Štrasburk 20. prosince 2006

Vážený pane profesore N.,

Dne 1. dubna 2003 jste jako právní zástupce italské společnosti M.P.M. Costruzioni edili s.r.l. (dále jen „M.P.M.“) předložil evropskému veřejnému ochránci práv stížnost týkající se toho, jak Evropská komise vyřizuje žádost o přístup k dokumentům.

Dne 28. dubna 2003 jsem předal stížnost předsedovi Komise. Komise zaslala své stanovisko dne 24. června 2003. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 29. července 2003. Další korespondenci jste zaslal dne 30. října 2003 a 11. května 2004.

Ve dnech 27. února a 23. července 2004 jsem Vám zaslal dopisy, v nichž jsem Vás informoval o lhůtách, v nichž Vám sdělím opatření, která v souvislosti s Vaším případem učiním. Dne 28. října 2004 jsem Vás však musel informovat, že k vyřízení Vaší stížnosti bude zapotřebí více času a že Vám sdělím opatření, která učiním do konce prosince 2004. Dne 4. listopadu 2004 jste potvrdil přijetí mého dopisu ze dne 28. října 2004.

Po přezkoumání stanoviska Komise a Vašich připomínek jsem se domníval, že je nutné provést další šetření. Dne 8. prosince 2004 jsem proto písemně požádal Komisi o další informace a informoval jsem Vás o tom. dopisem ze dne 5. ledna 2005 jste potvrdil přijetí mého dopisu ze dne 8. prosince 2004 . Komise mi zaslala italský překlad své odpovědi dne 15. února 2005 a dne 2. března 2005 jsem Vám jej předal s výzvou k vyjádření, kterou jste mi zaslal dne 24. března 2005.

Dne 16. listopadu 2005 jsem zaslal návrh doporučení Komisi a požádal ji, aby mi do konce února 2006 poskytla své podrobné stanovisko k návrhu doporučení. Téhož dne jsem Vás o tom informoval a předal Vám pro informaci kopii návrhu doporučení. Dne 5. prosince 2005 jsem Vám zaslal překlad svého návrhu doporučení do italštiny.

Dne 7. března 2006 mi Komise napsala dopis, v němž uvedla, že na základě mého návrhu doporučení navázala kontakty s italskými orgány za účelem získání informací o případu. Komise by proto musela svou odpověď dokončit do 30. dubna 2006.

Dopisem ze dne 15. března 2006 jsem informoval Komisi, že jsem se rozhodl souhlasit s její žádostí a že nová lhůta pro odpověď byla stanovena na 30. dubna 2006, jak bylo požadováno. Dne 4. dubna 2006 jsem Vás o tom informoval.

Dne 12. května 2006 zaslala Komise další dopis, v němž informovala můj sekretariát o zpožděních při předávání jeho stanoviska ve 22 případech, v nichž byla lhůta pro odpověď stanovena na 30. dubna 2006. Váš případ byl mezi nimi.

Dne 22. května 2006 jsem Komisi odpověděl. Ve svém dopise jsem vyjádřil politování nad tím, že v 19 případech (mezi nimi v tomto případě) z 22, u nichž byly odpovědi Komise zpožděny, orgán buď nedodržel lhůtu, nebo nepodal včasnou a odůvodněnou žádost o prodloužení lhůty.

Dne 20. června 2006 jsem obdržel italský překlad podrobného stanoviska Komise k mému návrhu doporučení, který jsem Vám zaslal dne 6. července 2006 s výzvou k vyjádření, kterou jste mi zaslal dne 30. srpna 2006.

Nyní Vám píši, abych Vás informoval o výsledcích dotazů, které byly učiněny. Omlouvám se za to, jak dlouho trvalo, než bylo toto šetření ukončeno.

Stížnost

Základní informace

Dne 31. ledna 2002 (1) vyhlásilo Společné výzkumné středisko Evropské komise (dále jen "JRC") výběrové řízení na malé a střední stavební, restrukturalizační a údržbářské práce na různých budovách a odvodňovacích systémech v areálu JRC v Ispře.

