Štrasburk 16. července 2008

Vážená paní V.,

Dne 16. srpna 2006 (1) jste předložil evropskému veřejnému ochránci práv stížnost proti Evropskému parlamentu týkající se výběrového řízení na přidělení externího vedení parlamentní kanceláře Wayenberg Crèche.

Dne 8. listopadu 2006 jsem předal stížnost předsedovi Parlamentu. Parlament zaslal anglické originály svého stanoviska dne 20. února 2007 a překlad do nizozemštiny dne 28. února 2007. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 7. května 2007.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Chtěl bych se omluvit za to, jak dlouho trvalo vyřízení Vaší stížnosti.

Stížnost

Stěžovatelem v tomto případě, a sice společností bvba Kidcare, je belgická společnost. Od roku 1993 a po po sobě jdoucích nabídkových řízeních řídil stěžovatel Eastman Crèche (2) Evropského parlamentu. Podle stěžovatele jsou relevantními skutečnostmi tohoto případu tyto skutečnosti:

Dne 4. února 2005 zveřejnil Parlament v Bruselu výzvu k podávání nabídek na externí správu své jesle Wayenberg (3) (2005/S 25-023466). Stěžovatel se zúčastnil nabídkového řízení a předložil nabídku. Kritéria hodnocení předpokládala, že nabídka bude zadána ekonomicky nejvýhodnější nabídce hodnocené na základě následujících kritérií v sestupném pořadí:

a) hodnota pedagogického projektu (40 bodů);

b) metody řízení, organizace a provádění projektu, politiku zaměstnanosti, nábor a řízení lidských zdrojů, jakož i opatření přijatá k zajištění stability a vysoké úrovně kvalifikace pracovníků (30 bodů);

c) celková cena za 180 dětí měsíčně (30 bodů).

Dne 27. října 2005 informovalo generální ředitelství Parlamentu pro personál stěžovatele, že jeho nabídka nebyla vybrána. Parlament uvedl, že důvody zamítnutí byly tyto:

pedagogický projekt byl zajímavý, ale příliš teoretický, což zanechalo nejistotu, pokud jde o jeho uplatňování;

- metodika řízení a organizace se jevila jako správná, ale neúplná pro jesle o 180 dětech.

Dne 9. listopadu 2005 se stěžovatel písemně obrátil na Parlament, aby získal doplňující informace týkající se odmítnutí jeho nabídky. Dne 17. listopadu 2005 Parlament odpověděl, že nabídka společnosti R. byla zachována. Pokud jde o nabídku stěžovatele, Parlament vysvětlil, že následující aspekty vedly k nižší známce:

- předložená nabídka se jevila jako příliš teoretická a nedostatečně přesvědčivá;

Parlament si všiml, že projekt Wayenberg Crèche nebyl dostatečně zohledněn ve srovnání s Eastman Crèche;

- výběrové řízení ukázalo nedostatečnou formální interní komunikaci mezi různými zúčastněnými stranami, jakož i absenci dostatečných zdrojů pro případné nahrazení zaměstnanců.

Dne 29. listopadu 2005 stěžovatel znovu požádal o vysvětlení a poukázal na to, že výše uvedené tři argumenty předložené Parlamentem jsou vágní a že vycházejí z osobního posouzení, a nikoli z hodnocení kritérií pro udělení zakázky.

Dne 9. prosince 2005 Parlament odpověděl, aniž by však poskytl další vysvětlení. Po tomto dopise se stěžovatel rozhodl korespondenci ukončit.

Dne 16. srpna 2006 podal stěžovatel tuto stížnost evropskému veřejnému ochránci práv. Stěžovatel rozdělil svou stížnost do tří oddílů, a to „stížnost“, „argumentace“ a „tvrzení“. V oddíle týkajícím se argumentace stěžovatel tvrdil, že informace, které mu byly sděleny, byly 1) vágní, 2) nejednoznačné, 3) založené na čistě subjektivním posouzení, 4) neúplné a 5) nesprávné.

Stěžovatel rozvinul každý z těchto bodů takto:

- Sdělené informace byly neurčité, protože například v případě nejdůležitějšího hodnotícího kritéria (konkrétně hodnoty pedagogického projektu) Parlament odmítl nabídku stěžovatele pouze dvěma neurčitými slovy: " le projet pédagogique est intéressant mais trop théorique laissant apparaître des incertitudes quant à son application concrète"(dopis ze dne 27. října 2005) a "[l]e projet pédagogique a été jugé intéressant"(dopis ze dne 17. listopadu 2005).

- Sdělené informace nebyly jednoznačné, protože v dopise ze dne 27. října 2005 byl pedagogický projekt považován za příliš teoretický, zatímco v dopise ze dne 17. listopadu 2005 byla celá nabídka považována za příliš teoretickou ("l'offre telle que présentée est apparue trop théorique et pas suffisamment convaincante"). Stěžovatel tvrdil, že podobná změna odůvodnění byla přijata i s ohledem na kritérium týkající se nahrazení zaměstnanců: V dopise ze dne 17. listopadu 2005 Parlament uvedl, že „le projet présenté a fait ressortir (...) l'absence d'un éventail de sources suffisantes pour les remplacements éventuels du personnel“. To nebylo v souladu s následným vysvětlením v dopise ze dne 9. prosince 2005, že „la nature des solutions proposées dans l'offre de Kidcare [tj. stěžovatel] ne prenait pas suffisamment en compte la taille du projet“.

- Sdělované informace byly založeny na čistě subjektivním hodnocení , protože slova jako "convaincante"jsou spíše vyjádřením osobního hodnocení než objektivního hodnocení.

- Sdělené informace byly neúplné, protože pokud jde o druhé hodnotící kritérium, Parlament se nevyjádřil k politice zaměstnanosti stěžovatele, řízení lidských zdrojů, stabilitě a kvalifikaci zaměstnanců.

- Sdělené informace byly nesprávné, protože odkaz v dopise Parlamentu ze dne 9. prosince 2005 na skutečnost, že stěžovatel pouze navrhl ředitele na částečný úvazek pro 180 dětí, byl v rozporu s nabídkou stěžovatele, která předpokládala řídící tým tří osob (vedoucí kanceláře / správní úředník na plný úvazek, pedagogický koordinátor na plný úvazek a generální ředitel na částečný úvazek). V dopise Parlamentu ze dne 17. listopadu 2005 bylo rovněž uvedeno, že chybí formální interní komunikace, což je v rozporu s různými body uvedenými v nabídce stěžovatele ohledně několika druhů interních schůzí.

V oddíle nazvaném „nárok“ stěžovatel uvedl, že prvky popsané výše v oddíle „argumentace“ mohou naznačovat, že Parlament neoprávněně zadal zakázku firmě R., a že na základě dalších informací rozhodne, zda podá další stížnost na nespravedlivé zacházení a porušení svých zájmů.

