ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Dne 20. července 2002 podal stěžovatel v souladu s článkem 226 Smlouvy o ES (1) stížnost Komisi proti italským orgánům. Dne 22. srpna 2002 Komise stížnost zaevidovala pod číslem jednacím 2002/4946.

2. Ve své stížnosti Komisi stěžovatel tvrdil, že italskými orgány byl schválen stavební projekt čistírny odpadních vod ve Stintinu v Itálii (dále jen "projekt"), což je v rozporu se směrnicí 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (2) a směrnicí 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (dále jen "směrnice ES o stanovištích")(3). Stěžovatel tvrdil, že italské orgány projekt schválily, aniž by zohlednily potenciálně nepříznivé dopady na životní prostředí na okolní pozemky. Tato půda byla navržena Itálií jako lokalita významná pro Společenství (4) na seznamu předloženém Komisi italskými orgány (5) podle směrnice 92/43/EHS. Stěžovatel se proto domníval, že projekt měl být podroben úplnému posouzení vlivů na životní prostředí (EIA).

3. Po předběžném posouzení stížnosti zaslala Komise dne 28. dubna 2003 italským orgánům dopis, v němž požadovala informace o tom, jak byla ustanovení obou výše uvedených směrnic použita v souvislosti s projektem.

4. Na základě odpovědí italských orgánů ze dne 10. a 14. listopadu 2003 a informací shromážděných na jejich schůzce s uvedenými orgány dne 25. června 2003 dospěla Komise k závěru, že nedošlo k žádnému porušení směrnic 85/337/EHS nebo 92/43/EHS.

5. Dopisem ze dne 10. srpna 2004 Komise informovala stěžovatele o svém výše uvedeném závěru a uvedla, že její útvary mají v úmyslu případ uzavřít. Mezi 31. srpnem 2004 a 25. březnem 2005 zaslal stěžovatel Komisi četné dopisy a e-maily (celkem 22)(6) s cílem znovu projednat jeho případ. Komise proto pozastavila své rozhodnutí případ uzavřít, aby posoudila argumenty stěžovatele.

6. Dne 5. a 7. května 2005 stěžovatel písemně požádal paní Day, tehdejší generální ředitelku GŘ pro životní prostředí, o úplný přezkum spisu stěžovatele 2002/4946. Útvary Komise odpověděly dopisy ze dne 25. května a 10. června 2005 a zdůraznily, že poskytnuté informace neobsahují žádné nové prvky, které by jí umožnily zjistit možné porušení právních předpisů Společenství v oblasti životního prostředí. Stěžovatel zaslal Komisi další korespondenci dne 1., 2., 22., 24. a 25. června 2005. Útvary Komise odpověděly dopisem ze dne 1. července 2005 a zdůraznily, že při neexistenci nových skutečností nebylo zjištěno žádné možné porušení právních předpisů Společenství v oblasti životního prostředí.

7. Dne 5. července 2005 Komise případ 2002/4946 uzavřela a dne 11. července 2005 o tom informovala stěžovatele.

8. Stěžovatel opět nesouhlasil se závěrem Komise. V důsledku toho proběhla mezi Komisí a žadatelem rozsáhlá výměna korespondence.

9. Dopisem ze dne 14. října 2005 (7) Komise informovala stěžovatele, že podle kodexu řádné správní praxe Komise (8) jeho útvary již nebudou odpovídat na další korespondenci opakující se, zneužívající a/nebo zbytečné povahy. Stěžovatel napsal další dopisy, na které Komise odpověděla dne 17. listopadu 2005.

PŘEDMĚT DOTAZU

10. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv předložil tato tvrzení:

1. Rozhodnutí Komise uzavřít stížnost 2002/4946 bylo neodůvodněné a bylo založeno na nekonzistentním odůvodnění;
2. Komise neodpověděla na jeho dopis ze dne 7. května 2005;
3. Rozhodnutí Komise ze dne 14. října 2005 již neodpovědět na jeho korespondenci s odvoláním na článek 4 kodexu řádné správní praxe Komise bylo nesprávné a neodůvodněné; a
4. Komise nedodržela články 8, 9, 10, 12, 14, 15 a 18 Evropského kodexu řádné správní praxe (9).

Šetření

11. Dne 19. června 2006 zahájil veřejný ochránce práv šetření výše uvedených tvrzení stěžovatele.

12. Dne 28. září 2006 zaslala Komise své stanovisko k tvrzením stěžovatele. Stanovisko Komise bylo stěžovateli předáno s výzvou k vyjádření, kterou předložil dne 17. listopadu 2006.

