Štrasburk 17. července 2008

Vážený pane K.,

Dopisem ze dne 25. února 2005 jste Evropskému veřejnému ochránci práv podal stížnost na Evropskou komisi. Vaše stížnost se týkala toho, jak Komise řešila stížnost na porušení právních předpisů, kterou jste jí podal proti Řecku a která se týkala výstavby tramvaje v Aténách. Dne 11. dubna 2005 jsem zahájil šetření Vaší stížnosti.

Dne 30. června 2005 jsem obdržel stanovisko Komise ke stížnosti. Dne 27. září 2005 jsem obdržel Vaše připomínky k tomuto stanovisku. Dne 7. prosince 2006 jsem předložil smírný návrh řešení, pokud jde o jeden aspekt Vaší stížnosti. Dne 7. února 2007 jsem obdržel odpověď Komise na tento návrh. Dopisem ze dne 18. června 2007 jste se vyjádřil k odpovědi Komise. Také jste mi poslal několik dalších dopisů týkajících se vašeho případu.

Nyní Vám píši, abych Vás informoval o výsledku svých šetření Vaší stížnosti. Omlouvám se za zpoždění při vyřizování vašeho případu.

Stížnost

Dopisem ze dne 29. května 2002 podal stěžovatel na zastoupení Evropské komise v Řecku stížnost podle článku 226 proti řeckým orgánům za porušení právních předpisů Společenství v oblasti životního prostředí. Tato stížnost se týkala plánovaného projektu výstavby tramvaje v oblasti Atén. Projekt byl spolufinancován Evropskou unií. Stěžovatel ve své stížnosti podle článku 226 uvedl, že zpráva o posouzení vlivů záměru na životní prostředí (dále jen „EIA“) je věcně chybná, a připojil poznámku uvádějící příslušné nedostatky a nedostatky. V tomto ohledu rovněž poukázal na to, že nebyla provedena žádná studie týkající se vhodnosti projektu a že analýza nákladů a přínosů byla provedena po posouzení vlivů na životní prostředí. Nakonec tvrdil, že občané nebyli informováni a že projekt nebyl schválen dotčenou veřejností.

Jak je uvedeno v dopise stěžovatele Komisi ze dne 22. února 2005, který Komise nezpochybnila, a) dopisem ze dne 12. července 2002 Komise odpověděla, že stížnost stěžovatele podle článku 226 bude přezkoumána podle směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (1) (dále jen "směrnice"), a že útvary Komise jej budou průběžně informovat o následných krocích v návaznosti na jeho případ; a b) generální sekretariát Komise informoval stěžovatele dopisem ze dne 26. července 2002, že se Komise pokusí rozhodnout o jeho stížnosti do jednoho roku.

Dopisem ze dne 23. března 2004 adresovaným stěžovateli Generální ředitelství Komise pro životní prostředí (dále jen „GŘ Env“) uvedlo, že dokončilo přezkum jeho stížnosti a nemá v úmyslu navrhnout Komisi, aby zahájila řízení o nesplnění povinnosti. Konstatovala, že směrnice nezmocňuje Komisi k přezkumu vhodnosti záměru nebo dodržování schválených environmentálních podmínek záměru. Dále poukázala na to, že za hodnocení kvality posuzování vlivů záměru na životní prostředí a vhodnosti schválených environmentálních podmínek odpovídají členské státy. GŘ ENV dodalo, že tyto záležitosti nespadají do působnosti přezkumu Komise, ale spíše příslušných vnitrostátních, správních a soudních orgánů.

GŘ Env rovněž uvedlo, že podle řeckých právních předpisů podléhají takové záměry, jako je dotčený záměr, posouzení vlivů na životní prostředí. Kromě toho z její korespondence s řeckými orgány vyplynulo, že pokud jde o výstavbu a provoz záměru, byly splněny procesní požadavky stanovené právem Společenství týkající se provedení posouzení vlivů na životní prostředí. Konkrétně byl spis studie EIA předložen příslušnému orgánu a poté předán příslušným prefekturním radám a dalším příslušným orgánům k vyjádření. Dne 11. června 2001 požádala prefektura Atény noviny "Avgi" a "Imerisia", aby zveřejnily oznámení a vyzvaly občany a jejich zastupitelské orgány, aby se informovali o studii EIA pro tento projekt. Komise proto dospěla k závěru, že dotčená veřejnost dostala příležitost být informována o žádosti o „souhlas s rozvojem“ uvedeného projektu a o veškerých relevantních informacích o projektu, jakož i vyjádřit své stanovisko před udělením tohoto souhlasu. Poté bylo vydáno společné ministerské rozhodnutí, které schválilo environmentální podmínky projektu. Dne 6. listopadu 2001 požádala prefektura Atény noviny "Imerisia", aby zveřejnily oznámení informující občany a orgány, které je zastupují, o tomto rozhodnutí. Dotčená veřejnost byla proto řádně informována. S ohledem na výše uvedené dospělo GŘ Env k závěru, že pokud jde o postup posuzování vlivů na životní prostředí, řecké orgány splnily své povinnosti podle směrnice. Směrnice tedy nebyla porušena. Za těchto okolností GŘ Env uvedlo, že navrhne Komisi uzavření případu. Nicméně v případě, že stěžovatel věděl o jiných skutečnostech, které by mohly prokázat existenci protiprávního jednání, byl požádán, aby předložil GŘ Env příslušná podání do čtyř týdnů od odeslání jeho dopisu.

Dopisem ze dne 19. října 2004 informovalo GŘ Env stěžovatele, že po jeho dopise ze dne 23. března 2004 se Komise dne 13. října 2004 rozhodla případ uzavřít a že se může v této věci znovu obrátit na Komisi, pokud zjistí nové skutečnosti prokazující protiprávní jednání.

Dopisem ze dne 19. listopadu 2004 požádal stěžovatel GŘ Env, aby výše uvedené rozhodnutí Komise odůvodnilo. Zdůraznil, že nevěděl o jejím dopise ze dne 23. března 2004, uvedeném v jejím dopise ze dne 19. října 2004. Položil rovněž určité otázky, včetně otázky týkající se doby, kterou Komise potřebovala k dokončení přezkumu věci.

GŘ ENV odpovědělo dopisem ze dne 10. prosince 2004. Přiložila ke svému dopisu kopii svého dopisu stěžovateli ze dne 23. března 2004, který obsahoval odůvodnění rozhodnutí Komise uzavřít případ. GŘ Env dále uvedlo, že pokud jde o dobu trvání přezkumu případu, zaslalo starostovi města Palaio Faliro příslušný dopis ze dne 15. září 2003 a rovněž informovalo stěžovatele o této záležitosti a svých stanoviscích na schůzce dne 2. února 2004 a v dopise ze dne 23. března 2004.

