učiněné v souladu s čl. 4 odst. 1 statutu evropského veřejného ochránce práv ^[1]

 

Souvislosti stížnosti

1. V květnu 2024 vstoupil v platnost „akt o kritických surovinách“ [2]. Cílem tohoto nařízení EU je zajistit přístup k bezpečným a udržitelným dodávkám základních nerostných surovin a materiálů s vysokým hospodářským významem a významným rizikem dodávek, které mají zásadní význam pro digitální, ekologické a obranné technologie.

2. Podle nařízení o kritických surovinách mohou být některé projekty v oblasti těžby, zpracování a recyklace uznány za „strategický projekt“[3], což znamená, že tyto projekty získají prioritní status, který vyžaduje, aby vnitrostátní orgány a soudy co nejrychleji provedly jakékoli správní nebo soudní řízení týkající se udělování povolení těmto projektům. 

3. Rozhodnutí o určení statusu strategického projektu přijímá Evropská komise po konzultaci s „radou pro kritické suroviny“, kterou tvoří odborníci z členských států.

4. V květnu 2024 zveřejnila Komise první výzvu k podávání žádostí o uznání projektů v oblasti kritických surovin za strategické projekty v rámci aktu o kritických surovinách.[4] V březnu 2025 určila Komise jako strategické projekty prvních 47 projektů v rámci EU.[5] V červnu 2025 určila Komise jako strategické projekty 13 projektů nacházejících se v zemích mimo EU.[6]

5. Aby mohly být projekty v oblasti kritických surovin označeny za strategický projekt, musí splňovat určitá kritéria.[7] Jedním z kritérií je, že by byly prováděny udržitelným způsobem, což znamená, že předkladatelé projektů musí monitorovat jakékoli environmentální nebo sociálně nepříznivé dopady svého projektu, předcházet jim a minimalizovat je.

6. V listopadu 2024 požádal stěžovatel, organizace občanské společnosti působící v oblasti životního prostředí, [8] Komisi o přístup veřejnosti k i) seznamu všech projektů, které požádaly o status „strategického projektu“, ii) pokynům Komise pro posuzování těchto žádostí a iii) dokumentům, které dotčené těžební společnosti (dále jen „předkladatelé projektů“) předložily s cílem prokázat, že splňují požadavky na monitorování, prevenci a minimalizaci dopadů na životní prostředí a že budou smysluplně spolupracovat s místními komunitami.

7. V odpovědi poskytla Komise stěžovateli kopii svých pokynů týkajících se posuzování projektových žádostí. Pokud jde o zbývající dokumenty, Komise odmítla poskytnout přístup veřejnosti s odvoláním na potřebu chránit svůj (tehdy) probíhající rozhodovací proces [9] a potřebu chránit obchodní zájmy dotčených předkladatelů projektů [10].

8. V únoru 2025 požádal žadatel Komisi, aby přezkoumala své stanovisko (podáním „potvrzující žádosti“), přičemž mimo jiné tvrdil, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění. Žadatel se konkrétně domníval, že dokumenty obsahují informace o životním prostředí, včetně „informací týkajících se emisí do životního prostředí“[11], a že projekty v oblasti kritických surovin mají významný dopad na zdraví a dobré životní podmínky místních komunit, které nebyly konzultovány.

9. Pokud stěžovatel neobdržel od Komise potvrzující odpověď ve stanovené lhůtě (což se považuje za implicitní zápornou odpověď [12]), obrátil se na veřejného ochránce práv, přičemž vyjádřil obavy ohledně zpoždění, které Komisi vzniklo při vyřizování její žádosti o přístup, a ohledně odmítnutí Komise zpřístupnit sporné dokumenty v potvrzující žádosti.

Šetření

10. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se implicitního odmítnutí Komise poskytnout veřejnosti přístup podle nařízení č. 1049/2001.

11. V souvislosti se strategickým šetřením ^[13] veřejná ochránkyně práv již zjistila, že systémová zpoždění Komise při vyřizování žádostí veřejnosti o přístup představují nesprávný úřední postup.^[14] Ačkoli veřejná ochránkyně práv vyjádřila politování nad zpožděním v odpovědi Komise na potvrzující žádost stěžovatele, nezahájila šetření důvodů zpoždění v tomto konkrétním případě. Veřejná ochránkyně práv si je však vědoma toho, že Komisi nadále vznikají zpoždění při vyřizování žádostí o přístup veřejnosti, a na základě stížností, které jí byly předloženy, tuto záležitost pečlivě sleduje.

12. Jako první krok v šetření veřejná ochránkyně práv požádala Komisi, aby vydala výslovné potvrzující rozhodnutí.

13. Komise veřejnému ochránci práv odpověděla, že vzhledem ke své široké působnosti považuje žádost stěžovatele o přístup za nadměrnou administrativní zátěž, a že proto stěžovateli navrhla „spravedlivé řešení“[15]. Stěžovatel následně souhlasil s omezením rozsahu své žádosti o přístup na 12 projektů v rámci EU, které byly mezitím uznány za strategické projekty.

14. Vzhledem k tomu, že nebylo vydáno výslovné potvrzující rozhodnutí, vyšetřovací tým veřejného ochránce práv nahlédl do dokumentů v rámci omezeného rozsahu žádosti o přístup, jakož i do dokumentů týkajících se výměn se dvěma dotčenými předkladateli projektů, které Komise do té doby konzultovala.

