ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Žadatel je zástupcem X, obchodního sdružení, které jednalo jménem jednoho ze svých členů, společnosti Y. Oba jsou usazeni v zemi A. Podle informací předložených žadatelem společnost Y vyrábí, prodává a vyváží vejce jak pro lidskou spotřebu, tak pro výrobu potravin. V září 2005 onemocněla salmonelou jedna rodina ze země B. Tvrdili, že to bylo způsobeno jejich spotřebou majonézy, která byla vyrobena místním producentem s použitím vajec od společnosti Y. Následná šetření byla zahájena jak orgány pro bezpečnost potravin A, tak B. V důsledku těchto šetření byla výroba a vývoz výrobků z Y pozastavena. Dne 26. září 2005 však Úřad pro bezpečnost potravin společnosti A dospěl k závěru, že původ ohniska není produktem společnosti Y. Tato společnost sama rovněž provedla řadu kontrol, což vedlo ke stejnému závěru. V říjnu 2005 došlo k podobnému incidentu v B a v důsledku toho byl zaveden nový zdravotní poplach ze strany orgánů A i B. Na konci října orgány společnosti A potvrdily, že zdravotní podmínky společnosti Y jsou přiměřené a že se nezdá, že by její produkty měly zdravotní problémy. Orgány společnosti A následně kontaktovaly své protějšky v B a předaly jim řadu vědeckých analýz, které podle všeho ukázaly, že výrobky společnosti Y nepředstavují žádnou hrozbu pro lidské zdraví. Bez ohledu na tyto informace nebylo zdravotní varování před jeho výrobky v části B zrušeno.

2.         Dne 25. ledna 2006 předložila X Evropské komisi dvě stížnosti, v nichž tvrdila, že způsob, jakým orgány A i B vyřídily údajné stížnosti na zdraví podané proti Y, byl nesprávný. Dne 4. prosince 2006 útvary Komise informovaly stěžovatele, že v souvislosti s těmito případy nemají v úmyslu zahájit řízení o nesplnění povinnosti, a navrhly je uzavřít.

PŘEDMĚT DOTAZU

3.         S ohledem na stanovisko Komise podal stěžovatel dne 25. května 2007 veřejnému ochránci práv stížnost, v níž tvrdil, že Komise jeho dvě stížnosti řádně nevyřídila ani situaci uspokojivě nevyšetřila. Obdobně stěžovatel uvedl, že Komise vyvinula nepřiměřený tlak na odpovědné orgány společnosti A, aby jim zabránila v zasahování do této záležitosti.

4.         Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv předložil následující tvrzení a tvrzení:

Tvrzení:

Komise se jeho stížnostmi řádně nezabývala.

Na podporu tohoto tvrzení žadatel tvrdil, že Komise:

a) ignoroval dokumenty předložené společností X, zejména ty, které se týkají souladu společnosti Y s příslušnými hygienickými normami uvedenými v části A;

b) nekontaktoval orgány B;

c) včas neinformoval stěžovatele o vývoji případu;

d) nepožádal o intervenci útvarů odpovědných za uplatňování nařízení (ES) č. 178/2002 o bezpečnosti potravin; a

e) zabránila Agentuře pro bezpečnost potravin ve věci A, aby v této věci zasáhla.

Nárok:

Komise by měla přehodnotit svůj postoj k jeho stížnostem.

Šetření

5.         Dopisem ze dne 30. července 2007 zahájil veřejný ochránce práv šetření týkající se obvinění a tvrzení stěžovatele a požádal Komisi, aby do 30. listopadu 2007 předložila své stanovisko. Komise předložila své stanovisko v angličtině dne 11. prosince 2007. Dne 21. prosince 2007 byl stěžovateli zaslán překlad do jazyka A, který zaslal své připomínky ke stanovisku Komise dne 19. února 2008.

Ombudsmanova analýza a závěry

A. K údajnému nesprávnému vyřizování stížností 2006/4171 a 2006/4172 Komisí

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

6.         Ve své odpovědi ze dne 11. prosince 2007 měla Komise za to, že s dotyčnými spisy týkajícími se stížnosti bylo řádně nakládáno a že stěžovatel byl o svém šetření pravidelně informován.

