Štrasburk 7. června 2004

Vážený pane M.,

Dne 30. dubna 2003 jste podal stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv na Evropskou komisi jménem organizace na ochranu životního prostředí „AGADEN Bahía“. Týkalo se rozhodnutí Komise ze dne 17. ledna 2002 uzavřít formální stížnost, kterou jste podal u tohoto orgánu (spisové číslo 99/4873) a v níž jste si stěžoval, že španělské „Centro Superior de Investigaciones Científicas“ (CSIC) zamítlo vaši žádost o přístup k některým informacím o životním prostředí v rozporu se směrnicí 90/313/ES o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí.

Dne 12. března 2003 jste podal předchozí stížnost k veřejnému ochránci práv (č.j. 511/2003/VJ) ve stejné věci. Dne 23. dubna 2003 byl považován za nepřípustný, neboť z předložených informací vyplynulo, že nebyla přijata žádná předchozí správní opatření.

Dne 24. července 2003 jsem předal stížnost předsedovi Komise. Dne 9. září 2003 zaslala Komise své stanovisko, které jsem Vám předal s výzvou k vyjádření. Vaše připomínky jsem obdržel dne 17. listopadu 2003.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledek dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

V dubnu 2003 podal stěžovatel stížnost k veřejnému ochránci práv proti Komisi. Skutkový stav v projednávané věci byl v souhrnu následující:

Dne 20. ledna 1999 stěžovatel požádal o přístup k určitým informacím o životním prostředí španělský „Consejo Superior de Investigaciones Científicas“ (CSIC), veřejný subjekt pod dohledem španělského ministerstva školství. Požadované informace zahrnovaly výzkumné programy ČSIC týkající se kontroly a ochrany konkrétního druhu: rys iberský. Stěžovatel požádal zejména o tyto informace: délka a rozsah těchto programů; prostředky používané při lovu tohoto druhu; provedené kontroly a povaha postupů posuzování rizik prováděných střediskem CSIC; aktuální vědecké údaje; výsledky všech pitev ulovených rysů; a konečné závěry každého výzkumného programu. CSIC ve své odpovědi ze dne 5. dubna 1999 uvedla několik obecných poznámek, které podle žalobce na jeho dotaz neodpověděly.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl za to, že CSIC má povinnost poskytnout přístup k požadovaným informacím na základě stávajících pravidel Společenství, konkrétně směrnice 90/313/ES o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí, podal dne 29. července 1999 Komisi formální stížnost. Její útvary stížnost zaevidovaly pod spisovým číslem 99/4873 a zahájily šetření. Dne 20. prosince 2001 dospěly k závěru, že není důvod pokračovat v šetření, a rozhodly se věc uzavřít. Stěžovatel byl o tomto rozhodnutí informován dopisem ze dne 25. ledna 2002.

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uvedl, že rozhodnutí Komise uzavřít formální stížnost, kterou podal proti španělským orgánům z důvodu odepření přístupu k požadovaným informacím o životním prostředí, bylo přijato, aniž by byla řádně zohledněna ustanovení směrnice 90/313/ES, a dále že uvedené důvody byly nedostatečné.

Stručně řečeno, stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí Komise ze dne 17. ledna 2002, kterým byla ukončena formální stížnost, kterou podal u tohoto orgánu, nebylo dostatečně odůvodněno a že řádně nezohlednilo ustanovení směrnice 90/313/EHS.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku nejprve popsala skutkové okolnosti případu, zejména způsob, jakým proběhla výměna korespondence mezi stěžovatelem, jeho útvary a španělskými orgány.

