Štrasburk 6. března 2006

Vážený pane X.,

Dne 15. července 2004 jste mi podal stížnost na Evropskou komisi z důvodu neposkytnutí odůvodněné odpovědi na Vaši stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

Dne 20. září 2004 jsem předal stížnost předsedovi Komise. Dne 19. října 2004 jste mi zaslal další dopis týkající se Vaší stížnosti. V tomto dopise jste mě požádal, abych přeformuloval první tvrzení Vaší stížnosti, jak je uvedeno v mém dopise ze dne 20. září 2004. Dne 26. října 2004 zaslala Komise své stanovisko k Vaší stížnosti.

Dne 9. listopadu 2004 jsem napsal předsedovi Komise další dopis, v němž jsem ho informoval o přeformulování prvního tvrzení Vaší stížnosti a požádal jsem ho, aby k ní předložil stanovisko do 31. prosince 2004. Komise zaslala své další stanovisko dne 6. ledna 2005.

Dne 12. ledna 2005 jsem Vám předal dvě stanoviska Komise s výzvou k vyjádření do 28. února 2005. K tomuto datu od Vás nebyly obdrženy žádné připomínky.

Dne 22. července 2005 jsem Komisi předložil návrh doporučení. O této skutečnosti jste byl informován dopisem zaslaným téhož dne.

Dne 16. září 2005 jste mi zaslal další dopis, v němž jste uvedl, že v e-mailu ze dne 6. února 2004 (který jste přiložil) úředník Komise pověřený Vaším spisem potvrdil, že napíše návrh odpovědi na Vaši stížnost. Požádal jste mě, abych tento prvek zohlednil v „konečné verzi“ návrhu doporučení.

Ve své odpovědi ze dne 10. října 2005 jsem Vás informoval, že navzdory svému názvu je návrh doporučení konečným zněním, v němž veřejný ochránce práv vyjadřuje své názory na to, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany dotčeného orgánu. Dále jsem Vás informoval, že pokud si přejete zachovat Vaše tvrzení, že Komise na Vaši stížnost neodpověděla navzdory svému závazku a zjevnému záměru tak učinit, budete muset podat novou stížnost veřejnému ochránci práv. Nakonec jsem Vás informoval, že kopie Vašeho dalšího dopisu bude zaslána Komisi pro informaci, což mé útvary učinily téhož dne.

Dne 15. listopadu 2005 jste mi zaslal další dopis, v němž jste mě informoval, že si nepřejete podat novou stížnost veřejnému ochránci práv ohledně tohoto aspektu případu a že se domníváte, že bylo dosaženo hlavního cíle vašich přístupů, tj. že se orgán dozvěděl o případu nesprávného úředního postupu.

Dne 21. listopadu 2005 mi Komise zaslala své podrobné stanovisko k mému návrhu doporučení. Předala jsem Vám jej dne 5. prosince 2005 s výzvou k vyjádření do 31. prosince 2005. Dne 14. prosince 2005 jste mi zaslal své připomínky.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Podle stěžovatele jsou relevantní tyto skutečnosti:

Stěžovatel je úředníkem Komise. V červnu 2002 se vydal na misii. Podle názoru stěžovatele nebyl finanční výkaz týkající se jeho služební cesty v souladu s pokyny pro služební cesty a výše náhrady výdajů souvisejících s touto služební cestou neodpovídala výdajům, které stěžovatel vynaložil.

Dne 14. března 2003 podal stěžovatel stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Podle názoru stěžovatele nebyla jeho stížnost nikdy předána příslušným útvarům. Dne 19. srpna 2003 stěžovatel znovu podal Komisi stížnost podle čl. 90 odst. 2. Jeho stížnost byla zaregistrována generálním ředitelstvím pro personál a administrativu Evropské komise (dále jen „GŘ pro personál a administrativu“) dne 28. srpna 2003.

V období od prosince 2003 do února 2004 byl stěžovatel několikrát kontaktován osobou odpovědnou za jeho spis za účelem jeho doplnění. Během těchto jednání byl stěžovatel informován, že na svou stížnost obdrží odůvodněnou odpověď.

V květnu 2004 se stěžovatel obrátil na osobu odpovědnou za jeho spis. Opět mu bylo sděleno, že obdrží odůvodněnou odpověď na svou stížnost podanou na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

V červnu 2004 zaslal stěžovatel příslušnému útvaru Komise e-mail a požádal o informace o postupu vyřizování své stížnosti. Dále telefonicky kontaktoval příslušného vedoucího oddělení GŘ pro personál a administrativu. Byl informován, že "nejvyšší orgány rozhodly, že nebude poskytnuta žádná odůvodněná odpověď".