Stěžovatel odpověděl dopisem ze dne 22. února 2005, v němž si stěžoval na odůvodnění rozhodnutí Komise případ uzavřít. Tvrdil, že požadavky směrnice týkající se nutnosti informovat a konzultovat dotčenou veřejnost (články 5, 6 a 9) nebyly v dotčeném projektu dodrženy. Oznámení týkající se posuzování vlivů na životní prostředí, která byla učiněna v novinách „Avgi“ a „Imerisia“ dne 12. června 2001, byla chybná vzhledem k tomu, že i) byla zveřejněna na stránkách těchto novin, které obsahují rozvahy společností a výzvy k dražbám nebo nabídkovým řízením; ii) "Imerisia" jsou finanční noviny a jak "Avgi", tak "Imerisia" mají národní, ale velmi omezený oběh (každý kolem 1750 výtisků); iii) část tramvaje by byla postavena v Neo Faliro, které je součástí oblasti Pireus, a proto by název projektu, jak byl oznámen, měl být "tramvaj v oblastech Atén a Pireus" (a nikoli "tramvaj v oblasti Atén"); iv) z tohoto důvodu měla podobná oznámení učinit i prefektura Pireus; v) veřejnost byla vyzvána, aby se pouze seznámila s posouzením vlivů na životní prostředí, nikoli aby se k němu vyjádřila; vi) v žádném z osmi místních novin Palaio Faliro nebylo zveřejněno žádné oznámení, v Palaio Faliro nebyla uspořádána žádná výstava s kresbami, tabulkami, modely atd. a nebyl proveden žádný průzkum veřejného mínění. Ani jeho téměř 70 000 obyvatel nebylo vyzváno k předložení písemných návrhů. Stěžovatel v souvislosti s tím uvedl, že společné ministerské rozhodnutí 75308/5512/1990, kterým byla směrnice provedena, nepředpokládá poskytování informací veřejnosti jinými prostředky než zveřejněním v místním tisku. Stěžovatel rovněž považoval za nedostatečné druhé oznámení, které bylo zveřejněno pouze v "Imerisia" dne 7. listopadu 2001 a které se týkalo společného ministerského rozhodnutí, kterým byly schváleny environmentální podmínky projektu.

Stěžovatel dále uvedl, že i v případě, že by jeden z dotčených občanů navštívil prefekturu, aby byl o projektu informován, mohl by z technické studie EIA o stovkách stran, která nebyla doprovázena netechnickým shrnutím jejího obsahu, vyvodit jen velmi málo.

Rada prefektury navíc nepředložila, jak to vyžadují příslušné řecké právní předpisy, příslušnému ředitelství ministerstva životního prostředí, územního plánování a veřejných prací názory veřejnosti na projekt spolu se svým vlastním stanoviskem. Nedostatečná odpověď rad prefektur Atény a Pireus byla proto ve společném ministerském rozhodnutí, kterým bylo schváleno posouzení vlivů na životní prostředí, svévolně považována za kladné stanovisko veřejnosti k výstavbě tramvaje.

Trasa tramvaje uvedená ve schválené studii EIA byla navíc v řadě bodů následně upravena. Posouzení tedy mělo být znovu schváleno poté, co byla dotčená veřejnost řádně informována. Stěžovatel uvedl, že se tak nestalo, protože řecké orgány spěchaly s dokončením projektu za každou cenu před konáním olympijských her.

Stěžovatel vyjádřil údiv nad tím, že se GŘ Env domnívalo, že řecké orgány splnily své povinnosti podle směrnice. Rovněž zpochybnil opodstatněnost argumentu Komise obsaženého v jejím dopise ze dne 23. března 2004, že stanovisko prefekturní rady není závazné, a poznamenal, že článek 8 směrnice vyžaduje, aby "informace shromážděné podle článků 5, 6 a 7 byly zohledněny v povolovacím řízení".

Stěžovatel nakonec předložil řadu připomínek k otázce včasnosti rozhodnutí Komise o jeho stížnosti podle článku 226 a k některým záležitostem týkajícím se jeho korespondence s Komisí.

Stěžovatel následně podal stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv.

Dopisem ze dne 5. dubna 2005 Komise odpověděla na dopis stěžovatele ze dne 22. února 2005. Komise nejprve odkázala na otázku délky přezkumu věci a odpověděla na jednu z připomínek stěžovatele, pokud jde o odkazy na internetové stránky obsahující právní předpisy Společenství v oblasti životního prostředí, které mu poskytla. Pokud jde o podstatu případu, Komise uvedla, že směrnice ukládá povinnost informovat veřejnost a konzultovat s ní, ale ponechává na uvážení členských států konkrétní podmínky, které by tyto informace a konzultace měly mít. Směrnice podporuje účast veřejnosti na rozhodovacím procesu v otázkách životního prostředí, ale názor vyjádřený veřejností není pro správu závazný. Zamítnutí projektu dotčenou veřejností tedy nemůže představovat porušení práva Společenství. Účast veřejnosti na postupu posuzování vlivů na životní prostředí však občanům umožňuje napadnout hmotněprávní nebo procesní zákonnost příslušných rozhodnutí prostřednictvím soudního nebo jiného řízení. Občané Palaio Faliro, kteří byli zjevně informováni o blížící se výstavbě projektu tramvaje, se totiž obrátili na příslušný vnitrostátní soud, a sice Státní radu, která jejich žádost zamítla jako neopodstatněnou a rozhodla zejména o dodržení požadavků řecké právní úpravy na zveřejnění.

Dopisem ze dne 27. května 2005 vznesl stěžovatel několik připomínek k obsahu dopisu Komise ze dne 5. dubna 2005, v nichž zpochybnil jeho řádnost. Komise odpověděla dopisem ze dne 11. července 2005 a stěžovatel odpověděl dopisem ze dne 27. července 2005.

Dopisem ze dne 25. února 2005 podal stěžovatel tuto stížnost. Uvedl, že Komise nesprávně a opožděně zamítla jeho stížnost podle článku 226 a připojila k němu příslušnou korespondenci s Komisí. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření následujících tvrzení stěžovatele:

1. Komise se řádně nezabývala jeho stížností podle článku 226 ze dne 29. května 2002 týkající se možného porušení směrnice 85/337/EHS řeckými orgány v souvislosti s projektem tramvaje v Aténách.
2. Komise se při vyřizování jeho stížnosti podle článku 226 dopustila zbytečného prodlení.

Pokud jde o první tvrzení, stěžovatel zejména tvrdil, že Komise řádně nezohlednila požadavky směrnice týkající se: a) možnost dotčené veřejnosti vyjádřit své stanovisko před zahájením projektu; a b) posouzení vlivů na životní prostředí, které stěžovatel považuje za nedostatečné. Stěžovatel rovněž tvrdil, že Komise řádně neodůvodnila své rozhodnutí případ uzavřít.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku k prvnímu tvrzení stěžovatele uvedla následující připomínky.

Předmět stížnosti stěžovatele podle článku 226, konkrétně schválení projektu výstavby tramvaje v Aténách, byl již předmětem soudního řízení před Řeckou státní radou na plenárním zasedání. Komise uvedla, že vnitrostátní soudce, který je rovněž pověřen uplatňováním práva Společenství, zamítl jako neopodstatněný návrh na zrušení rozhodnutí o schválení projektu.

Pokud jde o různé argumenty stěžovatele, Komise připomněla připomínky, které uvedla ve své korespondenci s ním. Komise uvedla, že směrnice stanoví řadu postupů, které musí být dodrženy v souvislosti s posuzováním vlivů na životní prostředí u některých záměrů, které mohou mít významný dopad na životní prostředí. Směrnice však Komisi nepřiznává pravomoc zasáhnout, pokud jde o účelnost záměru, ani přezkoumat kvalitu studie EIA a vhodnost podmínek stanovených pro záměr.

