Štrasburk 20. prosince 2006

Vážený pane S.,

Dne 11. února 2006 jste podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv ohledně způsobu, jakým Rada Evropské unie vyřídila žádost o informace podanou telefonicky. E-maily ze dne 16. a 17. března 2006 jste poskytl další informace o své stížnosti.

Dne 31. března 2006 jsem předal stížnost generálnímu tajemníkovi Rady. Rada zaslala své stanovisko ve švédštině dne 11. července 2006. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, pokud si to přejete, do 31. října 2006. Od vás nebyly obdrženy žádné připomínky.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Podle stěžovatele jsou relevantními skutečnostmi v souhrnu tyto skutečnosti:

Dne 6. února 2006 telefonoval Evropské komisi, aby se zeptal, zda má Komise nebo Rada Evropské unie nějaké povinnosti nebo možnosti vyjádřit svou podporu Dánsku v jeho nesouhlasu s řadou muslimských zemí. Telefonní hovor byl uskutečněn na číslo +3222991111 a pokud si pamatuje, byl uskutečněn těsně po poledni. Osoba v Komisi, která odpověděla na jeho telefonát, neuvedla své jméno, ale vysvětlila, že otázka byla příliš složitá na to, aby na ni mohla odpovědět. Navrhla, aby panu Solanovi telefonoval přímo v Radě a aby mu k tomu poskytl následující telefonní číslo: +3222856111. Na toto číslo Rady odpověděl muž. Zodpovědná osoba však také neuvedla své jméno. Stěžovatel požádal o pana Solanu a byl předán sekretářce, která neuvedla své jméno a která mu sdělila, že s panem Solanou nemůže mluvit. Sekretářka uvedla, že na tuto otázku není snadné odpovědět a převedla ho na osobu odpovědnou za kontakty s tiskem. Ani tato osoba nedokázala odpovědět na otázku.

Následující den kontaktoval zastoupení Komise ve Stockholmu a promluvil s právníkem Eurojusu, který uvedl jeho jméno. Advokát odpověděl e-mailem, který sice obsahoval zajímavé informace o společné zahraniční a bezpečnostní politice Evropské unie, ale na jeho otázku neodpověděl. Právník však byl alespoň užitečný a projevil skutečný zájem o pomoc.

Otázka tak zůstala nezodpovězena a stěžovatel nebyl spokojen se způsobem, jakým s ním bylo při kontaktování Bruselu zacházeno. Nikdo neprojevil zájem odpovědět na jeho otázku, ani ho neodkázal na někoho, kdo by mohl odpovědět. Skutečnost, že nikdo z osob, s nimiž mluvil, se nestaral o to, aby uvedl své jméno, věci ještě zkomplikovala.

Stěžovatel tvrdil, že při vyřizování jeho telefonické žádosti o informace ze dne 6. února 2006 Rada nejednala v souladu se svou politikou větší otevřenosti a vstřícnosti vůči občanům (1).

Šetření

Stanovisko Rady

Rada ve svém stanovisku shrnula tyto připomínky:

Jeho politika, pokud jde o přijímání telefonních hovorů veřejnosti, je stanovena v Kodexu řádné správní praxe generálního sekretariátu Rady Evropské unie a jeho zaměstnanců v jejich profesních vztazích s veřejností (2) (dále jen "kodex"). Příslušné články kodexu stanoví:

„Článek 5 Zdvořilost

Zaměstnanci jednají svědomitě, korektně, zdvořile a přístupně. Při odpovídání na korespondenci nebo telefonní hovory nebo při jakémkoli jiném profesionálním kontaktu s veřejností se snaží být co nejužitečnější.

Článek 6 Poskytování informací

1. Zaměstnanci poskytují veřejnosti požadované informace, které spadají do jejich oblasti působnosti. Zajistí, aby informace byly co nejjasnější a nejsrozumitelnější.

2. Pokud se zaměstnanec z důvodu důvěrnosti a/nebo podle platných pravidel (zejména článku 17 služebního řádu) domnívá, že není schopen sdělit požadované informace, sdělí dotyčné osobě důvody, proč tyto informace nemohou být poskytnuty.

Článek 8 Telefonní hovory

1. Při zvedání telefonu zaměstnanci identifikují sebe a své služby. Zjistí rovněž totožnost volajícího. Pokud tomu nebrání důvody důvěrnosti uvedené v čl. 6 odst. 2, poskytnou požadované informace nebo nasměrují volajícího k příslušnému zdroji. V případě pochybností o tom, zda mohou být tyto informace poskytnuty, se však poradí se svou hierarchií nebo odkáží volajícího na svého nadřízeného.

