Štrasburk 21. února 2007

Vážený pane X,

Dne 12. prosince 2005 jste podal evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na Europol ve věci žádosti o přístup k údajům, které se vás týkají. Dne 21. ledna 2006 jste mi zaslal další dokumenty týkající se Vaší stížnosti.

Dne 6. března 2006 jsem předal stížnost řediteli Europolu. Dne 20. března 2006 mě ředitel Europolu informoval, že můj dopis ze dne 6. března 2006 byl předán společnému kontrolnímu orgánu Europolu. Společný kontrolní orgán mi zaslal anglické znění svého stanoviska dne 3. května 2006 a francouzský překlad dne 30. května 2006.

Dne 9. června 2006 jste mi zaslal další dopis týkající se Vaší stížnosti. Dne 19. června 2006 jsem Vám předal stanovisko společného kontrolního orgánu Europolu s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 7. července 2006. Dne 17. září 2006 jste mi zaslal další dopis týkající se Vaší stížnosti.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Podle stěžovatele jsou relevantními skutečnostmi v souhrnu tyto skutečnosti:

Dne 10. ledna 2004 zaslal stěžovatel francouzské komisi pro ochranu údajů (dále jen „CNIL“) dopis, v němž ji požádal, aby ověřila, zda Europol uchovává údaje, které se ho týkají. Dne 26. února 2004 předala CNIL tento dopis Europolu.

Dopisem ze dne 14. června 2004 Europol informoval stěžovatele, že zkontroloval jeho spisy a že Europol nemá k dispozici žádné údaje, které by se ho týkaly a k nimž by měl podle čl. 19 odst. 1 Úmluvy o Europolu ve spojení s platnými francouzskými právními předpisy nárok na přístup.

Dne 4. července 2004 podal stěžovatel proti rozhodnutí Europolu ze dne 14. června 2004 odvolání.

Rozhodnutím ze dne 12. prosince 2005 odvolací výbor společného kontrolního orgánu Europolu potvrdil rozhodnutí Europolu ze dne 14. června 2004. Odvolací výbor odkázal zejména na čl. 9 odst. 2 Úmluvy Rady Evropy ze dne 28. ledna 1981 o ochraně fyzických osob v souvislosti s automatickým zpracováním osobních údajů, který stanoví tři výjimky z práva na přístup. Dále uvedl, že podle čl. 19 odst. 3 Úmluvy o Europolu by právo na přístup mělo být vykonáváno v souladu s právem členského státu, v němž bylo toto právo uplatněno, v tomto případě Francie. Odvolací výbor měl za to, že s ohledem na právní předpisy a praxi ve Francii týkající se práva na přístup k údajům zpracovávaným Europolem bylo rozhodnutí ze dne 14. června 2004 přijato v souladu s čl. 19 odst. 3 Úmluvy o Europolu.

Stěžovatel ve své stížnosti evropskému veřejnému ochránci práv uvedl, že se na jeho případ nevztahuje žádná ze tří výjimek stanovených v čl. 9 odst. 2 Úmluvy Rady Evropy ze dne 28. ledna 1981, na nichž Europol založil své rozhodnutí. Uvedl, že výklad tohoto článku ze strany Europolu představuje zneužití pravomoci. Stěžovatel dále uvedl, že již kontaktoval CNIL a další příslušné francouzské orgány a že odmítly poskytnout informace týkající se údajů, které se ho týkají.

Dne 21. ledna 2006 zaslal stěžovatel veřejnému ochránci práv další dopis týkající se jeho stížnosti. V tomto dopise dále tvrdil, že Europol řádně nevyřídil jeho odvolání k odvolacímu výboru ze dne 4. července 2004, protože francouzský překlad jeho odpovědi se týkal jiného navrhovatele.

Na základě podnětu a dalšího dopisu stěžovatele ze dne 21. ledna 2006 vyšlo najevo, že stěžovatel předložil tato tvrzení:

1. Europol nesprávně odmítl poskytnout informace o údajích týkajících se stěžovatele a poskytnout mu přístup k těmto údajům. Jednalo se o zneužití moci.
2. Europol se pečlivě nevypořádal s odvoláním stěžovatele ze dne 4. července 2004 k odvolacímu výboru, protože francouzský překlad jeho odpovědi byl adresován jinému navrhovateli.