Ombudsmanova analýza a závěry

A. Tvrzení, že rozhodnutí Komise uzavřít stížnost č. 2002/4946 bylo neodůvodněné a založené na nekonzistentním odůvodnění

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

13. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí Komise uzavřít jeho stížnost č. 2002/4946 proti italským orgánům bylo neodůvodněné a založené na nekonzistentním odůvodnění.

14. Podle názoru stěžovatele Komise neprávem přijala rozhodnutí italských orgánů, že projekt nevyžaduje předchozí posouzení vlivů na životní prostředí. Komise neměla důvěřovat nesprávným informacím obdrženým od italských orgánů, tj. „Relazione tecnico agronomica di ripristino ambientale del sedime dell'impianto di trattamento reflui di Stintino“– „zprávě Relazione“), protože tato zpráva byla padělkem. Komise naopak měla řádně zohlednit informace, které stěžovatel předložil (Analisi ambientale di un complesso forestale interessato dalla realizzazione di un sistema integrato di raccolta collettamento e depurazione del abitato e degli insediamenti turistici, affinamento, regolazione idraulica e redistribuzione delle acque usate- scarico degli esuberi da parte del Comune di Stintino - "Znalecký posudek Dr. B"). Komise rovněž neprovedla vlastní kontrolu na místě a opírala se místo toho o výsledky kontroly provedené italskými orgány.

15. Komise měla za to, že posouzení provedené italskými orgány je v souladu s příslušnými právními předpisy Společenství, a podrobně to vysvětlila ve své četné komunikaci se stěžovatelem (a zejména ve svém rozhodnutí ze dne 19. dubna 2005 o uzavření případu stěžovatele). Komise přijala závěr italských orgánů, že projekt neměl žádný negativní dopad na životní prostředí, a to na základě i) výsledků kontroly na místě provedené u projektu a ii) řady dokumentů předložených těmito orgány, mimo jiné výše uvedené zprávy společnosti Relazione. Komise zdůraznila, že znalecký posudek dr. B postrádal formální platnost, protože neobsahoval žádné datum ani úřední razítko.

Posouzení veřejného ochránce práv

16. Veřejný ochránce práv chápe postoje stran takto: Komise založila své rozhodnutí uzavřít případ stěžovatele na tom, že italské orgány při rozhodování o neprovedení posouzení vlivů záměru na životní prostředí řádně využily své diskreční pravomoci. Italské orgány předložily Komisi dokumenty na podporu svého rozhodnutí.

17. Stěžovatel se závěrem Komise nesouhlasil. Zaprvé měl za to, že italské orgány nedodržely právo Společenství, jelikož znalecký posudek Dr. B prokázal, že projekt měl ve skutečnosti negativní účinky na životní prostředí. Tvrdil, že italské orgány proto měly provést úplné posouzení vlivů na životní prostředí. Zadruhé zastával názor, že vysvětlení a dokumenty italských orgánů, včetně výsledků kontroly na místě, jsou nesprávné. Komise dostatečně nevykonala svou povinnost řádné péče při posuzování důkazů poskytnutých italskými orgány a nezohlednila informace, které jí poskytl on sám.

18. Pokud jde o první názor stěžovatele, veřejný ochránce práv připomíná, že podle článku 195 Smlouvy o ES může přijímat a zkoumat stížnosti na nesprávný úřední postup orgánů a institucí Evropského společenství. Proti žádnému opatření jiného orgánu nelze podat stížnost. Úkolem veřejného ochránce práv tedy není zkoumat, zda italské orgány správně použily vnitrostátní nebo evropské právo. Cílem posouzení veřejného ochránce práv je zjistit, zda Komise jednala správně, když dospěla k závěru, že chování italských orgánů je v souladu s platnými pravidly pro posuzování vlivů na životní prostředí.

19. Pokud jde o druhý názor stěžovatele, tj. jeho argumenty týkající se povinnosti řádné péče Komise, veřejný ochránce práv nejprve poukazuje na to, že postup posuzování vlivů na životní prostředí, jak vyžadují směrnice o posuzování vlivů na životní prostředí, by měly provádět vnitrostátní orgány (10). Kromě toho, pokud jde o záměry, které odpovídají třídám uvedeným v příloze II směrnice 97/11/ES, kterou se mění směrnice 85/337/EHS [11], mohou vnitrostátní orgány na základě kritérií stanovených v příloze III uvedené směrnice rozhodnout, zda je posouzení vlivů na životní prostředí nezbytné, či nikoli. Konečně čl. 6 odst. 3 směrnice 92/43/EHS (12) stanoví, že:

„Každý plán nebo projekt, který s danou lokalitou přímo nesouvisí nebo není pro péči o ni nezbytný, ale pravděpodobně na ni bude mít významný vliv, a to buď samostatně, nebo v kombinaci s jinými plány nebo projekty, podléhá odpovídajícímu posouzení jeho důsledků pro lokalitu s ohledem na cíle její ochrany. S ohledem na závěry posouzení důsledků pro lokalitu a s výhradou ustanovení odstavce 4 schválí příslušné vnitrostátní orgány plán nebo projekt teprve poté, co se ujistí, že nebude mít nepříznivý vliv na celistvost dotyčné lokality, a případně poté, co si opatří stanovisko široké veřejnosti.

