Souvislosti stížnosti

1. Stěžovatel je výzkumný pracovník na německé univerzitě, který prováděl výzkum toho, jak Evropská komise nakládá s neoprávněným zpřístupněním dokumentů svými vlastními zaměstnanci (tzv. „úniky“). Požádal Komisi o přístup [1] k příslušným dokumentům v letech 2006 až 2015 prostřednictvím dvou žádostí o přístup.

2. První žádost stěžovatele o přístup se týkala dokumentů oznamujících bezpečnostní šetření týkající se „potenciálního úniku citlivých neutajovaných informací, nesprávného nakládání s nimi nebo jejich ohrožení“[2] za období 2006–2015. Komise odepřela přístup, neboť se týkala citlivých dokumentů [3] a ohrozila by ochranu cílů inspekce, vyšetřování a auditu [4]. Stěžovatel požádal Komisi, aby toto rozhodnutí v březnu 2017 přezkoumala. Nabídl rovněž, že žádost omezí „s ohledem na možnou administrativní zátěž“. Jako příklad navrhl možné omezení časového rámce.

3. Ve druhé žádosti o přístup stěžovatel požádal o přístup k zápisům z týdenních schůzí vedoucích kabinetů a týdenních schůzí generálních ředitelů za období 2006–2015, které se týkaly úniků dokumentů nebo kde byla projednávána opatření proti únikům. Uvedl, že chce mít přístup pouze k těm částem dokumentů, které se těmito otázkami zabývají, a k jejich kontextu. Komise poskytla široký částečný přístup na týdenní zasedání generálních ředitelů. Pokud jde o týdenní schůze vedoucích kabinetů, Komise lhůtu prodloužila a po upomínkách stěžovatele mu odpověděla. Identifikovala 72 dokumentů, které spadaly do oblasti působnosti žádosti, a odmítla přístup k dokumentům, neboť odkazovaly na interní úvahy o citlivých záležitostech a protože zpřístupnění by ohrozilo ochranu veřejné bezpečnosti [5]. Stěžovatel požádal Komisi, aby své rozhodnutí v červnu 2017 přezkoumala.

4. Komise několikrát prodloužila lhůtu pro odpověď na obě žádosti žadatele o přezkum. Stěžovatel zaslal Komisi mnoho upomínek a informoval ji, že je pod časovým tlakem, aby předložil své „konečné výsledky výzkumu“[6].

5. V září 2017 se stěžovatel obrátil na veřejnou ochránkyni práv, protože neobdržel odpověď Komise na žádnou ze svých žádostí o přezkum. Stěžovatel chtěl, aby Komise poskytla co nejširší přístup k požadovaným dokumentům. Rovněž se obával, že Komise nedodržela lhůty pro vyřízení žádostí o přístup, a to jak v počáteční fázi, tak ve fázi přezkumu.

6. V průběhu šetření veřejný ochránce práv zkontroloval různé dokumenty. Komise nakonec odpověděla na žádosti stěžovatele o přezkum a předala své odpovědi veřejné ochránkyni práv. Veřejná ochránkyně práv obdržela připomínky stěžovatele k postoji vyjádřenému Komisí. Veřejný ochránce práv nebyl přesvědčen argumenty Komise pro neposkytnutí širšího přístupu k dokumentům. Proto Komisi doporučila [7], aby žádosti stěžovatele znovu posoudila s cílem poskytnout bez dalšího odkladu širší přístup. Toto rozhodnutí zohledňuje stanovisko Komise k doporučení veřejné ochránkyně práv, jakož i připomínky stěžovatele.

Doporučení veřejného ochránce práv

7. Při vyřizování první žádosti o přístup týkající se bezpečnostních šetření Komise zúžila rozsah žádosti poté, co stěžovatel prohlásil, že je ochoten omezit rozsah, aniž by však konzultovala stěžovatele ohledně podrobností omezení, které provedla. Posuzovala pouze období od března 2015 do registrace žádosti o přezkum a zjistila šest bezpečnostních šetření. Komise odepřela přístup ke všem dokumentům, protože zpřístupnění by ohrozilo ochranu veřejné bezpečnosti [8], účel vyšetřování [9] a soukromí a integritu jednotlivce [10] a protože zpřístupnění by vážně ohrozilo rozhodovací proces Komise [11]. Komise se nedomnívala, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění.