Stěžovatel tvrdil, že by mu měl být umožněn přístup k údajům, které se ho týkají a které jsou v držení Europolu a vnitrostátních orgánů.

Šetření

Přístup veřejného ochránce práv

Veřejná ochránkyně práv se rozhodla zahájit šetření případu stěžovatele. Veřejný ochránce práv však stěžovatele informoval, že se rozhodl považovat jej za nepřípustného, a v souladu s čl. 2 odst. 1 svého statutu ukončil svou žádost o přístup k datům, která se ho týkají a která jsou v držení vnitrostátních orgánů, protože tento aspekt případu nebyl určen orgánu nebo instituci Společenství.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že se již v této věci obrátil na CNIL a další příslušné francouzské orgány, bylo stěžovateli doporučeno, aby záležitost postoupil francouzskému vnitrostátnímu veřejnému ochránci práv.

Veřejná ochránkyně práv postoupila stížnost Europolu a požádala jej o stanovisko.

Dopis ředitele Europolu veřejnému ochránci práv ze dne 20. března 2006

Dne 20. března 2006 ředitel Europolu informoval veřejného ochránce práv, že vzhledem k tomu, že „stěžovatel zpochybnil zjištění a postup společného kontrolního orgánu Europolu, pokud jde o jeho odvolání proti rozhodnutí Europolu týkajícímu se jeho práva na přístup k údajům, které se ho týkají a které případně uchovává Europol“, a že „společný kontrolní orgán je podle čl. 24 odst. 1 Úmluvy o Europolu nezávislý na Europolu“, byl dopis veřejného ochránce práv ze dne 6. března 2006 s žádostí o stanovisko ke stížnosti předán společnému kontrolnímu orgánu.

Stanovisko společného kontrolního orgánu

Stanovisko společného kontrolního orgánu ke stížnosti bylo v souhrnu následující:

Obecné poznámky týkající se postoupení dopisu veřejného ochránce práv ze dne 6. března 2006 společnému kontrolnímu orgánu a postavení odvolacího výboru

Vytvořením Europolu byla zřízena evropská platforma pro výměnu osobních údajů a nakládání s nimi. S ohledem na to jeden z bodů odůvodnění Úmluvy o Europolu uvádí, že je třeba věnovat zvláštní pozornost ochraně práv jednotlivců, a zejména ochraně jejich osobních údajů. Z tohoto důvodu článek 14 Úmluvy o Europolu odkazuje na standard ochrany údajů odpovídající zásadám Úmluvy Rady Evropy ze dne 28. ledna 1981 o ochraně fyzických osob v souvislosti s automatickým zpracováním osobních údajů (dále jen „úmluva 108“) a doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (87) ze dne 17. září 1985 (dále jen „doporučení 87“), které upravuje používání osobních údajů v policejní oblasti. S ohledem na tyto zásady byl v Úmluvě o Europolu vytvořen zvláštní režim ochrany údajů pro Europol.

V souladu s těmito zásadami ochrany údajů zřídil článek 24 Úmluvy o Europolu společný kontrolní orgán jako nezávislý kontrolní orgán, jehož úkolem je přezkoumávat činnosti Europolu s cílem zajistit, aby při nakládání s osobními údaji, které má v držení, nebyla porušována práva jednotlivce. Tato práva jsou upřesněna v Úmluvě o Europolu, konkrétně v článku 19, který se zabývá právem na přístup a kontrolou údajů Europolem, a v čl. 20 odst. 4, který se týká práva na opravu nebo výmaz údajů.

Při ochraně práv fyzických osob poskytla Úmluva o Europolu rovněž fyzickým osobám právo požádat společný kontrolní orgán, aby zajistil, že způsob, jakým Europol nakládá s osobními údaji, je zákonný a přesný.

Společný kontrolní orgán přijal jednací řád, který byl podle čl. 24 odst. 7 Úmluvy o Europolu jednomyslně schválen Radou.