20. Stěžovatel rovněž tvrdil, že Komise neměla důvěřovat inspekcím a závěrům, které vyvodily vnitrostátní orgány a které jí byly poskytnuty. V tomto ohledu veřejný ochránce práv připomíná vzájemnou povinnost loajální spolupráce, kterou orgánům Společenství a jeho členským státům ukládá čl. 10 odst. 2 Smlouvy o ES. Soudy Společenství se této zásady dovolávaly v rámci řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 Smlouvy o ES (13). Oba články stanoví, že se členské státy zdrží všech opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy.

21. S ohledem na výše uvedenou zásadu lze mít za to, že Komise mohla i) legitimně mít za to, že italské orgány při provádění kontrol na místě týkajících se možného dopadu projektu na životní prostředí dodržely platná právní ustanovení o ochraně životního prostředí, a ii) legitimně očekávat, že italské orgány jí poskytly spolehlivé informace týkající se použití příslušných právních předpisů Společenství v oblasti životního prostředí na projekt.

22. Na základě dostupných důkazů se zdá, že Komise pečlivě přezkoumala vysvětlení a podpůrné dokumenty poskytnuté italskými orgány. I kdyby byla pravost zprávy Relazione do určité míry sporná, protože podle názoru stěžovatele byla padělaná, Komise správně poukázala na to, že pokud příslušné italské správní a právní orgány neprokáží opak, je tento dokument pro posouzení Komise stále relevantní.

23. Kromě toho se zdá, že Komise přezkoumala nejen dokumenty poskytnuté italskými orgány (včetně výše uvedené zprávy Relazione) a informace shromážděné během setkání s nimi ze dne 25. června 2003, ale také zvláštní dokument (znalecký posudek Dr. B) poskytnutý stěžovatelem, i když neměl formální status, protože podle Komise neobsahoval žádné datum a úřední razítko. Ve svém dopise stěžovateli ze dne 19. dubna 2005 Komise skutečně několikrát odkázala na údaje a argumenty uvedené v odborném posudku dr. B a zaujala k nim stanovisko (14).

24. Kromě toho se na základě četných výměn korespondence mezi stěžovatelem a GŘ pro životní prostředí zdá, že útvary Komise tím, že výslovně odkázaly na argumenty předložené stěžovatelem (tj. „Tvrzení, které jste předložil ohledně údajného znečištění, není podloženo žádnými konkrétními důkazy“)(15), řádně zohlednily všechny informace, které předložil.

25. Ve svém dopise ze dne 19. dubna 2005 Komise rovněž prohlásila, že i po uzavření případu stěžovatele zváží možnost zahájení nového řízení o nesplnění povinnosti, pokud by stěžovatel předložil nové a relevantní informace.

26. Je rovněž třeba poznamenat, že Komise pozastavila své rozhodnutí o uzavření případu za účelem analýzy důkazů předložených žadatelem. Veřejná ochránkyně práv je srozuměna s tím, že Komise tak učinila, protože pokud by zjistila dostatečné skutečnosti, které by zpochybnily informace italských orgánů, ověřila by tyto informace provedením své vlastní kontroly na místě. Komise však takové skutečnosti nezjistila, a proto důvodně tvrdila, že italské orgány provedly dostatečné šetření na místě.

27. S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že stěžovatel neprokázal, že i) Komise nedodržela svou povinnost řádné péče při zkoumání dokumentů a vysvětlení, na jejichž základě se rozhodla uzavřít jeho případ, a ii) neprávem důvěřovala dokumentům poskytnutým italskými orgány, místo aby věnovala náležitou pozornost informacím a dokumentům, které poskytl.

28. Veřejný ochránce práv dále poukazuje na to, že Komise ve svém dopise stěžovateli ze dne 19. dubna 2005 podrobně vysvětlila důvody, proč jeho případ uzavřela.

