Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stěžovatelem je italské sdružení, které bylo hlavním partnerem a dodavatelem projektu uzavřeného v rámci programu TACIS [1] (dále jen "projekt"). Cílem projektu bylo zavést inovativní rozvojové strategie a podpořit konkrétní sociální a hospodářské projekty ve dvou regionech Arménie. Byla prováděna od srpna 2007 do prosince 2009 a byla řízena delegací EU v Arménii (dále jen „delegace“). Projekt byl dokončen na konci roku 2009. Dne 27. dubna 2010 předložil stěžovatel delegaci finanční zprávu a doprovodnou žádost o konečnou platbu ve výši přibližně 200 000 EUR. Dne 2. června 2010 a 9. července 2010 požádala delegace o vysvětlení ke zprávě stěžovatele a dne 11. srpna 2010 ji informovala o některých pochybnostech, které měla ohledně odpovědí stěžovatele na tuto zprávu. Komise se následně rozhodla nechat projekt prověřit soukromou společností. Audit probíhal od 4. listopadu 2010 do 14. září 2011.

2. Dne 22. března 2011 stěžovatel informoval delegaci, že zpoždění při provádění konečné platby způsobilo dodatečné výdaje. Stěžovatel požádal o informace o aktuálním stavu a o proplacení dodatečných nákladů. Dne 22. listopadu 2011 byla zveřejněna závěrečná zpráva o auditu. Zpráva dospěla k závěru, že téměř všechny vynaložené výdaje byly v souladu s grantovou dohodou. Dne 8. prosince 2011 proto delegace uvolnila konečnou platbu.

3. Dne 13. ledna 2012 stěžovatel požádal delegaci o úhradu bankovních nákladů, které mu podle jeho tvrzení vznikly v důsledku zpoždění při provádění konečné platby. Předložila výpis z bankovního účtu osvědčující celkové náklady ve výši 39 850,51 EUR [2] sestávající z úroků a správních poplatků za roky 2010 a 2011. Dne 1. února 2012 delegace žádost stěžovatele zamítla. Dopisy ze dne 27. a 28. února 2012 se stěžovatel delegace dotázal, zda byla kontaktována svými arménskými subdodavateli, pokud jde o některá auditní zjištění, a jaká opatření je třeba v této souvislosti přijmout. Dne 28. února 2012 stěžovatel informoval delegaci, že zpoždění při provádění konečné platby vedlo k dalším dodatečným nákladům ve výši 55 930 EUR [3]. Tyto náklady vznikly během zapojení stěžovatele do procesu auditu. Dne 22. března 2012 požádal stěžovatel delegaci o vysvětlení ohledně inspekcí, které provedl v kancelářích arménských partnerů stěžovatele, a ohledně aktuálního stavu projektu. Dne 23. března 2012 delegace žádost stěžovatele ze dne 28. února 2012 zamítla. Dne 9. srpna 2012 se stěžovatel obrátil na evropského veřejného ochránce práv.

Šetření

4. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření následujících tvrzení a souvisejících tvrzení.

a) Delegace neuhradila částku 41 629,69 EUR, která stěžovateli vznikla v období od 1. ledna 2010 do 30. června 2012 za účelem splacení úvěru, který je nutný k vyplacení záloh partnerům projektu do konečné platby. Komise by měla stěžovateli uvedenou částku vrátit.

b) Delegace neproplatila částku 55 930 EUR, která představuje dodatečné náklady vzniklé stěžovateli s cílem zajistit pokračování projektu po datu jeho ukončení až do konečné platby. Komise by měla stěžovateli uvedenou částku vrátit.

c) Delegace neodpověděla na dopisy stěžovatele ze dne 27. a 28. února 2012. Komise by měla na uvedené dopisy odpovědět.

d) Delegace neodpověděla na žádost stěžovatele o vysvětlení ze dne 22. března 2011. Komise by měla poskytnout vysvětlení, o něž stěžovatel požádal.

5. V průběhu šetření obdržel veřejný ochránce práv stanovisko Komise ke stížnosti a následně připomínky stěžovatele v reakci na stanovisko Komise. Při provádění šetření veřejný ochránce práv zohlednil argumenty a stanoviska předložená stranami.