Na základě výše uvedených skutečností vznesl stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv dvě tvrzení a jedno tvrzení:

1. Parlament odmítl stěžovateli jasně a konkrétně sdělit relativní výhody nabídky, která byla zachována pro správu jeho Wayenbergovy jesle.
2. Parlament by měl stěžovateli tyto informace poskytnout.
3. V rozporu s požadavkem článku 19 evropského kodexu řádné správní praxe Parlament stěžovateli neuvedl možnosti odvolání.

Šetření

Stanovisko Parlamentu

Ve svém stanovisku Parlament shrnul tyto poznámky:

(1) Fakta a souvislosti

Na základě nabídkového řízení byla zakázka na správu jeslí Wayenberg zadána firmě R. Tato zakázka byla zadána rozhodnutím schvalující osoby ze dne 27. října 2005. Téhož dne schvalující osoba informovala stěžovatele, že jeho nabídka nebyla přijata, a v souhrnné podobě uvedla důvody odmítnutí nabídky.

Dopisem ze dne 9. listopadu 2005 si stěžovatel vyžádal "doplňující informace o důvodech odmítnutí nabídky". Schvalující osoba na tuto žádost odpověděla dopisem ze dne 17. listopadu 2005 a poskytla doplňující informace týkající se důvodů odmítnutí nabídky a jména úspěšného uchazeče. Dopisem ze dne 29. listopadu 2005 stěžovatel zpochybnil odpověď schvalující osoby a zejména uvedl, že „předložené argumenty jsou vágní; zejména se jednalo o (osobní) posouzení a nejednalo se o hodnocení kritérií pro zadání zakázky. Tento dopis rovněž vyvolal otázky ohledně argumentů předložených Parlamentem v jeho dopise ze dne 9. listopadu 2005.

Dopisem ze dne 9. prosince 2005 schvalující osoba popřela tvrzení, že výsledek zadávacího řízení byl založen na osobním posouzení, a poskytla další doplňující vysvětlení, konkrétně odpověděla na otázky, které stěžovatel položil ve svém dopise ze dne 29. listopadu 2005. Stěžovatel neodpověděl.

(2) Jesle Parlamentu

Do roku 2005 měl Parlament v Bruselu dvě jesle pro předškolní děti: Eastman Crèche (s kapacitou pro 90 dětí) a Trèfle Crèche (s kapacitou pro 35 dětí). Po po sobě jdoucích nabídkových řízeních byl Eastman Crèche po dobu 13 let řízen stěžovatelem.

Vzhledem k tomu, že tato dvě zařízení nebyla schopna uspokojit očekávaný nárůst poptávky vyplývající z potenciálních uživatelů, kteří jsou částečně spojeni s novými zaměstnanci vystavujícími v důsledku nadcházejícího rozšíření, rozhodl se Parlament v roce 2001 zahájit projekt na vytvoření velkokapacitních jeslí, které by mohly pojmout všechny děti, které jsou v současné době ve stávajících zařízeních, mohly by také absorbovat čekací listinu a vyrovnat se s pravděpodobným nárůstem žádostí.

V návaznosti na nové nabídkové řízení bylo vedení jeslí Wayenberg přiděleno firmě R. Nová jeslí je v provozu od 2. května 2006. Do 31. prosince 2006, kdy vypršela předchozí smlouva stěžovatele, fungovala Eastman Crèche souběžně. Po vypršení smlouvy se stěžovatelem dne 31. prosince 2006 bylo rozhodnuto nezahájit nové nabídkové řízení na jesle Eastman s odůvodněním, že jesle Wayenberg by měly pokrýt všechny současné potřeby.

(3) Zadání zakázky

Zakázka na správu jeslí Wayenberg byla zadána dne 27. října 2005 schvalující osobou na základě závěrů řádně ustaveného hodnotícího výboru. V návaznosti na výzvu k podávání nabídek v rámci otevřeného nabídkového řízení podle článků 90 a 91 finančního nařízení (4) a článku 158 prováděcích pravidel (5) požádalo o zadávací dokumentaci 11 společností a šest z nich předložilo nabídku. Všechny nabídky byly přezkoumány nejprve s cílem zajistit, aby splňovaly kritéria pro vyloučení a výběr, a poté s ohledem na tři hodnotící kritéria stanovená v nabídce (viz výše v části týkající se stížnosti).

Za účelem zajištění nestrannosti kvalitativního hodnocení a snížení nevyhnutelného prvku subjektivity se výbor před hodnocením rozhodl přezkoumat konkrétní aspekty každého hodnotícího kritéria a přidělit každému dílčímu kritériu určitý počet bodů v závislosti na řešení, o které se v nabídce usiluje nebo které je v ní navrženo. Parlament připojil tuto hodnotící tabulku ke svému stanovisku. Stejný postup byl použit pro hodnocení nabídky každé firmy. Kvalitativní hodnocení bylo následně zapracováno do přednastaveného koeficientu kvalita/cena.

Na základě závěrů hodnotícího výboru zadala schvalující osoba zakázku firmě R. a informovala ostatní uchazeče, že jejich nabídky byly zamítnuty, přičemž uvedla důvody v souladu s článkem 100 finančního nařízení.

Hodnotící výbor totiž při posuzování kritérií pro vyloučení konstatoval, že proti stěžovateli probíhá soudní řízení pro porušení povinností týkajících se placení příspěvků na sociální zabezpečení. Nicméně vzhledem k tomu, že toto řízení nebylo ukončeno a že se týkalo výkladu příslušných pravidel, výbor se rozhodl nepovažovat tento stav za důvod pro vyloučení a přijmout nabídku stěžovatele na kvalitativní hodnocení.

Parlament konstatoval, že dne 15. března 2006 podal stěžovatel k belgickým soudům odvolání proti firmě R., v němž vyzval k uplatnění kolektivní pracovní smlouvy 32a („Collectieve Arbeidsovereenkomst“, CAO) o převodu podniků. Ve svém odvolání stěžovatel tvrdil, že podnik, kterému byla zakázka zadána, by měl nést náklady na propuštění všech zaměstnanců stěžovatele. Toto odvolání následovalo po řadě výhrůžek, které stěžovatel veřejně vznesl proti Parlamentu a proti firmě R. Jako důkaz Parlament ke svému stanovisku připojil přílohu. Kromě toho byla stěžovatelka několikrát formálně požádána, aby splnila povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení týkající se jejích zaměstnanců. Navzdory tomu stěžovatel neoznámil své zaměstnance, což je v rozporu s pravidly a smluvními závazky vůči Parlamentu. Parlament se nicméně rozhodl smlouvu neukončit, neboť je třeba zajistit určitou stabilitu pro děti navštěvující Eastman Crèche i pro zaměstnance.

