Vážený pane M.,
ve dnech 3. a 15. října 1997 jste jménem italského sdružení spotřebitelů „Movimento Consumatori“ zaslal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv. Stěžovatel se týkal jak údajného opomenutí Komise řádně posoudit problémy, které byly oznámeny ve Vašich stížnostech orgánu, tak odpovědi na jeden z dopisů ze dne 14. června 1996 týkajících se této záležitosti.
Dne 1. prosince 1997 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 9. března 1998, které jsem Vám předal s výzvou k vyjádření. Dne 28. května 1998 jsem obdržel Vaše připomínky.
Dne 3. srpna 1998 a 26. listopadu 1998 jste mi zaslal doplňující informace týkající se Vašeho případu. Za účelem objasnění některých bodů, které orgán uvedl v průběhu šetření, jsem dne 17. března 1999 požádal Komisi o další informace. Dne 6. května 1999 mě Komise informovala, že její útvary právě shromažďují požadované informace, a požádala o prodloužení lhůty pro odpověď.
Orgán zaslal tyto doplňující informace dne 18. května 1999. Předala jsem Vám novou odpověď Komise dne 27. května 1999 a obdržela jsem Vaše připomínky dne 1. července 1999.
Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledek dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stížnost se týká způsobu, jakým Komise řešila problém, který pro spotřebitele představuje údajně nebezpečný výrobek. Podle stěžovatele byl určitý typ svícnu prodávaný v Itálii příčinou několika požárů. Dne 14. června 1996 podal pan M. jménem italského sdružení spotřebitelů Evropské komisi formální stížnost, v níž konstatoval, že nehody způsobené tímto svícnem způsobily spotřebitelům vážné škody. Stěžovatel tvrdil, že italské orgány nedodržují ustanovení článků 6 a 8 směrnice 92/59/EHS o obecné bezpečnosti výrobků (1) (dále jen "směrnice") tím, že nepřijímají vhodná opatření ke kontrole používání tohoto zboží. Poukázala rovněž na skutečnost, že tyto orgány nepodnikly žádné kroky v souvislosti s předchozím oznámením, které španělské orgány zaslaly všem členským státům a které se týkalo rizik podobného typu výrobku.
Stěžovatel požádal Komisi, aby zahájila šetření v této věci, neboť navzdory nebezpečí výrobku italské orgány nezahájily žádný postup pro naléhavé případy, jak je stanoveno v článku 8 směrnice. Požádal Komisi, aby přijala několik iniciativ s cílem kontrolovat rizika pro spotřebitele, včetně zřízení výboru pro naléhavé případy, který by přezkoumal situaci, požádal italské orgány o další opatření a přímo zakázal tento typ svícnu na trhu.
Stěžovatel obdržel dne 10. října 1996 od Komise potvrzení o přijetí, v němž bylo uvedeno, že stížnost bude předána italským orgánům odpovědným za bezpečnost spotřebitelů.
Stěžovatel znovu napsal Komisi dne 29. května 1997, ale neobdržel žádnou další odpověď na svůj dopis.
S ohledem na tuto situaci napsal stěžovatel veřejnému ochránci práv dne 3. října 1997 a tvrdil, že Komise 1) neodpověděla
na jeho druhý dopis ze dne 29. května 1997 a
2) nepřijala vhodná opatření, aby zajistila, že výrobek uvedený v jeho stížnosti nepředstavuje pro spotřebitele žádné riziko.