Dne 15. července 2004 podal stěžovatel stížnost veřejnému ochránci práv. Tvrdil, že mu Komise neposkytla odůvodněnou odpověď na jeho stížnost podanou na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Dále tvrdil, že jednání Komise ho zbavilo práva podat kasační opravný prostředek k Soudu prvního stupně.

Stěžovatel požadoval, aby mu byla na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu poskytnuta odůvodněná odpověď.

Šetření

Stanovisko Komise

Stanovisko Komise ke stížnosti bylo v souhrnu následující:

Za účelem účasti na schůzi vedoucích zastoupení v místě své služební cesty se stěžovatel rozhodl zakoupit letenku za cenu APEX ve výši 396,21 EUR, což je částka, která byla nižší než standardní snížená cena. Tato jízdenka však vyžadovala strávit víkend na místě jeho mise. Stěžovatel dodržel platný postup pro vydání svého cestovního příkazu.

Dne 14. března 2003 podal stěžovatel prostřednictvím svého přímého nadřízeného stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu poté, co dne 18. ledna 2003 obdržel finanční výkaz týkající se jeho služební cesty. V této stížnosti stěžovatel napadl rozhodnutí Komise nehradit mu denní příspěvky na pátek 14. června, sobotu 15. června a neděli 16. června 2002 podle ustanovení článku VIII.1 pokynů pro služební cesty. Stěžovatel dále požádal, aby byla jeho stížnost postoupena orgánu oprávněnému ke jmenování.

O čtyři měsíce později stěžovatel poté, co konstatoval, že jeho stížnost nebyla nikdy doručena oddělení Komise pro odvolání, které je odpovědné za vyřizování stížností podaných podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, požádal mediátora Komise o intervenci u vedoucího oddělení pro odvolání.

Dne 19. srpna 2003 podal stěžovatel přímo u příslušného oddělení druhou stížnost týkající se stejných skutečností, jaké byly uvedeny v první stížnosti. Tato druhá stížnost byla zaevidována dne 28. srpna 2003 pod číslem R/517/03. Dne 1. října 2003 bylo stěžovateli zasláno potvrzení o přijetí.

Podle stěžovatele docházelo mezi ním a úředníkem odpovědným za jeho spis v období od prosince 2003 do února 2004 k častým telefonním hovorům, během nichž byl stěžovatel informován, že obdrží odůvodněnou odpověď na svou stížnost.

V červnu 2004, tedy čtyři měsíce po posledním sdělení stěžovatele Komisi, kontaktoval příslušný útvar e-mailem a poté telefonicky, aby získal informace o postupu vyřizování své stížnosti. Stěžovatel byl informován, že na základě potvrzení o přijetí ze dne 1. října 2003 byla skutečnost, že orgán oprávněný ke jmenování neodpověděl ve lhůtě čtyř měsíců ode dne podání stížnosti, považována za implicitní rozhodnutí o jejím zamítnutí.

Je politováníhodné, že první stížnost stěžovatele zaslaná jeho přímému nadřízenému nebyla nikdy předána oddělení pro odvolání, které je odpovědné za vyřizování stížností podaných podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Jakmile bylo toto oddělení o této skutečnosti informováno, rozhodlo se, že se bude zabývat druhou stížností stěžovatele, a to v jeho zájmu a s cílem zajistit spravedlivé zacházení se stížnostmi, čtyři měsíce po uplynutí zákonné lhůty. Byla proto přijata vhodná opatření k nápravě chyby vyplývající z nedostatečného převodu první stížnosti stěžovatele mezi příslušnými útvary Komise.

Stěžovateli bylo poté zasláno potvrzení o přijetí, v němž byl informován o tom, že i) orgán oprávněný ke jmenování měl ode dne podání stížnosti lhůtu čtyř měsíců na to, aby mu oznámil své odůvodněné rozhodnutí; ii) pokud na konci této lhůty neobdržel žádnou odpověď na stížnost, mělo by to být považováno za implicitní rozhodnutí o zamítnutí stížnosti; iii) úředník mohl podat opravný prostředek k Soudu prvního stupně proti implicitnímu nebo výslovnému rozhodnutí za podmínek stanovených v článku 91 služebního řádu (tj. ve lhůtě tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí nebo ode dne implicitního rozhodnutí). Za těchto okolností si stěžovatel, který měl tato pravidla znát, nemohl být vědom skutečnosti, že neexistence odůvodněného rozhodnutí Komise do 28. prosince 2003 byla považována za implicitní rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti a zahájila zákonnou lhůtu pro podání odvolání k Soudu prvního stupně. Druhá stížnost stěžovatele byla proto vyřízena v souladu s platnými pravidly. Stěžovatel nebyl zbaven práva podat opravný prostředek k Soudu prvního stupně.