Úmluva č. 108 i doporučení č. 87 předpokládaly nápravu v případě, že žádosti jednotlivce nebude vyhověno. Zásada 6.6 doporučení 87 výslovně zmiňuje právo na odvolání k dozorovému úřadu. Vzhledem k tomu, že Úmluva o Europolu nevytváří pro jednotlivce možnost předložit svůj případ Soudnímu dvoru Evropských společenství, a s cílem poskytnout jednotlivci právní postup pro odvolání proti rozhodnutím Europolu ukládá čl. 24 odst. 7 Úmluvy o Europolu společnému kontrolnímu orgánu, aby zřídil zvláštní výbor. Toto je odvolací výbor společného kontrolního orgánu.

Jednotlivci se mohou proti rozhodnutí Europolu odvolat k odvolacímu výboru společného kontrolního orgánu na základě žádosti a) o přístup k údajům, b) o kontrolu těchto údajů nebo c) o opravu nebo výmaz. Podle čl. 24 odst. 7 Úmluvy o Europolu jsou rozhodnutí odvolacího výboru konečná, pokud jde o všechny dotčené strany.

Úmluva o Europolu a zvláštní ustanovení jednacího řádu tak jasně vytvářejí nezávislé a konkrétní právní ustanovení, podle něhož se jednotlivec může proti rozhodnutím Europolu odvolat.

Za účelem zdůraznění nezávislého postavení odvolacího výboru přijala Rada při jednomyslném schvalování jednacího řádu prohlášení o členství v odvolacím výboru.

Připomínky k tvrzením a tvrzením stěžovatele

Pokud jde o první tvrzení stěžovatele, stěžovatel poté, co obdržel rozhodnutí Europolu o jeho žádosti, aby ověřil, zda Europol uchovává údaje, které se ho týkají, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Rozhodnutím ze dne 12. prosince 2005 odvolací výbor dospěl k závěru, že rozhodnutí Europolu bylo přijato v souladu s čl. 19 odst. 3 Úmluvy o Europolu. Toto rozhodnutí bylo závazné pro všechny zúčastněné strany.

Vzhledem k tomu, že odvolací výbor měl být považován za nezávislý výbor, který jednotlivcům poskytuje opravný prostředek proti rozhodnutím Europolu, společný kontrolní orgán Europolu vycházel z toho, že „výjimka podle čl. 195 druhé věty“odst. 1 Smlouvy o ES se vztahuje na soudní řízení v odvolacím výboru v rámci jeho soudní úlohy.

Pokud jde o druhé tvrzení stěžovatele, odvolací výbor přijal dne 12. prosince 2005 dvě rozhodnutí ve dvou různých případech. Z příloh stížnosti vyplynulo, že první strana francouzského překladu rozhodnutí o odvolání stěžovatele byla v druhém rozhodnutí omylem nahrazena první stranou francouzského překladu. Ačkoli pracovní postupy v sekretariátu měly za cíl zabývat se soudními řízeními a rozhodnutími odvolacího výboru velmi pečlivě, zjevně došlo k chybě. Konzultace se sekretariátem pro ochranu údajů odpovědným za správní postupy neposkytla žádné jiné vysvětlení této politováníhodné lidské chyby. Bylo zřejmé, že k takové chybě by nemělo dojít, a společný kontrolní orgán zašle stěžovateli svou omluvu za tuto chybu.

Dopis stěžovatele ze dne 9. června 2006

Dopisem ze dne 9. června 2006 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že po svém zásahu obdržel od společného kontrolního orgánu omluvu za chybu týkající se jeho jména v rozhodnutí odvolacího výboru. Přiložil příslušný dopis společného kontrolního orgánu ze dne 29. května 2006.

Připomínky stěžovatele

Ve svých připomínkách ke stanovisku společného kontrolního orgánu, které byly předloženy dne 7. července 2006, stěžovatel trval na své stížnosti. Uvedl rovněž, že došlo k porušení základních práv, neboť rozhodnutí odvolacího výboru byla závazná pro všechny zúčastněné strany. Stěžovatel dále poukázal na to, že stanovisko společného kontrolního orgánu je z právního hlediska nesprávné, protože jeho stránky nebyly očíslovány a poslední strana nebyla podepsána.

