Štrasburk 23. července 2008

Vážená paní B.,

Dne 12. června 2007 jste jménem společnosti B. podal evropskému veřejnému ochránci práv stížnost týkající se toho, jak Evropská komise vyřizuje stížnost v oblasti hospodářské soutěže.

Dne 5. července 2007 jsem předal stížnost předsedovi Komise. Byli jste o tom informováni ještě téhož dne.

Dne 1. října 2007 jste mi poskytl další informace. Na Váš dopis jsem odpověděl dne 12. října 2007.

Komise zaslala své stanovisko dne 6. listopadu 2007 (anglický originál) a dne 14. listopadu 2007 (německý překlad). Předala jsem Vám jej dne 16. listopadu 2007 s výzvou k vyjádření.

Dne 7. ledna 2008 jste učinil několik připomínek. Rovněž jste mě informoval, že si přejete vyčkat odpovědi Komise na otázku, kterou jí položil poslanec Evropského parlamentu, než předložíte další připomínky. Ve své odpovědi ze dne 1. února 2008 jsem Vás požádal, abyste mi do 31. března 2008 předložil případné další připomínky.

Dne 28. února 2008 mě Komise informovala, že čeká na Vaši odpověď ohledně otázky, zda má přistoupit ke konečnému rozhodnutí. Komise dodala, že jste byli vyzváni, abyste tyto informace poskytli do konce února 2008.

Dne 26. března 2008 jste mě informoval, že Váš zdravotní stav Vám v té době neumožnil učinit další připomínky. Dodal jste však, že připomínky budou vzneseny brzy. Ve své odpovědi ze dne 7. dubna 2008 jsem vyjádřil naději, že zdravotní problémy, na které odkazujete ve svém dopise, brzy ustanou. Poskytl jsem Vám rovněž lhůtu do 31. května 2008 k předložení dalších připomínek.

Dne 10. dubna 2008 jste předložil další připomínky.

Dne 17. dubna 2008 můj úřad zavolal Komisi, aby zjistil, v jaké fázi šetření Komise dosáhlo. U příležitosti tohoto telefonického rozhovoru Komise zdůraznila, že v projednávané věci přijala své rozhodnutí a že mi bude předána kopie.

Dne 7. května 2008 Komise poskytla další informace a zaslala mi kopii svého rozhodnutí ze dne 15. dubna 2008 o Vaší stížnosti v oblasti hospodářské soutěže.

Dne 20. května 2008 jsem Vás na toto rozhodnutí upozornil a vyzval Vás, abyste se k němu vyjádřil. Vyjádření jste předložil dne 23. června 2008.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Souvislosti

Stěžovatelem je německá společnost, která dříve působila v oblasti prodeje cihel.

Rozhodnutím přijatým dne 29. dubna 1994 (1) (dále jen "rozhodnutí") Komise za několika podmínek a na dobu pěti let (1992-1997) udělila výjimku podle pravidel hospodářské soutěže EU dohodě mezi nizozemskými výrobci cihel, jejímž cílem bylo snížit výrobní kapacity tak, aby byl trh vyrovnaný.

V září 1999 podal stěžovatel stížnost u Generálního ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž (dále jen „GŘ pro hospodářskou soutěž“), v níž tvrdil, že se příslušné nizozemské společnosti a jejich sdružení dopustily několika závažných porušení pravidel EU v oblasti hospodářské soutěže. Podle stěžovatele přišla v důsledku těchto protiprávních jednání o veškerý svůj majetek.

V této stížnosti stěžovatel poukázal mimo jiné na tyto otázky:

