# Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o ukončení šetření stížnosti 173/2009/(BU)RT na Evropskou komisi
- Autor: Evropský veřejný ochránce práv
- Datum: 2010-04-28T00:01+02:00[Europe/Paris]
- [URL](https://www.ombudsman.europa.eu/cs/decision/cs/4782)
---
ODŮVODNĚNÍ Stížnosti
--------------------

1. Stěžovatelem je malá soukromá společnost ve Francii.

2. Stěžovatel podepsal tři smlouvy s Generálním ředitelstvím Komise pro námořní záležitosti a rybolov (bývalé GŘ FISH, GŘ MARE). Stěžovateli byly uděleny granty na projekty výzkumu a technologického rozvoje v rámci pátého rámcového programu ES pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace. V roce 1999 byla podepsána první smlouva (dále jen "smlouva č. 1"). V roce 2001 byla podepsána druhá a třetí smlouva ("smlouva č. 2" a "smlouva č. 3"). Způsobilé náklady na provádění výzkumných projektů, na něž se vztahují smlouvy č. 1 a 2, byly spolufinancovány Komisí (50 %, smlouvy se sdílenými náklady). Pokud jde o smlouvu č. 3, související způsobilé náklady byly plně financovány Komisí (100 %, smlouva o společném postupu). Financování EU podléhalo pravidlům pro finanční účast Společenství stanoveným v příloze IV rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady 182/1999/ES[\[1\].](#_ftn1){#_ftnref1}

3. Stěžovatel projekty úspěšně realizoval. V říjnu 2005 provedli zástupci Komise v prostorách stěžovatele audit smluv č. 1, 2 a 3.

4. V lednu 2006 Komise informovala stěžovatele o zjištěních auditu. Uvedla, že nemůže přijmout průměrné hodinové osobní sazby, které žadatel uvedl ve výkazech nákladů, neboť se výrazně liší od skutečných hodinových osobních sazeb. Komise měla za to, že to je v rozporu se smluvními ustanoveními, která stanoví, že žádný takový rozdíl by neměl být významný (článek 23 přílohy II smluv č. 1 a 2). Komise uvedla, že pokud stěžovatel neodpoví na zjištění auditorů do 30 dnů od jejich obdržení, zahájí Komise řízení o zpětném získání přeplatku.

5. Při následných výměnách korespondence stěžovatel vyjádřil nesouhlas se zjištěními auditu.

6. V prosinci 2006 zaslala Komise stěžovateli konečné závěry auditu. Informovala ji, že i) má za to, že aby byl rozdíl mezi skutečnými a průměrnými náklady považován za zanedbatelný, neměl by být vyšší než 5 %; ii) Komise by přikročila ke zpětnému získání částky 33 557,32 EUR, pokud by stěžovatel do ledna 2007 nepředložil žádné připomínky k rozpisu nákladů.

7. Ve své odpovědi stěžovatel zopakoval své předchozí argumenty týkající se závěrů auditu.

8. V únoru 2008 Komise po výměně korespondence informovala stěžovatele, že se rozhodla zahájit řízení o zpětném získání částky 32 541,07 EUR v souvislosti se smlouvami č. 1, 2 a 3. Ke svému dopisu připojila souhrnnou tabulku, která obsahovala výpočty pro každou zakázku. V tabulce byla uvedena částka, která má být získána zpět, vypočítaná na základě skutečných nákladů. Byl učiněn odkaz na smluvní ustanovení. Komise uvedla, že pokud stěžovatel neodpoví do 30 dnů od obdržení uvedeného dopisu s dodatečnými informacemi, které by mohly vést Komisi ke změně jejích závěrů, zašle mu Komise výzvu k úhradě.

9. Komise následně od stěžovatele získala zpět částku 32 541,07 EUR.

10. Stěžovatel se poté obrátil na veřejného ochránce práv.

PŘEDMĚT DOTAZU
--------------

11. Stěžovatel tvrdil, že žádost Komise o navrácení byla nespravedlivá.

12. Tvrdila, že Komise by měla souhlasit s tím, že s přihlédnutím ke třem smlouvám o výzkumu jako skupině použil žadatel metodu průměrných osobních nákladů způsobem, který ve srovnání se skutečnými náklady nepředstavuje významný rozdíl, zejména pokud pojem „významný" nebyl ve smlouvách definován. Komise by proto měla žadateli vrátit alespoň část částky, která byla navrácena.