V daném případě byl záměr podroben posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu směrnice a byly dodrženy postupy stanovené směrnicí. Na konci postupu posuzování vlivů na životní prostředí bylo přijato společné ministerské rozhodnutí 105061/29.8.2001, kterým se schvalují environmentální podmínky záměru. Veřejnost byla informována a měla možnost vyjádřit svůj názor před konečným schválením projektu. Kromě toho příslušné orgány po schválení projektu informovaly veřejnost a zpřístupnily jí všechny nezbytné informace.

Komise proto dospěla k závěru, že řádně zohlednila požadavky směrnice a své rozhodnutí uzavřít případ náležitě odůvodnila.

Komise se rovněž vyjádřila k druhému tvrzení stěžovatele, které zamítla.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách ke stanovisku Komise k věci samé a k jejímu rozhodnutí věc uzavřít shrnul následující připomínky. Pokud jde o argument Komise týkající se rozsudku řecké Státní rady, stěžovatel poznamenal, že Komise tento argument poprvé uvedla ve svém dopise ze dne 5. dubna 2005, tedy šest měsíců po zamítnutí jeho stížnosti podle článku 226, což ukazuje, že jeho stížnost nebyla na základě tohoto argumentu zamítnuta. V souvislosti s tím odkázal na svůj dopis ze dne 27. května 2005, v němž se touto argumentací zabýval. Připomněl, že řecká Státní rada výstavbu projektu tramvaje nepovolila a že zamítla pouze žádost o zrušení ministerského rozhodnutí o schválení studie EIA, na jejímž základě bylo pro projekt vydáno povolení. Stěžovatel dále uvedl, že v rozporu s názorem Komise Státní rada uznala, že dotčená veřejnost nebyla o studii EIA informována.

Stěžovatel uznal, že Komise nemá pravomoc rozhodovat o vhodnosti projektu veřejných prací ani přezkoumávat kvalitu studie EIA. Nepožádal ji však, aby tak učinila. Naproti tomu je Komise povinna ověřit, zda byly dodrženy procesní požadavky stanovené směrnicí.

Pokud jde o argument Komise, že veřejnost byla informována a měla možnost vyjádřit své stanovisko před konečným schválením projektu, stěžovatel poznamenal, že Komise toto prohlášení zopakovala, aniž by poskytla jakékoli podpůrné důkazy, což znamená, že veřejnost neměla proti projektu námitky. Stěžovatel tvrdil, že Komise ignorovala důkazy o opaku uvedené v jeho dopisech ze dne 22. února, 27. května 2005 a 27. července 2005.

Stěžovatel se rovněž vyjádřil ke stanovisku Komise k jeho druhému tvrzení.

Úsilí veřejného ochránce práv o dosažení smírného řešení

Po pečlivém zvážení stanoviska a připomínek nebyla veřejná ochránkyně práv spokojena s tím, že Komise na první tvrzení stěžovatele odpovídajícím způsobem reagovala. Na základě odůvodněné analýzy relevantních otázek (viz bod 1.2 a následující tohoto rozhodnutí) proto navrhl Komisi smírné řešení v souladu s čl. 3 odst. 5 statutu veřejného ochránce práv. Konkrétně veřejná ochránkyně práv navrhla, aby Komise a) zvážila přezkoumání argumentů stěžovatele týkajících se přiměřenosti a přiměřenosti posouzení vlivů dotčeného projektu na životní prostředí; b) s ohledem na oznámení v novinách "Avgi" a "Imerisia" přehodnotit svůj postoj, že nedošlo k porušení (ustanovení čl. 6 odst. 2 až 3 a článku 9) směrnice.

Ve své odpovědi na návrh smírného řešení předložený veřejnou ochránkyní práv předložila Komise svá stanoviska k výše uvedeným otázkám. Ve svých připomínkách k odpovědi Komise stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postoji Komise a trval na své stížnosti.

ROZHODNUTÍ

1 Tvrzení, že se Komise řádně nezabývala podstatou stížnosti stěžovatele podle článku 226

1.1 Pokud jde o jeho první tvrzení, stěžovatel zejména tvrdil, že Komise řádně nezohlednila požadavky směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (2) (dále jen "směrnice") týkající se: a) možnost dotčené veřejnosti vyjádřit své stanovisko před zahájením projektu; a b) posouzení vlivů na životní prostředí, které stěžovatel považuje za nedostatečné. Stěžovatel rovněž tvrdil, že Komise řádně neodůvodnila své rozhodnutí případ uzavřít. Komise, která měla za to, že směrnice je v daném případě použitelná (3), tyto argumenty i tvrzení stěžovatele zamítla.

1.2 V příslušné části své analýzy obsažené v jeho návrhu smírného řešení v projednávané věci veřejný ochránce práv nejprve připomněl, že směrnice v příslušné části stanoví:

„Článek 3

Posouzení vlivů na životní prostředí vhodným způsobem určí, popíše a posoudí s ohledem na každý jednotlivý případ a v souladu s články 4 až 11 přímé a nepřímé vlivy záměru na tyto faktory:

lidé, fauna a flóra;
půda, voda, ovzduší, klima a krajina;
hmotný majetek a kulturní dědictví;
vzájemné působení mezi faktory uvedenými v první, druhé a třetí odrážce.

Článek 5

1. V případě záměrů, které musí být podle článku 4 podrobeny posouzení vlivů na životní prostředí v souladu s články 5 až 10, přijmou členské státy nezbytná opatření k zajištění toho, aby oznamovatel poskytl ve vhodné formě informace uvedené v příloze IV, pokud:

a) členské státy se domnívají, že informace jsou relevantní pro danou fázi povolovacího řízení a pro specifické vlastnosti konkrétního záměru nebo typu záměru a environmentálních prvků, které by mohly být ovlivněny;

b) členské státy se domnívají, že po oznamovateli může být rozumně požadováno, aby tyto informace shromáždil, mimo jiné s ohledem na současné znalosti a metody posuzování.

2. (...)

3. Informace, které má oznamovatel poskytnout v souladu s odstavcem 1, zahrnují alespoň:

- popis záměru obsahující informace o lokalitě, koncepci a rozsahu záměru,
- popis plánovaných opatření k zamezení, snížení a pokud možno nápravě významných nepříznivých vlivů,
- údaje potřebné k určení a posouzení hlavních vlivů, které záměr pravděpodobně bude mít na životní prostředí,
- nástin hlavních alternativ zkoumaných oznamovatelem a uvedení hlavních důvodů jeho volby s přihlédnutím k vlivům na životní prostředí,
- netechnické shrnutí informací uvedených v předchozích odrážkách.

4. (...)

Článek 6

1. Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby orgány, které by mohly být záměrem dotčeny z důvodu své zvláštní odpovědnosti v oblasti životního prostředí, měly možnost vyjádřit své stanovisko k informacím poskytnutým oznamovatelem a k žádosti o povolení. Za tímto účelem určí členské státy orgány, které mají být konzultovány, a to buď obecně, nebo případ od případu. Informace shromážděné podle článku 5 se předávají těmto orgánům. Podrobná pravidla pro konzultace stanoví členské státy.

2. Členské státy zajistí, aby každá žádost o povolení a veškeré informace shromážděné podle článku 5 byly v přiměřené lhůtě zpřístupněny veřejnosti, aby měla dotčená veřejnost možnost vyjádřit své stanovisko před udělením povolení.