8. Veřejná ochránkyně práv měla za to, že Komise jednostranně nesprávně zúžila rozsah žádosti stěžovatele o přístup. Stěžovatel předložil nabídku na omezení časové působnosti své žádosti, ale Komise v tomto ohledu stěžovatele nikdy nekonzultovala [12]. Období zvolené Komisí (po vstupu rozhodnutí Komise z roku 2015 uvedeného výše v poznámce pod čarou 2) v platnost se navíc výrazně lišilo od období uvedeného žadatelem (2006–2015).

9. Pokud jde o ochranu veřejné bezpečnosti, veřejná ochránkyně práv se domnívala, že výklad příslušných pravidel ze strany Komise je příliš široký, neboť „veřejná bezpečnost“ se má týkat sociálních, hospodářských a fyzických hrozeb pro národní bezpečnost členských států, jako je terorismus, spíše než rizik pro vnitřní bezpečnost v rámci orgánu nebo organizace.

10. Pokud jde o druhou žádost o přístup týkající se zápisů z jednání vedoucích kabinetů, Komise zjistila, že žádost se vztahuje pouze na 27 z původních 72 dokumentů. Tyto dokumenty obsahovaly obsah, který nespadal do oblasti působnosti žádosti, a proto mohl být poskytnut pouze částečný přístup.

11. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že Komise během svého přezkumu správně vyloučila dokumenty, které nespadají do oblasti působnosti žádosti.

12. Pokud jde o úpravy zbývajících 27 dokumentů, veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise byla příliš restriktivní, když určila, které informace nespadají do oblasti působnosti žádosti.

13. Veřejná ochránkyně práv proto zjistila, že Komise nesprávně omezila rozsah obou žádostí o přístup, což představuje nesprávný úřední postup. Předložila Komisi následující doporučení:

Komise by měla bez dalšího odkladu znovu posoudit žádosti stěžovatele s cílem poskytnout širší přístup k dokumentům, který by měl být omezen pouze po konzultaci se stěžovatelem a s ohledem na připomínky veřejného ochránce práv k výjimce týkající se veřejné bezpečnosti.

14. Komise v odpovědi uvedla, že její vlastní analýza je z právního hlediska správná. Rovněž uvedla, že omezila rozsah první žádosti až poté, co ji stěžovatel vznesl jako možnost. Pokud jde o druhou žádost, Komise byla toho názoru, že při výkladu rozsahu žádosti stěžovatele nebyla příliš přísná. Komise se nedomnívala, že poznámky, které „neobsahují žádnou konkrétní úvahu nebo přezkum argumentem týkajícím se [otázky úniků]“, spadají do oblasti působnosti „projednávání otázky úniků“, jak uvedl stěžovatel ve své žádosti o přístup. Dále se nedomnívala, že poznámka „další úniky by mohly potenciálně poškodit obraz instituce“spadá do oblasti působnosti žádosti o „informace týkající se úniků v minulosti“.

15. Stěžovatel se k odpovědi Komise vyjádřil. Opakoval své původní obavy týkající se zpoždění a podstaty odpovědi Komise. Zopakoval, že Komise nemůže omezit rozsah jeho žádosti o přístup bez předchozí konzultace s ním. Komise kromě toho tuto lhůtu změnila, místo aby ji omezila. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s výkladem Komise týkajícím se „diskuse“, který byl podle jeho názoru při určování rozsahu jeho žádosti o přístup vykládán příliš striktně. Vyjádřil znepokojení nad tím, že se Komise nezabývala body, které vznesl, a nad tím, že nedodržela doporučení veřejného ochránce práv.

Posouzení veřejné ochránkyně práv po vydání doporučení  

16. Veřejná ochránkyně práv vyjadřuje politování nad tím, že se Komise neřídila jejím doporučením přehodnotit žádosti o přístup veřejnosti. Komise se nezabývala argumenty uvedenými v doporučení, zejména pokud jde o správný výklad výjimky týkající se veřejné bezpečnosti.