Šetření
-------

13. Dne 16. března 2009 zahájil veřejný ochránce práv šetření výše uvedeného tvrzení a žádosti. Šetření nezahrnovalo další tvrzení stěžovatele týkající se údajného diskriminačního zacházení na základě výsledků auditu a zbytečného zpoždění při správě smluv ze strany Komise. Veřejný ochránce práv informoval stěžovatele o důvodech, proč tak neučinil. Domníval se, že neexistují dostatečné důvody k tomu, aby provedl šetření ohledně argumentu stěžovatele týkajícího se údajné diskriminace, neboť Komise v tomto ohledu poskytla ve své korespondenci se stěžovatelem přiměřená vysvětlení. Pokud jde o údajné zpoždění, kterému se lze vyhnout při správě smluv ze strany Komise a v procesu auditu, veřejná ochránkyně práv konstatovala, že dvouletá lhůta pro podání stížnosti uplynula. Na základě čl. 2 odst. 4 statutu evropského veřejného ochránce práv[\[2\]](#_ftn2){#_ftnref2} se proto domníval, že není oprávněn zabývat se tímto aspektem věci.

14. Stížnost byla předána Komisi s žádostí o vydání stanoviska do 30. června 2009. Komise požádala o prodloužení lhůty, které bylo uděleno do 31. července 2009. Dne 15. září 2009 zaslala Komise své stanovisko, které bylo předáno stěžovateli s výzvou k vyjádření. Dne 28. října 2009 zaslal stěžovatel své připomínky.

ANALÝZA A PŘEDBĚŽNÉ ZÁVĚRY OMBUDSMANA
-------------------------------------

### A. Tvrzení o neoprávněném vymáhání přeplatku a související pohledávka

*Argumenty předložené veřejnému ochránci práv týkající se údajné nespravedlivosti a souvisejícího tvrzení*

15. Stěžovatel odkázal na článek 23 přílohy II smlouvy č. 1 a smlouvy č. 2 a článek 18 přílohy II smlouvy č. 3. Tyto články stanoví, že lze použít průměrné osobní náklady za předpokladu, že se významně neliší od skutečných nákladů. Tvrdila, že výklad Komise týkající se slov „se*významně neliší",* což znamená, že rozdíl by neměl být větší než 5 %, se ve smlouvách neobjevil. Komise uložila tuto definici stěžovateli, slabší straně smlouvy, ve svých konečných závěrech auditu z prosince 2006. To podle stěžovatele představuje právní omyl a zneužití pravomoci.

16. Rovněž tvrdila, že ji Komise měla informovat okamžitě v roce 2001, kdy se dozvěděla, že stěžovatel používá metodu průměrných nákladů, o rizicích spojených s jejím používáním a o výše uvedeném kritériu 5% prahové hodnoty. Stěžovatel se domníval, že Komise nedbala na to, aby tak neučinila, a že ji o výše uvedených skutečnostech informovala až po auditu v prosinci 2006, a to navzdory opakovaným žádostem stěžovatele o vysvětlení. Z prvního výkazu nákladů, který byl předložen v květnu 2001, totiž vyplývalo, že stěžovatel použil metodu průměrných nákladů a Komise tyto náklady uhradila v říjnu 2002. Pokud by Komise v té době stěžovatele upozornila, že by neměl používat průměrné hodinové sazby, přijal by stěžovatel vhodná opatření, aby se vyhnul budoucím problémům, a od samého počátku by použil skutečné náklady. Kromě toho až v prosinci 2006 Komise informovala stěžovatele, že průměrné sazby se často používají v podnicích s vysokým počtem zaměstnanců, aby se usnadnilo plánování i provádění projektů. Pro stěžovatele (jako malého a středního podniku[\[3\])](#_ftn3){#_ftnref3} by bylo snadné použít skutečné hodinové sazby, protože v různých výkazech nákladů byly účtovány pouze platy dvou až šesti osob.

