Štrasburk 12. května 2006

Vážený pane H.,

Dne 29. března 2004 jste podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv týkající se zdanění dovážených automobilů.

Dne 3. května 2004 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 5. srpna 2004. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 5. října 2004.

Dne 18. března 2005 jsem Komisi předložil návrh doporučení a téhož dne jsem Vás o tom informoval.

Dne 8. července 2005 mi Komise zaslala své podrobné stanovisko k mému návrhu doporučení. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 30. září 2005.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Aby se předešlo nedorozumění, je důležité připomenout, že Smlouva o ES zmocňuje veřejného ochránce práv zkoumat možné případy nesprávného úředního postupu pouze při činnosti orgánů a institucí Společenství. Statut veřejného ochránce práv výslovně stanoví, že žádné opatření jiného orgánu nebo osoby nesmí být předmětem stížnosti veřejnému ochránci práv.

Šetření veřejné ochránkyně práv týkající se Vaší stížnosti byla proto zaměřena na posouzení, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu při činnosti Komise.

Stížnost

Stěžovatel, dánský prodejce automobilů, několikrát Komisi písemně informoval o údajném porušení práva Společenství Dánskem, pokud jde o zdanění automobilů. Komise zaevidovala stížnost na porušení právních předpisů pod jménem stěžovatele, kterou v roce 1997 uzavřela jako neopodstatněnou. V roce 1998 Komise zaevidovala novou stížnost pro porušení právních předpisů proti Dánsku pod jeho jménem. Komise a stěžovatel si od té doby často dopisovali o údajných porušeních práva Společenství ze strany dánských orgánů.

V červnu 2000 podal stěžovatel stížnost veřejnému ochránci práv (věc 801/2000/PB), v níž si stěžoval, že ho Komise neinformovala o výsledku své komunikace s dánskými orgány. Komise uvedla, že čeká na výsledek dvou věcí předložených Soudnímu dvoru, a že proto nemůže stěžovateli poskytnout konečné právní stanovisko k jeho stížnosti proti Dánsku. Veřejný ochránce práv toto vysvětlení přijal a neshledal žádný nesprávný úřední postup, přičemž poznamenal, že se Komise zavázala přijmout rozhodnutí o stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů do října 2001.

Komise však nesplnila svůj závazek, že do října 2001 dospěje k závěru ohledně stížnosti stěžovatele na protiprávní jednání. Stěžovatel proto předložil veřejnému ochránci práv novou stížnost (věc 1237/2002/(PB)OV). V tomto případě Komise uznala skutečnost, že otázky předložené stěžovatelem je třeba ještě zodpovědět. Jednalo se v souhrnu o následující:

i) Zdanění týkající se přeshraničního dlouhodobého leasingu vozidel, která jsou registrována v Německu, ale mají zamýšlené použití v Dánsku. Komise informovala stěžovatele, že chce počkat na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Cura Anlagen (1), než přijme jakoukoli jinou iniciativu, pokud jde o pravidla týkající se přeshraničního dlouhodobého leasingu vozidel. Soudní dvůr vydal rozsudek dne 21. března 2002.

ii) Zdanění ojetých automobilů dovezených do Dánska z jiné země Evropské unie a stanovení hodnoty těchto automobilů. Komise informovala stěžovatele o svém záměru vyčkat rozhodnutí Soudního dvora ve věci Gomes Valente (2). Rozsudek Soudního dvora v této věci byl vydán dne 22. února 2001. Kromě toho se Komise rovněž rozhodla počkat na výsledek věci Tulliasiamies a Siilin (3). Rozsudek v této věci byl vydán dne 19. září 2002. Kromě toho Komise dne 1. června 2001 zaslala dopis všem členským státům, aby je informovala o důsledcích rozhodnutí Soudního dvora ve věci Gomes Valente. Dánsko ve své odpovědi Komisi ujistilo, že jeho pravidla jsou v souladu s výsledkem věci Gomes Valente. Některé členské státy však na dopis Komise ze dne 1. června 2001 dosud neodpověděly.

Ve věci 1237/2002/(PB)OV veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Komise vysvětlila, že nedodržuje svůj závazek, tím, že uvedla, že dává přednost globálnímu přístupu k problémům souvisejícím se zdaněním automobilů a že jejím cílem je řešit tyto problémy současně ve všech členských státech, konkrétně prostřednictvím spolupráce a vydáním sdělení psaného jasným a jednoduchým jazykem. Komise dále uvedla, že dotčená záležitost patří do oblasti práva, která dosud nebyla harmonizována. Na tomto základě veřejný ochránce práv konstatoval, že „vysvětlení Komise, proč do října 2001 nepřijala rozhodnutí, přestože se k tomu zavázala, není nepřiměřené“ (bod 1.6). Veřejný ochránce práv však poukázal na to, že „stěžovatel má možnost podat v budoucnu veřejnému ochránci práv novou stížnost, pokud Komise dospěje k rozhodnutí o stížnosti na porušení právních předpisů s dalším zpožděním“ (bod 1.7).

K této výtce

V projednávané věci stěžovatel uvedl, že obdržel dopis Komise ze dne 20. října 2003, v němž byl zjevně vyzván, aby předložil další informace týkající se údajného porušení práva Společenství dánskými orgány. Podle stěžovatele odpověděl na tuto výzvu dopisem ze dne 2. února 2004, v němž Komisi poskytl příklady údajných porušení a informoval ji o platbách daní požadovaných těmito orgány. Podle stěžovatele Komise odpověděla, že nepodnikne žádné kroky před konečným rozsudkem ve věci předložené Soudnímu dvoru.