7.         Komise odkázala na své formální vyřizování stížností společnosti X a na své kontakty se stěžovatelem. Dne 16. ledna 2006 byly původní stížnosti zaslány generálnímu ředitelství pro podniky (GŘ ENTR), které je následně dne 31. ledna 2006 předalo generálnímu ředitelství pro zemědělství (GŘ AGRI) a v březnu 2006 generálnímu ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele (GŘ SANCO). Stížnosti byly zaregistrovány dne 10. února 2006. Dne 17. února 2006 informovalo GŘ AGRI stěžovatele o předání jeho stížností GŘ ENTR. Na žádost stěžovatele adresovanou GŘ SANCO se dne 14. března 2006 uskutečnila schůzka. Komise ke svému stanovisku připojila kopie všech svých výměn se stěžovatelem.

8.         Dne 4. prosince 2006 informovalo GŘ SANCO stěžovatele, že vzhledem k tomu, že není možné prokázat porušení unijního práva, jeho útvary navrhnou Komisi, aby obě stížnosti uzavřela. Byla mu poskytnuta standardní lhůta čtyř týdnů, aby poskytl jakékoli nové informace prokazující, že skutečně došlo k porušení unijního práva. Dopisem ze dne 19. prosince 2006, který byl uznán dne 8. ledna 2007, předložil stěžovatel ve stanovené lhůtě nové důkazy. V důsledku toho nebyl spis o protiprávním jednání uzavřen, což poskytlo čas na přezkoumání nových skutečností. V červenci 2007 však byl stěžovatel po posouzení nových prvků informován, že útvary Komise navrhnou uzavření spisu.

9.         Pokud jde o věc samou, Komise nejprve popsala skutkové okolnosti a právní postavení, které zaujaly její útvary. Vysvětlila, že společnost B na konci roku 2005 odmítla dovoz vajec z oblasti A z důvodu několika případů otravy salmonelou, které podle orgánů oblasti B způsobila konkrétní šarže vajec pocházejících z oblasti Y. Orgány oblasti B proto spustily systém včasné výměny informací pro potraviny a krmiva (RASFF). Společnost Y se následně obrátila na společnost X, která zaslala Komisi stížnost na orgány A i B. Společnost X tvrdila, že vzhledem k tomu, že toto konkrétní odvětví dosud není na úrovni Společenství harmonizováno, je společnost B povinna přijmout vejce, která jsou v souladu s příslušnými právními předpisy uvedenými ve věci A. Společnost X namítala, že orgány společnosti A nepodpořily tvrzení svého člena vůči orgánům společnosti B.

10.      Komise uvedla, že podle dokumentů přiložených k dopisu žadatele ze dne 17. května 2006 požádala společnost B, aby producenti vajec v oblasti A uplatňovali stejné postupy proti salmonele, jaké platily v oblasti B pro vnitrostátní produkci. Společnost B tvrdila, že neexistují žádné vědecké důkazy o tom, že opatření, která v současné době výrobce ve společnosti A uplatňuje, jsou účinná pro ochranu veřejného zdraví. Jediná komplexní vědecká studie EU na toto téma ukázala, že nákazou bylo postiženo velmi malé procento zemědělských podniků v oblasti B, zatímco v oblasti A bylo toto procento více než desetkrát vyšší. Komise zdůraznila, že vzhledem k tomu, že tato oblast dosud není harmonizována na úrovni Společenství, rozhodla se B použít zásadu předběžné opatrnosti stanovenou v článku 7 nařízení (ES) č. 178/2002 [1] a v článku 30 Smlouvy o ES, který stanoví výjimky ze zásady volného pohybu zboží. Stanovisko orgánů ve věci B Komise nezpochybnila, neboť vycházelo z toho, co Komise považovala za odpovídající posouzení rizik. Komise sdělila tento postoj stěžovateli ve svém dopise ze dne 18. července 2007.

11.      Komise dále vysvětlila, že v tomto případě je použitelným právním předpisem Společenství nařízení (ES) č. 2160/2003 o tlumení salmonel a podobných původců [2]. Nařízení zavádí postupné programy pro tlumení salmonel, které stanoví řadu opatření pro sledování vajec. Tato opatření však vstoupí v platnost až v prosinci 2009. Do tohoto data mohou členské státy uplatňovat vnitrostátní opatření. Komise měla za to, že s ohledem na právní situaci a skutkové okolnosti případu by neměla zpochybňovat stanovisko vlády B. Dále uvedla, že Agentura pro bezpečnost potravin ve věci A nezpochybnila rozhodnutí ani opatření orgánů B.