• Bod 2 rozhodnutí zněl takto (kurzivou zvýraznil autor stanoviska): „Výrobky, které jsou předmětem dohody, jsou jílové stavební cihly spálené v pecích, s výjimkou dražších obkladových cihel a technických cihel. Obecně platí, že na straně poptávky lze rozlišit tři typy cihel, a to běžné cihly, obkladové cihly a inženýrské cihly; běžné cihly se obecně používají v obecných stavebních pracích, obkladové cihly jsou dražší a jsou speciálně vyrobeny nebo vybrány tak, aby daly stěnám atraktivní vzhled, a technické cihly jsou odolnější a trvanlivější. Na straně nabídky však mohou být do značné míry vzájemně nahrazeny, a za relevantní trh se proto považuje obecný trh s cihlami.“Podle stěžovatele však byla dohoda uplatněna na lícové cihly.
• Bod 2 rozhodnutí zněl takto: „Uplatňování dohody by však nemělo vést k výměně informací, která by mohla vést k jednání ve vzájemné shodě zakázanému článkem 85 Smlouvy; je proto nezbytné požadovat, aby podniky, které jsou stranami dohody, nesdělovaly ostatním stranám individuální údaje o výrobě a dodávkách cihel, a to buď přímo mezi sebou, nebo mezi některými z nich, nebo prostřednictvím svěřeneckého orgánu nebo třetí strany.“Stěžovatel uvedl, že podniky, které jsou stranami dohody vyňaté Komisí, se zapojily do rozsáhlé výměny informací.
• I když dohoda vyňatá Komisí údajně sloužila ke snížení výrobní kapacity, další výrobní kapacita byla vytvořena v závodě v Belgii, který se nacházel v blízkosti nizozemských hranic. Stěžovatel dodal, že kromě toho byla během období osvobození v Nizozemsku v letech 1996/1997 vytvořena nová výrobní kapacita.

Stížnost 227/2001/GG

Ve stížnosti předložené veřejnému ochránci práv v únoru 2001 (stížnost 227/2001/GG) stěžovatel tvrdil, že Komise nevyřídila jeho stížnost v přiměřené lhůtě. Veřejný ochránce práv zahájil šetření, které bylo ukončeno zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, v červnu 2001 z důvodu, že Komise byla schopna prokázat, že se případem aktivně zabývala.

Další korespondence mezi Komisí a stěžovatelem

Dne 24. dubna 2003 zaslala Komise stěžovateli podrobný dopis. Komise ve svém dopise připustila, že znění bodu 2 jejího rozhodnutí by mohlo vést k nedorozuměním a že by mohlo podpořit názor stěžovatele, že nebyla udělena žádná výjimka, pokud jde o obkladové cihly. Komise však potvrdila, že nizozemské cihlářské odvětví se souhlasem Komise snížilo svou kapacitu. Podle Komise to jasně vyplynulo z jejího spisu a z jejího rozhodnutí. Komise dále odkázala na dopis, který jí v roce 1992 zaslaly strany dohody. Podle tohoto dopisu se navrhovaná restrukturalizace "týkala výhradně lícovaných cihel ("gevelbakstenen") a žádných jiných výrobků nebo skupin výrobků, které s nimi byly nebo nebyly ve spojení". Komise dále uvedla, že dotčená dohoda nebrání stranám zvýšit své výrobní kapacity mimo Nizozemsko, například v Belgii. Dodala, že dohoda rovněž předpokládala, že závazky stran, které se jí budou držet, skončí "nejpozději dne 30. září 1997".

Komise dospěla k závěru, že neexistují dostatečné důvody pro vyhovění žádosti stěžovatele, ale že konečné rozhodnutí přijme až po obdržení připomínek stěžovatele.

Dne 25. června 2003 předložil stěžovatel své připomínky k tomuto dopisu. Stěžovatel zopakoval svůj názor, že se rozhodnutí nevztahuje na obkladové cihly, a vyjádřil názor, že vysvětlení Komise týkající se této otázky nejsou hodna evropského výkonného orgánu. Podle stěžovatele vedla dohoda v podobě, v jaké byla skutečně provedena, ke ztrátám pro spotřebitele ve výši 675 milionů EUR. Žadatel dále uvedl, že přidání nové výrobní kapacity během období osvobození, a to jak v Nizozemsku, tak v Belgii, způsobilo, že dohoda byla absurdní. Poukázala rovněž na to, že i když zásoby během dotčeného období vzrostly, ceny se nesnížily, ale zvýšily. Podle žadatele se ceny jedné ze zúčastněných společností za pět let zvýšily přibližně o 71 % a ziskové rozpětí činilo přibližně 40 %. Stěžovatel rovněž odkázal na dopis advokátů jedné ze stran dohody ze dne 22. května 2001. Podle stěžovatele tento dopis, který byl předložen Komisi, ukázal, že cílem dohody bylo způsobit problémy s dodávkami, a souhlasil tak s tím, že dojde k poškození třetích stran působících na trhu. Podle stěžovatele nemohlo být za těchto okolností uděleno žádné osvobození. Stěžovatel znovu poukázal na výměnu informací mezi podniky, které byly stranami příslušné dohody. Podle názoru stěžovatele byla tato výměna informací zjevně v rozporu s podmínkami, které Komise stanovila při vynětí dohody. Stěžovatel rovněž uvedl, že snížení výrobní kapacity bylo provedeno již v roce 1990. Tato otázka tak byla již dlouho řešena, když dotčené strany oznámily svůj souhlas Komisi.