(4) K prvnímu žalobnímu
důvodu a k prvnímu žalobnímu důvodu:

Parlament zdůraznil, že dopisem ze dne 27. října 2005, tedy v den rozhodnutí o zadání zakázky, oznámil stěžovateli, že jeho nabídka byla odmítnuta. V souladu s článkem 100 finančního nařízení a čl. 149 odst. 3 prováděcích pravidel toto zamítnutí odůvodnila.

V souladu s čl. 149 odst. 3 bodem 6 prováděcích pravidel stanovil dopis o zadání zakázky pozastavení podpisu smlouvy na dobu patnácti dnů s cílem umožnit ostatním uchazečům odhalit nesrovnalosti a požádat, aby bylo řízení prohlášeno za neúspěšné a ukončené. Stěžovatel v tomto smyslu nepodal žádnou žádost ani nebyla podána žádná jiná stížnost.

Následně si stěžovatel dopisem ze dne 9. listopadu 2005 vyžádal "doplňující informace o důvodech zamítnutí". Parlament proto odpověděl v souladu s čl. 149 odst. 3 prováděcích pravidel a stručně, ale strukturovaně uvedl důvody zamítnutí, které se týkaly některých aspektů nabídky stěžovatele.

Ve druhém dopise ze dne 29. listopadu 2005 stěžovatel tyto důvody zpochybnil. V tomto ohledu i) tvrdila, že argumenty jsou "neurčité", a ii) vznesla tvrzení o subjektivitě hodnocení její nabídky. Stěžovatel ve skutečnosti zpochybnil odpověď Parlamentu ze dne 17. listopadu 2005, bod po bodu, ve formě otázek týkajících se konkrétních záležitostí. Nepožadovala žádné dokumenty ani informace jiné povahy.

Proto se Parlament ve své odpovědi ze dne 9. prosince 2005 omezil na odpověď na otázky vznesené stěžovatelem a na tvrzení týkající se subjektivity řízení.

V návaznosti na odpověď Parlamentu ze dne 9. prosince 2005 stěžovatel Parlamentu znovu nenapsal a nikdy nepožádal o informace týkající se relativních výhod vybrané nabídky.

Současně však ostatní uchazeči, kteří podali přípustné nabídky, písemně požádali o doplňující informace. Všechny tyto subjekty obdržely ve stanovené lhůtě odpověď, v níž byla v souhrnné podobě uvedena podstata hodnotících zpráv. Všichni se prohlásili za spokojené.

Je proto obtížné zpochybnit, že Parlament jednal v dobré víře a snažil se logicky odpovědět na kritiku a obvinění vznesená stěžovatelem. Pokud by se stěžovatel domníval, že nebyl informován o relativních výhodách úspěšné nabídky, bylo to způsobeno nedorozuměním a skutečností, že takovou žádost nepředložil. Parlament dále poukázal na to, že ostatní otázky vznesené stěžovatelem přistupovaly k této záležitosti z jiného úhlu.

Stěžovatel proto dal přednost tomu, aby tyto informace obdržel prostřednictvím veřejného ochránce práv. Vzhledem k tomu, že článek 100 finančního nařízení a prováděcí pravidla nestanoví lhůtu pro vyžádání informací o „relativních výhodách úspěšné nabídky“, neměl stěžovatel důvod obrátit se za účelem získání těchto informací na veřejného ochránce práv. Pro získání požadovaných informací by v každém okamžiku postačoval jednoduchý dopis schvalující osobě s konkrétní žádostí za tímto účelem.

Poté, co Parlament obdržel stížnost veřejného ochránce práv, a současně se zasláním svého stanoviska se proto písemně obrátí na stěžovatele z vlastního podnětu, a to doporučeným dopisem, a informuje jej o vlastnostech a relativních výhodách vybrané nabídky (7).

Stěžovatel nakonec vznesl tvrzení týkající se subjektivity řízení zadávacího řízení a zpochybnil důvody odmítnutí jeho nabídky. Pokud jde o tento bod, Parlament zdůraznil, že ačkoli je schvalující osoba povinna poskytnout ve lhůtách stanovených ve finančním nařízení požadované informace týkající se důvodů svého rozhodnutí, není povinna s neúspěšnými uchazeči vyčerpávajícím způsobem projednávat oprávněnost hodnocení nabídek nebo řádnost řízení.

Pokud jde o oprávněnost zadání zakázky, tato otázka mohla být předmětem pouze kasačního opravného prostředku k Soudnímu dvoru. Soulad s kritérii pro výběr a zadání zakázky stanovenými předem v zadávací dokumentaci a v pravidlech pro zadávání veřejných zakázek je zaznamenán v hodnotících zprávách a dalších dokumentech souvisejících s hodnocením, které jsou součástí zadávací dokumentace a jsou k dispozici všem dozorovým úřadům. Finanční nařízení neumožňuje uchazeči přímý přístup k těmto dokumentům. Veřejný zadavatel musí zajistit, aby zveřejnění relativních výhod úspěšné nabídky nepoškozovalo jeho obchodní zájmy.

K druhému tvrzení

Schvalující osoba ve svém dopise ze dne 27. října 2005 neupřesnila možnosti odvolání proti rozhodnutí.

Podle finančního nařízení a prováděcích pravidel není veřejný zadavatel povinen tyto informace poskytovat. Oznámení tedy bylo v souladu s příslušnými pravidly. Parlament však nedodržel závazky obsažené v kodexu řádné správní praxe, který stanoví, že rozhodnutí orgánu, které může nepříznivě ovlivnit práva nebo zájmy soukromé osoby, musí obsahovat informace o možnostech odvolání proti rozhodnutí.

Z dokumentů v projednávané věci je však zřejmé, že neuvedení možností odvolání, které bylo zjevně neúmyslné, nijak nepoškodilo zájmy stěžovatele, neboť existují všechny důvody se domnívat, že i kdyby rozhodnutí o odmítnutí nabídky stěžovatele možnosti odvolání zmínilo, stěžovatel by je pravděpodobně nevyužil.

V konečných dokumentech není nic, co by naznačovalo, že stěžovatel měl někdy v úmyslu podat opravný prostředek směřující ke zrušení zadávacího řízení. Na jedné straně stěžovatel nikdy nepožádal o žádné informace o podmínkách takového odvolání. Stěžovatel se naproti tomu rozhodl podat u belgických orgánů odvolání pro porušení pravidel o převodu podniků. Stěžovatel si proto byl vědom různých možností odvolání a upřednostnil nezpochybnit legitimitu zadávacího řízení, ale spíše požádat o použití pravidel na ochranu pracovníků v případě převodu podniků.