Údajné neproplacení nákladů, které stěžovateli vznikly v souvislosti s obsluhou bankovního úvěru, a související pohledávka

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

6. Na podporu svého prvního tvrzení stěžovatel uvedl následující body: i) čl. 15 odst. 2 všeobecných podmínek grantové smlouvy nelze vykládat tak, že umožňuje časově neomezené nebo opakované pozastavení platební lhůty; ii) žádosti o vysvětlení ze dne 2. června 2010 a 9. července 2010 vyplývaly z nepřesného posouzení závěrečné zprávy předložené stěžovatelem ze strany delegace, jak dokládá konečný výsledek externího auditu. Doba trvání celkových finančních kontrol projektu proto nebyla přiměřená a zpoždění při provádění konečné platby bylo neodůvodněné; iii) žádosti o vysvětlení vedly ke zdvojování kontrol a dalšímu zpoždění při zahájení externího auditu. Doba trvání celkových finančních kontrol projektu proto nebyla přiměřená a zpoždění při provádění konečné platby bylo neodůvodněné; a iv) to byla delegace, kdo navrhl provést zálohové platby arménským partnerům, kteří neměli přístup k úvěrové linii.

7. Pokud jde o argument i), Komise ve svém stanovisku odkázala na článek 14.6 obecných podmínek grantové smlouvy, který výslovně stanoví, že dlužné úroky se nepovažují za způsobilé pro financování Unií. Komise rovněž uvedla, že stěžovatel poskytl delegaci nedostatečné a neuspokojivé odpovědi na její žádosti o vysvětlení. Podle názoru Komise byly tyto žádosti součástí procesu posuzování souladu projektu s finančním a procesním rámcem EU, a zejména jeho souladu s grantovou smlouvou. Kromě toho byly tyto žádosti založeny na řadě obav, jako jsou nedostatky stěžovatele při řízení partnerství s partnery v projektu, pochybnosti delegace, pokud jde o způsobilost některých nákladů vzniklých stěžovateli a složitou povahu projektu a souvisejících menších projektů, jakož i četná zadávací řízení, která bylo třeba zahájit. Delegace se proto domnívala, že finanční riziko projektu je vysoké, a proto bude vyžadovat rozsáhlé finanční kontroly. V souladu s čl. 15 odst. 2 a 3 obecných podmínek grantové smlouvy pozastavila delegace platbu zůstatku v souvislosti s projektem ode dne 2. června 2010, což je datum první žádosti o informace a vysvětlení, dokud neobdrží uspokojivou a úplnou odpověď na své předchozí žádosti. Stěžovatel odpověděl dne 1. července a 4. srpna 2010. Delegace však považovala poskytnuté informace a vysvětlení za nedostatečné a neuspokojivé. V důsledku toho se delegace dne 11. srpna 2010 v souladu s čl. 15 odst. 2 a 3 grantové smlouvy rozhodla provést finanční audit projektu. Podle názoru Komise oznámení tohoto rozhodnutí stěžovateli pozastavilo lhůtu pro vyplacení zůstatku v souvislosti s projektem od 11. srpna 2010 do ukončení auditu.

8. Pokud jde o argumenty ii) a iii), Komise opět tvrdila, že informace poskytnuté stěžovatelem byly neuspokojivé a že audit projektu trval od 4. listopadu 2010 do 14. září 2011. Podle jejího názoru nebyla tato doba nepřiměřená ani nepřiměřená. Měla za to, že doba trvání auditu je odůvodněna složitostí projektu a neschopností stěžovatele zajistit plnou spolupráci svých partnerů. Komise rovněž zjistila, že rozhodnutí delegace zahájit finanční audit projektu bylo v souladu se lhůtami stanovenými v čl. 15 odst. 2 a 3. Tato ustanovení stanoví, že delegace může požádat o finanční audit nejdéle do 90 dnů od obdržení žádosti stěžovatele o platbu, s výjimkou doby potřebné k odpovědi na žádosti delegace o vysvětlení.