12.      Pokud jde o každý z argumentů vznesených žadatelem, Komise odpověděla následovně.

a) Všechny dokumenty předložené společností X byly jejími útvary uznány a pečlivě posouzeny.

b) Byla neustále v kontaktu s orgány dotčených členských států. V tomto konkrétním případě bylo útvarům Komise známo stanovisko orgánů v B v důsledku dopisu, který uvedené orgány zaslaly stěžovateli dne 12. dubna 2006. GŘ SANCO navíc udržovalo časté kontakty s vnitrostátními orgány obou dotčených členských států v rámci Stálého výboru pro potravinový řetězec a zdraví a dalších pracovních skupin.

c) Jednala v souladu s platnými pravidly, zejména s kodexem řádné správní praxe [3] a se sdělením Komise o vztazích se stěžovatelem v případě porušení práva Společenství [4]. Neměla povinnost podrobně informovat stěžovatele o každém jednotlivém opatření přijatém v rámci probíhajícího šetření. Podle výše uvedených pravidel má pouze povinnost informovat stěžovatele o přijatých rozhodnutích.

d) Orgány v A nepodpořily tvrzení stěžovatele vůči B; spolupracovaly jak s orgány B, tak s útvary Komise v rámci probíhající výstrahy RASSF, jak vyžadují příslušné právní předpisy. Komise rovněž popřela, že by bránila zásahu orgánů A. Stěžovatel skutečně informoval Komisi o povaze dvoustranných schůzek mezi vnitrostátními orgány obou dotčených členských států. Komise do těchto jednání v žádném okamžiku nezasáhla.

13.      Komise rovněž vysvětlila, že Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) nemohl v tomto případě zasáhnout, neboť, jak je popsáno v nařízení (ES) č. 178/2002, úlohou EFSA je poskytovat vědecké poradenství a podporu orgánům Společenství a členským státům v oblastech, které mají dopad na bezpečnost potravin a krmiv, a přispívat k vysoké úrovni ochrany lidského života a zdraví v souvislosti s fungováním vnitřního trhu. Komise se domnívá, že vzhledem k dostupným informacím od obou zúčastněných členských států nebyl důvod požadovat od úřadu EFSA další vědecké údaje. Základní studie o prevalenci salmonely provedená úřadem EFSA v letech 2004 až 2006, kterou mělo GŘ SANCO k dispozici v době přezkumu stížností, tak byla považována za studii poskytující dostatečné informace.

14.      Komise zdůraznila, že při vyřizování dvou stížností předložených společností X její útvary dodržovaly kodex řádné správní praxe. Podle názoru Komise stěžovatel zpochybnil podstatu svého rozhodnutí nezahájit řízení o nesplnění povinnosti proti oběma členským státům. Jak uznaly soudy Společenství, takové rozhodnutí spadá do jeho diskreční pravomoci. Komise tvrdila, že jasně vysvětlila důvody, které ji vedly k rozhodnutí, že v obou stížnostech nezahájí řízení o nesplnění povinnosti.

15.      Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise stěžovatel svá tvrzení zopakoval. Měl za to, že útvary Komise tím, že nepožádaly orgány společnosti B o potvrzení toho, jak dospěly ke svým závěrům týkajícím se společnosti Y, nejednaly s náležitou péčí.

Posouzení veřejného ochránce práv

16.      Veřejný ochránce práv konstatuje, že podle článku 211 Smlouvy o ES musí Komise ve své úloze "strážkyně Smlouvy" zajistit uplatňování práva Společenství.

17.      Při plnění svých povinností Komise vyšetřuje možná porušení práva Společenství, o nichž se dozví z velké části v důsledku stížností občanů. Pokud se Komise na základě svého šetření domnívá, že členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají ze Smlouvy, článek 226 Smlouvy o ES mu dává pravomoc zahájit řízení o nesplnění povinnosti proti příslušnému členskému státu a případně předložit věc Evropskému soudnímu dvoru.

18.      Postupy, které má Komise dodržovat při vyřizování stížností, jakož i informace, které mají být poskytnuty stěžovatelům, jsou stanoveny ve sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství [5] (dále jen "sdělení"). Příloha sdělení stanoví hlavní povinnosti, které by Komise měla z formálního a procesního hlediska dodržovat při vyřizování stížností, zejména pokud jde o zaznamenávání stížností (odstavec 3)[6], potvrzení o přijetí (odstavec 4)[7], komunikaci se stěžovateli (odstavec 7)[8], lhůtu pro prošetření stížností (odstavec 8)[9] a uzavření případu (odstavec 10)[10].