Kromě toho byl stěžovatel 13 let ve smluvním vztahu s Parlamentem. Jako poskytovatel služeb po dobu delší než 10 let měl stěžovatel vědět, že proti rozhodnutím týkajícím se zadávání veřejných zakázek lze podat opravný prostředek.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel v souhrnu uvedl následující připomínky:

Stěžovatel zastával názor, že tvrzení Parlamentu, že proti stěžovateli probíhá soudní řízení pro porušení povinností v oblasti sociálního zabezpečení, není pravdivé. Jediným řízením, kterého se stěžovatel účastnil během zadávacího řízení, byl spor se správou DPH, který neměl nic společného se sociálními příspěvky. Postup, o němž se zmiňuje Parlament, byl ukončen v roce 2004 rozsudkem ve prospěch stěžovatele. Nabídka stěžovatele se netýkala soudního řízení.

Stěžovatel s odvoláním na CAO 32a prostřednictvím soudního řízení tvrdil, že podnik R. by měl převzít zaměstnance stěžovatele, nikoli však, že by měl být odpovědný za propuštění těchto zaměstnanců.

Parlament obvinil stěžovatele, že veřejně vyhrožoval jemu i uvedené firmě, a odkázal na přílohu (konkrétně na zprávu ze schůze zaměstnanců stěžovatele). Stěžovatel v textu této zprávy nenalezl žádné náznaky učiněných hrozeb. Části zdůrazněné Parlamentem se týkaly pouze prohlášení zaměstnanců a vázaly pouze ty, kteří je učinili.

Stěžovatel rovněž poukázal na to, že Parlament nebyl účastníkem výše uvedeného sporu a že vzhledem k tomu, že se náhle zdálo, že správa má k dispozici dokumenty týkající se tohoto sporu, které pocházejí ze spisu advokáta stěžovatele, naznačovalo to existenci tajné dohody s dodavatelem.

Na rozdíl od toho, co uvedl Parlament, stěžovatel dodržel všechny právní postupy týkající se uzavření podniku a hromadného propouštění. Zaměstnanci byli propuštěni s účinností od 1. srpna nebo 1. září 2006.

Stěžovatel poukázal na to, že výše uvedené nemá nic společného se stížností podanou veřejnému ochránci práv, ale že se Parlament snažil stěžovatele uvést do špatného světla.

K prvnímu tvrzení a žalobnímu důvodu

Stěžovatel poukázal na to, že Parlament stěžovatele neinformoval o patnáctidenním pozastavení podpisu smlouvy, což mělo poskytnout čas na zjištění nesrovnalostí nebo na žádost, aby bylo řízení prohlášeno za neúspěšné. Stěžovatel proto nemohl uplatnit své právo těchto možností využít. Kromě toho by to nebylo možné na základě samotných stručných důvodů pro zamítnutí. Stěžovatel si místo toho do 15 dnů od zamítnutí své nabídky vyžádal dodatečné informace. Parlament se skrýval za přílišným formalismem. Stěžovatel si totiž výslovně nevyžádal další dokumenty nebo informace o relativních výhodách uchovávané nabídky. Stěžovatel rovněž neobvinil subjektivitu hodnocení, ale subjektivitu argumentů použitých Parlamentem a jejich nedostatečné odůvodnění. Parlament se tak záměrně vyhnul odpovědi na požadavek stěžovatele na jasné informace.

Po podání stížnosti veřejnému ochránci práv nyní Parlament „spontánně“ poskytl požadované informace ve svém dopise ze dne 25. ledna 2007.

K druhému tvrzení

Stěžovatel nechápal, jak mohl Parlament dospět k závěru, že i kdyby rozhodnutí o odmítnutí jeho nabídky zmiňovalo možnosti odvolání, pravděpodobně by je nevyužil. Pokud by stěžovatel věděl o možnostech odvolání a zbavil by se informací, které mu Parlament nakonec sdělil v lednu 2007, určitě by podal žádost o to, aby bylo řízení považováno za neúspěšné, a odvolal by se. Stěžovatel rovněž zpochybnil příčinnou souvislost navrženou Parlamentem mezi jeho odvoláním k belgickým orgánům a jeho znalostí možností odvolání týkajících se nabídkového řízení, přičemž uvedl, že tyto možnosti spolu nemají nic společného.

Po přezkoumání dodatečných informací zaslaných Parlamentem dne 25. ledna 2007 byl stěžovatel toho názoru, že byly poškozeny jeho zájmy, a chtěl rozšířit svou původní stížnost. Argumenty stěžovatele v tomto ohledu byly následující:

(1) Hodnotící komise se nezakládala pouze na dokumentech zadávacího řízení:

Ve své reakci na původní stížnost Parlament uvedl, že hodnotící výbor již při hodnocení kritérií pro vyloučení zaznamenal, že proti stěžovateli probíhá soudní řízení týkající se nezaplacení příspěvků na sociální zabezpečení. V nabídce stěžovatele není o tomto postupu žádná zmínka. Parlament tak porušil pravidla zadávacího řízení tím, že zohlednil jiné prvky než ty, které se objevily v nabídce stěžovatele. Výše uvedené nesprávné informace možná nevedly k odmítnutí nabídky stěžovatele, ale nepochybně přispěly k negativnímu obrazu stěžovatele a jeho nabídky. Stěžovatel si navíc nebyl jist, zda se jedná o jedinou další negativní informaci, o kterou se hodnotící výbor opřel.

(2) Hodnotící kritéria popsaná v hodnotící tabulce byla objektivní, ale pro hodnocení naprosto nespolehlivá
(2.1) Hodnota pedagogického projektu:

Stěžovatel citoval definici „pedagogického projektu“ poskytnutou nizozemskou jazykovou unií (Nederlandse Taalunie), která ukázala, že se jedná o vizi, hodnoty a volby. V hodnotícím grafu však na těchto otázkách nebylo nic nebo jen velmi málo. Z celkového počtu 40 bodů se 6 týkalo prezentace a 4 profesních vztahů s třetími osobami, což znamenalo, že čtvrtina bodů byla udělena otázkám, které nemají nic společného s pedagogickým projektem. Také další kritéria, jako je „soudržnost projektu“ (5 bodů), „proveditelnost projektu“ (4 body) a „dostupnost projektu“ (5 bodů), přijatá rozhodnutí nehodnotila. Podstatnými kritérii, i když ne nejdůležitějšími, byly „multikulturní aspekty“ (5 bodů) a „soubor navrhovaných činností“ (5 bodů). Ani zde však nebyl obsah zhodnocen. Byla to jen čísla. Nebyly zohledněny základní volby hodnot a pedagogických metod. Zohledněny nebyly ani postoje a chování pedagogických pracovníků. Bylo proto možné, že velmi slabý vědecky strukturovaný projekt zaznamenal velmi vysoké skóre, zatímco oceňovaný projekt, který sledoval nejnovější vývoj, zaznamenal mnohem nižší skóre.