3. Podrobná pravidla pro informování a projednávání stanoví členské státy, které mohou v závislosti na zvláštních vlastnostech dotyčných projektů nebo lokalit zejména:

- určit dotčenou veřejnost,
- určit místa, kde mohou být informace nahlíženy,
- určit způsob, jakým může být veřejnost informována, například vyvěšováním plakátů v určitém okruhu, zveřejňováním v místních novinách, pořádáním výstav s plány, kresbami, tabulkami, grafy, modely,
- určit způsob, jakým má být veřejnost konzultována, například písemnými podáními, veřejným šetřením,
- stanovit vhodné lhůty pro různé fáze řízení, aby bylo zajištěno, že rozhodnutí bude přijato v přiměřené lhůtě.

Článek 8

Výsledky konzultací a informace shromážděné podle článků 5, 6 a 7 musí být zohledněny v povolovacím řízení.

Článek 9

1. Pokud bylo přijato rozhodnutí o udělení nebo zamítnutí povolení, příslušný orgán nebo orgány o tom uvědomí veřejnost v souladu s vhodnými postupy a zpřístupní veřejnosti tyto informace:

- obsah rozhodnutí a veškeré podmínky s ním spojené,
- hlavní důvody a úvahy, na nichž je rozhodnutí založeno,
- v případě potřeby popis hlavních opatření k zamezení, snížení a pokud možno vyrovnání hlavních nepříznivých účinků. (...)“.

Veřejná ochránkyně práv dále uvedla následující. Komise poukázala na to, že směrnice jí nedává pravomoc přezkoumávat kvalitu studie EIA. Tohle je pravda. Otázkou však není, zda tato směrnice svěřuje Komisi výše uvedenou pravomoc, ale zda má Komise při řádném plnění svých povinností podle článku 226 Smlouvy o ES pravomoc přezkoumat, zda členský stát splnil povinnosti, které mu směrnice ukládá, pokud jde o přiměřenost a vhodnost posuzování vlivů na životní prostředí pro dotčený záměr. Sama Komise se jasně domnívala, že takovou pravomoc má, neboť právě ve věci, v níž měla za to, že posouzení vlivů konkrétního záměru na životní prostředí nesplňuje tyto požadavky, podala k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti proti členskému státu (4). V tomto případě Soudní dvůr přezkoumal argumenty Komise s ohledem na články 2, 3, 5 a 8 směrnice a dospěl k závěru, že žaloba Komise je neopodstatněná, protože Komise "měla upřesnit, v jakých konkrétních bodech nebyly požadavky směrnice dodrženy během schvalovacího řízení pro dotčený projekt, a měla předložit příslušné důkazy o jejich nedodržení."(5)

Veřejný ochránce práv dále poznamenal, že cílům směrnice lépe poslouží, pokud jsou příslušným vnitrostátním orgánům v rámci povolovacího řízení podle článků 6 a 8 směrnice předloženy a posouzeny argumenty týkající se přiměřenosti a přiměřenosti posouzení vlivů na životní prostředí, které jsou předkládány s ohledem na ustanovení článků 3 a 5 směrnice. Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise musí jakožto strážkyně Smlouvy zajistit soulad s článkem 8 směrnice. S ohledem na výše uvedenou povinnost by se Komise měla pečlivě zabývat tvrzením uvedeným ve stížnosti podle článku 226, že členský stát udělil povolení v rozporu s článkem 8, konkrétně že členský stát nezohlednil výsledky některých konzultací a konkrétní informace shromážděné podle článků 5 až 7, a zejména informace a stanoviska předložená veřejností ohledně přiměřenosti a přiměřenosti posouzení vlivů na životní prostředí poskytnutého oznamovatelem.

Jsou-li však tvrzení o nedodržení ustanovení článků 3 a 5 směrnice předložena přímo Komisi prostřednictvím stížnosti pro porušení povinnosti podle článku 226, může být přezkum přiměřenosti a přiměřenosti posouzení vlivů na životní prostředí prováděný Komisí s ohledem na vědeckou a technickou povahu jeho obsahu obvykle omezen na ověření, zda se členský stát dopustil zjevně nesprávného posouzení, když měl za to, že posouzení vlivů na životní prostředí splňuje požadavky článků 3 a 5 směrnice. Taková chyba může být například zjištěna, pokud posouzení vlivů na životní prostředí neobsahuje, jak tvrdil stěžovatel ohledně posouzení vlivů dotčeného záměru na životní prostředí, netechnické shrnutí informací uvedených v čl. 5 odst. 3 prvních čtyřech odrážkách směrnice, ačkoli takové shrnutí vyžaduje čl. 5 odst. 3 pátá odrážka.

Veřejná ochránkyně práv dále připomněla, že směrnice se vztahuje na „změny rozvojových záměrů“, jako jsou tramvaje, neboť její účel by byl narušen, pokud by „změny rozvojových záměrů“ byly vykládány tak, že umožňují, aby se některé stavební práce vyhnuly požadavku posouzení vlivů na životní prostředí, pokud by z důvodu své povahy, rozsahu nebo umístění mohly mít významný vliv na životní prostředí (6). V tomto případě stěžovatel tvrdil, že tramvajová trasa uvedená ve schválené studii EIA byla následně v řadě bodů změněna, a proto mělo být provedeno nové posouzení vlivů na životní prostředí. Komise se však touto otázkou nezabývala.

S ohledem na výše uvedené dospěl veřejný ochránce práv v analýze obsažené v jeho návrhu smírného řešení k závěru, že Komise neprokázala, že řádně přezkoumala argumenty stěžovatele týkající se přiměřenosti a přiměřenosti posouzení vlivů dotčeného záměru na životní prostředí a že by se mohlo jednat o případ nesprávného úředního postupu. Veřejná ochránkyně práv proto navrhla, aby Komise zvážila přezkoumání argumentů stěžovatele týkajících se přiměřenosti a přiměřenosti posouzení vlivů dotčeného záměru na životní prostředí.

1.3 V příslušné části své odpovědi na návrh smírného řešení veřejného ochránce práv vzala Komise na vědomí zejména následující. Stěžovatel na základě svých vlastních technických a vědeckých hodnocení záměru vznesl několik argumentů proti posouzení vlivů dotčeného záměru na životní prostředí. Posouzení vlivů na životní prostředí obsahovalo netechnické shrnutí projektu. Nejednalo se o případ, kdy se příslušný vnitrostátní orgán dopustil zjevně nesprávného posouzení v souvislosti s plněním povinností vyplývajících z článků 3 a 5 směrnice, ale o případ, kdy by Komise musela provést hodnocení vědecké a technické kvality studie EIA (7).

Ve svých připomínkách k odpovědi Komise stěžovatel uvedl několik poznámek, v nichž vyjádřil nesouhlas s argumentací Komise. Neuvedl však žádné konkrétní, řádně podložené argumenty, které by přesvědčivým způsobem zpochybnily stanovisko Komise, že se nejednalo o případ, kdy by se příslušný vnitrostátní orgán dopustil zjevně nesprávného posouzení při plnění povinností stanovených v článcích 3 a 5 směrnice.

