Štrasburk 21. ledna 2005

Vážený pane I.,

Dne 11. listopadu 2003 jste jménem španělské nadace El Monte podal stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv proti Evropské komisi. Stížnost se týká smlouvy AML/B7-3110/IB/98/01106, kterou nadace El Monte uzavřela s Komisí dne 14. ledna 2000.

Dne 5. prosince 2003 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise.

Dne 1. března 2004 zaslala Komise své stanovisko, které jsem Vám předal s výzvou k vyjádření.

Dne 29. dubna 2004 jsem obdržel Vaše připomínky.

Píšu vám, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Omlouvám se za dobu potřebnou k vyřízení Vaší stížnosti.

Stížnost

Na základě podnětu a jeho příloh jsou skutečnosti podle stěžovatele shrnuty takto:

Dne 14. ledna 2000 uzavřel stěžovatel s Komisí grantovou smlouvu č. AML /B7-3110/IB/98/0106 (dále jen „smlouva“). Na základě této smlouvy měl stěžovatel provést vědecký projekt (analýza použitelnosti regionální politiky EU na Latinskou Ameriku) a zaslat Komisi několik zpráv a Komise byla povinna pokrýt 48 % svých celkových nákladů (tj. 300 000 EUR z celkových nákladů ve výši 625 000 EUR).

Dne 2. května 2000 Komise vyplatila zálohu ve výši 117 758 eur.

V říjnu 2001 zaslal stěžovatel Komisi průběžnou zprávu (sestávající z finančních a technických částí) týkající se realizace prvního roku projektu.

Komise zaslala písemné připomínky k průběžné zprávě dne 20. února 2002 (tj. 88 pracovních dnů po jejím obdržení) a požádala stěžovatele, aby vysvětlil několik bodů týkajících se zprávy.

Komise znovu napsala stěžovateli dne 18. dubna 2002 a poskytla mu lhůtu jednoho měsíce na poskytnutí informací.

Vzhledem k obnově řídícího orgánu nadace nemohl stěžovatel výše uvedené lhůty dodržet. Stěžovatel proto informoval Komisi o své situaci dne 2. května 2002.

V dopise ze dne 18. července 2002 (zaslaném stěžovatelem 104 pracovních dnů po předložení zprávy) Komise uvedla, že: 1) nepřijal provedení projektu podle informací uvedených v průběžné zprávě; (2) realizace první části projektu závisela na schválení Komisí a (3) vzhledem k tomu, že platnost smlouvy skončila dne 14. července 2003, měl stěžovatel během následujících dvou měsíců předložit finanční a technické části své závěrečné zprávy týkající se druhé části realizace projektu, včetně mimo jiné dokumentů týkajících se výběru subdodavatelů (podniky Insets Arrakis a Initiativas y Estudios Europeos).

Dne 30. července 2002 zaslal stěžovatel Komisi vysvětlení týkající se první a druhé fáze projektu a Komise s tím souhlasila dopisem ze dne 9. srpna 2002.

Žadatel dále pokračoval v projektu s některými úpravami, které Komise přijala. Dne 30. října 2002 zaslal stěžovatel finanční část své závěrečné zprávy.

Dne 17. prosince 2002 se stěžovatel a Komise sešli, aby se dohodli na formálních aspektech uzavření projektu. Stěžovatel rovněž předložil dvě části (technické a finanční) své závěrečné zprávy.

Dne 18. prosince 2002 požádala Komise stěžovatele o dodatečné informace o auditu, o aktuální verzi rozpočtu projektu a o provedení oprav ve finanční zprávě. Komise stanovila lhůtu pro obdržení těchto informací na 24. ledna 2003.

Dne 16. ledna 2003 stěžovatel poskytl požadované informace.

Dne 10. března 2003 a v rozporu s očekáváním stěžovatele Komise odpověděla, že poskytnuté informace jsou nedostatečné a irelevantní a že se Komise domnívá, že stěžovatel nebyl schopen provést projekt podle smlouvy. Komise uvedla, že je tedy povinna požádat o vrácení zálohové platby ve výši 117 758 eur, kterou již provedla, a oznámila, že brzy zašle inkasní příkaz.

