Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Projednávaná věc se týká rozhodnutí Úřadu pro publikace Evropské unie (dále jen "Úřad pro publikace") neobnovit smlouvu o poskytování služeb uzavřenou se stěžovatelem.

2. Stěžovatelem je společnost působící v oblasti informačních technologií a komunikací. V roce 2007 vyhrála výběrové řízení vyhlášené Úřadem pro publikace na vývoj, údržbu a podporu informačních systémů založených na webové technologii (dále jen „smlouva“). Smlouva byla podepsána v září 2007. Stanovila, že bude trvat dva roky s možností dvou automatických obnovení, každé o jeden rok, nerozhodne-li Úřad pro publikace jinak. V září 2009 byla smlouva automaticky prodloužena o jeden rok.

3. Dne 23. dubna 2010 požádal zaměstnanec stěžovatele o schůzku s úředníkem Úřadu pro publikace odpovědným za správu smlouvy. Cílem bylo spolu s ním přezkoumat plány Úřadu pro publikace a budoucí činnosti související se smlouvou, včetně možnosti přidání nových činností. Jednání se konalo dne 26. dubna 2010. Dne 4. května 2010 zaslal obchodní ředitel stěžovatele úředníkovi následný e-mail, v němž úředníkovi poděkoval za schůzku, poskytl některé technické informace a uvedl, že svým kolegům sdělil „plány Úřadu pro publikace týkající se běžného pokračování smlouvy, jakož i jejího plánovaného běžného prodloužení do roku 2011 (v návaznosti na běžný plán prodloužení smlouvy)“.

4. Dne 3. června 2010 informoval Úřad pro publikace stěžovatele, že v souladu s článkem I.2.5 smlouvy si nepřeje smlouvu obnovit na další jednoleté období.

5. Při následné výměně korespondence stěžovatel vyjádřil své překvapení nad rozhodnutím Úřadu pro publikace a požádal jej, aby objasnil důvody, které jej odůvodňují. Stěžovatel poukázal na to, že rozhodnutí je v rozporu s informacemi obdrženými na schůzce dne 26. dubna 2010. Stěžovatel rovněž poukázal na to, co považuje za běžnou praxi Úřadu pro publikace, kdy jsou všechny jeho rámcové smlouvy obnovovány na celou dobu jejich možného trvání.

6. Dne 25. června 2010 Úřad pro publikace potvrdil své rozhodnutí a zdůraznil, že nemá žádnou běžnou praxi, pokud jde o obnovování rámcových smluv. Úřad pro publikace poukázal na to, že rozhodnutí neobnovit smlouvu bylo přijato na základě konkrétních okolností případu a potřeb orgánu. Rozhodnutí bylo přijato zejména z důvodu vyčerpání rozpočtu.

7. Dne 26. srpna 2010 se stěžovatel obrátil na evropského veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

8. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se tohoto tvrzení:

Tvrzení

Úřad pro publikace porušil zásadu legitimního očekávání stanovenou v článku 10 evropského kodexu řádné správní praxe tím, že nedodržel své ujištění stěžovateli, že smlouva bude prodloužena, a tím, že nedodržel svou obvyklou praxi v této oblasti.

Šetření

9. Dne 7. října 2010 požádala veřejná ochránkyně práv Úřad pro publikace, aby do 31. ledna 2011 předložil stanovisko k tvrzení stěžovatele. Stanovisko Úřadu pro publikace bylo stěžovateli předáno s výzvou k vyjádření, kterou stěžovatel zaslal dne 31. května 2011.

10. Po pečlivé analýze stanoviska Úřadu pro publikace a připomínek stěžovatele dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že je vhodné nahlédnout do spisu Úřadu pro publikace v této věci. Inspekci provedly útvary veřejného ochránce práv dne 9. července 2013. Kopie inspekční zprávy byla zaslána Úřadu pro publikace a kopie byla zaslána stěžovateli s výzvou k předložení připomínek. Stěžovatel předložil své připomínky ke zprávě o kontrole dne 7. října 2013.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky

11. Ve svých připomínkách ke zprávě o kontrole stěžovatel tvrdil, že Úřad pro publikace nepřiměřeně přidělil na smlouvu velmi nízký rozpočet. Podle stěžovatele byl rozpočet nedostatečný, pokud jde o služby požadované podle zadávací dokumentace.

12. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv připomíná, že předmětem jejího šetření v tomto případě je pouze posouzení toho, zda Úřad pro publikace porušil legitimní očekávání stěžovatele. Otázka vznesená stěžovatelem v bodě 11 je novým tvrzením, k němuž nebyl Úřad pro publikace požádán o stanovisko. Ačkoli se veřejná ochránkyně práv nedomnívá, že by toto šetření mělo být prodlouženo žádostí o dodatečné stanovisko, připomíná, že stěžovatelka má i nadále možnost zaslat jí k tomuto konkrétnímu bodu novou stížnost.

13. V dopise připojeném k jeho připomínkám ke stanovisku Úřadu pro publikace stěžovatel rovněž požádal veřejného ochránce práv, aby zahájil nové šetření týkající se obecného chování Úřadu pro publikace. Stěžovatel ve svém dopise odkázal na řadu příkladů týkajících se způsobu, jakým Úřad pro publikace uzavřel nebo spravoval smlouvy se stěžovatelem a s dalšími dodavateli. Podle stěžovatele tyto příklady, které veřejný ochránce práv v některých případech prošetřil, jako je tomu v projednávané věci, nebo které byly předloženy Tribunálu, svědčí o systematicky nepřátelském chování Úřadu pro publikace vůči stěžovateli, jehož záměrem je ukončit smlouvy, které stěžovatel plní, a vyloučit jej z nových nabídkových řízení.

14. Mezi příklady, které stěžovatel uvedl, patřily: i) odmítnutí obnovit platné smlouvy (jako v projednávané věci); ii) rozhodnutí nepoužívat rámcovou smlouvu ani refinancovat její rozpočet; iii) převod smluv uzavřených se stěžovatelem na jiné dodavatele; iv) nadužívání smluv uzavřených s jinými dodavateli; a v) údajnou existenci střetu zájmů. Stěžovatel rovněž odkázal na anonymní dopis zaslaný dne 2. června 2010, v němž jej informoval, že Úřad pro publikace rozhodl o vyloučení stěžovatele ze všech realizovaných zakázek a projektů a o převodu těchto zakázek na jiné dodavatele. Stěžovatel zopakoval své stanovisko ve svých připomínkách ke zprávě o inspekci.

15. V dopise ze dne 20. června 2013, kterým bylo oznámeno rozhodnutí provést nahlédnutí do spisu Úřadu pro publikace, veřejná ochránkyně práv informovala stěžovatele, že bude přijato rozhodnutí o zahrnutí tvrzení uvedeného v bodě 14. Bylo by tomu tak v případě, že by posouzení projednávané věci vedlo k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Úřadu pro publikace a že tento nesprávný úřední postup by mohl být součástí obecného vzorce nesprávného úředního postupu tohoto úřadu. Veřejná ochránkyně práv proto tuto otázku posoudí po posouzení tvrzení uvedeného v bodě 8.

16. Ve svých připomínkách k inspekční zprávě veřejného ochránce práv stěžovatel zpochybnil rozhodnutí Úřadu pro publikace označit několik dokumentů, které veřejný ochránce práv zkontroloval, za důvěrné.

17. Veřejný ochránce práv připomíná, že podle čl. 13 odst. 3 a čl. 14 odst. 2 prováděcích ustanovení k evropskému veřejnému ochránci práv nesmí mít stěžovatel ani veřejnost přístup k dokumentům nebo informacím získaným během kontroly, které dotyčný orgán označil za důvěrné. Z toho vyplývá, že orgány mohou požadovat, aby s dokumenty získanými během kontroly prováděné útvary veřejného ochránce práv bylo nakládáno jako s důvěrnými. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil žádné konkrétní argumenty, které by naznačovaly, že Úřad pro publikace by v tomto případě nebyl oprávněn požádat o zachování důvěrnosti, nelze jeho názor obhájit.