1.4 Ve své odpovědi na návrh smírného řešení veřejného ochránce práv učinila Komise zejména následující poznámky k argumentu stěžovatele, že tramvajová trasa uvedená ve schválené studii EIA byla následně v řadě bodů upravena, a proto mělo být provedeno nové posouzení vlivů na životní prostředí. Podle bodu 13 přílohy II směrnice by změny již schváleného záměru vyžadovaly příslušné posouzení vlivů na životní prostředí, pokud by mohly mít významný nepříznivý vliv na životní prostředí. V tomto ohledu mají příslušné vnitrostátní orgány určitý prostor pro uvážení. Za účelem prokázání, že se vnitrostátní orgány v takovém kontextu dopustily zjevně nesprávného posouzení, musí Komise předložit konkrétní důkazy pro prokázání významných nepříznivých vlivů na životní prostředí v důsledku změn. Obecné argumenty stěžovatele týkající se změny tramvajové trasy nebyly v tomto ohledu dostatečné.

Ve svých připomínkách k odpovědi Komise nebyl stěžovatel s přístupem Komise spokojen a na podporu svého výše uvedeného argumentu uvedl několik bodů.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se nezdá, že by stěžovatel nejprve předložil svůj výše uvedený argument příslušným vnitrostátním orgánům, které mohly záležitost přezkoumat a poskytnout příslušná vysvětlení. Spíše se zdá, že ji předložil přímo Komisi. A argumentace byla formulována obecně. Posouzení, zda změny již schváleného záměru, jako jsou změny dotčené v projednávané věci, "mohou mít významné nepříznivé účinky na životní prostředí"ve smyslu přílohy II bodu 13 směrnice, však do značné míry závisí na přesném obsahu těchto změn a obvykle zahrnuje hodnocení na základě příslušných údajů o životním prostředí.

V tomto ohledu Evropský soudní dvůr rozhodl následovně. Zaprvé Soudní dvůr upřesnil, co je nezbytné k prokázání toho, že vnitrostátní orgány překročily meze své posuzovací pravomoci tím, že nevyžadovaly provedení posouzení vlivů na životní prostředí před vydáním povolení pro konkrétní záměr. V tomto ohledu se Komise nemůže omezit na obecná tvrzení, aniž by předložila konkrétní důkazy prokazující, že se dotčené vnitrostátní orgány dopustily zjevně nesprávného posouzení, když udělily souhlas s projektem. Zadruhé musí Komise předložit alespoň některé důkazy o účincích záměru na životní prostředí (8). To znamená, že Komise mohla rozumně rozhodnout, že v souvislosti s výše uvedeným obecným argumentem stěžovatele, k němuž nebyly přiloženy dostatečné a relevantní údaje o povaze dotčených změn, a zejména o jejich pravděpodobných účincích na životní prostředí, nepřijme žádná další opatření (9). Za těchto okolností je výše uvedený přístup, který Komise zaujala ve své odpovědi na návrh smírného řešení předložený veřejnou ochránkyní práv, přiměřený.

1.5 Kromě toho veřejný ochránce práv v analýze obsažené v jeho návrhu smírného řešení uvedl, že podle směrnice musí členské státy zajistit, aby veškeré žádosti o rozvoj a veškeré informace shromážděné podle článku 5 byly zpřístupněny veřejnosti, aby dotčená veřejnost měla možnost vyjádřit své stanovisko před vydáním povolení (čl. 6 odst. 2 směrnice). Kromě toho musí být tato stanoviska zohledněna v povolovacím řízení (článek 8 směrnice). Ačkoli podrobné podmínky informování veřejnosti a projednání s ní stanoví členské státy (čl. 6 odst. 3 směrnice), prostor pro uvážení, který mají členské státy v této souvislosti, musí být vykonáván způsobem, který je v souladu s účelem ustanovení čl. 6 odst. 2 a článku 8 směrnice a potřebou zajistit jejich „užitečný účinek“ (effet utile). To znamená, že členský stát překračuje meze své příslušné posuzovací pravomoci, pokud jeho opatření týkající se způsobu, jakým může být dotčená veřejnost informována, nejsou přiměřeně vhodná k dosažení cíle a) informovat dotčenou veřejnost o záměru a jeho dopadech na životní prostředí na základě konkrétních informací a b) poskytnout jí možnost náležitě se připravit a vyjádřit své stanovisko před vydáním povolení.

Stejně tak článek 9 směrnice ponechává na členských státech, aby stanovily „vhodné postupy“ pro informování veřejnosti o rozhodnutí o vydání povolení. Postupy, které nejsou přiměřeně vhodné pro zamýšlený účel informování dotčené veřejnosti o takovém rozhodnutí, však nelze považovat za „vhodné“ ve smyslu článku 9.

V projednávané věci měla Komise v podstatě za to, že s ohledem na oznámení v novinách „Avgi“ a „Imerisia“, která vyzývají občany a jejich zastupující orgány, aby se informovali o studii EIA týkající se záměru, nedošlo k porušení ustanovení čl. 6 odst. 2 až 3 směrnice. Stěžovatel v podstatě tvrdil, že tato oznámení nejsou přiměřeně vhodná k dosažení výše uvedeného cíle, a zejména poznamenal, že i) „Imerisia“ jsou finanční noviny a že jak „Avgi“, tak „Imerisia“ mají vnitrostátní, ale velmi omezený oběh (každá přibližně 1750 výtisků); ii) žádné oznámení nebylo zveřejněno v žádném z osmi místních novin Palaio Faliro; (iii) ačkoli část tramvaje měla být postavena v Neo Faliro, které je součástí oblasti (prefektury) Pireus, název projektu, jak byl oznámen, byl jednoduše "tramvaj v oblasti Atén" a oznámení byla učiněna pouze prefekturou Atény. Komise se však těmito argumenty konkrétně nezabývala. Jako takové se tyto argumenty nejeví jako neopodstatněné. Komise se rovněž nezabývala konkrétně argumentem stěžovatele, že nebyl dodržen článek 9 směrnice, jelikož oznámení týkající se společného ministerského rozhodnutí, kterým byly schváleny environmentální podmínky záměru, bylo zveřejněno pouze v publikaci „Imerisia“.

Za těchto okolností (10) se veřejná ochránkyně práv domnívala, že skutečnost, že se Komise konkrétně nezabývala argumenty stěžovatele, že výše uvedená oznámení v novinách „Avgi“ a „Imerisia“ nesplňují požadavky čl. 6 odst. 2 až 3 a článku 9 směrnice, by mohla být případem nesprávného úředního postupu. Veřejná ochránkyně práv proto navrhla, aby Komise s ohledem na výše uvedená oznámení v novinách „Avgi“ a „Imerisia“ mohla přehodnotit svůj postoj, že nedošlo k porušení (ustanovení čl. 6 odst. 2 až 3 a článku 9) směrnice.

1.6 V příslušné části své odpovědi na návrh smírného řešení veřejného ochránce práv Komise uvedla zejména následující. „Právo“ veřejnosti využívat postupu informování a projednání podle čl. 6 odst. 2 až 3 směrnice je omezené, neboť členské státy jsou oprávněny stanovit konkrétní obsah tohoto postupu. Obdobně je tomu i v případě článku 9 směrnice. Široký prostor pro uvážení, který mají členské státy v této souvislosti, je však omezen potřebou zajistit užitečný účinek směrnice.