Dne 28. dubna 2003 požádal stěžovatel Komisi o schůzku.

Komise na tuto žádost neodpověděla a dne 10. července 2003 stěžovatel požádal Komisi o platbu v plné výši podle smlouvy. V tomto dopise stěžovatel poukázal na to, že Komise nedodržela čl. 11 odst. 3 obecných podmínek pro grantové smlouvy, podle něhož by Komise měla stěžovateli zaslat písemnou žádost, aby dodržel své povinnosti, a stěžovatel by pak měl mít 30 dnů na vysvětlení.

Komise dne 28. července 2003 odpověděla, že žádost stěžovatele o platbu byla předána právní službě.

Dne 19. srpna 2003 Komise navrhla advokátovi stěžovatele schůzku s cílem nalézt smírné řešení.

Během schůzky, která se konala dne 26. srpna 2003, Komise uvedla, že čeká na rozhodnutí několika svých útvarů týkající se hodnocení smlouvy.

Dne 18. září 2003 a 1. a 16. října 2003 stěžovatel vyzval Komisi, aby přijala rozhodnutí.

Dne 8. října 2003 Komise s odvoláním na inkasní příkaz, který byl již dříve zaslán stěžovateli, zaslala stěžovateli dopis požadující vrácení jeho první platby včetně úroků z prodlení ve lhůtě 15 dnů.

Dne 10. listopadu 2003 stěžovatel informoval Komisi, že nikdy neobdržel inkasní příkaz uvedený v dopise Komise ze dne 10. března 2003, že mu Komise nepředložila odůvodněné rozhodnutí a že podá stížnost veřejnému ochránci práv.

Dne 11. listopadu 2003 podal stěžovatel tuto stížnost veřejnému ochránci práv.

Tvrdila, že Komise nevydala inkasní příkaz ve výši 117 758 EUR, přestože ve své korespondenci se stěžovatelem oznámila, že tak učiní.

Stěžovatel rovněž tvrdil, že během plnění smlouvy bylo chování Komise nekonzistentní, jak dokládají časté změny postoje při hodnocení výkonnosti stěžovatele a vyjednávání smírného řešení, a že odpovědi Komise na jeho dopisy byly opožděné, neúplné a neuváděly možnosti odvolání.

Konečně stěžovatel tvrdil, že Komise tím, že požádala o vrácení v pozdních fázích plnění smlouvy, porušila zásadu legitimního očekávání.

Podle názoru stěžovatele jí porušení správních pravidel a zásad ze strany Komise způsobilo majetkovou újmu a poškodilo její pověst. Požádala evropskou veřejnou ochránkyni práv, aby přezkoumala příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem Komise a jejími ztrátami a aby uznala její právo neplatit úroky z prodlení s úhradou výdajů Komisi.

Stručně řečeno, stěžovatel tvrdil, že při plnění smlouvy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, ke zbytečnému prodlení a k neposkytnutí odpovědi. Stěžovatel požadoval náhradu škody a právo neplatit úroky z prodlení s náhradou škody Komisi.

Šetření

Stanovisko Komise

Stanovisko Komise lze shrnout takto:

Dne 14. ledna 2000 podepsal stěžovatel s Komisí grantovou smlouvu na realizaci projektu „La politica regional de la Union Europea y las possibilidades de aplicacion a los paises de America Latina-POLIREGI-UE-AL“. Grant Komise činil 300 000 EUR.

Dne 15. února 2000 požádal stěžovatel o vyplacení zálohy ve výši 117 758 eur, kterou Komise vyplatila dne 2. května 2000.

V říjnu 2001 předložil stěžovatel Komisi průběžnou zprávu (sestávající z technické a finanční části) týkající se prvního roku realizace projektu.