ROZHODNUTÍ

1 Rozsah šetření veřejného ochránce práv

1.1 Dne 10. ledna 2004 zaslal stěžovatel francouzské komisi pro ochranu údajů (CNIL) dopis, v němž ji požádal, aby ověřila, zda Europol uchovává údaje, které se ho týkají. Dne 26. února 2004 předala CNIL tento dopis Europolu. Dopisem ze dne 14. června 2004 Europol informoval stěžovatele, že zkontroloval jeho spisy a že v Europolu nebyly zpracovány žádné údaje týkající se stěžovatele, k nimž by měl v souladu s čl. 19 odst. 1 Úmluvy o Europolu ve spojení s platnými francouzskými právními předpisy právo na přístup. Dne 4. července 2004 podal stěžovatel proti rozhodnutí Europolu ze dne 14. června 2004 odvolání. Rozhodnutím ze dne 12. prosince 2005 odvolací výbor potvrdil rozhodnutí Europolu ze dne 14. června 2004. Ve své následné stížnosti veřejnému ochránci práv a v dalším dopise ze dne 21. ledna 2006 stěžovatel tvrdil, že Europol neprávem odmítl poskytnout informace o údajích, které se ho týkají, a poskytnout mu přístup k těmto údajům. Podle názoru stěžovatele se jednalo o zneužití pravomoci. Stěžovatel dále tvrdil, že Europol se jeho odvoláním ze dne 4. července 2004 k odvolacímu výboru pečlivě nezabýval, protože francouzský překlad jeho odpovědi byl adresován jinému navrhovateli. Stěžovatel tvrdil, že by mu měl být umožněn přístup k údajům, které se ho týkají a které má v držení Europol a vnitrostátní orgány.

1.2 Ve své odpovědi ze dne 6. března 2006 veřejný ochránce práv informoval stěžovatele, že se rozhodl považovat jej za nepřípustného a na základě čl. 2 odst. 1 svého statutu ukončit svou žádost o přístup k údajům, které se ho týkají a které mají k dispozici vnitrostátní orgány, protože tento aspekt případu nebyl určen evropskému orgánu nebo instituci.

1.3 Toto rozhodnutí se proto zabývá pouze tvrzeními a nároky stěžovatele vůči Europolu.

1.4 Vzhledem k tomu, že stížnost původně směřovala proti Europolu, veřejný ochránce práv ji předal řediteli Europolu a požádal Europol, aby k ní předložil stanovisko. Dne 20. března 2006 však ředitel Europolu informoval veřejného ochránce práv, že vzhledem k tomu, že „stěžovatel zpochybnil zjištění a postup společného kontrolního orgánu Europolu, pokud jde o jeho odvolání proti rozhodnutí Europolu týkajícímu se jeho práva na přístup k údajům, které se ho týkají a které případně uchovává Europol“, a že „společný kontrolní orgán je podle čl. 24 odst. 1 Úmluvy o Europolu nezávislý na Europolu“, byl dopis veřejného ochránce práv ze dne 6. března 2006 s žádostí o stanovisko ke stížnosti předán společnému kontrolnímu orgánu Europolu.

1.5 Z výše uvedeného vyplývá, že Europol tvrdí, že jak společný kontrolní orgán, tak odvolací výbor jsou na něm nezávislé. Veřejný ochránce práv se domnívá, že toto posouzení se jeví jako správné vzhledem k tomu, že čl. 24 odst. 1 Úmluvy o Europolu stanoví: „Zřizuje se nezávislý společný kontrolní orgán, jehož úkolem je v souladu s touto úmluvou přezkoumávat činnost Europolu s cílem zajistit, aby uchováváním, zpracováním a využíváním údajů v držení Europolu nebyla porušována práva jednotlivce. (...) Při výkonu svých povinností nedostávají členové společného kontrolního orgánu pokyny od žádného jiného orgánu. Vzhledem k tomu, že podle čl. 24 odst. 7 Úmluvy o Europolu je odvolací výbor zřízen společným kontrolním orgánem, musí být tento výbor rovněž považován za nezávislý na Europolu.