Šetření

Stanovisko Komise Připomínky
Evropské komise ke stížnosti jsou shrnuty takto:
Útvary Komise obdržely první stížnost pana M. v červnu 1996. Stížnost se týkala údajného opomenutí italských orgánů přijmout vhodná mimořádná opatření ke kontrole rizik představovaných určitým typem svícnu, jak vyžaduje článek 8 směrnice 92/59/EHS [2].
Orgán poukázal na to, že cílem tohoto článku 8 je umožnit účinný a rychlý systém výměny informací mezi členskými státy a Komisí v mimořádných situacích způsobených nebezpečnými výrobky. Podle názoru Komise mohou na základě směrnice použít článek 8 směrnice pouze členské státy.
V těchto případech by Komise měla být informována o přijatých opatřeních a poté o nich informovat ostatní členské státy.
Na základě těchto právních ustanovení Komise vysvětlila, že její úloha v tomto typu spotřebitelských případů je velmi omezená. Může pouze ověřit soulad obdržených informací s ustanoveními směrnice a poté je předat ostatním členským státům. Instituce může provést vlastní šetření pouze tehdy, pokud produkt představuje vážné a bezprostřední riziko a pokud vnitrostátní opatření nejsou přiměřená. Komise se domnívala, že vzhledem k těmto právním omezením nemůže přijmout žádné z opatření požadovaných stěžovatelem.
Komise zdůraznila, že stížnost postoupila italským orgánům, které jsou odpovědné za sledování bezpečnosti výrobků a mohou přijmout vhodná opatření. Komise rovněž požádala, aby byla informována o výsledku šetření. Ve svém dopise italským orgánům útvary Komise poukázaly na skutečnost, že v roce 1994 španělské orgány informovaly ostatní členské státy o možných nebezpečích, která představuje podobný typ svícnu, jak vyžaduje článek 7 směrnice. V tomto případě Komise uvedla, že italské orgány ji neinformovaly o žádných přijatých opatřeních.
Italské orgány odpověděly dne 9. září 1996 na dopis Komise z června 1996 a uvedly, že nepovažovaly za nutné přijmout žádné opatření týkající se dotyčného výrobku, protože se nezdá být nebezpečný pro spotřebitele. Toto rozhodnutí zohlednilo skutečnost, že obě strany upustily od soudního řízení týkajícího se použití výrobku u smírčích soudců společnosti C.
Na základě této odpovědi měla Komise za to, že se tvrzení týkalo pouze jednotlivého případu, který se netýkal pouze omezeného počtu výrobků.
Komise předala tyto informace stěžovateli dne 10. října 1996. V dopise vysvětlila, že vzhledem k omezením, která orgánu ukládají stávající právní předpisy, konkrétně směrnice 92/59/EHS, nemůže přijmout žádnou iniciativu.
Komise ve svém stanovisku rovněž odkázala na dopis stěžovatele ze dne 29. května 1997. Odůvodnila neposkytnutí odpovědi na tuto korespondenci, jelikož se podle ní jednalo o pouhé opakování týchž argumentů předložených stěžovatelem v předchozích dopisech.
Konečně Komise ilustrovala zájem svých útvarů na řádném uplatňování směrnice v Itálii tím, že příslušná komisařka v té době, paní Boninová, napsala dne 13. května 1997 italským orgánům, aby vyjádřila své obavy ohledně způsobu provádění směrnice 92/59/EHS v Itálii.
Připomínky stěžovatele
Veřejný ochránce práv předal stanovisko Komise stěžovatelům s výzvou k vyjádření.
Stěžovatel ve svém dopise ze dne 20. května 1998 trval na argumentech, které již uvedl ve své stížnosti. Pan M. však odpověděl na některé připomínky, které Komise uvedla ve svém stanovisku. Stěžovatel zdůraznil, že cílem jeho stížnosti nebylo požádat Komisi, aby podpořila opatření přijatá jeho sdružením nebo aby přijala jakákoli přímá opatření v souvislosti s údajně nebezpečným výrobkem. Cílem stěžovatele bylo zajistit, aby Komise přijala opatření nezbytná k tomu, aby italské orgány dodržovaly povinnosti stanovené ve směrnici 92/59/EHS.
Podle názoru stěžovatele byly italské orgány poté, co španělské orgány v roce 1994 oznámily nebezpečí, která představuje podobný výrobek, podle článku 8 směrnice povinny informovat Komisi o opatřeních přijatých na jejich území nebo o důvodu, proč žádné takové opatření nepřijaly.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že italské orgány neodpověděly na zprávy předložené španělskými orgány v roce 1994, které byly rozeslány všem členským státům. Kromě toho Komise nepřijala žádná opatření k vyžádání těchto informací od italských orgánů. Její útvary se touto záležitostí zabývaly dva roky poté a až po dopise stěžovatele z června 1996.
Ačkoli Komise zmínila dopis komisaře Bonina italským orgánům ze dne 13. května 1997 jako příklad úsilí jejích útvarů o zajištění řádného uplatňování směrnice v Itálii, stěžovatel poukázal na skutečnost, že tento dopis nemá žádnou souvislost se zvláštními problémy uvedenými v jeho stížnosti.