V dopise zaslaném dne 22. dubna 2005 Komise stěžovateli znovu vysvětlila, proč se nedomnívá, že existují důvody pro zahájení činnosti. Komise uvedla, že její dopis doplnil dopis ze dne 24. dubna 2003 a zabýval se argumenty vznesenými v dopise stěžovatele ze dne 25. června 2003. Pokud jde o tvrzení žadatele, že strany příslušné dohody zvýšily svou výrobní kapacitu, což je v rozporu s účelem uvedené dohody, Komise se domnívala, že to musí vyřešit samy strany. Pokud jde o výrobky, na které se dohoda vztahuje, Komise na základě poslední věty bodu 2 svého rozhodnutí tvrdila, že snížení výrobní kapacity u jednoho typu cihel znamená snížení výrobní kapacity i u ostatních cihel. Pokud jde o spolupráci mezi stranami dohody, Komise vysvětlila, že nebyla schopna prokázat, že došlo k protiprávní výměně informací. Podle názoru Komise nebyla uskutečněná výměna informací protiprávní, neboť byly vyměňovány pouze souhrnné údaje a jelikož tyto informace neumožňovaly stranám kontrolovat jejich vzájemné chování. Pokud jde o zvýšení cen během dotčeného období, Komise uvedla, že to lze vysvětlit také stavebním boomem v nových spolkových zemích v Německu v té době. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se stal obětí bojkotu ze strany stran příslušné dohody, Komise uvedla, že stěžovatel již tuto otázku předložil vnitrostátním soudům. Podle názoru Komise proto neexistoval zájem Společenství na tom, aby se touto záležitostí zabývalo.

Stejně jako v dopise ze dne 24. dubna 2003 Komise zdůraznila, že konečné rozhodnutí bude přijato až po zohlednění případných připomínek stěžovatele.

Dne 19. května 2005 předložil stěžovatel připomínky k tomuto dopisu, v nichž zdůraznil, že si přeje setrvat na své stížnosti. Žadatel zopakoval svůj názor, že snížení výrobní kapacity bylo provedeno před oznámením dohody. Tvrdila, že osvobození od daně podle práva Společenství nemůže mít zpětný účinek přesahující den oznámení. Podle názoru stěžovatele bylo proto rozhodnutí neplatné. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že vzhledem ke zvýšení cen nezískali spotřebitelé přiměřený podíl na výhodách vyplývajících z příslušné dohody, jak vyžaduje čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES.

Stěžovatel požádal Komisi, aby své rozhodnutí zrušila, nebo aby dohlédla na to, aby toto rozhodnutí a podmínky, které se na něj vztahovaly, byly provedeny. Rovněž tvrdila, že dodatečný zisk, kterého dotyčné podniky dosáhly, by měl být v rozsahu, v němž převyšuje míru inflace, vrácen spotřebitelům.

Stížnost 3065/2005/GG

Dne 20. září 2005 se stěžovatel znovu obrátil na veřejného ochránce práv (stížnost 3065/2005/GG). Vzhledem k tomu, že stěžovatel požádal o pomoc veřejného ochránce práv, byl dopis zaregistrován jako nová stížnost. Vzhledem k tomu, že stěžovatel požádal veřejnou ochránkyni práv, aby vyzvala Komisi „k nápravě rozhodnutí, která dosud přijala“, ukázalo se, že stěžovatel není spokojen s podstatou stanoviska Komise, a nikoli se skutečností, že od podání stížnosti uplynulo šest let.