A. Tvrzení o nedodržení záruk poskytnutých stěžovateli a standardní praxe

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

18. Stěžovatel tvrdil, že Úřad pro publikace porušil zásadu legitimního očekávání. Podle stěžovatele poskytl Úřad pro publikace na schůzi dne 26. dubna 2010 konkrétní ujištění ohledně obnovení smlouvy. Na této schůzce rovněž požádala stěžovatele, aby předem provedl "důležité a nevratné investice". V důsledku toho byl stěžovatel přesvědčen, že smlouva bude obnovena, a provedl potřebné investice, které byly značné, aby měl k dispozici příslušné zdroje pro provedení prací. Stěžovatel poukázal na to, že ujištění poskytnutá na schůzce dne 26. dubna 2010 byla potvrzena v následném e-mailu, který zaslal Úřadu pro publikace dne 4. května 2010. Tento e-mail by mohl být považován za zápis ze schůze a jasně by informoval o záměru Úřadu pro publikace obnovit smlouvu. Stěžovatel zdůraznil, že Úřad pro publikace na e-mail ze dne 4. května 2010 nikdy nereagoval ani nezpochybnil jeho obsah.

19. Stěžovatel rovněž tvrdil, že legitimní očekávání, že smlouva bude obnovena, vyplývá ze standardní smluvní praxe orgánů EU, konkrétně Úřadu pro publikace, který vždy obnovuje rámcové smlouvy na celou jejich možnou dobu trvání. V tomto konkrétním případě bylo očekávání stěžovatele posíleno skutečností, že smlouva byla aktivně využívána k poskytování služeb údržby pro řadu kritických IT aplikací používaných v Úřadu pro publikace.

20. Úřad pro publikace ve svém stanovisku popřel, že by stěžovateli poskytl jakékoli ujištění o obnovení smlouvy na schůzi dne 26. dubna 2010 nebo při jakékoli jiné příležitosti. Úřad pro publikace zdůraznil, že na uvedené schůzce se o obnovení smlouvy vůbec nejednalo a jedinou připomínkou ke smlouvě bylo, že je "při běžném plnění". Úřad pro publikace rovněž uvedl, že má spisovou zprávu ze dne 22. července 2010, která shrnuje obsah schůze.

21. Úřad pro publikace dále zdůraznil, že e-mail stěžovatele ze dne 4. května 2010 nelze považovat za zápis z jednání, neboť postrádá typickou podobu zápisu a odráží pouze vlastní vnímání stěžovatele ohledně toho, co se stalo a co bylo řečeno. Úřad pro publikace navíc obsah e-mailu neschválil a jeho mlčení nelze považovat za důkaz takového schválení. Úřad pro publikace rovněž připomněl, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") "nečinnost Komise po značnou dobu nemůže představovat ujištění, které vyvolává u žadatele legitimní očekávání"[1].

22. Pokud jde o investice, které stěžovatel údajně uskutečnil, Úřad pro publikace popřel, že by stěžovatele k jejich uskutečnění někdy vybízel, a zdůraznil, že stěžovatel je povinen mít k dispozici nezbytné zdroje až do skončení platnosti smlouvy.

23. Úřad pro publikace dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že obdržel přesná, nepodmíněná a shodující se ujištění. Nicméně i za předpokladu, že by byla poskytnuta přesná ujištění, Úřad pro publikace zdůraznil, že tato ujištění nemohou vyvolat legitimní očekávání. Je tomu tak proto, že by byly v jasném rozporu se zněním smlouvy, které výslovně uznalo právo Úřadu pro publikace neobnovit ji a vyžadovalo jakoukoli písemnou změnu.

24. Úřad pro publikace rovněž popřel, že by v rámci běžné praxe vždy obnovoval své rámcové smlouvy. Skutečnost, že Úřad pro publikace do svých smluv systematicky začleňuje ustanovení o obnovení, neznamená, že obnovení jsou automatická. Závisejí spíše na řadě okolností, například na existenci rozpočtu nebo potřebě poskytovaných služeb. Úřad pro publikace v každém případě zdůraznil, že stěžovatel existenci takové praxe neprokázal a že údaje, které má úřad k dispozici, ve skutečnosti ukazují opak.

25. Kromě toho skutečnost, že smlouva byla aktivně využívána, odrážela pouze běžné smluvní chování během její platnosti a v žádném případě nemohla být uplatněna, aby vzbudila očekávání ohledně jejího obnovení.

26. Konečně, pokud jde o vyčerpání příslušného rozpočtu, Úřad pro publikace zdůraznil, že nemá volnost navyšovat podle svého uvážení rozpočet přidělený na veřejnou zakázku, ale může tak činit pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky stanovené použitelnými pravidly.