Aniž by byla zpochybněna upřímnost stěžovatele, je třeba zdůraznit, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz, který by prokazoval, že úředník pověřený jeho spisem jej výslovně informoval o tom, že o jeho stížnosti bude vydáno odůvodněné rozhodnutí. V příslušném spisu, který měla Komise k dispozici, nebyl žádný důkaz o takovém závazku.

Je třeba připomenout, že i když ji služební řád k tomu nenutil, Komise se snažila vydat odůvodněné rozhodnutí ve všech kasačních opravných prostředcích, které k ní byly podány. Nicméně vzhledem k omezeným zdrojům a obrovskému počtu odvolání se stalo, že tuto praxi výjimečně nebylo možné dodržet, za což se Komise omluvila.

Další šetření Žádost
veřejného ochránce práv o informace od Komise

Dne 19. října 2004 zaslal stěžovatel další dopis týkající se jeho stížnosti. V tomto dopise požádal veřejného ochránce práv, aby přeformuloval první tvrzení své stížnosti. Zdálo se tedy, že je třeba provést další šetření. Dne 9. listopadu 2004 proto veřejný ochránce práv napsal předsedovi Komise další dopis, v němž přeformuloval první tvrzení o stížnosti stěžovatele takto:

„Komise neposkytla stěžovateli odůvodněnou odpověď na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu navzdory jeho závazku a zjevnému úmyslu tak učinit“.

Odpověď Komise

Ve své replice Komise shrnula následující tvrzení:

Jak bylo uvedeno v prvním stanovisku ze dne 26. října 2004, lze pouze konstatovat, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz, který by prokazoval, že úředník pověřený jeho spisem jej výslovně informoval o existenci odůvodněného rozhodnutí o jeho stížnosti. O tom nebyly v příslušném spisu, který měla Komise k dispozici, ani ve spisu stížnosti podané veřejnému ochránci práv žádné důkazy.

Komise chtěla znovu vyjádřit svou ochotu vydat odůvodněné rozhodnutí ve všech odvoláních, která k ní byla podána, a omluvila se veřejnému ochránci práv i stěžovateli za to, že tuto praxi výjimečně nebylo možné z důvodů uvedených v jejím prvním stanovisku dodržet.

Připomínky stěžovatele

K datu stanovenému pro tento účel nebyly od stěžovatele obdrženy žádné připomínky.

NÁVRH DOPORUČENÍ OMBUDSMANA

Návrh doporučení

Dne 22. července 2005 zaslal veřejný ochránce práv Komisi tento návrh doporučení:

Komise by měla poskytnout odůvodněnou odpověď na stížnost stěžovatele podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu ze dne 19. srpna 2003.

Tento návrh doporučení vycházel z těchto úvah:

1 Údajné neposkytnutí odůvodněné odpovědi Komisí na stížnost stěžovatele podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu

1.1 Stěžovatel je úředníkem Komise. V červnu 2002 se vydal na misii. Podle názoru stěžovatele nebyl finanční výkaz odpovídající jeho cestovnímu příkazu v souladu s pokyny pro služební cesty a výše úhrady výdajů souvisejících s touto služební cestou neodpovídala tomu, co vynaložil. Dne 14. března 2003 podal stěžovatel stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Jeho stížnost nebyla nikdy předána příslušným útvarům. Dne 19. srpna 2003 stěžovatel znovu podal Komisi stížnost podle čl. 90 odst. 2. Jeho stížnost Komise zaevidovala dne 28. srpna 2003.

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že mu Komise neposkytla odůvodněnou odpověď na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Dne 19. října 2004 zaslal stěžovatel další dopis týkající se jeho stížnosti. V tomto dopise požádal veřejného ochránce práv, aby ke svému prvnímu tvrzení doplnil následující (podtržený) bod: "Komise neposkytla stěžovateli odůvodněnou odpověď na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu navzdory jeho závazku a zjevnému úmyslu tak učinit".