15. V únoru 2026 vydala Komise potvrzující rozhodnutí. Identifikovala 55 dokumentů spadajících do omezeného rozsahu žádosti o přístup, které sestávají ze čtyř rozhodnutí Komise o udělení (či neudělení) statusu strategického projektu a 51 dokumentů týkajících se dvanácti úspěšných projektových žádostí.

16. Komise poskytla plný přístup ke svým dvěma rozhodnutím, kterými byly projekty v oblasti kritických surovin označeny za strategické projekty [16], a odmítla zveřejnit jména předkladatelů projektů, jejichž projektové žádosti byly neúspěšné (uvedené ve dvou zbývajících rozhodnutích), aby ochránila jejich obchodní zájmy.

17. Pokud jde o dvanáct projektových žádostí spadajících do omezeného rozsahu žádosti o přístup, Komise trvala na svém stanovisku, že přístup k relevantním dokumentům musí být odepřen v plném rozsahu, aby byly chráněny obchodní zájmy dotčených předkladatelů projektů, a tvrdila, že se uplatní obecná domněnka o nezpřístupnění. Pokud však jde o dva projekty, Komise poskytla úplný přístup k jednomu a částečný přístup ke čtyřem dokumentům, přičemž uvedla, že konzultovala dotčené předkladatele projektů vzhledem k tomu, že jejich projekty již získaly environmentální povolení od příslušných vnitrostátních orgánů.

18. Komise se již nedovolávala výjimky na ochranu svého rozhodovacího procesu vzhledem k tomu, že tento proces byl mezitím ukončen.

19. Stěžovatel byl s poskytnutým přístupem i nadále nespokojen. Vyšetřovací tým veřejného ochránce práv proto pokračoval v nahlížení do dokumentů.

Předložené argumenty

20. Pokud jde o 51 dokumentů týkajících se 12 úspěšných projektových žádostí, Komise ve svém potvrzujícím rozhodnutí tvrdila, že dokumenty obsahují obchodně citlivé informace, jako jsou obchodní plány předkladatelů projektů, metodika, odborné znalosti, know-how a inovativní přístup, jakož i informace o zapojení odborníků a další citlivé informace o tom, jak předkladatelé projektů hodlají realizovat své projekty, včetně informací o opatřeních k řešení environmentálního a sociálního dopadu svého projektu. Domnívala se, že tyto informace ilustrují atraktivitu a opodstatněnost žádosti a že zveřejnění by mohlo narušit ochranu obchodních zájmů předkladatelů projektů, neboť konkurenti by mohli tyto informace použít ve svých budoucích žádostech v dosud otevřené výzvě. Komise rovněž tvrdila, že nařízení o kritických surovinách [17] stanoví, že informace získané v souvislosti s jeho prováděním se použijí „pouze pro účely“, které jsou v něm uvedeny, a tvrdila, že použití nařízení č. 1049/2001 nemůže toto ustanovení učinit neúčinným.

21. S ohledem na výše uvedené se Komise domnívala, že se obdobně použije obecná domněnka nezpřístupnění, kterou uznaly soudy EU v souvislosti s dokumenty, které jsou součástí nabídek (které obvykle zahrnují technickou, hospodářskou a finanční nabídku) předložených v rámci zadávání veřejných zakázek v EU [18].

22. Komise konkrétně uvedla, že důvodem této obecné domněnky je potřeba zachovat nenarušenou hospodářskou soutěž a oprávněné zájmy hospodářských subjektů, které se účastní zadávacích řízení, a že podobné úvahy lze uplatnit na žádosti o status strategického projektu. Tvrdila, že hlavním cílem nařízení o kritických surovinách je organizovat spravedlivou hospodářskou soutěž mezi předkladateli projektů, což zahrnuje zajištění toho, aby budoucí žádosti „vyhrály samy o sobě, a nikoli na základě metodiky vypracované ostatními“, a zlepšit fungování vnitřního trhu. Zveřejnění by tyto cíle ohrozilo, neboť by odhalilo strategii předkladatelů projektů pro provádění jejich projektu, včetně plánovaných opatření pro monitorování, prevenci a minimalizaci dopadu jejich projektu na životní prostředí a pro spolupráci s místními komunitami.

23. Pokud jde o existenci převažujícího veřejného zájmu, Komise měla za to, že zájem na přístupu k informacím o životním prostředí může nahradit potřebu chránit obchodní zájmy pouze tehdy, pokud dokumenty obsahují informace týkající se skutečných nebo předvídatelných emisí do životního prostředí. Komise se však domnívala, že tomu tak je pouze v případě pěti dokumentů týkajících se dvou projektů, které již v době podání žádosti získaly environmentální povolení. U zbývajících deseti projektů měla Komise za to, že veškeré možné informace o životním prostředí obsažené v dokumentech musí být považovány za hypotetické, neboť tyto projekty musí ještě projít příslušnými vnitrostátními povolovacími postupy, což může vést ke změnám v plánovaném monitorování, prevenci a zmírňování dopadů na životní prostředí. Komise proto dospěla k závěru, že skutečné nebo předvídatelné emise z těchto projektů budou určeny až v této pozdější fázi.