27. Stěžovatel ve svých připomínkách trval na tom, aby bylo na schůzce dne 26. dubna 2010 podrobně projednáno obnovení smlouvy. Tvrdila, že Úřad pro publikace poskytl přesná, nepodmíněná a shodující se ujištění, že smlouva bude prodloužena o další rok. Podle stěžovatele, pokud by tato otázka nebyla vůbec projednána, jak naznačil Úřad pro publikace, bylo obtížné pochopit, proč Úřad pro publikace na e-mail ze dne 4. května 2010 nereagoval. Stěžovatel poukázal na to, že spisová zpráva ze dne 22. července 2010, kterou zmiňuje Úřad pro publikace, byla sepsána pouze několik měsíců po schůzce a po žádosti stěžovatele o vysvětlení. Stěžovatel měl podezření, že sdělení bylo vypracováno o nějakou dobu později ve snaze odůvodnit stanovisko Úřadu pro publikace, a bylo proto nespolehlivé.

28. Stěžovatel dále dodal, že ujištění poskytnutá během schůzky byla poslední z dlouhé řady podobných ujištění, která obdržel. Vzhledem k důležitosti otázky obnovení ji stěžovatel zmiňoval od roku 2008 a Úřad pro publikace stěžovatele neustále ujišťoval, že obnovení smlouvy nebude mít žádný problém.

29. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že judikatura citovaná Úřadem pro publikace týkající se právního významu neexistence reakce orgánu odkazuje na různé okolnosti (například žádost o povolení), a proto není v tomto případě relevantní. Vzhledem k tomu, že v e-mailu stěžovatele ze dne 4. května 2010 bylo pouze zaznamenáno, co bylo na schůzce řečeno, muselo být mlčení Úřadu pro publikace považováno za tiché přijetí zprávy.

30. Stěžovatel trval na tom, že obnovení rámcových smluv je běžnou praxí orgánů, a zdůraznil, že Úřad pro publikace nepředložil důkazy o opaku. Podle stěžovatele lze rozumně očekávat, že veřejní zadavatelé obnoví rámcové smlouvy, pokud nenastanou výjimečné okolnosti. Stěžovatel souhlasil s tím, že vyčerpání rozpočtu nebo nepožadavek na služby, které jsou poskytovány na základě smlouvy, jsou okolnostmi, které by mohly odůvodnit rozhodnutí neobnovit smlouvu. Zdůraznil však rovněž, že ani jedna z těchto dvou okolností nenastala v projednávané věci.

31. Stěžovatel zejména poukázal na to, že smlouva byla využívána především k poskytování služeb údržby dvou internetových systémů (EU Bookshop a e-notice), které mají zásadní význam pro činnost Úřadu pro publikace. Úřad pro publikace navíc v souvislosti s dalšími šetřeními veřejného ochránce práv připustil, že rozpočet, který byl na řízení obou systémů k dispozici, byl značný.

Výsledky nahlížení do spisu Úřadu pro publikace

32. V průběhu kontroly konzultovali zástupci veřejného ochránce práv dokumenty obsažené ve spisu Úřadu pro publikace, a zejména poznámku ke spisu ze dne 22. července 2010. Spisová poznámka se týkala schůzky se stěžovatelem ze dne 26. dubna 2010 a všech interních dokumentů týkajících se rozhodnutí o neobnovení smlouvy.

33. Zástupci Úřadu pro publikace objasnili, že výzvy k podávání nabídek jsou připraveny s dostatečným předstihem před uplynutím doby platnosti smlouvy, aby byla zajištěna koordinace a kontinuita mezi oběma smlouvami a umožněno hladké předání. Zdůraznili, že rámcové smlouvy, jako je ta dotčená, se obvykle uzavírají na dobu jednoho roku nebo dvou let s možností dvakrát nebo třikrát prodloužit na jeden rok, a to až na maximální možnou dobu čtyř let. Na dotčenou zakázku je přidělen určitý rozpočet (dále jen „obálka“) v souladu s rozhodnutím o zadání zakázky. Prodloužení smlouvy v rámci čtyřletého rámce se zvažuje pouze tehdy, pokud je v obálce dostatek finančních prostředků, které by to umožnily. Pokud jde o případ stěžovatele, výdaje byly vyšší, než se původně předpokládalo. O dodatečném přidělení finančních prostředků již bylo rozhodnuto za účelem obnovení smlouvy jednou na konci druhého roku. Zástupci Úřadu pro publikace zdůraznili, že finanční prostředky, které zůstaly ve zvýšeném přídělu, nepostačují k obnovení smlouvy o další rok a že za daných okolností nelze počítat s druhým dodatečným přídělem. Zástupci Úřadu pro publikace objasnili, že dodatečné přidělení finančních prostředků je výjimečným opatřením. Za těchto okolností bylo rozhodnuto neobnovit smlouvu a zahájit novou výzvu k podávání nabídek.