Stěžovatel tvrdil, že Komise nedodržela svůj závazek dospět k závěru ohledně jeho stížnosti na porušení právních předpisů týkající se zdanění dovážených automobilů Dánskem.

Šetření

Stanovisko Komise

Stížnost byla zaslána Komisi, která v souhrnu předložila následující připomínky.

Právní rámec – prošetřování stížností

Při prošetřování stížností Komise dodržuje ustanovení sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství (4). Je třeba vzít v úvahu zejména tato pravidla: článek 3 (zaznamenávání stížností); článek 8 (lhůta pro prošetření stížností – obecné pravidlo pro dosažení rozhodnutí do jednoho roku s povinností informovat stěžovatele, pokud tuto lhůtu nelze dodržet); článek 9 (výsledek šetření stížnosti – Komise rozhoduje podle svého uvážení a zároveň informuje o stížnosti); článek 10 (uzavření případu – pravidlo předchozího oznámení stěžovateli); Článek 14 (stížnost evropskému veřejnému ochránci práv).

Připomínky Komise

Stížnost předložená veřejnému ochránci práv neobsahovala žádné stížnosti týkající se správního postupu stanoveného ve sdělení Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství (5) nebo v kodexu řádné správní praxe pro zaměstnance Komise v jejich vztazích s veřejností (6). Stížnost naopak kritizovala věcné řešení stížnosti Komisí, tj. skutečnost, že se Komise nerozhodla zahájit proti Dánsku řízení o nesplnění povinnosti týkající se daňových pravidel použitelných na leasing automobilů a pravidel použitelných na ojeté automobily dovážené do Dánska. Tato kritika nemohla být přijata.

Pokud jde o daňové otázky týkající se přeshraničního leasingu automobilů, Komise ve svém dopise ze dne 20. října 2003 informovala stěžovatele, že v návaznosti na rozsudek Soudního dvora ze dne 21. března 2002 ve věci Cura Anlagen (7) požádala všechny členské státy (a nejen Dánsko), aby potvrdily, zda je jejich právní úprava v souladu s novou judikaturou. V dopise bylo rovněž uvedeno, že oblast týkající se přeshraničního leasingu „je velmi složitá a v současné době není harmonizována. Komise se rozhodla zaujmout globální přístup, který zohledňuje situaci v jednotlivých členských státech. [...] Komise proto plánuje vyčkat, až obdrží odpovědi členských států na dopis, který byl právě rozeslán a který se týká slučitelnosti jejich právních předpisů s rozsudkem ve věci Cura Anlagen, než rozhodne, zda zahájí řízení o nesplnění povinnosti.

Poté, co stěžovatel obdržel dopis Komise ze dne 20. října 2003, požádal Komisi dopisem ze dne 10. listopadu 2003 o okamžité přijetí opatření proti Dánsku. Komise stěžovateli znovu odpověděla dne 12. prosince 2003 a informovala ho, že před rozhodnutím o zahájení řízení o nesplnění povinnosti počká, dokud neobdrží odpovědi od všech členských států, a že při posuzování odpovědi Dánska vezme v úvahu dokumenty předložené stěžovatelem.

Komise dosud neobdržela odpovědi od všech členských států, přestože zaslala upomínky. Poukázala však na to, že stále upřednostňuje globální přístup a že tímto přístupem legitimně využívá své posuzovací pravomoci. Po přezkoumání všech odpovědí vezme Komise v úvahu všechny informace, které obdržela, včetně informací poskytnutých stěžovatelem. Jakmile se Komise rozhodne, zda proti Dánsku zahájí řízení o nesplnění povinnosti, přirozeně o svém rozhodnutí informuje stěžovatele.

Jak Komise zdůraznila ve svých připomínkách veřejnému ochránci práv týkajících se věci 1237/2002/PB, stěžovatel, který se zřejmě podílel na několika sporech s dánskými daňovými orgány, by mohl zvážit předložení této záležitosti dánským soudům. Věc by pak mohla být předložena Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce.

Pokud jde o otázku zdanění dovezených ojetých vozidel, Komise zaslala všem členským státům dopis ze dne 1. června 2001, v němž je informovala o důsledcích rozsudku ve věci Gomes Valente. Některé členské státy však dosud neodpověděly, přestože jim Komise zaslala četné upomínky. V důsledku toho nebyla tato konkrétní záležitost dosud zcela přezkoumána. Bylo důležité zdůraznit, že z provozního hlediska je třeba tuto záležitost řešit v rámci globálního přístupu v koordinaci s členskými státy. Dánsko však odpovědělo na dopisy Komise ze dne 1. června 2001 a dánské orgány se domnívaly, že dánské právní předpisy jsou v souladu s rozsudkem ve věci Gomes Valente. Po další korespondenci se stěžovatelem informovala Komise stěžovatele v únoru 2004, že pokud jde o zdanění vozidel, rozhodla se vyčkat rozsudku Soudního dvora ve věci Weigel (8). Uvedený rozsudek byl vydán dne 29. dubna 2004 a byl přezkoumáván příslušnými útvary Komise.

Závěr

Komise řádně odpověděla na všechny dopisy zaslané stěžovatelem v návaznosti na rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 1237/2002/(PB)OV. Každá z odpovědí Komise obsahovala podrobná vyjádření k věci samé. Komise by ho samozřejmě osobně informovala o výsledku jeho stížnosti.