2. Pokud je ústní žádost o informace nepřesná nebo složitá, může oslovený zaměstnanec požádat dotyčnou osobu, aby žádost formulovala písemně.“

Rada je odhodlána tyto pokyny dodržovat. Nemá však žádnou stopu po událostech uvedených stěžovatelem, a proto nemůže ověřit, zda je jeho prezentace skutečností správná. Pokud jeden nebo více úředníků Rady skutečně neuvedlo svá jména, Rada toto opomenutí lituje. Zaměstnanci generálního sekretariátu jsou pravidelně upozorňováni na význam dodržování kodexu.

Stěžovatel tvrdí, že mu Komise poskytla telefonní číslo pana Solany. Není zcela jisté, zda se stížnost týká i skutečnosti, že stěžovatel nemohl osobně hovořit s panem Solanou. Rada by nicméně ráda využila této příležitosti a objasnila, že úkolem pana Solany není odpovídat osobně na otázky veřejnosti, i když by mu to jeho velmi nabitý program umožnil. Neexistuje žádný členský stát, v němž by osoby zastávající funkce podobné funkcím A. Solany měly odlišnou praxi. Za těchto okolností není nepřiměřené odkazovat veřejnost na tiskové oddělení.

Stejně tak není nerozumné, že tajemník a tiskový referent nebyli schopni poskytnout odpověď. V tomto ohledu je třeba připomenout, že stěžovatel chtěl zjistit, zda instituce byly schopny nebo povinny vyjádřit podporu Dánsku v jeho konfliktu s několika muslimskými zeměmi, což znamenalo vyjádřit postoj instituce. V té době Rada ještě zvažovala svůj podrobný postoj k této záležitosti.

Za těchto okolností je obtížné si představit, jaká smysluplná odpověď mohla být stěžovateli poskytnuta, zejména proto, že telefonická odpověď mohla být snadno nesprávně vykládána jako oficiální stanovisko Rady, která dosud nezaujala postoj.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel byl vyzván, aby ke stanovisku Rady předložil připomínky. Od stěžovatele nebyly obdrženy žádné připomínky.

ROZHODNUTÍ

1 Vyřizování žádosti stěžovatele o informace Radou

1.1 Stížnost se týká způsobu, jakým Rada vyřídila telefonickou žádost stěžovatele o informace. Podle stěžovatele telefonoval dne 6. února 2006 Komisi, aby se zeptal, zda má Komise nebo Rada nějaké povinnosti nebo možnosti vyjádřit svou podporu Dánsku v jeho nesouhlasu s řadou muslimských zemí. Osoba v Komisi, která odpověděla na jeho telefonní hovor, vysvětlila, že tato otázka je pro ni příliš složitá na to, aby na ni odpověděla, a navrhla, aby panu Solanovi telefonoval přímo v Radě. Za tímto účelem mu bylo poskytnuto následující telefonní číslo: +3222856111. Na toto číslo Rady odpověděl muž. Zodpovědná osoba však také neuvedla své jméno. Stěžovatel požádal o pana Solanu a byl předán sekretářce, která neuvedla své jméno a která mu sdělila, že s panem Solanou nemůže mluvit. Sekretářka uvedla, že na tuto otázku není snadné odpovědět a převedla ho na osobu odpovědnou za kontakty s tiskem. Ani tato osoba nedokázala odpovědět na otázku. Otázka tak zůstala nezodpovězena a stěžovatel nebyl spokojen se způsobem, jakým s ním bylo při kontaktování Bruselu zacházeno. Podle stěžovatele nikdo neprojevil zájem odpovědět na jeho otázku ani ho neodkázal na někoho, kdo by mohl odpovědět. Skutečnost, že žádná z osob, s nimiž se mluvilo, se nestarala o to, aby uvedla své jméno, věci ještě zkomplikovala. Stěžovatel tvrdil, že při vyřizování jeho telefonické žádosti o informace ze dne 6. února 2006 Rada nejednala v souladu se svou politikou větší otevřenosti a vstřícnosti vůči občanům (3).