17. Veřejná ochránkyně práv trvá na svém názoru, že Komise nesprávně omezila rozsah první žádosti stěžovatele o přístup bez konzultace s ním. Kromě toho bylo nepřiměřené omezit ji na dobu, která nespadala do rozsahu jeho původní žádosti.

18. Veřejná ochránkyně práv rovněž trvá na svém názoru, že Komise byla příliš restriktivní, když upravovala dokumenty týkající se druhé žádosti o přístup, jak dokládá výše uvedená úzká definice Komise „projednávání“.

19. Pokud jde o věcnou analýzu dokumentů, veřejná ochránkyně práv nesouhlasí s Komisí, že uplatnění výjimky týkající se veřejné bezpečnosti bylo z právního hlediska správné. Po prohlédnutí dokumentů veřejná ochránkyně práv nesouhlasí s tím, že lze výjimku pro veřejnou bezpečnost řádně uplatnit, neboť dokumenty neobsahují operativní informace o tom, jak Komise nakládá s úniky a jak jim předchází. Informace obsažené v dokumentech jsou spíše velmi stručné a jejich zpřístupnění by neohrozilo schopnost Komise identifikovat úniky ani jim zabránit, i kdyby to mělo být považováno za otázku „veřejné bezpečnosti“. Veřejná ochránkyně práv proto potvrzuje, že podle jejího názoru se výjimka pro veřejnou bezpečnost nepoužije.

20. Veřejná ochránkyně práv považuje za vhodné zopakovat poznámky, které učinila ohledně svého doporučení v tomto případě. Veřejná ochránkyně práv se při mnoha příležitostech pozitivně vyjádřila ke zvýšené transparentnosti Junckerovy Komise. Považuje proto za zklamání, že občan vykonávající legitimní akademickou práci měl mít ve své žádosti o přístup k dokumentům dosud tak špatnou zkušenost. Stěžovatel prokázal vytrvalost, ale ostatní občané se mohli pochopitelně vzdát, když byli konfrontováni s takovými zpožděními, a zachovali si nepříznivý pohled na otevřenost a odpovědnost klíčového orgánu EU. Komise musí vždy zohlednit riziko poškození dobré pověsti při vyřizování oprávněných žádostí způsobem, který nedosahuje očekávaných vysokých standardů.

Závěr

Vzhledem k tomu, že Komise odmítla její doporučení přehodnotit žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti k dokumentům, uzavírá veřejná ochránkyně práv tento případ následujícím závěrem:

Protiprávní omezení rozsahu žádostí Komisí a nadměrná úprava dokumentů, k nimž Komise poskytla částečný přístup, představují nesprávný úřední postup.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O SpolečnostiReilly

Evropský veřejný ochránce práv

Štrasburk, 3. července 2018

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, Úř. věst. L 145, 31.5.2001, s. 43.

[2] Podle článku 13 rozhodnutí Komise 2015/443 ze dne 13. března 2015 o bezpečnosti v Komisi (Úř. věst. 2015, L 72, s. 41) musí být tato bezpečnostní šetření zdokumentována.

[3] Článek 9 nařízení č. 1049/2001.

[4] Čl. 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001.

[5] Čl. 4 odst. 1 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001.

[6] Další informace o souvislostech stížnosti, argumentech stran a šetření veřejné ochránkyně práv naleznete v úplném znění doporučení veřejné ochránkyně práv, které je k dispozici na adrese: https://www.ombudsman.europa.eu/en/cases/recommendation.faces/en/87426/html.bookmark

[7] Doporučení veřejné ochránkyně práv je k dispozici na adrese: https://www.ombudsman.europa.eu/en/cases/recommendation.faces/en/87426/html.bookmark

[8] Čl. 4 odst. 1 písm. a) první odrážka nařízení č. 1049/2001.

[9] Čl. 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001.

[10] Čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001.

[11] Článek 3 nařízení č. 1049/2001.

[12] Čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 dává orgánu možnost omezit oblast působnosti v případě velmi rozsáhlých žádostí o přístup. Nemůže jednostranně omezit oblast působnosti, dokud se neporadí se stěžovatelem a nepokusí se nalézt spravedlivé řešení.