24. Pokud jde o veřejný zájem na přístupu k informacím z důvodu očekávaného sociálního dopadu dotčených projektů, Komise tvrdila, že má „lepší předpoklady k tomu, aby posoudila a posoudila, zda je požadované kritérium splněno“. Rovněž uvedla, že tvrzení stěžovatele, že nebyly konzultovány místní komunity, je založeno na předpokladu a není podloženo žádnými důkazy.

25. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla Komise k závěru, že neexistuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění informací o životním prostředí obsažených ve zbývajících 46 dokumentech a informací týkajících se smysluplného zapojení veřejnosti do žádného ze sporných dokumentů.

26. Komise konečně uvedla, že opatření zamýšlená v žádostech za účelem smysluplné spolupráce s místními komunitami možná ještě nebyla veřejnosti známa a že ani předkladatelé projektů, kteří zveřejnili skutečnost, že podali žádost, nesouhlasili se zveřejněním obchodně citlivých informací.

27. Pokud jde o dvě rozhodnutí o neudělení strategického statusu, Komise tvrdila, že někteří neúspěšní předkladatelé projektů znovu podali žádost v (stále otevřené) výzvě a že jejich obnovené žádosti se stále posuzují. Tvrdila, že zpřístupnění informací by mohlo narušit jejich pověst a vést k očerňujícím kampaním konkurentů na trhu, které by mohly narušit hospodářskou soutěž, a tím poškodit jejich obchodní zájmy a obchodní zájmy EU.

28. Ve svých připomínkách k potvrzujícímu rozhodnutí Komise stěžovatel zpochybnil použití obecné domněnky o nezveřejnění. Tvrdila, že proces určování strategických projektů není konkurenční a na rozdíl od nabídkových řízení nezahrnuje srovnávací posouzení nabídek.

29. Stěžovatel dodal, že v době podání žádosti navrhovatelé projektů obvykle již podnikli určité kroky k urychlení svého projektu, jako je stanovení základního návrhu projektu a potenciálních dopadů na životní prostředí.

30. Stěžovatel rovněž zpochybnil možnost předkladatelů projektů vzájemně si kopírovat žádost vzhledem k jedinečnému souboru skutečností týkajících se každého projektu a jeho jedinečnému umístění. Kritéria, která mají být podle nařízení o kritických surovinách splněna, do značné míry závisejí na konkrétních environmentálních podmínkách, sociální struktuře a konkrétních potřebách každého projektu a veškerá opatření musí být individuálně přizpůsobena. Podle stěžovatele by způsob prezentace toho, jak jsou tato kritéria splněna, neměl být považován za způsob „vědět jak“.

31. Stěžovatel dále tvrdil, že zpřístupnění by neohrozilo obchodní zájmy předkladatelů projektů, neboť nepožadoval přístup k žádným obchodním plánům nebo jiným finančním informacím. Uvedla, že ne všechny informace týkající se společnosti lze považovat za citlivé, a tvrdila, že považovat informace týkající se environmentálních a sociálních dopadů těžebního projektu za citlivé by bylo v rozporu s hlavními cíli práva EU, kterými je zajištění transparentnosti a účasti veřejnosti ve vztahu k dopadu těžebních projektů na životní prostředí [19].

32. Stěžovatel dále tvrdil, že informace o životním prostředí obsažené v dokumentech jsou buď již veřejné, nebo se zveřejní v rámci vnitrostátních povolovacích řízení, vzhledem k tomu, že tytéž informace musí být zahrnuty do jakéhokoli posouzení vlivů na životní prostředí.

33. Stěžovatel rovněž zopakoval svůj názor, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění, neboť informace v dokumentech musí být považovány za „informace týkající se předvídatelných emisí do životního prostředí“. Stěžovatel dále tvrdil, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění vzhledem k tomu, že dokumenty se týkají rozhodovacího procesu týkajícího se projektů, které významně ovlivní životní prostředí a zdraví a dobré životní podmínky místních komunit, a že CRMA nepředpokládá žádné formální zapojení místních komunit do tohoto procesu. Tyto komunity tak mají právo na informace o důkazech předložených na podporu tvrzení, že jejich práva jsou plně chráněna.

34. Pokud jde o dvě rozhodnutí Komise o neudělení strategického statusu, stěžovatel tvrdil, že Komise dostatečně neodůvodnila, jak by nezajištění statusu strategického projektu mohlo ohrozit obchodní zájmy předkladatelů projektů.

Posouzení veřejné ochránkyně práv vedoucí k doporučení

35. Orgány EU mohou odepřít přístup veřejnosti k dokumentu požadovanému podle nařízení č. 1049/2001, pokud existuje důvodně předvídatelné a nehypotetické riziko, že by jeho zpřístupnění poškodilo obchodní zájmy fyzické nebo právnické osoby. Orgány EU se však nemohou dovolávat potřeby chránit obchodní zájmy pouze proto, že se informace týkají společnosti nebo jejích obchodních vztahů. Výjimka slouží k ochraně obchodně citlivých informací, jako jsou informace týkající se obchodní strategie nebo specifického know-how společnosti.[20] Proto při uplatnění této výjimky musí orgány EU vysvětlit, jak by zveřejnění mohlo konkrétně a skutečně poškodit dotčené oprávněné obchodní zájmy [21].

