# Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o ukončení šetření týkajícího se stížnosti 1564/2006/(PB)(BM)VIK na Evropskou komisi
- Autor: Evropský veřejný ochránce práv
- Datum: null
- [URL](https://www.ombudsman.europa.eu/cs/decision/cs/3708)
---
ODŮVODNĚNÍ Stížnosti
--------------------

1. Tato stížnost se týká inkasního příkazu vydaného Evropskou komisí v souvislosti s projektem X. Stížnost byla podána jménem společnosti působící v oblasti společenských věd, která byla partnerem konsorcia zřízeného za účelem realizace výše uvedeného projektu. Cílem projektu bylo navrhnout dlouhodobá řešení, která umožní rodinám s nízkými příjmy přístup k adekvátnímu bydlení.

2. Realizace dotčeného projektu měla být financována Evropskou komisí a šest demonstračních domů mělo být postaveno ve třech různých členských státech EU. Práce na projektu měly být provedeny prostřednictvím devíti tzv. „pracovních balíčků". Stěžovatel se měl zúčastnit tří z nich. Jeho odpovědností bylo:

a) před projektováním domů provede analýzu potřeb osob s nízkými příjmy (WP1);

b) vypracovává a provádí průzkumy obyvatel budov (WP7); a

c) posoudit projekt a užitečnost jeho výsledků (WP8).

Tato stížnost se týká pouze práce stěžovatele v rámci WP1 a WP7.

3. Dotčený projekt se řídil smlouvou, kterou podepsalo Generální ředitelství Komise pro energetiku a dopravu a partneři konsorcia. příloha I (část A) smlouvy sestávala z finančních formulářů; Příloha I (část B) obsahovala popis práce, kterou mají partneři vykonat („Popis práce"). Příloha II stanovila obecné podmínky pro provádění projektu (dále jen „obecné podmínky").

4. Vzhledem k administrativním problémům, které se vyskytly v průběhu realizace projektu, se ukázalo, že demonstrační domy nebylo možné postavit. Nedostatečná výstavba domů znamenala, že smlouva musela být ukončena a Komise musela posoudit, kolik podpory Společenství budou muset partneři konsorcia vrátit. Komise dospěla k závěru, že od všech partnerů získá zpět určitou částku finančních prostředků, které jim Komise předtím převedla. Pokud jde o stěžovatele, Komise rozhodla, že by měla získat zpět částku 36 250,54 EUR.

5. Stěžovatel s rozhodnutím Komise rozhodně nesouhlasil. Za účelem vyjasnění situace se nejprve obrátila na koordinátora projektu se svými stížnostmi. Koordinátor stěžovateli odpověděl a informoval ho o tom, jak situaci chápe. Uvedl, že úředník Komise odpovědný za projekt (dále jen „technický pracovník") má dvě možnosti: i) buď provést velmi podrobnou analýzu projektové práce dokončené každým z partnerů konsorcia, nebo ii) dosáhnout kompromisního řešení. Provedení podrobné analýzy dokončené práce by bylo složitější a časově náročnější možností. Rovněž by to s sebou neslo riziko dalšího snížení finančního příspěvku Komise. Kompromisní řešení bylo na druhé straně rychlým řešením, v němž by pracovní balíčky z pracovního plánu byly brány v nominální hodnotě. Podle koordinátora se Komise rozhodla pro kompromisní řešení. V této souvislosti rovněž uvedl, že partneři konsorcia mají tři možnosti: i) "všichni*partneři odmítají rozhodnutí ES \[Evropské* komise\]*a požadují podrobnou analýzu s výše uvedenými riziky";* ii) "všichni*partneři přijímají kompromis ES";* nebo iii) „každý*partner se může dostavit do ES na vlastní pěst*\[sic*\] a projednat to s \[úředníkem* Komise*\]".*

6. Stěžovatel se poté obrátil na technického pracovníka Komise a důrazně protestoval proti závěru Komise. Tvrdila, že v rámci prvního pracovního programu provedla a dokončila více prací, a podrobně popsala, jak byly práce mezi partnery přesunuty. Stěžovatel trval na tom, že pro svou práci vždy poskytl příslušné podklady, a v podstatě požádal o podrobnou analýzu práce a nároků jednotlivých partnerů. Stěžovatel zopakoval svůj nesouhlas s rozhodnutím Komise ve dvou dopisech zaslaných Komisi dne 20. května 2005 a 5. září 2005[\[1\].](#_ftn1){#_ftnref1}

7. Dne 13. dubna 2006 podal stěžovatel Komisi formální stížnost pro porušení Evropského kodexu řádné správní praxe. Stěžovatel tvrdil, že dosud neobdržel odpověď na výše uvedený dopis zaslaný dne 5. září 2005. Podle stěžovatele se jedná o jasné porušení článku 14 výše uvedeného kodexu[\[2\].](#_ftn2){#_ftnref2} Rovněž výslovně poukázala mimo jiné na to, že si vyžádala informace o možných formách nápravy.

8. Dne 26. května 2006 podal stěžovatel tuto stížnost veřejnému ochránci práv.

9. Dne 29. května 2006 Komise odpověděla na dopis stěžovatele zaslaný dne 5. září 2005. V odpovědi Komise, která obsahovala konečné stanovisko orgánu v této věci, bylo uvedeno toto:

„V*návaznosti na Váš dopis ze dne 5. září 2005 odpověděla Komise koordinátorovi smlouvy dne 28. listopadu 2005 a 6. února 2006, jak je stanoveno ve smluvních doložkách. Útvary Komise ve svých odpovědích potvrdily rozhodnutí přijatá v souvislosti s hodnocením závěrečné zprávy, neboť se neobjevily žádné nové prvky, které by umožnily přehodnotit podmínky hodnocení. Na tomto základě Komise přistoupila ke zpětnému získání neoprávněných zálohových plateb.*

*Podle čl. 5 odst. 2 smlouvy: Soud prvního stupně Evropských společenství a v případě kasačního opravného prostředku Soudní dvůr Evropských společenství mají výlučnou pravomoc rozhodovat veškeré spory* *mezi Společenstvím na jedné straně a smluvními stranami na straně druhé, pokud jde o platnost, uplatňování nebo jakýkoli výklad této smlouvy.*

*\[...\] Důvodem pro zamítnutí části nákladů požadovaných \[stěžovatelem\]* *je spíše příležitost a konečnost požadované práce a souvisejících výdajů než samotná skutečnost, že se jedná o výdaje. Podle Komise je zřejmé, že \[stěžovatel\]* *pokračoval ve výdajích na personální náklady \[sic* *\], ačkoli bylo zřejmé, že projekt nebude proveden podle plánu.*

*Smlouva je spíše grantem než poskytováním služeb. Je dobře prokázáno, že \[stěžovatel\]* *si byl dobře vědom nedostatku nezbytného povolení k výstavbě budov, neboť tyto problémy se dobře odrážejí v zápisech z různých koordinačních schůzek konsorcia. Zatímco ostatní partneři svou práci ukončili, \[stěžovatel\]* *se zjevně rozhodl pokračovat v práci na činnostech, které nebyly k ničemu, vzhledem k tomu, že budovy nebudou postaveny. Komise nenese odpovědnost za dobu, kterou \[stěžovatel\]* *údajně strávil* *na úkolech, které neměly žádný účel. Na základě zásady dobré víry Komise přijala všechny nárokované náklady vzniklé před jakýmkoli důkazem o upuštění od projektu, ale nemůže přijmout žádný nárok na náklady vzniklé později."*

10. Podle stručného shrnutí přípustných nákladů za období od 1. ledna 2000 do 15. prosince 2003 činily celkové náklady požadované stěžovatelem za jeho práci na projektu 93 984,59 EUR. Tato částka zahrnovala náklady na zaměstnance, cestovní výdaje a diety, nepřímé náklady a úpravy.