9. Pokud jde o argument iv), Komise uvedla, že neexistují žádné důkazy o tom, že delegace byla před rozhodnutím stěžovatele o vyplacení záloh svým partnerům oficiálně konzultována nebo že takové rozhodnutí schválila. Komise rovněž odkázala na dopis stěžovatele ze dne 22. března 2012, v němž stěžovatel napsal, že „[chce] zdůraznit, že [není] povinen předjímat zdroje nezbytné k uzavření projektových činností pro celé projektové partnerství“. Komise dále uvedla, že se delegace nikdy nezavázala uhradit žádné související náklady vyplývající z úvěrů. Dodala, že tak v žádném případě nemohla učinit, neboť tyto náklady byly zjevně nezpůsobilé podle čl. 14 odst. 1 a 6 obecných podmínek a nebyly nikdy zahrnuty do rozpočtu projektu. Měla totiž za to, že za řádné provedení opatření nese výlučnou odpovědnost stěžovatel.

10. Pokud jde o argument i), stěžovatel ve svých připomínkách uvedl, že audit ukázal, že vzniklé způsobilé náklady činily 99,77 % vykázaných nákladů, což jasně prokazuje, že cílem následných kontrol bylo zpoždění konečné platby.

11. Pokud jde o argumenty ii) a iii), stěžovatel tvrdil, že žádosti delegace o vysvětlení byly důsledkem nekompetentnosti a předsudků jeho zaměstnanců vůči stěžovateli. Rovněž tvrdila, že žádosti o vysvětlení jsou technicky nepřiměřené a obsahují určité nepřesnosti. Stěžovatel uvedl, že žádosti podané po žádosti ze dne 2. června 2010 nebyly zaměřeny na podrobnější objasnění stejných otázek, ale týkaly se zcela odlišných záležitostí. Delegace například ve svém dopise ze dne 11. srpna 2010 upozornila na možnou dvojí platbu, pokud jde o jednoho ze zaměstnanců stěžovatele, a požádala auditora, aby tuto záležitost ověřil. Stěžovatel však uvedl, že tuto údajnou nesrovnalost nelze spojit s informacemi, které dříve poskytl delegaci. Proto byla toho názoru, že proces auditu byl ve vztahu k ní proveden účinně, a dodala, že to byli její arménští partneři, kdo navzdory úsilí stěžovatele nebyl ochoten spolupracovat a nezaslal požadované dokumenty. Stěžovatel rovněž objasnil, že neuvedl, že samotný audit trval příliš dlouho, ale spíše si stěžoval, že delegace zahájila audit velmi dlouho po datu ukončení projektu. Zatímco audit trval téměř jeden rok, konečná platba byla provedena téměř dva roky po žádosti stěžovatele o platbu. V tomto ohledu stěžovatel uvedl, že byl o auditu informován pouze šest měsíců poté, co delegaci zaslal závěrečnou finanční zprávu.

12. Pokud jde o argument iv), stěžovatel trval na svém názoru, že se řídil návrhem delegace provést zálohové platby svým arménským partnerům, ale rovněž uznal, že jej delegace v tomto ohledu „nenutila“. Dále poukázala na obtíže, s nimiž se potýkají místní partneři při přijímání bankovních úvěrů, jak je uvedeno ve zprávě o zasedáních výboru pro řízení projektu.

Posouzení veřejného ochránce práv

13. Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise odkázala na čl. 15 odst. 2 a 3 grantové smlouvy [4]. Zatímco čl. 15 odst. 2 umožňuje Komisi pozastavit lhůtu pro schválení zprávy, pokud jsou zapotřebí další vysvětlení, čl. 15 odst. 3 opravňuje Komisi pozastavit lhůtu pro vyřízení žádosti o platbu, pokud jsou považovány za nezbytné další kontroly. Veřejný ochránce práv souhlasí s názorem stěžovatele, že tato ustanovení nelze vykládat tak, že opravňují veřejného zadavatele odložit platby, pokud k tomu není pádný důvod. Je tedy třeba pečlivě posoudit důvody, které Komise uvedla k odůvodnění příslušných pozastavení.

