Štrasburk 14. dubna 2005

Vážený pane H.,

Dne 17. května 2004 jste podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv týkající se údajné nečinnosti Evropské komise podle článku 226 Smlouvy o ES.

Dne 14. června 2004 jsem předal stížnost předsedovi Komise. Komise zaslala své stanovisko dne 29. září 2004. Předala jsem Vám jej spolu s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 20. listopadu 2004, spolu s doplňujícími informacemi předloženými dne 19. února 2005.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Aby se předešlo nedorozumění, je důležité připomenout, že Smlouva o ES zmocňuje evropského veřejného ochránce práv zkoumat možné případy nesprávného úředního postupu pouze při činnosti orgánů a institucí Společenství. Statut evropského veřejného ochránce práv výslovně stanoví, že stížnost veřejnému ochránci práv nelze podat na žádný jiný orgán nebo osobu.

Šetření veřejné ochránkyně práv týkající se Vaší stížnosti byla proto zaměřena na posouzení, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu při činnosti Evropské komise.

Stížnost

Stěžovatelem je zemědělec ze Spojeného království, který neobdržel mléčnou kvótu, na niž má podle jeho názoru nárok.

Podle stěžovatele jsou relevantními skutečnostmi v souhrnu tyto skutečnosti:

Vláda Spojeného království neprovozuje režim mléčných kvót v souladu s nařízeními Společenství 1546/88 (1) a 857/84 (2), a zejména s rozhodnutím Soudního dvora o předběžné otázce ve věci Thomsen (3).

Zesnulý otec stěžovatele byl nájemcem zemědělského podniku, kterému byla v roce 1984 přidělena mléčná kvóta. Kvóta byla přidělena partnerství pana & paní V. H. & Son jako producenta mléka provozujícího pronajatou farmu. Dne 27. února 1999 koupil stěžovatel jako syn společnosti samostatný zemědělský podnik. Produkce mléka byla přesunuta ze starého do nového hospodářství dne 1. března 1990 v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Téhož dne pan & paní V. H. přestala být producenty, ale žadatel pokračoval v produkci mléka v novém zemědělském podniku v novém partnerství známém jako WE & RA H.

Britské soudy, pronajímatel, vláda Spojeného království a rodina H. se domnívaly, že žádné z výše uvedených opatření týkajících se mléčných kvót nebylo nezákonné. Všechny výše uvedené strany se rovněž domnívaly, že k převodu části podniku došlo v souladu s evropskými nařízeními. Kvóta byla přidělena společnosti WE & RA H. na řadu let zástupcem vlády Spojeného království s plným vědomím, že kvóta na mléko opustila nájemní nemovitost.

Rozhodčí nález ze dne 15. července 1991 však stanovil, že WE & RA H. a jejich nová farma mají nárok pouze na méně než 0,1 % kvóty, a to navzdory převodu provedenému mezi panem & paní V. H. & Son a WE & RA H. dne 1. března 1990. Podle stěžovatele měl rozhodčí nález přidělit mléčnou kvótu společnosti WE & RA H. jako producentům, protože nájemce starého zemědělského podniku, pan & paní V. H. & Son, neměl v úmyslu produkovat mléko. Místo toho byla mléčná kvóta přidělena vlastníkovi starého zemědělského podniku Staffordshire County Council, a to navzdory skutečnosti, že rada hrabství neprovozovala zemědělský podnik, nebyla producenty a ani neměla v úmyslu stát se producenty. Podle názoru stěžovatele je to v rozporu s rozsudkem Soudního dvora ve věci Thomsen. Rozhodce navíc přidělením kvóty radě hrabství Staffordshire překročil svůj mandát, kterým bylo rozhodnout o rozdělení mléčné kvóty mezi pana & paní V. H. & Son a WE & RA H. Odpovědný ministr Spojeného království tuto záležitost nenapravil. Komise v této věci nepodnikla žádné kroky poté, co stěžovatel dopisem ze dne 1. února 2003 požádal, aby byla věc znovu přezkoumána s ohledem na věc Thomsen.

