▪ Okolnosti stížnosti

1. Stěžovatel, nevládní organizace Access Info Europe [1], se dne 16. října 2013 obrátil na delegaci EU v Srbsku (dále jen „delegace“) a podle nařízení č. 1049/2001 [2] požádal o přístup k úplné zadávací dokumentaci týkající se projektu s názvem „Rehabilitace a rozšíření čistírny odpadních vod Subotica [v Srbsku] – kalové vedení“. Nabídkové řízení bylo zahájeno v roce 2006. Delegace odpověděla, že "dokumentace k nabídkovému řízení"[3] již byla stěžovateli předána. Odmítla však poskytnout přístup k dokumentům souvisejícím s procesem hodnocení (zpráva o zahájení řízení, hodnotící zprávy a podrobné hodnocení obdržených nabídek) s odůvodněním, že zveřejnění by ohrozilo ochranu obchodních zájmů [4]. V dřívější korespondenci delegace informovala stěžovatele jak o jménu vítězného uchazeče, tak o celkové smluvní hodnotě zakázky.

2. Stěžovatel poté požádal o přezkum částečného zamítnutí prostřednictvím „potvrzující žádosti“. Tvrdila, že delegace i) neprokázala žádné důvodně předvídatelné riziko, že by byl ohrožen chráněný zájem, ii) nezvážila možnost částečného zpřístupnění a iii) neprovedla test veřejného zájmu.

3. Delegace odpověděla, že vzhledem k tomu, že hodnotící dokumentace „obsahuje technické a finanční informace uvedené v příslušných nabídkách“, její zveřejnění by ohrozilo ochranu obchodních zájmů. Rovněž uvedla, že zveřejnění hodnotící zprávy by ohrozilo rozhodovací proces orgánu [5], neboť hodnotící zpráva obsahovala stanoviska určená pro interní použití, jako jsou „připomínky členů s hlasovacím právem, informace o uchazečích a informace, na nichž je založen rozhodovací proces, a související rozhodnutí o zadání veřejné zakázky přijaté veřejným zadavatelem“.

4. Stěžovatel poté dále zpochybnil použití obou výjimek uvedených delegací. V souvislosti s novou výjimkou stěžovatel tvrdil, že by měl být proveden test veřejného zájmu. Delegace navíc dostatečně nevysvětlila, jak by zpřístupnění dokumentů vážně ohrozilo rozhodovací proces (a že riziko, že by byl rozhodovací proces ohrožen, bylo rozumně předvídatelné).

5. Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) poté převzala korespondenci a odpověděla stěžovateli. Jako dokumenty, na něž se vztahuje žádost stěžovatele o přístup k dokumentaci k hodnocení, určila tyto dva dokumenty: i) zprávu o zahájení nabídkového řízení; a ii) schválení hodnotící zprávy, dopisu o udělení grantu a negativních dopisů. ESVČ se rozhodla poskytnout částečný přístup k těmto dokumentům. Uvedla, že plný přístup by ohrozil ochranu obchodních zájmů zúčastněných stran. Kromě toho „zveřejnění některých osobních údajů týkajících se členů hodnotící komise by mohlo ohrozit jejich budoucí práci v rámci případných jiných nabídkových řízení. Výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. b) a v čl. 4 odst. 3 ^druhém pododstavci jsou proto použitelné"[6].

6. Následující informace byly z hodnotící zprávy vymazány: i) podrobnosti o výměnách mezi uchazeči a hodnotícím výborem a ii) finanční nabídky různých uchazečů, jakož i analýzu výboru a odůvodnění použitých oprav výpočtů. ESVČ vysvětlila, že tyto informace by mohly odhalit obchodní a nabídkové strategie nabídkových společností a jejich zveřejnění by mohlo ohrozit ochranu jejich obchodních zájmů. ESVČ se nedomnívala, že by převažující veřejný zájem mohl odůvodnit zpřístupnění těchto informací. Kromě toho ESVČ uvedla, že z obou dokumentů vyloučila veškeré osobní údaje týkající se zúčastněných stran zapojených do procesu hodnocení. Vysvětlila, že „osobní údaje týkající se členů hodnotící komise mají být chráněny v rámci práv jednotlivce v souladu s nařízením č. 45/2001 [...], pokud subjekt údajů nedá jednoznačný souhlas a pokud není jasně uvedeno, že zpřístupnění těchto osobních údajů je přiměřené, relevantní a přiměřené ve vztahu k účelům, pro které byly shromážděny, tj. k postupu hodnocení nabídek.“ ESVČ se domnívala, že její rozhodnutí nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi různými dotčenými zájmy.

7. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl s odpovědí ESVČ spokojen, podal dne 3. března 2015 stížnost evropské veřejné ochránkyni práv.

▪ Vyšetřování

8. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření stížnosti a požádala ESVČ o stanovisko. ESVČ informovala veřejnou ochránkyni práv, že se domnívá, že předmět tohoto případu spadá do pravomoci Evropské komise a že Evropská komise souhlasila s tím, aby jí byl případ předán. Veřejná ochránkyně práv proto požádala Komisi, aby předložila stanovisko k následujícímu tvrzení a tvrzení:

1) Komise nesprávně odepřela přístup k i) jménům společností, které předložily nabídky v reakci na oznámení o zakázce, ii) jménům členů Výboru, kteří rozhodli o vítězné nabídce, a iii) podrobnostem o společnostech a jejich posouzení.

2) Komise by měla poskytnout úplný přístup k upraveným dokumentům.

9. Na podporu tohoto tvrzení předložil žadatel tyto argumenty:

1. Komise neupřesnila, jaká by byla újma na obchodních zájmech, a neprokázala důvodně předvídatelné riziko pro obchodní zájmy v případě zveřejnění názvů, podrobností a posouzení společností.

2. Hodnotící dokument není ze své podstaty dokumentem obsahujícím stanoviska pro vnitřní použití v rámci jednání nebo předběžných konzultací, protože je vypracován po přijetí rozhodnutí. Komise neprokázala skutečné riziko vážného ohrožení rozhodovacího procesu.

3. Komise nepoužila kritérium veřejného zájmu. Ověření, zda jsou veřejné prostředky vynakládány správně, je ve veřejném zájmu, a proto existuje silný veřejný zájem na zveřejnění. Existuje také silný veřejný zájem, pokud jde o přístup k vodě.