Další dotazy

Za účelem objasnění některých argumentů použitých Komisí na její podporu si veřejný ochránce práv dopisem ze dne 17. března 1999 vyžádal od orgánu další informace. Komise obhajovala svůj postoj v projednávané věci na základě toho, že ustanovení směrnice 92/59/EHS byla obecně určena členským státům, a orgán tedy nemohl vyvinout žádnou iniciativu. Ve svém dopise Komisi veřejný ochránce práv připomněl, že se zdá, že směrnice v bodě 8 své přílohy umožňuje Komisi přímo prošetřit nebezpečí určitého spotřebního zboží (3).
S ohledem na okolnosti případu se veřejný ochránce práv dotázal Komise, zda zvážila nebo by měla zvážit využití svých pravomocí k zahájení šetření z vlastního podnětu.
Ve svém dopise ze dne 6. května 1999 Komise uznala, že na základě směrnice má určitou pravomoc iniciativy, například zahájit šetření z vlastního podnětu nebo svolat výbor pro mimořádné situace. Dodala však, že tyto pravomoci jsou uděleny pouze za výjimečných okolností, které v tomto případě neexistují. Podle názoru Komise může k využití těchto pravomocí dojít pouze tehdy, pokud členský stát předem oznámí existenci nebezpečného výrobku.
Ohledně situace, kterou stěžovatel odsoudil, nebylo učiněno žádné oznámení. I v případě takového oznámení, dodala Komise, závisí její činnost na nutnosti shromáždit dodatečné informace, a to až po ověření existence výjimečných okolností. Tyto výjimečné okolnosti se určí na základě naléhavosti a významu rizika, které výrobek představuje, velikosti jeho trhu a nepředvídatelnosti nehod.
Orgán se rovněž vyjádřil ke skutkovým okolnostem projednávané věci. Poukázal na to, že výrobek do té doby způsobil pouze jednu nehodu.
Veřejný ochránce práv předal toto dodatečné stanovisko Komise stěžovateli. Pan M. ve své odpovědi ze dne 30. června 1999 zdůraznil, že Komise již dne 12. července 1994 obdržela oznámení španělských orgánů, které se týkalo velmi podobného druhu výrobku. Podle jeho názoru postoj Komise, která se doslovně opírala o ustanovení směrnice, vykazoval nedostatečnou ochotu ze strany orgánu na ochranu spotřebitelů.