Dopisy Komise ze dne 24. dubna 2003 a 22. dubna 2005 však jasně uváděly, že Komise dosud nepřijala konečné rozhodnutí o stížnosti týkající se hospodářské soutěže. Veřejný ochránce práv proto stěžovatele informoval, že neexistují dostatečné důvody pro šetření.

Stěžovateli bylo sděleno, že má možnost svou stížnost obnovit, 1) pokud Komise jeho stížnost v oblasti hospodářské soutěže zamítne, nebo 2) pokud se domnívá, že se Komise touto záležitostí v přiměřené lhůtě nezabývala.

K této výtce

Dne 12. června 2007 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že Komise dosud neodpověděla na jeho dopis ze dne 19. května 2005. Stěžovatel proto požádal veřejného ochránce práv, aby se případem zabýval.

Další dopis stěžovatele

Dne 5. července 2007 požádal veřejný ochránce práv Komisi o stanovisko ke stížnosti. Veřejný ochránce práv poukázal na to, že stěžovatel v podstatě tvrdil, že Komise nevyřídila jeho stížnost týkající se hospodářské soutěže v přiměřené lhůtě poté, co obdržela jeho dopis ze dne 19. května 2005. Stěžovatel byl o tom téhož dne informován.

Dne 1. října 2007 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že obdržel dopis Komise ze dne 3. září 2007. V tomto dopise Komise odpověděla na argumenty, které stěžovatel předložil ve svém dopise ze dne 19. května 2005, a zopakovala svůj názor, že neexistují dostatečné důvody pro vyhovění žádosti stěžovatele nebo pro provedení dalších šetření. Komise proto požádala stěžovatele, aby objasnil, zda si přeje setrvat na svých argumentech a zda trvá na formálním rozhodnutí o své stížnosti.

Ve svém dopise veřejnému ochránci práv ze dne 1. října 2007 stěžovatel vysvětlil, že nepovažuje postoj Komise za uspokojivý. Stěžovatel poukázal na to, že veřejná ochránkyně práv je jeho poslední nadějí, a vyzval veřejnou ochránkyni práv, aby využila všech možností, jak ovlivnit rozhodnutí Komise. Stěžovatel rovněž navrhl schůzku za účelem projednání této záležitosti.

Ve své odpovědi ze dne 12. října 2007 veřejný ochránce práv připomněl stěžovateli, že se tento případ týká toho, že Komise nevyřídila stížnost týkající se hospodářské soutěže v přiměřené lhůtě, a že bude moci přezkoumat podstatu stanoviska Komise až poté, co Komise o případu rozhodne. Veřejný ochránce práv rovněž poukázal na to, že jeho úlohou je zkoumat možné případy nesprávného úředního postupu, ale nepokoušet se ovlivňovat rozhodnutí, která Komise právě přijímá.

Veřejná ochránkyně práv stěžovateli sdělila, že by proto mohlo být užitečné požádat Komisi, aby v dané věci přijala formální a konečné rozhodnutí. Dodal, že stěžovatel by mohl využít této příležitosti k opětovnému předložení svých argumentů Komisi. Pokud by se Komise přesto rozhodla stížnost v oblasti hospodářské soutěže zamítnout, mohlo by být toto rozhodnutí napadeno u soudu nebo by mohlo být předmětem další stížnosti veřejnému ochránci práv.

Veřejný ochránce práv dodal, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se domnívá, že setkání se stěžovatelem se v současné době nejeví jako nezbytné.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Poté, co GŘ pro hospodářskou soutěž obdrželo stížnost stěžovatele ze dne 17. září 1999 týkající se hospodářské soutěže, konzultovalo nizozemský orgán pro hospodářskou soutěž a zaslalo formální žádosti o informace společnosti KNB, nizozemskému sdružení výrobců cihel (třikrát), jakož i jednotlivým výrobcům cihel v Nizozemsku (48), Belgii (16) a Německu (55).

Dne 24. dubna 2003 Komise informovala stěžovatele o výsledcích svého šetření a o svém záměru stížnost zamítnout. Stěžovatel odpověděl dne 25. června 2003 a zpochybnil závěry Komise.