19.      Za účelem posouzení, zda Komise řádně vyřídila stížnosti podané stěžovatelem, veřejný ochránce práv nejprve zváží, zda byl postup orgánu při jeho šetřeních proveden v souladu s výše uvedenými ustanoveními, a za druhé, zda odůvodnění uvedené na podporu jeho rozhodnutí o uzavření případů bylo přiměřené.

20.      Na základě dostupných informací veřejný ochránce práv konstatuje, že dne 10. února 2006 Komise potvrdila přijetí dopisu zaslaného stěžovatelem dne 16. ledna 2006, v němž odkázal na určité praktiky orgánů A i B a tvrdil, že jsou v rozporu s právem EU. Útvary Komise zaevidovaly dopis jako dvě samostatné stížnosti pod referenčními čísly 2006/4171 a 2006/4172. Veřejná ochránkyně práv proto konstatuje, že Komise zaznamenala korespondenci stěžovatele jako dvě stížnosti a krátce poté potvrdila její přijetí v souladu s kritérii stanovenými v bodech 3 a 4 přílohy sdělení.

21.      Pokud jde o informace poskytnuté stěžovateli, veřejný ochránce práv konstatuje, že se Komise se stěžovatelem setkala a byla s ním v častém kontaktu prostřednictvím telefonu, e-mailu a dopisu. Z těchto výměn se dále zdá, že útvary Komise odpověděly na jeho korespondenci včas.

22.      Útvary Komise navíc stěžovatele informovaly o každém z kroků podniknutých v reakci na jeho stížnosti po každém rozhodnutí Komise. V tomto ohledu Komise jednala v souladu s kritérii stanovenými v bodě 7 přílohy sdělení.

23.      Pokud jde o dobu, kterou Komise potřebovala k vyvození závěru ve věci samé, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že po provedení šetření v této věci, které zahrnovalo řadu výměn s orgány A a B, dospěly útvary Komise k závěru, že nedošlo k porušení práva EU. Dne 4. prosince 2006 Komise informovala stěžovatele o svém záměru případ uzavřít. Toto stanovisko bylo potvrzeno dne 18. července 2007 poté, co Komise přezkoumala nové připomínky zaslané stěžovatelem. Oba dopisy obsahovaly vysvětlení důvodů, na jejichž základě se Komise domnívala, že by věc měla být uzavřena. Komise měla tedy za to, že ani A, ani B neporušili unijní právo.

24.      Veřejná ochránkyně práv shledává, že Komise poté, co dokončila přezkum stížnosti, informovala stěžovatele o důvodech svého stanoviska a poskytla mu možnost předložit své připomínky do jednoho roku ode dne registrace stěžovatelů. V tomto ohledu Komise jednala v souladu s kritérii stanovenými v bodech 8 a 10 přílohy sdělení.

25.      Pokud jde o stanovisko Komise k podstatě stížností, veřejný ochránce práv konstatuje, že orgán popsal důvody pro uzavření těchto stížností ve svých dopisech stěžovateli ze dne 4. prosince 2006 a 18. července 2007. V těchto dopisech Komise vysvětlila, že vzhledem k neexistenci harmonizovaných právních předpisů EU týkajících se této otázky společnost B přiměřeně využila výjimky z volného pohybu zboží založené na ochraně lidského zdraví zakotvené v článku 30 Smlouvy o ES.

26.      Veřejný ochránce práv pečlivě přezkoumal výklad Komise týkající se právních ustanovení relevantních pro daný případ, konkrétně nařízení (ES) č. 2160/2003 [11], jakož i článků 28 a 30 Smlouvy o ES, jak je vykládají soudy Společenství.

27.      Cílem nařízení (ES) č. 2160/2003 je harmonizovat na úrovni EU druhy kontrol, které mohou členské státy použít k omezení zdravotních rizik, jež salmonela představuje. Jak je stanoveno v článku 4, cílem nařízení je stanovit řadu cílů Společenství, jejichž cílem je zajistit, aby byla přijata vhodná a účinná opatření pro zjišťování a tlumení salmonel a jiných původců zoonóz. Za účelem dosažení tohoto cíle vyžaduje článek 5, aby členské státy vypracovaly vnitrostátní programy tlumení pro každou zoonózu a původce zoonózy. Podle oddílu D přílohy II , se však cíle Společenství pro tlumení hejn nosnic použijí až v prosinci 2009, tedy 72 měsíců po vstupu nařízení v platnost (prosinec 2003)[12].

28.      Zdá se tedy, že Komise správně dospěla k závěru, že příslušná ustanovení nařízení nebyla použitelná na situaci týkající se Y.

