Vážený pane C.,
dne 14. března 1997 jste podal na Zastoupení Evropské komise ve Vídni stížnost týkající se věkové hranice ve výběrovém řízení pořádaném Radou Evropské unie. Zastoupení v Rakousku předalo Vaši stížnost evropskému veřejnému ochránci práv dne 2. dubna 1997.
Evropský veřejný ochránce práv obdržel řadu stížností od nespokojených občanů Unie, kteří si stěžovali na věkové hranice. Proto jsem se dne 14. července 1997 rozhodl zahájit šetření z vlastního podnětu 626/97/BB týkající se používání věkových hranic pro přijímání zaměstnanců do evropských orgánů.
Dne 24. července 1997 jsem informoval generálního tajemníka Rady o Vaší stížnosti, neboť jsem již v této věci zahájil šetření z vlastního podnětu. Rada zaslala své stanovisko k mému šetření z vlastního podnětu dne 12. května 1998 a já jsem Vám jej předal s výzvou k vyjádření, pokud si to přejete. Dne 22. května 1998 jsem obdržel Vaše připomínky ke stanovisku Rady. Dne 4. listopadu 1998 jsem dokončil šetření z vlastního podnětu.
Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatel ve své stížnosti vysvětlil, že z novin četl, že Rada přijímá administrátory. Oznámení o výběrovém řízení vyžadovalo, aby se žalobkyně narodily po 31. prosinci 1960. Podle stěžovatele to ve skutečnosti diskriminovalo potenciální žadatele.
Napsal generálnímu tajemníkovi Rady a předsedovi Santerovi a poukázal na to, že rozhodnutí použít věkové hranice muselo být špatně zváženo, zejména v době, kdy Evropa čelí vysoké nezaměstnanosti, zejména mezi dobře kvalifikovanými kandidáty staršími čtyřiceti let. Požádal Radu, aby zaujala postoj k výše uvedenému tvrzení, které předložil. Dále požádal, aby Rada rozhodla o zřeknutí se jakékoli diskriminace na základě věku a zveřejnila nové „věkově neutrální“ oznámení o výběrovém řízení.

Šetření

Stanovisko Rady z vlastního podnětu k používání věkových hranic
Dne 2. března 1998 zaslala Rada Evropské unie své připomínky, které lze shrnout takto:

Orgány mají nejen posuzovací pravomoc při výběru nejvhodnějších prostředků pro splnění svých personálních požadavků, ale také širokou posuzovací pravomoc při vypracování požadavků výběrového řízení.

Věk není uveden mezi kritérii, na jejichž základě služební řád zakazuje jakékoli rozlišování v okamžiku přijetí do zaměstnání.

Podle čl. 1 písm. g) přílohy III služebního řádu je jednou z podmínek, kterou může případně oprávněně stanovit orgán oprávněný ke jmenování, věková hranice.

Zbývá zjistit, zda je služební řád v tomto ohledu v souladu s obecnými zásadami práva Společenství, zejména s dodržováním základních práv zaručených Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950, a s tím, jak vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako s obecnými zásadami práva Společenství.

Rada vzala na vědomí, že Amsterodamská smlouva dosud nevstoupila v platnost.

Počátkem 90. let byla zkoumána otázka, zda by věk měl hrát nějakou roli jako výběrové kritérium. Po zjištění nežádoucích důsledků zrušení všech věkových hranic pro instituci, jako jsou úspěšní uchazeči, kteří dosáhli důchodového věku, byla věková hranice pro celou řadu výběrových řízení stanovena na 50 let.

Po roce 1995 byla přijata opatření pro společnou organizaci výběrových řízení a harmonizovány podmínky přístupu k nim, které zahrnovaly stanovení věkové hranice 35 let pro uchazeče o pracovní místa v počátečních platových třídách s přihlédnutím k problémům nezaměstnanosti mladých lidí žijících v Evropské unii.

Pokud jde o poslední výběrová řízení týkající se nových členských států, věkové hranice byly stanoveny na 55 a 45 let, aby se zohlednily zkušenosti požadované pro tato pracovní místa.

Nedávno vyhlášená oznámení o výběrovém řízení umožňují v některých případech prodloužit věkovou hranici nejvýše o šest let.

Pravidla upravující věkové hranice nejsou stanovena mechanicky, ale liší se podle povahy potřeb oddělení v souladu s požadavky článku 27 služebního řádu a umožňují rozlišovat mezi uchazeči s ohledem na jejich situaci.

Generální sekretariát Rady měl za to, že uplatňování věkových hranic na základě pracovních míst, která mají obsadit úspěšní uchazeči výběrového řízení, jak stanoví služební řád, zejména čl. 1 písm. g) přílohy III, spolu s možností prodloužení s ohledem na konkrétní situace, není „diskriminačním“ opatřením ve smyslu, který tomuto pojmu přisuzují Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr Evropských společenství.

Generální sekretariát pro informaci dodal, že v současné době projednává návrh na změnu služebního řádu, pokud jde o rovné zacházení (1).

Připomínky stěžovatele
Ve svých připomínkách stěžovatel trval na své stížnosti veřejnému ochránci práv. Uvedl, že nesouhlasí s postojem Rady. Podle něj diskriminace na základě věku stále přetrvává a zdá se, že Rada není ochotna s tím nic dělat.