Správná správní praxe (jak je uvedeno ve sdělení KOM/2002/14 a v Kodexu řádné správní praxe Komise) vyžaduje, aby Komise při rozhodování o tom, zda se má členský stát obrátit na soud pro porušení práva Společenství, zohlednila všechna tvrzení předložená stěžovatelem a zároveň se snažila zajistit, aby kroky, které podnikne k prošetření případu, byly úměrné požadovanému cíli. Jakmile je šetření dokončeno, může Komise při rozhodování o tom, zda zahájit řízení o nesplnění povinnosti, uplatnit svou diskreční pravomoc. Tím, že se Komise rozhodla vyčkat, až všechny členské státy odpoví, než se rozhodne, zda proti každému z nich zahájí řízení o nesplnění povinnosti, čímž zaujala globální přístup, jednala nejen racionálně, ale také legitimně vykonávala svou posuzovací pravomoc. V případě protiprávního jednání může stěžovatel oprávněně očekávat, že Komise při šetření případu zohlední všechny relevantní argumenty, které předložil, a v případě, že je navrženo, aby byl případ uzavřen, že je předem informován dopisem s odůvodněním. Není však oprávněn požadovat, aby Komise zahájila řízení o nesplnění povinnosti, ani požadovat, aby Komise přijala jeho výklad použitelného práva Společenství. S ohledem na výše uvedené argumenty a předchozí připomínky zaslané veřejnému ochránci práv týkající se stížností souvisejících s týmž dokumentem se Komise nedomnívala, že nesplnila svou povinnost řádné správy vůči stěžovateli.

Připomínky stěžovatele

Stanovisko Komise bylo předáno stěžovateli. Stěžovatel ve svém vyjádření trval na své stížnosti.

NÁVRH DOPORUČENÍ OMBUDSMANA

Návrh doporučení

Dne 18. března 2005 zaslal veřejný ochránce práv Komisi tento návrh doporučení:

Komise by měla co nejrychleji přijmout rozhodnutí o stížnosti stěžovatele na porušení Smlouvy proti Dánsku a své rozhodnutí sdělit stěžovateli.

Tento návrh doporučení vycházel z níže uvedených úvah.

1. Stěžovatel tvrdil, že Komise nedodržela svůj závazek dospět k závěru ohledně jeho stížnosti na porušení právních předpisů týkající se zdanění dovážených automobilů Dánskem.


2. Pokud jde o zdanění dovezených ojetých vozidel, Komise ve svém stanovisku ze dne 5. srpna 2004 uvedla, že v návaznosti na rozsudek ve věci Gomes Valente(9) zaslala dne 1. června 2001 všem členským státům dopis, v němž je informovala o důsledcích rozsudku. Některé členské státy však dosud neodpověděly, přestože jim Komise zaslala četné upomínky. V důsledku toho nebyla tato konkrétní záležitost dosud zcela přezkoumána. Komise uvedla, že z provozního hlediska je třeba tuto záležitost řešit v rámci globálního přístupu v koordinaci s členskými státy. Komise však uvedla, že Dánsko odpovědělo na její dopis ze dne 1. června 2001 a že dánské orgány považují dánské právní předpisy za slučitelné s rozsudkem ve věci Gomes Valente. Po další korespondenci se stěžovatelem informovala Komise stěžovatele v únoru 2004, že pokud jde o zdanění vozidel, rozhodla se vyčkat rozsudku Soudního dvora ve věci Weigel (10). Rozsudek Soudního dvora ve věci Weigel byl vydán dne 29. dubna 2004 a byl přezkoumáván příslušnými útvary Komise.


3. Pokud jde o přeshraniční leasing vozidel, Komise ve svém stanovisku odkázala na svůj dopis stěžovateli ze dne 20. října 2003, v němž jej informovala, že oblast týkající se leasingu přeshraničních vozidel „je velmi složitá a v současné době není harmonizována. Komise se rozhodla zaujmout globální přístup, který zohledňuje situaci v jednotlivých členských státech. [...] Komise proto plánuje vyčkat, až obdrží odpovědi členských států na dopis, který byl právě rozeslán a který se týká slučitelnosti jejich právních předpisů s rozsudkem ve věci Cura Anlagen, než rozhodne, zda zahájí řízení o nesplnění povinnosti. Komise ve svém stanovisku uvedla, že dosud neobdržela odpovědi od všech členských států, přestože zaslala upomínky. Poukázal však na to, že stále upřednostňuje globální přístup, a tím legitimně využívá své posuzovací pravomoci. Po přezkoumání všech odpovědí vezme Komise v úvahu všechny informace, které obdržela, včetně informací poskytnutých stěžovatelem. Jakmile se Komise rozhodne, zda proti Dánsku zahájí řízení o nesplnění povinnosti, informuje o svém rozhodnutí stěžovatele.


4. Stěžovatel trval na své stížnosti.


5. Jak je uvedeno v rozhodnutí veřejného ochránce práv o "šetření z vlastního podnětu týkajícím se správních postupů Komise v souvislosti se stížnostmi občanů na vnitrostátní orgány", přijatém dne 13. října 1997, z připomínek Komise v této věci vyplynulo, že "podle vnitřních předpisů Komise musí být rozhodnutí o uzavření spisu bez přijetí jakéhokoli opatření nebo rozhodnutí o zahájení oficiálního řízení o nesplnění povinnosti přijato ve lhůtě nejvýše jednoho roku ode dne, kdy byla stížnost zaregistrována, s výjimkou zvláštních případů, u nichž musí být uvedeny důvody"(zvýraznění doplněno).