29. Pokud jde o údajné porušení směrnice 85/337/EHS, Komise uvedla, že podle zprávy Relazione, kterou italské orgány zohlednily při rozhodování o neprovedení posouzení vlivů na životní prostředí v souvislosti se záměrem, se zdá, že italské orgány zohlednily kritéria stanovená v příloze III uvedené směrnice.

30. Pokud jde o údajné porušení směrnice 92/43/EHS ve spojení se směrnicí 79/409/EHS (16), Komise odkázala na příslušnou judikaturu (17) a připomněla, že stavební záměry v lokalitách navržených členskými státy jako způsobilé k zařazení na seznam předaný Komisi jako lokality významné pro Společenství nevyžadují nutně posouzení vlivů na životní prostředí, dokud Komise tento seznam nepřijme. Do té doby však musí členské státy podle směrnice 92/43/EHS přijmout vhodná opatření na ochranu lokalit uvedených na navrhovaném seznamu. Komise jasně vysvětlila, že italské orgány by porušily směrnici 93/43/EHS, pokud by nepřijaly vhodná opatření k ochraně dotčené lokality, ale učinily tak.

31. Komise rovněž poukázala na to, že italské orgány provedly posouzení vlivů na životní prostředí u dvou dalších lokalit navržených na seznamu (VVS „ITB010043 Coste e Isolette nord ovest della Sardegna“a „ITB010002 Stagno di Pilo e Stagno di Casaraccio“), ačkoli k tomu nebyly povinny. Po tomto posouzení těchto dvou chráněných oblastí dospěly italské orgány k závěru, že dotčený projekt by neměl významný negativní dopad na celistvost dotčených lokalit sítě Natura 2000 ve smyslu ustanovení směrnic 92/43/EHS a 79/409/EHS.

32. S ohledem na výše uvedené je veřejný ochránce práv toho názoru, že Komise ve svém dopise stěžovateli ze dne 19. dubna 2005 dostatečně odůvodnila své rozhodnutí uzavřít spis stěžovatele.

33. Kromě toho Komise ve svém stanovisku ke stížnosti vyčerpávajícím způsobem doplnila své odůvodnění tím, že zopakovala právní důvody svého rozhodnutí uzavřít stížnost stěžovatele podle článku 226.

34. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že v souvislosti s tímto tvrzením nedošlo ze strany Komise k nesprávnému úřednímu postupu.

B. Údajné neposkytnutí odpovědi Komisí na dopis stěžovatele ze dne 7. května 2005

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

35. Stěžovatel tvrdil, že Komise neodpověděla na jeho dopis ze dne 7. května 2005.

36. Komise ve svém stanovisku uvedla, že vzhledem k tomu, že dopis ze dne 7. května 2005 byl totožný s dopisem zaslaným GŘ pro životní prostředí dne 5. května 2005, na který byla odpověď zaslána dne 25. května 2005, Komise na tento dopis odpověděla. V každém případě se Komise ve svém dopise ze dne 8. září 2005 omluvila stěžovateli za to, že formálně neodpověděl na jeho dopis ze dne 7. května 2005.

Posouzení veřejného ochránce práv

37. Veřejná ochránkyně práv přezkoumala předmětnou korespondenci, kterou jí předložil stěžovatel a Komise.

38. Ve svém dopise GŘ pro životní prostředí ze dne 5. května 2005 stěžovatel zopakoval svůj názor, že italské orgány porušily právo Společenství v oblasti životního prostředí.

Stěžovatel ve svém dopise ze dne 7. května 2005 (18) požádal o přezkoumání celého spisu 2002/4946.

Ve své odpovědi ze dne 25. května 2005 Komise zdůraznila, že poskytnuté informace neobsahují žádné nové skutečnosti, které by Komisi umožnily zjistit možné porušení práva Společenství v oblasti životního prostředí.

39 Podle názoru veřejného ochránce práv se proto nejeví jako nepřiměřené mít za to, že se dva dopisy stěžovatele týkaly v podstatě stejné záležitosti. Veřejný ochránce práv proto souhlasí s názorem Komise, že její odpověď ze dne 25. května 2005 by mohla být považována rovněž za odkazující na předmět dopisu stěžovatele ze dne 5. května 2005 a ze dne 7. května 2005.

40. Komise se dále stěžovateli omluvila za to, že formálně neodpověděl na jeho dopis ze dne 7. května 2005.

41. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že se nezdá, že by existovaly důvody pro další šetření tvrzení stěžovatele.