Dne 22. dubna 2005 zaslala Komise doplňující dopis, v němž reagovala na argumenty stěžovatele. Komise opět informovala stěžovatele o svém záměru stížnost zamítnout. Stěžovatel odpověděl dne 19. května 2005.

Komise vyjádřila politování nad tím, že neodpověděla na dopis stěžovatele ze dne 19. května 2005, ačkoli obsah tohoto dopisu byl do značné míry totožný s obsahem jejího předchozího dopisu ze dne 25. června 2003 a stěžovatel si již byl plně vědom záměru Komise zamítnout stížnost.

Dne 3. září 2007 Komise odpověděla na dopis stěžovatele ze dne 19. května 2005 a dotázala se stěžovatele, zda trvá na formálním rozhodnutí o své stížnosti.

Dne 20. září 2007 uspořádalo GŘ pro hospodářskou soutěž se stěžovatelem telefonickou konferenci. Příslušný útvar stěžovateli vysvětlil, že má v úmyslu navrhnout Komisi rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. Dne 28. září 2007 Komise vyhověla žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty do 31. prosince 2007, aby mohla rozhodnout, zda si přeje obdržet konečné rozhodnutí, či nikoli.

Důvodem, proč Komise nejprve požádala o potvrzení, že si stěžovatel přeje konečné rozhodnutí o své stížnosti, bylo to, že stěžovatelé v mnoha případech ve skutečnosti nechtějí obdržet formální (zamítavé) rozhodnutí, neboť takové rozhodnutí by jim mohlo bránit v občanskoprávním řízení. Podle čl. 16 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (2) nemohou vnitrostátní soudci přijímat rozhodnutí, která jsou v rozporu s rozhodnutím Komise.

Pokud by ji stěžovatel do 31. prosince 2007 neinformoval o tom, že si nepřeje obdržet formální rozhodnutí, Komise by očekávala, že přijme konečné rozhodnutí a sdělí jej stěžovateli počátkem roku 2008.

Připomínky stěžovatele

Dne 7. ledna 2008 stěžovatel předložil veřejnému ochránci práv určité připomínky, v nichž tvrdil, že Komise již od října 1999 věděla, že její výjimka byla zneužívána na cihlové obklady. Stěžovatel dodal, že již v červnu 2001 prokázal, že závazky, které byly stranami příslušné dohody, měly pouze velmi omezenou výrobu, pokud jde o výrobky, na něž se vztahuje rozhodnutí o osvobození, tj. běžné cihly. Podle stěžovatele bylo Komisi v říjnu 2001 rovněž prokázáno, že účelem dohody bylo způsobit problémy s dodávkami. Podle názoru stěžovatele bylo proto odvětvové šetření provedené Komisí zbytečné a zabralo cenné zdroje.

Dne 10. dubna 2008 předložil stěžovatel další připomínky.

V těchto připomínkách vznesl stěžovatel mimo jiné tyto připomínky:

• V rozhodnutí bylo uvedeno, že se rozhodnutí nevztahuje na obkladové cihly. Bod 7 rozhodnutí, který poukazoval na pokles spotřeby, obsahoval následující vysvětlení: „Trend je stále klesající, zejména proto, že alternativní materiály jsou levnější a poskytují lepší technické výsledky; to vysvětluje rostoucí tendenci nahrazovat nosné stěny vyrobené z cihel betonem a ocelí a používat místo jiných forem zdiva plechové materiály.“To se jasně týkalo běžných cihel („Mauerwerksziegel“), neboť pouze tyto cihly konkurují výše uvedeným jiným stavebním materiálům.
• Pokud by obkladové cihly byly zahrnuty do dohody, měla Komise do své analýzy zahrnout alespoň sousední trhy s cihlami v Německu a celý belgický trh vzhledem k tomu, že obkladové cihly byly v EU nabízeny a obchodovány v okruhu 700 km. Obyčejné cihly a obkladové cihly navíc zjevně nebyly z hlediska spotřebitelů zastupitelné.
• V rozporu s tím, co bylo uvedeno v rozhodnutí, byl rozvoj cihlářského průmyslu v 80. letech vynikající. Prodeje nizozemských cihel se neustále zvyšovaly z 1,138 milionu v roce 1985 na 1,554 milionu v roce 1990. První zvýšení cen, které bylo provedeno na přelomu let 1990/1991 a které činilo 7,1 %, bylo odůvodněno náklady na restrukturalizaci. Druhé zvýšení cen, které bylo provedeno na přelomu let 1991/1992 a které činilo 7,3 %, bylo rovněž odůvodněno náklady na restrukturalizaci. Od roku 1990 do roku 1993 se ceny zvýšily o 30,2 %. Dohoda omezující hospodářskou soutěž tedy nebyla nutná. Komise příslušné údaje neověřila.
• O osvobození bylo požádáno dne 10. září 1992, tj. dva roky po snížení výrobní kapacity.