1.2 Komise ve svém stanovisku uvedla, že je politováníhodné, že první stížnost stěžovatele zaslaná jeho přímému nadřízenému nebyla nikdy předána odvolacímu oddělení, které je odpovědné za vyřizování stížností podaných podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Jakmile bylo toto oddělení o této skutečnosti informováno, rozhodlo se, že se bude zabývat druhou stížností stěžovatele, a to v jeho zájmu a s cílem zajistit spravedlivé zacházení se stížnostmi, čtyři měsíce po uplynutí zákonné lhůty. Byla proto přijata vhodná opatření k nápravě chyby vyplývající z nedostatečného převodu první stížnosti stěžovatele mezi příslušnými útvary Komise. Komise vysvětlila, že stěžovateli bylo zasláno potvrzení o přijetí stížnosti, v němž jej informovala i) o tom, že orgán oprávněný ke jmenování má lhůtu čtyř měsíců ode dne podání odvolání, aby sdělil své odůvodněné rozhodnutí; ii) o tom, že pokud na konci této lhůty neobdrží odpověď na stížnost, má se za to, že se jedná o implicitní rozhodnutí o zamítnutí stížnosti; a iii) o tom, že může podat opravný prostředek k Soudu prvního stupně proti implicitnímu nebo výslovnému rozhodnutí za podmínek stanovených v článku 91 služebního řádu. Za těchto okolností si stěžovatel nemohl být vědom skutečnosti, že neexistence odůvodněného rozhodnutí Komise do 28. prosince 2003 byla považována za implicitní rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání a zahájila zákonnou lhůtu pro podání odvolání k Soudu prvního stupně.

1.3 Dne 19. října 2004 zaslal stěžovatel veřejnému ochránci práv další dopis týkající se jeho stížnosti. V tomto dopise poukázal na to, že první výtka jeho stížnosti by měla znít takto:

„Komise neposkytla stěžovateli odůvodněnou odpověď na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu navzdory jeho závazku a zjevnému úmyslu tak učinit“.

1.4 Dne 9. listopadu 2004 proto veřejný ochránce práv písemně požádal Komisi, aby se vyjádřila k tvrzení stěžovatele, které stěžovatel přeformuloval.

1.5 Ve svém dalším stanovisku Komise uvedla, že jak bylo uvedeno v prvním stanovisku ze dne 26. října 2004, lze pouze konstatovat, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz, který by prokazoval, že úředník pověřený jeho spisem jej výslovně informoval o tom, že o jeho stížnosti bude přijato odůvodněné rozhodnutí. V tomto ohledu nebyly v příslušném spisu, který měla Komise k dispozici, ani ve spisu ke stížnosti podané veřejnému ochránci práv žádné důkazy.

1.6 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu "(…) orgán oznámí dotyčné osobě své odůvodněné rozhodnutí do čtyř měsíců ode dne podání stížnosti. Neobdrží-li stěžovatel po uplynutí této lhůty žádnou odpověď, má se za to, že se jedná o implicitní zamítavé rozhodnutí, proti němuž lze podat odvolání podle článku 91.

1.7 Ve svých rozhodnutích o stížnostech 1479/99/(OV)MM (1) a 729/2000/OV (2) měl veřejný ochránce práv za to, že je řádnou správní praxí, aby orgán oprávněný ke jmenování výslovně odpověděl na stížnosti podané zaměstnanci Společenství podle článku 90 služebního řádu. Dále uvedl, že pokud tak orgán oprávněný ke jmenování neučiní, je dotčená osoba chráněna před dalším prodlením pravidlem, že neposkytnutí odpovědi představuje zamítavé rozhodnutí. Podle názoru veřejného ochránce práv je cílem tohoto pravidla poskytnout úředníkovi opravný prostředek, pokud orgán oprávněný ke jmenování neposkytne výslovnou odpověď, ale neopravní orgán oprávněný ke jmenování, aby se odchýlil od své povinnosti dodržovat zásady řádné správy.

1.8 V projednávaném případě měla Komise odpovědět stěžovateli do 28. prosince 2003. Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise ve svém stanovisku uvedla, že ačkoli ji služební řád k tomu nenutí, snažila se ve všech odvoláních, která k ní byla podána, vydat odůvodněné rozhodnutí. Nicméně vzhledem k omezeným zdrojům a velkému počtu kasačních opravných prostředků se může stát, že za výjimečných okolností nebude tato praxe dodržována. Komise se za tuto situaci omluvila. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že omezené zdroje Komise a případně velký počet odvolání, která je třeba projednat, nejsou dostatečným důvodem k tomu, aby Komise nevydala odůvodněné rozhodnutí o stížnosti stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že se Komise ve svých dvou stanoviscích omluvila jak stěžovateli, tak veřejnému ochránci práv za to, že nevydala odůvodněné rozhodnutí o stížnosti stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv však dále konstatuje, že Komise v těchto stanoviscích neprojednala důvody svého rozhodnutí zamítnout stížnost stěžovatele. Podle názoru veřejného ochránce práv proto stěžovatel dosud nebyl o těchto důvodech informován. Vzhledem k této skutečnosti se veřejný ochránce práv domnívá, že neposkytnutí odůvodněné odpovědi Komisí na stížnost stěžovatele podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu dne 19. srpna 2003 představuje nesprávný úřední postup.