4. Zveřejnění jmen členů hodnotícího výboru má zásadní význam, neboť umožňuje plnou odpovědnost za tento proces, zejména pokud existují jasné obavy ohledně korupce a podvodů v přistupujících zemích EU, jako je Srbsko.

5. Není jasné, zda se orgán pokusil požádat členy hodnotícího výboru o souhlas se zveřejněním jejich jmen. Zveřejnění je nejen oprávněné, relevantní a přiměřené účelům, pro které byly osobní údaje shromážděny, ale je nezbytné pro transparentnost a legitimitu procesu hodnocení.

10. Ve svém dopise, v němž žádá Komisi, aby předložila stanovisko k výše uvedenému tvrzení a tvrzení, veřejná ochránkyně práv rovněž požádala Komisi, aby se zabývala těmito body:

1. Mohla by Komise potvrdit, že Komise ani ESVČ nemají k dispozici žádné další hodnotící dokumenty?

2. Mohla by Komise určit části hodnotících dokumentů, na které se vztahuje výjimka týkající se rozhodovacího procesu? Mohla by Komise vysvětlit, proč se domnívá, že by zpřístupnění těchto částí vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu?

3. Mohla by Komise objasnit, proč se domnívá, že podmínky stanovené v nařízení 45/2001 [7] ji neopravňují ke zpřístupnění osobních údajů obsažených v hodnotících dokumentech? Mohla by Komise posoudit žádost o přístup podle článku 8 nařízení č. 45/2001 [8]?

4. Mohla by Komise objasnit, proč se domnívá, že části hodnotících dokumentů, v nichž jsou uvedeny nabízené ceny a jejich změny (snížení, opravy), nelze zveřejnit? Domnívá se Komise, že nezveřejnění je odůvodněné i v případě, že názvy dotčených společností zůstanou důvěrné? Mohla by Komise vzít v úvahu skutečnost, že neposkytnutí těchto informací znamená, že veřejnosti je zcela znemožněno ověřit, že nejnižší nabízená cena byla přijata v rámci nabídkového řízení?

11. V průběhu šetření obdržel veřejný ochránce práv stanovisko Komise a následně připomínky stěžovatele v reakci na stanovisko Komise. Její útvary rovněž provedly kontrolu neupravené verze hodnotících dokumentů. Při provádění šetření veřejný ochránce práv zohlednil argumenty a stanoviska předložená stranami.

▪ Údajné nesprávné odepření přístupu k i) jménům společností, které předložily nabídky v reakci na oznámení o zakázce, ii) jménům členů výboru, kteří rozhodli o vítězné nabídce, a iii) podrobnostem o společnostech a jejich posouzení a souvisejícím nároku

▪ Úvodní poznámky

12. Aby se předešlo opakování, pokud lze mít za to, že odpovědi Komise na otázky veřejného ochránce práv doplňují odpověď Komise na podpůrné argumenty, budou odpovědi uvedeny pod nadpisem týkajícím se příslušného podpůrného argumentu. Kromě toho bude posouzení veřejného ochránce práv týkající se každého podpůrného argumentu předloženo ihned poté, co se odkáže na argumenty stran týkající se každého podpůrného argumentu.

13. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise v odpovědi na svou první otázku potvrdila, že nemá k dispozici žádné další hodnotící dokumenty.

▪ Poškození obchodních zájmů

▪ Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

14. Komise vysvětlila, že jméno vítězného uchazeče bylo zveřejněno. Zveřejnění jmen neúspěšných uchazečů a důvodů jejich vyloučení by však mohlo poškodit jejich obchodní zájmy. Zveřejnění některých důvodů pro jejich vyloučení, jako je nedostatek zkušeností, by mohlo mít negativní dopad na jejich vnímání veřejností, jakož i na jejich schopnost účastnit se následných nabídkových řízení. Kromě toho se některé informace obsažené v nabídkách uchazečů a do určité míry uvedené v hodnotící zprávě týkají obchodních a průmyslových procesů a nákladů uchazečů. Komise tvrdila, že tento druh informací je zvláště chráněn článkem 339 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), který stanoví, že povinnost zachovávat služební tajemství se vztahuje zejména na „informace o podnicích, jejich obchodních vztazích nebo jejich nákladových položkách“[9]. Komise tvrdila, že zveřejnění těchto informací by mohlo dotčené uchazeče komerčně poškodit a znevýhodnit ve srovnání s konkurenty. Uvedla, že „to platí zejména v oblasti odpadních vod nebo pitné vody, kde má technologický proces značný dopad na cenu zařízení a příslušné provozní náklady a náklady na údržbu“.

15. V odpovědi na čtvrtou otázku Komise zopakovala, že informace týkající se cen jsou obchodně citlivé, neboť odrážejí náklady a cenovou politiku uchazečů. Kromě toho, pokud jde o možnost veřejnosti ověřit, že nejnižší nabízená cena byla v nabídkovém řízení přijata, Komise uvedla, že „i když je finanční hledisko skutečně velmi relevantní, není v žádném případě jediným významným hlediskem: například v nabídkových řízeních na služby v rámci zadávání veřejných zakázek EU na vnější pomoc činí cena pouze 20 % bodového hodnocení, zatímco technická kvalita činí 80 %. U dodávek a stavebních prací jsou před analýzou finančního návrhu všechny nabídky podrobeny podrobné analýze jejich souladu s technickými požadavky nabídky, které mají ve většině případů zásadní význam. Zveřejnění různých cenových nabídek, a to i bez uvedení jmen příslušných uchazečů, by tedy umožnilo pouze velmi povrchní kontrolu nad nabídkovým řízením.“

16. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že Komise nerozlišovala mezi různými prvky skrytých informací, mezi něž patří jméno vítězného uchazeče a jména neúspěšných uchazečů, jakož i další informace, jako jsou nabídky, které předložili, a jejich posouzení.