Komise tuto zprávu posoudila a realizaci projektu neschválila. Podle Komise ze zprávy vyplynulo, že stěžovatel uzavřel s třetími stranami několik smluv, které nebyly stanoveny v mandátu ani v rozpočtu smlouvy. Stěžovatel, který projekt navrhl Komisi, měl mít technickou kapacitu k jeho provedení a řízení. Komise však zjistila, že podstatná část projektu byla zadána více než jednomu subjektu. V důsledku toho by se náklady na projekt mohly zvýšit a projekt by mohl být ohrožen.

Dne 20. února 2002 proto Komise zaslala stěžovateli dopis, v němž jej informovala o tom, že realizace projektu nebyla do té doby schválena (a tudíž ani průběžná zpráva), informovala stěžovatele o důvodech a požádala o doplňující informace.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel neposkytl žádné informace, útvary Komise o ně znovu požádaly dne 18. dubna 2002. Komise stěžovatele rovněž informovala, že požadované informace musí její útvary obdržet do jednoho měsíce od obdržení dopisu, jinak by se zpráva považovala za s konečnou platností neschválenou. Tímto dopisem Komise stěžovatele rovněž upozornila na možnost vydat výzvu k úhradě odpovídající již provedené zálohové platbě.

Dne 2. května 2002 stěžovatel odpověděl na dopis Komise a informoval ji, že požadované informace zašle do 5. června 2002. Dne 23. května 2002 tak stěžovatel učinil.

Po analýze těchto dodatečných informací dospěla Komise k závěru, že stěžovatel sám neplní hlavní část smlouvy, jak by měl podle smlouvy. Komise rovněž dospěla k závěru, že stěžovatel podepsal smlouvy se svým vlastním ředitelem, s firmou (Nistes Economistas S.L.) vlastněnou ředitelem a současně s jinou firmou (Initiativas y Estudios Europeos S.A.). Komise poté dospěla k závěru, že tyto podniky ve skutečnosti plní smlouvu stěžovatele. V důsledku toho nebyla exekuce schválena.

Dne 18. července 2002 Komise informovala stěžovatele, že po analýze průběžné zprávy a dodatečných informací, které jí byly předloženy, nemůže schválit realizaci projektu. Komise rovněž podle smlouvy požádala o předložení technické a finanční části závěrečné zprávy, jelikož platnost grantové smlouvy se stěžovatelem skončila dne 14. července 2002. O měsíc později, ačkoli grantová smlouva stanoví lhůtu šesti měsíců na předložení závěrečné zprávy (složené z technické a finanční části), Komise stěžovateli připomněla, že tuto zprávu je třeba zaslat, zejména proto, že průběžná zpráva nebyla schválena.

Stěžovatel zaslal finanční část závěrečné zprávy dne 30. října 2002, ale technickou část nezaslal. Ředitel stěžovatele požádal Komisi, zda by mohl osobně předložit obsah závěrečné zprávy (finanční a technické části). Komise v tomto bodě poznamenala, že postup osobního předložení závěrečné zprávy je nanejvýš neobvyklý. Komise se domnívá, že tato žádost prokazuje, že stěžovatel věděl, že existují vážné problémy s jeho řízením projektu. Komise souhlasila s přijetím ředitele a setkání se konalo dne 17. prosince 2002 (tj. téměř šest měsíců po skončení grantové smlouvy). Během schůzky byl ředitel stěžovatele informován, že Komise nesouhlasí s realizací projektu. Komise ke svému stanovisku připojila interní poznámku obsahující zápis ze schůze.

Podle zápisu Komise na schůzce uvedla následující důvody, proč realizace projektu nebyla přijata: 1) nedodržení podmínek smlouvy (uzavření několika smluv se třetími stranami, které nejsou uvedeny ve smlouvě nebo v jejím rozpočtu); 2) nekalé praktiky řízení (koncentrace projektů a platba řediteli projektu, uzavírání smluv s podniky vlastněnými ředitelem projektu a jeho manželkou); 3) nedostatek úplných a jasných finančních informací (zejména nedostatek informací o finanční účasti brazilského spoluúčastníka na projektu); (4) nepřijatelnou zprávu o externím auditu neslučitelnou se smlouvou. Komise rovněž uvedla, že tyto důvody byly žadateli vysvětleny již po předložení průběžné zprávy.