1.9 Pokud jde o tvrzení stěžovatele, podle kterého Komise "neposkytla stěžovateli odůvodněnou odpověď na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu navzdory jeho závazku a zjevnému úmyslu tak učinit", veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise uvedla, že stěžovatel nepředložil důkazy, které by prokazovaly, že úředník odpovědný za jeho spis ho výslovně informoval o tom, že o jeho stížnosti bude vydáno odůvodněné rozhodnutí. Veřejný ochránce práv se domnívá, že z dokumentů, které mu byly předloženy, není zřejmé, že úředník odpovědný za spis stěžovatele jej výslovně informoval o tom, že o jeho stížnosti bude vydáno odůvodněné rozhodnutí. S ohledem na svůj závěr uvedený výše v odst. 1 bodě 8 se však veřejný ochránce práv domnívá, že neexistují důvody pro další šetření tohoto aspektu tvrzení stěžovatele.

2 Tvrzení, že jednání Komise zbavilo stěžovatele jeho práva podat kasační opravný prostředek k Soudu prvního stupně

2.1 Stěžovatel tvrdil, že ho jednání Komise zbavilo práva podat opravný prostředek k Soudu prvního stupně.

2.2 Komise uvedla, že dne 1. října 2003 bylo stěžovateli zasláno potvrzení o přijetí stížnosti, v němž jej informovala i) o tom, že orgán oprávněný ke jmenování má lhůtu čtyř měsíců ode dne podání odvolání, aby sdělil své odůvodněné rozhodnutí; ii) o tom, že pokud po uplynutí této lhůty neobdrží odpověď na stížnost, má se za to, že se jedná o implicitní rozhodnutí, kterým byla stížnost zamítnuta, a iii) o tom, že úředník může podat opravný prostředek k Soudu prvního stupně proti implicitnímu nebo výslovnému rozhodnutí za podmínek stanovených v článku 91 služebního řádu.

2.3 Veřejný ochránce práv se domnívá, že stěžovateli byly v potvrzení o přijetí poskytnuty dostatečné informace, pokud jde o jeho právo podat odvolání k Soudu prvního stupně. Domnívá se proto, že stěžovatel mohl podat opravný prostředek k Soudu prvního stupně po 28. prosinci 2003, pokud by si to přál. Veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel tvrdil, že v období od prosince 2003 do února 2004 měl několik kontaktů s osobou odpovědnou za jeho spis v Komisi a že byl při těchto příležitostech informován, že obdrží odůvodněnou odpověď na své odvolání. Jediným relevantním důkazem, který byl veřejnému ochránci práv dán k dispozici, je však kopie e-mailu stěžovatele ze dne 9. června 2004, v němž stěžovatel odkázal na rozhovor s úředníkem odpovědným za jeho spis, který se uskutečnil přibližně o tři týdny dříve. Během tohoto rozhovoru byl stěžovatel podle svého e-mailu ze dne 9. června 2004 informován, že odůvodněné rozhodnutí o jeho odvolání je připraveno k podpisu. I za předpokladu, že by tento e-mail mohl být považován za důkaz prokazující, že Komise uvedla, že poskytne písemnou odpověď na odvolání stěžovatele podané podle článku 90 služebního řádu, je třeba poznamenat, že tato informace byla stěžovateli poskytnuta v květnu 2004, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty pro podání odvolání k Soudu prvního stupně. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že stěžovatel nepředložil dostatečné důkazy, které by prokazovaly, že ho jednání Komise zbavilo práva podat odvolání k Soudu prvního stupně. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že se zdá, že v souvislosti s tímto tvrzením nedošlo ze strany Komise k nesprávnému úřednímu postupu.