Žadatel tvrdí, že mléčné kvóty jsou ve Spojeném království pravidelně přesouvány vlastníky/producenty. Nájemcům však není dovoleno přesouvat mléčné kvóty, což je jednoznačně forma diskriminace mezi producenty, která je v rozporu s právem Společenství. V čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1546/88 se uvádí, že „[p]okud je jedna nebo více částí zemědělského podniku prodána, pronajata nebo převedena dědictvím, rozdělí se odpovídající referenční množství mezi producenty provozující zemědělský podnik v poměru k plochám využívaným k produkci mléka.“ V případě stěžovatele byla po převodu kvóty dne 1. března 1990 jedinými producenty mléka společnost WE & RA H. a jedinou plochou využívanou k produkci mléka nový zemědělský podnik. Přidělit mléčnou kvótu radě hrabství Staffordshire bylo tedy v rozporu s právem Společenství.

Stěžovatel tvrdí, že Evropská komise neprosadila řádné uplatňování práva Společenství tím, že nejednala proti tomu, že Spojené království nedodrželo právní akty a judikaturu Společenství týkající se mléčných kvót.

Stěžovatel požaduje náhradu za značnou ztrátu.

Šetření

Stanovisko Komise K
přípustnosti stížnosti

S odkazem na článek 195 Smlouvy o ES a články 1.3 a 2.7 statutu evropského veřejného ochránce práv Komise tvrdí, že veřejný ochránce práv by měl prohlásit tuto stížnost za nepřípustnou, neboť skutečnosti předložené stěžovatelem již byly předmětem soudního řízení nebo soudních rozhodnutí ve Spojeném království a byly projednány Petičním výborem Evropského parlamentu.

V každém případě Komise tvrdí, že stížnost by měla být prohlášena za neopodstatněnou, neboť případ stěžovatele byl projednán v souladu s osvědčenými postupy, kdykoli jej Komise nebo jakýkoli jiný evropský orgán přezkoumal. Na základě článku 195 Smlouvy o ES proto neexistují důvody k tomu, aby evropský veřejný ochránce práv vedl šetření.

Skutečnosti předcházející stížnosti

Stěžovatel se v souvislosti s mléčnými kvótami Spojeného království obrátil na Komisi již před mnoha lety. Posledním sdělením stěžovatele týkajícím se této záležitosti byl jeho dopis ze dne 1. února 2003, v němž požádal Komisi o vymáhání věci Thomsen, kterou považoval za totožnou s jeho vlastním případem. Otázkou bylo, zda v případě převodu má být producentovi nebo vlastníkovi půdy přidělena mléčná kvóta. Podle Komise nebyla v dopise stěžovatele o zahájení řízení o nesplnění povinnosti proti Spojenému království žádná zmínka. Stěžovatel pouze požádal Komisi, aby přehodnotila svá zjištění učiněná v souvislosti s peticí, kterou předložil Evropskému parlamentu v roce 1995 (4). Komise stěžovateli odpověděla dopisem ze dne 7. března 2003, v němž podrobně a odůvodněně uvedla, proč nesouhlasí se stanoviskem stěžovatele ve věci Thomsen. Podle názoru Komise byl tedy dopis stěžovatele ze dne 1. února 2003 náležitě projednán.

K věci samé

Komise bere na vědomí předpoklad stěžovatele, že může volně převést mléčnou kvótu využívanou v dříve pronajatém zemědělském podniku (dále jen „starý zemědělský podnik“) na následně zakoupený zemědělský podnik (dále jen „nový zemědělský podnik“). Stěžovatel tvrdí, že přidělení téměř celé kvóty radě hrabství, vlastníkovi starého zemědělského podniku, bylo nezákonné a diskriminovalo ho jako nájemce.

Komise nesouhlasí s postojem stěžovatele, který nemá žádný právní základ a není podložen skutkovými okolnostmi konkrétního případu. V té době byla použitelnými ustanoveními ustanovení nařízení Komise č. 1546/88, článku 7, přijatého na základě článku 7 nařízení Rady č. 857/84, kterým se pro účely převodů zemědělských podniků stanoví vazba mezi zemědělským podnikem a mléčnou kvótou. Článek 7 odst. 1 a 2 nařízení č. 1546/88, který se vztahuje na převody celého zemědělského podniku a na převody částí zemědělského podniku, stanovil:

1. „Je-li celý zemědělský podnik prodán, pronajat nebo převeden děděním, převede se odpovídající referenční množství v plné výši producentovi, který zemědělský podnik převezme.“

2. „Jestliže je jedna nebo více částí zemědělského podniku prodána, pronajata nebo převedena dědictvím, rozdělí se odpovídající množství mezi producenty provozující zemědělský podnik v poměru k plochám využívaným k produkci mléka nebo podle jiných objektivních kritérií stanovených členskými státy.“

