byly dokumenty považovány za důvěrné, 5) zda Komise vzala v úvahu, že považovat dokumenty za důvěrné brání poskytnutí přístupu pouze v souladu s čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1049/2001, pokud se tyto dokumenty týkaly veřejné bezpečnosti, obrany nebo vojenských záležitostí, a 6) zda existují náznaky naznačující, že se Komise snažila zakrýt nesprávný úřední postup nebo nepříznivý vliv konkurentů.

1.5 Je třeba poznamenat, že úlohou veřejného ochránce práv je zkoumat obvinění z nesprávného úředního postupu, nikoli však odpovídat na konkrétní otázky, které mu položí stěžovatelé. Veřejný ochránce práv by v žádném případě nebyl schopen odpovědět na hypotetické otázky, jako je druhá z otázek předložených stěžovatelem. Zdá se však, že většina ostatních otázek souvisí s tvrzeními, která jsou předmětem tohoto šetření. Posouzení těchto tvrzení veřejnou ochránkyní práv proto rovněž odpoví na tyto otázky.

1.6 Veřejný ochránce práv však považuje za vhodné doplnit objasnění skutečností, na nichž se podle všeho zakládá čtvrtá a pátá otázka stěžovatele. Odkaz na „důvěrnou“ povahu dotčených dokumentů ve zprávě o nahlédnutí do spisu měl naznačovat, že veřejný ochránce práv vzal na vědomí stanovisko Komise, že příslušné dokumenty by stěžovateli neměly být zpřístupněny. Použití tohoto výrazu veřejným ochráncem práv neznamená, že Komise předložila další argumenty na podporu svého názoru, že dokumenty by neměly být zpřístupněny. Pokud jde o odkaz stěžovatele na čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1049/2001, je třeba poznamenat, že toto ustanovení se vztahuje na „citlivé“ dokumenty (a nikoli na „důvěrné“ dokumenty).

2 Údajně protiprávní ukončení smlouvy

2.1 Stěžovatel ve svém vyjádření ke stanovisku Komise tvrdil, že rozhodnutí Komise ukončit smlouvu z důvodu chování pana W. nebylo v souladu se zákonem.

2.2 Komise vysvětlila, že smlouva o poskytování služeb stanovila poskytnutí dvou odborníků z EU, spoluředitele a finančního/správního manažera, a že v roce 2000 byl pan W. jmenován finančním/správním manažerem. Dodatek ke smlouvě byl podepsán v září 2001. Podle Komise tento dodatek značně zvýšil odpovědnost finančního/správního manažera, včetně ustanovení (v článku 1.2.2 mandátu), že „bude sdílet odpovědnost za podpis (týkající se např. aspektů zadávání veřejných zakázek, žádostí o převody, správy účtů a smluv) s čínským ředitelem“. Komise uvedla, že mezi povinnosti a funkce svěřené panu W. patří „odpovědnost za zadávání veřejných zakázek a uzavírání smluv“ a povinnost „nahradit ad interim spoluředitele EK, vedoucího týmu“ (čl. 4 odst. 1 mandátu).

Dne 2. dubna 2002 Komise RRI písemně vytkla, že pan W. neplní své nové povinnosti a funkce. Dne 6. června 2002 byly tyto obavy znovu vyjádřeny. Podle Komise se však situace nezměnila.

Dne 30. ledna 2003 Komise znovu upozornila RRI, že pokud by se tato situace nezměnila, došlo by k porušení smlouvy. Ve své odpovědi ze dne 5. února 2003 RRI přislíbila, že tuto záležitost objasní, jakmile se pan W. vrátí z dovolené. Podle Komise se však situace nezměnila a pan W. nadále odkládal převzetí všech nových odpovědností. Komise uvedla, že k delegaci stále přicházely stížnosti všech dotčených stran (čínského spoluředitele a spoluředitele EU), které byly nuceny tuto dodatečnou pracovní zátěž převzít.

Komise tvrdila, že její rozhodnutí ukončit smlouvu v souladu s článkem 15 této smlouvy bylo tedy správné.

2.3 Před projednáním tohoto tvrzení považuje veřejný ochránce práv za užitečné zdůraznit, že nemá žádný mandát k přezkoumání jednání pana W. Jeho šetření se tedy omezuje na ověření, zda rozhodnutí Komise o ukončení smlouvy z důvodu jednání pana W. bylo či nebylo v souladu se zákonem.