V daném případě byla veřejnost informována a měla možnost vyjádřit svůj názor před schválením projektu. Prefektura Atény dala studii EIA k dispozici veřejnosti ve své budově. Informovala také obce Atény, Nea Smyrni, Palaio Faliro a Glyfada a učinila příslušné oznámení v novinách "Avgi" a "Imerisia". Rozhodnutí o schválení projektu bylo zveřejněno v "Imerisia". Komise proto neměla dostatek informací k zahájení řízení o nesplnění povinnosti. Kromě toho mají výše uvedené noviny dobrou pověst a celostátní oběh. Často se používají pro tento druh oznámení. A není zřejmé, že by místní noviny lépe podporovaly cíle směrnice, protože nejsou vždy denní a mají omezený oběh a význam. Kromě toho, jelikož se projekt netýkal pouze jedné obce, ale několika z nich a v podstatě celé oblasti Atén, výběr novin celostátního tisku se jevil jako odůvodněný.

Jednalo se navíc o projekt týkající se infrastruktury, který měl navíc velký význam, neboť souvisel s pořádáním olympijských her. Příslušné studie byly zahájeny již v roce 1995 a v roce 2000 byl projekt projednán v řeckém parlamentu, který přijal zákon o zřízení subjektu odpovědného za studium, výstavbu a správu tramvaje. Je proto obtížné připustit, že řecké orgány chtěly bránit informování veřejnosti o projektu. Naproti tomu aktivní a zainteresovaná veřejnost měla možnost být informována a vyslechnuta.

Konečně z bodu 12 rozsudku 2173/2002 řecké Státní rady, který se týkal společného ministerského rozhodnutí schvalujícího výstavbu projektu, jasně vyplývá, že postup zveřejnění tohoto rozhodnutí byl dodržen.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla Komise k závěru, že nebylo zjištěno porušení čl. 6 odst. 2 až 3 a článku 9 směrnice.

1.7 Stěžovatel ve svých připomínkách k odpovědi Komise odůvodněným způsobem zpochybnil výše uvedené závěry. Uvedl zejména, že i když členské státy mají širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o způsob, jakým je veřejnost informována a konzultována, musí použít alespoň jednu z metod uvedených v čl. 6 odst. 3 směrnice, což se v daném případě nestalo.

1.8 Pokud jde o poslední bod stěžovatele, veřejný ochránce práv bere na vědomí následující. Podle čl. 6 odst. 2 až 3 směrnice mají členské státy značný prostor pro uvážení, pokud jde o stanovení podrobných pravidel pro informování veřejnosti a projednávání s ní. Členské státy zejména jednoduše „mohou“ upřesnit způsob informování veřejnosti, „například“ jedním ze způsobů uvedených v čl. 6 odst. 3 třetí odrážce. Na rozdíl od toho, co tvrdil stěžovatel, proto členské státy nejsou povinny sledovat alespoň jeden z těchto způsobů.

Na druhé straně je třeba rovněž poznamenat, že stěžovatel výslovně upozornil Komisi na skutečnost, že řecké společné ministerské rozhodnutí 75308/5512/1990 (dále jen „společné ministerské rozhodnutí“), které bylo vydáno v souvislosti s prováděním směrnice, stanovilo zveřejnění oznámení týkajícího se studie EIA v místním tisku (11). Článek 1 společného magisterského programu totiž výslovně uvádí, že cílem společného magisterského programu je harmonizovat řecké právo mimo jiné s ustanoveními článků 6 a 9 směrnice. Kromě toho čl. 2 odst. 2 společného magisterského programu stanoví, že rada prefektury, která obdržela studii EIA (od příslušného odboru ministerstva životního prostředí, plánování a veřejných prací), odpovídá za „zveřejnění oznámení týkajícího se studie EIA v místním tisku“ („δημοσίευση στον τοπικό τύπο“). Rovněž odpovídá za zveřejnění výzvy občanům a subjektům, které je zastupují, v tisku, aby byli informováni o této studii a předložili své názory na její obsah ve lhůtě nepřesahující 15 dnů od zveřejnění. Řecko tedy využilo výše uvedené diskreční pravomoci, kterou mělo podle čl. 6 odst. 2 až 3 směrnice, a mimo jiné požadovalo, aby bylo příslušné zveřejnění provedeno v místním tisku. V souvislosti s tím je rovněž třeba poznamenat, že řecká Státní rada se domnívá, že tento požadavek představuje základní prvek postupu schvalování příslušného záměru a že jeho nedodržením je stiženo rozhodnutí o schválení (environmentálních podmínek) záměru (12). V daném případě se zdá, že publikace týkající se studie EIA byla zveřejněna pouze v celostátních novinách. Lze tedy důvodně dospět k závěru, že výše uvedený požadavek vnitrostátních právních předpisů nebyl splněn.

1.9 Takový závěr však nutně neznamená, že se Komise dopustila nesprávného úředního postupu tím, že se rozhodla nezahájit v této věci řízení o nesplnění povinnosti. V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že Komise má diskreční pravomoc při rozhodování o zahájení řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 Smlouvy o ES (13). Veřejný ochránce práv se domnívá, že pokud Komise přijme toto rozhodnutí v takové věci, jako je projednávaná věc, která se týká souladu s ustanoveními čl. 6 odst. 2 až 3 směrnice, nepřekročila by svůj výše uvedený prostor pro uvážení, pokud by místo toho, aby se zaměřila na to, zda byl dodržen konkrétní relevantní požadavek použitelných vnitrostátních právních předpisů, či nikoli, přezkoumala, zda dotčený členský stát jednal tak, aby poskytl dostatečné záruky souladu s ustanoveními čl. 6 odst. 2 až 3 směrnice a s potřebou zajistit jejich užitečný účinek. Zdá se, že právě to Komise v daném případě učinila.

1.10 V projednávané věci Komise v podstatě dospěla k závěru, že nebylo prokázáno, že členský stát nesplnil svou povinnost podle čl. 6 odst. 2 směrnice zajistit, aby dotčená veřejnost měla možnost vyjádřit své stanovisko před přijetím rozhodnutí o povolení. Komise tento závěr založila na následujících bodech uvedených výše v bodě 1.6: a) prefektura Atény dala studii EIA k dispozici veřejnosti ve své budově; b) prefektura Atény rovněž informovala obce Atény, Nea Smyrni, Palaio Faliro a Glyfada; c) prefektura Atény učinila příslušné oznámení v novinách "Avgi" a "Imerisia", které mají dobrou pověst a národní oběh a jsou často používány pro tento druh oznámení; d) není zřejmé, že by místní noviny lépe podporovaly cíle směrnice, protože nejsou vždy denní a mají omezený oběh a význam; a e) posouzení vlivů na životní prostředí se týkalo projektu infrastruktury zásadního významu souvisejícího s organizací olympijských her; příslušné studie byly zahájeny již v roce 1995 a v roce 2000 byl projekt projednán v řeckém parlamentu.