17. Pokud jde o jména uchazečů, stěžovatel tvrdil, že Komise nevysvětlila, jak by jejich zveřejnění nutně mělo „negativní dopad na jejich vnímání veřejností, jakož i na jejich schopnost účastnit se následných nabídek“, a poškodilo by tak jejich obchodní zájmy. Argumentovala tím, že "nabídky a prohry smluv jsou součástí škrtů a tahů podnikatelského života a mezi těmi, kdo pracují ve stejném oboru a v širším měřítku, je to často běžné, a proto bude známo, kdo vyhrál a kdo prohrál". Žadatel uvedl, že skutečnost, že společnost je připravena se takových procesů účastnit, může být dokonce vnímána jako pozitivní. Ztráta jedné nabídky by jí tedy neměla bránit v účasti v jiném nabídkovém řízení. Dodala, že v mnoha evropských zemích jsou jména všech, kteří se účastní nabídkových řízení na veřejné zakázky, běžně zveřejňována, často před konečným rozhodnutím o nabídkovém řízení. Tvrdila, že nic nenasvědčuje tomu, že by samotné zveřejnění názvů mělo negativní důsledky nebo že by odradilo společnosti od účasti. Na druhé straně "existuje protichůdný veřejný zájem na odpovědnosti za tyto procesy". Stěžovatel uvedl, že pokud společnost předloží nabídku na přístup k veřejným prostředkům, musí předpokládat, že to bude vyžadovat určitou úroveň veřejné kontroly.

18. Žadatel tvrdil, že na úrovni EU existuje mnoho oblastí (např. antimonopolní šetření), kde jsou názvy společností zveřejňovány pouze proto, že jsou součástí různých právních postupů. V souladu s logikou argumentů Komise v projednávané věci, pokud by pouhé zveřejnění názvu společnosti mohlo rovněž vést k negativnímu dopadu na její vnímání veřejností, pak by jakékoli opatření přijaté Komisí proti společnosti muselo být rovněž drženo v tajnosti. Stěžovatel navíc tvrdil, že není jasné, na jakých důkazech Komise založila svůj předpoklad, že veřejnost bude vnímat společnost negativně jednoduše proto, že prohrála výběrové řízení. Uvedla, že veřejnost si bude obecně vědoma toho, že nabídky jsou vyhrávány nebo prohrávány na základě řady technických a ekonomických kritérií a že se jedná o soutěžní procesy.

19. Pokud jde o povinnost mlčenlivosti o podrobnostech nabídky, stěžovatel se domníval, že se Komise dopustila pochybení, když se dovolávala článku 339 SFEU, protože se tento článek vztahuje na osoby pracující pro EU během jejich profesní činnosti a po jejím skončení. Uvedl, že „v rozsahu, v němž jsou úředníkovi poskytnuty důvěrné informace, musí tuto důvěrnost respektovat. Je možné, že Komise má pravidla týkající se důvěrnosti, pokud jde o nabídková řízení... V tomto případě je však úlohou úředníků Komise, kteří vyřizují tuto konkrétní žádost o dokumenty, určit, zda informace, které mají k dispozici, mohou být zpřístupněny na základě povinností vyplývajících ze Smlouvy o fungování EU, jimiž je dodržování práva na přístup k dokumentům (SFEU 15), se všemi výjimkami, ale s omezenými výjimkami, které by měly být případ od případu vyváženy testem veřejného zájmu.“

20. Pokud jde o otázku, zda by zveřejnění podrobností nabídek mělo být vyloučeno v zájmu ochrany obchodních zájmů uchazečů, stěžovatel uvedl, že Komise patrně naznačuje, že informace o cenách by následně odhalily informace o technologických procesech. Stěžovatel tvrdil, že zveřejnění údajů o cenách a technických řešeních nemůže poškodit obchodní zájmy uchazečů, pokud jejich jména nebudou rovněž zveřejněna. Ačkoli se stěžovatel domnívá, že jména uchazečů by měla být zveřejněna, uvedl, že by Komise měla mít alespoň možnost poskytnout informace o cenách a technických řešeních, aniž by sdělila jména uchazečů. Stěžovatel dodal, že "další otázkou tedy je, zda by zveřejnění jmen i podrobností o nabídkovém řízení skutečně způsobilo škodu a zda existuje vyrovnávací veřejný zájem."

21. Stěžovatel tvrdil, že Komise přesně nevysvětlila, jak by zveřejnění informací o technických postupech vedlo k takové újmě. Připustila, že zveřejnění takových informací by mohlo vést k tomu, že by se soutěžitelé dozvěděli o technických kapacitách jiných společností. Dodala však, že by bylo překvapivé, kdyby takové informace nebyly v konkrétním podnikatelském sektoru již k dispozici. Kromě toho lze předpokládat, že jakákoli práce, kterou mají tyto společnosti provést v soukromém sektoru, by byla hodnocena na základě jejich skutečné kapacity. Pokud by tedy tyto informace byly veřejně dostupné, nemělo by to žádný význam, protože ostatní klienti by s největší pravděpodobností trvali na tom, aby jim byly tyto informace poskytnuty.

22. Pokud jde o stanovování cen, žadatel tvrdil, že je pravda, že pokud by konkurenti znali finanční nabídky a způsob, jakým uchazeči stanovují ceny svých výrobků, mohlo by to ovlivnit cenové strategie konkurentů. V obchodním světě je však obecně známo, že ceny uvedené ve veřejném nabídkovém řízení nemusí nutně odrážet ceny, které by byly účtovány jiným klientům, protože každá nabídka je přizpůsobena každému klientovi. Dodala, že nabídky jsou zapečetěny, aby se tyto informace nezveřejnily před uzavřením nabídkového řízení. Jakmile však nabídkové období skončí, je to jiná záležitost.

23. Stěžovatel dále uvedl, že existuje také veřejný zájem vědět, jaké byly finanční nabídky, zda bylo ekonomické hodnocení nabídek provedeno správně a zda veřejnost získává hodnotu za vynaložené peníze. To lze posoudit pouze v případě, že jsou zveřejněny finanční údaje týkající se nabídek. Stěžovatel uvedl, že tyto informace jsou často zveřejňovány na vnitrostátní úrovni v celé Evropě [10]. Komise sama uvedla, že součástí hodnocení nabídky jsou jak technické podrobnosti, tak ceny. Všechny tyto informace by proto měly být zpřístupněny, aby byla zajištěna plná odpovědnost vůči veřejnosti.