17. Stěžovatel rovněž odkázal na pokyny Komise zveřejněné na příslušných internetových stránkách, konkrétně na "výběr*účastníka systému úhrady nákladů na výzkumné, demonstrační a kombinované smlouvy"* [\[4\],](#_ftn4){#_ftnref4} *který stanoví, že "právnická osoba by měla kdykoli použít jeden a tentýž systém úhrady nákladů".* Žadatel poukázal na to, že jeho průměrné náklady se významně neliší od skutečných nákladů, pokud jsou tři smlouvy posuzovány společně, a nikoli odděleně, a pokud Komise do svých výpočtů nezahrnula *strop* nákladů stanovený ve třetí smlouvě. V tomto ohledu tvrdila, že odůvodnění Komise bylo nesprávné a že pouze s ohledem na svůj vlastní prospěch použila smluvní *strop* za účelem srovnání průměrných a skutečných osobních nákladů ve třetí smlouvě. Stěžovatel tvrdil, že by Komise měla přijmout jeho odůvodnění, které bylo následující. Pokud by se metoda průměrných nákladů, pokud jde o osobní náklady, použila na tři smlouvy o výzkumu jako skupinu, nebyl by výsledek rozdílu mezi průměrnými náklady a skutečnými náklady významný. To by zase znamenalo, že by Komise měla žadateli vrátit alespoň část částky, která byla navrácena.

18. Komise ve svém stanovisku argumenty a tvrzení stěžovatele zamítla. Zaprvé poukázala na to, že finanční účast EU v rámci 5. RP spočívá v částečném nebo úplném vrácení způsobilých nákladů účastníků. Ty by však měly vylučovat jakékoli ziskové rozpětí (Všeobecné podmínky dotčených smluv: článek 22 smluv č. 1 a 2[\[5\]](#_ftn5){#_ftnref5} a článek 17 smlouvy č. 3[\[6\].](#_ftn6){#_ftnref6} Komise uvedla, že EU nenakupuje službu, ale poskytuje dotaci nebo grant organizacím provádějícím výzkum. Výsledek jejich výzkumu zůstává jejich majetkem. Základním pravidlem pro granty je, že organizacím by ze samotného grantu neměl vzniknout žádný zisk. Komise dále poukázala na to, že jakýkoli rozdíl mezi průměrnými a skutečnými osobními náklady ve výkazu nákladů stěžovatele představuje náklady, které stěžovateli ve skutečnosti nevznikly, ale přesto byly uhrazeny z prostředků Společenství. To pro stěžovatele představovalo zisk a porušilo podmínky dotčených smluv (článek 22 přílohy II smluv č. 1 a 2[\[7\]](#_ftn7){#_ftnref7} a článek 17 přílohy II smlouvy č. 3[\[8\]](#_ftn8){#_ftnref8} a ustanovení čl. 109 odst. 2 finančního nařízení[\[9\]).](#_ftn9){#_ftnref9}

19. Komise připustila, že dotčené smlouvy nedefinují pojem "významný*rozdíl",* pokud jde o rozdíl mezi průměrnými a skutečnými náklady. Význam tohoto pojmu by však měl být určen s ohledem na zásadu popsanou výše a stanovenou v dotčených smlouvách, a sice že grant by neměl vytvářet zisk. Formulář výkazu nákladů navíc vyžaduje, aby dodavatel potvrdil, že vykázané náklady odrážejí skutečně vzniklé náklady a že pro účely auditu prováděného Komisí jsou k dispozici všechny podklady.

20. Komise dále uvedla, že její generální ředitelství zapojená do provádění výzkumných projektů systematicky používají 5% prahovou hodnotu, aby posoudila význam rozdílu mezi průměrnými a skutečnými náklady.