Další dotazy
Žádost o další informace

Dne 28. února 2008 Komise informovala veřejného ochránce práv, že stále čeká na odpověď stěžovatele ohledně otázky, zda má přistoupit ke konečnému rozhodnutí. Komise dodala, že stěžovatel byl vyzván, aby tyto informace poskytl do konce února 2008.

Dne 17. dubna 2008 a vzhledem k tomu, že k této otázce nebyly k dispozici žádné další informace, úřad veřejného ochránce práv zavolal Komisi, aby zjistil, v jaké fázi šetření Komise dospělo. U příležitosti tohoto telefonického rozhovoru Komise poukázala na to, že v této věci přijala své rozhodnutí a že jeho kopie bude předána veřejnému ochránci práv.

Dopis Komise ze dne 7. května 2008

Dne 7. května 2008 Komise informovala veřejného ochránce práv, že dne 20. února 2008 stěžovatel potvrdil své přání obdržet konečné rozhodnutí. Komise rovněž zaslala kopii svého rozhodnutí ze dne 15. dubna 2008 o stížnosti stěžovatele na hospodářskou soutěž veřejnému ochránci práv.

Ve svém rozhodnutí ze dne 15. dubna 2008 Komise informovala stěžovatele, že neexistuje zájem Společenství na dalších šetřeních týkajících se tohoto případu, a že proto zamítla jeho stížnost týkající se hospodářské soutěže. Ve svém rozhodnutí Komise mimo jiné uvedla, že i) stěžovatel nepředložil důkazy, aby prokázal své tvrzení, že ke snížení výrobní kapacity došlo již v roce 1990, ii) že se stěžovatel neúčastnil řízení vedoucího k rozhodnutí z roku 1994, i když by to bylo možné, a iii) že se případ týkal otázky z roku 1994.

Dne 20. května 2008 upozornil veřejný ochránce práv stěžovatele na toto rozhodnutí a vyzval jej, aby se k němu vyjádřil.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření jasně uvedl, že s rozhodnutím přijatým Komisí nesouhlasí.

ROZHODNUTÍ

1 Relevantní skutečnosti

1.1 Stěžovatelem je německá společnost, která dříve působila v oblasti prodeje cihel.

1.2 Rozhodnutím přijatým dne 29. dubna 1994 (3) (dále jen "rozhodnutí") Komise udělila, s výhradou několika podmínek a na dobu pěti let (1992-1997), výjimku podle pravidel hospodářské soutěže EU pro dohodu mezi nizozemskými výrobci cihel, jejímž cílem bylo snížit výrobní kapacitu za účelem vyvážení trhu.

1.3 V září 1999 podal stěžovatel stížnost u Generálního ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž (dále jen "GŘ pro hospodářskou soutěž"), ve které tvrdil, že se příslušné nizozemské společnosti a jejich sdružení dopustily několika závažných porušení pravidel hospodářské soutěže EU.

1.4 Ve stížnosti předložené veřejnému ochránci práv v únoru 2001 (stížnost 227/2001/GG) stěžovatel tvrdil, že Komise nevyřídila jeho stížnost týkající se hospodářské soutěže v přiměřené lhůtě. Veřejný ochránce práv zahájil šetření, které bylo ukončeno zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, v červnu 2001 z důvodu, že Komise byla schopna prokázat, že se případem aktivně zabývala.

1.5 Dne 24. dubna 2003 zaslala Komise stěžovateli podrobný dopis. Komise ve svém dopise zastávala názor, že neexistují dostatečné důvody pro vyhovění žádosti stěžovatele, ale že konečné rozhodnutí přijme až poté, co obdrží připomínky stěžovatele.