1.6 Veřejný ochránce práv se však domnívá, že skutečnost, že subjekt je nezávislý vůči jinému subjektu, nutně neznamená, že musí být považován za samostatný subjekt Společenství ve smyslu článku 195 Smlouvy o ES. Veřejný ochránce práv se například často musí zabývat stížnostmi na přijímací řízení, která vyřizuje Evropský úřad pro výběr personálu (EPSO). Ačkoli výběrové komise hrají v těchto výběrových řízeních významnou úlohu a ačkoli jsou tyto výběrové komise v rámci své působnosti nezávislé na úřadu EPSO, veřejný ochránce práv vždy zastával názor, že stěžovatelem v takových případech je úřad EPSO, a nikoli dotčená výběrová komise. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že v projednávané věci není třeba rozhodovat o tom, zda by pro účely článku 195 Smlouvy o ES měl být společný kontrolní orgán (nebo odvolací výbor) považován za subjekty Společenství, které je třeba odlišit od Europolu.

1.7 Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že první tvrzení stěžovatele se týká rozhodnutí přijatého Europolem. Ačkoli bylo příslušné rozhodnutí potvrzeno odvolacím výborem, je zřejmé, že první tvrzení se týká rozhodnutí Europolu, a nikoli rozhodnutí odvolacího výboru. Veřejný ochránce práv proto považuje za vhodné vzít v úvahu, že šetření tohoto tvrzení se týká Europolu a že toto rozhodnutí by mu mělo být určeno. Potenciální význam rozhodnutí odvolacího výboru v této souvislosti bude projednán v bodě 2 níže.

1.8 Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že druhé obvinění stěžovatele směřuje rovněž proti Europolu. Je však třeba poznamenat, že toto tvrzení se týká způsobu, jakým bylo rozhodnutí odvolacího výboru oznámeno stěžovateli. Ve skutečnosti je tedy třeba toto tvrzení chápat tak, že směřuje proti odvolacímu výboru.

1.9 Veřejný ochránce práv však poznamenává, že JSB ve svém stanovisku vysvětlil, že odvolací výbor přijal dne 12. prosince 2005 dvě rozhodnutí ve dvou různých případech a že první strana francouzského překladu rozhodnutí o odvolání stěžovatelů byla v druhém rozhodnutí omylem nahrazena první stranou francouzského překladu. Společný kontrolní orgán dospěl k závěru, že ačkoli pracovní postupy v jeho sekretariátu měly za cíl velmi pečlivě se zabývat soudními řízeními a rozhodnutími odvolacího výboru, zjevně došlo k chybě. Dodala, že konzultace se sekretariátem pro ochranu údajů odpovědným za správní postupy neposkytla žádné jiné vysvětlení této politováníhodné lidské chyby. Společný kontrolní orgán zdůraznil, že k takovým chybám by nemělo docházet, a dodal, že se stěžovateli za tuto chybu omluví. Veřejný ochránce práv konstatuje, že ve svém dopise stěžovateli ze dne 29. května 2006 se společný kontrolní orgán skutečně omluvil za chybu, k níž došlo.

1.10 S ohledem na tyto okolnosti se veřejný ochránce práv domnívá, že i kdyby měl být společný kontrolní orgán nebo odvolací výbor považován za instituci Společenství a odlišen od Europolu pro účely článku 195 Smlouvy o ES, nebyl by v žádném případě důvod pokračovat ve vyšetřování tohoto aspektu případu.

1.11 Veřejný ochránce práv dále konstatuje, že stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že stanovisko společného kontrolního orgánu bylo z právního hlediska nesprávné, protože jeho stránky nebyly číslovány a protože poslední strana nebyla podepsána.