S ohledem na výše uvedená ustanovení se dospělo k závěru, že "zemědělec, který si přeje založit podnik jako producent mléka, musí získat zemědělský podnik, na který se vztahuje mléčná kvóta (5)". Zemědělec nemá absolutní právo na mléčnou kvótu. Soudní dvůr totiž dospěl k závěru, že "právo na vlastnictví zaručené právním řádem Společenství nezahrnuje právo nakládat za účelem zisku s takovou výhodou, jako jsou referenční množství přidělená v rámci společné organizace trhu, která nevyplývá z majetku nebo profesní činnosti dotyčných osob (6)". V případě převodu zemědělského podniku nebo části zemědělského podniku se proto rozdělení kvóty mezi zúčastněné strany neprovádí s ohledem na dotčené fyzické osoby, ale „v poměru k plochám využívaným k produkci mléka nebo podle jiných objektivních kritérií“.

Komise připomíná, že případ stěžovatele byl v průběhu let přezkoumán několika orgány. Rozhodce byl první, kdo se jím zabýval v roce 1990. V té době se postoj stěžovatele lišil od současného v tom, že se nedovolával svobody přesunout svou kvótu z jednoho zemědělského podniku do druhého, ale že „změna identity partnerství a změna produkce a převod produkce ze [starého zemědělského podniku] na [nový zemědělský podnik] nepředstavovaly změnu povolání části zemědělského podniku v souladu s [právními předpisy Spojeného království]“. Z tohoto podání vyplývá, že stěžovatel si nebyl vědom skutečnosti, že jeho případ má být projednán v rámci pravidel týkajících se převodu zemědělského podniku.

Rozhodce dospěl k závěru, že pokud jde o starý zemědělský podnik, došlo v období od 12. února 1990 do 25. března 1990 ke třem změnám povolání. Pokud jde o rozdělení mléčných kvót mezi oba podniky, tj. starý zemědělský podnik a nový zemědělský podnik, použil rozhodce kritéria stanovená v právních předpisech Spojeného království s odkazem na „plochy využívané k produkci mléka během pěti let předcházejících změně povolání“. Rozhodce tak dospěl k závěru, že přidělení mléčné kvóty novému zemědělskému podniku by bylo minimální. Rozhodčí výpočet založený na plochách dotčených zemědělských podniků a na době jejich obsazení vedl k tomu, že převažující část kvóty na mléko byla přidělena starému zemědělskému podniku. V souladu s tím byla kvóta na mléko přidělena v souladu s kritérii stanovenými v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1546/88, tj. „v poměru k plochám využívaným k produkci mléka nebo podle jiných objektivních kritérií stanovených členskými státy“.

Rozhodčí nález byl přezkoumán okresním soudem a odvolacím soudem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, protože další odvolání ke Sněmovně lordů nebylo vyhověno. Odvolací soud odmítl argumenty stěžovatele týkající se účinků změn v obsazení obou zemědělských podniků tím, že uvedl, že "[p]okud A a B a C zaujímají výrobní jednotku pro účely mléčných kvót a A a B odcházejí, čímž partnerství končí, dojde jednoznačně ke změně povolání, když C a D vytvoří nové a odlišné partnerství a převezmou povolání. Z toho je zřejmé, že když Nařízení hovoří o "převodu", mluví o okupaci, a ne o právním titulu. Dospívám tedy k závěru, že změna povolání na začátku března měla právní účinky srovnatelné s prodejem, pronájmem nebo dědickým převodem. Z tohoto důvodu také /.../ bych odvolání zamítl.“

Komise se domnívá, že z výše uvedeného je zřejmé, že i když se stěžovatel nyní domnívá, že byl jediným vlastníkem činnosti produkce mléka a související kvóty existující ve starém zemědělském podniku a že ji mohl převést na nový zemědělský podnik, tento názor bohužel neodpovídá pojmu mléčné kvóty podle nařízení Společenství. Stěžovatel nevzal v úvahu existující vazbu mezi kvótou a zemědělským podnikem a podcenil důsledky změn provedených prostřednictvím po sobě jdoucích partnerství, která využívala oba zemědělské podniky. Tvrzení stěžovatele, že byl diskriminován jako nájemce, je proto neopodstatněné. Rozdělení mléčných kvót mezi oba podniky bylo provedeno s ohledem na jejich příslušné oblasti a délku jejich využívání, přičemž osobní kvalita vlastníka nebo nájemce nebyla důležitá.