36. V projednávaném případě Komise vycházela z potřeby chránit obchodní zájmy dotčených navrhovatelů projektů a tvrdila, že na dokumenty, které jsou součástí projektových žádostí, lze uplatnit obecnou domněnku nezveřejnění. V takovém případě nemusí dotčený unijní orgán přezkoumávat dotčené dokumenty jednotlivě ani vysvětlovat konkrétní újmu, kterou by zpřístupnění jejich obsahu způsobilo. Mohou spíše předpokládat, že vzhledem k tomu, že dokumenty jsou součástí určitého spisu nebo kategorie dokumentů, musí zůstat důvěrné v celém rozsahu.

K obecné domněnce nezveřejnění

37. Komise měla za to, že obecnou domněnku, podle níž by zpřístupnění nabídek uchazečů v zadávacích řízeních na veřejné zakázky poškodilo obchodní zájmy dotčených uchazečů, jak ji uznaly unijní soudy, lze obdobně použít na dokumenty týkající se označení projektů v oblasti kritických surovin za „strategické projekty“ v rámci CRMA.

38. Komise v podstatě tvrdila, že žádosti o status strategického projektu lze považovat za žádosti obsahující citlivé obchodní informace, které by konkurenti mohli použít v rámci svých vlastních projektových žádostí, čímž by došlo k narušení hospodářské soutěže v následných řízeních a k narušení legitimních očekávání předkladatelů projektů, kteří již podali žádost.

39. Postoj Komise není přesvědčivý. Zejména postup zadávání veřejných zakázek je jiné povahy než postup pro určení toho, zda by projektu v oblasti kritických surovin měl být udělen status strategického projektu podle nařízení o kritických surovinách, či nikoli. Zadávací řízení je srovnávacím výběrovým řízením, které vyžaduje, aby dotyčný orgán porovnal různé obchodní nabídky různých uchazečů týkající se téže služby s cílem vybrat tu nejlepší. Zakázka na služby bude zadána pouze úspěšnému uchazeči. Zadávací řízení má tedy soutěžní povahu.

40. Naproti tomu proces určování projektů v oblasti kritických surovin jako strategických projektů není založen na nabídkách, nákladech nebo hospodářské soutěži mezi účastníky trhu, ale na kritériích veřejného zájmu. Při posuzování žádostí o status strategického projektu musí Komise na základě správního uvážení určit, zda příslušný projekt splňuje zákonné požadavky stanovené v nařízení o kritických surovinách, či nikoli. Pokud se Komise domnívá, že projekt tato kritéria splňuje, bude uznán za strategický projekt. Toto rozhodnutí se přijímá bez ohledu na obsah jiných projektových žádostí. Jinými slovy, teoreticky mohou být všechny projekty, které žádají o status Strategického projektu v dané výzvě, úspěšné.

41. Kromě toho se jeví jako nepřiměřené předpokládat, že (příslušné části) projektových žádostí, jako jsou žádosti dotčené v projednávané věci, obsahují v celém rozsahu obchodně citlivé informace. Dotčení předkladatelé projektů poskytli dokumenty, které ilustrují, zda a jak by jejich příslušný projekt byl realizován udržitelným způsobem, tj. jak by předcházeli negativním dopadům na životní prostředí a společnost a minimalizovali je.

42. Tyto informace budou obvykle rovněž součástí povinného posouzení vlivů na životní prostředí (EIA), které musí předkladatelé projektů provádět v souladu s vnitrostátním regulačním rámcem, který se na ně vztahuje, a/nebo posouzení vlivů na životní prostředí a sociálních dopadů, které by předkladatelé projektů mohli provádět dobrovolně nebo v souvislosti s plněním požadavků na financování. Hlavním rysem těchto posouzení je obvykle to, že mají být zpřístupněna veřejnosti. S ohledem na velikost a významný dopad projektů v oblasti kritických surovin předkladatelé projektů obvykle spolupracují s širokou škálou zúčastněných stran, aby zlepšili vnímání svého projektu veřejností a získali pro něj podporu, nebo proto, že to vyžadují platná pravidla. V této souvislosti se informace, které musí předkladatelé projektů poskytnout Komisi v rámci aktu o kritických surovinách, aby prokázali soulad s požadavkem na smysluplnou spolupráci s místními komunitami zapojenými do žádosti o status strategického projektu, stávají veřejnými.

43. Na základě kontroly dokumentů není veřejný ochránce práv přesvědčen, že příslušné části dotčených formulářů žádostí obsahují mnoho informací, které by odrážely specifické odborné znalosti a know-how předkladatelů projektů nebo by mohly být považovány za citlivé z jiných důvodů. Většina informací v něm obsažených je spíše obecné povahy. Předkladatelé projektů ve formulářích žádostí například popisují, které vnitrostátní právní předpisy se na jejich projekt vztahují, které dobrovolné rámce dodržují a kde se nacházejí v procesu získávání nezbytných povolení pro realizaci svého projektu. Pokud jde o konkrétní opatření, která předkladatelé projektů plánují za účelem zmírnění environmentálních a sociálních dopadů svého projektu, informace ve formuláři žádosti často nejsou příliš podrobné, ale představují shrnutí informací, které již byly legálně zveřejněny jinde, například v rámci povinností předkladatelů projektů podávat podnikové zprávy, povolovacího postupu pro projekty (mimo jiné prostřednictvím veřejných slyšení), proaktivních opatření v oblasti transparentnosti ze strany předkladatelů projektů nebo jejich spolupráce s místními komunitami.