1.12 V této souvislosti je třeba poznamenat, že společný kontrolní orgán zaslal veřejnému ochránci práv své stanovisko nejprve v angličtině a následně poskytl překlad do francouzštiny (jazyka případu). Právě tento překlad předala veřejná ochránkyně práv stěžovateli. Vzhledem k tomu, že příslušný text představoval překlad anglického originálu, nebylo nutné jej podepisovat. Anglický originál stanoviska společného kontrolního orgánu byl řádně podepsán. Kopie tohoto originálu je přiložena pro informaci stěžovatele. Pokud jde o prezentaci stanoviska společného kontrolního orgánu, veřejný ochránce práv se domnívá, že by bylo užitečné doplnit čísla stránek. Veřejná ochránkyně práv však považuje za zřejmé, že jejich nepřítomnost nečiní stanovisko neplatným.

2 Pokud jde o způsob, jakým Europol vyřizuje žádost stěžovatele o poskytnutí informací o údajích, které se ho týkají, a o poskytnutí přístupu k těmto údajům
stěžovateli

2.1 Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že Europol neprávem odmítl poskytnout informace o údajích, které se ho týkají, a poskytnout mu přístup k těmto údajům. Podle názoru stěžovatele se jednalo o zneužití pravomoci.

2.2 Společný kontrolní orgán ve svém stanovisku uvedl, že poté, co obdržel rozhodnutí Europolu o jeho žádosti, aby ověřil, zda jsou údaje, které se ho týkají, uchovávány Europolem, podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolání. Rozhodnutím ze dne 12. prosince 2005 odvolací výbor dospěl k závěru, že rozhodnutí Europolu bylo přijato v souladu s čl. 19 odst. 3 Úmluvy o Europolu. Podle společného kontrolního orgánu bylo rozhodnutí odvolacího výboru závazné pro všechny zúčastněné strany. Vzhledem k tomu, že odvolací výbor měl být považován za nezávislý výbor, který jednotlivcům poskytuje opravný prostředek proti rozhodnutím Europolu, vycházel společný kontrolní orgán z toho, že se na soudní řízení v odvolacím výboru v rámci jeho soudní úlohy vztahuje „výjimka podle čl. 195 druhé věty“odst. 2 Smlouvy o ES.

2.3 Stěžovatel ve svém vyjádření ke stanovisku společného kontrolního orgánu dále uvedl, že došlo k porušení základních práv, protože rozhodnutí odvolacího výboru byla závazná pro všechny zúčastněné strany.

2.4 Veřejný ochránce práv připomíná, že čl. 195 odst. 1 Smlouvy o ES zní takto:

„1. Evropský parlament jmenuje veřejného ochránce práv oprávněného přijímat stížnosti (...) týkající se případů nesprávného úředního postupu orgánů nebo institucí Společenství, s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně při výkonu jejich soudních pravomocí.

V souladu se svými povinnostmi provádí veřejný ochránce práv šetření, která považuje za opodstatněná, a to buď z vlastního podnětu, nebo na základě stížností, které mu byly předloženy přímo, nebo prostřednictvím poslance Evropského parlamentu, s výjimkou případů, kdy tvrzené skutečnosti jsou nebo byly předmětem soudního řízení. (…)".

2.5 Veřejný ochránce práv zastává názor, že výjimka stanovená v čl. 195 odst. 1 prvním pododstavci, podle níž veřejný ochránce práv nemůže přezkoumat případ, kdy příslušné skutečnosti jsou nebo byly předmětem "právního řízení", se použije pouze v případě, že případ byl nebo je projednáván před soudem. Tento výklad potvrzuje čl. 1 odst. 3 statutu veřejného ochránce práv, který stanoví, že „[v]eřejný ochránce práv nesmí zasahovat do soudních řízení ani zpochybňovat opodstatněnost soudního rozhodnutí.“