Podle Komise případ Thomsen pouze potvrzuje dřívější judikaturu Soudního dvora a neodůvodňuje opětovné přezkoumání případu stěžovatele.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření trvá na své stížnosti a v souhrnu uvádí následující doplňující poznámky:

Správní radě hrabství Staffordshire byla přidělena mléčná kvóta, přestože nikdy neměla v úmyslu půdu znovu pronajmout k produkci mléka. Místo toho krajská rada vyplnila formulář rady pro uvádění mléka na trh a požádala o registraci mléčné kvóty na adrese svého sídla, odkud si krajská rada pronajala mléčnou kvótu se značným ziskem. Tyto žaloby jsou v rozporu s věcí Thomsen, která stanoví, že mléčné kvóty musí být přiděleny producentům, a nikoli půdě, která nebude využívána k produkci mléka.

Pokyny MAFF (7) pro jejich zástupce, mléčnou marketingovou radu, stanovily, že mléčné kvóty mohou být přesunuty jednotlivými producenty. Marketingová rada pro mléko přidělila mléčnou kvótu stěžovateli a jeho manželce, tj. partnerství WE & RA H., na nové farmě. Dopisem ze dne 5. července 1990 označila společnost MAFF společnosti WE & RA H. za nabyvatele a pana & paní V. H. & Son za převodce. Rodina H. však byla zástupcem společnosti MAFF informována, že nedošlo k převodu části zemědělského podniku, a stěžovatel s případem bojoval na základě tohoto doporučení. Nařízení 1546/88 umožňuje členským státům stanovit vlastní pravidla, což ve Spojeném království znamená, že převodce a nabyvatel se mohou mezi sebou dohodnout na převodu mléčné kvóty (zákonné akty 1989, příloha 4, čl. 1 odst. 3). Judikatura Evropského soudního dvora (8) umožňuje, aby byly mléčné kvóty přesunuty v rámci členských států, tj. producent může využít mléčné kvóty jinde. V projednávané věci tedy partnerství manželů V. H. & Son mohlo přesunout mléčnou kvótu z jednoho zemědělského podniku do druhého v rámci zemědělského podniku.

Rozhodce přidělil mléčnou kvótu "pozemkům", nikoli "výrobcům", jak to vyžadoval případ Thomsen. Jakékoli přidělení mléčných kvót starému zemědělskému podniku bylo protiprávní, jelikož tento podnik nebyl určen k produkci mléka. Soud Spojeného království se však zabýval pouze otázkou, zda došlo k převodu zemědělského podniku, a odmítl rozhodnout o otázce, zda má být mléčná kvóta přidělena půdě nebo producentovi.

Stěžovatel zpochybňuje, jak by rada hrabství Staffordshire mohla být účastníkem jakéhokoli rozhodčího řízení, neboť nikdy neměla v úmyslu použít starý zemědělský podnik k produkci mléka. Klade si rovněž otázku, proč nebylo H. dovoleno, aby se mezi sebou dohodli na převodu mléčné kvóty, když rada pro uvádění mléka na trh původně tento postup přijala. Především si však klade otázku, proč Komise nepřijala opatření proti orgánům Spojeného království za neustálé ignorování právních předpisů EU a Spojeného království.

ROZHODNUTÍ

1 K přípustnosti stížnosti

1.1 Komise ve svém stanovisku tvrdí, že stížnost by měla být prohlášena za nepřípustnou v souladu s článkem 195 Smlouvy o ES a články 1.3 a 2.7 statutu evropského veřejného ochránce práv, protože skutečnosti předložené stěžovatelem již byly předmětem soudního řízení nebo soudních rozhodnutí ve Spojeném království a byly projednány Petičním výborem Evropského parlamentu. Komise dále tvrdí, že stížnost by měla být v každém případě prohlášena za neopodstatněnou, neboť Komise posoudila případ stěžovatele podle osvědčených postupů, a proto na základě článku 195 Smlouvy o ES neexistují důvody pro to, aby evropský veřejný ochránce práv provedl šetření.