1.6 Dne 25. června 2003 předložil stěžovatel své připomínky k tomuto dopisu a zopakoval svůj názor, že byla porušena pravidla hospodářské soutěže EU.

1.7 V dopise zaslaném dne 22. dubna 2005 Komise stěžovateli znovu vysvětlila, že podle jejího názoru neexistuje zájem Společenství zabývat se touto záležitostí. Stejně jako ve svém dopise ze dne 24. dubna 2003 Komise zdůraznila, že konečného rozhodnutí bude dosaženo až po zohlednění případných připomínek stěžovatele.

1.8 Dne 19. května 2005 se stěžovatel vyjádřil k tomuto dopisu, ve kterém zdůraznil, že trvá na své stížnosti.

1.9 Dne 20. září 2005 se stěžovatel znovu obrátil na veřejného ochránce práv (stížnost 3065/2005/GG). Vzhledem k tomu, že stěžovatel požádal veřejnou ochránkyni práv, aby vyzvala Komisi „k nápravě rozhodnutí, která dosud přijala“, ukázalo se, že stěžovatel není spokojen s podstatou stanoviska Komise, a nikoli se skutečností, že od podání stížnosti uplynulo šest let. Dopisy Komise ze dne 24. dubna 2003 a 22. dubna 2005 však jasně uváděly, že Komise dosud nepřijala konečné rozhodnutí o stížnosti týkající se hospodářské soutěže. Veřejný ochránce práv proto stěžovatele informoval, že neexistují dostatečné důvody pro šetření. Stěžovateli bylo sděleno, že má možnost svou stížnost obnovit, 1) pokud Komise jeho stížnost v oblasti hospodářské soutěže zamítne, nebo 2) pokud se domnívá, že se Komise touto záležitostí v přiměřené lhůtě nezabývala.

1.10 Dne 12. června 2007 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že Komise dosud neodpověděla na jeho dopis ze dne 19. května 2005. Stěžovatel proto požádal veřejného ochránce práv, aby se případem zabýval.

2 Rozsah tohoto šetření

2.1 Veřejný ochránce práv chápal stěžovatele tak, že v podstatě tvrdí, že Komise nevyřídila jeho stížnost týkající se hospodářské soutěže v přiměřené lhůtě poté, co obdržela jeho dopis ze dne 19. května 2005. Rozhodl se proto zahájit šetření týkající se tohoto tvrzení. Stěžovatel byl o tom téhož dne informován.

2.2 Dne 15. dubna 2008 přijala Komise formální rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatele v oblasti hospodářské soutěže. Ve svých připomínkách zaslaných dne 23. června 2008 stěžovatel jasně uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím přijatým Komisí.

2.3 S ohledem na důkazy, které mu byly dosud předloženy, se veřejný ochránce práv domnívá, že šetření podstaty rozhodnutí Komise by bylo odůvodněné. Podle názoru veřejného ochránce práv by však nebylo vhodné zabývat se touto záležitostí v rámci tohoto šetření, které se zaměřilo na dobu, kterou Komisi trvalo vyřídit stížnost stěžovatele týkající se hospodářské soutěže. Veřejný ochránce práv proto zaeviduje dopis stěžovatele ze dne 23. června 2008 jako novou stížnost.

2.4 Toto šetření se tedy bude zabývat pouze tvrzením, ke kterému byla Komise požádána o stanovisko v dopise veřejného ochránce práv o zahájení šetření.

3 Údajné nevyřízení stížnosti týkající se hospodářské soutěže v přiměřené lhůtě

3.1 Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv ze dne 12. června 2007 stěžovatel tvrdil, že Komise nevyřídila jeho stížnost týkající se hospodářské soutěže v přiměřené lhůtě poté, co obdržela jeho dopis ze dne 19. května 2005.

3.2 Komise ve svém stanovisku vyjádřila politování nad tím, že neodpověděla na dopis stěžovatele ze dne 19. května 2005, ale zdůraznila, že obsah tohoto dopisu je do značné míry totožný s obsahem jejího předchozího dopisu ze dne 25. června 2003 a že stěžovatel si již byl plně vědom záměru Komise zamítnout stížnost. Komise dále uvedla, že stěžovateli napsala dne 3. září 2007, aby reagovala na sdělení dopisu ze dne 19. května 2005, a dotázala se stěžovatele, zda trvá na formálním rozhodnutí o své stížnosti.