(2.2) Metody řízení, organizace a provádění projektu, politika zaměstnanosti, náborová politika, řízení lidských zdrojů, opatření k zajištění stability a úroveň kvalifikace personálu:

I zde jsme byli konfrontováni se zdánlivě objektivními kritérii, která nedostatečně odrážela kritéria pro zadání zakázky. Stěžovatel si kladl otázku, zda pojem "projekt" znamená pedagogický projekt nebo způsob, jakým jesle jsou řízeny ve všech svých aspektech. Stěžovatel předložil připomínky ke kritériím „metody řízení“ a „metody k zajištění stability zaměstnanců“. Pokud jde o poslední kritérium, zřejmě stačilo vyjmenovat opatření, ale to, zda jsou tato opatření stále aktuální nebo zda jsou považována za osvědčené postupy, se nezdá být důležité. Stěžovatel poukázal na to, že při hodnocení nebyla zohledněna politika zaměstnanosti a náboru a úroveň kvalifikace zaměstnanců.

Hodnocení personální politiky bylo omezeno na způsob, jakým jsou nahrazováni nepřítomní zaměstnanci, a na trvalé školení zaměstnanců. Ostatní aspekty nebyly vzaty v úvahu.

(3) Hodnocení hodnotícího výboru nebylo správné

Pokud jde o známky udělené nabídce stěžovatele, stěžovatel poskytl dvě strany podrobných připomínek k jednotlivým částem hodnotící tabulky, které vedle známek udělených v každé části obsahovaly rovněž odkazy na příslušné stránky nabídky stěžovatele.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl stěžovatel k závěru, že Parlament při zadávání zakázky na Wayenberg Crèche firmě R jednal protiprávně. Stěžovatel poukázal na to, že nemá nárok na náhradu majetkové újmy, ale že si přeje získat náhradu morální újmy.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámka

1.1 Do roku 2005 měl Evropský parlament v Bruselu dvě jesle pro předškolní děti. Jedna z jeslí, Eastman Crèche (8), byla po 13 letech spravována stěžovatelem, belgickou společností, na základě po sobě jdoucích nabídkových řízení. Druhá jesle se jmenovala Trèfle Crèche. Vzhledem k tomu, že tato dvě zařízení nebyla schopna uspokojit očekávané požadavky zvýšeného počtu potenciálních uživatelů, rozhodl se Parlament v roce 2001 zahájit projekt na vytvoření velkokapacitních jeslí. Tato nová jesle - jesle Wayenberg (9) - měla ubytovat všechny děti, které v současné době využívají stávající zařízení, absorbovat děti uvedené na čekací listině a vyrovnat se s nárůstem žádostí, k němuž pravděpodobně dojde v důsledku nadcházejících rozšíření EU. Bylo uspořádáno výběrové řízení, kterého se stěžovatel zúčastnil. Vedení Wayenberg Crèche však bylo nakonec svěřeno firmě R.

1.2 Stěžovatel se následně obrátil na veřejného ochránce práv. Tato stížnost, která byla veřejnému ochránci práv předložena dne 16. srpna 2006, se týkala údajného nedostatku informací ze strany Parlamentu. Konkrétně stěžovatel tvrdil, že mu Parlament odmítl jasně a konkrétně sdělit relativní výhody nabídky vybrané pro řízení jeho Wayenbergovy jesle, a požadoval, aby mu Parlament tyto informace poskytl. Stěžovatel dále tvrdil, že v rozporu s požadavkem stanoveným v článku 19 Evropského kodexu řádné správní praxe (10) mu Parlament neuvedl dostupné možnosti odvolání. Ve svém dopise ze dne 8. listopadu 2006 o zahájení šetření stížnosti požádal veřejný ochránce práv Parlament o stanovisko k výše uvedeným dvěma tvrzením a tvrzením. Šetření veřejného ochránce práv týkající se těchto dvou tvrzení a tvrzení, jakož i jeho závěry jsou uvedeny níže v bodech 2 (první tvrzení i tvrzení) a 3 (druhé tvrzení).

1.3 Stěžovatel ve své původní stížnosti dále tvrdil, že informace, které mu byly sděleny ohledně posouzení jeho vlastního návrhu, byly 1) neurčité, 2) nejednoznačné, 3) založené na čistě subjektivním posouzení, 4) neúplné a 5) nesprávné. Podle stěžovatele by tyto problémy mohly naznačovat, že Parlament protiprávně zadal zakázku firmě R. Stěžovatel však poukázal na to, že nebude moci posoudit, zda bude další stížnost týkající se nerovného zacházení a porušení jeho práv odůvodněná, dokud neobdrží informace týkající se relativních výhod úspěšné nabídky. Dále poukázala na to, že tyto informace byly předmětem výše uvedeného prvního tvrzení.

1.4 Zdá se, že dopisem ze dne 25. ledna 2007 Parlament nakonec zaslal stěžovateli informace, o které stěžovatel požádal a které byly předmětem prvního tvrzení v jeho stížnosti veřejnému ochránci práv. V tomto dopise, který výslovně odkazuje na stížnost předloženou veřejnému ochránci práv, Parlament informoval stěžovatele o relativních výhodách úspěšné nabídky. Konkrétně Parlament citoval dvě strany hodnotící zprávy týkající se hodnocení nabídek předložených stěžovatelem a úspěšným uchazečem. Dopis rovněž reprodukoval závěrečnou hodnotící tabulku vypracovanou hodnotícím výborem, která šesti konkurenčním firmám ukázala známky udělené za každé ze tří hodnotících kritérií, jakož i celkové známky za každou z nich. Parlament navíc ke svému dopisu připojil podrobnější pětistránkový hodnotící graf týkající se hodnocení nabídky stěžovatele (s podrobnými známkami pro všechna tři kritéria a dílčí kritéria).

1.5 Stěžovatel ve svém vyjádření ke stanovisku Parlamentu uvedl, že na základě dodatečných informací zaslaných Parlamentem dne 25. ledna 2007 bylo zřejmé, že byly poškozeny jeho zájmy a že zakázka byla protiprávně zadána firmě R. Stěžovatel proto uvedl, že si přeje rozšířit svou původní stížnost. Stěžovatel v tomto ohledu předložil tři „argumenty“, a to:

1. hodnotící komise se nezakládala pouze na dokumentaci k nabídce. Odkázala například na probíhající soudní řízení proti stěžovateli pro porušení pravidel sociálního zabezpečení, zatímco v nabídce stěžovatele o tomto řízení nebyla žádná zmínka;
2. hodnotící kritéria popsaná v hodnotící tabulce byla objektivní, ale pro hodnocení naprosto nespolehlivá; a
3. hodnocení provedené hodnotícím výborem nebylo správné.

1.6 Veřejný ochránce práv pečlivě posoudil další informace, které mu byly poskytnuty. Pokud jde o pět otázek předložených stěžovatelem v jeho původní stížnosti, a sice že informace, které mu byly sděleny, byly 1) vágní, 2) nejednoznačné, 3) založené na čistě subjektivním posouzení, 4) neúplné a 5) nesprávné, veřejný ochránce práv nezjistil nic, co by tyto body na první pohled podložilo. Neexistují proto dostatečné důvody pro prošetření těchto otázek.