2.6 Veřejný ochránce práv pečlivě přezkoumal Úmluvu o Europolu a jednací řád společného kontrolního orgánu (3), a zejména jednací řád odvolacího výboru. Zdá se, že z těchto pravidel vyplývá, že odvolací výbor byl koncipován jako nezávislý kontrolní mechanismus s cílem poskytnout občanům opravný prostředek proti Europolu v dotčené oblasti. Dále se zdá, že ustanovení upravující odvolací výbor jsou do určité míry podobná ustanovením, která lze obvykle nalézt v pravidlech použitelných na soudní orgán. Veřejný ochránce práv však není přesvědčen, že by odvolací výbor měl být považován za soudní orgán pro účely článku 195 Smlouvy o ES, a že by proto skutečnost, že se daným případem zabýval, měla veřejnému ochránci práv bránit v provedení šetření. V této souvislosti veřejný ochránce práv zejména konstatuje, že čl. 25 odst. 1 jednacího řádu společného kontrolního orgánu stanoví, že zasedání odvolacího výboru je účinné pouze tehdy, jsou-li přítomny čtyři pětiny jeho členů nebo jejich náhradníků. Zdá se tedy, že rozhodnutí odvolacího výboru mohou být přijata, i když někteří jeho členové nejsou přítomni. Kromě toho čl. 12 odst. 3 tohoto jednacího řádu stanoví, že člen odvolacího výboru, který se nemůže zasedání zúčastnit, může být zastoupen svým náhradníkem. Zdá se tedy, že skutečné složení orgánu, který se zabývá daným kasačním opravným prostředkem, není od samého počátku jasně stanoveno.

Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že skutečnost, že odvolací výbor již přezkoumal příslušné rozhodnutí Europolu, jej nezavazuje k ukončení šetření z důvodu výjimky týkající se soudního řízení stanovené v čl. 195 odst. 1 druhém pododstavci Smlouvy o ES.

2.7 Veřejný ochránce práv konstatuje, že společný kontrolní orgán ve svém stanovisku zdůraznil skutečnost, že rozhodnutí odvolacího výboru jsou závazná pro všechny zúčastněné strany. Tento argument je založen na čl. 24 odst. 7 Úmluvy o Europolu (4), který stanoví, že společný kontrolní orgán (…) interně zřídí výbor složený z jednoho kvalifikovaného zástupce z každého členského státu s hlasovacím právem. Úkolem výboru je posuzovat odvolání podle čl. 19 odst. 7 a čl. 20 odst. 4 všemi vhodnými prostředky. Pokud o to požádají, vyslechne je výbor, kterému jsou nápomocni jejich poradci, pokud si to přejí. Rozhodnutí přijatá v této souvislosti jsou konečná, pokud jde o všechny dotčené strany“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

2.8 Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že tato poslední věta měla podle všeho zajistit, aby rozhodnutí odvolacího výboru o odvolání proti rozhodnutí Europolu o přístupu k údajům nebo informacím týkajícím se těchto údajů bylo konečné a nemohlo být zpochybněno žádným jiným orgánem. Bylo by tedy možné tvrdit, že to platí i pro veřejného ochránce práv a že veřejný ochránce práv by neměl být oprávněn zahájit nebo pokračovat v šetření stížnosti určené Europolu, jakmile se odvolací výbor příslušnou otázkou zabýval. Na podporu takového výkladu by bylo možné odkázat zejména na skutečnost, že Úmluva o Europolu představuje mezinárodní smlouvu uzavřenou členskými státy EU v roce 1995, tedy stejnými smluvními stranami, které rovněž založily Smlouvu o ES. Na druhé straně přijetí (a ratifikace) takové úmluvy předpokládá čl. 34 odst. 2 písm. d) Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“). Toto ustanovení je součástí hlavy VI Smlouvy o EU. Článek 41 SEU však stanoví, že článek 195 Smlouvy o ES "se vztahuje na ustanovení týkající se oblastí uvedených v této hlavě". S ohledem na toto ustanovení se zdá být poněkud sporné, zda by čl. 24 odst. 7 Úmluvy o Europolu mohl skutečně omezit mandát veřejného ochránce práv výše uvedeným způsobem.