ROZHODNUTÍ

1. Šetření z vlastního podnětu 626/97/BB týkající se používání věkových hranic pro přijímání zaměstnanců do orgánů Společenství
1.1 Rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 14. července 1997 zahájit šetření z vlastního podnětu 626/97/BB týkající se používání věkových hranic pro přijímání zaměstnanců do evropských orgánů bylo motivováno značným počtem stížností, včetně stížnosti stěžovatele. Na základě článku 138e Smlouvy o založení Evropského společenství je veřejný ochránce práv oprávněn provádět šetření týkající se možného nesprávného úředního postupu orgánů a institucí Společenství.
1.2 Před zahájením šetření z vlastního podnětu provedl veřejný ochránce práv srovnávací výzkum týkající se používání věkových hranic v různých členských státech. Tento výzkum ukázal, že v současné době neexistuje společná právní nebo ústavní zásada, která by umožňovala nebo zakazovala diskriminaci na základě věku ve veřejném sektoru. Členské státy uplatňují věkovou hranici, která je obecně vyšší než 35 let. V některých členských státech však byla patrná tendence zakazovat věkové hranice jako diskriminační.
1.3 Z šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu i z jeho šetření jednotlivých stížností vyplynulo, že věkové hranice používané orgány Společenství se pohybují od 35, 40 a 45 do 55 let. Důvody jejich využití byly vysvětleny například pro vyvážené řízení ve struktuře kariéry, zeměpisnou vyváženost, dobrý poměr mezi zaměstnanci a zaměstnankyněmi, problémy s věkem při přizpůsobování se multikulturnímu a mnohojazyčnému prostředí, možnost snižování mobility s věkem, nezaměstnanost mladých lidí a možnost omezení počtu uchazečů.
1.4 Pokud jde o ustanovení o nediskriminaci v oblasti lidských práv, šetření z vlastního podnětu odhalilo, že nelze vyloučit, že oblast působnosti Evropské úmluvy o lidských právech by se mohla vztahovat i na diskriminaci na základě věku v případech, kdy pro takovou diskriminaci neexistuje objektivní a přiměřené odůvodnění.
1.5 Veřejný ochránce práv zjistil, že věk je třeba považovat za možnou příčinu diskriminace. Pokud jde o Evropskou unii, tato skutečnost byla zvláště objasněna Amsterodamskou smlouvou, a proto potřeba bojovat proti diskriminaci na základě věku vyvrcholí teprve jejím vstupem v platnost.
1.6 Na základě šetření z vlastního podnětu je veřejný ochránce práv toho názoru, že každý občan Unie by měl mít možnost hledat zaměstnání ve správě Evropské unie. Pokud se považuje za vhodné tuto možnost omezit, je třeba tak učinit s dostatečným odůvodněním a vyhnout se v přijímacích řízeních jakýmkoli prvkům, které by mohly být považovány za diskriminační nebo svévolné.
2. Právní základ pro používání věkových hranic
2.1 Veřejný ochránce práv chápe, že na základě čl. 1 odst. 1 písm. g) přílohy III služebního řádu mohou Rada Evropské unie a další orgány Společenství stanovit věkovou hranici v oznámeních o výběrovém řízení. Veřejný ochránce práv je však toho názoru, že stávající praxi orgánů Společenství stanovující různé věkové hranice z různých důvodů a bez dostatečného odůvodnění nelze považovat za správné uplatňování věkových hranic.
2.2 Zdá se, že šetření veřejného ochránce práv naznačují, že orgány Společenství by mohly uvažovat o stanovení jedné společné věkové hranice s patřičným odůvodněním a dostatečným odůvodněním.
3. Zásada politiky upustit od používání věkových hranic
3.1 Evropský parlament se dne 20. října 1997 rozhodl zvýšit věkovou hranici na 45 let pro nadcházející výběrová řízení pro začínající platové třídy s přezkumem po dvou letech na základě zprávy, kterou má personální oddělení předložit generálnímu tajemníkovi Parlamentu.
3.2 Evropská komise dále dne 21. ledna 1998 rozhodla o politické zásadě opuštění věkových hranic ve své náborové politice. Ve svých připomínkách k šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu považovala Komise za nezbytné uvést své rozhodnutí do praxe po vzájemné dohodě s ostatními orgány a že mezitím bude Komise uplatňovat věkovou hranici 45 let.
3.3 Pokud by orgány Společenství nemohly upustit od používání věkových hranic, bylo by vhodnější vyjasnit příslušné ustanovení služebního řádu, aby bylo zaručeno, že věkové hranice nebudou uplatňovány diskriminačním nebo svévolným způsobem.
3.4 S ohledem na výše uvedený vývoj veřejná ochránkyně práv uznává, že skutečně existuje potřeba společné interinstitucionální dohody. Na základě šetření evropského veřejného ochránce práv z vlastního podnětu a s ohledem na oznámení Evropské komise o politické zásadě upustit od používání věkových hranic s možnou interinstitucionální dohodou neshledal veřejný ochránce práv žádné důvody pro další šetření z vlastního podnětu týkající se používání věkových hranic.
Závěr Šetření
evropského veřejného ochránce práv ohledně této stížnosti neodhalilo případ nesprávného úředního postupu Rady Evropské unie, a proto se rozhodl případ uzavřít.

DALŠÍ POZNÁMKY

Veřejná ochránkyně práv požádala Evropskou komisi, aby jej průběžně informovala o opatřeních přijatých s cílem dosáhnout takové společné interinstitucionální dohody o zrušení věkových hranic.
O tomto rozhodnutí bude rovněž informován generální tajemník Rady Evropské unie.
Váš upřímně
Jacob SÖDERMAN

---

(1) Návrh nařízení Rady (Euratom, ESUO, EHS), kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství s ohledem na rovné zacházení, KOM(96) 77 v konečném znění, 4.3.1996.