Po schůzce se Komise domnívala, že je stále třeba analyzovat některé dodatečné finanční informace, a vyžádala si tyto informace od žadatele. Stěžovatel ji poskytl dne 16. ledna 2003, což však nezměnilo názor Komise na realizaci projektu.

Dne 10. března 2003 Komise informovala stěžovatele, že předložené informace jsou jak irelevantní, tak nedostatečné, že Komise proto nemůže pokračovat ve zbývající platbě a že se rozhodla získat zpět zálohu, která již byla vyplacena (117 758 EUR).

Komise uvedla, že ačkoli stěžovatel věděl, že nemá nárok na žádnou platbu, protože zprávy nebyly schváleny, stěžovatel reagoval dne 28. dubna 2003 a požádal o schůzku s Komisí s cílem nalézt smírné řešení. Vzhledem k náhlé smrti odpovědného úředníka Komise nebyla tato žádost zodpovězena.

Po důkladném posouzení všech prvků spisu se Komise rozhodla vydat inkasní příkaz. Dne 16. července 2003 byl vydán inkasní příkaz č. 3240502366. Po potvrzení v SINCOM (1) měl být inkasní příkaz zaslán stěžovateli doporučeným dopisem. Kvůli administrativní chybě však takový dopis nebyl rozeslán.

Dne 10. července 2003 zaslal stěžovatel Komisi dopis, v němž tvrdil, že nejednal v souladu s čl. 11 odst. 3 všeobecných podmínek grantových smluv uzavřených v rámci vnější pomoci (příloha II smlouvy podepsané mezi Komisí a stěžovatelem)(2), a požadoval platbu v plné výši.

Dne 28. července 2003 Komise informovala stěžovatele, že má v úmyslu předat svou žádost právní službě Komise. Útvary Komise se ve skutečnosti rozhodly nezaslat spis právní službě okamžitě, místo toho uspořádat schůzku a projednat názory stěžovatele na to, jak by měla být smlouva zlikvidována.

Komise proto dne 19. srpna 2003 pozvala advokáta stěžovatele na takovou schůzku, která se konala dne 26. srpna 2003. Vzhledem k tomu, že Komise měla za to, že nebyly předloženy žádné nové prvky, upustila od možnosti smírného řešení a informovala stěžovatele, že její konečné stanovisko jí bude sděleno, jakmile bude dohodnuto mezi několika dotčenými ředitelstvími.

Dne 8. října 2003 Komise, aniž si byla vědoma toho, že inkasní příkaz nebyl nikdy zaslán, zaslala stěžovateli upomínku, že musí vrátit zálohu Komise podle inkasního příkazu č. 3240502366 ve výši 117 758 eur navýšenou o úroky z prodlení. Stěžovatel potvrdil přijetí upomínky.

Stručně řečeno, Komise měla za to, že její postoj je soudržný a že vždy uváděla, že průběžná zpráva nebyla schválena, a nikdy neuvedla, že by změnila názor. Komise se rovněž domnívala, že stěžovateli jasně vysvětlila důvody, proč zpráva nebyla schválena, a poskytla mu možnost poskytnout dodatečné informace ve všech fázích řízení, což nakonec potvrdilo jeho první hodnocení. Komise proto dospěla k závěru, že neporušila zásadu legitimního očekávání.

Komise rovněž uvedla, že své připomínky ke zprávě předložené v říjnu 2001 zaslala až v únoru 2002 z důvodu závažnosti zjištěných řídících postupů a proto, že Komise musela udržovat kontakty mezi několika útvary. Komise se omluvila za zpoždění v odpovědích na některá sdělení zaslaná stěžovatelem a také za to, že formálně neodpověděla na některá sdělení opakující se povahy.