11. Před vydáním inkasního příkazu vyplatila Komise stěžovateli 80 950,54 EUR. Stěžovatel se domníval, že Komise od něj neoprávněně získala zpět 36 250,74 EUR[\[3\].](#_ftn3){#_ftnref3} Kromě toho tvrdila, že jí Komise dlužila dodatečnou částku ve výši 8 733,44 eura za práce, které v rámci projektu dokončila. Stěžovatel vypočítal svou celkovou pohledávku po vydání inkasního příkazu na 44 984,18 EUR. Tato částka zahrnovala cestovní výdaje a výdaje na pobyt, jakož i nepřímé náklady.

12. Pokud jde o práci v rámci prvního pracovního programu, Komise souhlasila s tím, že stěžovateli zaplatí 35 500 EUR, což byla maximální částka plánovaná pro jeho práci v rámci prvního pracovního programu. Stěžovatel však tvrdil, že vzhledem k tomu, že v rámci prvního pracovního programu dokončil více prací, má nárok na vyšší částku. Podle jejího názoru musela Komise za svou práci v rámci pracovní skupiny 1 zaplatit celkem 45 300 EUR.

13. Pokud jde o sedmou pracovní skupinu, Komise souhlasila s vyplacením 20 % (9 200 EUR) maximální částky předpokládané pro práci stěžovatele v rámci sedmé pracovní skupiny (46 000 EUR). Stěžovatel však tvrdil, že dokončil téměř 50 % prací v rámci sedmého pracovního programu, a proto tvrdil, že měl od Komise za svou práci v rámci tohoto pracovního programu obdržet 21 150 EUR.

PŘEDMĚT DOTAZU
--------------

14. Veřejná ochránkyně práv ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uvedla následující tvrzení a tvrzení.

15. Stěžovatel tvrdil, že se Komise nesprávně rozhodla získat zpět finanční prostředky vyplacené stěžovateli. V této souvislosti tvrdila:

a) že rozhodnutí Komise nezohlednilo skutečnost, že příslušné náklady vznikly dříve, než bylo zřejmé, že demonstrační domy nebudou postaveny;

b) že Komise nesprávně nezaložila své rozhodnutí o navrácení na skutečných, a nikoli odhadovaných nákladech, ačkoli příslušné platné nařízení Společenství vyžaduje, aby schválené náklady byly skutečnými náklady;

c) že Komise nesprávně dospěla k závěru, že převod prací mezi "pracovními balíčky" projektu nebyl Komisí (výslovně nebo implicitně) schválen.

16. Stěžovatel dále tvrdil, že mu Komise původně neposkytla informace o možných opravných prostředcích (článek 19 evropského kodexu řádné správní praxe).

17. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla zrušit své rozhodnutí o navrácení a zaplatit jej v plné výši za skutečně odpracované hodiny osoby, která přímo provedla vědeckou práci a vytvořila výstupy předložené Komisi.

18. Stěžovatel rovněž tvrdil, že Komise neodpověděla na jeho dopis ze dne 5. září 2005, a porušila tak článek 14 Evropského kodexu řádné správní praxe. Vzhledem k tomu, že dne 6. června 2006 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv o tom, že Komise mezitím odpověděla na výše uvedený dopis, měl veřejný ochránce práv v souladu s článkem 195 Smlouvy o ES za to, že již není třeba toto tvrzení prošetřovat.

Šetření
-------

19. Dopisem ze dne 8. srpna 2006 zahájil veřejný ochránce práv šetření tvrzení a tvrzení stěžovatele uvedených v bodech 15 až 17 výše. Požádal proto Komisi o předložení stanoviska v této věci, což Komise učinila dne 6. března 2007. Stanovisko bylo předáno stěžovateli s výzvou k vyjádření, kterou předložil dne 19. dubna 2007.

20. Po přezkoumání stanoviska Komise a připomínek stěžovatele považoval veřejný ochránce práv za nezbytné provést další šetření a požádat Komisi o určitá vysvětlení. Další stanovisko Komise k otázkám vzneseným veřejným ochráncem práv bylo předáno stěžovateli k vyjádření, který je zaslal dne 9. června 2008.

Ombudsmanova analýza a závěry
-----------------------------

### Úvodní poznámky

*Pokud jde o rozsah přezkumu veřejného ochránce práv*

21. Podle článku 195 Smlouvy o ES je evropský veřejný ochránce práv oprávněn přijímat stížnosti „na*případy nesprávného úředního postupu orgánů nebo institucí Společenství."*Veřejný ochránce práv se domnívá, že k nesprávnému úřednímu postupu dochází, pokud veřejný subjekt nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné. Nesprávný úřední postup tedy může být zjištěn i při plnění závazků vyplývajících ze smluv uzavřených orgány nebo institucemi Společenství.

22. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že rozsah přezkumu, který může v takových případech provést, je nutně omezený. Veřejný ochránce práv je zejména toho názoru, že by se neměl snažit určit, zda některá ze stran porušila smlouvu, je-li záležitost sporná. Touto otázkou by se mohl účinně zabývat pouze příslušný soud, který by měl možnost vyslechnout argumenty účastníků řízení týkající se příslušného vnitrostátního práva a posoudit protichůdné důkazy ve sporných skutkových otázkách.

23. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v případech týkajících se smluvních sporů je odůvodněné omezit jeho šetření na posouzení toho, zda mu orgán nebo instituce Společenství poskytly soudržný a přiměřený popis právního základu pro své jednání a proč se domnívá, že jeho názor na smluvní postavení je odůvodněný. Pokud tomu tak je, veřejný ochránce práv dospěje k závěru, že jeho šetření neodhalilo případ nesprávného úředního postupu. Tímto závěrem není dotčeno právo stran nechat svůj smluvní spor přezkoumat a autoritativně vyřešit příslušným soudem.

*Pokud jde o stížnosti údajně předložené jinými členy konsorcia*

24. Ve svém dalším stanovisku Komise uvedla, že žádný z ostatních členů konsorcia neměl s inkasním příkazem Komise žádné problémy, ani nepodpořil tvrzení stěžovatele. Stěžovatel ve svých dalších připomínkách poukázal na to, že toto prohlášení bylo úmyslným pokusem Komise uvést veřejného ochránce práv v omyl, neboť Komise ve skutečnosti obdržela stížnosti i od čtyř dalších partnerů konsorcia. Ačkoli si tito dodavatelé stěžovali Komisi, nakonec se k veřejnému ochránci práv rozhodl napadnout rozhodnutí Komise pouze stěžovatel.

25. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že výše uvedená otázka není pro posouzení této stížnosti bezprostředně relevantní. Rovněž není jasné, zda si stěžovatel přál vznést další tvrzení týkající se této otázky. Veřejný ochránce práv se v každém případě domnívá, že není třeba, aby zkoumal vztah mezi Komisí a ostatními členy konsorcia, neboť tento vztah zjevně nespadá do působnosti tohoto šetření. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že otázka vznesená stěžovatelem nemusí být v tomto šetření zkoumána. Nicméně jakýkoli pokus orgánu nebo instituce Společenství uvést veřejného ochránce práv v omyl by zjevně představoval závažný případ nesprávného úředního postupu. Veřejný ochránce práv proto požádá Komisi, aby mu poskytla další informace týkající se této otázky, aby mohl rozhodnout, zda je třeba přijmout další opatření.