21. V každém případě vzhledem k tomu, že ve smlouvě č. 1 byl rozdíl mezi skutečně zaplacenými náklady na zaměstnance a náklady na zaměstnance účtovanými stěžovatelem ve výkazu nákladů vyšší než 30 % ve prospěch stěžovatele, kritérium významnosti ve výši 5 % nebylo relevantní. Rozdíl vyšší než 30 % lze charakterizovat pouze jako významný.

22. Smlouva jasně zakazovala vytváření zisku z grantu. O tomto rozdílu věděl před auditem pouze stěžovatel. Komise měla za to, že žadatel měl Komisi informovat a přestat používat průměrné náklady. V tomto ohledu Komise nesouhlasila s tím, že se stěžovatel spoléhal na pokyny Komise k internetovým stránkám, jak je uvedeno v bodě 17, a vysvětlila, že v rámci 5. RP mohl žadatel kdykoli přejít z průměrných na skutečné náklady, neboť účelem smluv bylo přispět na skutečně vzniklé náklady. Dokument, na který stěžovatel odkázal, nazvaný „Volba*účastníka systému úhrady nákladů u smluv v oblasti výzkumu, demonstrací a kombinovaných smluv"*se týkal celkového modelu úhrady vztahujícího se na smlouvu, a nikoli volby dodavatele pro uplatnění nákladů na zaměstnance.

23. Komise dále zdůraznila, že dotčené smlouvy byly založeny na standardních podmínkách. Jejich cílem bylo usnadnit provádění projektů a zároveň zajistit řádné finanční řízení.

24. Podle názoru Komise skutečnost, že v období od června 2006 do června 2007 postupně snížila částku, která má být vrácena, z 91 694,28 EUR na 32 541,07 EUR, naznačuje, že obě strany měly možnost předložit své argumenty týkající se výsledků auditu, a Komise proto jednala vůči stěžovateli spravedlivě. Komise poukázala na skutečnost, že vzhledem k neexistenci uspokojivých podkladů souhlasila s tím, že přijme výpočet hodinových sazeb dvou vlastníků stěžovatele, pokud jde o smlouvy č. 1, 2 a 3. Majitelé tvrdili, že odpracovali pouze 300 hodin ročně, což vedlo k hodinové sazbě ve výši 79,91 EUR. Odměna skutečně vyplacená dvěma vlastníkům stěžovatele byla doložena v účetnictví. Nebyly však k dispozici dostatečné podklady ke stanovení počtu hodin ročně, které vlastníci skutečně odpracovali pro svou společnost, tj. stěžovatele.

25. Pokud jde o údajné nedbalostní jednání, Komise nejprve poukázala na to, že veškeré nezbytné informace a pokyny pro účastníky projektů financovaných EU v rámci 5. RP jsou „uživatelsky vstřícným" způsobem shromažďovány na těchto internetových stránkách:

htttp://cordis.europa.eu/fp5 *a*

htttp://cordis.europa.eu/fp5/management/home.html

26. Dále uvedla, že vzhledem k tomu, že výkazy nákladů předložené žadatelem neobsahovaly žádné informace o skutečných sazbách, Komise se dozvěděla o významném rozdílu mezi skutečnými a průměrnými osobními náklady ve smlouvě č. 1 až poté, co byla k dispozici zjištění auditu. Naproti tomu u stěžovatele byl rozdíl ve výši více než 30 % snadno rozeznatelný, neboť si byl plně vědom toho, jaké jsou jeho skutečné sazby, přičemž k přípravě výkazů nákladů použil průměrné sazby.

27. Podle Komise si stěžovatel mohl pro vykazování nákladů zvolit buď skutečné náklady, nebo model průměrných nákladů. Komise tedy nejednala z nedbalosti, když neinformovala stěžovatele o rizicích spojených s použitím metody průměrných nákladů. Jakékoli takové riziko bylo zcela pod kontrolou stěžovatele a měl povinnost zajistit, aby informace oznámené Komisi byly úplné a úplné.