Výzvy k podávání nabídek se zúčastnil jeden z klientů stěžovatele (2), italská společnost M.P.M. Costruzioni Edili s.r.l. (dále jen „M.P.M.“), která zřídila konsorcium se třemi dalšími společnostmi (dále jen „konsorcium“). Toto konsorcium však nebylo vybráno.

Ve stížnosti podané veřejnému ochránci práv dne 25. července 2002 (1368/2002/IP) stěžovatel namítal nedostatečnou transparentnost nabídkového řízení a soustavné nereagování SVS na jeho korespondenci od 17. června 2002. Stěžovatel dále tvrdil, že v souladu s pravidly zadávacího řízení měla být zakázka udělena společnosti M.P.M.

Dne 30. srpna 2002 informoval veřejný ochránce práv Komisi o stížnosti a požádal orgán, aby do konce listopadu 2002 předložil své stanovisko. Komise zaslala své stanovisko dne 12. listopadu 2002. Toto stanovisko bylo předáno stěžovateli, který zaslal své připomínky dne 31. prosince 2002.

Z vyjádření stěžovatele vyplynulo, že dne 12. listopadu 2002 M. P. M. předložil svůj spor s Komisí italskému správnímu soudu v Lombardii.

Na základě těchto informací se veřejný ochránce práv rozhodl případ uzavřít v souladu s čl. 2 odst. 7 statutu veřejného ochránce práv (3). Stěžovatel však ve svém vyjádření ze dne 31. prosince 2002 vznesl nové tvrzení týkající se toho, jak Komise vyřídila žádost o přístup k dokumentům, kterou podal dne 31. července 2002. Vzhledem k tomu, že toto tvrzení nebylo součástí původní stížnosti, veřejný ochránce práv informoval stěžovatele, že se jím ve svém rozhodnutí ve věci 1368/2002/IP nebude zabývat. Dále stěžovatele informoval, že pokud si to přeje, může v této věci podat novou stížnost.

Stížnost 617/2003/IP

Dne 1. dubna 2003 podal stěžovatel novou stížnost veřejnému ochránci práv, která byla zaregistrována pod číslem stížnosti 617/2003/IP.

Podle stěžovatele byly relevantní skutečnosti, z nichž tento nový podnět vychází, tyto:

Dne 31. července 2002 stěžovatel požádal Komisi, aby mu poskytla přístup k dokumentům týkajícím se zadávacího řízení na malé a střední stavby, nabídky na restrukturalizaci a údržbu různých budov a odvodňovacích systémů v areálu JRC v Ispře, které Komise zahájila dne 31. ledna 2002. Dne 28. srpna 2002 mu Komise poskytla přístup k některým dokumentům, o které požádal. Odmítla však stěžovateli umožnit přístup k dokumentům týkajícím se nabídek jiných společností než M.P.M., které se zúčastnily nabídkového řízení. Komise své odmítnutí založila na argumentu, že se na tyto dokumenty vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (4), která stanoví, že „orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby (…)“.

Dne 6. září 2002 podal stěžovatel u generálního tajemníka Komise potvrzující žádost o plný přístup k požadovaným dokumentům. Stěžovatel ve své potvrzující žádosti poukázal na následující skutečnosti:

i) Žádost o přístup k dokumentům byla podána po ukončení řízení. Směrnice 93/37/EHS ze dne 14. června 1993[5] ve znění směrnice 97/52/EHS[6] o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce stanoví, že důvěrnost nabídek je zachována až do jejich vyhodnocení. Podle stěžovatele však neexistovalo žádné právní ustanovení, podle něhož by tato důvěrnost měla být zachována i po ukončení příslušného řízení. Kromě toho se v souladu s čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 výjimky z obecné zásady přístupu k dokumentům použijí pouze po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu.

ii) Jak stanoví čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001, v případě dokumentů třetích stran konzultuje orgán třetí stranu s cílem posoudit, zda se uplatní výjimka, není-li zřejmé, zda dokument má, či nemá být zpřístupněn.

iii) M. P. M. měla zvláštní zájem na přístupu k relevantním dokumentům, neboť byla jedním z účastníků zadávacího řízení a byla relevantní pro její právo na obhajobu.