*Pokud jde o přístup veřejného ochránce práv*

26. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že první tvrzení stěžovatele sestává ze tří souborů argumentů. Zdá se, že první dvě, uvedené v bodě 15 písm. a) a b), se týkají práce stěžovatele v rámci pracovní skupiny 7. Poslední z nich, shrnutý v odst. 15 písm. c), se týká větší pracovní zátěže, kterou stěžovatel uvedl v rámci pracovní skupiny č. 1. Veřejný ochránce práv se domnívá, že by proto měl toto tvrzení přezkoumat tak, že se nejprve zaměří na argumenty předložené stěžovatelem a Komisí týkající se první pracovní skupiny a poté na argumenty týkající se sedmé pracovní skupiny.

### A. K pracovní skupině 1 a převodu práce mezi pracovními balíčky (bod 15 písm. c) výše)

*Argumenty předložené veřejnému ochránci práv*

27. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uvedl, že podle čl. 22 odst. 5 obecných podmínek jsou povoleny pracovní přesuny mezi rozpočtovými položkami a pracovními balíčky. Uvedla, že provedla většinu prací v rámci prvního pracovního programu a že to bylo řádně zohledněno v zápisu ze zahajovací schůze konsorcia ze dne 14. ledna 2000, jakož i ve finanční dokumentaci, v výstupech předložených stěžovatelem a v plánu technologického provádění.

28. Dne 20. května 2005 zaslala Komise partnerům konsorcia e-mail. V tomto e-mailu vysvětlila, že žádné odchylky od prvního pracovního programu nelze přijmout, pokud nebyla Komisi předložena předchozí žádost a Komise ji nepřijala. Komise zdůraznila, že takovou žádost nikdy neobdržela. V této souvislosti poukázala na změnu smlouvy, v níž konsorcium nenavrhlo žádné změny pracovní skupiny č. 1.

29. Ve své odpovědi na výše uvedený e-mail stěžovatel tvrdil, že převod prací mezi pracovními balíčky byl proveden v souladu s příslušnými pravidly. Vzhledem k tomu, že odchylka v práci v rámci prvního pracovního programu byla menší (přibližně 12 %), nebylo zapotřebí dopisu od koordinátora projektu, který by odůvodňoval převod nebo změnu smlouvy. Tento postup byl použitelný pouze u odchylek přesahujících 20 %. Stěžovatel se domníval, že vzhledem k tomu, že pro takové drobné odchylky nebylo vyžadováno povolení Komise, měla Komise jednoduše analyzovat skutečnou práci vykonanou každým partnerem. Podle stěžovatele tak Komise neučinila. V důsledku toho někteří partneři nebyli placeni za práci, kterou dokončili, zatímco jiní partneři byli placeni za práci, kterou nikdy nevykonali.

30. Stěžovatel dále tvrdil, že úvodní připomínky ke čtyřem výstupům v rámci prvního pracovního programu, které byly Komisi předloženy dne 11. června 2001, jasně ukázaly, že všechny čtyři z nich vyrobil.

31. Komise měla za to, že:

„\[*\] v této fázi nebylo možné přijmout více nákladů, než jsou náklady sjednané ve smlouvě a relevantní pro WP1 \& amp; 2, neboť Komisi nebyla po dobu trvání smlouvy předložena žádná taková žádost o přesun rozpočtu. Je třeba jasně uvést, že v případě odchylky od rozpočtu příjemce o méně než 20 % není třeba provést dodatek, ale stále je zapotřebí předběžné oznámení, jak je vysvětleno v článku 22.5 přílohy II smlouvy, Všeobecné podmínky*" (dopis Komise ze dne 20. července 2005).

32. Komise rovněž připomněla, že v souladu s článkem 3 smlouvy[\[4\]](#_ftn4){#_ftnref4} musí financovat způsobilé náklady projektu do maximální výše stanovené ve smlouvě.

33. Stěžovatel ve svých připomínkách tvrdil, že se Komise úmyslně zdržela odkazování na zápisy z prvních projektových schůzek, například na zápisy ze zahajovací schůzky ze dne 14. ledna 2000. Tyto zápisy z jednání představovaly platný a právní nástroj pro informování Komise o odchylkách od plánovaných prací. Připuštěním existence tohoto dokumentu by Komise uznala, že byla plně informována o odchylce a o větším množství práce, kterou stěžovatel odvedl v rámci prvního pracovního programu. Zápisy ze zasedání, pravidelné zprávy o pokroku a výstupy přijaté Komisí byly dostatečné k tomu, aby Komisi informovaly o příslušných pracovních směnách. Komise však tuto dokumentaci řádně neanalyzovala. Špatně se tedy rozhodla zaplatit některým partnerům za práci, kterou nikdy nevykonali a nikdy o ni nepožádali, a nezaplatila stěžovateli za práci navíc, kterou vykonala a oprávněně požadovala v rámci WP1.

34. Na základě analýzy poskytnutých informací se veřejná ochránkyně práv domnívala, že jsou zapotřebí další informace týkající se tohoto aspektu stížnosti. Komise byla proto požádána, aby odpověděla na následující otázku:

*Mohla by se Komise vyjádřit k argumentům stěžovatele, že byla řádně informována (v souladu s čl. 22 odst. 5 obecných podmínek) o pracovních směnách v rámci první pracovní skupiny a o větší práci, kterou stěžovatel v tomto ohledu vykonal prostřednictvím zápisů ze zasedání, zpráv o pokroku, finančních dokumentů a plánu technologického provádění?*

35. Ve svém doplňujícím stanovisku Komise zopakovala, že v rozporu s čl. 22 odst. 5 obecných podmínek ji dodavatelé neinformovali o žádných odchylkách souvisejících s prací.

36. Stěžovatel ve svých dalších připomínkách odkázal na článek 4 obecných podmínek, který koordinátorovi ukládá povinnost předkládat pravidelné zprávy obsahující informace o pokroku prací, použitých zdrojích, odchylkách od harmonogramu a výsledcích. Komisi byly řádně předloženy zápisy ze zasedání, pravidelné zprávy o pokroku, finanční dokumentace a plán technologického provádění. Článek 4 stanoví, že „neobdrží-li*Komise připomínky, považují se výsledky projektu (...) za schválené do dvou měsíců od jejich obdržení".* Podle stěžovatele by Komise porušila své vlastní postupy, pokud by přijala závěrečný projektový dokument, tj. technologický prováděcí plán, aniž by přezkoumala práci, kterou provedl každý jednotlivý projektový partner. Komise přijala veškerou příslušnou projektovou dokumentaci, od zápisů ze zasedání až po plán technologického provádění.

37. Podle stěžovatele byl výklad článku 3 smlouvy ze strany Komise nesprávný, neboť maximální částka příspěvku Společenství v něm stanovená neodkazovala na jednotlivé pracovní balíčky, ale na smlouvu jako celek.