44. Pokud jde o dotčené podpůrné dokumenty, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že značný počet těchto dokumentů (a/nebo jejich shrnutí či jiné jazykové verze) je již veřejně přístupný, a to i na internetových stránkách příslušného předkladatele projektu a/nebo na internetových stránkách odpovědného vnitrostátního orgánu.

45. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že metodika, kterou předkladatelé projektů používají při formulování a strukturování svých žádostí, je stanovena v pokynech [22] poskytnutých Komisí, jakož i v samotném příslušném formuláři žádosti. Druh informací obsažených ve formulářích žádosti je tedy velmi podobný a podpůrné doklady jsou rovněž stejného druhu. Kromě toho, pokud byla posouzení vlivů na životní prostředí nebo podobné dokumenty poskytnuty, jejich struktura se řídí vnitrostátními právními předpisy a/nebo pokyny vnitrostátních orgánů. Je tedy nepravděpodobné, že by jejich zpřístupnění za všech okolností poskytlo jiným předkladatelům projektů nespravedlivou výhodu, pokud jde o kopírování přístupu druhé strany.

46. Projektové žádosti, které Komise přezkoumává v souvislosti s daným kolem výzvy, se navíc netýkají stejných nebo dokonce podobných projektů. Projekty v oblasti kritických surovin bývají spíše jedinečné vzhledem ke své zeměpisné poloze, surovinám, které mají být těženy nebo zpracovány, vnitrostátnímu regulačnímu rámci, který se na ně vztahuje, environmentálním faktorům, které by mohly být ovlivněny, a potřebám dotčené místní komunity. V souladu s tím je jedinečný i dopad, který může mít každý projekt, a způsob, jak jej nejlépe řešit.

47. Konečně je třeba poznamenat, že Komise sama zveřejnila některé informace obsažené v projektových žádostech, konkrétně ve své odpovědi na „žádost o vnitřní přezkum“[23] konsorcia organizací občanské společnosti, která byla vydána před přijetím potvrzujícího rozhodnutí v této věci [24].

48. S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívá, že bylo nepřiměřené, aby Komise předpokládala, že dokumenty tvořící součást projektových žádostí budou po celou dobu obsahovat citlivé informace, a že by se na ně tudíž mohla vztahovat obecná domněnka nezveřejnění. Komise tedy měla provést individuální posouzení projektových žádostí s cílem poskytnout široký částečný přístup.

K existenci převažujícího veřejného zájmu

49. Pokud orgán EU zjistí, že by poskytnutí přístupu veřejnosti k dokumentům přiměřeně ohrozilo ochranu obchodních zájmů, musí přístup odepřít, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění [25].

50. V tomto ohledu stěžovatel s odkazem na Aarhuské nařízení [26] tvrdil, že dokumenty pravděpodobně obsahují informace o životním prostředí, včetně „informací týkajících se emisí do životního prostředí“[27], a že tyto informace by musely být zveřejněny bez ohledu na jejich obchodní citlivost.

51. Cílem Aarhuského nařízení je zajistit, aby „informace o životním prostředí“ byly postupně zpřístupňovány a šířeny veřejnosti.[28] Účelem přístupu k těmto informacím je podpořit účast veřejnosti na souvisejícím rozhodovacím procesu, a tím zvýšit odpovědnost a přispět k informovanosti veřejnosti o přijatých rozhodnutích a k její podpoře. Má se tedy za to, že existuje veřejný zájem na přístupu k „informacím o životním prostředí“, a orgány EU by to měly zohlednit při posuzování žádostí o přístup veřejnosti [29].

52. Veřejný zájem na přístupu k „informacím o životním prostředí“ však automaticky nepřevažuje nad zájmem, který má být chráněn nezpřístupněním požadovaných dokumentů. Naopak musí být posuzována na základě individuálního posouzení dokumentů a jejich kontextu [30]. To je jiné, pokud jde o určitý druh „informací o životním prostředí“, tj. informací, které „se týkají emisí do životního prostředí“. U tohoto specifického druhu informací o životním prostředí se předpokládá, že existuje převažující veřejný zájem, pokud jde o ochranu obchodních zájmů [31].

53. Pojem „informace týkající se emisí do životního prostředí“ se neomezuje na informace o „skutečných emisích“. Zahrnuje rovněž informace, které veřejnosti umožňují vědět, „co, lze-li předpokládat, bude uvolňováno do životního prostředí (...)“[32], a informace týkající se účinků těchto emisí [33].

54. V projednávané věci měla Komise za to, že dokumenty tvořící součást projektových žádostí se týkaly všech dotčených záměrů kromě dvou a neobsahují žádné informace, které by mohly být rozumně považovány za „informace týkající se emisí do životního prostředí“, neboť environmentální povolení pro tyto záměry byla v době jejich žádosti v rámci CRMA stále nevyřízena. Z tohoto důvodu měla Komise za to, že veškeré informace o emisích do životního prostředí, které mohou být obsaženy v projektových žádostech, musí být považovány spíše za čistě hypotetické než za skutečné nebo předvídatelné.