34. Zástupci Úřadu pro publikace rovněž objasnili spisovou zprávu ze dne 22. července 2010, důvody, proč byla vypracována až tři měsíce po schůzce se stěžovatelem ze dne 26. dubna 2010, a otázky projednávané na této schůzce. Zástupci Úřadu pro publikace zejména vysvětlili, že zápisy ze schůzí, jako je ta dotčená, se vypracovávají jen zřídka. V tomto případě se schůzka týkala několika otázek, včetně zpětné vazby ohledně plnění stávajících smluv se stěžovatelem. Otázka případného obnovení smlouvy však nebyla ani zmíněna. Smluvní otázky nebyly během schůze projednány. Zástupci Úřadu pro publikace dodali, že spisová poznámka byla vypracována v reakci na fax stěžovatele ze dne 3. června 2010, v němž vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím Úřadu pro publikace neobnovit smlouvu. Cílem poznámky ke spisu bylo objasnit, co bylo na schůzi skutečně projednáno.

35. Pokud jde o důvod, proč Úřad pro publikace neodpověděl na e-mail stěžovatele ze dne 4. května 2010, jeho zástupci objasnili, že Úřad pro publikace nepovažuje za vhodné zveřejnit navrhované rozhodnutí o neobnovení smlouvy, neboť toto rozhodnutí musí být ještě s konečnou platností schváleno. Rovněž objasnila, že rozhodnutí bude brzy oficiálně oznámeno.

36. Ve svých připomínkách k inspekční zprávě veřejného ochránce práv stěžovatel zdůraznil, že podle jeho vlastních zkušeností jsou všechny rámcové smlouvy uzavírány na dobu nejméně čtyř let, ne-li déle. Poukázala na to, že postup vedoucí k zadání rámcové smlouvy je obzvláště obtížný jak pro účastníky, tak pro veřejného zadavatele, a proto je lhůta čtyř let naprosto nezbytná k tomu, aby všechny zúčastněné strany mohly dosáhnout návratnosti svých investic.

Posouzení veřejného ochránce práv

37. Veřejná ochránkyně práv připomíná, že zásady řádné správy jsou pro instituce závazné i tehdy, jednají-li v rámci smluvních ujednání uzavřených s jednotlivci. Z toho vyplývá, že i když orgány vykonávají svá práva vyplývající ze smluvních podmínek, jsou povinny tak činit v souladu se zásadami řádné správy.

38. Veřejná ochránkyně práv však rovněž připomíná, že rozsah přezkumu, který může provádět ve smluvních případech, je nezbytně omezený. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že by se neměla snažit zjistit, zda některá ze stran porušila smlouvu, je-li věc sporná. Touto otázkou by se mohl účinně zabývat pouze příslušný soud, který by měl možnost vyslechnout argumenty účastníků řízení týkající se příslušného práva a posoudit protichůdné důkazy ve sporných skutkových otázkách.

39. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že v případech týkajících se smluvních sporů je oprávněna omezit své šetření na posouzení toho, zda jí dotčený orgán nebo instituce Unie poskytly soudržný a přiměřený popis právního základu pro své jednání a proč se domnívá, že její názor na smluvní postavení je odůvodněný. V takovém případě by veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že její šetření neodhalilo případ nesprávného úředního postupu. Tímto závěrem by nebylo dotčeno právo stran na to, aby jejich smluvní spor přezkoumal a určil příslušný soud.

40. Veřejný ochránce práv konstatuje, že zásady řádné správy zahrnují zásadu legitimního očekávání, která byla zakotvena v článku 10 kodexu řádné správní praxe (dále jen „kodex“). Podle této zásady musí úředníci respektovat legitimní a přiměřená očekávání veřejnosti, pokud jde o způsob, jakým orgán jednal v minulosti. Musí být rovněž v souladu se svým správním chováním, jakož i se správním postupem instituce.