Komise zdůraznila, že ačkoli stěžovatel předložil průběžnou zprávu a závěrečnou zprávu (oba složené z technické a finanční části) s odpovídajícími žádostmi o platbu, neměl nárok na žádnou platbu, protože útvary Komise realizaci projektu nikdy neschválily.

Nakonec však Komise uznala, že nezaslala inkasní příkaz vypracovaný dne 16. července 2003, a stěžovateli se za tuto administrativní chybu omluvila. Komise považuje za datum inkasního příkazu datum upomínky, tj. 8. říjen 2003. Komise však nepřijme žádné další finanční nároky související se smlouvou, neboť je zřejmé, že realizace projektu nebyla nikdy přijata a stěžovatel si toho byl vždy plně vědom.

Připomínky stěžovatele

Žadatel trval na svých tvrzeních.

Stručně řečeno, zdůraznila, že od února 2002 Komise nadále požadovala dodatečné informace a neinformovala stěžovatele konečným a formálním způsobem o svých námitkách, pokud jde o průběžnou zprávu předloženou stěžovatelem. V důsledku toho stěžovatel v dobré víře nadále plnil svůj smluvní závazek a vynaložil dodatečné náklady na přípravu závěrečné zprávy (technické a finanční části).

Stěžovatel v této souvislosti vyložil dopisy obdržené od Komise. Měl za to, že dopis ze dne 20. února 2002 nelze chápat jako konečné rozhodnutí o neschválení předběžné zprávy, ale jako předběžné rozhodnutí vzhledem k jeho znění a požadavku na poskytnutí doplňujících informací. Podle stěžovatele dopis ze dne 18. dubna 2002 pouze potvrdil, že konečné rozhodnutí ještě nebylo přijato, a dopis ze dne 18. července 2002 představoval pouze výzvu pro stěžovatele, aby splnil své smluvní závazky.

Stěžovatel měl rovněž za to, že podle čl. 1 odst. 1 všeobecných podmínek grantových smluv uzavřených v rámci vnější pomoci (příloha II smlouvy podepsané mezi Komisí a stěžovatelem)(3) mohl stěžovatel svobodně uzavírat smlouvy se třetími stranami a že Komise neměla žádné smluvní vztahy se subdodavateli. Stěžovatel poukázal na to, že námitky Komise týkající se jejího výběru subdodavatelů byly podloženy pouze dokumenty a sděleny stěžovateli ve stanovisku, které Komise zaslala veřejnému ochránci práv.

Měl rovněž za to, že zápis ze schůzky s ředitelem stěžovatele z prosince 2002 měl pouze povahu interního dokumentu Komise vzhledem k tomu, že jej ředitel nepodepsal.

Inkasní příkaz byl nakonec stěžovateli zaslán dne 23. prosince 2003 (stěžovatel předal kopii inkasního příkazu veřejnému ochránci práv). Zdá se však, že inkasní příkaz byl vydán až dne 11. prosince 2003, ačkoli podle Komise měl být vydán dne 16. července 2003. V této souvislosti stěžovatel nesouhlasil s Komisí, že za datum inkasního příkazu lze považovat datum „připomenutí“ dokumentu (což zřejmě vůbec nebylo upomínkou, protože dokument nebyl ve skutečnosti vydán před datem upomínky).

Stěžovatel akceptoval omluvu Komise za to, že nezaslala inkasní příkaz před upomínkou, a za zpoždění v odpovědi na některá sdělení stěžovatele.

Zdá se, že stěžovatel rovněž předložil nové tvrzení a nové tvrzení. Zaprvé tvrdí, že Komise nedodržela čl. 11 odst. 3 všeobecných podmínek grantových smluv uzavřených v rámci vnější pomoci (příloha II smlouvy podepsané mezi Komisí a stěžovatelem)(4), a tvrdí, že stěžovatel tedy není povinen zaplatit inkasní příkaz. Za druhé stěžovatel konstatuje, že se Komise ve svém stanovisku nedovolávala použití čl. 93 odst. 1. f)(5) nařízení Rady č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, a tvrdí proto, že Komise by neměla být oprávněna vyloučit stěžovatele z budoucích zadávacích řízení, jelikož Komise tuto sankci neuplatnila transparentním způsobem. V této souvislosti se stěžovatel domnívá, že Komise vůči němu během plnění smlouvy projevila nepřátelský postoj.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámka

1.1 Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl nové tvrzení, že Komise nedodržela čl. 11 odst. 3 všeobecných podmínek grantových smluv. Stěžovatel rovněž předložil nové tvrzení, že Komise by neměla být oprávněna jej vyloučit z budoucích zadávacích řízení, neboť Komise se ve svém stanovisku neodvolala na použití čl. 93 odst. 1. f)(6) nařízení Rady č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, a neuplatnil tuto sankci transparentním způsobem.

1.2 Veřejný ochránce práv se domnívá, že rozšíření rozsahu jeho šetření tak, aby zahrnovalo nové tvrzení, by nepřiměřeně zpozdilo rozhodnutí o původní stížnosti. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že stěžovatel si ponechává možnost předložit věc bruselským soudům – v souladu s článkem 13 smlouvy mezi stěžovatelem a Komisí, který stanoví, že „jakýkoli spor (…), který nelze vyřešit smírně mezi oběma stranami, se předloží soudům v Bruselu“ – nebo podat novou stížnost veřejnému ochránci práv, považuje-li to za užitečné.

1.3 Pokud jde o nové tvrzení, veřejný ochránce práv se domnívá, že vznesené otázky nespadají do rozsahu původní stížnosti a že v souladu s čl. 2 odst. 4 statutu veřejného ochránce práv by měl stěžovatel před tím, než se v této věci obrátí na veřejného ochránce práv, předložit Komisi administrativní návrhy.

1.4 Veřejný ochránce práv proto své rozhodnutí omezuje na původní tvrzení a nároky stěžovatele.

2 Údajné nevydání inkasního příkazu

2.1 Stěžovatel tvrdí, že Komise nevydala inkasní příkaz ve výši 117 758 EUR, přestože ve své korespondenci se stěžovatelem oznámila, že tak učiní. Stěžovatel se domáhá náhrady škody a práva neplatit úroky z prodlení s náhradou škody Komisi.

2.2 Podle Komise byl inkasní příkaz č. 3240502366 vydán dne 16. července 2003. Po potvrzení v SINCOM měl být inkasní příkaz zaslán na stížnost doporučeným dopisem. Komise však uvedla, že z důvodu administrativní chyby nebyl dopis rozeslán, a za tuto chybu se omluvila. Komise rovněž uvedla, že dne 8. října 2003 vydala upomínku ve výši 117 758 eur navýšenou o úroky z prodlení, aniž si byla vědoma, že inkasní příkaz nebyl nikdy zaslán. Stěžovatel potvrdil přijetí upomínky. Za těchto okolností považuje Komise za datum inkasního příkazu datum upomínky, tj. 8. říjen 2003.

2.3 Veřejný ochránce práv pečlivě přezkoumal dopis Komise stěžovateli ze dne 23. prosince 2003, jehož kopie byla připojena k připomínkám stěžovatele ke stanovisku Komise. Veřejný ochránce práv konstatuje, že v dopise se uvádí, že Komise zaslala původní inkasní příkaz č. 3240502366 ve výši 117 758 eur, který měl být vrácen podle pokynů uvedených v tomto příkazu. Komise rovněž uvedla, že „i když stěžovatel obdržel první upomínku na provedení platby v průběhu října, poukázala na to, že neobdržel původní inkasní příkaz“(7). Komise měla za to, že zasláním inkasního příkazu jako přílohy ke svému dopisu vyhověla tvrzením stěžovatele. K dopisu byl přiložen inkasní příkaz ve výši 117 758 eur s datem 11. prosince 2003.