55. Veřejná ochránkyně práv považuje tento postoj za nepřesvědčivý.

56. Podle nařízení o kritických surovinách není Komise povinna provádět komplexní posouzení dopadu záměru, který žádá o status strategického projektu, na životní prostředí. Je spíše na odpovědných vnitrostátních orgánech, aby provedly úplné a podrobné posouzení vlivů na životní prostředí, pokud záměry žádají o požadované povolení v oblasti životního prostředí. Aby však bylo možné ověřit, zda by byl projekt v oblasti kritických surovin prováděn udržitelným způsobem, musí Komise „zohlednit celkové posouzení souladu projektu s příslušnými právními předpisy Unie nebo vnitrostátními právními předpisy, jakož i příslušné doplňující důkazy, s přihlédnutím k umístění projektu“.[34] To znamená, že předkladatelé projektů musí Komisi poskytnout rozsáhlé informace o životním prostředí, aby mohla posoudit, zda by byly dopady jejich projektu na životní prostředí dostatečně monitorovány, zabráněno jim a minimalizovány.

57. Jak ukázala kontrola, dokumenty, které jsou součástí projektových žádostí, skutečně obsahují podrobné informace, které lze kvalifikovat jako „informace o životním prostředí“ podle Aarhuského nařízení, včetně informací o minulých a očekávaných budoucích emisích projektů a dopadu těchto emisí na životní prostředí. Tyto informace se zdají být založeny na hodnocení nezávislými odborníky, laboratorních zkouškách a/nebo zkušenostech předkladatelů projektů, pokud jde o těžební činnosti na stejných nebo podobných místech. Kromě toho byly tyto informace rovněž předloženy orgánům veřejné moci s cílem doložit, že projekty splňují příslušné zákonné požadavky na status strategického projektu a/nebo na udělení environmentálního povolení.

58. Jak bylo uvedeno výše, pojem „informace týkající se emisí do životního prostředí“ zahrnuje „informace o předvídatelných emisích do životního prostředí“ [35]. Veřejný ochránce práv chápe, že informace o emisích budou považovány za předvídatelné, pokud jsou tyto informace založeny na konkrétním posouzení objektivních údajů. Naproti tomu informace o emisích budou považovány za čistě hypotetické, pokud nejsou založeny na konkrétním posouzení objektivních údajů, ale spíše na domněnkách.

59. Na základě kontroly příslušných dokumentů se veřejná ochránkyně práv domnívá, že informace týkající se odhadovaných budoucích emisí z projektů v nich obsažených vycházejí z konkrétního posouzení objektivních údajů, a proto je pravděpodobné, že k těmto emisím dojde na základě povahy a rozsahu plánovaných prací. I když není nemožné, že by se plánování projektu mohlo ještě mírně změnit (nebo že by projekt nemusel být nakonec realizován), informace o emisích, které byly Komisi předloženy v rámci CRMA, by proto měly být přinejmenším považovány za „předvídatelné“, a tudíž by se na ně měl vztahovat pojem „informace týkající se emisí do životního prostředí“v Aarhuském nařízení EU. Komise jej totiž přijala jako základ pro své posouzení udržitelnosti dotčených projektů.

60. Kromě toho je zřejmé, že dotčené projekty v oblasti kritických surovin budou mít významný dopad na životní prostředí a životy lidí v rozsáhlých oblastech zemí, kde se nacházejí. Pokud tedy Komise uzná projekt v oblasti kritických surovin za strategický projekt, měla by být schopna veřejnosti vysvětlit, proč se domnívá, že dopady projektu na životní prostředí by byly dostatečně monitorovány a řešeny.

61. Skutečnost, že veřejnost může přezkoumat rozhodnutí Komise o označení projektu za strategický projekt a pohnat Komisi k odpovědnosti, se v jednom případě jeví jako obzvláště naléhavá. V něm dotčený projekt v oblasti kritických surovin získal v minulosti environmentální povolení, ale vnitrostátní soudy toto povolení zrušily před podáním žádosti o strategický status podle nařízení o kritických surovinách. K důvodům zrušení patřilo nedostatečné posouzení vlivů na životní prostředí, nedostatečné zapojení nezávislých odborníků a nedostatečná spolupráce s místní komunitou. Bez tohoto povolení nemůže projekt pokračovat. Navzdory tomu se Komise rozhodla uznat projekt jako strategický projekt, což znamená, že předkladatel projektu nyní může očekávat privilegované zacházení ze strany veřejných orgánů a snadnější přístup k veřejnému financování. Jak ukazuje tento příklad, existuje silná veřejnost, která má zájem pochopit, na jakých informacích Komise založila svá rozhodnutí o označení dotčených projektů za strategické projekty a o kontrole těchto informací.

62. Rovněž se zdá, že více než dva projekty (nebo jejich části) již v době přijetí potvrzujícího rozhodnutí Komise získaly od příslušných vnitrostátních nebo místních orgánů environmentální povolení nebo „pozitivní prohlášení o dopadu na životní prostředí“. Není jasné, proč Komise tuto skutečnost při odpovědi na potvrzující žádost stěžovatele nezohlednila.

K částečnému přístupu k oběma rozhodnutím obsahujícím seznam neúspěšných projektů

63. Komise zveřejnila svá dvě rozhodnutí, kterými se projekty v oblasti kritických surovin v rámci EU i mimo ni uznávají za strategické projekty v rámci aktu o kritických surovinách [36]. Komise však nezveřejnila svá rozhodnutí, v nichž jsou uvedeny projekty, které byly neúspěšné. Na žádost stěžovatele Komise poskytla částečný přístup k těmto rozhodnutím a upravila jména a kontaktní údaje dotčených předkladatelů projektů. Komise přitom tvrdila, že zpřístupnění by ohrozilo obchodní zájmy předkladatelů projektů, jejich pověst a mohlo by být konkurenty použito proti nim. Komise rovněž konstatovala, že někteří předkladatelé projektů znovu podali žádost ve druhém kole výzvy a že jejich žádosti se v současné době posuzují.