C. Tvrzení týkající se rozhodnutí Komise ze dne 8. října 2005 již neodpovídat na korespondenci stěžovatele s odvoláním na článek 4 kodexu řádné správní praxe Komise

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

42. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí Komise ze dne 14. října 2005 (tj. dopis Komise z tohoto dne) již neodpovědět na jeho korespondenci s odvoláním na článek 4 kodexu řádné správní praxe Komise bylo nesprávné a neodůvodněné.

43 Komise ve svém stanovisku uvedla, že rozhodnutí GŘ pro životní prostředí ukončit opakovanou, zneužívající nebo zbytečnou korespondenci se stěžovatelem bylo přijato v souladu s kodexem řádné správní praxe Komise z důvodu opakující se a zbytečné povahy dopisů, které stěžovatel neustále adresoval GŘ pro životní prostředí (jak jeho útvarům, tak generálnímu řediteli), komisaři Dimasovi a předsedovi Barrosovi. V tomto ohledu Komise poznamenala, že „má povinnost řádně využívat peníze daňových poplatníků“.

Posouzení veřejného ochránce práv

44. Článek 4 kodexu řádné správní praxe Komise stanoví, že:

„Odpověď na dopis zaslaný Komisi se zašle do patnácti pracovních dnů ode dne obdržení dopisu příslušným útvarem Komise (…).

Pokud odpověď nelze zaslat ve výše uvedené lhůtě a ve všech případech, kdy odpověď vyžaduje další práci, jako je konzultace mezi útvary nebo překlad, by měl odpovědný zaměstnanec zaslat předběžnou odpověď s uvedením data, do kterého může adresát očekávat, že mu bude zaslána odpověď s ohledem na tuto dodatečnou práci, s přihlédnutím k relativní naléhavosti a složitosti dané záležitosti (…).

Tato pravidla se nevztahují na korespondenci, kterou lze důvodně považovat za nevhodnou, například proto, že je opakující se, urážlivá a/nebo zbytečná. Poté si Komise vyhrazuje právo ukončit jakoukoli takovou výměnu korespondence.“(zvýraznění doplněno)

45. Veřejná ochránkyně práv souhlasí s tím, že Komise má skutečně povinnost řádně využívat finanční prostředky, které jí byly přiděleny, k plnění svých administrativních úkolů a k účinnému využívání svých lidských zdrojů. To by mu však nemělo bránit v řádném nakládání s korespondencí občanů v souladu se zásadami řádné správy stanovenými v jeho vlastním kodexu a v Evropském kodexu řádné správní praxe.

46. Vyvstává však otázka, zda rozhodnutí Komise v tomto konkrétním případě již neodpovědět na opakovanou a zneužívající korespondenci stěžovatele bylo přijatelné a správné v souvislosti s jeho vztahy s evropskými občany. Veřejná ochránkyně práv je obecně toho názoru, že by tomu tak bylo, pokud by Komise informovala autora korespondence, kterou by považovala za opakující se, že další odpovědi by nebyly zaslány, pokud by nebyly poskytnuty nové prvky. Komise by tak prokázala, že korespondenci automaticky neklasifikuje jako opakující se, například na základě kritéria autora, ale až po přezkoumání jejího obsahu, aby ověřila, zda se neobjevily nové prvky.

47. Na základě důkazů dostupných v tomto případě je zřejmé, že stěžovatel zaslal Komisi značný počet dopisů a e-mailů týkajících se téže otázky. Stručně řečeno, všichni tvrdili, že rozhodnutí Komise ukončit řízení o nesplnění povinnosti bylo nesprávné. Komise na stejné obavy stěžovatele několikrát odpověděla.

48. Ve svém dopise ze dne 14. října 2005, jehož kopii Komise poskytla ve svém stanovisku ke stížnosti, Komise informovala stěžovatele, že podle jeho kodexu řádné správní praxe jeho útvary již nebudou odpovídat na další korespondenci opakující se, zneužívající a/nebo zbytečné povahy, a uvedla, že toto ustanovení svého kodexu použije, „pokud nebudou předloženy žádné nové skutečnosti“(19).

49. S ohledem na výše uvedené úvahy se zdá, že postoj Komise vyjádřený v jejím výše uvedeném dopise ze dne 14. října 200 je v souladu s jejími vlastními pravidly, a proto je založen na řádném odůvodnění.

50. Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že Komise i po svém dopise ze dne 14. října 2005 odpověděla dne 17. listopadu 2005 na další korespondenci stěžovatele ze dne 17., 21. a 25. října 2005. V tomto dopise Komise připomněla, že v souladu se svým kodexem řádné správní praxe nebude navazovat na žádnou další korespondenci, kterou lze důvodně považovat za zneužívající, vzhledem k její opakované, poškozující nebo neopodstatněné povaze. Kromě toho uvedla, že pokud obdrží nové informace, které by odůvodňovaly zahájení šetření na stejné téma, bude věc znovu otevřena a znovu prošetřena.

