Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/9/ES ze dne 3. března 1997 o systémech pro odškodnění investorů [1] (dále jen "směrnice o systémech pro odškodnění investorů") vstoupila v platnost dne 26. března 1997. Lhůta pro provedení v členských státech uplynula dne 26. září 1998. Cílem směrnice je chránit investory před rizikem finanční ztráty v případě neschopnosti investičního podniku splatit peníze nebo vrátit aktiva. Směrnice ICSD stanoví některé základní zásady, ustanovení a definice a poskytuje členským státům flexibilitu při jejich provádění nejvhodnějším způsobem pro jejich vlastní situace. Směrnice o systémech pro odškodnění investorů však stanoví základní požadavky na vnitrostátní systémy pro odškodnění investorů s cílem zajistit harmonizovanou minimální úroveň ochrany investorů v celé EU. Členské státy musí zřídit jeden nebo více systémů pro odškodnění investorů a všechny podniky poskytující investiční služby musí do takového systému patřit.

2. Stěžovatelem byl investor polské investiční společnosti (WGI Dom Maklerski SA, dále jen "WGI"). Dne 4. dubna 2006 polské orgány zrušily licenci společnosti WGI a nařídily jí, aby vrátila svým investorům. WGI tak neučinila a dne 22. června 2006 ji polský soud prohlásil za insolventní.

3. Na základě příslušných rozhodnutí Národního depozitáře cenných papírů (NDP), který spravuje systémy pro odškodnění investorů v Polsku, stěžovatel obdržel odškodnění. Podle jeho názoru byla částka příliš nízká. Stěžovatel se rovněž domníval, že vyrovnávací platba byla nepřiměřeně zpožděna, a tudíž v rozporu s čl. 9 odst. 2 směrnice o systémech pro odškodnění investorů. Tento článek mimo jiné stanoví, že systém odškodnění "… musí být schopen uhradit pohledávku investora co nejdříve, nejpozději však do tří měsíců od zjištění způsobilosti a výše pohledávky."

4. Stěžovatel proto dne 10. prosince 2007 podal Komisi první stížnost na Polsko z důvodu nedodržení výše uvedeného čl. 9 odst. 2 směrnice o ICSD. Komise stížnost zaevidovala pod referenčním číslem X . V tomto ohledu obdržela Komise od Polska několik dalších stížností.

5. Dne 23. ledna 2008 si Komise od polských orgánů vyžádala vysvětlení. Dne 3. března 2008 polské ministerstvo financí odpovědělo a vysvětlilo režimy pro odškodnění investorů v Polsku a stav provádění směrnice o systémech pro odškodnění investorů. Po této odpovědi a dalších neformálních kontaktech s polskými orgány dospěla Komise k závěru, že by měla případ nesplnění povinnosti uzavřít, a dne 30. dubna 2008 informovala stěžovatele o svém záměru tak učinit.

6. Dne 30. května 2008 zaslal stěžovatel Komisi dopis, v němž odkázal mimo jiné na článek 13 směrnice o systémech pro odškodnění investorů, který stanoví, že „členský stát zajistí, aby právo investora na odškodnění mohlo být předmětem žaloby investora proti systému pro odškodnění investorů.“Uvedl, že polské právo nestanoví žádnou možnost nápravy pro investory, pokud si přejí podat stížnost proti systémům pro odškodnění investorů spravovaným NDS. Občanskoprávní soudy nemají pravomoc rozhodovat o rozhodnutích NDS, protože jsou správní povahy (jelikož souvisejí s řízením systému pro odškodnění investorů ze strany NDS). Správní soudy nejsou příslušné ani proto, že NDS není správním orgánem, ale spíše akciovou společností založenou podle obchodního práva. V tomto ohledu připojil dopis insolvenčního správce WGI ze dne 28. května 2007.

7. Dne 3. září 2008 Komise informovala stěžovatele, že v jeho dopise ze dne 30. května 2008 nezjistila žádné nové informace. V důsledku toho ukončila řízení o nesplnění povinnosti dne 26. června 2008.