Podrobné stanovisko Komise

Ve svém podrobném stanovisku k návrhu doporučení Komise uvedla, že je odpovědná za vlastní řízení svých omezených zdrojů a že značný počet odvolání a možnost je implicitně zamítnout mají za cíl zajistit manévrovací prostor pro stanovení priorit v oblasti řádné správy. Komise chtěla veřejného ochránce práv informovat, že v předchozích dvou letech bylo přijato pět implicitních rozhodnutí o zamítnutí stížnosti z celkového počtu 1211 stížností podaných podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu (ve srovnání s jedním implicitním rozhodnutím o zamítnutí stížnosti v roce 2003 a čtyřmi implicitními rozhodnutími o zamítnutí stížnosti v roce 2004). To jasně ukázalo, že Komise využívala možnost přijímat implicitní rozhodnutí o zamítnutí stížností jen ve velmi omezené míře.

Možnost implicitních rozhodnutí o zamítnutí stížností předpokládá jak služební řád, tak vnitrostátní právní systémy některých členských států. Tuto možnost proto nelze považovat za nesprávný úřední postup. To rovněž a contrario vyplývá z judikatury Soudního dvora, pokud jde o povinnost odůvodnění rozhodnutí, která není stanovena v čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Podle názoru Komise stěžovatel svou stížností obcházel lhůty pro odvolání stanovené v článku 91 služebního řádu. S ohledem na zásadu nezbytnosti závazných zákonných lhůt se však proti rozhodnutí administrativy o zamítnutí stížnosti stěžovatele podané podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu nelze dále odvolat.

Komise však sdílela obavy veřejného ochránce práv ohledně vydávání odůvodněných rozhodnutí a odkázala na článek 25 služebního řádu. V projednávané věci bylo rozhodnutí odůvodněno od samého počátku, jelikož, jak uvedl stěžovatel, důvod, pro který se Komise rozhodla neplatit mu tři další denní příspěvky, vycházel ze skutečnosti, že se rozhodl zarezervovat si letenku s tarifem APEX - což ho donutilo zůstat až do neděle - namísto zaškrtnutého standardního tarifu.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 14. prosince 2005 uvedl, jak je uvedeno v jeho dopise ze dne 15. listopadu 2005, že nepovažuje za užitečné pokračovat v šetření jeho stížnosti. Stěžovatel dále zdůraznil, že podrobné stanovisko Komise se nezabývalo jeho tvrzením, podle kterého mu Komise neposkytla odůvodněnou odpověď na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a to navzdory jeho závazku a zjevnému úmyslu tak učinit. Podle názoru stěžovatele Komise pouze obecně vysvětlila svou politiku, pokud jde o stížnosti podané podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, aniž by zohlednila konkrétní aspekty případu.

ROZHODNUTÍ

1.1 Stěžovatel je úředníkem Komise. V červnu 2002 se vydal na misii. Podle názoru stěžovatele nebyl finanční výkaz odpovídající jeho cestovnímu příkazu v souladu s pokyny pro služební cesty a výše úhrady výdajů souvisejících s touto služební cestou neodpovídala tomu, co vynaložil. Dne 14. března 2003 podal stěžovatel stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Jeho stížnost nebyla nikdy předána příslušným útvarům. Dne 19. srpna 2003 stěžovatel znovu podal Komisi stížnost podle čl. 90 odst. 2. Komise tuto stížnost zaevidovala dne 28. srpna 2003. Dne 15. července 2004 podal stěžovatel stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv proti Evropské komisi týkající se chybějící odůvodněné odpovědi na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu dne 19. srpna 2003. Stěžovatel požadoval, aby mu byla na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu poskytnuta odůvodněná odpověď.

1.2 Komise ve svém stanovisku uvedla, že neposkytnutí odpovědi na stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu je považováno za implicitní rozhodnutí o jejím zamítnutí. Komise dále uvedla, že je třeba připomenout, že ačkoli ji služební řád k tomu nenutil, snažila se vydat odůvodněné rozhodnutí ve všech kasačních opravných prostředcích, které k ní byly podány. Nicméně vzhledem k jeho omezeným zdrojům a obrovskému počtu odvolání se stalo, že v tomto případě by tato praxe výjimečně nemohla být dodržena. Komise se za to omluvila.

1.3 Dne 22. července 2005, po zvážení stanoviska Komise a připomínek stěžovatele, zaslal veřejný ochránce práv Komisi návrh doporučení, podle kterého by Komise měla poskytnout odůvodněnou odpověď na stížnost stěžovatele podanou podle čl. 90 odst.