1.7 Pokud jde o výše uvedené tři nové "argumenty", které stěžovatel předložil ve svých připomínkách na podporu svého tvrzení, že zakázka byla firmě R zadána protiprávně, veřejný ochránce práv konstatuje, že článek 195 Smlouvy o ES stanoví, že "veřejný ochránce práv provádí šetření, která považuje za opodstatněná". Veřejný ochránce práv za prvé konstatuje, že v argumentech stěžovatele není nic, co by naznačovalo, že zakázka byla podniku R zadána protiprávně. Stěžovatel v žádném okamžiku nepředložil důkazy, které by toto tvrzení podložily, ani neuvedl důvody, například nesrovnalosti v rozhodnutí, proč by zakázka údajně byla úspěšnému podniku zadána protiprávně. Argumenty stěžovatele se podle všeho týkají spíše hodnocení jeho vlastní nabídky než údajné protiprávnosti zadání zakázky druhé společnosti.

Pokud jde o první argument stěžovatele, že se hodnotící výbor nezakládal pouze na dokumentech zadávacího řízení, veřejný ochránce práv konstatuje, že jako jediný důkaz podporující tento argument stěžovatel odkázal na skutečnost, že hodnotící výbor při posuzování kritérií pro vyloučení konstatoval, že proti stěžovateli probíhá soudní řízení, ale že tyto informace nebyly obsaženy v jeho nabídce. Podle názoru Parlamentu však hodnotící výbor tuto otázku nezohlednil a rozhodl se připustit stěžovatele ke kvalitativnímu hodnocení. Ve skutečnosti se zdá, že stěžovatel si v nabídkovém řízení vedl poměrně dobře, neboť byl nakonec zařazen jako druhý nejlepší uchazeč. Výše uvedený argument stěžovatele tedy neobsahuje žádné skutečnosti, které by naznačovaly, že zakázka byla úspěšnému podniku zadána protiprávně.

Pokud jde o druhý argument stěžovatele, že hodnotící kritéria byla objektivní, ale absolutně nespolehlivá pro hodnocení, zdá se, že tato kritika - která odráží osobní názor stěžovatele s ohledem na několik aspektů pedagogiky - se týká hodnotících kritérií (stejně jako různých dílčích kritérií) použitých v zadávacím řízení a známek udělených každému z nich, spíše než hodnocení různých nabídek jako takových. Tento argument proto nemůže podpořit tvrzení stěžovatele, že zakázka byla úspěšnému podniku zadána protiprávně.

Stěžovatel za třetí tvrdil, že hodnocení hodnotícího výboru nebylo správné. Tento argument je založen na výkladu bodů, které hodnotící komise udělila své nabídce za určitá dílčí kritéria, ze strany stěžovatele. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že hodnocení a hodnocení šesti nabídek bylo provedeno na srovnávacím základě a že analýza toho, zda hodnocení bylo nesprávné, by vyžadovala hloubkovou analýzu všech nabídek a známek přidělených každé z nich. Parlament, a konkrétně hodnotící výbor v projednávané věci, však mají širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o skutečnosti, které je třeba zohlednit pro účely rozhodnutí o zadání zakázky na základě výzvy k podání nabídky. Kromě toho musí být přezkum Soudního dvora omezen na ověření dodržování procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění a neexistence zjevně nesprávného posouzení nebo zneužití pravomoci(11). Veřejný ochránce práv se domnívá, že by měl uplatňovat podobné normy, a že jeho přezkum by se proto měl, pokud jde o stávající kontext, omezit na posouzení, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení. Veřejná ochránkyně práv přezkoumala hodnotící tabulku týkající se nabídky stěžovatele a jeho připomínek k ní. Tyto připomínky odrážejí osobní výklad hodnocení provedeného hodnotící komisí ze strany stěžovatele. Z přezkumu veřejného ochránce práv však nevyplývá, že by při hodnocení nabídky stěžovatele došlo ke zjevné chybě.

Veřejná ochránkyně práv by nakonec ráda poukázala na to, že pouhá skutečnost, že stěžovatel řídil parlamentní jesle Eastman po dobu 13 let, nebyla ani i) zárukou, že mu bude automaticky přiděleno vedení jesle Wayenberg, ani ii) známkou toho, že přidělení vedení jiné firmě by bylo nezákonné. Na základě těchto úvah se zdá, že neexistuje žádný důvod pro šetření tvrzení stěžovatele, že zakázka byla úspěšnému podniku zadána protiprávně.

1.8 Nakonec stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že jej Parlament obvinil z toho, že veřejně vyhrožoval Parlamentu a firmě R. Veřejný ochránce práv konstatuje, že dokumentem, který Parlament označil za důkaz, byla zpráva ze zasedání zaměstnanců ze dne 22. května 2006. Vzhledem k tomu, že tato schůzka se konala sedm měsíců po zadání zakázky úspěšnému podniku, informace obsažené ve zprávě nemohly hrát roli při hodnocení nabídky stěžovatele. Dále vzhledem k tomu, že, jak uvedl sám stěžovatel, tato otázka nemá nic společného s jeho stížností a že žádost Parlamentu o nové stanovisko k těmto tvrzením by dále zpozdila rozhodnutí o původní stížnosti, nepovažuje veřejný ochránce práv za vhodné provádět další šetření v této věci. Nezdá se ani nezbytné prošetřit další otázky vznesené stěžovatelem, pokud jde o způsob, jakým Parlament získal tuto zprávu. Stěžovatel má však samozřejmě možnost podat novou stížnost v souvislosti s touto otázkou poté, co učinil příslušné předchozí administrativní kroky k Parlamentu.

2 K údajnému neinformování stěžovatele o relativních výhodách zachované nabídky

2.1 Stěžovatel se zúčastnil zadávacího řízení na zadání zakázky na externí řízení parlamentního Wayenberg Crèche. Dne 27. října 2005 informoval Parlament stěžovatele, že jeho nabídka nebyla vybrána. Stěžovatel se poté několikrát písemně obrátil na Parlament, aby získal více informací o odmítnutí své nabídky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl spokojen s odpověďmi Parlamentu, podal dne 16. srpna 2006 tuto stížnost veřejnému ochránci práv. V této stížnosti stěžovatel předložil dvě tvrzení a jedno tvrzení. Prvním tvrzením bylo, že mu Parlament odmítl jasně a konkrétně sdělit relativní výhody zachované nabídky. Stěžovatel požadoval, aby mu Parlament tyto informace poskytl.

2.2 Ve svém stanovisku Parlament podal přehled o výměně korespondence, kterou měl se stěžovatelem v návaznosti na odmítnutí jeho nabídky. Parlament rovněž vysvětlil různé kroky v zadávacím řízení, které vedly k zadání zakázky firmě R. Parlament odkázal na prohlášení stěžovatele, že nebyl informován o relativních výhodách úspěšné nabídky. V tomto ohledu Parlament vysvětlil, že to bylo způsobeno nedorozuměním a skutečností, že stěžovatel takovou žádost nepředložil. Mezitím se Parlament písemně obrátil na stěžovatele a informoval jej o vlastnostech a relativních výhodách vybrané nabídky.