ROZHODNUTÍ

Na základě informací poskytnutých stěžovatelem a připomínek předložených Evropskou komisí dospěla veřejná ochránkyně práv k těmto závěrům:
1 Odpověď na dopisy stěžovatele
1.1. Stížnost byla nejprve zaslána Komisi dne 14. června 1996. Dopis varoval před riziky, která představuje konkrétní typ svícnu uváděného na trh v Itálii, a před potřebou, aby Komise podnikla další kroky k odvrácení případných škod. Komise na tuto žádost odpověděla dne 10. října 1996.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl za to, že Komise problém uspokojivě neřeší, zaslal orgánu dne 29. května 1997 dodatečný dopis. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdí, že Komise na tento dopis nikdy neodpověděla.
1.2. Komise uznala, že druhý dopis stěžovatele zůstal nezodpovězen. Své neposkytnutí odpovědi však odůvodnila tím, že tato nová korespondence se týkala stejných tvrzení jako první, na něž již odpověděla.
1.3. Evropský veřejný ochránce práv uvedl, že Komise je povinna řádně odpovídat na dotazy občanů. Zdá se však, jak zdůraznila Komise, že dotazy stěžovatele v jeho druhém dopise již byly zodpovězeny. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že k tomuto aspektu případu není nutná žádná další poznámka.
2 Opatření, která má Komise přijmout v případě mimořádných situací
2.1. Stěžovatel měl za to, že se Komise řádně nezabývala problémem uvedeným v jeho dopisech, neboť orgán nepřijal opatření, k nimž byl vyzván. Za účelem kontroly rizik, která pro spotřebitele představuje údajně nebezpečný svícen, stěžovatel požádal Komisi, aby přijala řadu iniciativ, včetně zřízení výboru pro naléhavé případy, který by přezkoumal situaci, požádal italské orgány o další opatření a přímo zakázal tento typ svícnu na trhu.
2.2. Komise tvrdila, že na základě použitelných právních předpisů Společenství, konkrétně směrnice 92/59/EHS, je nad rámec jejích pravomocí podniknout jakékoli takové kroky. Zdůraznila, že pouze dotčené vnitrostátní orgány mohou určit rozsah rizik, která výrobek představuje, a stanovit vhodná opatření pro jeho kontrolu. V rámci tohoto postupu může Komise pouze ověřit informace předložené odpovědnými vnitrostátními orgány a předat je ostatním členským státům.
Dále dodal, že i v případě oznámení členského státu je jeho zásah možný pouze za výjimečných okolností. Ty se určí na základě naléhavosti a významu rizika, které výrobek představuje, velikosti jeho trhu a nepředvídatelnosti nehod.
Vzhledem k tomu, že italské orgány neučinily žádné oznámení, měla Komise za to, že nemá pravomoc zasáhnout v této věci. Kromě toho dospěla k závěru, že rizika, která výrobek představuje, nejsou významná, a že tedy v daném případě neexistují žádné výjimečné okolnosti.
2.3. Jak je stanoveno ve směrnici 92/59/EHS, Komise může přijmout určité iniciativy s cílem kontrolovat vážná a bezprostřední rizika výrobků pro zdraví a bezpečnost spotřebitelů. Tato opatření zahrnují:
a. zahájit vlastní vyšetřování a/nebo svolat Výbor pro mimořádné situace (článek 8; příloha § 8) poté, co členský stát oznámí existenci vážného a bezprostředního rizika;
b. Přijmout rozhodnutí požadující, aby členské státy přijaly dočasná opatření, pokud se orgán po oznámení dozví, že rozhodnutí přijímaná na vnitrostátní úrovni jsou protichůdná nebo že je nezbytný přístup Společenství (článek 9). V obou případech směrnice vyžaduje, aby členský stát před každým takovým opatřením informoval Komisi.
2.4. Je tedy třeba posoudit, zda taková informace o nebezpečích dotčeného výrobku byla či nebyla oznámena. Jak uvedla sama Komise ve svém stanovisku, španělské orgány zaslaly dne 12. července 1994 všem členským státům a Komisi oznámení týkající se podobného výrobku. Orgán nicméně zdůraznil, že na základě článků 8 a 9 směrnice nemůže přijmout opatření, pokud nebylo předáno oznámení italských orgánů týkající se konkrétního nebezpečného výrobku.