2.4 Veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel nezpochybňuje, že odpovědnost pana W. byla výše uvedeným dodatkem ke smlouvě zvýšena a že tyto povinnosti zahrnovaly odpovědnost v oblasti "zadávání veřejných zakázek a uzavírání smluv".

2.5 Veřejný ochránce práv v tomto případě nahlédl do spisu Komise. Z dokumentů, které byly při této příležitosti zkontrolovány, vyplynulo, že pan W. se skutečně domníval, že nemá žádnou odpovědnost v oblasti „zadávání veřejných zakázek a uzavírání smluv“, a že několik záležitostí spadajících do této oblasti tedy musí řešit jiné osoby zapojené do provádění projektu. Je pravda, že stěžovatel zdůraznil, že některé z příslušných dokumentů pocházejí od spoluředitele EU, zaměstnance konkurenční společnosti. Je však třeba poznamenat, že příslušné dokumenty zahrnují rovněž zprávy samotného pana W. a že obsah těchto zpráv rovněž podporuje postoj Komise.

2.6 Za těchto okolností a s ohledem na úsilí Komise o vyřešení problému se její postoj jeví jako rozumný. Pokud jde o rozhodnutí Komise ukončit smlouvu, nelze proto zjistit žádný nesprávný úřední postup.

3 Údajné neposkytnutí přístupu k dokumentům

3.1 V únoru 2004 stěžovatel požádal Komisi o přístup k dokumentům týkajícím se ukončení smlouvy. Komise tuto žádost zamítla. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že Komise tím porušila nařízení č. 1049/2001. Stěžovatel jasně uvedl, že jeho stížnost se týkala pouze třetí ze tří kategorií dokumentů, které Komise v této souvislosti identifikovala. Komise tuto kategorii popsala jako „různou korespondenci, zejména elektronickou poštou, mezi různými osobami v souvislosti s prováděním smlouvy“.

3.2 Komise se ve svém stanovisku domnívala, že zveřejnění těchto sdělení by poškodilo pana W. jako jednotlivce, jelikož by to ovlivnilo jak jeho osobní integritu, tak jeho obchodní zájmy, pokud jde o jeho postavení na trhu práce. Komise zdůraznila, že není důvod předpokládat, že pan W. byl osobně odpovědný za skutečnost, že nový mandát nebyl dodržen. Jeho odmítnutí převzít nové povinnosti mohlo být způsobeno jeho smluvním postavením u RRI nebo stěžovatele.

3.3 Ve své odpovědi na žádost veřejného ochránce práv o další informace Komise poukázala na to, že příslušná kategorie dokumentů zahrnuje 16 dokumentů. Komise tvrdila, že zpřístupnění těchto dokumentů by ohrozilo ochranu „soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména v souladu s právními předpisy Společenství týkajícími se ochrany osobních údajů“ (čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001). Dále uvedla, že ke zpřístupnění těchto údajů by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byly splněny podmínky pro nakládání s osobními údaji stanovené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů [6]. Komise uvedla, že čl. 8 písm. b) tohoto nařízení vyžaduje, aby žadatel prokázal nezbytnost předání osobních údajů, a požaduje, aby se orgán ujistil, že předáním nejsou dotčeny oprávněné zájmy subjektu údajů. Při nahlédnutí do spisu Komise objasnila, že se nadále domnívá, že její rozhodnutí je rovněž odůvodněné na základě čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

3.4 Veřejný ochránce práv nemůže souhlasit s postojem Komise k čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení 1049/2001. Nejprve je třeba poznamenat, že příslušné dokumenty se týkají provádění projektu financovaného EU. Pan W. byl jednou z osob, které byly za tímto účelem přijaty. Je proto obtížné pochopit, jak by zpřístupnění dokumentů týkajících se provádění tohoto projektu mohlo ohrozit ochranu „soukromí“ nebo „integritu“ pana W. Veřejný ochránce práv dále konstatuje, že – jak bylo zjištěno výše (viz bod 2.4) – příslušné dokumenty pouze potvrzují argument Komise, že pan W. nesplnil všechny povinnosti, které mu byly svěřeny smlouvou. Vzhledem k tomu, že Komise ve svém stanovisku uvedla svůj argument, který je veřejně přístupným dokumentem, je obtížné zjistit, jak by další zpřístupnění příslušných dokumentů mohlo poškodit právo pana W. na soukromí a integritu. Nicméně i za předpokladu, že by zpřístupněním dokumentů mohlo být dotčeno soukromí nebo integrita pana W., má veřejný ochránce práv za to, že Komise dostatečně nezohlednila možnost poskytnout částečný přístup, například tím, že poskytla přístup k verzím dokumentů, v nichž bylo jméno pana W. vypuštěno.