*Posouzení veřejného ochránce práv*

38. Veřejný ochránce práv úvodem konstatuje, že v souladu s čl. 22 odst. 5 obecných podmínek smlouvy jsou dodavatelé oprávněni mezi sebou převést rozpočet uvedený v tabulce orientačního rozpisu odhadovaných způsobilých nákladů za předpokladu, že: i) „informují*Komisi o těchto převodech po podpisu dohody potvrzující, že rozsah projektu a podmínky účasti (...) se zásadně nemění";* a že ii) „celkové*převedené částky nepřesahují 20 % částky přidělené příjemci v tabulce orientačního rozpisu odhadovaných způsobilých nákladů."*

39. V souladu s čl. 2 odst. 1 písm. g) obecných podmínek byl koordinátor pověřen administrativní koordinací projektu. Úkolem koordinátora bylo konkrétně informovat Komisi o „převodech*v rozpočtu uvedených v tabulce orientačního rozpisu odhadovaných způsobilých nákladů mezi zhotoviteli, dodavateli nebo poskytovateli a mezi kategoriemi provedených v souladu s čl. 22 odst. 5 této přílohy po oznámení dotčených osob."*

40. Podle čl. 2 odst. 2 písm. f) obecných podmínek měli dodavatelé „informovat*koordinátora převodů v rozpočtu uvedeném v tabulce o orientačním rozdělení odhadovaných způsobilých nákladů mezi nimi a mezi kategoriemi, jakmile tyto převody provedli v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 22 odst. 5"*obecných podmínek.

41. Veřejný ochránce práv pečlivě přezkoumal zápis ze schůze konané dne 14. ledna 2000, který obsahuje stručný popis práce, kterou měl stěžovatel provést v rámci pracovní skupiny č. 1. Podle tohoto zápisu musel stěžovatel „provést*externí analýzu (...) na makroúrovni v každé ze tří zemí"* a „provést*interní analýzu v každé zemi"*s pomocí jiných partnerů.

42. Podle seznamu výstupů, které mělo konsorcium vypracovat v rámci první pracovní skupiny, byl žadatel odpovědný pouze za „shrnutí*analýzy potřeb ve třech zemích, jichž se experiment týkal",* což byl jeden ze čtyř výstupů v rámci první pracovní skupiny. Dalšími třemi výstupy v rámci prvního pracovního programu byly analýzy potřeb, které měly být provedeny v dotčených třech zemích. Předpokládalo se, že provádění těchto analýz bude úkolem dalších partnerů projektu. Zdá se tedy, že stěžovatel v rámci prvního pracovního programu skutečně odvedl více práce, než se původně předpokládalo. Uvedený zápis však neobsahuje žádnou výslovnou zmínku o tom, že práce plánovaná jinými partnery projektu byla přerozdělena stěžovateli a že rozpočet měl být odpovídajícím způsobem upraven.

43. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že v úvodních poznámkách ke čtyřem výstupům v rámci prvního pracovního programu, o nichž stěžovatel tvrdí, že je předložil, nejsou obsaženy ani výslovné informace o odchylkách v oblasti práce mezi partnery v rámci prvního pracovního programu. Kromě toho není obsažena v popisu výsledků dosažených v plánu technického provádění. Stěžovatel tvrdil, že Komise byla o odchylkách souvisejících s prací řádně informována prostřednictvím finančních dokumentů, které Komise schválila a schválila. Stěžovatel však na podporu svého tvrzení neuvedl žádný konkrétní odkaz na konkrétní finanční dokument.

44. Zdá se tedy, že Komise nebyla koordinátorem projektu dostatečně informována o práci a změnách souvisejících s rozpočtem v rámci prvního pracovního programu, jak vyžaduje čl. 2 odst. 1 písm. g) a čl. 22 odst. 5 obecných podmínek. Kromě toho neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že stěžovatel písemně informoval koordinátora projektu o odchylkách v práci v rámci prvního pracovního programu a požádal o předání těchto informací Komisi, jak je stanoveno ve výše uvedeném čl. 2 odst. 2 písm. f) obecných podmínek.

45. Na základě výše uvedených úvah se veřejná ochránkyně práv domnívá, že názor stěžovatele, že Komise byla řádně informována o odchylkách souvisejících s prací v rámci prvního pracovního programu a že pracovní program 1 (výslovně nebo implicitně) schválil převod prací mezi pracovními balíčky projektu, nelze považovat za prokázaný.

46. Veřejná ochránkyně práv proto považuje závěr Komise ohledně toho, zda byla řádně informována o pracovních přesunech v rámci prvního pracovního programu mezi partnery, za opodstatněný. Za těchto okolností se rozhodnutí Komise vyplatit stěžovateli 100 % předpokládaných výdajů (35 500 EUR), nikoli však vyšší částku požadovanou stěžovatelem (45 300 EUR), jeví jako rovněž přiměřené.

### B. Týkající se pracovní skupiny 7

*Argumenty předložené veřejnému ochránci práv*

Pokud jde o načasování vykonané práce (bod 15 písm. a) výše)

47. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí Komise získat od něj zpět finanční prostředky bylo nesprávné, neboť nevzalo v úvahu, že příslušné náklady vznikly *dříve, než* bylo zřejmé, že demonstrační domy nebudou postaveny.

48. Postoj Komise lze shrnout následovně.

49. Na konci roku 2001 a na začátku roku 2002 bylo zřejmé, že stavební povolení pro budovy v lokalitě Spojeného království nebylo získáno. V červnu 2002 bylo zřejmé, že existuje řada problémů s francouzskými a finskými lokalitami; A co je nejdůležitější, práce na žádném z nich nezačala. Bylo zřejmé, že bez prodloužení smlouvy by práce nemohly být dokončeny ve lhůtě stanovené ve smlouvě[\[5\].](#_ftn5){#_ftnref5} Všichni dodavatelé věděli, že kladné rozhodnutí o prodloužení smlouvy ze strany Komise není jisté. Z koordinační schůzky konané dne 12. prosince 2002 bylo zřejmé, že nebyly provedeny žádné stavební práce.

50. Dne 28. ledna 2003 Komise souhlasila s podporou žádosti o prodloužení pod podmínkou, že administrativní problémy spojené s výstavbou všech lokalit (ve Spojeném království, Francii a Finsku) budou rychle vyřešeny. Bylo zřejmé, že práce stanovené ve smlouvě by bez dotčeného prodloužení nemohly být dokončeny. V té době nemělo smysl provádět žádné práce na projektu, dokud nebyla formálně přijata změna smlouvy týkající se prodloužení. Stěžovatel však pokračoval v provádění některých prací. Podle názoru Komise vznikly náklady uváděné žadatelem v souvislosti s těmito pracemi poté, co bylo zřejmé, že demonstrační domy nebudou postaveny. Vzhledem k této skutečnosti nebylo možné provést průzkumy obyvatel budov[\[6\];](#_ftn6){#_ftnref6} Bylo proto zbytečné pokračovat v práci na jejich přípravě. V důsledku toho zaslala Komise dne 5. června 2003 dopis před ukončením smlouvy. Komise v této souvislosti poznamenala, že nemá smysl dokončit výstup, který by neměl požadovaný dopad, pouze aby bylo zajištěno, že bude dosaženo maximálního příspěvku Společenství. Komise proto nemohla nést odpovědnost za rozhodnutí stěžovatele pokračovat v opatřeních, která by nikam nevedla. V říjnu 2003 Komise informovala dodavatele, že smlouva byla ukončena. Dále uvedla, že ji stěžovatel před předložením závěrečné zprávy neinformoval o žádné probíhající práci.

51. Na základě výše uvedených skutečností dospěla Komise k závěru, že tato část prvního tvrzení stěžovatele je neopodstatněná.

52. Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl následující argumenty.