8. Dne 10. září, 15. října a 11. prosince 2008 zaslal stěžovatel Komisi dodatečné dopisy, v nichž jasně vyjádřil nesouhlas s výše uvedeným rozhodnutím Komise. Komise na tyto dopisy odpověděla dne 8. října, 12. listopadu 2008 a 2. února 2009 [2]. Dopisem ze dne 10. září 2008 požádal stěžovatel o přístup k dokumentům týkajícím se jeho spisu, na které Komise odpověděla dne 8. října 2008. Ve svém dopise stěžovateli ze dne 12. listopadu 2008 Komise přiložila kopii odpovědi polských orgánů ze dne 3. března 2008. Ve svém dopise stěžovateli ze dne 2. února 2009 Komise mimo jiné uvedla, že již ve své předchozí korespondenci vysvětlila všechny právní důvody, pokud jde o její rozhodnutí uzavřít jeho spis. Komise zopakovala, že stěžovatel neposkytl dostatečné důkazy na podporu svých argumentů týkajících se porušení povinnosti provést směrnici polskými orgány. Komise rovněž informovala stěžovatele, že „článek 13 směrnice o systémech obchodování s cennými papíry byl proveden do článku 140 &7 zákona o obchodování s finančními nástroji ze dne 29. července 2005. Kromě toho mohou být stížnosti vždy zaslány [příslušnému polskému orgánu] a žaloby mohou být podány k soudu.“Kromě toho Komise odkázala na svůj kodex řádné správní praxe a uvedla, že mu v téže věci neodpoví, pokud nepředloží nové argumenty.

9. Dne 28. července 2009 podal stěžovatel Komisi druhou stížnost. Uvedl, že tato stížnost se liší od první stížnosti, protože i) tentokrát odkázal pouze na článek 13 ICSD a polské orgány jej účinně neprovedly (opakoval v tomto ohledu obsah svého dopisu ze dne 30. května 2008); ii) měl k dispozici nový dokument polského soudu, který prokazuje, že článek 13 skutečně nebyl vůbec proveden. Dne 30. července 2009 zaslal Komisi kopii tohoto dokumentu spolu se stručným průvodním dopisem doplňujícím jeho druhou stížnost. Uvedený dokument byl rozsudkem polského soudu ze dne 26. února 2008, v němž soud v souhrnu uvedl, že není příslušný ve věcech týkajících se systému pro odškodnění investorů. Proto nebyla možná žádná náprava.

10. Komise nezaregistrovala druhou výtku jako takovou. Ve své odpovědi ze dne 19. října 2009 informovala stěžovatele, že důvody pro nezahájení řízení o nesplnění povinnosti proti Polsku vysvětlila již ve svých předchozích dopisech. Komise nezjistila nové skutečnosti týkající se jeho případu, a proto se domnívala, že by tato otázka měla být uzavřena.

11. Stěžovatel se poté obrátil na veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

12. Veřejná ochránkyně práv se rozhodla zahájit toto šetření týkající se následujících tvrzení a tvrzení stěžovatele.

Tvrzení:

Komise řádně nevyřídila jeho druhou stížnost ze dne 28. a 30. července 2009.

Nárok:

Komise by měla zaregistrovat jeho druhou stížnost nebo poskytnout přesvědčivé vysvětlení, proč tak nemůže učinit.

Šetření

13. Dne 23. října 2009 podal stěžovatel svou stížnost veřejnému ochránci práv [3]. Dne 23. června 2010 zaslala Komise veřejnému ochránci práv stanovisko v angličtině a následně jeho překlad do polštiny. Dne 10. srpna 2010 zaslal stěžovatel své připomínky ke stanovisku Komise.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Údajné nesprávné vyřízení stížnosti na porušení právních předpisů a související reklamace

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

14. Stěžovatel ve své původní stížnosti tvrdil, že důvod Komise pro zamítnutí registrace jeho nové stížnosti ze dne 28. července 2009, kterou dokončil dne 30. července 2009, byl nesprávný. Tvrdil rovněž, že Komise ve své odpovědi ze dne 19. října 2009 uvedla, že stěžovatel nepředložil nové důkazy, ačkoli tak ve skutečnosti učinil. Do své nové stížnosti zahrnul kopii rozsudku polského soudu ze dne 26. února 2008, který předtím nebyl Komisi znám. ("První argument")