28. Pokud jde o argument a tvrzení týkající se smluvního *stropu,* Komise jej označila za limit závazku Komise spolufinancovat způsobilé náklady partnera. Proto musí být tento limit dodržen při porovnávání skutečných a průměrných nákladů, aby bylo možné určit částku, kterou může partner na základě smlouvy požadovat. Srovnání by mělo být provedeno mezi hrubými mzdovými náklady, a nikoli mezi příspěvkem Společenství na tyto náklady. Podle názoru Komise představuje *strop* základní smluvní parametr pro srovnání. Komise trvala na tom, že smlouvy by však měly být posuzovány individuálně. Argument stěžovatele týkající se smluvního *stropu* uplatňovaného na všechny tři smlouvy nepovažovala za relevantní. Podle názoru Komise je každá smlouva sama o sobě právním závazkem a mělo by se s ní tak zacházet. Žádný grant poskytnutý na základě jedné smlouvy by neměl vytvářet zisk, který by mohl být kompenzován hypotetickou budoucí smlouvou. Výpočet rozdílů v nákladech na zaměstnance by proto neměl být založen na celkových mzdových nákladech u všech tří smluv. Přístup stěžovatele spočívající v tom, že všechny smlouvy budou posuzovány společně, by navíc diskriminoval ostatní dodavatele, protože na rozdíl od stěžovatele nemají všichni dodavatelé řadu smluv s Komisí, ale možná pouze jednu smlouvu. Kromě toho by bez auditu nebylo možné ověřit, zda byly náklady nadhodnoceny, pokud by posouzení nákladů záviselo na budoucích smlouvách.

29. Z toho vyplývá, že se stěžovatelem musí být zacházeno na stejném základě jako se všemi stranami smluv této povahy. To znamená, že *strop* stanovený v každé jednotlivé zakázce musí být dodržen pouze ve vztahu k této zakázce. Všechny výpočty by měly vycházet z maximálních způsobilých nákladů předpokládaných v každé jednotlivé zakázce.

30. Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl, že se domnívá, že je správné použít průměrné sazby pro všechny tři smlouvy. Poukázala na to, že náklady vynaložené na plnění smlouvy č. 1 byly vyrovnány náklady vynaloženými na plnění smluv č. 2 a 3. Otázka zacházení s každou smlouvou jako se samostatným závazkem nevylučuje pochopení průměrných nákladů napříč různými smlouvami. Stěžovatel zdůraznil, že u každého z projektů, které realizoval, dodržel rozpočtový *strop.*

31. Stěžovatel nakonec poukázal na to, že při výkladu pravidla „jedna právnická osoba -- jeden účetní systém" jednal v dobré víře. Stěžovatel chápal toto pravidlo tak, že musel použít stejnou metodu odkazování na náklady u všech svých projektů s Komisí. Odmítla tvrzení Komise, že měla z dotčených smluv zisk. Dále tvrdila, že skutečnost, že Komise neposkytla předchozí definici pojmu "významný*rozdíl",* způsobila, že příslušná smluvní ustanovení ztratila smysl a jsou nevymahatelná.

*Posouzení veřejného ochránce práv*

32. Článek 23 bod 1 písm. b) přílohy II, který je stejný ve smlouvách č. 1 a 2, a čl. 18 bod 1 písm. b) přílohy II smlouvy č. 3 zní takto:

„V*případě zhotovitelů, dodavatelů nebo poskytovatelů, kteří používají systém plných nákladů, zahrnují osobní náklady:*

*skutečné náklady (hrubá odměna a související poplatky)*

*průměrné mzdové náklady, pokud odpovídají běžné praxi dotyčného dodavatele, za předpokladu, že se tyto náklady významně neliší od skutečných nákladů a že Komise považuje tuto praxi za přijatelnou."*

33. Výše uvedené články je třeba vykládat ve spojení s článkem 109 finančního nařízení, článkem 22 všeobecných smluvních podmínek č. 1 a 2 a článkem 17 všeobecných smluvních podmínek č. 3. Tam se uvádí, že všechny způsobilé náklady jsou náklady, které byly skutečně vynaloženy (uvedeny na účtu a zaplaceny) během trvání projektů, s výjimkou případného ziskového rozpětí)[\[10\].](#_ftn10){#_ftnref10}

34. Z toho vyplývá, že podle smluv se průměrné náklady na zaměstnance uvádějí ve výkazu nákladů pouze za těchto podmínek: i) průměrné náklady na zaměstnance se významně neliší od skutečných nákladů na zaměstnance; ii) tato praxe představuje běžnou praxi dodavatele; iii) Komise považuje tento postup za přijatelný; a iv) příjemce grantu nevytváří zisk v důsledku vykazování nákladů tímto způsobem.