1.11 Veřejný ochránce práv se domnívá, že výše uvedená písmena a) - e) zjevně nepostačují k prokázání toho, že pokud jde o dotčený projekt, Řecko splnilo svou pozitivní povinnost stanovenou v čl. 6 odst. 2 směrnice. Užitečný účinek tohoto ustanovení znamená, že způsob informování dotčené veřejnosti by měl být přiměřeně vhodný k dosažení dvojího cíle, kterým je informovat dotčenou veřejnost o existenci a dostupnosti studie EIA a poskytnout jí spravedlivou příležitost náležitě připravit a vyjádřit své stanovisko před vydáním povolení. Pokud jde o argumentaci Komise uvedenou v písmenu a), stačí konstatovat, že pouhá skutečnost, že prefektura Atény dala studii EIA k dispozici veřejnosti, nestačí, pokud není doprovázena vhodnými opatřeními, jejichž cílem je upozornit dotčenou veřejnost na existenci a dostupnost studie EIA a na možnost vyjádřit se k ní. Pokud jde o písmeno b), je zřejmé, že poskytnutí relevantních informací obcím dotčeným záměrem by mohlo být relevantní pro účely splnění povinnosti uložené čl. 6 odst. 1 směrnice. Není však sám o sobě relevantní, pokud jde o čl. 6 odst. 2 směrnice, neboť se netýká poskytování informací dotčené veřejnosti. Stejně tak písmeno c) není přesvědčivé. Skutečnost, na kterou se Komise odvolává bez konkrétních podpůrných informací, že tyto dva noviny byly často používány pro oznámení týkající se studií EIA, nepředstavuje obecnou znalost a stěžovatel ji zpochybnil, neboť správně uvedl, že „Imerisia“ se zaměřuje především na finanční záležitosti. Ještě důležitější je, že není sporu o tom, že noviny "Avgi" a "Imerisia" mají národní a poměrně omezený oběh. Tento druh oběhu pravděpodobně neposkytne dostatečné záruky, že bude dosaženo výše uvedeného dvojího cíle. Kromě toho bylo oznámení v těchto novinách zveřejněno pouze jednou. Pokud jde o písmeno d), Komise nevyvrátila tvrzení stěžovatele, že existuje značný počet místních novin, které mohly být použity k informování veřejnosti dotčené projektem. Kromě toho i za předpokladu, že by místní tisk pravděpodobně nepodpořil cíle čl. 6 odst. 2, takový bod by neodůvodňoval použití jiných propagačních prostředků, které by nebyly přiměřeně vhodné k dosažení těchto cílů. Konečně, pokud jde o písmeno e), pouhá skutečnost, že dotčený projekt byl významný a mohl být propagován v parlamentních diskusích nebo ve sdělovacích prostředcích, nemůže zakládat domněnku, že byly splněny stejné cíle.

1.12 S ohledem na výše uvedené veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že se Komise řádně nezabývala argumentem stěžovatele týkajícím se porušení čl. 6 odst. 2 směrnice a že toto pochybení, které představuje nesprávný úřední postup, nebylo v průběhu tohoto šetření napraveno, a to navzdory jeho úsilí v tomto ohledu. Avšak s ohledem na povahu tohoto případu nesprávného úředního postupu, skutečnost, že výstavba dotčeného velkého projektu byla dokončena již dávno, a diskreční pravomoc Komise uvedenou v bodě 1.9 výše nepovažuje veřejný ochránce práv za odůvodněné se touto záležitostí dále zabývat. Proto uzavře tento aspekt případu relevantní kritickou poznámkou.

1.13 Pokud jde o argument stěžovatele týkající se porušení článku 9 směrnice, Komise ve své odpovědi na příslušnou část návrhu smírného řešení veřejného ochránce práv uvedla, že z bodu 12 rozsudku 2173/2002 řecké Státní rady, pokud jde o rozhodnutí o schválení výstavby projektu, jasně vyplývá, že procesní pravidla pro zveřejnění tohoto rozhodnutí byla dodržena. Veřejný ochránce práv konstatuje, že Státní rada skutečně potvrdila, že byl dodržen postup stanovený v článku 3 SMD týkající se mimo jiné zveřejnění rozhodnutí o schválení environmentálních podmínek projektu v tisku. Článek 3 SMD mimo jiné stanoví, že příslušné oznámení by mělo být zveřejněno v místním tisku. Řecká státní rada dospěla k výše uvedenému závěru a zároveň uvedla, že jí byla poskytnuta kopie příslušných novin, „kde název novin [nebyl] viditelný.“Ve skutečnosti se zdá, že tyto noviny byly „Imerisia“, které mají celostátní a poměrně omezený oběh (viz také bod 1.11 výše). Zdá se tedy, že Komise vycházela z výše uvedeného závěru, k němuž dospěla Consiglio di Stato (Státní rada), aniž však řádně zohlednila relevantní poznámku Soudního dvora. Consiglio di Stato (Státní rada) se každopádně nezabývala otázkou, zda byl splněn požadavek článku 9 směrnice.

1.14 S ohledem na výše uvedené a na jeho příslušnou analýzu v bodě 1.5 tohoto rozhodnutí veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že se Komise řádně nezabývala argumentem stěžovatele týkajícím se porušení článku 9 směrnice a že toto porušení, které představuje nesprávný úřední postup, nebylo v průběhu tohoto šetření napraveno, a to navzdory jeho úsilí o opak. Avšak s ohledem na i) povahu tohoto případu nesprávného úředního postupu; ii) že výstavba dotčeného velkého projektu byla dokončena již dávno; a iii) diskreční pravomoci Komise uvedené v bodě 1.9 výše nepovažuje veřejný ochránce práv za odůvodněné dále se touto záležitostí zabývat. Proto uzavře tento aspekt případu relevantní kritickou poznámkou.

2 Tvrzení o zbytečném prodlení Komise při vyřizování stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů

2.1 Příloha "Sdělení Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v případě porušení práva Společenství"(14) mimo jiné stanoví, že "[a] je obecným pravidlem, že útvary Komise prošetří stížnosti s cílem dospět k rozhodnutí o vydání formálního upozornění nebo o uzavření případu nejpozději do jednoho roku ode dne registrace stížnosti generálním sekretariátem."(bod 8).

2.2 V daném případě se zdá, že stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů byla zaregistrována generálním sekretariátem Komise na konci června nebo na začátku července 2002. Zdá se, že Komise zaslala své posouzení stěžovateli dopisem ze dne 23. března 2004 (15). Ve svém stanovisku ke stížnosti Komise připustila, že nekontaktovala řecké orgány bezprostředně po zaevidování dotčené stížnosti na protiprávní jednání. Ve skutečnosti se zdá, že Komise požádala řecké orgány o informace o této stížnosti až v březnu 2003, tedy přibližně devět měsíců po její registraci. Komise vysvětlila toto zpoždění tím, že poukázala na pracovní zátěž GŘ pro životní prostředí a poznamenala, že toto GŘ se zabývá téměř 50 % stížností na porušení právních předpisů, které Komise vyřizuje. To však není uspokojivé vysvětlení. Kromě toho, že je formulována obecně, je třeba poznamenat, že Komise měla přijmout vhodná opatření, pokud jde o organizaci a fungování GŘ pro životní prostředí, aby zajistila, že toto GŘ bude schopno řádně a včas řešit značný počet svých případů nesplnění povinnosti. S ohledem na výše uvedené se tedy veřejný ochránce práv domnívá, že došlo k neodůvodněnému zpoždění při řešení případu stěžovatele ze strany Komise (16). Jednalo se o nesprávný úřední postup a veřejný ochránce práv učiní níže příslušnou kritickou poznámku (17).