1.2 Veřejný ochránce práv připomíná, že případ, který mu byl předložen, se týká údajného selhání Komise při prosazování řádného uplatňování práva Společenství. Veřejná ochránkyně práv neshledává, že by otázka údajného selhání Komise v tomto ohledu byla předmětem jakéhokoli soudního řízení. Pokud jde o otázku, zda Komise jednala při řešení případu stěžovatele v souladu s osvědčenými postupy, o této otázce rozhodne veřejný ochránce práv na základě svého šetření. Argument Komise, že jednala v souladu s osvědčenými postupy, se týká podstaty případu a neumožňuje veřejnému ochránci práv prohlásit stížnost za neopodstatněnou, aniž by provedl analýzu případu.

1.3 Pokud jde o argument Komise, že Petiční výbor Evropského parlamentu se případem již zabýval, veřejný ochránce práv připomíná, že jeho obvyklou praxí je mít za to, že neexistují důvody pro šetření veřejného ochránce práv, pokud se touto záležitostí již zabýval jiný příslušný orgán. V tomto případě se však Petiční výbor nezdá, že by se zabýval záležitostí, na kterou si stěžoval, tj. údajným selháním Komise při prosazování řádného uplatňování práva Společenství.

1.4 Veřejný ochránce práv proto nepřijímá argumenty Komise týkající se přípustnosti stížnosti, a proto se bude meritem případu zabývat v části 2 níže.

2 K údajnému neprovedení řádného uplatňování práva Společenství

2.1 Stížnost se týká způsobu, jakým Komise řeší obavy stěžovatele, že vláda Spojeného království neprovozuje režim mléčných kvót v souladu s nařízeními Společenství 1546/88 a 857/84 a s rozhodnutím Soudního dvora o předběžné otázce ve věci Thomsen (9). Zesnulý otec stěžovatele byl nájemcem zemědělského podniku, kterému byla přidělena mléčná kvóta v rámci partnerství pana & paní V. H. & Son jako producent mléka provozující zemědělský podnik (dále jen „starý zemědělský podnik“). Dne 27. února 1999 koupil stěžovatel jako syn společnosti samostatný zemědělský podnik (dále jen „nový zemědělský podnik“). Produkce mléka byla přesunuta ze starého do nového hospodářství dne 1. března 1990 v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Téhož dne pan & paní V. H. přestala být producenty, ale žadatel pokračoval v produkci mléka v novém zemědělském podniku v novém partnerství známém jako WE & RA H. V roce 1991 rozhodčí nález, který byl později potvrzen britskými soudy, shledal WE & RA H. a novou farmu způsobilou pouze pro méně než 0,1% kvóty, a to navzdory převodu mezi panem & paní V H. & Son a WE & RA H. dne 1. března 1990. Podle stěžovatele měl rozhodčí nález přidělit mléčnou kvótu společnosti WE & RA H. jako producentům, protože nájemce starého zemědělského podniku, pan & paní V. H. & Son, neměl v úmyslu produkovat mléko. Místo toho byla mléčná kvóta přidělena vlastníkovi starého zemědělského podniku Staffordshire County Council, a to navzdory skutečnosti, že rada hrabství neprovozovala zemědělský podnik, nebyla producenty a ani neměla v úmyslu stát se producenty. Podle názoru stěžovatele je to v rozporu s rozhodnutím Soudního dvora ve věci Thomsen. Komise však v této věci nepodnikla žádné kroky poté, co stěžovatel dopisem ze dne 1. února 2003 požádal, aby byla jeho věc znovu posouzena s ohledem na věc Thomsen.

Stěžovatel tvrdí, že Evropská komise neprosadila řádné uplatňování práva Společenství tím, že nejednala proti tomu, že Spojené království nedodrželo právní akty a judikaturu Společenství týkající se mléčných kvót.

2.2 Komise připomíná dopis stěžovatele ze dne 1. února 2003, v němž požádal Komisi, aby prosadila případ Thomsen, který považoval za totožný se svým vlastním případem. Komise uvádí, že stěžovateli odpověděla dopisem ze dne 7. března 2003, v němž podrobně a odůvodněně uvedla, proč Komise nesouhlasila se stanoviskem stěžovatele ve věci Thomsen. Podle názoru Komise byl tedy dopis stěžovatele ze dne 1. února 2003 náležitě projednán.