2.5. Vzhledem k tomu, že Komise interpretuje umění. 8 a 9 směrnice se jeví jako správné, veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že Komise v tomto případě jednala v mezích své zákonné pravomoci, a proto nebyl zjištěn žádný nesprávný úřední postup.
2.6. Veřejný ochránce práv by však měl poukázat na to, že problémy způsobené vadnými výrobky jsou důležitým zdrojem obav pro všechny evropské občany. V zájmu zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele, jak zdůrazňuje Amsterodamská smlouva (4), a posílení důvěry občanů v evropské orgány je proto důležité, aby tyto orgány přijaly veškerá možná opatření ke kontrole nebezpečných výrobků.
3 Úloha Komise při monitorování mimořádných opatření přijatých členskými státy
3.1. Stěžovatel tvrdil, že Komise rovněž řádně nemonitorovala uplatňování práva Společenství v případě, který odsoudil, protože nepřijala vhodná opatření k zajištění toho, aby italské orgány odpověděly na oznámení španělských orgánů ze dne 12. července 1994 . Toto oznámení se vztahovalo na rizika způsobená podobným typem výrobku.
3.2. Podle čl. 8 odst. 2 a 3 směrnice:
„Po obdržení těchto informací [oznámení od členského státu] Komise zkontroluje, zda jsou v souladu s touto směrnicí, a předá je ostatním členským státům, které následně neprodleně informují Komisi o veškerých přijatých opatřeních.“
„Podrobné postupy pro informační systém Společenství popsané v tomto článku jsou stanoveny v příloze [ ]“.
Příloha směrnice v § 9 stanoví: „Ostatní členské státy [tj. nikoli ten, který činí oznámení] jsou povinny, kdykoli je to možné, neprodleně informovat Komisi o:
a) zda byl produkt uveden na trh na jeho území;
b) doplňující informace, které získal o souvisejícím nebezpečí [ ]; a v každém případě musí Komisi co nejdříve informovat o:
c) přijatá nebo rozhodnutá opatření [ ];
d) pokud byl výrobek uvedený v těchto informacích nalezen na jejich území, ale nebyla přijata žádná opatření ani o nich nebylo rozhodnuto, a důvody, proč nemají být přijata žádná opatření.“
3.3. Komise uvedla, že od italských orgánů neobdržela žádnou odpověď na španělské oznámení z července 1994 o rizicích podobného výrobku, jako je výrobek oznámený stěžovatelem. Navzdory tomu, že italské orgány neodpověděly, orgán nepodnikl žádné kroky.
3.4. I když Komise mohla jednat účinněji, pokud jde o to, že italské orgány nereagovaly na oznámení španělských orgánů z roku 1994, veřejný ochránce práv konstatuje, že tento orgán přijal opatření k zajištění náležitého uplatňování směrnice v Itálii. Dopis, který italským orgánům v té době napsala paní Boninová, odpovědná komisařka, toto úsilí ilustruje.
S ohledem na předchozí úvahy se proto žádné další poznámky veřejného ochránce práv nejeví jako nezbytné. O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.
4 Závěr
Na základě šetření evropské veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Evropské komise.
Veřejná ochránkyně práv se proto rozhodla případ uzavřít.
O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.
Upřímně,
Jacob SÖDERMAN

---

(1) Směrnice Rady 92/59/EHS o obecné bezpečnosti výrobků, Úř. věst. L 228/25, 11.8.92.

(2) Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice 92/59/EHS: „Pokud členský stát přijme nebo se rozhodne přijmout mimořádná opatření k prevenci, omezení nebo stanovení zvláštních podmínek pro možné uvádění výrobku nebo šarže výrobku na trh nebo jejich používání na svém území z důvodu vážného a bezprostředního rizika [ ] pro zdraví a bezpečnost spotřebitelů, neprodleně o tom uvědomí Komisi [ ].

(3) Bod 8 přílohy směrnice 92/59/EHS: „[...] pokud to [Komise] považuje za nezbytné a za účelem doplnění obdržených informací může ve výjimečných případech zahájit šetření z vlastního podnětu a/nebo svolat výbor pro mimořádné situace [...]“.

(4) Hlava XIV článek 153 Smlouvy o ES