51 S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že v souvislosti s tímto tvrzením nedošlo ze strany Komise k nesprávnému úřednímu postupu.

D. Údajné nedodržení článků 8, 9, 10, 12, 14, 15 a 18 Evropského kodexu řádné správní praxe ze strany Komise

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

52. Stěžovatel tvrdil, že Komise nedodržela článek 8 (Nestrannost a nezávislost); článek 9 (Objektivita); článek 10 (Oprávněná očekávání, konzistentnost a poradenství); článek 12 (Zdvořilost); článek 14 (Potvrzení o přijetí a označení příslušného úředníka); Článek 15 (Povinnost předání příslušnému útvaru orgánu) a článek 18 (Povinnost uvést odůvodnění rozhodnutí) Evropského kodexu řádné správní praxe.

53. Komise ve svém stanovisku uvedla, že odkaz stěžovatele na to, že Komise nedodržela několik článků Evropského kodexu řádné správní praxe, je neopodstatněný.

54. Stěžovatel ve svém vyjádření objasnil své tvrzení tím, že uvedl, že skutečnost, že GŘ pro životní prostředí nepředalo GŘ pro vnitřní trh dokumenty týkající se jeho druhé stížnosti Komisi ze dne 4. prosince 2002, představuje jasný důkaz o nevhodném chování dotčených úředníků, kteří jednali v rozporu s kodexem řádné správní praxe Komise, čímž porušili základní organizační pravidla.

Posouzení veřejného ochránce práv

55. Veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádný konkrétní odkaz na to, jak Komise porušila každý jednotlivý článek kodexu, na který odkazuje, s výjimkou toho, že GŘ pro životní prostředí nepředalo příslušné dokumenty GŘ pro vnitřní trh (to znamená, že odkázal na článek 15 Evropského kodexu řádné správní praxe (20).

56. Veřejná ochránkyně práv proto tuto otázku pouze posoudí.

57. Na základě shromážděných důkazů se ukazuje, že stěžovatel dopisy ze dne 4. a 15. prosince 2002 podal Komisi druhou stížnost podle článku 226 týkající se nesprávného použití právních předpisů Společenství o zadávání veřejných zakázek. Tato nová stížnost však souvisela s jeho (první) stížností Komisi, na kterou odkazuje toto rozhodnutí.

Dne 21. března 2003 GŘ pro vnitřní trh zaevidovalo druhou stížnost stěžovatele pod číslem 2003/4372.

Dne 4. dubna 2003 požádalo GŘ pro vnitřní trh GŘ pro životní prostředí, aby mu předalo kopie dokumentů zaslaných stěžovatelem v rámci jeho první stížnosti (referenční číslo 2002/4946), jakož i veškeré další relevantní informace týkající se jeho případu. Tyto dokumenty byly následně předány GŘ pro životní prostředí GŘ pro vnitřní trh dopisem ze dne 14. dubna 2003.

58. S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívá, že tvrzení stěžovatele, že Komise porušila článek 15 Evropského kodexu řádné správní praxe, nemůže obstát, a proto neshledává nesprávný úřední postup ani v souvislosti s tímto tvrzením.

E. Závěry

Na základě šetření této stížnosti dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že ze strany Evropské komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o první, třetí a čtvrté tvrzení stěžovatele. Pokud jde o druhé tvrzení stěžovatele, neexistují žádné důvody pro další šetření.

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá. Stěžovatel a předseda Evropské komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 20. listopadu 2008.

---

(1) Článek 226 Smlouvy o ES zní takto:

„Domnívá-li se Komise, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá z této smlouvy, vydá v této věci odůvodněné stanovisko poté, co dotyčnému státu umožní se k věci vyjádřit.

Nevyhoví-li dotyčný stát stanovisku ve lhůtě stanovené Komisí, může Komise předložit věc Soudnímu dvoru.“

(2) Směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, Úř. věst. L 175, s. 40.

(3) Směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, Úř. věst. 1992, L 206, s. 7.

(4) Podle směrnice 92/43/EHS se „lokalitou významnou pro Společenství“ rozumí lokalita, která v biogeografické oblasti nebo oblastech, k nimž náleží, významně přispívá k zachování nebo obnově příznivého stavu z hlediska ochrany u typu přírodního stanoviště uvedeného v příloze I nebo druhu uvedeného v příloze II a může rovněž významně přispět k soudržnosti sítě Natura 2000 uvedené v článku 3 a/nebo významně přispívá k zachování biologické rozmanitosti v dotčené biogeografické oblasti nebo oblastech.