41. Veřejný ochránce práv připomíná, že podle ustálené judikatury Soudního dvora [2] musí být pro uplatnění nároku na ochranu legitimního očekávání splněny tři podmínky. Zaprvé musí být dotčené osobě unijními orgány poskytnuta přesná, nepodmíněná a shodující se ujištění pocházející z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Zadruhé tato ujištění musí být taková, aby u osoby, které jsou určena, vyvolala legitimní očekávání. Zatřetí poskytnutá ujištění musí být v souladu s použitelnými pravidly.

42. V daném případě stěžovatel tvrdí, že má legitimní očekávání ohledně obnovení smlouvy v důsledku: i) ujištění, která stěžovateli poskytl zástupce Úřadu pro publikace na zasedání dne 26. dubna 2010 a při řadě dalších příležitostí od roku 2008; a ii) běžnou smluvní praxi orgánů EU, a zejména Úřadu pro publikace, pokud jde o obnovení rámcových smluv.

43. Pokud jde o i) ujištění údajně nabízená Úřadem pro publikace, veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel uvedl, že od roku 2008 několik z nich několikrát obdržel. Stěžovatel však poskytl pouze podrobnosti o schůzce konané dne 26. dubna 2010 a nepředložil žádné konkrétní důkazy nebo informace o tom, co označil za další příklady obdržených ujištění. V důsledku toho veřejná ochránkyně práv omezí své hodnocení na chování Úřadu pro publikace v souvislosti se schůzí konanou dne 26. dubna 2010.

44. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že stěžovatel a Úřad pro publikace vyjádřili protichůdné názory ohledně toho, co bylo na schůzi projednáno.

45. Úřad pro publikace ve svém stanovisku, a konkrétně v průběhu kontroly, uvádí, že se zástupci stěžovatele projednal několik otázek týkajících se plnění stávajících smluv, ale nezmínil se o možném obnovení smlouvy. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že postoj Úřadu pro publikace je potvrzen obsahem spisové zprávy ze dne 22. července 2010, kterou útvary veřejného ochránce práv zkontrolovaly.

46. Stěžovatel však zpochybnil spolehlivost spisové zprávy ze dne 22. července 2010, kterou vypracoval Úřad pro publikace několik měsíců po schůzce. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že Úřad pro publikace nereagoval na svůj e-mail ze dne 4. května 2010, což by mělo být považováno za implicitní potvrzení toho, že během schůze bylo poskytnuto ujištění.

47. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že skutečnost, že sdělení o spisu bylo vypracováno více než dva měsíce po schůzce, by mohla skutečně vyvolat určité pochybnosti o jeho spolehlivosti. Z nahlédnutí do spisu Úřadu pro publikace však vyplynulo, že návrh na neobnovení smlouvy byl podán již dlouho před datem jednání se stěžovatelem a že byl dokončen o několik dní později. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že je nepravděpodobné, že by zástupce Úřadu pro publikace, který se schůze zúčastnil a který musel dobře znát probíhající vnitřní postup, poskytl ujištění, že smlouva bude obnovena.

48. Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že Úřad pro publikace během kontroly vysvětlil důvody, proč na e-mail stěžovatele ze dne 4. května 2010 nereagoval. Zástupci Úřadu pro publikace zejména objasnili, že k tomuto datu ještě nebylo přijato konečné rozhodnutí, ale brzy bude, a proto nepovažovali za vhodné zveřejnit záměr úřadu. Veřejná ochránkyně práv považuje vysvětlení Úřadu pro publikace za věrohodné a v souladu s listinnými důkazy. Domnívá se proto, že za daných okolností nelze nereagování na e-mail stěžovatele ze dne 4. května 2010 považovat za tichý souhlas Úřadu pro publikace s jeho obsahem, jak navrhuje stěžovatel.

49. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že Úřadu pro publikace by nic nebránilo v odpovědi na e-mail stěžovatele ze dne 4. května 2010. V této odpovědi mohla stěžovatele informovat o časovém rámci pro rozhodnutí, zda smlouvu obnovit, či nikoli. Toho bylo možné dosáhnout bez zveřejnění tehdy probíhajícího interního rozhodovacího procesu. Veřejný ochránce práv proto v tomto ohledu učiní další poznámku s cílem poskytnout pokyny, pokud v budoucnu dojde k podobným případům.