35. Veřejná ochránkyně práv zvážila otázku, zda stěžovatel dosáhl zisku v důsledku vykazování průměrných nákladů namísto skutečných nákladů. Způsobilé náklady dohodnuté ve smlouvě č. 1 činily 282 540 EUR. Ve svém výkazu nákladů na smlouvu č. 1 stěžovatel v důsledku použití systému průměrných nákladů pro své výpočty uvedl, že způsobilé náklady činily 281 936,62 EUR. Audit naproti tomu zjistil, že skutečné náklady vynaložené na projekt činily 212 540,80 EUR. Rozdíl, který vyplývá z použití různých metod výpočtu, v každém případě svědčí o přínosu pro stěžovatele, jelikož unijní platba byla vyšší než skutečně vynaložené náklady. Ačkoli tento zisk nemusí nutně znamenat "zisk"v hospodářském nebo účetním smyslu, zdá se, že pro žadatele představuje ziskové rozpětí.

36. Veřejná ochránkyně práv rovněž zvážila otázku, zda Komise přijala způsob podávání zpráv o nákladech stěžovatele, a to na základě průměrných, a nikoli skutečných nákladů. Z dostupných důkazů nevyplývá, že by Komise v souvislosti se smlouvou č. 1 vznesla námitky proti výkazu průměrných osobních nákladů stěžovatele za rok 2001. Veřejná ochránkyně práv proto chápe, že Komise to implicitně považovala za přijatelný způsob vykazování nákladů. Navíc se zdá, že se jednalo o běžnou praxi stěžovatele, o níž informoval Komisi v říjnu 1999 během jednání o smlouvě č. 1[\[11\]](#_ftn11){#_ftnref11}.

37. Na druhé straně však v souladu se zásadou poctivého jednání stran bylo implicitní přijetí ze strany Komise odůvodněné, neboť Komise mohla oprávněně očekávat, že stěžovatel splní druhou podmínku týkající se vykazování průměrných nákladů, a sice že mezi skutečnými a průměrnými náklady neexistuje významný rozdíl.

38. U smlouvy č. 1 však došlo k rozdílu ve výši 30 %. Veřejná ochránkyně práv považuje za rozumné, aby Komise tvrdila, že 30 % rozdíl je významný. Zdá se tedy, že stěžovatel nesplnil příslušnou smluvní podmínku pro vykazování průměrných nákladů na zaměstnance.

39. Veřejná ochránkyně práv rovněž souhlasí s tím, že zajištění řádného finančního řízení vyžaduje, aby Komise při posuzování významu rozdílu mezi náklady na zaměstnance, které jsou jí vykazovány podle různých modelů, vždy uplatňovala stejná kritéria. Komise vyložila znění pojmu „významný*rozdíl"*odkazem na prahovou hodnotu. V tomto ohledu poukázala na to, že interní praxe jejích generálních ředitelství spočívá v tom, že zvažují významný 5% rozdíl mezi náklady na zaměstnance vykázanými v rámci různých modelů.

40. Stejně tak nepovažuje veřejný ochránce práv výše uvedený výklad Komise za nepřiměřený. Stěžovatel se nemůže dovolávat zásady *contra proferentem,* tj. že pojem "významný*rozdíl"*by měl být vykládán vůči straně, která uložila jeho zahrnutí do smlouvy (v tomto případě Komise), za okolností, kdy tento rozdíl činí 30 %. Domnívá se tedy, že rozdíl ve výši 30 % by měl být přijat jako významný rozdíl.