Uvedla, že po obdržení stížnosti proti španělským orgánům zaslaly její útvary stěžovateli dne 24. srpna 1999 potvrzení o přijetí. Dne 21. října 1999 se její útvary dotázaly stěžovatele, zda byla podána žádost u vnitrostátního správního orgánu nebo soudu. Dopisem ze dne 8. listopadu 1999 stěžovatel vysvětlil, že rozhodnutí CSIC nenapadl. Dne 3. července 2000 útvary Komise písemně informovaly španělské orgány o stížnosti a požádaly je o připomínky. Dopisem ze dne 10. srpna 2000 poskytly španělské orgány požadované informace. Dne 26. října 2001 útvary Komise informovaly stěžovatele o obsahu španělské odpovědi a vysvětlily, že se domnívají, že situace nepředstavuje porušení práva ES. S ohledem na tato zjištění informovaly útvary Komise stěžovatele, že mají v úmyslu navrhnout, aby Komise případ uzavřela, a vyzvaly jej, aby předložil své připomínky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil žádné připomínky, Komise případ dne 20. prosince 2001 uzavřela. Stěžovatel byl o tomto rozhodnutí informován dopisem ze dne 17. ledna 2002.

Pokud jde o konkrétní tvrzení uvedená ve stížnosti veřejnému ochránci práv, tento orgán tvrdil, že odpovědi španělských orgánů na jeho žádost ze dne 29. března 1999 byly uspokojivé. Zdá se, že všechny otázky byly důkladně zodpovězeny, i když otázky týkající se metod, posouzení dopadů, vědeckých údajů a zprávy o pitvách byly velmi obecné. Podle názoru Komise se zdá být sporné, zda španělské orgány mohly v těchto případech poskytnout podrobnější informace. Pokud jde například o existenci písemných zpráv o pitvách, Komise poukázala na to, že většina členských států nemá potřebné zdroje k tomu, aby tyto informace měla k dispozici.

Komise poukázala na to, že stěžovatel nevyvinul žádné úsilí, aby se touto záležitostí zabýval u španělských orgánů, nýbrž se zcela spoléhal na své služby.

Komise vysvětlila, že při komunikaci se stěžovatelem její útvary objasnily, že článek 4 směrnice 90/313/EHS výslovně stanoví, že osoba, jejíž žádost o přístup k informacím nebyla zodpovězena, může mít přístup k soudním nebo správním opravným prostředkům v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva. Orgán poznamenal, že v případech týkajících se provádění směrnice 90/313/EHS členskými státy se snažil využít svých pravomocí podle článku 226 Smlouvy o ES pouze tehdy, pokud se stížnost týká problému horizontální povahy.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Komise domnívala, že její útvary stížnost předloženou stěžovatelem řádně vyřídily.

Připomínky stěžovatele

Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise stěžovatel zopakoval tvrzení uvedená v jeho stížnosti. Podle jeho názoru byla odpověď španělských orgánů na žádost Komise nedostatečná, a proto měl za to, že orgán ji neměl považovat za uspokojivou.

Stěžovatel tvrdil, že postoj Komise je neodůvodněný, protože ne každý občan má prostředky k zahájení soudního řízení před soudem. Podle jeho názoru mu ustanovení směrnice 90/313/EHS přiznala právo, které španělské orgány nedodržely, a proto měla Komise zasáhnout.

ROZHODNUTÍ

1 Odůvodnění rozhodnutí Komise o uzavření stížnosti

1.1 Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí Komise ze dne 17. ledna 2002, kterým byla ukončena formální stížnost, kterou podal k tomuto orgánu, nebylo dostatečně odůvodněno a že Komise řádně nezohlednila ustanovení směrnice 90/313/EHS.

Podle názoru stěžovatele byla odpověď španělských orgánů Komisi nedostatečná, a proto ji orgán neměl považovat za uspokojivou.

1.2 Komise tvrdí, že všechny otázky, které její útvary položily ve své žádosti ze dne 29. března 1999 a které se týkaly předmětu formální stížnosti podané stěžovatelem, byly důkladně zodpovězeny a že odpovědi španělských orgánů byly uspokojivé.

1.3 Pokud jde o odůvodnění předložené Komisí, veřejný ochránce práv konstatuje, že právo na řádnou správu, jak je stanoveno v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, ukládá správě povinnost odůvodnit svá rozhodnutí. Jak uznává vlastní kodex řádné správní praxe Komise, povinnost odůvodnit rozhodnutí znamená, že rozhodnutí Komise musí jasně uvádět důvody, na nichž je založeno (1).