Dopisem ze dne 13. listopadu 2002 Komise potvrzující žádost stěžovatele zamítla.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel uvedl, že: i) při vyřizování jeho potvrzující žádosti Komise nedodržela lhůtu stanovenou v nařízení č. 1049/2001 a ii) rozhodnutí Komise neumožnit mu plný přístup k požadovaným dokumentům bylo nespravedlivé a nedostatečně odůvodněné.

Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla přehodnotit svůj postoj a poskytnout mu plný přístup k požadovaným dokumentům.

Šetření

Stanovisko Komise

Ve svém stanovisku ke stížnosti Komise uvedla následující:

Dne 31. července 2002 podal stěžovatel jakožto právní zástupce M. P. M., který se účastnil zadávacího řízení vyhlášeného SVS, žádost o přístup k dokumentům.

Dne 5. srpna 2002 požádalo SVS stěžovatele, aby upřesnil svou žádost, která byla podle SVS formulována široce. Stěžovatel odpověděl dne 6. srpna 2002. Upřesnil dokumenty, ke kterým požádal o přístup, a zdůraznil, že jeho žádost je rovněž založena na italském zákoně o právu občanů na informace, aby byla zajištěna jejich práva vůči správním orgánům.

Dne 28. srpna 2002 odpovědělo SVS stěžovateli. SVS poskytlo stěžovateli úplnou zprávu technických služeb SVS Poradnímu výboru pro veřejné zakázky a zakázky a její přílohy. Tato dokumentace zahrnovala:

• zápis z technické schůzky, která se konala se zástupci nabídkových firem;
• seznam nabídkových společností;
• zprávu výběrové komise;
• zprávu hodnotícího výboru;
• stanovisko Poradního výboru pro veřejné zakázky a zakázky; a
• návrh smlouvy.

Přístup k návrhům předloženým nabídkovými společnostmi byl však stěžovateli odepřen, neboť podle JRC by zpřístupnění informací obsažených v těchto návrzích ohrozilo ochranu obchodních zájmů uchazečů.

Dne 6. září 2002 podal stěžovatel potvrzující žádost k generálnímu tajemníkovi Komise a požádal o přístup k dokumentům, k nimž mu SVS odepřelo přístup dne 28. srpna 2002. Stěžovatel uvedl, že jeho žádost je rovněž založena na italských právních předpisech a že M. P. M. má privilegované právo na přístup k těmto dokumentům, neboť by byly relevantní pro jeho obhajobu v rámci soudního řízení před správním soudem v Lombardii. Stěžovatel se rovněž domníval, že SVS mělo konzultovat ostatní zúčastněné podniky předtím, než rozhodlo, že zpřístupnění dokumentů požadovaných stěžovatelem by ohrozilo jejich obchodní zájmy.