2.3 Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že Parlament se skrývá za nadměrným formalismem. Stěžovatel skutečně výslovně nepožadoval jiné dokumenty nebo informace ani nepožadoval, aby byl informován o relativních výhodách uchovávané nabídky. Stěžovatel neobvinil ani subjektivitu hodnocení, ale spíše subjektivitu argumentů použitých Parlamentem a jeho nedostatečné odůvodnění. Parlament se tak záměrně vyhnul odpovědi na požadavek stěžovatele na jasné informace. Mezitím však Parlament požadované informace poskytl „spontánně“.

2.4 Veřejný ochránce práv pečlivě analyzoval dva dopisy, které stěžovatel zaslal Parlamentu ve dnech 9. a 29. listopadu 2005. V dopise ze dne 9. listopadu 2005 stěžovatel pouze požádal o doplňující informace týkající se důvodů odmítnutí jeho nabídky. Ve svém dopise ze dne 29. listopadu 2005 stěžovatel poukázal na to, že argumenty uvedené v odpovědi Parlamentu ze dne 17. listopadu 2005 jsou neurčité a ukazují spíše osobní než objektivní hodnocení jeho nabídky. Stěžovatel rovněž vznesl některé otázky týkající se hodnocení jeho nabídky. Je pravda, že stěžovatel v žádném z dopisů výslovně nepožádal o to, aby byl informován o relativních výhodách vybrané nabídky.

2.5 Článek 100 odst. 2 finančního nařízení stanoví, že "[v]eřejný zadavatel oznámí všem zájemcům nebo uchazečům, jejichž žádosti nebo nabídky byly zamítnuty, důvody, na jejichž základě bylo rozhodnutí přijato, a všem uchazečům, jejichž nabídky jsou přípustné a kteří o to písemně požádají, vlastnosti a relativní výhody vybrané nabídky a jméno uchazeče, kterému byla zakázka zadána. Některé podrobnosti však nemusí být zveřejněny, pokud by zveřejnění bránilo uplatňování právních předpisů, bylo v rozporu s veřejným zájmem nebo by poškodilo oprávněné obchodní zájmy veřejných nebo soukromých podniků a mohlo by narušit spravedlivou hospodářskou soutěž mezi těmito podniky.

V čl. 149 odst. 1 a 2 prováděcích pravidel se stanoví, že „[v]eřejní zadavatelé co nejdříve informují zájemce a uchazeče o přijatých rozhodnutích týkajících se zadání zakázky, včetně důvodů pro rozhodnutí nezadat zakázku, na kterou byla vyhlášena soutěž, nebo znovu zahájit řízení“a že „[v]eřejný zadavatel sdělí nejpozději do patnácti kalendářních dnů ode dne obdržení písemné žádosti informace stanovené v čl. 100 odst. 2 finančního nařízení“.

2.6 Z článku 100 odst. 2 finančního nařízení a článku 149 prováděcích pravidel vyplývá, že k získání informací o vlastnostech a relativních výhodách vybrané nabídky musí neúspěšný uchazeč podat písemnou žádost. Z těchto ustanovení však není zcela jasné, zda musí být písemná žádost výslovně označena jako žádost o informace o relativních výhodách úspěšné nabídky, nebo zda postačuje i pouhá písemná žádost o doplňující informace obecně. Vzhledem k tomu, že cílem těchto ustanovení je informovat neúspěšné uchazeče, považuje veřejný ochránce práv za rozumné se domnívat, že by tato ustanovení neměla být vykládána příliš striktně.

2.7 Zdá se však, že tuto otázku není třeba dále zkoumat vzhledem k tomu, že Parlament nakonec zaslal požadované informace stěžovateli, a to ve svém dopise ze dne 25. ledna 2007. V tomto dopise, který výslovně odkazuje na stížnost předloženou veřejnému ochránci práv, Parlament informoval stěžovatele o relativních výhodách úspěšné nabídky. Konkrétně Parlament citoval dvě strany hodnotící zprávy týkající se hodnocení nabídky stěžovatele na jedné straně a úspěšné nabídky na straně druhé. Dopis rovněž reprodukoval závěrečnou hodnotící tabulku vypracovanou hodnotícím výborem, která uvádí známky udělené za každé ze tří hodnotících kritérií šesti konkurenčním podnikům, jakož i celkové známky pro každou z nich. Parlament navíc ke svému dopisu připojil podrobnější pětistránkový hodnotící graf týkající se hodnocení nabídky stěžovatele (s podrobnými známkami pro všechna tři kritéria a dílčí kritéria).

2.8 Vzhledem k tomu, že Parlament konečně poskytl stěžovateli požadované informace, nejsou nutná žádná další šetření prvního obvinění a tvrzení.

3 K údajnému neuvedení možností odvolání ke stěžovateli

3.1 Stěžovatel tvrdil, že v rozporu s požadavkem stanoveným v článku 19 Evropského kodexu řádné správní praxe mu Parlament neuvedl možnosti odvolání.

3.2 Ve svém stanovisku Parlament uvedl, že schvalující osoba ve svém dopise ze dne 27. října 2005 neupřesnila možnosti odvolání proti rozhodnutí. Podle podmínek finančního nařízení a prováděcích pravidel není veřejný zadavatel povinen tyto informace poskytnout, a proto bylo oznámení v souladu s příslušnými pravidly. Parlament nicméně uznal, že nedodržel závazky stanovené v Evropském kodexu řádné správní praxe, který stanoví, že rozhodnutí orgánu, které může nepříznivě ovlivnit práva nebo zájmy soukromé osoby, musí obsahovat informace o možnostech odvolání proti rozhodnutí.

Parlament uvedl, že z dokumentů k případu však jasně vyplývá, že neuvedení možností odvolání, které bylo zjevně neúmyslné, nijak nepoškodilo zájmy stěžovatele, neboť existovaly všechny důvody se domnívat, že pokud by rozhodnutí o zamítnutí nabídky stěžovatele zmiňovalo možnosti odvolání, stěžovatel by je pravděpodobně nevyužil.

Podle Parlamentu rovněž nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel někdy zamýšlel podat opravný prostředek směřující ke zrušení zadávacího řízení. Na jedné straně stěžovatel nikdy nepožádal o žádné informace o podmínkách takového odvolání. Stěžovatel se naproti tomu rozhodl podat u belgických orgánů odvolání pro porušení pravidel o převodu podniků. Stěžovatel si proto byl vědom různých možností odvolání a upřednostnil nezpochybnit legitimitu zadávacího řízení, ale spíše požádat o použití pravidel na ochranu pracovníků v případě převodu podniků.