41. Na druhé straně veřejný ochránce práv považuje za opodstatněný argument stěžovatele, že při neexistenci jakékoli definice ve smlouvě by jistě bylo užitečné, kdyby Komise stěžovatele na začátku jejich smluvních jednání informovala, že považuje 5 % za maximální přijatelný rozdíl. To platí zejména v případě, kdy se domníváme, že jak je uvedeno výše, Komise může jednostranně změnit správní praxi generálních ředitelství Komise. Bylo by rovněž užitečné, kdyby Komise upozornila stěžovatele na skutečnost, že systém průměrných nákladů je vhodnější pro účetní účely velkých podniků a není tak vhodný pro malé a střední podniky, jako je stěžovatel[\[12\]](#_ftn12){#_ftnref12}. To by stěžovatele varovalo před výpočtem nákladů způsobem, který si zvolil.

42. Jak je však uvedeno výše, veřejný ochránce práv považuje za rozumné se domnívat, že smluvní ustanovení týkající se „významného*rozdílu"*nelze vykládat tak, aby umožňovalo rozdíl ve výši 30 %. Takový rozdíl lze označit pouze za významný a zdaleka se nejedná o 5% rozdíl, který Komise považovala za přijatelný. Z tohoto důvodu se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise nejednala nespravedlivě, když od stěžovatele získala zpět částku 32 541,07 EUR. Neshledává proto žádný případ nesprávného úředního postupu, pokud jde o tvrzení stěžovatele.

43. Veřejný ochránce práv navíc není přesvědčen, že názor stěžovatele lze zachovat, tj. že tento rozdíl by mohl být zprůměrován, pokud by všechny jeho osobní náklady byly zpracovány s přihlédnutím ke smlouvám č. 1, 2 a 3 společně. Stěžovatel se domnívá, že pokud by byly všechny tři smlouvy posuzovány společně a pokud by se srovnání průměrných a skutečných nákladů na zaměstnance týkalo pouze příspěvku Společenství, na rozdíl od hrubých mzdových nákladů (jak navrhovala Komise), neexistoval by žádný významný rozdíl. Stěžovatel proto tvrdí, že údaje týkající se těchto tří smluv by měly být agregovány. Stěžovatel dále tvrdil, že při provádění srovnání by neměl být zohledněn *strop* nákladů ve smlouvě č. 3.

44. Za prvé, veřejný ochránce práv souhlasí s Komisí, že smluvní závazky stěžovatele vyplývající z jedné smlouvy by neměly být posuzovány na základě jiných smluv. V dotčených smlouvách není nic, co by naznačovalo jakoukoli souvislost mezi nimi. Každá smlouva se týká konkrétního výzkumného projektu, který je oddělen od ostatních smluv. Smlouva č. 1 uzavřená v roce 1999 neobsahuje žádný údaj o tom, že by v roce 2001 byly uzavřeny jiné smlouvy. Kromě toho pokyny, na které stěžovatel odkázal, a sice "výběr*účastníka systému úhrady nákladů na smlouvy o výzkumu, demonstraci a kombinované smlouvy",* bez ohledu na jejich obsah, nemohou mít přednost před smlouvami. Kromě toho není důvod se domnívat, že takové pokyny představují spolehlivý zdroj výkladu smluv.

45. Veřejná ochránkyně práv nicméně konstatuje, že i když se použije stěžovatelova metoda výpočtu, podle níž se náklady na zaměstnance u tří smluv sčítají a u třetí smlouvy se nepoužije smluvní *strop,* celkový rozdíl mezi průměrnými náklady na zaměstnance a skutečnými náklady na zaměstnance u tří smluv činí 9,39 %. Rozdíl mezi průměrnými náklady na zaměstnance a skutečnými náklady na zaměstnance vyplývajícími z použití obou modelů vykazování nákladů by však činil přibližně 15,3 % oproti 9,39 %, pokud by byl *strop* zohledněn v případě smlouvy č. 3[\[13\].](#_ftn13){#_ftnref13} Tyto dvě číslice (s horní *hranicí* nebo bez ní) lze rovněž považovat za významný rozdíl.