24. Pokud jde o posouzení nabídek, stěžovatel tvrdil, že zveřejnění hodnotících zpráv by uchazeče neodradilo od účasti v následných nabídkových řízeních. Uvedl, že „jediným omezením účasti společnosti by byla její vlastní schopnost přidělit zdroje na vytvoření a podání nabídky. Jsou-li nabídky pro každou nabídku posuzovány případ od případu na základě objektivních kritérií pro každou nabídku, zveřejnění hodnocení nabídek pro jednu nabídku by nemělo mít vliv na žádné jiné nabídky.“

25. Pokud jde o argument Komise, že zveřejnění hodnotících zpráv by negativně ovlivnilo veřejné vnímání uchazečů, stěžovatel uvedl, že pokud například posouzení odhalí, že společnost nemá zkušenosti v určité oblasti, jedná se pouze o skutečnost týkající se společnosti. Tvrdila, že existují další skutečnosti týkající se společnosti, u nichž je mnohem pravděpodobnější, že poškodí vnímání veřejnosti, jako je způsob, jakým zachází se svými zákazníky, zda porušila zákon, nebo zda poškodila životní prostředí. Obecně se však má za to, že tyto informace patří do veřejné sféry.

26. Stěžovatel dodal, že „pokud byla dotčená nabídka provedena podle odborných, technických a nestranných kritérií a pokud jsou výsledky hodnocení odborníků v rozporu s těmito kritérii, nemělo by být zveřejnění této nabídky nijak zvlášť obtížné. Pokud by samozřejmě hodnocení nebylo provedeno na základě těchto přísných nezávislých kritérií, mohlo by to mít důsledky pro zveřejnění, ale je to něco, o čem by veřejnost měla mít také právo vědět.“Stěžovatel dospěl k závěru, že Komise neprokázala, že riziko, že by byly ohroženy obchodní zájmy, bylo rozumně předvídatelné, a nikoli čistě hypotetické, jak vyžaduje judikatura [11].

▪ Hodnocení veřejného ochránce práv

27. Veřejný ochránce práv konstatuje, že v souladu s čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 „orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:

obchodní zájmy fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví, [...]

pokud neexistuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění.“

28. S ohledem na cíle sledované nařízením č. 1049/2001, zejména cíl zajistit co nejširší přístup k dokumentům v držení Rady, Parlamentu a Komise [12], musí být veškeré výjimky z této zásady vykládány restriktivně [13]. Kromě toho zásada proporcionality vyžaduje, aby výjimky z obecného pravidla, že přístup musí být poskytnut, zůstaly v mezích toho, co je vhodné a nezbytné pro ochranu vymezených objektivních veřejných a soukromých zájmů, které jsou stanoveny v těchto výjimkách [14].

29. Jak uvedl stěžovatel, Soudní dvůr rozhodl, že „pouhá skutečnost, že se dokument týká zájmu chráněného výjimkou ze zpřístupnění, nepostačuje k odůvodnění použití této výjimky: taková žádost může být odůvodněna pouze tehdy, pokud by přístup k tomuto dokumentu mohl konkrétně a účinně poškodit chráněný zájem. Kromě toho riziko porušení chráněného zájmu nesmí být čistě hypotetické a musí být rozumně předvídatelné. Je na dotyčném orgánu, aby poměřil zvláštní zájem, který musí být chráněn nezpřístupněním části požadovaného dokumentu [...], s obecným zájmem na zpřístupnění celého dokumentu“[15].

30. Stěžovatel tvrdil, že Komise nevysvětlila, jak by zveřejnění jmen neúspěšných uchazečů nutně vedlo k "negativnímu dopadu na jejich vnímání veřejností, jakož i na jejich schopnost účastnit se následných nabídkových řízení".

31. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že lze důvodně předpokládat, že pokud je společnost popsána jako společnost, která například nemá zkušenosti, důvěra veřejnosti v ni by se snížila. Dokonce i pouhá ztráta nabídky může poškodit pověst uchazeče, protože potenciální zákazníci mohou předpokládat, že výrobky nebo služby uchazeče, který ztratil nabídku, nepředstavují nejlepší volbu z hlediska kvality a ceny. Stěžovatel navíc sám připustil, že zveřejnění informací o technických postupech by mohlo znamenat, že by se soutěžitelé dozvěděli o technických schopnostech uchazečů, a že pokud by soutěžitelé získali informace o cenách výrobků uchazečů, mohlo by to ovlivnit cenové strategie soutěžitelů. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 nevyžaduje, aby zpřístupnění vážně ohrozilo ochranu obchodních zájmů. Postačí prokázat, že zpřístupnění by ohrozilo obchodní zájmy dotčených stran.

32. Ve svém rozsudku ve věci Cosepuri v. EFSA [16] Tribunál uznal, že EFSA se může opírat o obecnou domněnku, že poskytnutí přístupu „k nabídkám předloženým ostatními uchazeči by v zásadě ohrozilo chráněný zájem“. Soud dále uvedl, že „žalobce nepředložil žádný důkaz, který by odůvodňoval závěr, že v projednávané věci se tato domněnka nevztahovala na dokumenty, jejichž zpřístupnění bylo požadováno.“Stěžovatel v projednávané věci takový důkaz rovněž nepředložil.

33. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že Komise prokázala, že poskytnutí přístupu ke jménům uchazečů na jedné straně a k informacím o nabídkách (tj. o cenách, technických postupech atd.) a jejich hodnocení na straně druhé by mohlo konkrétně a účinně narušit ochranu obchodních zájmů uchazečů a že takové riziko je důvodně předvídatelné. Veřejná ochránkyně práv se navíc domnívá, že ochrana obchodních zájmů uchazečů by byla ohrožena zveřejněním informací o nabídkách (ceny, technický postup atd.) a jejich hodnocením, a to i v případě, že jména uchazečů nebudou zveřejněna. Konkurenti by měli prospěch ze zveřejnění informací o nabídkách v neprospěch uchazečů bez ohledu na to, zda je známa jejich totožnost, jak bylo vysvětleno v bodě 31 výše. Kromě toho, pokud jsou si soutěžitelé vědomi přesných cen a produktů, které uchazeči nabízeli, mohlo by to vytvořit podmínky pro faktický kartel v budoucím podobném nabídkovém řízení. Z tohoto důvodu je uchazečům obvykle výslovně bráněno ve výměně těchto informací. Pokud jde o zveřejnění posouzení nabídek, mohlo by to poškodit obchodní zájmy uchazečů, i když jejich totožnost není odhalena, protože nikdy nelze mít jistotu, že subjekty v odvětví a zúčastněné strany nebudou schopny určit, kdo jsou uchazeči a jaké hodnocení odpovídá kterému uchazeči, zejména v zadávacím řízení, jehož se účastní tak malý počet uchazečů, jako je dotčený uchazeč. Lze rovněž důvodně předpokládat, že konkurenční společnosti by vůči ní, a tedy k její újmě, použily jakékoli negativní hodnocení uchazeče.

34. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že úplné zpřístupnění požadovaných dokumentů by poškodilo obchodní zájmy uchazečů, zbývá zjistit, zda existuje převažující veřejný zájem na jejich úplném zpřístupnění. Otázka, zda by jména členů hodnotícího výboru měla zůstat důvěrná, bude posouzena samostatně.

▪ Test veřejného zájmu

▪ Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

35. Komise tvrdila, že od výjimek stanovených v čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení (ES) č. 1049/2001 musí být upuštěno, pokud existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění. Takový zájem musí být zaprvé veřejný a zadruhé musí převážit nad škodou způsobenou zpřístupněním. Uvedl, že cíl zajistit správné vynakládání veřejných prostředků je účinně a spravedlivě zaručen procesem správní a soudní kontroly veřejných nabídkových řízení. Je rovněž možné, aby třetí strany a veřejnost obecně dostatečně dohlížely na postupy zadávání veřejných zakázek, aniž by bylo nutné veřejně zveřejňovat jména a odůvodnění členů Výboru a jména neúspěšných uchazečů. Mohou tak učinit například kontrolou oznámení o výsledku zadávacího řízení na veřejné zakázky EU, nahlédnutím do výročních zpráv Komise a rozpočtového orgánu o zakázkách nebo nahlédnutím do zpráv Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) a Evropského účetního dvora. Komise měla za to, že tyto postupy a záruky dostatečně zajišťují splnění cílů transparentnosti a zajištění správného vynakládání veřejných prostředků v nabídkových řízeních. Uvedla, že i když chápe, že může existovat veřejný zájem na transparentnosti rozhodovacího procesu Komise, tento veřejný zájem nevyvažuje negativní dopad, který by zpřístupnění požadovaných údajů mohlo mít na obchodní zájmy uchazečů a na rozhodovací proces.

36. Komise se rovněž domnívala, že skutečnost, že existuje silný veřejný zájem, pokud jde o přístup k vodě, neznamená, že proces hodnocení nabídkových řízení týkajících se projektů v oblasti vody by měl být plně zpřístupněn veřejnosti. Uvedl, že "vztah příčiny a následku mezi oběma cíli je přinejlepším velmi vzdálený".

37. Stěžovatel uvedl, že Komise ve své odpovědi na potvrzující žádost neuplatnila test veřejného zájmu. Uvedl, že při předložení těchto dvou nových argumentů „Komise postrádá otázku týkající se povahy kritéria veřejného zájmu a způsobu, jakým by mělo být uplatňováno. Je samozřejmě chvályhodné, že existuje řada opatření v oblasti dohledu, kontroly a proaktivní transparentnosti, a [stěžovatel] konstatuje, že takové vnitřní kontroly a proaktivní zveřejňování jsou základními rysy moderní demokratické společnosti. Je však třeba rozlišovat mezi těmito opatřeními a použitím kritéria veřejného zájmu na konkrétní dokument v konkrétním případě.“

38. Stěžovatel rovněž zpochybnil tvrzení Komise, že silný veřejný zájem na přístupu k vodě neznamená, že by měl být proces hodnocení plně zveřejněn. Uvedla, že existuje veřejný zájem na zajištění řádného provádění všech postupů zadávání veřejných zakázek a že transparentnost umožňuje veřejnosti toto ověřit. Stěžovatel odkázal na nařízení č. 1306/2013 [17], v němž podle stěžovatele normotvůrce konkrétně argumentuje ve prospěch transparentnosti, neboť v 76. bodě odůvodnění uvádí, že „by měla být řádně uznána úloha občanské společnosti, včetně sdělovacích prostředků a nevládních organizací, a jejich příspěvek k posílení rámce správních orgánů pro kontrolu podvodů a zneužívání veřejných prostředků“.

39. Stěžovatel tvrdil, že transparentnost doplňuje kontroly EU a umožňuje veřejnosti jak zajistit, aby vlastní kontroly EU fungovaly dobře, tak určit oblasti, v nichž mohly být problémy opomenuty. Stěžovatel uvedl, že existuje silný veřejný zájem na otázkách týkajících se kvality vody a zvrácení zhoršování životního prostředí. Proto existuje mnoho konkrétních pravidel týkajících se přístupu k informacím o životním prostředí.

40. Stěžovatel rovněž uvedl, že „v souvislosti s projektem Subotica existují zvláštní obavy, které z něj činí záležitost veřejného zájmu. Panovaly obavy ohledně způsobu, jakým byl projekt rozvíjen, ohledně rostoucích nákladů a ohledně transparentnosti a poctivosti různých postupů zadávání veřejných zakázek v jeho okolí. Odkázala na obavy, které ve zprávě [18] vyjádřila organizace občanské společnosti BankWatch.

▪ Hodnocení veřejného ochránce práv

41. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že podle ustálené judikatury obecný odkaz na „transparentnost“ nepostačuje k odůvodnění převažujícího veřejného zájmu. Jak Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku ve věci Švédsko a další v. API a Komise [19], „pouze tehdy, pokud zvláštní okolnosti projednávaného případu odůvodňují závěr, že zásada transparentnosti je obzvláště naléhavá, může tato zásada představovat převažující veřejný zájem, který může převážit nad potřebou ochrany sporných dokumentů, a tudíž odůvodnit jejich zpřístupnění v souladu s čl. 4 odst. 2 posledním pododstavcem nařízení č. 1049/2001“.

42. Veřejný ochránce práv se domnívá, že obavy vyjádřené stěžovatelem a zmíněné v bodě 40 výše nejsou dostatečně podložené. Zpráva Bankwatch, na kterou stěžovatel odkázal, byla vypracována v roce 2005, zatímco dotčené zadávací řízení bylo zahájeno v roce 2006 a hodnocení bylo dokončeno v lednu 2007. Stěžovatel nepředložil žádné zprávy ve sdělovacích prostředcích ani jiné důkazy, které by mohly vyvolat vážné podezření, že konkrétní zadávací řízení, jehož se požadované dokumenty týkají, bylo poznamenáno například korupcí, podvodem nebo střetem zájmů. Stěžovatel proto neprokázal, že „zásada transparentnosti byla v určitém smyslu obzvláště naléhavá, a proto mohla převážit nad důvody odůvodňujícími odmítnutí zveřejnění“jmen uchazečů, informací o nabídkách a posouzení nabídek [20].

43. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že společnostem, které zakázky nevyhrají, nejsou přiděleny žádné veřejné prostředky. Zveřejnění jejich obchodních informací tedy přímo nepřispívá k odpovědnosti tím, že odhaluje, jak jsou vynakládány veřejné prostředky.

44. Pokud jde o otázku, zda veřejný zájem na přístupu k vodě převažuje nad zájmem na ochraně obchodních zájmů uchazečů, není důvod se domnívat, že přístup k požadovaným informacím je nezbytný k zajištění nebo zlepšení přístupu veřejnosti k právům na vodu.

45. Nebyl tedy zjištěn žádný převažující veřejný zájem na úplném zpřístupnění (na rozdíl od již zajištěného částečného zpřístupnění). Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že vyváženost zatajených informací, které by teoreticky mohly být zveřejňovány z důvodů veřejného zájmu, je v tomto případě minimální. 

46. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že poskytnutí plného přístupu k hodnotícím dokumentům by ohrozilo ochranu obchodních zájmů uchazečů, a že tedy Komise mohla odepřít plný přístup k těmto dokumentům na základě čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, není třeba, aby veřejný ochránce práv posuzoval, zda se Komise právem dovolávala rovněž čl. 4 odst. 3 (týkajícího se ochrany rozhodovacího procesu) nařízení č. 1049/2001.

▪ Zveřejnění jmen členů hodnotícího výboru

▪ Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

47. Komise uvedla, že „ochrana osobních údajů je obzvláště důležitá v případě členů hodnotícího výboru, u nichž existuje skutečné a nehypotetické riziko, že budou vystaveni nevyžádaným kontaktům a/nebo tlaku ze strany neúspěšných, současných nebo budoucích uchazečů. Odhalení totožnosti členů hodnotící komise by navíc mohlo omezit jejich schopnost poskytovat nezávislá odborná hodnocení a jejich ochotu účastnit se práce ve výborech. Dodala, že není nutné zveřejňovat totožnost členů hodnotícího výboru, aby byla zajištěna odpovědnost za tento proces. Komise a její zaměstnanci na všech úrovních jsou plně odpovědní za řádné finanční řízení jejích provozních a finančních činností. Prohlášení o důvěrnosti a o neexistenci střetu zájmů členů hodnotícího výboru a jejich životopisy jsou důkladně přezkoumány.

48. Poté, co Komise odkázala na čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 ^[21] a čl. 2 písm. a) nařízení č. 45/2001 [22], odkázala na rozsudek Soudního dvora ve věci Österreichischer Rundfunk a další ^[23], v němž Soudní dvůr potvrdil, že „neexistuje žádný zásadní důvod, který by odůvodňoval vyloučení činností profesionální povahy … z pojmu soukromého života“.

49. V odpovědi na třetí otázku Komise uvedla, že jména a podpisy členů hodnotícího výboru jednoznačně představují osobní údaje ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení č. 45/2001 (dále jen „nařízení o ochraně údajů“). Dodal, že ve svém rozsudku ve věci Bavarian Lager ^[24] Soudní dvůr rozhodl, že pokud je podána žádost o přístup k dokumentům obsahujícím osobní údaje, nařízení o ochraně údajů se stává plně použitelným. Komise vysvětlila, že článek 8 nařízení 45/2001 stanoví, že osobní údaje se příjemcům předávají v souladu s vnitrostátními právními předpisy přijatými k provedení směrnice 95/46 pouze tehdy, pokud a) příjemce prokáže, že údaje jsou nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, nebo b) příjemce prokáže nezbytnost předání údajů a pokud není důvod předpokládat, že by mohly být poškozeny oprávněné zájmy subjektu údajů.

50. Komise tvrdila, že stěžovatel neprokázal, že je příjemcem podle vnitrostátního práva přijatého k provedení směrnice 95/46. Kromě toho, pokud jde o písmeno a), Komise uvedla, že „[v] zájmu plnění úkolu ve veřejném zájmu by stěžovatel musel buď jednat jako orgán veřejné moci, nebo být k plnění tohoto úkolu pověřen orgánem veřejné moci. Stěžovatel je nevládní organizace založená ve Španělsku a neplní žádný úkol ve veřejném zájmu ani nevykonává veřejnou moc.“Pokud jde o písmeno b), Komise uvedla, že cílem stěžovatele při získávání těchto osobních údajů je zajistit odpovědnost za nabídkové řízení a zabránit možným rizikům, jako je podvod nebo střet zájmů. Kromě skutečnosti, že by toto zveřejnění mohlo poškodit oprávněné zájmy členů hodnotícího výboru (jak je vysvětleno výše), však nelze zveřejnění jmen členů výboru považovat za nezbytné k dosažení uvedeného cíle s ohledem na vlastní vnitřní pravidla Komise a kontrolu prohlášení členů výboru o střetu zájmů.

51. Komise dospěla k závěru, že přístup k osobním údajům obsaženým v požadovaném dokumentu musí být odepřen, neboť stěžovatel neprokázal potřebu zveřejnění těchto osobních údajů a nelze předpokládat, že by jejich zveřejněním nebyla dotčena legitimní práva dotčených fyzických osob.

52. Stěžovatel tvrdil, že rozsudek ve věci Österreichischer Rundfunk a další citované Komisí je irelevantní, jelikož se snažil získat pouze jména "a možná profesní příslušnost členů výboru". Uvedená věc se týkala možné újmy způsobené jednotlivci zveřejněním finančních informací týkajících se úlohy dané osoby v orgánu veřejné moci. Na druhé straně bylo cílem žádosti stěžovatele zjistit, kdo je odpovědný za přijetí konkrétního rozhodnutí (v němž existuje silný veřejný zájem) jménem Evropské unie.