14. Závěrečná zpráva o auditu dospěla k závěru, že vzniklé způsobilé náklady činily 99,77 % vykázaných nákladů. Zdá se, že tato skutečnost na první pohled podporuje názor stěžovatele, že provedené kontroly nebyly nezbytné.

15. Je však třeba rovněž poznamenat, že delegace určila některé body, které podle jejího názoru vyžadují další objasnění, jako je i) soulad projektu s příslušnými smluvními závazky, ii) řízení partnerství s projektovými partnery ze strany stěžovatele, iii) způsobilost některých nákladů vzniklých stěžovateli, iv) složitá povaha projektu a v) značný počet zadávacích řízení, která bylo třeba zorganizovat. Závěrečná zpráva o auditu navíc potvrdila určité nedostatky v nakládání stěžovatele s projektem a dospěla k závěru, že vykazování výdajů místními partnery pro účely přípravy celkové finanční zprávy nebylo systematické a vedlo k určitým nedostatkům. Audit rovněž zjistil, že i) přístupy k vedení účetních záznamů byly odlišné a jako příklad uvedl, že používání tabulkových procesorů namísto systému podvojného účetnictví s platnými kontrolami a auditními stopami bylo nespolehlivé, náchylné k vysokému riziku chyb, neúmyslných úprav, ztráty údajů a nekonzistentnosti; ii) některé bankovní účty související s projektem nebyly otevřeny jménem místních partnerů jako právnických osob, ale jménem ředitelů těchto organizací, což představovalo zásadní nedostatek vnitřní kontroly; a iii) vyskytly se určité nedostatky, pokud jde o postup zadávání veřejných zakázek. Kromě toho zjistila různé nedostatky v celkovém procesu podepisování, provádění a monitorování stavebních smluv a plateb. Kromě toho stěžovatel sám uznal určité obtíže související s projektem, jako je skutečnost, že s ním jeho partneři plně nespolupracovali. Tuto obtíž zjistil i auditor. S ohledem na tato zjištění veřejná ochránkyně práv uznává, že rozhodnutí delegace požádat o další informace a následně zadat audit bylo přiměřené.

16. Pokud jde o otázku zpoždění při provádění konečné platby, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se jednalo o tři různé fáze: a) dobu před auditem, b) dobu trvání auditu a c) dobu mezi vydáním závěrečného auditu a konečnou platbou. Pokud jde o písmeno a), veřejný ochránce práv poukazuje na to, že stěžovatel požádal o konečnou platbu dne 27. dubna 2010, zatímco delegace požádala o další vysvětlení dne 2. června a 9. července 2010, než stěžovatele dne 11. srpna 2010 informovala o svých pochybnostech ohledně provádění projektu a o svém záměru provést audit. Audit byl zahájen dne 4. listopadu 2010. Jinými slovy, jakmile delegace obdržela žádost o konečnou platbu, odpověděla stěžovateli a jeho následným vysvětlením vždy ve lhůtě přibližně jednoho měsíce. I když vezmeme v úvahu celou dobu, která uplynula mezi podáním žádosti o konečnou platbu a zahájením auditu, nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k nadměrnému zpoždění. Pokud jde o písmeno b), veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se nezdá, že by stěžovatel kritizoval dobu, kterou auditoři potřebovali k vypracování své zprávy. Pokud jde o písmeno c), veřejná ochránkyně práv konstatuje, že zatímco závěrečná zpráva o auditu byla zveřejněna dne 22. listopadu 2011, delegace provedla konečnou platbu dne 8. prosince 2011, tj. přibližně o dva týdny později. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že tvrzení stěžovatele, že došlo k nepřiměřeným prodlevám, je neopodstatněné.

17. Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise a stěžovatel se neshodují, pokud jde o otázku, zda delegace stěžovateli navrhla, aby arménským partnerům stěžovatele vyplatil zálohy. Vzhledem k tomu, že v této věci neexistuje žádná písemná dohoda, a zejména vzhledem k tomu, že sám stěžovatel uznal, že jej delegace v tomto ohledu nedonutila, nevidí veřejný ochránce práv žádný důvod dále se tímto aspektem zabývat.

18. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že pokud jde o první tvrzení stěžovatele, nelze zjistit žádný nesprávný úřední postup. Tvrzení stěžovatele, které s ním souvisí, proto rovněž nemůže obstát.

Údajné neproplacení dodatečných nákladů, které stěžovateli vznikly v souvislosti se zajištěním pokračování projektu po datu jeho ukončení, a související žádost

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

19. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel uvedl, že čl. 16 odst. 2 všeobecných podmínek grantové smlouvy [5] se vztahuje pouze na kontroly, které se provádějí po dokončení projektu, a proto se na tento případ nevztahuje.

20. Komise ve svém stanovisku odpověděla, že podle čl. 14 odst. 1 [6] obecných podmínek grantové smlouvy jsou způsobilými náklady pouze náklady vzniklé během období provádění projektu. V projednávané věci toto období skončilo dne 31. prosince 2009. Komise rovněž uvedla, že sporné náklady vznikly dlouho po skončení období provádění projektu a předložení závěrečné zprávy. Proto nemohly být považovány za způsobilé náklady. Kromě toho, i kdyby tyto náklady byly způsobilé, Komise uvedla, že audit byl důsledkem nedostatků stěžovatele při poskytování dostatečných a uspokojivých odpovědí na žádosti o informace zaslané delegací. Kromě toho Komise uvedla, že v projednávané věci to byla delegace, kdo zaplatil za audit a auditor, zatímco stěžovatel musel poskytnout pouze administrativní pomoc při auditu a jako takový vynaložil omezené náklady. Komise proto dospěla k závěru, že náklady uvedené stěžovatelem jsou v každém případě nadměrné a nepřiměřené, a dále uvedla, že čl. 16 odst. 2 grantové smlouvy se vztahuje na veškeré kontroly požadované Komisí, včetně auditu provedeného v tomto případě před provedením konečné platby.

21. Stěžovatel ve svých připomínkách v podstatě tvrdil, že dodatečné náklady, které mu vznikly, byly nezbytné pro odpověď na žádosti delegace o dodatečnou dokumentaci a že tyto náklady vyžadovaly intenzivní práci trvající déle než dva roky po realizaci projektu.

Posouzení veřejného ochránce práv

22. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že veškerá práce, kterou stěžovatel vykonal s cílem zajistit řádný audit projektu, byla provedena na základě jeho právní povinnosti poskytnout takovou pomoc podle příslušné smlouvy.

23. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv poukazuje na to, že čl. 16 odst. 2 obecných podmínek grantové smlouvy mimo jiné stanoví, že se stěžovatel zavazuje umožnit Komisi a jakémukoli externímu auditorovi provádějícímu ověření, aby prostřednictvím kontroly dokumentů nebo kontrol na místě ověřili provádění akce a v případě potřeby provedli úplný audit na základě podkladů k účetní závěrce, účetním dokladům a jakýmkoli jiným dokumentům relevantním pro financování akce. Nic nenasvědčuje tomu, že by se toto ustanovení vztahovalo pouze na kontroly, které probíhají po dokončení projektu, jak uvedl stěžovatel.

24. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že jí Komise poskytla ucelený a přiměřený popis právního základu jejích opatření a proč se domnívá, že její názor na smluvní postavení je oprávněný.

25. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že druhé tvrzení stěžovatele nelze přijmout. V důsledku toho nemůže obstát ani související tvrzení stěžovatele.

Údajné neposkytnutí odpovědi na dopisy stěžovatele ze dne 27. a 28. února 2012 a související tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

26. V odpovědi na třetí tvrzení stěžovatele Komise ve svém stanovisku uvedla, že vzhledem k tomu, že dopis stěžovatele ze dne 28. února 2012 obsahoval žádosti, které již byly předloženy v dopise ze dne 27. února 2012, měla Komise v úmyslu zaslat na oba dopisy jedinou odpověď. Komise vysvětlila, že delegace nakonec pravděpodobně kvůli chybě v archivaci odpověděla na jiný dopis, který zaslal stěžovatel. Komise se za tento dohled omluvila a poskytla stěžovateli další vysvětlení. V tomto ohledu i) poukázala na to, že arménští partneři stěžovatele nikdy nekontaktovali delegaci v souvislosti se zjištěními auditu č. 7 (týkajícími se právních a daňových aspektů) a č. 9 (návrh internetových stránek); ii) uvedl, že je odpovědností stěžovatele, aby zvážil a provedl doporučení auditu; a iii) v souvislosti se zjištěním č. 7 zopakoval, že je povinností stěžovatele dodržovat arménské právní předpisy. Dále uvedla, že některá zjištění auditu již byla podrobně projednána, zejména na závěrečné schůzce auditu v prostorách delegace dne 14. září 2011.

27. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že velmi stručná vysvětlení poskytnutá Komisí nejsou uspokojivá. Stěžovatel poukázal na to, že zjištění a doporučení auditu sdělil svým arménským partnerům a delegaci, ale nikdy od žádného z nich neobdržel žádnou odpověď. Stěžovatel dále uvedl, že své arménské partnery řádně informoval o právních a daňových aspektech. Skutečnost, že neobdržela odpověď, nebyla její odpovědností. Stěžovatel dále tvrdil, že vysvětlení poskytnutá Komisí v rámci šetření veřejného ochránce práv nejsou uspokojivá, neboť Komise neuvedla, jaká opatření měl stěžovatel přijmout.

Posouzení veřejného ochránce práv

28. Pokud jde o toto tvrzení, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise poskytla stěžovateli jak věcnou odpověď, tak omluvu. Veřejná ochránkyně práv se navíc domnívá, že odpověď Komise je vhodná. Zdá se, že stěžovatel naznačuje, že odpověď Komise byla nedostatečná, protože nebyla odpovědná za nedostatky svých arménských partnerů. Veřejný ochránce práv však v tomto ohledu zdůrazňuje, že to byl stěžovatel, kdo podepsal grantovou smlouvu, a byl tedy povinen dohlédnout na to, aby byly splněny jeho povinnosti vyplývající z této smlouvy. To znamená, že selhání jejích partnerů bylo skutečně přičitatelné stěžovateli. Stěžovatel navíc nezpochybnil tvrzení Komise, že některé otázky již byly projednány na schůzce konané dne 14. září 2011.

29. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejný ochránce práv nedomnívá, že existují dostatečné důvody pro další šetření třetího tvrzení stěžovatele a souvisejícího tvrzení.

Údajné neposkytnutí odpovědi na žádost stěžovatele o vysvětlení ze dne 22. března 2011 a související tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

30. Pokud jde o toto tvrzení, Komise ve svém stanovisku uznala, že na žádost stěžovatele o vysvětlení neodpověděla. Komise se za toto opomenutí omluvila a poskytla stěžovateli určitá vysvětlení. Uvedla, že i) stěžovatel byl svými partnery informován o návštěvě delegace dne 23. dubna 2010 a o jejím výsledku; ii) delegace povolila jednomu z předchozích arménských partnerů stěžovatele (jehož smlouva se stěžovatelem vypršela dne 31. prosince 2009) pokračovat v výměně vozidla zakoupeného v rámci projektu; a iii) stěžovatel byl mezitím plně informován o auditu a jeho zjištěních.

31. Ve svých připomínkách stěžovatel uvedl, že odpověď Komise na jeho žádost o vysvětlení byla nedostatečná. Stěžovala si, že ani její arménští partneři, ani delegace nepovažovali za nutné informovat ji o kontrolách na místě provedených dne 23. dubna 2010 navzdory jejich významu pro stěžovatele.

Posouzení veřejného ochránce práv

32. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že v průběhu tohoto šetření Komise odpověděla na žádost stěžovatele o vysvětlení a rovněž se předem omluvila za to, že tak neučinila. Veřejná ochránkyně práv se navíc domnívá, že vysvětlení Komise byla přiměřená, a konstatuje, že stěžovatel nepředložil žádný platný argument zpochybňující postoj Komise v tomto ohledu.

33. S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv nedomnívá, že existují dostatečné důvody, které by odůvodňovaly další sledování čtvrtého tvrzení stěžovatele a souvisejícího tvrzení.