15. Stěžovatel dále tvrdil, že posouzení Komise v dopise stěžovateli ze dne 2. února 2009, podle něhož byl článek 13 směrnice ICSD v polském právu řádně proveden, bylo nesprávné. ("Druhý argument")

16. Komise ve svém stanovisku informovala veřejného ochránce práv, že dne 6. srpna 2009 stěžovatel předložil petici Evropskému parlamentu. V návaznosti na tuto petici a rovněž s ohledem na skutečnost, že některé z předchozích kontaktů Komise s polskými orgány byly neformální povahy, zaslala Komise dne 23. prosince 2009 polským orgánům nový dopis. Polské ministerstvo financí na tento dopis odpovědělo dne 10. února 2010 [4].

17. Komise měla za to, že stěžovatel ve své korespondenci ze dne 28. a 30. července 2009 nepředložil žádné nové relevantní skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho registraci jako nové stížnosti. Rozhodnutí polského soudu, které stěžovatel přiložil, takové nové skutečnosti nepředstavovalo. Rozhodnutí tohoto soudu existovalo již v roce 2008, kdy Komise ještě analyzovala první stížnost stěžovatele (věc pro nesplnění povinnosti č. 2008/4085). Kromě toho stěžovatel již ve svém dopise ze dne 30. května 2008 uvedl, že polské soudy v této věci vydaly rozhodnutí.

18. Komise rovněž uvedla, že z rozsudku polského soudu ze dne 26. února 2008 nevyplývá, že Polsko nesprávně provedlo článek 13 směrnice ICSD, který by vyžadoval, aby Komise zahájila nové šetření v rámci nového řízení o nesplnění povinnosti. Tento rozsudek byl vydán na základě odvolání podaného jinými investory v polském investičním podniku. Soud zamítl jejich odvolání v rámci konkurzního řízení. Tento rozsudek nebrání tomu, aby investor, který i) není uveden na seznamu spravovaném insolvenčním správcem nebo ii) není spokojen s výší poskytnuté náhrady škody, podal občanskoprávní žalobu. Komise ve svém dopise ze dne 2. února 2009 informovala stěžovatele, že článek 13 směrnice byl proveden do čl. 140 odst. 7 zákona o obchodování s finančními nástroji ze dne 29. července 2005, který je v Polsku stále v platnosti.

19. Výše uvedené posouzení Komise potvrdily polské orgány během neformální diskuse s Komisí a rovněž ve formální odpovědi polského ministerstva financí ze dne 10. února 2010. V této odpovědi polské ministerstvo vysvětlilo, že investoři mají dvě možnosti odvolání: i) v rámci konkurzního řízení před soudcem-komisařem podle čl. 256 odst. 1 polského zákona o konkurzu nebo ii) prostřednictvím občanskoprávních nároků na základě čl. 140 odst. 6 a čl. 140 odst. 7 zákona o obchodování s finančními nástroji ze dne 29. července 2005. Tato poslední nápravná opatření jsou k dispozici jak pro investory, jejichž jména nejsou uvedena v seznamu investorů, tak pro investory, kteří nejsou spokojeni s výší náhrady.

20. Komise rovněž poukázala na to, že stěžovatel ve své petici Evropskému parlamentu implicitně uznal možnost podat občanskoprávní žalobu, když uvedl, že „není možné, aby stížnost proti [systému odškodnění] u obecného soudu byla totožná s žalobou proti systému odškodnění ve smyslu článku 13 [ICSD]“. Komise s tímto argumentem nesouhlasí, neboť článek 13 ICSD je velmi obecným ustanovením, které vyžaduje, aby investoři měli možnost se proti systému odškodnění odvolat. Na rozdíl od toho, co stěžovatel tvrdil ve své petici Parlamentu, ponechává článek 13 směrnice ICSD členským státům právo zvolit si způsob, jakým lze tento opravný prostředek podat v rámci vnitrostátního úpadkového a soudního řízení. V tomto ohledu Komise již ve svém dopise stěžovateli ze dne 2. února 2009 uvedla, že „stížnosti lze navíc vždy zaslat [příslušnému polskému orgánu] a podat žalobu k soudu“.