U živočišných druhů vyskytujících se v rozsáhlých oblastech odpovídají lokality významné pro Společenství místům v přirozeném areálu rozšíření těchto druhů, která vykazují fyzikální nebo biologické faktory nezbytné pro jejich život a reprodukci.“

(5) Ustanovení čl. 4 odst. 1 směrnice 92/43/EHS zní takto: „Na základě kritérií stanovených v příloze III (etapa 1) a příslušných vědeckých informací navrhne každý členský stát seznam lokalit s uvedením typů přírodních stanovišť uvedených v příloze I a druhů uvedených v příloze II, které jsou na jeho území původní. (…).“

(6) Stěžovatel zaslal e-maily dne 31. srpna, 20. září, 19. listopadu, 3., 7., 18. a 20. prosince 2004, jakož i 10., 16., 17. ledna a 1. března 2005. Ve dnech 27. a 29. srpna, 1. září, 19. listopadu, 3., 6. a 20. prosince 2004, jakož i 8. a 16. ledna a 1. a 25. března 2005 zaslal dopisy (poštou, faxem a e-mailem).

(7) Komise ve svém stanovisku poukázala na to, že její dopis ze dne 14. října 2005 stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv chybně označil za "rozhodnutí [Komise] ze dne 8. října 2005". Datum 14. října 2005 bude proto použito v celém tomto rozhodnutí jako odkaz na tento dopis.

(8) Kodex řádné správní praxe Komise ve vztazích s veřejností je k dispozici na této adrese: http://ec.europa.eu/civil_society/code/index_en.htm.

(9) Evropský kodex řádné správní praxe je k dispozici na této adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/code/en/default.htm.

(10) Veřejný ochránce práv poznamenává, že podle pátého bodu odůvodnění směrnice 85/337/EHS je jejím cílem stanovit obecné zásady pro posuzování vlivů na životní prostředí za účelem doplnění a koordinace "povolovacích řízení" pro veřejné a soukromé záměry, které mohou mít vliv na životní prostředí.

Za tímto účelem definuje čl. 1 odst. 2 směrnice 85/337/EHS "povolení" jako rozhodnutí příslušného orgánu nebo orgánů, které opravňuje oznamovatele k uskutečnění záměru.

Článek 2 odst. 1 směrnice stanoví: „Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k zajištění toho, aby záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, podléhaly před vydáním povolení posouzení z hlediska jejich vlivů. Tyto projekty jsou vymezeny v článku 4.“

(11) Směrnice Rady 97/11/ES ze dne 3. března 1997, kterou se mění směrnice 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. Ustanovení čl. 4 odst. 2 a 3 této směrnice stanoví, že:

„Článek 4

2. S výhradou čl. 2 odst. 3 určí členské státy u záměrů uvedených v příloze II prostřednictvím:

a) přezkoumání každého jednotlivého případu, nebo

b) prahové hodnoty nebo kritéria stanovená členským státem

zda projekt podléhá posouzení v souladu s články 5 až 10.

Členské státy se mohou rozhodnout, že použijí oba postupy uvedené v písmenech a) a b).

3. Při posuzování každého jednotlivého případu nebo stanovení prahových hodnot nebo kritérií pro účely odstavce 2 se zohlední příslušná kritéria výběru stanovená v příloze III . „(zvýraznění doplněno)

(12) Viz poznámka pod čarou 3 výše.

(13) Viz věc C-10/00 Komise v. Itálie, Sb. rozh. 2002, s. I-2357, bod 88.

(14) Například:

a) „[Znalecký posudek Dr. B] nemusí být nutně v rozporu s „Relazione“, neboť odkazuje na plochu, která je předmětem vyvlastnění, a nikoli na oblast přímo zapojenou do projektové práce“.

(V původním italském znění zní výše uvedený fragment takto. "Tra le altre cose, almeno per quanto riguarda le superfici, essa non è necessariamente in contraddizione con la Relazione di ripristino in quanto si riferisce alla superficie oggetto di espropriazione e non a quella direttamente interessata da lavori".)

b) „I kdybychom však předpokládali, že údaje v odborném posudku Dr. B jsou správné, je třeba říci, že dopad projektu není pro lokalitu významný, a že tedy nedochází k porušení směrnice 92/43/EHS a není třeba přijímat kompenzační opatření.“

(V původním italském znění zní výše uvedený fragment takto. „Tuttavia, il punto essenziale da chiarire è che, anche prendendo per validi i dati presenti nella „Perizia“ del dr. B., si deve concludere che l’incidenza dell’opera non è significativa per il sito e che, pertanto, non c’è violazione della direttiva 92/43/CEE e non c’è neanche necessità di adottare misure di compensazione“.)