6. Článek 8 sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství (11) nyní stanoví:
   „Obecně platí, že útvary Komise prošetří stížnosti s cílem dospět k rozhodnutí o vydání formálního upozornění nebo o uzavření případu nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy generální sekretariát stížnost zaevidoval.
   Je-li tato lhůta překročena, útvar Komise odpovědný za daný případ o tom stěžovatele písemně informuje.“


7. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že pokud Komise informuje stěžovatele, že lhůta bude překročena, musí být zpoždění řádně odůvodněno.


8. V projednávané věci se jevilo jako nesporné, že lhůta jednoho roku byla překročena. Otázkou proto bylo, zda Komise řádně odůvodnila zpoždění při přijímání rozhodnutí o stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů.


9. Ve svém stanovisku v projednávané věci Komise v podstatě uvedla, že ve spolupráci se všemi členskými státy uplatňuje globální přístup. Odkázala na žádosti o informace, které zaslala všem členským státům dne 1. června 2001 a v roce 2002, a uvedla, že stále čeká na odpovědi některých členských států. Komise uvedla, že nemá v úmyslu přijmout rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti Dánsku, aniž by obdržela a analyzovala odpovědi na tyto žádosti o informace.


10. Ve svém rozhodnutí o stížnosti 1237/2002/(PB)OV přijatém dne 19. května 2003 dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že rozhodnutí Komise přijmout globální přístup může rozumně vysvětlit, proč došlo ke zpoždění při přijímání rozhodnutí o stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů do října 2001, které bylo dříve uvedeno jako datum, kdy Komise zamýšlela přijmout své rozhodnutí. V tomto případě však veřejný ochránce práv poukázal na to, že neshledal, že by se Komise mohla účinně zdržet přijetí rozhodnutí o stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů, dokud bude uplatňovat svůj globální přístup. Podle názoru veřejného ochránce práv se nezdá být v souladu s postupem použitelným na vyřizování stížností Komise na porušení právních předpisů, že nebylo přijato žádné rozhodnutí o stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů z důvodu, že Komise nebyla schopna získat informace, které si vyžádala od členských států v letech 2001 a 2003 (12). Zdálo se, že Komise měla značný čas na to, aby se pokusila tyto informace získat, a nebylo jasné, proč by nedostatečná odpověď na tyto žádosti o informace měla Komisi stále bránit v přijetí rozhodnutí o jednotlivých stížnostech na nesplnění povinnosti. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv poukázala na to, že v souladu s judikaturou Soudního dvora musí členské státy usnadnit Komisi plnění její úlohy „strážce Smlouvy“ podle čl. 211 odst. 13 Smlouvy. Členské státy jsou povinny v dobré víře spolupracovat při šetření prováděném Komisí podle článku 226 Smlouvy a poskytnout Komisi veškeré informace požadované za tímto účelem (14). Odmítnutí členského státu pomoci Komisi při vyšetřování představuje nesplnění povinnosti každého členského státu podle článku 10 usnadnit Komisi plnění jejích úkolů (15). V takovém případě může Komise předložit věc Soudnímu dvoru.
    Pokud by však Komise měla za to, že obtíže při získávání informací od členských států v rámci jejího globálního přístupu jí znemožňují dospět k závěru o jednotlivých stížnostech pro nesplnění povinnosti, měla by se vážně zabývat tím, zda by tento globální přístup neměl být znovu posouzen.


11. S ohledem na tyto úvahy se veřejná ochránkyně práv domnívala, že ze strany Komise došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a předložila výše uvedený návrh doporučení.

Stanovisko Komise

Ve svém podrobném stanovisku k návrhu doporučení veřejné ochránkyně práv Komise shrnula následující připomínky.

V návaznosti na svou stížnost podanou veřejnému ochránci práv dne 29. března 2004 se stěžovatel dne 14. června 2004 znovu obrátil na Komisi ohledně organizace postupu oceňování vozidel v Dánsku.

Dne 27. června 2004 se stěžovatel znovu obrátil na Komisi a v podstatě podal novou stížnost na zdanění ojetých vozidel v Dánsku.

Dotčené generální ředitelství, Generální ředitelství pro daně a celní unii, předalo dopis ze dne 14. června 2004 Generálnímu ředitelství pro spravedlnost a vnitřní věci, aby se vyjádřilo k tématu organizace postupu oceňování vozidel v Dánsku. Stěžovatele o tom informovala dopisem ze dne 30. června 2004. Komise ve svém dopise ze dne 13. července 2004 požádala stěžovatele o informace týkající se nové stížnosti podané v jeho dopise ze dne 27. června 2004.

Dopisem ze dne 26. července 2004 stěžovatel předal požadované informace a doplnil další stížnost týkající se zdanění ojetých vozidel v Dánsku. Komise odpověděla na výše uvedené dopisy dne 4. srpna 2004 a informovala stěžovatele, že považuje novou stížnost za neopodstatněnou.

Dne 20. srpna 2004, po obdržení připomínek GŘ pro spravedlnost a vnitřní věci k dopisu stěžovatele ze dne 14. června 2004, Komise na tento dopis odpověděla. Komise informovala stěžovatele, že jeho stížnost považuje za neopodstatněnou.