1.4 Komise ve svém podrobném stanovisku informovala veřejnou ochránkyni práv, že je odpovědná za řízení svých omezených zdrojů. Dodal, že možnost implicitně zamítnout kasační opravné prostředky má za cíl zajistit manévrovací prostor pro stanovení priorit v oblasti řádné správy. Možnost implicitních rozhodnutí o zamítnutí odvolání předpokládá jak služební řád, tak vnitrostátní právní systémy některých členských států. Tuto možnost proto nelze považovat za nesprávný úřední postup. V předchozích dvou letech bylo přijato pět implicitních rozhodnutí o zamítnutí stížnosti z celkového počtu 1211 stížností podaných podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu (ve srovnání s jedním implicitním rozhodnutím o zamítnutí stížnosti v roce 2003 a čtyřmi implicitními rozhodnutími o zamítnutí stížnosti v roce 2004).

Komise však konstatovala, že sdílí obavy veřejného ochránce práv ohledně vydávání odůvodněných rozhodnutí. Tvrdila, že v projednávané věci bylo rozhodnutí, které bylo předmětem sporu, odůvodněno.

1.5 Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje za užitečné pokračovat v šetření své stížnosti. Stěžovatel však poznamenal, že podrobné stanovisko Komise se nezabývalo jeho tvrzením, podle kterého mu Komise neposkytla odůvodněnou odpověď na jeho stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

1.6 Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise ve svém podrobném stanovisku k jeho návrhu doporučení trvá na svém stanovisku, podle něhož nelze neposkytnutí odpovědi na stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu považovat za nesprávný úřední postup. S ohledem na tento názor považuje veřejná ochránkyně práv za nezbytné poukázat na následující:

1.7 Veřejný ochránce práv připomíná, že svůj návrh doporučení Komisi založil na těchto důvodech: ve svých rozhodnutích o stížnostech 1479/99/(OV)MM a 729/2000/OV se veřejný ochránce práv domníval, že je správnou správní praxí, aby orgán oprávněný ke jmenování poskytl výslovnou odpověď na stížnosti podané zaměstnanci Společenství podle článku 90 služebního řádu. Dále uvedl, že pokud tak orgán oprávněný ke jmenování neučiní, je dotčená osoba chráněna před dalším prodlením pravidlem, že neposkytnutí odpovědi představuje zamítavé rozhodnutí. Podle názoru veřejného ochránce práv je cílem tohoto pravidla poskytnout úředníkovi opravný prostředek, pokud orgán oprávněný ke jmenování neposkytne výslovnou odpověď, ale neopravní orgán oprávněný ke jmenování, aby se odchýlil od své povinnosti dodržovat zásady řádné správy. Veřejný ochránce práv se proto domníval, že neposkytnutí odůvodněné odpovědi Komisí na stížnost stěžovatele podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu dne 19. srpna 2003 představovalo nesprávný úřední postup. Veřejný ochránce práv konstatuje, že se Komise ve svém podrobném stanovisku k návrhu doporučení nezabývala důvody, které uvedl ve svém návrhu doporučení.

1.8 Veřejný ochránce práv dále poznamenává, že Komise zřejmě tvrdila, že možnost implicitně zamítnout stížnosti podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu byla vyžadována jeho omezenými zdroji, jakož i potřebou zajistit manévrovací prostor a stanovit priority v oblasti řádné správy. Zdá se však, že velmi omezený počet implicitních zamítavých rozhodnutí ve srovnání s celkovým počtem podaných stížností potvrzuje, že omezené zdroje Komise neukládají Komisi povinnost zdržet se poskytnutí výslovných odpovědí na takové stížnosti. Dále je třeba připomenout, že Komise má na poskytnutí této odpovědi k dispozici celé čtyři měsíce. Veřejný ochránce práv se dále domnívá, že i když lze připustit, že Komise by měla mít možnost stanovit priority, pokud jde o stížnosti podle čl. 90 odst. 2, které jí byly předloženy, rozhodnutí Komise neposkytnout žádnou odpověď na konkrétní stížnost není v souladu se zásadami řádné správy.

1.9 Zatřetí se zdá, že Komise tím, že uvádí, že nemůže dojít k nesprávnému úřednímu postupu, protože možnost implicitních zamítavých rozhodnutí je stanovena ve služebním řádu (a v právních systémech některých členských států), tvrdí, že nesprávný úřední postup může existovat pouze v případech, kdy jsou porušena právní ustanovení. Veřejný ochránce práv by však v tomto ohledu rád zdůraznil, že, jak objasnil Soud prvního stupně, pojem nesprávného úředního postupu je širší než pouhá protiprávnost (3). Zatímco nesprávný úřední postup jistě existuje, pokud správní orgán poruší právní předpisy, které jsou pro něj závazné, skutečnost, že rozhodnutí je v souladu se zákonem, nevylučuje zjištění nesprávného úředního postupu.