53. Stěžovatel nemohl Komisi informovat o žádné probíhající práci až do předložení závěrečné zprávy, neboť v souladu s články 2 a 4 obecných podmínek bylo úlohou koordinátora projektu předat Komisi veškeré dokumenty a korespondenci související s projektem. Stěžovatel by proto porušil smlouvu a příslušné postupy, pokud by Komisi informoval o jakékoli probíhající práci.

54. V odpovědi na připomínku Komise, že po problémech s realizací projektu měl stěžovatel vědět, že je vysoce nepravděpodobné, že práce budou pokračovat nebo dokončeny, stěžovatel uvedl, že Komise "neporadila*konsorciu, ani mu nenaznačila, aby v polovině roku 2002 zastavilo jakoukoli práci.* " Naopak, v lednu 2003 Komise konsorciu doporučila, aby požádalo o prodloužení o devět měsíců, a "ani*v tomto okamžiku Komise nenavrhla pozastavení všech prací na projektu".* Formální oznámení o odstoupení od smlouvy bylo vydáno dne 15. října 2003. Stěžovatel se na základě vlastního rozhodnutí rozhodl ukončit svou práci na projektu dne 24. února 2003, tedy šest měsíců před oficiálním zrušením projektu.

55. Po analýze poskytnutých informací se veřejná ochránkyně práv domnívala, že je třeba provést další šetření týkající se tohoto aspektu stížnosti. Za tímto účelem požádal Komisi, aby se vyjádřila k následující otázce.

*Vzhledem k tomu, že se zdá, že Komise souhlasila s podporou žádosti o prodloužení projektu dne 28. ledna 2003 a že stěžovatel tvrdí, že na projektu přestal pracovat dne 24. února 2003 z vlastního podnětu, mohla by Komise upřesnit, kdy přesně měl stěžovatel vědět, že projekt nebude realizován, a měl tedy na něm přestat pracovat?*

56. Ve své odpovědi Komise zopakovala, že ve svém dopise ze dne 28. ledna 2003 skutečně podpořila žádost o rozšíření smlouvy. To však bylo podmíněno tím, že stávající administrativní problémy budou rychle vyřešeny. Vzhledem k tomu, že tato podmínka nebyla splněna, prodloužení nebylo poskytnuto a smlouva byla ukončena. Komise zopakovala svůj názor, že stěžovatel věděl, že podmínky pro zahájení prací na příslušných lokalitách nebyly splněny. Ve dnech 7. a 8. března 2002 se stěžovatel zúčastnil koordinační schůzky, na níž, jak je uvedeno v příslušném zápisu, byly tyto problémy již známy. Dne 10. června 2002 stěžovatel spolu se všemi ostatními dodavateli věděl, že pravděpodobnost prodloužení smlouvy je velmi nízká. Všichni ostatní dodavatelé jednali obezřetně a v té době ukončili práci na projektu, s výjimkou některých úkolů v oblasti koordinace a řízení smluv, které nesouvisely se stěžovatelem. Komise dále zdůraznila, že v prosinci 2002 bylo zřejmé, že stěžovatel nedokončil žádné jiné práce než přípravné úkoly, které Komise přijala a zaplatila. V lednu 2003 bylo stále jasné, že nemá smysl provádět žádné práce, dokud nebudou vyřešeny problémy týkající se správních povolení pro všechna staveniště. Stěžovatel tedy tvrdil, že práci odvedl v době, kdy to nebylo rozumné.

57. Stěžovatel ve svých dalších připomínkách uvedl, že Komise nevysvětlila, proč projekt v roce 2001 neukončila a proč jej nadále financovala po další dva roky. Stěžovatel zdůraznil, že není zpochybňováno, že Komise ukončila smlouvu až v říjnu 2003, a nikoli dříve, tj. v roce 2001 nebo 2002.

58. Stěžovatel odkázal na čl. 7 odst. 6 všeobecných podmínek, který stanoví, že „hlavní*dodavatelé přijmou vhodná opatření ke zrušení nebo snížení svých závazků poté, co obdrží dopis Komise, v němž je informuje o ukončení smlouvy (...)".* Oznámení o zrušení smlouvy bylo ze dne 15. října 2003. Stěžovatel na projektu přestal pracovat v únoru 2003.

59. Stěžovatel dále nesouhlasil s tvrzením Komise, že "všichni*ostatní dodavatelé zastavili práci již 10. června 2002".* Podle jejího názoru nebylo dne 10. června 2002 požádáno o prodloužení smlouvy, ani Komise v roce 2002 nenaznačila možné ukončení smlouvy z technických důvodů. Kromě toho nebylo přijato žádné rozhodnutí Komise ze dne 10. června 2002. V tento den se konalo pravidelné výroční zasedání konsorcia, na němž partneři diskutovali o problémech týkajících se lokality ve Spojeném království. Žádost o prodloužení projektu byla podána v únoru 2003 po schůzce v prostorách Komise v Bruselu, která se konala v lednu 2003. Podle stěžovatele se jednalo o okamžik, kdy partneři projektu zmrazili činnosti související se stavbami. V té době již stěžovatel dokončil svou vlastní práci a čekal na rozhodnutí Komise.

Pokud jde o skutečné a odhadované náklady (bod 15 písm. b) výše)

60. Stěžovatel tvrdil, že všechny jeho náklady související s projektem byly skutečnými náklady a že Komise měla v souladu se svými vlastními pravidly stěžovateli tyto výdaje uhradit.

61. Komise vysvětlila, že může financovat pouze způsobilé náklady projektu. Ty byly definovány v článcích 22 a 23 obecných podmínek. Aby byly způsobilé, musely být náklady pro projekt "nezbytné". Komise poukázala na to, že náhrada nákladů není v žádném případě automatickým uplatněním úhrady nákladů, které jsou požadovány. Pověřený technický pracovník musí vždy posoudit nezbytnost nákladů vzniklých při provádění projektu. Podle Komise by „přijetí*odlišného přístupu bylo v rozporu se zásadou řádného finančního řízení v tom smyslu, že by Komise musela uznat a uhradit veškeré skutečné náklady, tj. veškeré náklady, které dodavatel údajně vynaložil."*

62. Komise měla za to, že náklady uváděné stěžovatelem jsou pouhým prohlášením o čase, který stěžovatel přidělil na provedení úkolů, a že stěžovatel "neprokázal*uváděné skutečné náklady".* Nebylo možné kladně ověřit správnost tvrzení, ale existovaly dva prvky, které Komisi umožnily předpokládat, že tvrzení bylo přehnané. Jednalo se o následující: i) pracovní balíček předpokládal dokončení mnohem většího počtu úkolů pro stejný rozpočet a většina úkolů nebyla nikdy provedena; a ii) při srovnání kvality předložených dotazníků s dotazníky předloženými v jiných podobných případech se ukázalo, že žadatel potřeboval na jejich vypracování velmi málo času.

63. Jak je uvedeno v bodě 13 výše, Komise se rozhodla přijmout 20 % (9 200 EUR) předpokládaných výdajů v rámci sedmého pracovního programu (46 000 EUR) v *dobré víře, „za*předpokladu",** že stěžovatel mohl strávit příslušnou dobu plánováním opatření, které následně neprovedl.

64. Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl následující argumenty.

65. Všechny její náklady byly "nezbytné"pro projekt v průběhu let 2000, 2001, 2002 a do 24. února 2003. Technický pracovník pověřený projektem nevznesl jedinou připomínku k výsledkům nebo finančním nárokům v letech 2000, 2001 nebo 2002 a skutečnost, že stěžovatel nemohl dokončit svou práci v roce 2003, neměla nic společného s jeho úlohou v projektu, ale souvisela pouze se skutečností, že ostatní partneři demonstrační domy nepostavili.