3.3 Stěžovatel ve svém vyjádření poukázal na to, že nechápe, jak může Parlament dospět k závěru, že i kdyby rozhodnutí o odmítnutí jeho nabídky zmiňovalo možnosti odvolání, pravděpodobně by je nevyužil. Pokud by stěžovatel věděl o možnostech odvolání a zbavil by se informací, které Parlament s konečnou platností sdělil až v lednu 2007, určitě by podal žádost o to, aby byl postup považován za neplatný, a odvolal by se. Stěžovatel rovněž zpochybnil souvislost navrženou Parlamentem mezi jeho odvoláním k belgickým orgánům a jeho údajnou znalostí možností odvolání týkajících se zadávacího řízení a uvedl, že tyto možnosti spolu nemají nic společného.

3.4 Pokud jde konkrétněji o nabídková řízení, veřejný ochránce práv konstatuje, že finanční nařízení a prováděcí pravidla nestanoví povinnost informovat neúspěšné uchazeče o možnostech odvolání (12). Obecné zásady řádné správy se však vztahují i na nabídková řízení, a tedy i na projednávaný případ.

3.5 Veřejný ochránce práv konstatuje, že zásady řádné správy vyžadují, aby orgány, které přijmou rozhodnutí, jež může nepříznivě ovlivnit práva nebo zájmy soukromé osoby, uvedly možnosti odvolání proti rozhodnutí (13).

3.6 V projednávané věci se zdá, že ani ve svém dopise ze dne 27. října 2005, ani ve své pozdější korespondenci zaslané stěžovateli Parlament stěžovatele neinformoval o možnostech odvolání proti rozhodnutí o zadání zakázky. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Parlament tím, že uvedl, že stěžovatel nepožádal o to, aby bylo řízení prohlášeno za neúspěšné, patrně ve svém stanovisku naznačil, že stěžovatel byl informován o pozastavení podpisu smlouvy na dobu 15 dnů, aby mohl upozornit na nesrovnalosti nebo požádat o prohlášení řízení za neplatné. Jak však uvedl stěžovatel, nejednalo se o tento případ.

3.7 Pokud jde o argument Parlamentu, že jeho neuvedení možností odvolání nepoškodilo zájmy stěžovatele, protože stěžovatel by v žádném případě možnosti odvolání nevyužil, veřejný ochránce práv se domnívá, že toto prohlášení představuje pouhou spekulaci Parlamentu s ohledem na záměry stěžovatele a že Parlament nepodložil své stanovisko konkrétními důkazy.

3.8 Veřejný ochránce práv se rovněž domnívá, že nebylo vhodné, aby Parlament uvedl, že neexistuje nic, co by naznačovalo, že stěžovatel někdy zamýšlel podat odvolání za účelem zrušení nabídkového řízení, protože stěžovatel nikdy nepožádal o žádné informace o podmínkách odvolání. Jak bylo uvedeno výše v bodě 3.5, bylo na Parlamentu, aby v souladu se zásadami řádné správy informoval stěžovatele o možnostech odvolání, a nikoli na stěžovateli, aby o tyto informace požádal. Proto se Parlament nemůže dovolávat skutečnosti, že se stěžovatel neptal na možnosti odvolání, jako argumentu na podporu svého stanoviska. Vzhledem k tomu, že se věc projednávaná belgickými soudy týkala převodu podniků, a neměla tedy nic společného s nabídkovým řízením jako takovým, má veřejný ochránce práv za to, že skutečnost, že stěžovatel zahájil toto řízení v Belgii, neprokazuje, že věděl o možnostech odvolání ohledně rozhodnutí o zadání zakázky.

3.9 Na základě výše uvedených úvah dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že skutečnost, že Parlament neinformoval stěžovatele o možnostech odvolání, představuje nesprávný úřední postup. Proto níže uvádí kritickou poznámku.

4 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti je nezbytné učinit tuto kritickou poznámku:

Zásady řádné správy vyžadují, aby instituce, které přijímají rozhodnutí, jež může nepříznivě ovlivnit práva nebo zájmy soukromé osoby, uvedly možnosti odvolání proti rozhodnutí (14). V projednávané věci se zdá, že ani ve svém dopise ze dne 27. října 2005, ani ve své následné korespondenci zaslané stěžovateli Parlament stěžovatele neinformoval o možnostech odvolání proti rozhodnutí o zadání zakázky. Argument Parlamentu, že jeho neposkytnutí příslušných informací nepoškodilo zájmy stěžovatele, nebyl prokázán. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že skutečnost, že Parlament neinformoval stěžovatele o možnostech odvolání, představuje nesprávný úřední postup.

Vzhledem k tomu, že se tento aspekt věci týká řízení týkajících se konkrétních událostí v minulosti, není vhodné usilovat o smírné urovnání této záležitosti. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Parlamentu.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Stížnost byla zaevidována dne 20. září 2006.

(2) „Eastman Crèche“ byla jesle Parlamentu, které byly umístěny v budově Eastman v Leopoldově parku v Bruselu.

(3) Jesle sídlí v ulici Wayenberg v Bruselu.

(4) Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, Úř. věst. 2002, L 148, s. 1.

(5) Nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002/ES ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, Úř. věst. 2002, L 357, s. 1.

(6) Parlament měl pravděpodobně v úmyslu odkázat na čl. 149 odst. 2, neboť čl. 149 odst. 3 neexistuje.

(7) Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že Parlament tak učinil dne 25. ledna 2007. Dopis Parlamentu však obsahuje dvě data: na stroji (24. ledna 2007) a na razítku (25. ledna 2007). Toto rozhodnutí bude na dopis odkazovat jako na dopis „ze dne 25. ledna 2007“).

(8) Viz poznámka pod čarou č. 2.

(9) Viz poznámka pod čarou č. 3.

(10) Evropský kodex řádné správní praxe je k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

(11) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Esedra v. Komise, T-169, Recueil 2002, s. II-609, bod 95.

(12) Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že v tomto případě byl veřejným zadavatelem Parlament a že Parlament nepřijal sdělení podobné sdělení Komise KOM(2003) 395, které předpokládá, že neúspěšní uchazeči budou rychle informováni o odmítnutí svých nabídek, a rovněž stanoví dva kalendářní týdny před podpisem smlouvy, aby si neúspěšní uchazeči mohli vyžádat dodatečné informace týkající se důvodů odmítnutí jejich nabídek. Toto sdělení přijala Komise v reakci na šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu OI/2/2002/IJH (sdělení Komise KOM(2003) 395 v konečném znění ze dne 3. července 2003 – Postup informování zájemců a uchazečů o veřejných zakázkách zadaných Komisí podle článku 105 finančního nařízení po uzavření kontaktu a před podpisem skutečné smlouvy).

(13) Viz článek 19 Evropského kodexu řádné správní praxe.

(14) Viz poznámka pod čarou 13.