3 Závěr

Na základě svých šetření v této věci činí veřejný ochránce práv tyto kritické poznámky:

Z důvodů vysvětlených v bodech 1.5 a 1.11–1.14 výše se Komise řádně nezabývala argumenty stěžovatele týkajícími se porušení čl. 6 odst. 2 a článku 9 směrnice 85/337. Toto selhání se rovná nesprávnému úřednímu postupu.

Z důvodů vysvětlených v bodě 2.2 si Komise vyřízení stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů vyžádalo neodůvodněnou lhůtu. Jednalo se o případ nesprávného úředního postupu.

Předseda Komise bude rovněž informován o tomto rozhodnutí.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Úř. věst. 1985, L 175, s. 40, ve znění směrnice Rady 97/11/ES ze dne 3. března 1997, Úř. věst. 1997, L 73, s. 5.

(2) Viz poznámka pod čarou č. 1.

(3) Šetření veřejného ochránce práv se netýká otázky, zda a do jaké míry se směrnice vztahovala na dotčený projekt. Veřejný ochránce práv však v tomto ohledu poznamenává, že řecká Státní rada ve svém rozsudku 2173/2002 mimo jiné uvedla (bod 15), že část projektu týkající se trasy Neo Faliro-Palaio Faliro-Glifada byla stanovena v zákoně 1515/1985 („Athénský regulační plán“), který stanovil, že tato část tramvaje bude vykládána podél pobřeží zálivu Faliro. Tento rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba na neplatnost společného ministerského rozhodnutí o schválení environmentálních podmínek dotčeného záměru, se nezabýval výše uvedenou otázkou použitelnosti směrnice.

(4) Viz věc C-431/92, Komise v. Německo, Sb. rozh. 1995, s. I-2189, body 1 a 42. Jak bylo uvedeno v bodě 42 rozsudku, Komise měla za to, že „posouzení vlivů dotčeného záměru na životní prostředí (...) není v souladu s povinností zohlednit vzájemné působení faktorů uvedených v čl. 3 první a druhé odrážce směrnice (lidé, fauna flora, půda, voda, ovzduší, klima a krajina), což je povinnost, která vyžaduje celkové posouzení těchto faktorů“.

(5) Viz výše uvedený rozsudek Komise v. Německo, body 39, 43-45.

(6) Viz věc C-72/95 Kraaijeveld, Sb. rozh. 1996, s. I-5403, bod 39; Věc C-435/97 WWF, Sb. rozh. 1999, s. I-5613, bod 40.

(7) Komise mimo jiné odkázala na svůj předchozí argument, podle kterého Řecká státní rada ve svém rozsudku 2173/2002 zamítla žalobu na neplatnost ministerského rozhodnutí, kterým byly schváleny environmentální podmínky záměru. V tomto ohledu veřejný ochránce práv poznamenává, že Řecká státní rada v tomto rozsudku nekonstatovala, že požadavky směrnice 85/337 (nebo prováděcích vnitrostátních právních předpisů) byly obecně dodrženy. Consiglio di Stato (Státní rada) se naopak zabývala konkrétními žalobními důvody předloženými žalobci, které podle všeho nezahrnují obavy vyjádřené stěžovatelem v souvislosti se sporným projektem, a zamítla je jako neopodstatněné.

(8) Viz věc C-508/03, Komise v. Spojené království, Sb. rozh. 2006, s. I-5517, bod 91, citující věc C-117/02, Komise v. Portugalsko, Sb. rozh. 2004, s. I-5517, body 85, 87.

(9) Viz rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 3660/2004/PB, body 2.6 a 2.7.

(10) Veřejný ochránce práv v souvislosti s tím zopakoval, že řecká Státní rada se ve svém rozsudku 2173/2002 nezabývala otázkou, zda byly v tomto případě splněny požadavky (články 6 a 9) směrnice. Soudní dvůr měl pouze za to (bod 12), že pouhá skutečnost, že požadavky vnitrostátních právních předpisů na zveřejnění napadeného rozhodnutí (schválení environmentálních podmínek projektu) byly splněny, neznamená, že se navrhovatelé plně seznámili s tímto rozhodnutím pro účely posouzení, zda byla žaloba na neplatnost podána včas.

(11) Společný magisterský program (konkrétně jeho článek 3 týkající se zveřejnění rozhodnutí o schválení environmentálních podmínek záměru) byl rovněž uveden jako použitelný v rozsudku řecké Státní rady č. 2173/2002 (bod 12).

(12) Viz rozsudek 970/2007, bod 12.

(13) Viz zejména rozsudek Soudního dvora ve věci Star Fruit v. Komise, 247/87, Recueil 1989, s. 291, bod 11.

(14) KOM(2002) 141 v konečném znění, Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

(15) Stěžovatel uvedl, že tento dopis v té době neobdržel. Zjevně jej obdržel až v prosinci 2004 poté, co jej Komise informovala o uzavření případu. V rámci tohoto šetření stěžovatel vyjádřil pochybnosti o tom, zda mu Komise v době jeho vydání skutečně zaslala svůj dopis ze dne 23. března 2004. Navrhl, aby bylo provedeno vnitřní správní šetření a aby veřejný ochránce práv mohl záležitost prošetřit. Veřejný ochránce práv připomíná, že faktické prohlášení Komise, že tento dopis zaslala stěžovateli, s sebou nese (vyvratitelnou) domněnku pravdivosti (srov. věc T-311/00 British American Tobacco v. Komise, Sb. rozh. 2002, s. II-2781, bod 35) a že Komise má obecně širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o provádění vnitřních správních šetření. Poukazuje rovněž na to, že ze spisu nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že Komise úmyslně nezaslala stěžovateli dopis ze dne 23. března 2004. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že by nebylo odůvodněné rozšířit rozsah jeho současného šetření výše uvedené otázky vznesené stěžovatelem.

(16) Veřejný ochránce práv nepovažuje za nutné posuzovat, zda došlo k neodůvodněnému zpoždění i v jedné z následujících fází vyřizování případu Komisí.

(17) V průběhu šetření stěžovatel požádal veřejného ochránce práv, aby zvážil, zda se zaměstnanci Komise, kteří se v jeho případě dopustili nesprávného úředního postupu, mohou dopustit trestného činu nebo disciplinárního přestupku. V tomto ohledu veřejný ochránce práv připomíná, že podle článku 195 Smlouvy o ES je jeho úlohou zkoumat možné případy nesprávného úředního postupu orgánů nebo institucí Společenství. Neprovádí tedy trestní nebo disciplinární vyšetřování týkající se zaměstnanců orgánů nebo institucí Společenství, jejichž činnost může být vyšetřována z důvodu nesprávného úředního postupu. Podle čl. 4 odst. 2 svého statutu veřejný ochránce práv oznamuje příslušným vnitrostátním orgánům skutečnosti, které se mohou týkat trestního práva. V daném případě se veřejný ochránce práv o žádných takových skutečnostech nedozvěděl. Kromě toho může veřejný ochránce práv podle čl. 4 odst. 2 svého statutu informovat dotyčný orgán nebo instituci Společenství o skutečnostech zpochybňujících jednání jejich zaměstnanců z disciplinárního hlediska. Ve svém současném rozhodnutí, které je sděleno jak stěžovateli, tak Komisi, veřejný ochránce práv předložil prvky, na jejichž základě dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise. Je tedy na Komisi, a nikoli na veřejném ochránci práv, aby posoudila, zda se případ týká i disciplinárních provinění.