Oddělení Komise odpovědné za tyto otázky již bylo nuceno upustit od svého cíle provést celkové posouzení pro všechny členské státy, pokud jde o opatření přijatá v návaznosti na rozsudek ve věci Gomes Valente, a to z důvodu obrovských obtíží, s nimiž se setkalo při získávání odpovědí od některých z nich. Provedla proto celkové posouzení slučitelnosti dánských právních předpisů o registrační dani s článkem 90 Smlouvy o ES. V návaznosti na toto hodnocení zaslala dánským orgánům dopis ze dne 13. září 2004, který obsahoval připomínky a otázky. Dne 31. ledna 2005 byla zaslána upomínka. Dánské orgány informovaly Komisi, že odpověď bude pravděpodobně zaslána do konce dubna 2005.

Dopisem ze dne 7. října 2004 Komise informovala stěžovatele, že bylo provedeno posouzení s ohledem na rozsudek ve věci Gomes Valente a že výše uvedený dopis byl zaslán dánským orgánům. Rovněž ho informovala, že se nedomnívá, že dánské právní předpisy obsahují pravidla, z nichž by vyplývalo, že zdanitelná hodnota ojetého vozidla z jiného členského státu by obecně převyšovala zbytkovou daň z hodnoty podobného vozidla již registrovaného v Dánsku, a že nenalezla důkazy o tom, že dánské daňové orgány systematicky prováděly nesprávné výměry.

Poté, co Komise obdržela návrh doporučení veřejného ochránce práv v tomto případě, zaslala dne 12. dubna 2005 stěžovateli dodatečný dopis, v němž uvedla, že stěžovatel nepochopil, že jeho dopis ze dne 7. října 2004 obsahuje jeho názor, že aspekt jeho stížnosti týkající se zdanění ojetých vozidel je neopodstatněný. V tomto dopise ze dne 12. dubna 2005 Komise výslovně uvedla, že stížnost je v tomto ohledu neopodstatněná, a odkázala na předchozí dopisy a vysvětlení. Poukázala na to, že dopis zaslaný dánským orgánům se týkal otázek a stížností, které nebyly vzneseny ve vlastních stížnostech stěžovatele. Rovněž ho informoval, že druhý aspekt jeho stížnosti (týkající se leasingu), na který Komise dosud neodpověděla, by měl být považován za vyřešený tím, že Komise v této věci podala žalobu na Dánsko k Soudnímu dvoru (16). Komise se zavázala informovat stěžovatele o rozsudku Soudního dvora v této věci a o případných následných opatřeních Komise (17). Důvodem, proč stěžovatel nebyl o řízení o nesplnění povinnosti informován dříve, bylo to, že opatření přijalo jiné generální ředitelství než GŘ pro daně a celní unii. Komise uznala, že je nešťastné, že v důsledku značné fluktuace zaměstnanců nebyli úředníci, kteří se touto záležitostí zabývali v posledních letech, informováni o existenci řízení o nesplnění povinnosti.

Dopisem ze dne 10. května 2005 požádal stěžovatel o přehodnocení otázky, zda dánské orgány systematicky nesprávně oceňují dovezená ojetá vozidla. Komise žádost stěžovatele přijala a znovu přezkoumala všechny dokumenty předložené stěžovatelem. Komise odpověděla dopisem ze dne 15. června 2005, v němž potvrdila svůj dřívější závěr a podrobně vysvětlila, proč nemá k dispozici žádné důkazy, které by před Soudním dvorem prokázaly, že dánské orgány systematicky prováděly nesprávné hodnocení dovážených ojetých automobilů.

Připomínky stěžovatele

Dne 3. října 2005 obdržel veřejný ochránce práv připomínky stěžovatele k podrobnému stanovisku Komise.

Stěžovatel "zpochybnil tvrzení [Komise], že důkladně prošetřila předmětné záležitosti a posoudila malou horu důkazů, které jim byly předloženy". Předložil "tři z mnoha případů na podporu našeho tvrzení":

1. Ocenění v Dánsku se provádí pod podmínkou, že vozidlo bude obnoveno a připraveno k prodeji. [Dánsko] tuto skutečnost uvádí ve svých vlastních publikacích. Komise několikrát uvedla, že si je této skutečnosti vědoma. Rozhodnutí Evropského soudního dvora C-47/88 a C-393/98 uvádí, že ocenění musí být provedeno pod podmínkou, že vozidlo vstoupí do země přes hranici. Je samozřejmé, že zdanění restaurování se nevztahuje na domácí vozidla.

2. [Stěžovatel] v období 1999–2003 dovezl a prodal společnosti [D]anes více než 500 ojetých automobilů společnosti VW Lupo 3L. Ačkoli každý vůz byl ojetým vozem z Německa - ani jeden vůz nebyl hodnocen na hodnotu nižší, než je cena nového vozu v Dánsku s přesně stejnou konfigurací.

3. Na rozdíl od toho, co tvrdí [Dánsko] - že doba ocenění je několik týdnů - jsme Komisi předložili dostatek důkazů, že obvykle trvá přibližně jeden rok, což prodej vozidla prakticky znemožňuje, protože do té doby neznáme celkovou výši daně. Ve svém sdělení 88/C 281/08 ze dne 4. listopadu 1998 Komise uvádí, že „přiměřená lhůta“ pro kontrolu, ocenění a registraci automobilu je tři týdny. Samotné ocenění často trvá 6 měsíců až 1 rok nebo více - což je naprosto nepřijatelné a obrovská překážka pro náš dovoz".