Pokud jde o podstatu obav, na které stěžovatel upozornil, Komise odkazuje na tehdy platné nařízení 1546/88, čl. 7 odst. 2, který stanoví, že v případě převodu zemědělského podniku nebo části zemědělského podniku se rozdělení kvóty mezi zúčastněné strany neprovádí s ohledem na dotčené fyzické osoby, ale „v poměru k plochám využívaným k produkci mléka nebo podle jiných objektivních kritérií“. Komise připomíná, že přidělení kvóty na mléko rozhodcem, které potvrdily soudy Spojeného království, bylo založeno na kritériích stanovených v právních předpisech Spojeného království, která odkazují na „plochy využívané k produkci mléka v pěti letech předcházejících změně povolání“. Rozhodčí výpočet založený na plochách dotčených zemědělských podniků a na době jejich obsazení vedl k tomu, že převažující část kvóty na mléko byla přidělena starému zemědělskému podniku. V souladu s tím byla kvóta na mléko přidělena v souladu s kritérii stanovenými v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1546/88, tj. „v poměru k plochám využívaným k produkci mléka nebo podle jiných objektivních kritérií stanovených členskými státy“.

Komise tvrdí, že stěžovatel nezohlednil existující vazbu mezi kvótou a zemědělským podnikem a podcenil důsledky změn provedených prostřednictvím po sobě jdoucích partnerství, která využívala oba zemědělské podniky. Podle Komise bylo rozdělení mléčných kvót mezi oba zemědělské podniky provedeno s ohledem na jejich příslušné oblasti a délku jejich využívání, přičemž osobní kvalita vlastníka nebo nájemce nebyla důležitá. Stěžovatel proto nebyl diskriminován na základě toho, že je nájemcem.

2.3 Před provedením analýzy odůvodnění předloženého stranami by veřejný ochránce práv rád připomněl, že jeho šetření se omezuje na prošetření toho, zda Komise při projednávání dopisu stěžovatele ze dne 1. února 2003 a nepřijímání opatření proti Spojenému království jednala v souladu s pravidly a zásadami, které jsou pro něj závazné, a v mezích jeho zákonných pravomocí.

2.4 Veřejný ochránce práv konstatuje, že stížnost se týká dopisu stěžovatele ze dne 1. února 2003 a reakce Komise na tento dopis. Veřejný ochránce práv dále konstatuje, že stěžovatel v dopise ze dne 1. února 2003 odkazuje na svou petici Evropskému parlamentu, v níž uvádí, že Komise „rozhodla, že v [jeho] případě by měla být vlastníkovi půdy přidělena mléčná kvóta“, a že Komise „jeho petici zamítla a uvedla, že ačkoli je producentem, nemá nárok na mléčnou kvótu“. Stěžovatel žádá Komisi, aby přehodnotila své rozhodnutí na základě 1) případu Thomsen; 2) skutečnost, že rozhodce Spojeného království překročil svůj mandát při přidělování kvóty; a 3) skutečnost, že ve Spojeném království nesmí nájemci přesouvat mléčné kvóty stejným způsobem jako producenti vlastnící svou zemědělskou půdu. Stěžovatel tvrdí, že věc Thomsen je totožná s jeho vlastní situací a že ve věci Thomsen Soudní dvůr rozhodl, že mléčná kvóta by měla zůstat nájemci/producentovi, pokud po skončení nájmu vlastník půdy nemá v úmyslu produkovat mléko.

Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise ve své odpovědi ze dne 7. března 2003 připomíná zjištění Účetního dvora ve věci Thomsen, tj. že po uplynutí nájemní smlouvy může pronajímatel získat mléčnou kvótu pouze tehdy, pokud je producentem mléka nebo pokud převede kvótu dostupnou v zemědělském podniku na třetí stranu, která je producentem mléka. Komise však uvádí, že nesouhlasí s výkladem stěžovatele ve věci Thomsen, tj. že pokud by pronajímatel nebyl producentem mléka v době, kdy vyprší nájemní smlouva, kvóta by zůstala na nájemci/producentovi. Komise poukazuje na to, že k pozemku je připojena mléčná kvóta a že po skončení nájmu pozemku nemá nájemce/producent nárok na zachování kvóty z důvodu, že pronajímatel není producentem mléka. Podle Komise se význam věci Thomsen týká událostí po přerozdělení kvóty pronajímateli. Pokud pronajímatel v příslušném časovém rámci buď neobnoví produkci mléka, nebo neprovede nový převod zemědělského podniku a kvóty, kvóta se vrátí do vnitrostátní rezervy. Pokud jde o argument stěžovatele, že rozhodce překročil svůj mandát, Komise uvádí, že se může vyjádřit pouze z hlediska práva Společenství, na jehož základě se domnívá, že neexistují důvody pro přidělení mléčné kvóty manželům H. & Son. Manželé H. & Son ukončili produkci mléka před uplynutím nájemní smlouvy a navíc údajně převedli kvótu připojenou k pronajatému podniku na samostatný podnik. Komise proto dospěla k závěru, že stěžovateli v této věci nemůže nijak pomoci.