66. Stěžovatel poukázal na to, že se Komise dopustila formální chyby, když uvedla, že stěžovatel za sedmou pracovní skupinu požadoval 46 000 EUR. Tvrdila, že z toho jasně vyplývá, že Komise řádně neanalyzovala finanční dokumenty. Částka požadovaná stěžovatelem za 7. pracovní skupinu ve skutečnosti činila 21 150 EUR; tato faktická chyba vážně narušila důvěryhodnost jakéhokoli výpočtu provedeného Komisí ve vztahu k přijatým nákladům a žádostem o úhradu. Stěžovatel se domníval, že provedl přibližně 49 % práce, kterou měl provést v rámci sedmé pracovní skupiny, neboť podle jeho názoru trvá vypracování sociologických průzkumů obecně přinejmenším stejně dlouho jako následná srovnávací analýza údajů. Podle práce plánované v rámci sedmého pracovního programu měli provádění průzkumů a vnitrostátní analýzy provádět jiní partneři. Stěžovatel musel, ale nemohl z důvodů, které nemohl ovlivnit, provést srovnávací analýzu údajů poté, co ostatní partneři dokončili výše uvedené vnitrostátní zprávy. Závěr Komise přijmout pouze 20 % předpokládaných výdajů byl proto podle názoru stěžovatele zcela svévolný.

67. Stěžovatel dále poznamenal, že Komise nepředložila žádný důkaz o tom, že její výpočty schválených nákladů a částek, které mají být proplaceny, byly založeny spíše na "skutečných"než "odhadovaných"nákladech. Komise například připustila, že stěžovatel se musel účastnit schůzek s jinými dodavateli a musel strávit určité dny cestováním, ale neuvedla žádné číselné údaje týkající se těchto výdajů a způsobu jejich výpočtu *ve vztahu k* přijaté částce 9 200 EUR. Je třeba uznat, že tyto cestovní náklady byly skutečné a byly řádně zaznamenány ve finančních účtech Komise. Žadatel proto zopakoval, že Komise měla uznat příslušné náklady, které jí vznikly v souvislosti s výstupy, cestovními výdaji a nepřímými náklady (režijními náklady).

68. Stěžovatel důrazně nesouhlasil se závěrem Komise, že neexistuje žádný způsob, jak kladně ověřit správnost tvrzení, a uvedl, že článek 25 obecných podmínek jasně vysvětluje, jak mělo být stanoveno odůvodnění nákladů.

69. Na základě analýzy poskytnutých informací dospěla veřejná ochránkyně práv k názoru, že v souvislosti s touto částí stížnosti se jeví jako nezbytné provést další šetření. Požádal proto Komisi, aby odpověděla na následující otázky:

*Stěžovatel ve svých připomínkách nesouhlasil se stanoviskem Komise, že „neexistuje žádný způsob, jak pozitivně ověřit správnost tvrzení", které předložila. Mohla by se k tomu Komise, prosím, vyjádřit?*

*Mohla by se Komise rovněž vyjádřit k připomínce stěžovatele, že se Komise dopustila formální chyby, pokud jde o částku požadovanou stěžovatelem? Mohla by se Komise v této souvislosti vyjádřit k nesrovnalostem mezi údaji poskytnutými žadatelem a údaji Komise?*

70. Ve svém dalším stanovisku Komise uvedla, že finanční nárok stěžovatele sestával z prohlášení o tom, kolik člověkohodin žadatel na projekt vynaložil. Komise mohla toto tvrzení zkontrolovat pouze *ex post.* Většina požadované práce vycházela z pracovní doby stěžovatele a nebyly k dispozici žádné ověřené pracovní výkazy, faktury ani jiné prvky, na jejichž základě by Komise mohla ověřit skutečné výdaje. Komise proto mohla vyhodnocovat uváděnou pracovní zátěž pouze na základě předložené práce a na základě odhadů obsažených v pracovním programu smlouvy.

71. Pokud jde o práci tvrzenou žadatelem, Komise uvedla, že z dotazníku předloženého žadatelem vyplynulo, že všechny otázky, které vypracoval, byly obecné kromě jedné (otázka 003). Přidaná hodnota práce měla spočívat ve výkladu dotazníků, jakmile byly obdrženy všechny odpovědi. Dotazníky samozřejmě nikdo nevyplňoval, protože nebyl nikdo, kdo by je obdržel. Nemělo tedy smysl požadovat za to výdaje související s prací. Tvrzení o 423 člověkohodinách bylo podle názoru Komise zcela nepřijatelné.

72. Pokud jde o výpočty, Komise tvrdila, že se nedopustila žádné formální chyby, neboť souhlasila s tím, že stěžovateli vyplatí paušální částku za přípravné úkoly provedené v rámci sedmé pracovní skupiny. Pokud jde o zbytek práce, neexistoval žádný důkaz, že byla splněna.

73. Ve svých dalších připomínkách žadatel zopakoval, že Komise při hodnocení práce provedené v rámci projektu nepoužila skutečné náklady, ale místo toho vycházela z odhadů. Nebylo jasné, jak mohla Komise odhadnout, že práce stěžovatele odpovídá 20 % hodnoty 7. pracovního programu, aniž by zohlednila ověřené pracovní výkazy.

74. Stěžovatel dále odkázal na články 23 a 25 obecných podmínek, které stanoví povinnosti dodavatelů a způsob, jakým by Komise měla vykonávat svou kontrolu.

Článek 23 odst. 1 písm. a) zní takto:

„Veškerá*pracovní doba započtená do smlouvy musí být zaznamenána po celou dobu trvání projektu, nebo v případě koordinátora nejpozději dva měsíce po skončení trvání projektu, a musí být potvrzena nejméně jednou měsíčně osobou odpovědnou za práci určenou dodavatelem (...) nebo řádně pověřeným odpovědným finančním úředníkem dodavatele."*

Článek 25 zní takto:

„Způsobilé*náklady se proplácejí, pokud je dodavatel odůvodní. Za tímto účelem vede dodavatel pravidelně a v souladu s běžnými účetními zvyklostmi státu, v němž je usazen, účetnictví projektu a příslušnou dokumentaci, která podporuje a odůvodňuje zejména náklady a čas uvedené v jeho výkazech. Tato dokumentace musí být přesná, úplná a účinná."*

75. Stěžovatel důrazně nesouhlasil se závěrem Komise, že nemá ověřené pracovní výkazy. Tvrdila, že její pracovní výkazy byly v souladu s pravidly Komise ověřeny osobou odpovědnou za práci a řádně pověřeným finančním úředníkem. Stěžovatel trval na tom, že plně plní své smluvní povinnosti, a vedl ověřené pracovní výkazy, které mohla Komise kdykoli během projektu a po jeho skončení ověřit. Stěžovatel dále poznamenal, že se Komise rozhodla neověřovat ověřené pracovní výkazy projektových partnerů. Komise to odmítla, i když o to stěžovatel výslovně požádal v roce 2005. Komise se proto rozhodla založit své rozhodnutí na odhadech, bez jasných pravidel a bez řádného a včasného vzájemného hodnocení. Nezohlednila ani zvláštní cestovní náklady na projektové schůzky, které byly doloženy letenkami a vlakovými jízdenkami. Celkový odhad Komise byl rychlým řešením, které ve skutečnosti penalizovalo nejmenšího partnera v konsorciu, tj. stěžovatele, a to jak v absolutním, tak v relativním vyjádření.