Stěžovatel dodal, že "se upřímně nedomníváme, že Komise - s vědomím těchto skutečností - může tvrdit, že "registrační daň z ojetých vozidel z jiného členského státu obecně systematicky nepřekračuje zbytkovou daň v hodnotě podobného vozidla již registrovaného v Dánsku".

ROZHODNUTÍ

1 Údajné nedosažení závěru ohledně stížnosti na porušení právních předpisů

1.1 V roce 1998 si stěžovatel, dánský prodejce automobilů, stěžoval Komisi na údajné porušení práva Společenství Dánskem, pokud jde o zdanění automobilů. Stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů se týkala zdanění ojetých dovezených automobilů a přeshraničního dlouhodobého leasingu. Stěžovatel podal veřejnému ochránci práv dvě další stížnosti: věc 801/2000/PB a věc 1237/2002/(PB)OV. Ve věci 801/2000/PB Komise uvedla, že čeká na výsledek dvou věcí předložených Soudnímu dvoru, a že proto nemůže stěžovateli poskytnout konečné právní stanovisko k jeho stížnosti na Dánsko. Veřejný ochránce práv toto vysvětlení přijal a poznamenal, že se Komise zavázala přijmout rozhodnutí o jeho stížnosti na porušení právních předpisů do října 2001. Komise však tento závazek nesplnila. Ve věci 1237/2002/(PB)OV Komise vysvětlila, že nedodržuje svůj závazek, a uvedla, že upřednostňuje globální přístup k problémům souvisejícím se zdaněním automobilů a že jejím cílem je řešit tyto problémy současně ve všech členských státech, a to prostřednictvím spolupráce a vydáním sdělení sepsaného jasným a jednoduchým jazykem. Komise dále uvedla, že dotčená záležitost patří do oblasti práva, která dosud nebyla harmonizována. Veřejný ochránce práv shledal, že se jedná o rozumné důvody, proč Komise nerozhodla do října 2001, a proto dne 19. května 2003 ukončil šetření této stížnosti. Veřejný ochránce práv však poukázal na to, že „stěžovatel má možnost podat v budoucnu veřejnému ochránci práv novou stížnost, pokud Komise dospěje k rozhodnutí o stížnosti na porušení právních předpisů s dalším zpožděním“ (bod 1.7).

1.2 V této stížnosti podané veřejnému ochránci práv dne 29. března 2004 stěžovatel uvedl, že obdržel dopis Komise ze dne 20. října 2003, v němž jej zjevně vyzvala, aby předložil další informace týkající se údajných porušení práva Společenství. Podle stěžovatele odpověděl na tuto výzvu dopisem ze dne 2. února 2004, v němž Komisi poskytl příklady údajných porušení ze strany dánských orgánů a informoval ji o daňových platbách požadovaných těmito orgány. Podle stěžovatele Komise odpověděla, že nepodnikne žádné kroky před konečným rozsudkem ve věci předložené Soudnímu dvoru. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že Komise nedodržela svůj závazek dospět k závěru ohledně jeho stížností na porušení právních předpisů týkajících se dánského zdanění dovážených automobilů.

1.3 Pokud jde o zdanění dovezených ojetých vozidel, Komise ve svém stanovisku ze dne 5. srpna 2004 uvedla, že v návaznosti na rozsudek ve věci Gomes Valente (18) zaslala dne 1. června 2001 všem členským státům dopis, v němž je informovala o důsledcích rozsudku. Některé členské státy však dosud neodpověděly, přestože jim Komise zaslala četné upomínky. V důsledku toho nebyla tato konkrétní záležitost dosud zcela přezkoumána. Komise uvedla, že z provozního hlediska je třeba tuto záležitost řešit v rámci globálního přístupu v koordinaci s členskými státy. Komise však uvedla, že Dánsko odpovědělo na její dopis ze dne 1. června 2001 a že dánské orgány považují dánské právní předpisy za slučitelné s rozsudkem ve věci Gomes Valente. Po další korespondenci se stěžovatelem informovala Komise stěžovatele v únoru 2004, že pokud jde o zdanění vozidel, rozhodla se vyčkat rozsudku Soudního dvora ve věci Weigel (19). Rozsudek v této věci byl vydán dne 29. dubna 2004 a byl přezkoumáván příslušnými útvary Komise.

1.4 Pokud jde o zdanění přeshraničního leasingu vozidel, Komise ve svém stanovisku odkázala na svůj dopis stěžovateli ze dne 20. října 2003, v němž jej informovala, že oblast leasingu přeshraničních vozidel "je velmi složitá a v současné době není harmonizována. Komise se rozhodla zaujmout globální přístup, který zohledňuje situaci v jednotlivých členských státech. [...] Komise proto plánuje vyčkat, až obdrží odpovědi členských států na dopis, který byl právě rozeslán a který se týká slučitelnosti jejich právních předpisů s rozsudkem ve věci Cura Anlagen, než rozhodne, zda zahájí řízení o nesplnění povinnosti. Komise ve svém stanovisku uvedla, že dosud neobdržela odpovědi od všech členských států, přestože zaslala upomínky. Poukázal však na to, že stále upřednostňuje globální přístup, a tím legitimně využívá své posuzovací pravomoci. Po přezkoumání všech odpovědí vezme Komise v úvahu všechny informace, které obdržela, včetně informací poskytnutých stěžovatelem. Jakmile se Komise rozhodne, zda proti Dánsku zahájí řízení o nesplnění povinnosti, informuje o svém rozhodnutí stěžovatele.