64. Podle CRMA je Komise povinna zveřejnit rozhodnutí o udělení statusu strategického projektu podle CRMA.[37] Naproti tomu v případě žádostí, které nebyly úspěšné, taková povinnost neexistuje.

65. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že odepření přístupu k informacím týkajícím se totožnosti dotčených předkladatelů projektů se obecně jeví jako přiměřené. I když někteří předkladatelé projektů otevřeně informovali o svém neúspěšném pokusu získat status strategického projektu, neznamená to, že neexistuje žádné riziko. Veřejná ochránkyně práv rovněž nemohla určit převažující veřejný zájem na zpřístupnění těchto informací. Odepření přístupu ze strany Komise se tedy v tomto ohledu jeví jako odůvodněné.

K (částečnému) přístupu k částem pěti dokumentů týkajících se dvou projektů

66. Pokud jde o dva z dotčených záměrů, Komise tvrdila, že vzhledem k tomu, že již získaly environmentální povolení před podáním žádosti o status strategického projektu, mohou být emise do životního prostředí související s těmito záměry, jak jsou popsány v jejich žádostech, považovány za „předvídatelné“. Jinými slovy, Komise uznala, že se má za to, že převažující veřejný zájem na přístupu k těmto informacím existuje.

67. S ohledem na to Komise provedla individuální posouzení těch částí pěti dokumentů, které obsahují informace týkající se dopadu těchto projektů na životní prostředí, a konzultovala oba dotčené předkladatele projektů. Na základě toho se Komise rozhodla poskytnout veřejnosti k těmto dokumentům úplný nebo částečný přístup.  

68. Pokud jde o jeden projekt (Talga), Komise zveřejnila všechny příslušné části tří dokumentů týkajících se jeho dopadu na životní prostředí. Ačkoli Komise provedla omezené úpravy, pokud jde o uvedený harmonogram provádění projektu ve formuláři žádosti, tyto informace pravděpodobně nespadají do oblasti působnosti žádosti o přístup.

69. Pokud jde o druhý projekt (Aguablanca), Komise zveřejnila jeden dokument (který je již veřejně přístupný) v plném rozsahu a poskytla částečný přístup k příslušným částem formuláře žádosti [38]. Komise přitom odkázala na konzultaci s dotčeným předkladatelem projektu, který vznesl námitky proti zpřístupnění, a tvrdila, že způsob, jakým jsou některé prvky shrnuty, reorganizovány a zhuštěny ve formě, by umožnil selektivní výklad nebo použití souhrnných informací mimo původní regulační kontext, což by ohrozilo obchodní zájmy předkladatele projektu. Komise nevysvětlila, proč považuje tyto argumenty za přiměřené.

70. Na základě kontroly není zřejmé, proč by měly být skryté informace týkající se druhého projektu považovány za citlivé. Zejména se zdá, že tytéž informace jsou rovněž obsaženy v dokumentu, který byl zveřejněn v plném rozsahu a který byl zveřejněn v rámci vnitrostátního povolovacího řízení v oblasti životního prostředí. I když se informace skládá z výňatků, a proto není reprodukována přesně stejným způsobem, neprošla mnoha úpravami. Není proto jasné, proč se Komise domnívala, že veškerá rizika pro obchodní zájmy předkladatele projektu by měla převážit nad potřebou smysluplné účasti veřejnosti na rozhodování v oblasti životního prostředí.

71. Pokud jde o ty části dokumentů, které se týkají sociálního dopadu projektů a které Komise individuálně neposuzovala, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se nezdají být v celém rozsahu citlivé. Konkrétněji, některá z popsaných opatření již byla provedena v době podání žádosti, jak rovněž uvedla Komise, což znamená, že dotčená místní společenství o nich již věděla. Jiné části již byly oprávněně zveřejněny orgány veřejné moci, a to buď v rámci vnitrostátních povolovacích řízení, nebo v souvislosti s financováním projektů. To opět dokládá, že použití obecné domněnky ve vztahu k této části formulářů žádostí se jeví jako nepřiměřené a že Komise měla provést individuální posouzení.

72. S ohledem na výše uvedené má veřejný ochránce práv za to, že odmítnutí Komise poskytnout široké veřejnosti přístup ke všem dotčeným dokumentům představovalo nesprávný úřední postup. Proto níže předkládá odpovídající doporučení.

Doporučení

Na základě šetření této stížnosti předkládá veřejná ochránkyně práv Komisi následující doporučení:

Evropská komise by měla přehodnotit svůj postoj k žádosti o přístup veřejnosti s cílem poskytnout přístup široké veřejnosti. V případě potřeby by Komise měla konzultovat dotčené předkladatele projektů.

Komise a stěžovatel budou o tomto doporučení informováni. V souladu s čl. 4 odst. 2 statutu evropského veřejného ochránce práv zašle Komise do 15. října 2026 podrobné stanovisko.

 

Tereza Anjinhoová

Evropský veřejný ochránce práv

Štrasburk, 15. července 2026

 

[1] K dispozici na adrese: http://data.europa.eu/eli/reg/2021/1163/oj.