2.9 Veřejný ochránce práv se však domnívá, že není nutné, aby v projednávané věci zaujal k této otázce konečné stanovisko. Podle názoru veřejného ochránce práv by tato otázka musela být vyřešena pouze tehdy, pokud by existovaly nějaké hmatatelné náznaky poukazující na možnost, že v tomto případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

2.10 Je třeba poznamenat, že rozhodnutí Europolu uvádí, že "[v] souladu s postupem stanoveným v Úmluvě o Europolu a platnými vnitrostátními právními předpisy Francie bych Vás rád informoval, že na základě Vaší žádosti byly provedeny kontroly spisů Europolu. V souladu s článkem 19 Úmluvy o Europolu ve spojení s platnými právními předpisy Francie bych Vás rád informoval, že v Europolu nejsou zpracovávány žádné údaje, které se Vás týkají a k nimž máte právo mít přístup v souladu s článkem 19 Úmluvy o Europolu. Odvolací výbor ve svém rozhodnutí uvedl, že „[z] hlediska práva a praxe ve Francii, pokud jde o právo na přístup k údajům zpracovávaným Europolem, a s ohledem na čl. 19 odst. 3 Úmluvy o Europolu je rozhodnutí Europolu na žádost [stěžovatele] v souladu s čl. 19 odst. 3 Úmluvy o Europolu.“Odůvodnění použité jak samotným Europolem, tak odvolacím výborem je tedy poměrně stručné. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že tato skutečnost jako taková není překvapující, neboť Europol a odvolací výbor by jinak musely zveřejnit skutečnosti, které podle jejich názoru nemohly být zveřejněny.

2.11 Veřejný ochránce práv však konstatuje, že stěžovatel ve své stížnosti ani ve svých připomínkách nepředložil žádné konkrétní skutečnosti, které by podpořily jeho tvrzení, že Europol jednal nesprávně nebo zneužívajícím způsobem, když po prověření svých spisů rozhodl, že o něm neexistují žádné údaje, k nimž by měl nárok na přístup v souladu s čl. 19 odst. 1 Úmluvy o Europolu ve spojení s platnými právními předpisy Francie. Ani pečlivé posouzení rozhodnutí odvolacího výboru ze dne 12. prosince 2005 nepřineslo žádnou skutečnost, která by rozhodnutí Europolu zpochybnila. Vzhledem k těmto okolnostem se veřejný ochránce práv domnívá, že se nezdá být důvod pokračovat v šetření tvrzení stěžovatele.

2.12 Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že došlo k porušení základních práv, protože rozhodnutí odvolacího výboru byla závazná pro všechny zúčastněné strany. Není jasné, zda si tedy stěžovatel přál předložit další tvrzení. Veřejný ochránce práv konstatuje, že jakékoli takové tvrzení by ve skutečnosti zpochybnilo ustanovení obsažené v Úmluvě o Europolu, konkrétně čl. 24 odst. 7 této úmluvy, který stanoví, že rozhodnutí odvolacího výboru jsou konečná, pokud jde o všechny dotčené strany. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle čl. 2 odst. 2 svého statutu se veřejný ochránce práv může zabývat pouze stížnostmi týkajícími se nesprávného úředního postupu. Nemůže se tedy zabývat stížnostmi, které se týkají opodstatněnosti právních předpisů nebo mezinárodních smluv. Veřejný ochránce práv by proto nebyl schopen zabývat se žádným tvrzením, které by stěžovatel chtěl v této souvislosti vznést.

3 Tvrzení stěžovatele

3.1 Stěžovatel tvrdil, že by mu měl být umožněn přístup k údajům, které se ho týkají a které má v držení Europol.

3.2 S ohledem na výše uvedené a na svůj závěr v bodě 2.11 veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že se nezdá být nutné provádět další šetření týkající se tvrzení stěžovatele.

4 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se nezdá, že by existovaly důvody pro další šetření tohoto případu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

Ředitel Europolu bude o tomto rozhodnutí informován. Kopie tohoto rozhodnutí bude rovněž zaslána pro informaci řediteli společného kontrolního orgánu.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Veřejný ochránce práv chápe, že Europol odkazuje na čl. 195 odst. 1 druhý pododstavec Smlouvy o ES.

(2) Veřejný ochránce práv chápe, že Europol odkazuje na čl. 195 odst. 1 druhý pododstavec Smlouvy o ES.

(3) Akt společného kontrolního orgánu Europolu č. 1/99 ze dne 22. dubna 1999, kterým se stanoví jeho jednací řád, Úř. věst. 1999, C 149- 01).

(4) Úmluva o Europolu je k dispozici na internetových stránkách Europolu (http://www.europol.eu.int/index.asp?page=legalconv).