29.      Při neexistenci zvláštních právních předpisů EU, které by mohly tuto oblast harmonizovat, by se na tento případ měla vztahovat obecná kritéria upravující volný pohyb zboží stanovená v článcích 28 a 30 Smlouvy o ES, jak je vykládají soudy Společenství. Zatímco zásada volného pohybu zboží zakazuje vnitrostátním orgánům ukládat množstevní omezení dovozu nebo opatření s rovnocenným účinkem (článek 28), členské státy tak mohou výjimečně činit mimo jiné z důvodů ochrany zdraví a života lidí. Taková opatření však nesmí představovat ani prostředek svévolné diskriminace, ani zastřené omezování obchodu (článek 30). V souladu s judikaturou soudů Společenství musí být při uplatňování této výjimky dodržena zásada proporcionality, podle níž by dotčené opatření nemělo jít nad rámec toho, co je nezbytné, mělo by být přiměřené sledovanému cíli a co nejméně omezovat obchod [13].

30.      Jak je uvedeno v dopisech Komise stěžovateli ze dne 4. prosince 2006 a 18. července 2007, orgány společnosti B informovaly Komisi, že jejich kroky proti společnosti Y jsou založeny na výjimce stanovené v článku 30 Smlouvy o ES týkající se ochrany zdraví a života lidí. Jak uznaly soudy Společenství, při neexistenci harmonizace na úrovni EU je na členských státech, aby rozhodly o úrovni ochrany veřejného zdraví, kterou považují za vhodnou, s ohledem na možné nepříznivé účinky a dostupné vědecké údaje [14]. Komise se rozhodla nezpochybnit stanovisko orgánů společnosti B s odůvodněním, že se zdá, že je založeno na náležitém posouzení rizik, a je proto v souladu se zásadou předběžné opatrnosti [15]. V této souvislosti Komise při rozhodování, že se nebude případem zabývat, vzala v úvahu skutečnost, že orgány podniku B argumentovaly svým stanoviskem na základě zjištění příslušné vědecké studie o šíření salmonely v EU, která odhalila, že nákazou bylo postiženo minimální procento hospodářství v regionu B, zatímco v regionu A bylo toto procento podstatně vyšší.

31.      Stěžovatel tvrdil, že zaslal Komisi informace, které prokazují, že Y splňuje hygienické požadavky platné v A. Veřejný ochránce práv však neobdržel žádné informace, které by prokazovaly, že normy požadované společností B byly skutečně splněny, což znamená, že omezení vývozu uložená orgány společnosti B měla být zrušena. Vzhledem k situaci dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že právní názor Komise v tomto případě je přiměřený.

32.      Stěžovatel předložil řadu dalších argumentů s cílem zpochybnit způsob, jakým Komise vyřizovala jeho stížnosti. Zejména tvrdil, že Komise nepožádala EFSA o intervenci a zabránila orgánům A odpovědným za bezpečnost potravin, aby ve věci zasáhly.

33.      Po přezkoumání těchto argumentů veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy na podporu svých argumentů. Úloha úřadu EFSA nespočívá v řízení rizik, ale spíše v hodnocení rizik. Podle článku 22 nařízení (ES) č. 178/2002 má EFSA poskytovat vědecké poradenství a vědeckou a technickou podporu pro právní předpisy a politiky Společenství ve všech oblastech, které mají přímý nebo nepřímý dopad na bezpečnost potravin a krmiv. Zdá se tedy, že EFSA nemá pravomoc zasahovat do řešení jednotlivých problémů souvisejících s potravinami, jako je tomu v případě Y.

34.      Ustanovení čl. 30 odst. 4 nařízení (ES) č. 178/2002 umožňuje úřadu EFSA vyjádřit své stanovisko v případě rozdílných vědeckých stanovisek k určité vědecké otázce in abstracto. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že neobdržel žádné informace, které by prokazovaly, že v této otázce existují takové rozdílné názory. Jak je stanoveno v článku 60 nařízení (ES) č. 178/2002, EFSA mohl být vyzván k vydání vědeckého stanoviska, pokud by si orgány A stěžovaly Komisi na opatření přijatá společností B .. Žádná taková stížnost nebyla podána.

35.      V průběhu svého šetření neobdržel veřejný ochránce práv žádné informace, které by prokazovaly, že Komise vyvíjela tlak na odpovědné orgány A, aby jim zabránila zasáhnout ve věci týkající se Y nebo podat stížnost jejím útvarům.