76. Podle stěžovatele Komise potvrdila, že pracovní zátěž může hodnotit pouze na základě výstupů a odhadů obsažených v pracovním programu dodavatele. Komise proto potvrdila, že použila spíše odhadované náklady než skutečné náklady vzniklé během provádění projektu. Skutečné náklady však byly jediným právním základem pro přijetí nákladů Komisí[\[7\].](#_ftn7){#_ftnref7} Hlavním důvodem tohoto žalobního důvodu bylo neuplatnění pravidel týkajících se skutečných nákladů ze strany Komise.

77. Podle názoru stěžovatele se Komise ve svém původním stanovisku ke stížnosti dopustila faktické chyby tím, že potvrdila, že stěžovatel požadoval 46 000 EUR pro 7. pracovní skupinu a že tato částka byla „vyšší*než celková částka předpokládaná pro případ, že by byla provedena celá práce".* Ve svém dalším stanovisku Komise nevysvětlila své předchozí chyby ve výpočtu.

78. Práce vykonaná stěžovatelem v rámci sedmé*pracovní skupiny nebyla ve lhůtě stanovené postupy Komise „vzájemně posouzena".* Pět let po uzavření projektu se Komise pokusila zahájit diskusi o kvalitě práce stěžovatele, tj. o konkrétních otázkách z dotazníku vypracovaného stěžovatelem v rámci pracovní skupiny 7. Pokud měla Komise obavy ohledně obsahu dotazníku, měla 60 dnů na jeho vyjádření, a nikoli pět let. Během těchto 60 dnů mohla Komise odmítnout metodickou práci v rámci sedmé pracovní skupiny, ale neučinila tak.

*Posouzení veřejného ochránce práv*

79. Veřejný ochránce práv úvodem konstatuje, že v souladu s čl. 7 odst. 1 písm.*a) obecných podmínek může Komise vypovědět smlouvu „ze závažných technických nebo hospodářských důvodů, které mají podstatný vliv na projekt (...)"* V tomto případě, jak vyplývá ze znění čl. 7 odst. 6 obecných podmínek, finanční příspěvek Společenství pokrývá „způsobilé*náklady související s výstupy projektu schválenými Komisí"* a „způsobilé*náklady následně vzniklé v dobré víře"*přede dnem ukončení smlouvy.

80. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že v důsledku ukončení smlouvy nebyly v rámci pracovní skupiny 7 dokončeny žádné výstupy. Důvodem bylo, že demonstrační domy nebyly postaveny. V důsledku toho v nich nebydleli žádní obyvatelé, a proto nemohly být provedeny žádné sociologické průzkumy[\[8\]](#_ftn8){#_ftnref8}. V souladu s výše uvedeným čl. 7 odst. 6 by se veřejný ochránce práv měl snažit určit, zda při pokračování v práci na projektu mezi červnem 2002 a únorem 2003 byly náklady vzniklé stěžovateli vynaloženy v "dobré*víře"* a zda byly "způsobilé"pro projekt.

K otázce dobré víry

81. Komise tvrdila, že partneři, kteří jednali v dobré víře, ukončili svou práci na projektu již v červnu 2002 po schůzce konsorcia, která se konala dne 10. června 2002. Stěžovatel nesouhlasil a poznamenal, že partneři ve skutečnosti pokračovali v práci nejméně do února 2003, kdy byla podána žádost o prodloužení projektu. Stěžovatel zdůraznil, že svou práci na projektu ukončil dne 24. února 2003, a že tedy veškeré jeho náklady vznikly před formálním zrušením projektu Komisí.

82. Veřejný ochránce práv se domnívá, že v souladu s čl. 7 odst. 6 obecných podmínek (viz bod 58 výše) skutečně neexistovala žádná formální povinnost projektových partnerů, včetně stěžovatele, ukončit práci na projektu před jeho formálním zrušením (15. října 2003), kterému předcházel dopis Komise o předběžném ukončení (5. června 2003).

83. Veřejná ochránkyně práv však pečlivě analyzovala zápisy ze schůzek partnerů projektu a poznamenává, že na schůzce konané dne 10. června 2002 bylo jasné, že "projekt**opět nezískal* územní schválení"* pro lokalitu ve Spojeném království a že proti rozhodnutí o zamítnutí územního rozhodnutí bude podáno odvolání. Odvolací řízení mělo trvat několik měsíců a partner ze Spojeného království si vyhradil právo od projektu odstoupit, pokud by odvolání nebylo úspěšné. Byla zvážena možnost požádat o prodloužení smlouvy z důvodu potíží s lokalitou Spojeného království. Bylo však konstatováno, že žádost o prodloužení smlouvy je "velmi*zdlouhavý postup a není jisté, zda bude úspěšný".* Pokud jde o výstavbu francouzských a finských lokalit, závěrem bylo, že rozšíření "není*povinné, ale mohlo by pro ně být dechem".* Partneři se v zásadě dohodli, že požádají o prodloužení smlouvy, ale rozhodli se vyčkat 6 měsíců, než přijmou oficiální rozhodnutí. Žadatel uvedl, že prodloužení o 6--9 měsíců by bylo lepší než prodloužení o 12 měsíců.

84. V zápisu ze zasedání konaného dne 12. prosince 2002 bylo konstatováno, že "se**nyní očekává* prodloužení o devět měsíců"*jak pro francouzské, tak pro finské lokality a že je zapotřebí prodloužení o 12 měsíců pro lokalitu ve Spojeném království. Partneři projektu se rozhodli setkat se s Komisí, aby projednali možné prodloužení kontaktu. Na příští schůzce, která se konala dne 28. ledna 2003, bylo formálně dohodnuto, že Komise požádá o prodloužení lhůty.

85. Prodloužení smlouvy Komisí, o kterém se diskutovalo již v červnu 2002, však nebylo zdaleka jisté. Veřejná ochránkyně práv je proto toho názoru, že partneři projektu měli být před vznikem dalších výdajů na projekt opatrní, protože jeho úspěšné dokončení již nebylo jisté. Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že velká část další práce stěžovatele zřejmě závisela na výstavbě demonstračních domů a že na žádném z těchto míst nebyla zahájena žádná výstavba. Stěžovatel správně tvrdil, že v té době, tedy v polovině roku 2002, neprobíhala žádná diskuse o zrušení projektu, k němuž došlo až v říjnu 2003. Úspěšná realizace projektu však byla jednoznačně pochybná již v červnu 2002. Stěžovatel proto měl pečlivě zvážit, zda je skutečně smysluplné provést další práci, s přihlédnutím k možnosti, že problémy nebudou vyřešeny a že projekt nebude realizován.

86. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že není třeba rozhodovat o tom, zda je návrh Komise, že stěžovatel nejednal v dobré víře, když pokračoval ve své práci po druhé polovině roku 2002, opodstatněný, či nikoli. Nezdá se, že by Komise odmítla veškeré náklady vzniklé stěžovateli po polovině roku 2002. Místo toho přijala část nákladů, které žadatel vykázal. Otázka, zda byl přístup použitý při výpočtu částky, která má být přijata, správný, je rozebrána níže (viz body 87 a násl.).