(15) Původní italština: "La Sua argomentazione tesa a dimostrare un possibile inquinamento non è supportata da nessun elemento concreto".

(16) Směrnice Rady 79/409/EHS ze dne 2. dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků (Úř. věst.

(17) Viz věc C-374/98, Komise v. Francie, Sb. rozh. 2000, s. I-10799, body 25 a 26: „Je třeba rovněž poznamenat, že seznam oblastí, které mají velký význam pro ochranu volně žijících ptáků, obecněji známý pod zkratkou IBA (Inventory of Important Bird Areas in the European Community) zahrnuje dotyčnou oblast. Soudní dvůr rozhodl, že tento seznam, i když není pro dotčené členské státy právně závazný, obsahuje vědecké poznatky, které umožňují posoudit, zda členský stát splnil svou povinnost označit jako ZCHO (zvláště chráněné oblasti) území nejvhodnější z hlediska počtu a rozlohy pro ochranu chráněných druhů (rozsudek ze dne 29. dubna 1998, Komise v. Nizozemsko, C‐3/96, Recueil, s. I‐3031, body 69 a 70).

Ze systematiky článku 4 směrnice o ptácích vyplývá, že pokud určitá oblast splňuje kritéria pro klasifikaci jako ZCHO, musí být předmětem zvláštních ochranných opatření, která mohou zajistit zejména přežití a rozmnožování druhů ptáků uvedených v příloze I této směrnice.“

Viz zejména body 25 a 26:

„Je třeba rovněž poznamenat, že seznam oblastí, které mají velký význam pro ochranu volně žijících ptáků, obecněji známý pod zkratkou IBA (Inventory of Important Bird Areas in the European Community) zahrnuje dotyčnou oblast. Soudní dvůr rozhodl, že tento seznam, i když není pro dotčené členské státy právně závazný, obsahuje vědecké poznatky, které umožňují posoudit, zda členský stát splnil svou povinnost označit jako ZCHO území nejvhodnější z hlediska počtu a rozlohy pro ochranu chráněných druhů (rozsudek ze dne 29. dubna 1998, Komise v. Nizozemsko, C‐3/96, Recueil, s. I‐3031, body 69 a 70).

Ze systematiky článku 4 směrnice o ptácích vyplývá, že pokud určitá oblast splňuje kritéria pro označení jako ZCHO, musí být předmětem zvláštních ochranných opatření, která mohou zajistit zejména přežití a rozmnožování druhů ptáků uvedených v příloze I této směrnice.“

(18) Stěžovatel ve svém dopise ze dne 7. května 2005 zaslaném generálnímu řediteli GŘ pro životní prostředí napsal následující (anglické původní znění):

„Rád bych Vás informoval o neobvyklém „chování“ Unity A2, které se týká protiprávního jednání 2002/4946. Podle mého názoru mohly vnější zásahy vést k tomu, že Jednota odvedla náležitou práci. Proto vás v mé kvalitě evropského občana žádám o revizi související dokumentace.“

(19) Překlad služeb veřejného ochránce práv z původní italštiny:

„Le ricordo ancora una volta che ove la Commissione venisse in possesso di ulteriori informazioni e notizie suscettibili di giustificare l’apertura di una procedura avente il medesimo oggetto, il caso verrebbe riaperto e nuovamente istruito. Tuttavia, Le ricordo che, ai sensi del Codice di buona condotta amministrativa, la Commissione non darà seguito a ulteriore corrispondenza che possa ragionevolmente essere considera abusiva per il suo carattere ripetitivo, ingiurioso o infondato."(zvýraznění doplněno).

(20) Článek 15 Evropského kodexu řádné správní praxe zní takto:

„Povinnost předat příslušnému útvaru orgánu:

1. Je-li dopis nebo stížnost adresována orgánu nebo předána generálnímu ředitelství, ředitelství nebo oddělení, které nemá pravomoc se jimi zabývat, jeho útvary zajistí, aby byl spis neprodleně předán příslušnému útvaru orgánu.

2. Útvar, který dopis nebo stížnost původně obdržel, uvědomí o tomto předání autora a uvede jméno a telefonní číslo úředníka, jemuž byl spis předán.

3. Úředník upozorní veřejnost nebo organizaci na jakékoli chyby nebo opomenutí v dokumentech a poskytne příležitost k jejich nápravě.“