2.5 Veřejný ochránce práv chápe tvrzení stěžovatele proti Komisi jako založené na názoru, že za účelem dosažení souladu s právem Společenství, jak bylo vyloženo a objasněno ve věci Thomsen, měly orgány Spojeného království přidělit kvótu na mléko stěžovateli a jeho novému zemědělskému podniku a neměly ji přidělit radě hrabství. Aby bylo možné určit, zda Komise jednala při řešení dané záležitosti v souladu s pravidly a zásadami, které jsou pro ni závazné, a v mezích své zákonné pravomoci, musí veřejný ochránce práv provést vlastní posouzení skutečností a okolností týkajících se daného případu. Veřejná ochránkyně práv proto pečlivě přezkoumala dostupné materiály a dospěla k následujícím závěrům.

2.6 Podle názoru veřejného ochránce práv se zdá, že pojem "zemědělský podnik" znamená všechny výrobní jednotky provozované výrobcem. Podnik se tak může skládat z několika zemědělských podniků. „Producentem“ se rozumí fyzická nebo právnická osoba nebo skupina těchto osob hospodařících v zemědělském podniku (10). Zdá se, že stěžovatel koupil nový zemědělský podnik v únoru 1990 a že starý a nový zemědělský podnik byly krátkodobě provozovány společně jako jeden zemědělský podnik v rámci jediného partnerství. Zdá se, že platnost nájmu starého zemědělského podniku skončila v březnu 1990, což znamená převod části zemědělského podniku (tj. starého zemědělského podniku zpět do rukou rady hrabství). V souladu s tehdy platným právním ustanovením, na které odkazují strany – čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1546/88 – by měla být mléčná kvóta „rozdělena mezi producenty provozující zemědělský podnik v poměru k plochám využívaným k produkci mléka nebo podle jiných objektivních kritérií stanovených členskými státy“. Zdá se, že Spojené království stanovilo jako objektivní kritéria „plochy využívané k produkci mléka během pěti let předcházejících změně povolání“. Vzhledem k tomu, že během pěti let předcházejících převodu části zemědělského podniku byla produkce mléka v rámci příslušné kvóty prováděna převážně ve starém zemědělském podniku, zdá se, že rozhodce přidělil převažující část mléčné kvóty starému zemědělskému podniku a radě hrabství.

Pokud jde o věc Thomsen, veřejný ochránce práv bere na vědomí závěr Účetního dvora, že v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 3950/92 (11) se po skončení nájmu mlékárenského podniku kvóta na mléko, která je s ním spojena, v zásadě vrací pronajímateli pouze v případě, že má postavení producenta mléka. Soudní dvůr však dále uvádí, že čl. 7 odst. 2 nelze vykládat tak, že brání tomu, aby pronajímatel převedl zemědělský podnik na třetího producenta mléka s mléčnou kvótou spojenou s tímto zemědělským podnikem, pokud sám nemá v úmyslu pokračovat v produkci mléka po uplynutí nájemní smlouvy. V tomto ohledu je podle práva Společenství dočasné získání mléčných kvót pronajímatelem, který není producentem, přípustné, avšak na co nejkratší dobu (12).

2.7 Na základě výše uvedených skutečností považuje veřejný ochránce práv analýzu Komise týkající se situace stěžovatele podle práva a praxe Spojeného království v dané době za přiměřenou. Veřejný ochránce práv konstatuje, že věc Thomson - která je zásadním bodem stížnosti - se týká výkladu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 3950/92, a nikoli výkladu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1546/88. Veřejný ochránce práv však považuje za přiměřené zjištění Komise, že na základě věci Thomsen nelze čl. 7 odst. 2 nařízení č. 3950/92 vykládat v tom smyslu, že stanoví, že mléčná kvóta by měla zůstat nájemci produkujícímu mléko, pokud po skončení nájmu vlastník pozemku, k němuž se kvóta váže, nemá v úmyslu produkovat mléko. Je však třeba poznamenat, že Soudní dvůr je nejvyšším orgánem pro výklad práva Společenství.