46. Jak Komise rovněž správně zdůraznila, jakékoli srovnání použití metod skutečných a průměrných nákladů musí zohlednit omezený příspěvek Unie, který lze požadovat. Tento příspěvek se stanoví na základě celkových způsobilých nákladů, které by mohly být požadovány podle smlouvy (ve smlouvě č. 1 činil příspěvek EU 50 % celkových způsobilých nákladů), a představuje kategorii odpovědnosti nezávislou na nákladech. Příspěvek EU je proto při určování toho, zda je rozdíl mezi skutečnými a průměrnými náklady významný, nebo nevýznamný, irelevantní.

47. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že v souvislosti s tímto tvrzením nejsou odůvodněna žádná další šetření. Tvrzení stěžovatele, že by mu Komise měla vrátit alespoň část navrácené částky, proto nemůže obstát.

### B. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Tvrzení stěžovatele nelze přijmout.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

DALŠÍ POZNÁMKA
--------------

{#FR03/2010}

Veřejná ochránkyně práv navrhuje, aby Komise zvážila, zda na svých internetových stránkách nenabídne dodavatelům jasné pokyny týkající se různých účetních metod pro vykazování nákladů na výzkumné programy.

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 21. dubna 2010.

*** ** * ** ***

[\[1\]](#_ftnref1){#_ftn1} Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 182/1999/ES ze dne 22. prosince 1998 o pátém rámcovém programu Evropského společenství pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace (1998 až 2002).

[\[2\]](#_ftnref2){#_ftn2} Článek 2.4 statutu veřejného ochránce práv zní takto: „Stížnost*musí být podána do dvou let ode dne, kdy se osoba podávající stížnost dozvěděla o skutečnostech, na nichž je založena."*

[\[3\]](#_ftnref3){#_ftn3} Malé a střední podniky.

[\[4\]](#_ftnref4){#_ftn4} K dispozici na internetových stránkách <http://www.cordis.lu/fp5/cont-admin.htm>.

[\[5\]](#_ftnref5){#_ftn5} Článek 22 bod 1 přílohy II smluv č. 1 a 2 zní takto: „Způsobilé*náklady \[...\] musí splňovat tyto podmínky: vznikly během trvání projektu... a nezahrnují žádné ziskové rozpětí*".

[\[6\]](#_ftnref6){#_ftn6} Článek 17 bod 1 přílohy II smlouvy č. 3 zní takto: „Způsobilé*náklady ... musí splňovat tyto podmínky: vznikly během trvání projektu... a nezahrnují žádné ziskové rozpětí*".

[\[7\]](#_ftnref7){#_ftn7} Viz poznámka pod čarou č. 6.

[\[8\]](#_ftnref8){#_ftn8} Viz poznámka pod čarou č. 7.

[\[9\]](#_ftnref9){#_ftn9} Článek 109 odst. 2 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, *Úř. věst. L 248, s. 1--48,* stanoví: „Cílem*ani důsledkem grantu nesmí být dosažení zisku pro příjemce."*

[\[10\]](#_ftnref10){#_ftn10} Viz poznámky pod čarou 5 a 6.

[\[11\]](#_ftnref11){#_ftn11} Stěžovatel odkázal na svůj dopis, v němž uvedl, že: "*Les taux appliqués dans le projet FISHREG ... sont les taux en viguer pratiqués par notre société dans le cadre de ce type de programme".*

[\[12\]](#_ftnref12){#_ftn12} Jak Komise uvedla ve svém dopise zaslaném stěžovateli v prosinci 2006.

[\[13\]](#_ftnref13){#_ftn13}

|--------------|------------------------|----------------|---------------|---------------------|
| **Smlouva**  | **Obviněný/zaplacený** | **Přijato**    | **Rozdíl**    | **Příspěvek EU**    |
| Smlouva č. 1 | 281 939,62 EUR         | 212 540,80 EUR | 69 398,82 EUR | 34 699,41 EUR       |
| Smlouva č. 2 | 191 089,10 EUR         | 191 714,17 EUR | +625,07 EUR   | +312,54 EUR         |
| Smlouva č. 3 | 42 802,20 EUR          | 44 648,00 EUR  | +1 845,80 EUR | +1 845,80 EUR       |
| **Celkem**   |                        |                |               | **--32 541,07 EUR** |