1.2 Rada odkázala na články 5, 6 a 8 svého kodexu řádné správní praxe pro generální sekretariát Rady Evropské unie a jeho zaměstnance v jejich profesních vztazích s veřejností (4) a ujistila veřejného ochránce práv o svém závazku řídit se těmito pokyny. Rada dále tvrdila, že vzhledem k tomu, že nemá žádnou stopu po událostech uvedených stěžovatelem, není schopna ověřit, zda je jeho vylíčení skutečností správné. Pokud jeden nebo více úředníků Rady skutečně neuvedlo svá jména, Rada toto opomenutí lituje. Zaměstnanci generálního sekretariátu jsou pravidelně upozorňováni na význam dodržování kodexu. Podle Rady není úkolem pana Solany odpovídat osobně na otázky veřejnosti, i když by mu to jeho velmi nabitý program umožnil, a není nerozumné odkázat veřejnost na tiskové oddělení. Stejně tak není nerozumné, že tajemník a tiskový referent nebyli schopni poskytnout odpověď. V tomto ohledu je třeba připomenout, že stěžovatel chtěl zjistit, zda instituce byly schopny nebo povinny vyjádřit podporu Dánsku v jeho konfliktu s několika muslimskými zeměmi, což znamenalo vyjádřit postoj instituce. V té době Rada stále projednávala svůj podrobný postoj k této záležitosti. Za těchto okolností je obtížné si představit, jaká smysluplná odpověď mohla být stěžovateli poskytnuta, zejména proto, že telefonická odpověď mohla být snadno nesprávně vykládána jako oficiální stanovisko Rady, která dosud nezaujala postoj.

1.3 Před analýzou tvrzení stěžovatele považuje veřejný ochránce práv za nezbytné zabývat se argumentem Rady, že vzhledem k tomu, že nemá žádné stopy po událostech uvedených stěžovatelem, není schopna ověřit, zda je jeho prezentace skutečností správná. Veřejná ochránkyně práv plně chápe, že stížnost týkající se obsahu a okolností telefonních rozhovorů může být pro správu obtížné vyřídit, neboť o těchto rozhovorech nemusí existovat žádné písemné záznamy. Je však třeba zohlednit skutečnost, že projednávaná stížnost byla podána krátce po uskutečnění příslušných telefonních rozhovorů a Radě byla postoupena až o několik týdnů později. Nemělo tedy být nemožné zjistit relevantní skutečnosti. Veřejný ochránce práv však v tomto ohledu konstatuje, že Rada nevysvětlila, zda a případně jakým způsobem se pokusila vysledovat události uvedené stěžovatelem. Veřejný ochránce práv v této souvislosti dále konstatuje, že Rada měla mít alespoň možnost určit a konzultovat poslední osobu, s níž stěžovatel hovořil. Dále poznamenává, že Rada sice zdůraznila, že nebyla schopna ověřit, zda stěžovatel předložil skutečnosti správně, nezpochybnila však skutečnost, že se uskutečnily příslušné telefonní rozhovory. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že je oprávněn založit své posouzení na popisu událostí stěžovatelem.

1.4 Při analýze tvrzení stěžovatele veřejný ochránce práv připomíná, že čl. 12 odst. 1 Evropského kodexu řádné správní praxe (5) (dále jen "kodex") stanoví, že "úředník musí být ve vztazích s veřejností smýšlející, korektní, zdvořilý a přístupný. Při odpovídání na korespondenci, telefonní hovory a e-maily se úředník snaží být co nejužitečnější a odpovídá co nejúplněji a nejpřesněji na položené otázky.“ Ustanovení čl. 12 odst. 2 kodexu dále stanoví, že „[p]okud úředník není odpovědný za danou záležitost, nasměruje občana na příslušného úředníka.“ Veřejný ochránce práv rovněž připomíná, že čl. 22 odst. 2 kodexu stanoví, že „[p]okud je ústní žádost o informace příliš složitá nebo komplexní na to, aby byla vyřízena, [odpovědný] úředník dotyčné osobě doporučí, aby svou žádost formulovala písemně.“

1.5 Pokud jde o povinnost zaměstnanců Rady nasměrovat volající na příslušného úředníka, nepovažuje veřejný ochránce práv za nepřiměřené, aby byl stěžovatel se svou žádostí o informace nasměrován do tiskové kanceláře. Vzhledem k tomu, že tisková kancelář Rady má za úkol poskytovat novinářům informace a dokumentaci k tématům projednávaným v Radě a jejích přípravných orgánech (6), měla by si být obvykle vědoma postoje Rady k různým záležitostem.