3.5 Obecněji řečeno, postoj Komise v projednávané věci by mohl být chápán v tom smyslu, že je-li v dokumentu, který má Komise v držení, uvedeno jméno osoby (která představuje osobní údaje), může být tento dokument zpřístupněn pouze tehdy, pokud osoba, která žádá o přístup, prokáže, že je nezbytné, aby jí byly osobní údaje předány v souladu s čl. 8 písm. b) nařízení 45/2001. Vzhledem k tomu, že většina dokumentů obsahuje názvy, zbavil by tento výklad právo veřejnosti na přístup k dokumentům – základní právo uznané článkem 42 Listiny základních práv Evropské unie – většiny jeho významu. V této souvislosti je třeba zejména poznamenat, že čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že žadatel, který žádá o přístup k dokumentům v držení orgánu Společenství, nemusí uvádět žádné důvody. Názor Komise, že osoba žádající o přístup k dokumentu musí prokázat nezbytnost uvedení jména, pokud příslušný dokument takové jméno obsahuje, je s tímto ustanovením obtížně slučitelný.

3.6 Aby se předešlo jakýmkoli pochybnostem, veřejný ochránce práv by rád zdůraznil, že souhlasí s tím, že potřeba chránit soukromí osoby může vyžadovat, aby orgán Společenství nezveřejňoval jméno této osoby, je-li požádán o přístup k dokumentu obsahujícímu jméno této osoby. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že takové rozhodnutí musí vycházet ze skutečností konkrétního případu a že musí být přijato s náležitým ohledem na skutečnost, že výjimky z práva na přístup musí být vykládány restriktivně. Dále se domnívá, že v takových případech je třeba obzvláště pečlivě zvážit možnost poskytnutí částečného přístupu.

3.7 Komise se rovněž odvolala na čl. 4 odst. 2 první odrážku nařízení 1049/2001, podle kterého může být přístup odepřen, pokud by zpřístupnění poškodilo obchodní zájmy fyzické nebo právnické osoby. V této souvislosti je třeba poznamenat, že Komise zdůraznila, že to byl obchodní zájem pana W. a žádné jiné osoby, kterou měla na mysli. Je však obtížné pochopit, jaké by mohly být obchodní zájmy pana W., které má Komise v úmyslu hájit. Jak bylo uvedeno výše, relevantní dokumenty pouze podporují argument Komise, podle kterého pan W. nesplnil všechny povinnosti, které mu byly svěřeny smlouvou. Vzhledem k tomu, že Komise ve svém stanovisku, které je veřejně přístupným dokumentem, uvedla svou argumentaci, je obtížné si představit, jak by zpřístupnění relevantních dokumentů mohlo dále poškodit předpokládané obchodní zájmy pana W. Dále je třeba uvést, že Komise zdůraznila, že není důvod předpokládat, že pan W. byl osobně odpovědný za skutečnost, že nový mandát nebyl dodržen. Vzhledem k tomu je ještě obtížnější pochopit, jak by zpřístupnění dokumentů mohlo ohrozit obchodní zájmy pana W.

3.8 S ohledem na výše uvedené úvahy se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise neposkytla přiměřené vysvětlení svého odmítnutí poskytnout přístup k příslušným dokumentům. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

4 Závěr

S ohledem na výše uvedené předkládá veřejný ochránce práv Komisi v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv tento návrh doporučení:

Návrh doporučení

Komise by měla žádost stěžovatele o přístup k dokumentům znovu zvážit.

Komise a stěžovatel budou o tomto návrhu doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv zašle Komise do 31. července 2005 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo sestávat z přijetí rozhodnutí veřejného ochránce práv a popisu opatření přijatých k provedení návrhu doporučení.

Štrasburk 29. dubna 2005

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

(2) K dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

(3) Komise poskytla seznam těchto dokumentů.

(4) Úř. věst. 2001, L 8, s. 1.

(5) Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.

(6) Úř. věst. 2001, L 8, s. 1.