Komise vysvětlila, že důvodem, proč nejprve požádala o potvrzení, že stěžovatel si přeje nebo by si mohl přát konečné rozhodnutí o své stížnosti, bylo to, že v mnoha případech stěžovatelé ve skutečnosti nechtějí obdržet formální (odmítavé) rozhodnutí, neboť takové rozhodnutí by jim mohlo bránit v občanskoprávním řízení. Podle čl. 16 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (4) nemohou vnitrostátní soudci přijímat rozhodnutí, která jsou v rozporu s rozhodnutím Komise.

3.3 Dne 28. února 2008 Komise informovala veřejného ochránce práv, že stále čeká na odpověď stěžovatele ohledně otázky, zda má přistoupit ke konečnému rozhodnutí. Komise dodala, že stěžovatel byl vyzván, aby tyto informace poskytl do konce února 2008.

3.4 Dne 7. května 2008 Komise informovala veřejného ochránce práv, že stěžovatel dne 20. února 2008 potvrdil své přání obdržet konečné rozhodnutí. Komise rovněž zaslala kopii svého rozhodnutí ze dne 15. dubna 2008 o stížnosti stěžovatele na hospodářskou soutěž veřejnému ochránci práv.

3.5 Stěžovatel ve svých připomínkách nepředložil žádné konkrétní připomínky, pokud jde o dobu, kterou Komise potřebovala k přijetí tohoto rozhodnutí.

3.6 Veřejná ochránkyně práv s potěšením konstatuje, že Komise jednala rychle poté, co byla na tuto stížnost upozorněna. Je pravda, že uplynulo několik dalších měsíců, než Komise konečně dne 15. dubna 2008 přijala rozhodnutí o stížnosti stěžovatele v oblasti hospodářské soutěže. Komise však vysvětlila důvody, na jejichž základě považovala za nezbytné nejprve zjistit, zda si stěžovatel skutečně přál obdržet formální rozhodnutí o své stížnosti v oblasti hospodářské soutěže. Veřejná ochránkyně práv považuje vysvětlení Komise za přiměřené. Dále poznamenává, že stěžovatel nevznesl proti přístupu Komise námitky.

3.7 Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že je velmi obtížné pochopit, proč Komise nebyla aktivní mnohem dříve. Ve svém dopise stěžovateli ze dne 22. dubna 2005 Komise zdůraznila, že konečného rozhodnutí bude dosaženo až po zohlednění případných připomínek stěžovatele. Stěžovatel zaslal své připomínky dne 19. května 2005. Jakmile tedy Komise obdržela tento dopis, byla schopna podniknout nezbytné kroky k přijetí konečného rozhodnutí o stížnosti stěžovatele v oblasti hospodářské soutěže. Zdá se však, že žádné takové kroky nebyly podniknuty, dokud veřejný ochránce práv neupozornil Komisi na tuto stížnost.

3.8 Komise nepředložila žádné vysvětlení, které by mohlo toto zpoždění odůvodnit. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise vyjádřila politování nad zpožděním, k němuž došlo. Podle názoru veřejného ochránce práv to však nelze považovat za uspokojivou reakci. Veřejný ochránce práv se domnívá, že pokud, jako v tomto případě, dojde ke značným zpožděním, zásady řádné správní praxe vyžadují, aby byla dotyčnému občanovi učiněna alespoň omluva.

3.9 Veřejná ochránkyně práv však poznamenává, že obavy stěžovatele se podle všeho zaměřují spíše na podstatu rozhodnutí Komise než na procedurální aspekty. Vzhledem k tomu, že podstata rozhodnutí Komise bude přezkoumána v samostatném šetření, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že v tomto případě není třeba přijímat žádná další opatření.

4 Závěr

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že v tomto případě není třeba přijímat žádná další opatření.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Úř. věst. 1994, L 131, s. 15.

(2) Úř. věst. 2003, L 1, s. 1.

(3) Úř. věst. 1994, L 131, s. 15.

(4) Úř. věst. 2003, L 1, s. 1.