21. Komise zdůraznila, že její závěr, že článek 13 směrnice ICSD byl řádně proveden do polského práva, vycházel z důkladného prošetření této záležitosti a z několika kontaktů s polskými orgány v tomto ohledu. Závěry Komise byly stěžovateli jasně sděleny v řadě dopisů, včetně dopisu ze dne 2. února 2009.

22. Komise rovněž dospěla k závěru, že neshledala žádný nesprávný úřední postup při řešení případu stěžovatele, a považovala tvrzení stěžovatele za neopodstatněné. Závěrem uvedl, že „řízení před veřejným ochráncem práv není vhodným prostředkem k výkonu kontroly nad podstatou rozhodnutí Komise, zejména pokud jde o výklad ustanovení práva Společenství.“

23. Stěžovatel ve svém vyjádření zopakoval, že ve svém dopise ze dne 30. května 2008, kterým doplnil svou první stížnost, nezmínil rozsudek polského soudu jako nový důkaz. Komise zjevně nevěděla o obsahu polského rozsudku před 28. červencem 2009 (datum jeho druhé stížnosti), přestože byl vydán v roce 2008.

24. Stěžovatel tvrdil, že možnost podat občanskoprávní žalobu proti NDS, který spravuje systém pro odškodnění, není stejná jako možnost podat žalobu proti systému pro odškodnění investorů. Podle stěžovatele v současné době neexistuje podle polského práva možnost podat občanskoprávní žalobu proti systému pro odškodnění investorů. Režim nemá právní subjektivitu a je možné podat žalobu pouze proti NDS. Podle názoru stěžovatele Komise zkreslila prohlášení, která v tomto ohledu učinil ve své petici Parlamentu. Konečně stěžovatel tvrdil, že článek 13 ICSD neodkazuje na odvolání k soudu, ale na jiné opravné prostředky, které by s ohledem na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva měly být účinné, tj. mimo jiné snadno dostupné. V Polsku je však přístup ke spravedlnosti nákladný a postupy jsou zdlouhavé.

25. Stěžovatel přezkoumal odpověď polského ministerstva ze dne 10. února 2010, na kterou Komise odkázala ve svém stanovisku. Zjistil, že polský zákon o konkurzu a zákon o obchodování s finančními nástroji, které podle polského ministerstva a jak zopakovala Komise, měly provést článek 13 směrnice o systémech pro odškodnění investorů, neobsahují žádná příslušná ustanovení o možnosti investorů odvolat se proti systému pro odškodnění investorů. Kromě toho měl za to, že polské ministerstvo poukázalo na možnost odvolání proti seznamu věřitelů, a nikoli proti seznamu investorů, kteří mají nárok na náhradu škody. Podle názoru stěžovatele uvedlo polské ministerstvo Komisi v omyl. Komise neměla akceptovat názory tohoto ministerstva, aniž by je dále ověřila.

26. Stěžovatel dospěl k závěru, že náprava proti systému pro odškodnění investorů není podle polského práva možná, a proto nebyl řádně proveden článek 13 směrnice o systémech pro odškodnění investorů. Zjistil, že Komise porušila Evropský kodex řádné správní praxe mimo jiné tím, že i) se nezabývala jeho novou stížností ze dne 28. července 2008 jako takovou, a to navzdory novým důkazům; a ii) řádně neodůvodňuje proč.

Posouzení veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky k druhému argumentu stěžovatele

27. Komise ve svém stanovisku informovala veřejného ochránce práv, že stěžovatel dne 6. srpna 2009, tj. přibližně tři měsíce před podáním své stížnosti veřejnému ochránci práv, předložil Parlamentu petici. Na základě stanoviska Komise a odpovědi polského ministerstva ze dne 10. února 2010, která byla vyžádána v rámci projednávání petice stěžovatele parlamentem, vyšlo najevo, že se tato petice týká provádění článku 13 směrnice o mezinárodním právu soukromém ze strany polských orgánů. Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že polské ministerstvo odpovědělo dopisem ze dne 10. února 2010 na tyto otázky předložené Komisí:

(1) Může být právo na náhradu škody předmětem žaloby investora podle článku 13 směrnice o systémech pro odškodnění investorů? Jak může investor za toto právo bojovat?