1.10 Ve svém stanovisku k návrhu doporučení Komise rovněž tvrdila, že rozhodnutí, proti němuž směřovala stížnost podle čl. 90 odst. Nicméně vzhledem k tomu, že cílem řízení podle čl. 90 odst. 2 je poskytnout správě možnost přezkoumat rozhodnutí, které je předmětem stížnosti, zjevně nestačí, aby samotné rozhodnutí uvádělo důvody, na nichž bylo založeno. Kromě toho, pokud se Komise domnívala, že toto rozhodnutí je správné a obsahuje všechna nezbytná vysvětlení, mělo být pro ni o to snazší rozhodnout o stížnosti podle čl. 90 odst. 2 a poskytnout stěžovateli písemnou odpověď na tuto stížnost.

1.11 Veřejný ochránce práv se konečně domnívá, že vzhledem k tomu, že Komise nebyla schopna řádně vyřídit první stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 ze dne 14. března 2003, odpověď na jeho druhou stížnost podle čl. 90 odst. 2 ze dne 19. srpna 2003 by byla o to nezbytnější.

1.12 S ohledem na výše uvedené úvahy veřejný ochránce práv opakuje svůj názor, že zásady řádné správy vyžadují, aby správa poskytla písemnou odpověď na stížnosti, které jí byly předloženy podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a že tato odpověď musí být poskytnuta ve lhůtě čtyř měsíců stanovené v tomto ustanovení. V daném případě proto skutečnost, že Komise neodpověděla na odvolání stěžovatele ze dne 19. srpna 2003 ve čtyřměsíční lhůtě, představuje nesprávný úřední postup a veřejný ochránce práv uvádí níže kritickou poznámku.

2 Závěr

2.1 Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti je nezbytné učinit následující kritickou poznámku:

Podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu oznámí orgán oprávněný ke jmenování osobě, která podala vnitřní stížnost, své odůvodněné rozhodnutí do čtyř měsíců. To je v souladu se zásadami řádné správy. Je pravda, že čl. 90 odst. 2 služebního řádu stanoví, že neposkytnutí odpovědi ve lhůtě čtyř měsíců stanovené v tomto ustanovení se považuje za zamítavé rozhodnutí. Toto pravidlo má chránit občana v případech, kdy správní orgán neplní své zákonné povinnosti. V žádném případě nepřiznává správě právo odchýlit se od povinností vyplývajících ze zásad řádné správy. Skutečnost, že Komise neodpověděla na stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 ze dne 19. srpna 2003, tedy představuje nesprávný úřední postup.

2.2 Čl. 3 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv stanoví, že po předložení návrhu doporučení a po obdržení podrobného stanoviska dotčeného orgánu nebo instituce zašle veřejný ochránce práv zprávu Evropskému parlamentu a dotčenému orgánu nebo instituci.

2.3 Ve své výroční zprávě za rok 1998 veřejný ochránce práv poukázal na to, že možnost předložit zvláštní zprávu Evropskému parlamentu má pro jeho práci neocenitelnou hodnotu. Dodal, že zvláštní zprávy by proto neměly být předkládány příliš často, ale pouze ve vztahu k důležitým záležitostem, v nichž byl Parlament schopen přijmout opatření s cílem pomoci veřejnému ochránci práv (4). Výroční zpráva za rok 1998 byla předložena Evropskému parlamentu, který ji schválil.

2.4 Veřejný ochránce práv však poznamenává, že stěžovatel ve svých připomínkách ke stanovisku Komise uvedl, že nepovažuje za užitečné pokračovat v šetření své stížnosti. Za těchto okolností dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že není vhodné předkládat Evropskému parlamentu zvláštní zprávu.

2.5 Veřejný ochránce práv proto zašle kopii tohoto rozhodnutí Komisi a zahrne krátké shrnutí do výroční zprávy za rok 2006, která bude předložena Evropskému parlamentu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

2.6 O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí je k dispozici na internetových stránkách evropského veřejného ochránce práv na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/decision/en/991479.htm.

(2) Rozhodnutí je k dispozici na internetových stránkách evropského veřejného ochránce práv na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/decision/en/000729.htm.

(3) Viz spojené věci T-219/02 a T-337/02, Olga Lutz Herrera v. Komise, Sb. rozh. 2004, s. II, bod 101. Viz také věc T-294/03, Jean-Louis Gibault v. Komise, rozsudek ze dne 31. května 2005 (dosud nezveřejněno), bod 45.

(4) Výroční zpráva za rok 1998, s. 27–28.