1.6 Veřejný ochránce práv však není přesvědčen argumentem Rady, že nebylo nerozumné, aby tiskový referent nebyl schopen odpovědět na žádost stěžovatele, protože Rada v té době ještě nepřijala postoj k této záležitosti, a dalším argumentem Rady, že za takových okolností bylo obtížné si představit, jak smysluplná odpověď mohla být stěžovateli poskytnuta. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že pokud důvodem, proč tiskový referent nemohl na otázku stěžovatele odpovědět, bylo to, že postoj Rady k této záležitosti dosud neexistoval, tiskový referent mohl a měl tyto informace stěžovateli poskytnout. Pokud by tiskový referent nemohl odpovědět z důvodu, že neměl potřebné znalosti, bylo by vhodné, aby stěžovateli poradil, aby podal písemnou žádost o informace v souladu s čl. 22 odst. 2 kodexu. Zdá se však, že stěžovateli nebyly v tomto případě poskytnuty ani takové informace, ani takové poradenství. Jedná se o nesprávný úřední postup a veřejný ochránce práv učiní v tomto ohledu kritickou poznámku.

1.7 Pokud jde o argument stěžovatele, že se zaměstnanci Rady při zvedání telefonu neidentifikovali, veřejný ochránce práv se domnívá, že požadavek uvedený v čl. 12 odst. 1 kodexu, že úředníci musí být ve vztazích s veřejností smýšlející, korektní, zdvořilí a přístupní, znamená, že při zvedání telefonu musí úředníci poskytnout informace o tom, koho volající oslovil. Veřejný ochránce práv konstatuje, že tento přístup je potvrzen v článku 8 vlastního kodexu řádné správní praxe Rady, který stanoví, že při zvedání telefonu musí zaměstnanci identifikovat sebe a své služby. Veřejná ochránkyně práv však bere na vědomí prohlášení Rady, že pokud jeden nebo více úředníků Rady skutečně neuvedlo svá jména, Rada toto opomenutí lituje. Podle Rady je její zaměstnanci pravidelně upozorňováni na to, že je důležité dodržovat její kodex řádné správní praxe. S ohledem na skutečnost, že Rada vyjádřila politování nad tím, že v tomto ohledu došlo k opomenutí, a poté, co veřejného ochránce práv ujistila o svém závazku dodržovat kodex řádné správní praxe, neshledává veřejný ochránce práv žádné důvody pro další šetření tohoto aspektu stížnosti.

2 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti je nezbytné učinit následující kritickou poznámku, pokud jde o způsob, jakým Rada vyřizuje žádost stěžovatele o informace:

Veřejný ochránce práv není přesvědčen argumentem Rady, že nebylo nepřiměřené, aby tiskový referent nebyl schopen odpovědět na žádost stěžovatele, neboť Rada v té době ještě nepřijala postoj k této záležitosti, a dalším argumentem Rady, že za těchto okolností bylo obtížné si představit, jakou smysluplnou odpověď mohla stěžovateli poskytnout. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že pokud důvodem, proč tiskový referent nemohl na otázku stěžovatele odpovědět, bylo to, že postoj Rady k této záležitosti dosud neexistoval, tiskový referent mohl a měl tyto informace stěžovateli poskytnout. Pokud by tiskový referent nebyl schopen odpovědět z toho důvodu, že neměl potřebné znalosti, bylo by vhodné, aby stěžovateli poradil, aby podal písemnou žádost o informace v souladu s čl. 22 odst. 2 kodexu. Zdá se však, že stěžovateli nebyly v tomto případě poskytnuty ani takové informace, ani takové poradenství. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

Vzhledem k tomu, že se tento aspekt věci týká řízení týkajících se konkrétních událostí v minulosti, není vhodné usilovat o smírné urovnání této záležitosti.

Veřejná ochránkyně práv neshledala žádné důvody pro další řešení otázky úředníků Rady, kteří při zvedání telefonu neuvedli svá jména.

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován generální tajemník Rady.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Stěžovatel vznesl stejné tvrzení proti Komisi, která je projednávána jako samostatný případ (stížnost 415/2006/TN) a bude zahrnovat samostatné rozhodnutí.

(2) Úř. věst. 2001, C 189, s. 2.

(3) Stěžovatel vznesl stejné obvinění proti Evropské komisi. Stížnost proti Komisi je řešena jako samostatný případ (stížnost 415/2006/TN) a bude zahrnovat samostatné rozhodnutí.

(4) Úř. věst. 2001, C 189, s. 2.

(5) Evropský kodex řádné správní praxe je k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu/code/pdf/en/code2005_en.pdf).

(6) Viz strana 8 příručky Rady pro sdělovací prostředky. Příručka je k dispozici na internetových stránkách Rady (http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/EN_MGUIDE%20INT.pdf).