1.5 Stěžovatel ve svém vyjádření trval na své stížnosti.

1.6 Dne 18. března 2005 předložil veřejný ochránce práv návrh doporučení, ve kterém doporučil, aby Komise co nejrychleji přijala rozhodnutí o stížnosti stěžovatele na porušení Smlouvy proti Dánsku a sdělila své rozhodnutí stěžovateli.

1.7 Ve svém podrobném stanovisku k návrhu doporučení veřejné ochránkyně práv Komise konstatovala, že vzhledem k obrovským obtížím při získávání odpovědí od některých z nich byla nucena upustit od svého cíle provést celkové posouzení pro všechny členské státy, pokud jde o opatření přijatá v návaznosti na rozsudek ve věci Gomes Valente. Provedla proto celkové posouzení slučitelnosti dánských právních předpisů o registrační dani s článkem 90 Smlouvy o ES. V návaznosti na toto hodnocení zaslala dánským orgánům dopis ze dne 13. září 2004 obsahující připomínky a otázky. Dne 31. ledna 2005 byla zaslána upomínka. Dánské orgány informovaly Komisi, že odpověď bude pravděpodobně zaslána do konce dubna 2005. Dopisem ze dne 7. října 2004 Komise informovala stěžovatele, že bylo provedeno posouzení s ohledem na rozsudek ve věci Gomes Valente a že výše uvedený dopis byl zaslán dánským orgánům. Rovněž ho informovala, že se nedomnívá, že dánské právní předpisy obsahují pravidla, z nichž by vyplývalo, že zdanitelná hodnota ojetého vozidla z jiného členského státu by obecně převyšovala zbytkovou daň z hodnoty podobného vozidla již registrovaného v Dánsku, a že nenalezla důkazy o tom, že dánské daňové orgány systematicky prováděly nesprávné posouzení ojetých vozidel. Poté, co Komise obdržela návrh doporučení veřejného ochránce práv v tomto případě, zaslala dne 12. dubna 2005 stěžovateli dodatečný dopis. V tomto dopise Komise výslovně uvedla, že stížnost týkající se dovezených ojetých automobilů je neopodstatněná, a odkázala na předchozí dopisy a vysvětlení. Rovněž ho informoval, že na druhou část jeho stížnosti (zdanění týkající se leasingu), na kterou Komise dosud neodpověděla, je třeba nahlížet tak, že se jí Komise zabývala, když v této věci předložila Soudnímu dvoru Dánsko(20). Komise se zavázala informovat stěžovatele o rozsudku Soudního dvora v této věci a o případných následných opatřeních Komise. Důvodem, proč stěžovatel nebyl o řízení o nesplnění povinnosti informován dříve, bylo to, že opatření přijalo jiné generální ředitelství než GŘ pro daně a celní unii. Komise uznala, že je nešťastné, že v důsledku značné fluktuace zaměstnanců nebyli úředníci, kteří se touto záležitostí zabývali v posledních letech, informováni o existenci řízení o nesplnění povinnosti. Dopisem ze dne 10. května 2005 požádal stěžovatel o přehodnocení otázky, zda dánské orgány systematicky prováděly nesprávné ocenění dovezených ojetých automobilů. Komise žádost stěžovatele přijala a znovu přezkoumala všechny dokumenty předložené stěžovatelem. Komise odpověděla dopisem ze dne 15. června 2005, v němž potvrdila svůj dřívější závěr a podrobně vysvětlila, proč nemá k dispozici žádné důkazy, které by před Soudním dvorem prokázaly, že dánské orgány systematicky provádějí nesprávné ocenění dovezených ojetých automobilů.

1.8 Z podrobného stanoviska Komise k návrhu doporučení veřejného ochránce práv vyplývá, že Komise přijala rozhodnutí o otázce zdanění leasingu automobilů, jakož i o otázce dovozu ojetých automobilů, a že o svých rozhodnutích informovala stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že Komise návrh doporučení přijala.

1.9 Stěžovatel ve svých připomínkách k podrobnému stanovisku Komise k návrhu doporučení uvedl následující tři body:

1. „Hodnocení v Dánsku se provádí pod podmínkou, že vozidlo bude obnoveno a připraveno k prodeji. [Dánsko] tuto skutečnost uvádí ve svých vlastních publikacích. Komise několikrát uvedla, že si je této skutečnosti vědoma. Rozhodnutí Evropského soudního dvora C-47/88 a C-393/98 uvádí, že ocenění musí být provedeno pod podmínkou, že vozidlo vstoupí do země přes hranici. Je samozřejmé, že zdanění restaurování se nevztahuje na domácí vozidla.
2. [Stěžovatel] v období 1999–2003 dovezl a prodal společnosti [D]anes více než 500 ojetých automobilů společnosti VW Lupo 3L. Ačkoli každý vůz byl ojetým vozem z Německa - ani jeden vůz nebyl hodnocen na hodnotu nižší, než je cena nového vozu v Dánsku s přesně stejnou konfigurací.
3. Na rozdíl od toho, co tvrdí [Dánsko] - že doba ocenění je několik týdnů - jsme Komisi předložili dostatek důkazů, že obvykle trvá přibližně jeden rok, což prodej vozidla prakticky znemožňuje, protože do té doby neznáme celkovou výši daně. Ve svém sdělení 88/C 281/08 ze dne 4. listopadu 1998 Komise uvádí, že „přiměřená lhůta“ pro kontrolu, ocenění a registraci automobilu je tři týdny. Samotné ocenění často trvá 6 měsíců až 1 rok nebo více - což je naprosto nepřijatelné a obrovská překážka pro náš dovoz".