2.8 S ohledem na výše uvedené se zdá, že Komise jednala v souladu s pravidly a zásadami, které jsou pro ni závazné, a v mezích svých právních pravomocí, když dospěla k závěru, že navzdory věci Thomsen nemůže být stěžovateli v otázce jeho obav nápomocna. Veřejný ochránce práv proto neshledává nesprávný úřední postup Komise.

3 Tvrzení stěžovatele

3.1 Stěžovatel tvrdí, že by mu Komise měla nahradit podstatnou ztrátu.

3.2 S ohledem na zjištění v bodě 2.8 výše se veřejný ochránce práv domnívá, že tvrzení stěžovatele nelze přijmout.

4 Další argumenty stěžovatele

4.1 Veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel ve svém vyjádření ke stanovisku Komise tvrdí, že rada hrabství Staffordshire nechala zaevidovat mléčnou kvótu na adrese svého sídla, odkud ji pronajala se značným ziskem. Stěžovatel si rovněž klade otázku, jak by rada hrabství mohla být stranou rozhodčího řízení a proč se H.s. nemohly mezi sebou dohodnout na převodu mléčných kvót.

4.2 Pokud jde o otázku pronajímání mléčných kvót, stěžovatel zřejmě Komisi na tuto záležitost neupozornil. Veřejný ochránce práv proto není oprávněn prošetřovat případná opatření Komise v této věci. Pokud má stěžovatel důkazy o současné praxi v souvislosti s pronájmem mléčných kvót, veřejný ochránce práv by navrhl, aby se stěžovatel v této věci obrátil přímo na Komisi.

4.3 Pokud jde o rozhodčí řízení a dohodu o převodu mléčných kvót mezi stranami, stěžovatel zřejmě netvrdí, že orgány Spojeného království řešily tyto záležitosti způsobem, který by byl v rozporu s právem Společenství platným v té době. Veřejná ochránkyně práv by proto stěžovateli navrhla, aby v souvislosti s těmito záležitostmi hledal další odpovědi nebo nápravu na vnitrostátní úrovni.

5 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Nařízení Komise (EHS) č. 1546/88 ze dne 3. června 1988, kterým se stanoví prováděcí pravidla k doplňkové dávce uvedené v článku 5c nařízení (EHS) č. 804/68.

(2) Nařízení Rady (EHS) č. 857/84 ze dne 31. března 1984, kterým se přijímají obecná prováděcí pravidla k dávce uvedené v článku 5c nařízení (EHS) č. 804/68 v odvětví mléka a mléčných výrobků.

(3) Věc C-401/99, Peter Heinrich Thomsen v. Amt für ländliche Räume Husum (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce), Sb. rozh. 2002, s. I-5775.

(4) Petice č. 320/95.

(5) Věc C-2/92, stanovisko generálního advokáta Gulmanna přednesené dne 20. dubna 1993, Sb. rozh. 1994, s. I-955, bod 2.

(6) Věc C-2/92, The Queen v. Ministry of Agriculture, Fisheries and Food, ex parte Dennis Clifford Bostock (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce), Sb. rozh. 1994, s. I-955, bod 19.

(7) Bývalé britské ministerstvo zemědělství, rybolovu a výživy.

(8) Věc C-5/88, Hubert Wachauf v. Bundesamt für Ernährung und Forstwirtschaft (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce), Sb. rozh. 1989, s. 2609, bod 13.

(9) Věc C-401/99, Peter Heinrich Thomsen v. Amt für ländliche Räume Husum (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce), Sb. rozh. 2002, s. I-5775.

(10) Článek 12 nařízení Rady (EHS) č. 857/84 ze dne 31. března 1984, kterým se přijímají obecná prováděcí pravidla k dávce uvedené v článku 5c nařízení (EHS) č. 804/68 v odvětví mléka a mléčných výrobků.

(11) Nařízení Rady (EHS) č. 3950/92 ze dne 28. prosince 1992, kterým se zavádí doplňková dávka v odvětví mléka a mléčných výrobků.

Věc C-401/99, Peter Heinrich Thomsen v. Amt für ländliche Räume Husum (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce), Sb. rozh. 2002, s. I-5775, body 41–43.