2.4 Pokud jde o tvrzení stěžovatele, veřejný ochránce práv se domnívá, že nejsou nutná žádná další šetření, neboť Komise vysvětlila a omluvila se za nezaslání inkasního příkazu vypracovaného dne 16. července 2003 a podnikla nezbytné kroky k nápravě administrativní chyby, ke které došlo zasláním inkasního příkazu stěžovateli dne 23. prosince 2003.

2.5 Pokud jde o nárok stěžovatele na náhradu škody, veřejný ochránce práv se domnívá, že nebyly předloženy žádné důkazy, které by prokazovaly, že stěžovatel utrpěl jakoukoli škodu v důsledku zpoždění Komise při zasílání inkasního příkazu. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že není nutné, aby se tímto tvrzením zabýval.

2.6 Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nezaplatil úroky z prodlení s vrácením částky Komisi, veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise ve svém stanovisku uvádí, že za datum vydání inkasního příkazu považuje 8. říjen 2003. Veřejný ochránce práv však zdůrazňuje, že stanovisko Komise bylo zřejmě vypracováno bez vědomí skutečnosti, že inkasní příkaz byl stěžovateli skutečně zaslán dne 23. prosince 2003.

2.7 Dostupné důkazy jako celek proto nevedou veřejného ochránce práv k tomu, aby pochopil, že Komise požaduje platbu úroků od data dřívějšího než 23. prosince 2003; tj. datum, kdy stěžovateli skutečně zaslal inkasní příkaz. Na základě tohoto chápání postoje Komise se veřejná ochránkyně práv domnívá, že mezi stranami zřejmě neexistuje žádný spor ohledně platby úroků a že nejsou nutná žádná další šetření. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že pokud by se jeho chápání postoje Komise k této otázce mýlilo, má stěžovatel možnost podat veřejnému ochránci práv novou stížnost.

3 Údajné nekonzistentní jednání a porušení zásady legitimního očekávání

3.1 Stěžovatel tvrdí, že v průběhu plnění smlouvy bylo chování Komise nekonzistentní, jak ukazují časté změny postoje při hodnocení výkonnosti stěžovatele a vyjednávání smírného řešení. Stěžovatel rovněž tvrdí, že Komise tím, že požádala o vrácení v pozdních fázích plnění smlouvy, porušila zásadu legitimního očekávání.

3.2 Komise se domnívá, že její postoj byl soudržný a že vždy uváděla, že průběžná zpráva nebyla schválena a nikdy nenaznačovala, že změnila názor. Komise tvrdí, že stěžovateli jasně vysvětlila důvody, proč zpráva nebyla schválena, a poskytla mu možnost poskytnout dodatečné informace v každé fázi řízení, což nakonec potvrdilo její první hodnocení. Komise se proto domnívá, že neporušila zásadu legitimního očekávání.

3.3 Veřejný ochránce práv připomíná, že podle judikatury evropských soudů se nikdo nemůže dovolávat porušení zásady ochrany legitimního očekávání, pokud mu správa neposkytla přesná, nepodmíněná a konzistentní ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů (8).

3.4 Veřejný ochránce práv pečlivě přezkoumal dokumenty, které mu byly předloženy, včetně dopisů Komise stěžovateli ze dne 20. února 2002, 18. dubna 2002, 18. července 2002, 9. srpna 2002, 18. prosince 2002 a 10. března 2003. Na základě těchto dokumentů se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise stěžovateli nikdy neposkytla ujištění, že jeho průběžná zpráva bude schválena. Kromě toho Komise dne 18. července 2002 uvedla, že realizace projektu nebyla na základě průběžné zprávy přijata, a dne 10. března 2003 informovala stěžovatele, že nepovažuje stěžovatele za schopného spravovat platbu Společenství podle smlouvy a že Komise bude povinna získat zpět zálohu (9). Veřejná ochránkyně práv navíc nezjistila žádné důkazy o tom, že by Komise zaujala nekonzistentní postoj, pokud jde o její postoj ke zprávám stěžovatele a plnění smlouvy, ani o důvody tohoto postoje.

3.5 S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že Komise jednala nekonzistentně nebo v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele. Veřejný ochránce práv proto neshledává žádný nesprávný úřední postup, pokud jde o tento aspekt případu.