Stěžovatel závěrem uvedl, že "se upřímně nedomníváme, že Komise - s vědomím těchto skutečností - může tvrdit, že "registrační daň z ojetých vozidel z jiného členského státu obecně systematicky nepřekračuje zbytkovou daň v hodnotě podobného vozidla již registrovaného v Dánsku".

1.10 Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že v tomto šetření bylo vzneseno obvinění, že Komise nedodržela svůj závazek dospět k závěru ohledně stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů týkající se zdanění dovážených automobilů Dánskem. Právě toto tvrzení bylo zmíněno v dopise veřejného ochránce práv, v němž byl stěžovatel informován o zahájení šetření. Tvrzení bylo řešeno prostřednictvím návrhu doporučení a tím, že Komise toto doporučení přijala (viz výše). Tři body, které stěžovatel uvedl ve svém posledním vyjádření citovaném výše, se týkají podstaty závěru Komise ohledně jednoho aspektu jeho stížnosti na protiprávní jednání. Nespadají do oblasti působnosti tohoto šetření, jak je popsáno výše. Vzhledem k pokročilému stavu tohoto šetření nepovažuje veřejný ochránce práv za vhodné zkoumat tři výše uvedené body vznesené stěžovatelem. Stěžovatel by však mohl zvážit předložení nové stížnosti veřejnému ochránci práv v tomto ohledu poté, co vyzval Komisi, aby se těmito body konkrétně zabývala (21).

2 Závěr

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zastává veřejný ochránce práv názor, že Komise jeho návrh doporučení přijala a že opatření přijatá k jeho provedení jsou uspokojivá.

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozsudek Soudního dvora ve věci Cura Anlagen, C-451/99, Recueil 2002, s. I-3193.

(2) Rozsudek Soudního dvora ve věci Gomes Valente, C-393/98, Recueil 2001, s. I-1327.

(3) Rozsudek Soudního dvora ve věci Tulliasiamies a Siilin, C-101/00, Recueil 2001, s. I-7487.

(4) Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

(5) Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

(6) Úř. věst. 2000, L 308, s. 26, příloha, s. 32.

(7) Rozsudek Soudního dvora ve věci Cura Anlagen, C-451/99, Recueil 2002, s. I-3193.

(8) Rozsudek Soudního dvora ve věci Weigel, C-387/01, Sb. rozh. 2004, s. I-4981.

(9) Rozsudek Soudního dvora ve věci Gomes Valente, C-393/98, Recueil 2001, s. I-1327.

(10) Rozsudek Soudního dvora ve věci Weigel, C-387/01, Sb. rozh. 2004, s. I-4981.

(11) Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

(12) Ve svém stanovisku k návrhu doporučení Komise uvedla, že správným datem byl rok 2003 (září), a nikoli rok 2002, jak je uvedeno v návrhu doporučení.

(13) „[...] Komise: zajistí, aby byla uplatňována ustanovení této smlouvy a opatření přijatá orgány na jejím základě.“

(14) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-192/84, Recueil 1985, s. 3967, bod 19.

(15) Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Řecko, C-240/86, Recueil 1988, s. 1835, bod 28.

(16) C-464/02 Komise v. Dánsko, rozsudek ze dne 15. září 2005, dosud nezveřejněný.

(17) Ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Dánsko (C-464/02), který navazoval na stanovisko Komise, dospěl Soudní dvůr v neprospěch Dánska k následujícímu závěru:

„v rozsahu, v němž

její právní předpisy a správní praxe neumožňují pracovníkům s bydlištěm v Dánsku, kteří jsou zaměstnáni v jiném členském státě a vykonávají práci, která není jejich hlavním zaměstnáním, aby pro obchodní nebo soukromé účely používali služební vozidlo registrované v tomto jiném členském státě, v němž je usazen podnik jejich zaměstnavatele, a

její právní předpisy a správní praxe umožňují zaměstnancům, kteří mají bydliště v Dánsku a jsou zaměstnáni v jiném členském státě, aby pro obchodní účely nebo pro obchodní a soukromé účely používali služební vozidlo registrované v tomto jiném členském státě, v němž má jejich zaměstnavatel sídlo nebo hlavní provozovnu, přičemž toto vozidlo není určeno k trvalému a skutečnému užívání v zásadě v Dánsku, pouze za podmínky, že zaměstnání u tohoto zaměstnavatele je jejich hlavním zaměstnáním a že za tímto účelem je odváděna daň,

nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 39 ES".

(18) Rozsudek Soudního dvora ve věci Gomes Valente, C-393/98, Recueil 2001, s. I-1327.

(19) Rozsudek Soudního dvora ve věci Weigel, C-387/01, Sb. rozh. 2004, s. I-4981.

(20) C-464/02, Komise v. Dánsko, rozsudek ze dne 15. září 2005, dosud nezveřejněný; viz poznámka 17 výše).

(21) V čl. 2 odst. 4 statutu veřejného ochránce práv se stanoví, že "[s]tížnost musí být podána do dvou let ode dne, kdy se osoba, která stížnost podala, dozvěděla o skutečnostech, na nichž je založena, a musí jí předcházet vhodné administrativní kroky vůči dotčeným orgánům a institucím."