50. S ohledem na výše uvedené dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že názor stěžovatele, že Úřad pro publikace poskytl údajné ujištění během schůze dne 26. dubna 2010, není přesvědčivý.

51. Pokud jde o ii) odkaz stěžovatele na to, co považuje za standardní smluvní praxi orgánů EU při obnovování rámcových smluv, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Úřad pro publikace poskytl přiměřené vysvětlení, že taková praxe neexistuje. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že Úřad pro publikace tvrdil, že zahrnutí doložek o obnovení do smluv vylučuje možnost vykládat obnovení jako automatické. Úřad pro publikace rovněž uvedl, že údaje, které má k dispozici, nepoukazují na obecnou praxi obnovování rámcových smluv.

52. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že stěžovatel nepředložil žádný konkrétní argument, který by zpochybnil stanovisko Úřadu pro publikace. Stěžovatel nejprve pouze uvedl, že údajná praxe existuje, odkázal na své vlastní zkušenosti a uvedl hospodářské důvody, které by podle něj vyžadovaly automatické obnovení rámcových smluv. Kromě toho stěžovatel ve svých připomínkách rovněž uznal, že existují případy, kdy rámcové smlouvy nejsou obnovovány, a zejména souhlasil s tím, že rozhodnutí o neobnovení rámcové smlouvy může být odůvodněno v případech, kdy již nejsou nabízené služby zapotřebí nebo kdy je příslušný rozpočet vyčerpán. Veřejný ochránce práv konstatuje, že v tomto případě se Úřad pro publikace rozhodl neobnovit smlouvu z důvodu vyčerpání přiděleného rozpočtu. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že argumenty předložené stěžovatelem podle všeho spíše potvrzují než odporují závěru Úřadu pro publikace, že neexistuje běžná praxe, pokud jde o obnovení rámcových smluv. Zdá se užitečné dodat, že toto zjištění není ovlivněno názory stěžovatele, že: i) smlouva byla aktivně využívána k poskytování služeb, které byly nezbytně nutné; a ii) bylo třeba provést určité investice. Vzhledem k tomu, že se body i) a ii) týkají doby platnosti smlouvy, nemohly vyvolat legitimní očekávání, že smlouva bude obnovena.

53. S ohledem na výše uvedené dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že v tomto případě nelze prokázat žádné porušení zásady legitimního očekávání. Z toho vyplývá, že tvrzení stěžovatele nelze přijmout.

B. Tvrzení o existenci obecného vzorce nesprávného úředního postupu

54. Pokud jde o další tvrzení stěžovatele předložené v jeho připomínkách (viz bod 15), konkrétně o systematicky nepřátelské chování Úřadu pro publikace vůči stěžovateli, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že vzhledem k tomu, že v tomto případě nezjistila nesprávný úřední postup, nemůže jej považovat za příklad údajného systémového nepřátelského chování vůči stěžovateli. Domnívá se proto, že vzhledem k neexistenci konkrétních důkazů neexistují dostatečné důvody pro prošetření tohoto tvrzení.

C. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá následujícím závěrem:

V činnosti Úřadu pro publikace nedošlo k žádnému nesprávnému úřednímu postupu.

Stěžovatel a Úřad pro publikace budou o tomto rozhodnutí informováni.

Další poznámky

S výhradou smluvních podmínek by Úřad pro publikace mohl v budoucích případech, kdy se zhotovitelé dotázají, zda bude jejich smlouva obnovena, alespoň uvést přibližný časový rámec, v němž hodlá přijmout rozhodnutí.

 

Emily O'Reillyová

Ve Štrasburku dne 19. prosince 2013.

---

[1] Spojené věci Zhejiang Aokang Shoes v. Rada, T-407/06 a T-408/06, Sb. rozh. 2010, s. 747, bod 101.

[2] rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Forvass v. Komise, T-203/97, Recueil FP, s. I-A-129 a II-705, bod 70; rozsudek Soudu prvního stupně ve věci G v. Komise, T-199/01, Recueil FP, s. I-A-217 a II-1085, bod 38; Věc Branco v. Komise, T-347/03, Sb. rozh. 2005, s. II-2555, bod 102.