36.      S ohledem na výše uvedená zjištění se odůvodnění poskytnuté Komisí na podporu jejího rozhodnutí nezahájit řízení o nesplnění povinnosti proti A nebo B jeví jako přiměřené. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že Komise při rozhodování o uzavření případu jednala v rámci svých právních pravomocí.

37.      Veřejný ochránce práv proto dospěl k závěru, že v tomto aspektu případu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

B. Návrhová žádání směřující k tomu, aby Komise přehodnotila své rozhodnutí ve věcech 2006/4171 a 2006/4172

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

38.      Stěžovatel tvrdil, že by Komise měla přehodnotit své stanovisko k jeho stížnostem.

Posouzení veřejného ochránce práv

39.      Vzhledem k výše uvedeným zjištěním, zejména k závěrům uvedeným v bodě 36, podle nichž Komise jednala v rámci svých zákonných pravomocí, když se rozhodla stížnosti uzavřít, se veřejný ochránce práv nedomnívá, že lze tvrzení stěžovatele vyhovět.

C. Závěry

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti nedošlo ze strany Komise k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 11. prosince 2008.

---

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin. Úř. věst. L 31, 1.2.2002, s. 1.

[2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2160/2003 ze dne 17. listopadu 2003 o tlumení salmonel a některých jiných původců zoonóz vyskytujících se v potravním řetězci. Úř. věst. L 325, 12.12.2003, s. 1.

[3] http://ec.europa.eu/civil_society/code/_docs/code_en.pdf

[4] Sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v případě porušení práva Společenství; KOM/2002/0141 v konečném znění; Úř. věst. 244 ,, 10.10.2002, s. 5.

[5] Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

[6] "Veškerá korespondence, která by mohla být prošetřena jako stížnost, se zaznamená do centrálního registru stížností vedeného generálním sekretariátem Komise."

[7] "Korespondence zaevidovaná jako stížnost musí být znovu potvrzena generálním sekretariátem ‑ do jednoho měsíce ode dne odeslání původního potvrzení."

[8] "Útvary Komise se po každém rozhodnutí Komise (formální oznámení, odůvodněné stanovisko, postoupení věci Soudnímu dvoru nebo uzavření případu) písemně obrátí na stěžovatele ohledně opatření přijatých v reakci na jejich stížnost."

[9] "Útvary Komise zpravidla prošetří stížnosti s cílem dospět k rozhodnutí o vydání formálního upozornění nebo o uzavření případu nejpozději do jednoho roku ode dne registrace stížnosti generálním sekretariátem ‑."

[10] „Pokud nenastanou výjimečné okolnosti vyžadující naléhavá opatření a pokud má útvar Komise v úmyslu navrhnout, aby v souvislosti se stížností nebyly podniknuty žádné další kroky, uvědomí o tom stěžovatele předem dopisem, v němž uvede důvody, na jejichž základě navrhuje případ uzavřít, a vyzve stěžovatele, aby ve lhůtě čtyř týdnů předložil případné připomínky.“

[11] Viz výše poznámka pod čarou 2.

[12] Článek 18 nařízení (ES) č. 2160/2003.

[13] Rozsudek Soudního dvora ve věci Officier van Justitie v. Sandoz BV, 174/82, Recueil 1983, s. 2445, s. 18–19.

[14] Viz výše uvedený rozsudek ve věci 174/82; Rozsudek Soudního dvora ve věci Bellon, 42/90, Recueil, s. I-04863, a rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Dánsko, C-192/01, Recueil 2003, s. I-9693.

[15] Viz článek 7 nařízení (ES) č. 178/2002 [viz poznámka pod čarou 1]:

     Zásada předběžné opatrnosti

1. Za zvláštních okolností, kdy je po posouzení dostupných informací zjištěna možnost škodlivých účinků na zdraví, ale přetrvává vědecká nejistota, mohou být přijata prozatímní opatření k řízení rizik nezbytná k zajištění vysoké úrovně ochrany zdraví zvolené ve Společenství, dokud nebudou k dispozici další vědecké informace pro komplexnější posouzení rizik.

2. Opatření přijatá na základě odstavce 1 musí být přiměřená a nesmějí omezovat obchod více, než je nezbytné k dosažení vysoké úrovně ochrany zdraví zvolené ve Společenství, s ohledem na technickou a ekonomickou proveditelnost a další faktory považované v dané záležitosti za oprávněné. Opatření se v přiměřené lhůtě přezkoumají v závislosti na povaze zjištěného rizika pro život nebo zdraví a druhu vědeckých informací potřebných k objasnění vědecké nejistoty a k provedení komplexnějšího posouzení rizika.