Závěry

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá těmito závěry:

V souvislosti s prvním a druhým tvrzením stěžovatele a souvisejícími tvrzeními nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Ve zbývající části stížnosti není důvod k dalšímu šetření.

Stěžovatel a Evropská komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reillyová

Ve Štrasburku dne 13. června 2014.

[1] Cílem programu TACIS je podpořit přechod k tržnímu hospodářství a posílit demokracii a právní stát v partnerských státech ve východní Evropě a Střední Asii.

[2] Stěžovatel uvedl, že v roce 2010 činily úroky 14 926,77 eura a že bankovní poplatky činily 2 744,99 eura, tj. celkem 17 671,76 eura. V roce 2011 činily příslušné náklady 19 825,66 EUR (celkem 22 178,75 EUR) a 2 353,09 EUR (celkem 2 353,09 EUR). Žadatel následně uvedl, že mu v prvním pololetí roku 2012 vznikly další náklady ve výši dalších 1 779,18 EUR, čímž se celkové bankovní náklady zvýšily na 41 629,69 EUR.

[3] Podle stěžovatele tyto dodatečné náklady spočívaly v: náklady na telefon, kancelářské potřeby a další administrativní náklady ve výši 9 540 EUR; osobní náklady ve výši 37 440 EUR; a náklady na služební cesty ve výši 8 950 EUR.

[4] V čl. 15 odst. 2 grantové smlouvy se stanoví, že jakákoli finanční zpráva zaslaná příjemcem se považuje za schválenou, neobdrží-li veřejný zadavatel písemnou odpověď do 45 dnů od jejího obdržení spolu s požadovanými dokumenty. Veřejný zadavatel je však oprávněn „pozastavit lhůtu pro schválení zprávy tím, že příjemci oznámí, že zprávu nelze schválit a že považuje za nezbytné provést dodatečné kontroly. V takových případech může veřejný zadavatel požádat o objasnění, změnu nebo dodatečné informace, které musí být předloženy do 30 dnů od podání žádosti. Lhůta začíná znovu běžet dnem obdržení požadovaných informací […]". Veřejný ochránce práv dále konstatuje, že čl. 15 odst. 3 grantové smlouvy stanoví, že veřejný zadavatel může lhůtu pozastavit tím, že příjemci oznámí, že žádost o platbu je nepřípustná, například proto, že veřejný zadavatel považuje za nezbytné provést další kontroly, včetně kontrol na místě, aby se ujistil, že výdaje jsou způsobilé. Lhůta pro platbu začíná znovu běžet dnem, kdy je zaznamenána správně formulovaná žádost o platbu.

[5] V tomto článku se uvádí, že příjemce umožní Komisi, Evropskému úřadu pro boj proti podvodům, Evropskému účetnímu dvoru a jakémukoli externímu auditorovi provádět ověření nebo audity do sedmi let od vyplacení zůstatku.

[6] Tento článek stanoví, že „[e]viditelné náklady jsou náklady skutečně vynaložené příjemcem tohoto grantu, které splňují všechna tato kritéria: a) vznikly během provádění akce, jak je uvedeno v článku 2 zvláštní podmínky, s výjimkou nákladů souvisejících se závěrečnými zprávami a ověřováním výdajů. Případné zakázky na zboží/služby/práce použité/poskytnuté/dodané během prováděcího období mohly být zadány, ale nebyly provedeny příjemcem nebo jeho partnery před zahájením prováděcího období akce, za předpokladu, že byla dodržena ustanovení přílohy IV. Tyto náklady musí být uhrazeny před dokončením závěrečné zprávy, b) musí být uvedeny v odhadovaném celkovém rozpočtu akce, c) musí být nezbytné pro provedení akce, která je předmětem grantu, d) musí být identifikovatelné a ověřitelné, zejména musí být zaznamenány v účetních záznamech příjemce a stanoveny v souladu s platnými účetními standardy země, v níž je příjemce usazen, a v souladu s obvyklou praxí příjemce v oblasti nákladového účetnictví, e) musí být přiměřené, odůvodněné a splňovat požadavky řádného finančního řízení, zejména pokud jde o hospodárnost a efektivnost.