4 Údajné zpoždění při odpovídání na dopisy

4.1 Stěžovatel tvrdí, že odpovědi Komise na jeho dopisy byly opožděné, neúplné a neuváděly možnosti odvolání.

4.2 Komise se omluvila za zpoždění v odpovědích na některá sdělení zaslaná stěžovatelem a také za to, že formálně neodpověděla na některá sdělení opakující se povahy.

4.3 Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že neodpovědět na dopisy v přiměřené lhůtě je politováníhodné. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že Komise uznala její chybu, omluvila se za ni a že stěžovatel tuto omluvu ve svých připomínkách přijal.

4.4 Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že Komise výslovně poskytla stěžovateli možnost hájit své stanovisko. Komise ve svém dopise stěžovateli ze dne 18. dubna 2002 poskytla stěžovateli lhůtu 30 dnů na vysvětlení, než se s konečnou platností rozhodla neschválit průběžnou zprávu a vypovědět smlouvu. Komise rovněž přijala návrh ředitele stěžovatele na schůzku (která se konala v prosinci 2002) a pozvala advokáta stěžovatele na další schůzku (19. srpna 2003).

4.5 Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že další šetření tohoto aspektu stížnosti není nutné.

Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

Předseda Evropské komise bude o tomto rozhodnutí informován.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) SINCOM – aplikace Komise pro řízení rozpočtu

(2) Stěžovatel odkazuje na čl. 11 odst. 3 první pododstavec všeobecných podmínek grantových smluv uzavřených v rámci vnější pomoci (příloha II smlouvy podepsané mezi Komisí a stěžovatelem ), která uvádí: „Komise může ukončit smlouvu bez předchozího oznámení nebo náhrady v případě, že příjemce:

nesplní některou z povinností, které mu příslušejí, pokud je toto nesplnění neodůvodněné a pokud příjemce poté, co mu byla zaslána písemná žádost o splnění jeho povinností, nadále neplní své povinnosti nebo neposkytne uspokojivé vysvětlení do 30 dnů ode dne podání žádosti.“

(3) Čl. 1 odst. 1 obecných podmínek grantových smluv uzavřených v rámci vnější pomoci (II příloha smlouvy podepsané mezi Komisí a stěžovatelem): „(...) Příjemce může zadat provedení omezené části projektu (stavební práce a služby) subdodavateli, nejlépe místním podnikům, ale měl by provést provedení základní části. (...) Společenství neuzná žádné smluvní spojení s partnerem nebo partnery příjemce ani se subdodavateli (...).“

(4) Rozsudek Supra, poznámka pod čarou 2.

(5) Čl. 93 odst. 1 písm. f) nařízení Rady č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. L 248, 16.9.2002, s. 1–48):

Zájemci nebo uchazeči jsou vyloučeni z účasti na zadávacím řízení, pokud: f) na základě jiného zadávacího řízení nebo řízení o udělení grantu financovaného z rozpočtu Společenství bylo u nich zjištěno závažné porušení smlouvy z důvodu nedodržení jejich smluvních závazků.“

(6) Rozsudek Supra, poznámka pod čarou 5.

(7) v originále: "Aunque ustedes ya habían recibido en el transcurso del mes de octubre un primer aviso de recuerdo para realizar este reembolso, manifestaron que la nota de débito original nunca fue recibida en su sede."

(8) Viz spojené věci T-236/01, T-239/01, T-244/01 až T-246/01, T-252/01 Tokai Carbon Ltd. a další v. Komise, rozsudek ze dne 29. dubna 2004, bod 152 a citovaná judikatura.

9) v původním znění: „Lamentamos comunicarle que, en nuestra opinión, la Fundación El Monte no ha sido capaz de ejecutar y gestionar la subvención comunitaria otorgada en el respeto de las condiciones acordadas. Por todo ello, nos vemos en la obligación de recuperar la cantidad total abonada en concepto de anticipo por incumplimento de contrato (...).“