1.4 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že v rámci informací poskytnutých v průběhu jeho šetření předložila Komise stěžovateli dopis ze dne 26. října 2001, v němž jej informovala o záměru orgánu případ uzavřít. Útvary Komise v dopise shrnuly skutkový a právní rámec stížnosti a obsah její žádosti o informace zaslané španělským orgánům dne 29. března 1999. V dopise jsou podrobně popsány důvody, které španělské orgány uvedly pro částečné zamítnutí žádosti stěžovatele, konkrétně to, že obsahuje informace o posouzení rizik a alternativních řešeních, která nelze chápat jako informace týkající se životního prostředí; že odkazuje na nedokončené operace a minulé události; a že byla vyrobena třetí osobou, která vlastnila vlastnická práva k její práci.

Po zvážení těchto argumentů dospěla Komise k závěru, že:

„Pokud jde o předmět této stížnosti, zdá se, že španělské orgány odpověděly na žádost Komise poskytnutím rozsáhlých informací a údajů a určením dalších zdrojů informací. Španělské orgány se domnívají, že některé z výjimek stanovených v článku 3 směrnice 90/313/EHS se vztahují na žádost podanou stěžovatelem, a proto odůvodnily její zamítnutí. Stěžovatel nevyužil žádných správních opravných prostředků k napadení tohoto rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a s ohledem na informace, které má Komise k dispozici, se zdá, že v tomto případě nedošlo k porušení práva Společenství [...]“.

1.5 S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že vysvětlení poskytnuté Komisí, a sice že na základě informací, které má Komise k dispozici, měla za to, že španělské orgány neporušily právo Společenství, jasně a jednoznačně odůvodnilo své rozhodnutí, aby stěžovatele seznámilo s důvody rozhodnutí, a umožnilo mu tak hájit jeho práva.

1.6 Veřejný ochránce práv konstatuje, že ve své korespondenci se stěžovatelem jej Komise rovněž informovala o opravných prostředcích dostupných na vnitrostátní úrovni. Veřejný ochránce práv se domnívá, že bylo vhodné a užitečné, aby Komise tyto informace dobrovolně poskytla, a to způsobem, který tento bod jasně odděluje od jejího zjištění, že španělské orgány neporušily právo Společenství.

1.7 Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že odůvodnění Komise se nejeví jako nedostatečné.

1.8 Pokud jde o podstatu rozhodnutí, veřejný ochránce práv konstatuje, že cílem směrnice Rady 90/313/EHS ze dne 7. června 1990 o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí (2) je zajistit svobodu přístupu k informacím o životním prostředí v držení orgánů veřejné moci a jejich šíření. Orgány veřejné moci všech členských států jsou tedy povinny zpřístupnit informace týkající se životního prostředí každé fyzické nebo právnické osobě na její žádost, aniž by musely prokazovat zájem. Tento druh informací se omezuje na údaje o stavu vody, ovzduší, půdy, fauny, flóry, půdy a přírodních lokalit nebo o činnostech či opatřeních, které by mohly tyto prvky ovlivnit. Orgány veřejné moci však mohou odmítnout přístup k určitým informacím o životním prostředí. Článek 3 směrnice stanoví řadu výjimek založených mimo jiné na důvěrnosti řízení, existenci záležitostí, které jsou předmětem šetření, obchodním a průmyslovém tajemství, osobních údajích a materiálech poskytnutých třetí stranou.

1.9 Po zvážení jak relevantních ustanovení směrnice 90/313/EHS, tak listinných důkazů, které veřejnému ochránci práv poskytly strany v průběhu jeho šetření, veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že zjištění Komise, že na základě informací, které má Komise k dispozici, nedošlo k porušení práva Společenství španělskými orgány, se jeví jako přiměřené.

Veřejný ochránce práv proto v tomto případě neshledává nesprávný úřední postup.

2 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Oddíl 3, příloha, rozhodnutí Komise ze dne 17. října 2000, kterým se mění její jednací řád (Úř. věst. L 267, 20.10.2000, s. 63).

(2) Úř. věst. L 158, ,, 23.6.1990, s. 56.