Ohledně způsobilosti nákladů

87. Z výše uvedených argumentů veřejná ochránkyně práv chápe, že jednou z hlavních otázek sporných v tomto případě je, zda Komise byla schopna založit své rozhodnutí na srovnání mezi plánovanou prací a prací skutečně provedenou stěžovatelem v rámci WP7 a akceptovat pouze část vykázaných nákladů, nebo zda musela provést podrobný audit práce stěžovatele.

88. Jak bylo uvedeno v bodě 22 výše, veřejný ochránce práv se domnívá, že rozsah přezkumu, který může provést ve smluvních případech, je nutně omezený. Bude se tedy snažit pouze ověřit, zda Komise poskytla soudržný a přiměřený popis svého postoje.

89. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že rozhodnutí Komise přijmout část výdajů vykázaných stěžovatelem na základě srovnání dokončených a plánovaných prací bylo učiněno v době, kdy bylo zřejmé, že realizace projektu selhala. Je rovněž zřejmé, že v rámci sedmého pracovního programu nebyly vypracovány žádné výstupy a že byly provedeny pouze některé přípravné práce. Komise souhlasila s úhradou výše uvedených přípravných prací, přestože práce v rámci uvedeného pracovního programu zjevně nebyly dokončeny. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že rozhodnutí Komise nahradit stěžovateli jeho přípravné práce v rámci sedmé pracovní skupiny (tj. vypracování dotazníků) tím, že provede celkové posouzení provedené práce *ve vztahu k plánované práci,* bylo legitimní.

90. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že práce nemohly být dokončeny, protože ostatní dodavatelé domy nepostavili, veřejný ochránce práv konstatuje, že v souladu s čl. 6 odst. 3 obecných podmínek nemůže být Společenství činěno odpovědným za jednání nebo opomenutí, kterých se dopustili dodavatelé podílející se na provádění dotyčné zakázky[\[9\].](#_ftn9){#_ftnref9}

91. Pokud jde o skutečnou přijatou částku, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise dospěla k závěru, že tvrzení o 423 člověkohodinách na vypracování dotazníků nebylo odůvodněné. Měla za to, že může přijmout pouze 20 % celkové částky předpokládané v rámci sedmého pracovního programu (včetně režijních nákladů a cestovních výdajů). Stěžovatel nesouhlasil s výše uvedeným závěrem a dospěl k názoru, že práce, kterou vykonal v rámci sedmého pracovního programu, činila přibližně 49 %[\[10\]](#_ftn10){#_ftnref10}. Požadovala, aby jí byly proplaceny odděleně její cestovní výdaje a výdaje na pobyt.

92. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se strany neshodly na tom, jaké procento výdajů, které stěžovatel požadoval, měla Komise přijmout. S ohledem na argumenty předložené Komisí k odůvodnění jejího rozhodnutí přijmout pouze 20 % (9200 EUR) celkové částky předpokládané v rámci sedmé pracovní skupiny se však veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise předložila přiměřený a soudržný popis svého přístupu.

93. Na základě výše uvedených úvah se veřejný ochránce práv domnívá, že první tvrzení stěžovatele, a sice že se Komise nesprávně rozhodla získat zpět finanční prostředky vyplacené stěžovateli, nebylo prokázáno.

### C. K druhému tvrzení stěžovatele

94. Stěžovatel tvrdil, že mu Komise zpočátku neposkytla úplné informace o možných opravných prostředcích. Komise informovala stěžovatele, že může věc předložit Soudu prvního stupně. Komise uznala, že nezmínila možnost podat stížnost evropskému veřejnému ochránci práv, a souhlasila s tím, že ve svých informacích o opravných prostředcích mohla být úplnější.

95. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že je spokojen s uznáním Komise, že nezmínila možnost podat stížnost evropskému veřejnému ochránci práv.

*Posouzení veřejného ochránce práv*

96. Vzhledem k tomu, že Komise uznala, že nezahrnula možnost podat stížnost evropskému veřejnému ochránci práv jako jeden z prostředků nápravy, které má stěžovatel k dispozici, a vzhledem k tomu, že stěžovatel vyjádřil spokojenost s tím, že Komise toto opomenutí uznala, je veřejný ochránce práv toho názoru, že v souvislosti s tímto aspektem stížnosti nejsou nutná žádná další šetření.

### D. Pokud jde o tvrzení stěžovatele

97. Komise setrvala na svém stanovisku, pokud jde o rozhodnutí o navrácení.

98. Stěžovatel trval na svém tvrzení a požádal veřejného ochránce práv, aby požádal Komisi o vyplacení čistého zůstatku ve výši 44 984,18 EUR v jeho prospěch.

*Posouzení veřejného ochránce práv*

99. S ohledem na závěry uvedené v bodech 46 a 93 výše musí být tvrzení stěžovatele zamítnuto.

### E. Závěry

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti nedošlo ze strany Komise k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o první tvrzení stěžovatele a související tvrzení. Pokud jde o druhé tvrzení stěžovatele, nejsou žádná další šetření oprávněná.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 15. prosince 2008.

*** ** * ** ***

[\[1\]](#_ftnref1){#_ftn1} Tento dopis je ze dne 2. září 2005, ale byl zaslán až dne 5. září 2005.

[\[2\]](#_ftnref2){#_ftn2} Evropský kodex řádné správní praxe je k dispozici na internetových stránkách evropského veřejného ochránce práv: [http://www.ombudsman.europa.eu](/).

[\[3\]](#_ftnref3){#_ftn3} Částka uvedená stěžovatelem, tj. 36 250,74 EUR, se mírně liší od částky, kterou Komise zřejmě získala zpět, tj. 36 250,54 EUR.

[\[4\]](#_ftnref4){#_ftn4} Článek 3 odst. 2 smlouvy zní takto:

„Společenství financuje způsobilé náklady projektu v souladu s tabulkou orientačního rozpisu odhadovaných způsobilých nákladů, který následuje po podpisu této smlouvy, do maximální výše 600 000,00 EUR (šest set tisíc EUR)."

[\[5\]](#_ftnref5){#_ftn5} Doba trvání smlouvy měla být 48 měsíců, počínaje 1. lednem 2000.

[\[6\]](#_ftnref6){#_ftn6} Cílem průzkumů bylo zhodnotit a *posteriori* vhodnost obydlí a míru spokojenosti jejich nájemníků či vlastníků. Za tímto účelem bylo nutné vytvořit rámec pro pohovory (sestávající ze tří následných pohovorů), který by byl společný pro všechny tři země, a poté jej přizpůsobit každé zemi.

[\[7\]](#_ftnref7){#_ftn7} Odkaz na „skutečné*náklady"*je uveden v článku 23 (přímé náklady) a článku 24 (nepřímé náklady) všeobecných podmínek. Způsobilými náklady byly náklady definované ve dvou výše uvedených článcích, které jsou rovněž v souladu s obecnými zásadami způsobilých nákladů stanovenými v článku 22 obecných podmínek.

[\[8\]](#_ftnref8){#_ftn8} Podle podrobného popisu projektu musely být v rámci WP7 vytvořeny tři výstupy (L19, L20 a L21). Tyto výstupy byly průzkumy, které měly být provedeny ve třech různých zemích.

[\[9\]](#_ftnref9){#_ftn9} Článek 6 odst. 3 smlouvy zní takto: „Společenství*nemůže být činěno odpovědným za jednání a opomenutí, kterých se dopustili dodavatelé plnící tuto smlouvu (...)"*

[\[10\]](#_ftnref10){#_ftn10} Jak je uvedeno v dopise stěžovatele ze dne 20. května 2005.