[2] Nařízení 2024/1252 ze dne 11. dubna 2024, kterým se stanoví rámec pro zajištění bezpečných a udržitelných dodávek kritických surovin: http://data.europa.eu/eli/reg/2024/1252/oj.

[3] Viz zejména čl. 6 odst. 1, články 7 a 10 nařízení 2024/1252.

[4] K dispozici na adrese: https://single-market-economy.ec.europa.eu/calls-expression-interest/call-applications-strategic-projects-under-critical-raw-materials-act_en.

[5] Rozhodnutí Komise, v němž jsou uvedeny všechny projekty v rámci EU, které byly označeny za strategické projekty, je k dispozici na adrese: https://webgate.ec.europa.eu/circabc-ewpp/d/d/workspace/SpacesStore/1958718b-21e9-40f4-9c9f-42a58dc4c5a3/download.

[6] Rozhodnutí Komise o seznamu všech projektů mimo EU, které byly označeny za strategické projekty, je k dispozici na adrese: https://single-market-economy.ec.europa.eu/document/download/808502c2-21c7-4ca8-855f-ff0b528f91c4_en?filename=C_2025_3491_1_EN_ACT_part1_v4.pdf.

[7] V souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení 2024/1252.

[8] Podle nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise: http://data.europa.eu/eli/reg/2001/1049/oj.

[9] V souladu s čl. 4 odst. 3 prvním pododstavcem nařízení č. 1049/2001.

[10] V souladu s čl. 4 odst. 2 první odrážkou nařízení č. 1049/2001.

[11] Ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství (dále jen „Aarhuské nařízení“): http://data.europa.eu/eli/reg/2006/1367/oj.

[12] V souladu s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

[13] Strategické šetření OI/2/2022/OAM týkající se doby, kterou Evropská komise potřebuje k vyřízení žádostí o přístup veřejnosti k dokumentům: https://www.ombudsman.europa.eu/en/case/en/60766.

[14] Rozhodnutí ve výše uvedeném strategickém šetření OI/2/2022/OAM: https://www.ombudsman.europa.eu/en/decision/en/175321.

[15] V souladu s čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

[16] Viz poznámky pod čarou 5 a 6 výše.

[17] Článek 46 nařízení o kritických surovinách.

[18] Komise odkázala mimo jiné na rozsudek Tribunálu ze dne 29. ledna 2013, Cosepuri v. EFSA, T-339/10 a T-532/10, bod 101: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX:62010TJ0339 a rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 2008, Varec SA v. Belgický stát, C-450/06, body 34 a 35: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX:62006CJ0450.

[19] Stěžovatel například odkázal na článek 6 směrnice 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí: http://data.europa.eu/eli/dir/2011/92/oj.

[20] Viz například rozsudek Tribunálu ze dne 7. února 2018, PTC v. EMA, T-718/15: https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=199044&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=13039858.

[21] Viz například rozsudek Soudního dvora ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‑57/16 P, bod 51: https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=205322&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=19039430.

[22] Nejnovější verze tohoto „Průvodce pro žadatele“ je k dispozici na adrese: https://single-market-economy.ec.europa.eu/sectors/raw-materials/areas-specific-interest/critical-raw-materials/strategic-projects-under-crma/guide-applicants_en.

[23] V souladu s článkem 10 Aarhuského nařízení.

[24] Viz podrobné posouzení Komise připojené k její odpovědi ze dne 2. prosince 2025: https://circabc.europa.eu/ui/group/3b48eff1-b955-423f-9086-0d85ad1c5879/library/74edffdc-0eb5-4658-bb6c-a5674127feb1/details.

[25] V souladu s čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

[26] Nařízení 1367/2006, viz poznámka pod čarou 11 výše.

[27] Článek 2 odst. 1 písm. d) Aarhuského nařízení.

[28] Článek 1 odst. 1 Aarhuského nařízení.

[29] Viz rovněž rozhodnutí veřejné ochránkyně práv ve věcech 1132/2022/OAM a 1374/2022/OAM (https://www.ombudsman.europa.eu/en/decision/en/168684), bod 34.

[30] Viz rovněž rozhodnutí veřejné ochránkyně práv ve věcech 1132/2022/OAM a 1374/2022/OAM, bod 35.

[31] V souladu s čl. 6 odst. 1 Aarhuského nařízení.

[32] Rozsudek Tribunálu ze dne 11. července 2018, Rogesa Roheisengesellschaft Saar mbH v. Komise, T-643/13: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX:62013TJ0643.

[33] Viz například rozsudek Tribunálu ze dne 13. listopadu 2024, PAN Europe v. Komise, T-104/23, bod 66: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX:62023TJ0104.

[34] V souladu s bodem 5 přílohy III nařízení o kritických surovinách.

[35] Viz rovněž rozsudek Soudního dvora ze dne 23. listopadu 2016, Evropská komise v. Stichting Greenpeace Nederland a Pesticide Action Network Europe (PAN Europe), věc C-673/13 P, bod 74: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A62013CJ0673.

[36] Viz poznámky pod čarou 5 a 6 výše.

[37] V souladu se 14. a 16. bodem odůvodnění nařízení o kritických surovinách.

[38] V potvrzujícím rozhodnutí uváděný jako „dokument 5“.