(2) Mají investoři uvedení na seznamu investorů, kteří mají nárok na odškodnění podle čl. 140 odst. 1 bodu 1 polského zákona o obchodování s finančními nástroji, právo podat proti tomuto seznamu investorů opravný prostředek, a pokud ano, na jakém právním základě? jaké kroky může investor podniknout, aby se proti seznamu investorů odvolal?;

(3) Má investor právo podat stížnost polskému orgánu finančního dohledu a může v tomto ohledu podat žalobu k soudu?[5]

28. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a vzhledem k tomu, že Petiční výbor Evropského parlamentu se již zabýval prováděním článku 13 směrnice o mezinárodním právu soukromém ze strany Polska, a tudíž posouzením Komise v tomto ohledu, neexistují důvody, aby se veřejný ochránce práv zabýval druhým argumentem stěžovatele, že toto posouzení bylo nesprávné.

29. Ze stejného důvodu nepovažuje veřejný ochránce práv za užitečné komentovat prohlášení Komise ve svém stanovisku, že „řízení před veřejným ochráncem práv není vhodným prostředkem k výkonu kontroly nad podstatou rozhodnutí Komise, zejména pokud jde o výklad ustanovení práva Společenství.“Veřejný ochránce práv nicméně lituje tohoto nešťastného prohlášení Komise. Rád by objasnil, že pokud by se Petiční výbor tímto aspektem stížnosti dosud nezabýval a pokud by veřejný ochránce práv zhodnotil závěry Komise v této věci, mohl by samozřejmě vyjádřit svůj postoj k výkladu příslušných ustanovení práva EU, přičemž by uznal, že nejvyšším orgánem pro výklad tohoto práva je Soudní dvůr Evropské unie.

První argument stěžovatele, že Komise nezaregistrovala jako novou stížnost dopis stěžovatele ze dne 28. července 2009, doplněný dne 30. července 2009

30. Veřejný ochránce práv považuje za obtížné pochopit, proč Komise nezaregistrovala výše uvedené dopisy stěžovatele jako formální stížnost v souladu se svým sdělením Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství [6] (dále jen "sdělení").

31. Ve sdělení Komise zveřejnila pravidla použitelná na její vztahy s osobami, které jí stěžují na porušení práva Společenství. Bod 3 (Zaznamenávání stížností) první pododstavec tohoto sdělení stanoví:

„Veškerá korespondence, která by mohla být prošetřena jako stížnost, se zaznamená do centrálního registru stížností vedeného generálním sekretariátem Komise.“

Bod 3 druhý pododstavec obsahuje taxativní výčet důvodů, na jejichž základě

„[c] nebo korespondenci nelze vyšetřovat jako stížnost ze strany Komise, a proto se nezaznamenává do centrálního registru stížností, pokud:

… - uvádí stížnost, k níž Komise zaujala jasný, veřejný a konzistentní postoj, který bude sdělen stěžovateli …".

Bod 5 (Potvrzení o přijetí) čtvrtý pododstavec sdělení stanoví:

„Rozhodnou-li se útvary Komise, že korespondenci nezaregistrují jako stížnost, oznámí to autorovi řádným dopisem, v němž uvedou jeden nebo více důvodů uvedených v bodě 3 druhém pododstavci.“

32. Komise tvrdila, že nezaregistrovala dotčené dopisy stěžovatele jako novou stížnost, protože stěžovatel nepředložil žádné nové důkazy ohledně své předchozí stížnosti týkající se nesprávného provádění směrnice o systémech pro odškodnění investorů Polskem. Tuto předchozí stížnost Komise s konečnou platností uzavřela dne 26. června 2008 zjištěním, že nedošlo k protiprávnímu jednání. Zdá se proto, že Komise měla za to, že k dopisům stěžovatele ze dne 28. a 30. července 2009 zaujala „jasné, veřejné a konzistentní“stanovisko již před datem jejich odeslání.

33. Stěžovatel však ve své stížnosti Komisi ze dne 10. prosince 2007 v podstatě poukázal na to, že polské orgány řádně neprovedly článek 9 směrnice ICSD. Naproti tomu stěžovatel se ve svých dopisech ze dne 28. a 30. července 2009 zaměřil na nesprávné provádění článku 13 směrnice o ICSD.