53. Stěžovatel uvedl, že od členů výboru, kteří jsou nezávislými odborníky, se očekává, že budou nestranní bez ohledu na to, zda budou jejich jména zveřejněna, či nikoli. Dodal, že „není jasné, jak by vzhledem k vlastnímu tvrzení Komise, že důkladně přezkoumala prohlášení o střetu zájmů, transparentnost procesu znamenala, že by členové panelu nebyli schopni provádět nezávislá odborná posouzení. Transparentnost celého procesu by zajistila, aby názory a hodnocení byly odborně vyjádřeny s odůvodněnou argumentací, a nikoli s neformálnějšími názory, které by mohly být sporné a negativně ovlivnit potenciální uchazeče způsobem, který by nespravedlivě ohrozil jejich podání nabídky.“

54. Stěžovatel uvedl, že nevyžádané kontakty jsou možné, a dodal, že takové nebezpečí existuje nezávisle na tom, zda jsou jména členů Výboru zveřejněna. „Z tohoto důvodu je důležité – jak tvrdí Komise – aby vybrala osoby s nejvyšší úrovní osobní bezúhonnosti.“S ohledem na tuto konkrétní žádost však toto nebezpečí nevzniká, neboť nabídkové řízení skončilo. Stěžovatel dodal, že zveřejnění jmen členů výboru je nezbytné, „aby bylo možné určit, zda jejich posouzení nabídek mohlo být ovlivněno třetími stranami a/nebo odráží nezávislé stanovisko, které by vedlo ke konečnému rozhodnutí schvalující osoby, které by nebylo možné plně odůvodnit“.

55. Stěžovatel dospěl k závěru, že pro úspěšné provedení zadávacího řízení a pro správné rozhodnutí o zadání zakázky je nezbytné nezávislé odborné posouzení v rámci veřejného nabídkového řízení. Uvedla, že její postoj je podpořen nedávnou judikaturou [25], která stanoví, že "transparentnost procesu je nezbytná, pokud je třeba zveřejnit informace (týkající se osob, které se účastnily rozhodovacího procesu), aby byla zajištěna transparentnost rozhodovacího procesu, který může mít dopad na činnosti hospodářských subjektů". Soudní dvůr rozhodl, že transparentnost je nezbytná k tomu, aby bylo možné posoudit, jak mohla forma účasti každého odborníka v tomto procesu ovlivnit rozhodnutí prostřednictvím jeho vlastního posudku.

▪ Hodnocení veřejného ochránce práv

56. Veřejný ochránce práv souhlasí s Komisí, že jména a podpisy členů hodnotícího výboru jednoznačně představují osobní údaje ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení č. 45/2001, a že v souladu s judikaturou je proto nařízení o ochraně údajů plně použitelné.

57. Ustanovení čl. 8 písm. b)[26] nařízení 45/2001 stanoví dvě kumulativní podmínky, kterým předání osobních údajů podléhá [27]. Osobní údaje mohou být předány pouze a) pokud příjemce prokáže nezbytnost předání údajů a b) pokud není důvod předpokládat, že by toto předání mohlo poškodit oprávněné zájmy subjektu údajů. Jak rozhodl Soudní dvůr [28], každý, kdo o takové přemístění požádá, musí nejprve prokázat, že je nezbytné. Pokud se ukáže, že je to nezbytné, je na dotyčném orgánu, aby určil, že neexistuje žádný důvod se domnívat, že by tímto předáním mohly být dotčeny oprávněné zájmy subjektu údajů. Pokud takový důvod neexistuje, musí být požadovaný převod proveden, zatímco pokud takový důvod existuje, musí dotyčný orgán při rozhodování o žádosti o přístup zvážit různé protichůdné zájmy.

▪ Nezbytnost předávání údajů

58. Stěžovatel tvrdil, že zveřejnění jmen členů hodnotícího výboru je nezbytné k rozptýlení obav týkajících se korupce a podvodů a k zajištění transparentnosti rozhodovacího procesu. Chtěl zjistit, kdo je zodpovědný za rozhodnutí, o které má velký veřejný zájem. Rovněž chtěla zajistit, aby členové výboru byli nestranní a aby hodnocení nebylo poznamenáno nepatřičným ovlivňováním.

59. Komise uvedla, že nebyla zjištěna potřeba zveřejnění dotčených osobních údajů a že zveřejnění jmen členů Výboru nelze považovat za nezbytné k dosažení cíle, kterým je zajištění odpovědnosti, s ohledem na vlastní vnitřní pravidla Komise a kontroly prohlášení členů Výboru o střetu zájmů.

60. Veřejný ochránce práv chápe, že obtíže, které představují situace, jako je situace dotčená v projednávané věci, spočívají v tom, že žadatelé mohou jen stěží být schopni předložit objektivní důkazy o korupci, podvodu, nedostatku nestrannosti nebo nepatřičném ovlivňování dříve, než jim budou poskytnuty požadované informace. Jejich žádosti se proto nutně zakládají na více či méně kvalifikovaných podezřeních, která mohou být založena například na informacích, ať už přesných či nikoli, sdělených sdělovacími prostředky. Jak však uvedl Soudní dvůr ve věci Komise v. Bavarian Lager, žadatelé musí předložit „výslovné a legitimní odůvodnění [s] nebo [...] přesvědčivé argumenty [s] cílem prokázat nezbytnost předání těchto osobních údajů“ ^[29].

61. Ve svém rozsudku ve věci ClientEarth a PAN Europe v. EFSA [30] Soudní dvůr rozhodl, že obecný odkaz na "transparentnost" nepostačuje k odůvodnění potřeby získat osobní údaje. Na druhé straně Tribunál rovněž uvedl, že není nutné, aby žadatelé vyjadřovali konkrétní podezření týkající se dobře identifikovaných osob (v tomto případě odborníků). Soudní dvůr však rovněž naznačil, že podezření na nestrannost nebo existenci střetu zájmů musí být přiměřeně odůvodněno.

62. Veřejný ochránce práv proto musí přezkoumat, zda stěžovatel alespoň prokázal, že existuje důvodné podezření z korupce, podvodu, nestrannosti nebo nepatřičného ovlivňování ze strany členů hodnotícího výboru. Na základě svého posouzení v bodě 42 výše dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že stěžovatel tak v žádném případě neučinil. Žadatel proto neprokázal, že je nezbytné, aby mu byly údaje předány.

63. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal potřebu předání údajů, nemusí veřejný ochránce práv zkoumat otázku, zda nedošlo k poškození oprávněných zájmů subjektů údajů.

64. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívá, že odmítnutí Komise zveřejnit jména členů hodnotícího výboru nepředstavuje nesprávný úřední postup.

▪ Souhlas se zveřejněním osobních údajů

▪ Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

65. Komise uvedla, že o souhlas členů výboru se zveřejněním jejich jmen nebylo požádáno. Tvrdila, že taková povinnost neexistuje, a vysvětlila, že Komise má obecně za to, že členové hodnotících výborů mají právo chránit své osobní údaje, a to z důvodů vysvětlených v jejích připomínkách k předchozímu podpůrnému argumentu. Dospěla k závěru, že částečný přístup ESVČ k hodnotícím dokumentům je odůvodněn výjimkami stanovenými v článku 4 nařízení (ES) č. 1049/2001.

▪ Hodnocení veřejného ochránce práv

66. Veřejná ochránkyně práv souhlasí s Komisí, že neměla žádnou právní povinnost požádat členy výboru o souhlas se zveřejněním jejich jmen. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že v zájmu účinného zajištění transparentnosti a zachování důvěry veřejnosti ve správu EU by bylo osvědčeným správním postupem, kdyby Komise před jmenováním osob do hodnotícího výboru pro zadávání veřejných zakázek systematicky získávala jejich souhlas se zveřejněním jejich jmen. Zveřejnění jejich jmen na konci hodnotícího procesu by mělo být považováno za podmínku jmenování. To by mělo za následek budování důvěry veřejnosti při plném dodržování platných právních předpisů. Veřejný ochránce práv předloží za tímto účelem níže uvedený návrh.

Závěr

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá následujícím závěrem:

V jednání Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Návrhy na zlepšení

Aby byla účinně zaručena transparentnost a zachována důvěra veřejnosti ve správu EU, představovalo by řádnou správní praxi, kdyby Komise před jmenováním osob do hodnotícího výboru pro zadávání veřejných zakázek systematicky získávala jejich souhlas se zveřejněním jejich jmen. Takové zveřejnění na konci procesu hodnocení by mělo být považováno za podmínku jmenování.

Emily O'Reillyová

Evropský veřejný ochránce práv

Štrasburk, 19. prosince 2016

 

[1] Access Info Europe je organizace pro lidská práva se sídlem v Madridu. Zaměřuje se na podporu a ochranu práva na přístup k informacím.

[2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[3] Jedná se o obecný mandát, zadávací dokumentaci obsahující pokyny pro uchazeče a pravidla pro zadávání veřejných zakázek.

[4] Článek 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že „orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:

obchodní zájmy fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví,

...

pokud neexistuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění.“

[5] Delegace odkázala na čl. 4 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 1049/2001, který stanoví: „[a] přístup k dokumentu obsahujícímu stanoviska pro vnitřní použití v rámci jednání a předběžných konzultací uvnitř dotyčného orgánu se zamítne i po přijetí rozhodnutí, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.“

[6] Článek 4 odst. 1 stanoví: „Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:

...

b) soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména v souladu s právními předpisy Společenství o ochraně osobních údajů.“

[7] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů, Úř. věst. L 8, 12.1.2001, s. 1.

[8] Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2010, Komise v. Bavarian Lager, C-28/08 P, ECLI:EU:C:2010:378, body 63–65.

[9] Článek 339 SFEU stanoví, že „[č]lenové orgánů Unie, členové výborů a úředníci a ostatní zaměstnanci Unie jsou povinni i po skončení svých funkcí nevyzrazovat informace, na které se vztahuje služební tajemství, zejména informace o podnicích, jejich obchodních vztazích nebo nákladových položkách.“

[10] Stěžovatel například uvedl, že v roce 2003 irský komisař pro svobodu informací rozhodl, že informace obsažené ve smlouvách mezi vládou a soukromými společnostmi mohou být zveřejněny, i když by mohly poškodit konkurenční výhodu této společnosti, a to právě z důvodu veřejného zájmu na poskytnutí těchto informací a na znalosti toho, jak jsou vynakládány veřejné prostředky.

[11] Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. října 2013, Rada v. Access Info Europe, C-280/11 P, ECLI:EU:C:2013:671.

[12] Článek 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001.

[13] Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C-64/05 P, ECLI:EU:C:2007:802, bod 66, a rozsudek Soudního dvora ze dne 1. února 2007, Sison v. Rada, C-266/05 P, ECLI:EU:C:2007:75, bod 63.

[14] Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. prosince 2001, Rada v. Hautala, C-353/99 P, ECLI:EU:C:2001:661, bod 28.

[15] Výše uvedený rozsudek Rada v. Access Info Europe, ECLI:EU:C:2013:671, bod 11 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

[16] Rozsudek Tribunálu ze dne 29. ledna 2013, Cosepuri v. EFSA, T-339/10 a T-532/10, ECLI:EU:T:2013:38.

[17] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008, Úř. věst. 2013, L 347, s. 549.

[18] http://bankwatch.org/documents/bridging_gap_05_05.pdf (strany 13–15).

[19] Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C-514/07 P, C-528/07 P a C-532/07 P, ECLI:EU:C:2010:541, bod 156.

[20] Výše uvedený rozsudek Švédsko a další v. API a Komise, ECLI:EU:C:2010:541, bod 158.

[21] Článek 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 stanoví, že "orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany: ... soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména v souladu s právními předpisy Společenství o ochraně osobních údajů.“

[22] Čl. 2 písm. a) nařízení 45/2001 stanoví, že "osobními údaji" se rozumí veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě."

[23] Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2003, Österreichischer Rundfunk a další, C-465/00, C-138/01 a C-139/01, ECLI:EU:C:2003:294, bod 73.

[24] Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2010, Komise v. Bavarian Lager, C-28/08 P, ECLI:EU:C:2010:378.

[25] Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 2015, ClientEarth a PAN Europe v. EFSA, C-615/13 P, ECLI:EU:C:2015:489.

[26] Posouzení veřejného ochránce práv se zaměří na čl. 8 písm. b) směrnice 45/2001.

[27] Viz výše uvedený rozsudek ClientEarth a PAN Europe v. EFSA, ECLI:EU:C:2015:489, bod 46.

[28] Viz výše uvedený rozsudek ClientEarth a PAN Europe v. EFSA, ECLI:EU:C:2015:489, bod 47 a citovaná judikatura.

[29] Výše uvedený rozsudek Komise v. Bavarian Lager, ECLI:EU:C:2010:378, bod 78.

[30] Výše uvedený rozsudek ClientEarth a PAN Europe v. EFSA, ECLI:EU:C:2015:489. Viz zejména body 50–53 a 57.