34. Rovněž se zdá, že v návaznosti na první stížnost stěžovatele ze dne 10. prosince 2007 Komise neprošetřila, jak Polsko provádí článek 13 směrnice ICSD. Z odpovědi polských orgánů ze dne 22. února 2008, která byla zjevně zaslána v rámci vyřizování první stížnosti stěžovatele Komisí, je zřejmé, že Komise nepožádala polské ministerstvo financí, aby vysvětlilo provádění uvedeného článku 13 směrnice ICSD. Je proto obtížné určit, na základě kterého "důkladného šetření"Komise dospěla ke svému stanovisku k provedení článku 13 do polského práva, které bylo stěžovateli sděleno v dopise ze dne 2. února 2009. V tomto dopise bylo uvedeno, že i) „stížnosti lze vždy zaslat [příslušnému polskému orgánu] a žalobu lze podat k soudu“a ii) článek 13 směrnice byl proveden v čl. 140 odst. 7 zákona o obchodování s finančními nástroji ze dne 29. července 2005.

35. Veřejný ochránce práv dále poukazuje na to, že teprve dne 30. července 2009 stěžovatel poprvé ve své komunikaci s Komisí týkající se ICSD předložil kopii rozsudku polského soudu, v němž polský soudce-komisař zastával názor, že neexistuje žádná právní možnost odvolání proti systému pro odškodnění investorů v rámci konkurzního řízení. Příslušná část rozhodnutí polského soudce ze dne 26. února 2008 se týkala dvou individuálních nároků na náhradu škody v souvislosti s platební neschopností polského investičního podniku. Jeho znění je následující:

„Sestavení seznamu investorů a pravidla pro přiznávání odškodnění a způsob jeho vyplácení jsou stanoveny v článku 132 a následujících článcích [polského zákona o obchodování s finančními nástroji], které nestanoví možnost soudce-komisaře rozhodovat o žádostech o odškodnění a o tom, zda lze proti seznamu investorů podat odvolání. Taková možnost není stanovena ani v zákoně o konkurzu, ani v občanském soudním řádu, neboť seznam investorů nepředstavuje rozsudek soudního komisaře ani soudu. Národní depozitář cenných papírů [NDS] rozhoduje o právu na odškodnění a o jeho výši a toto rozhodnutí má formu usnesení rady [NDS]. Ani insolvenční správce, který sepisuje a ukládá seznam investorů, nemá právo výše uvedené řešení napadnout. Vzhledem k tomu, že v této věci neexistují žádná ustanovení, je sporné, zda insolvenční správce může podat žalobu, pokud NDS vrátí seznam investorů, který vypracoval, nebo pokud se NDS rozhodne přiznat nižší náhradu, než je náhrada uvedená v seznamu. S ohledem na výše uvedené by [současné] nároky na náhradu škody měly být zamítnuty z důvodu, že neexistuje žádná právní náprava ve smyslu čl. 199 odst. 1 občanského soudního řádu a článku 229 zákona o konkurzu.

36. Jak správně uvedl stěžovatel, Komise neprokázala, že o tomto rozsudku věděla před datem jeho předložení stěžovatelem. Je rovněž důvodné se domnívat, že tento rozsudek představuje důležitý důkazní prvek pro argumentaci, zda polské právo odpovídajícím způsobem provedlo článek 13 směrnice o ICSD a Komise jej měla či neměla ignorovat. Měla by být spíše důkladně analyzována.

37. Komise však tuto analýzu provedla až na základě této stížnosti veřejnému ochránci práv (nebo spíše v rámci petice stěžovatele Parlamentu ze srpna 2009). Dospěla přitom k závěru, že tento rozsudek „neposkytuje relevantní informace o nesprávném provádění článku 13 směrnice Polskem, které by vyžadovalo šetření ze strany Komise v rámci nového řízení o nesplnění povinnosti“. Komise však měla takovou analýzu provést již předtím, než se stěžovatel obrátil na Parlament (a veřejného ochránce práv) poté, co poprvé zaevidovala dopisy stěžovatele ze dne 28. a 30. července 2009 jako novou stížnost. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že je jasné, že otázky, na které se tyto dopisy vztahovaly, měly být v době jejich předložení prošetřeny.

38. Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že stěžovatel v dopise Komisi ze dne 30. května 2008 skutečně odkázal na článek 13 směrnice o ICSD a dospěl k závěru, že podle polského práva neexistuje možnost odvolat se proti rozhodnutím NDP, kterými se řídí systém odškodnění. Stěžovatel rovněž uvedl, byť poměrně obecně, že „soud zabývající se úpadkem zamítl odvolání proti systému odškodnění a uvedl, že se ho tato odvolání netýkají.“V té době však nepředložil kopii rozsudku polského soudu ze dne 26. února 2008. Učinil tak až 28. a 30. července 2009. Komise se proto nemohla opírat o obsah dopisu stěžovatele ze dne 30. května 2008, aby ve svém stanovisku uvedla, že v korespondenci stěžovatele ze dne 28. a 30. července 2009 nebyla žádná nová skutečnost.

39. S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise tím, že nezaevidovala dopisy stěžovatele ze dne 28. a 30. července 2009 jako novou stížnost z důvodu, že tato korespondence neobsahovala nové důkazy, jednala v rozporu se svým vlastním sdělením, a dopustila se tak nesprávného úředního postupu.

40. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise následně a v rámci petice stěžovatele adresované Parlamentu kontaktovala polské orgány s cílem ověřit tyto nové důkazy a tvrzení stěžovatele, že polskými orgány nebyl řádně proveden článek 13 směrnice ISCD. Komise tedy přijala opatření, která by od ní mohla být očekávána, pokud by příslušné dopisy stěžovatele zaevidovala jako novou (druhou) stížnost. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejný ochránce práv domnívá, že by v této fázi neměl požadovat, aby Komise zaevidovala stížnost stěžovatele ze dne 28. a 30. července 2009 jako takovou, a vyhověla tak žádosti. Smírné řešení proto není možné, a veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá níže uvedenou kritickou poznámkou.

C. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následující kritickou poznámkou:

Komise se dopustila pochybení a jednala v rozporu se svým vlastním sdělením tím, že nezaregistrovala dopisy stěžovatele ze dne 28. a 30. července 2009 jako novou stížnost. V těchto dopisech stěžovatel uvedl kopii rozsudku polského soudu ze dne 26. února 2008, který skutečně představoval nové důkazy, na něž byla Komise poprvé upozorněna. Jednalo se o případ nesprávného úředního postupu.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 20. prosince 2010.

---

[1] Úř. věst. 1997, L 84, s. 22–31.

[2] Stěžovatel ke své stížnosti připojil pouze kopie odpovědí Komise ze dne 12. listopadu 2008 a 2. února 2009. Obsah zbývajících dopisů Komise však byl popsán v přiložených dopisech.

[3] Tato stížnost, ačkoli byla potvrzena systémem elektronického podání veřejného ochránce práv, nebyla z technických důvodů převedena do rejstříku veřejného ochránce práv. Teprve dne 26. prosince 2009, kdy se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv (jeho dopis byl zaregistrován jako další korespondence předchozí stížnosti téhož stěžovatele: Y ) se na svou stížnost ze dne 23. října 2009 dotázal, zda útvary veřejného ochránce práv zjistily, že podal tuto poslední stížnost. Jeho stížnost byla tedy zaregistrována dne 10. února 2010. Stěžovatel byl o výše uvedených skutečnostech informován dne 18. března 2010.

[4] Stěžovatel obdržel kopii tohoto dopisu přímo od polského ministerstva financí.

[5] Dne 24. listopadu 2010 útvary veřejného ochránce práv neformálně kontaktovaly Petiční výbor Parlamentu. Výbor potvrdil, že stěžovatel ve své petici tvrdil, že polské orgány správně neprovedly směrnici ICSD do polských právních předpisů a že v tomto ohledu konkrétně odkázal na článek 13 směrnice ICSD. Dne 22. listopadu 2009 byla petice prohlášena za přípustnou. Dne 11. května 2010 poskytla Komise Parlamentu příslušné informace týkající se petice. Petice byla Parlamentem uzavřena v červenci 2010.

[6] KOM(2002) 141 v konečném znění.

[7] Tento překlad poskytly útvary veřejného ochránce práv.