Komise poté konzultovala zúčastněné podniky a na základě této konzultace dospěla k závěru, že zveřejnění jejich podání by ovlivnilo jejich obchodní zájmy.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že Komise neodpověděla na jeho potvrzující tvrzení ve lhůtě stanovené v článku 8 nařízení č. 1049/2001, orgán připustil, že jeho odpověď byla skutečně opožděna. Potvrzující žádost o přístup k dokumentům byla doručena faxem dne 6. září 2002. Vzhledem k době potřebné ke konzultaci s podniky, jichž se žádost týká, se však Komise rozhodla prodloužit lhůtu potřebnou k poskytnutí odpovědi stěžovateli o 15 pracovních dnů. Stěžovatel byl o této skutečnosti informován dopisem ze dne 26. září 2002. Konečná lhůta pro odpověď tedy byla 18. října 2002. Odpověď však byla stěžovateli zaslána dne 13. listopadu 2002, tj. o 17 pracovních dnů později. Komise vyjádřila politování nad zpožděním, k němuž v tomto případě došlo, a vysvětlila, že k němu došlo kvůli době potřebné pro konzultační proces. Tímto zpožděním však nebyla dotčena práva stěžovatele vzhledem k tomu, že podle článku 8 nařízení č. 1049/2001 se neposkytnutí odpovědi ve stanovené lhůtě považuje za zamítavou odpověď a opravňuje žadatele zahájit řízení u Soudu prvního stupně nebo podat stížnost veřejnému ochránci práv.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí neumožnit mu plný přístup ke všem požadovaným dokumentům bylo nespravedlivé a nedostatečně odůvodněné, italské právní předpisy uvedené stěžovatelem v jeho stížnosti se na dokumenty v držení Komise nevztahovaly. V tomto případě bylo použitelným právním předpisem nařízení č. 1049/2001, které zúčastněným stranám nepřiznává zvláštní práva na přístup. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení není žadatel povinen svou žádost odůvodnit. Rozhodnutí o poskytnutí nebo odepření přístupu k požadovaným dokumentům tedy nemůže být založeno na konkrétních zájmech žadatele. Je-li dokument zpřístupněn podle nařízení č. 1049/2001, stává se veřejným a může k němu mít přístup kterýkoli jiný žadatel.

Výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001 chrání obchodní zájmy fyzické nebo právnické osoby. Dokumentace poskytnutá podniky, které se zúčastnily příslušného nabídkového řízení, obsahovala důvěrné obchodní informace a jejich zveřejnění by nepříznivě ovlivnilo jejich obchodní zájmy. Zájem klienta stěžovatele na získání přístupu k těmto dokumentům byl soukromým zájmem a nemohl být uplatněn jako převažující veřejný zájem. Při rozhodování o žádosti stěžovatele musela Komise nalézt spravedlivou rovnováhu mezi oprávněným zájmem klienta stěžovatele pochopit důvody pro zadání zakázky jinému podniku na jedné straně a oprávněným očekáváním podniků podávajících nabídky, že s informacemi poskytnutými pro účely nabídkového řízení bude řádně nakládáno, na straně druhé. Komise měla za to, že SVS poskytlo stěžovateli veškerou příslušnou dokumentaci vysvětlující postup, který byl dodržen, kritéria pro posouzení nabídek, hodnocení návrhu a konečný závěr poradního výboru.

Kromě toho v souladu s čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 v případě dokumentu třetí strany musel být autor dokumentu konzultován ohledně zpřístupnění jeho dokumentu, „pokud není zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn“. Při vyřizování původní žádosti podané stěžovatelem JRC nekonzultovalo podniky, které byly autory požadovaných dokumentů, neboť mělo za to, že výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení je použitelná. Když však stěžovatel podal potvrzující žádost, byla taková konzultace provedena s cílem provést nové posouzení, aby se zjistilo, zda by zpřístupnění požadovaných dokumentů poškodilo obchodní zájmy dotčených podniků.

Komise nakonec připomněla, že klient stěžovatele, společnost M.P.M., nebyl vybrán, protože nesplnil jedno z výběrových kritérií oznámených ve výzvě k podávání nabídek. Obsah dokumentace předložené ostatními podniky by proto v tomto ohledu neměl žádný význam.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že Komise vydala své stanovisko v angličtině, a nikoli v italštině, což je jazyk, který si zvolil v souladu s článkem 21 Smlouvy o ES. Proto musel přeložit stanovisko Komise do italštiny pro svého klienta M.P.M., jehož jménem si stěžoval veřejnému ochránci práv.

Stěžovatel dále vzal na vědomí skutečnost, že Komise uznala, že její odpověď na jeho potvrzující žádost byla zpožděna. Uvedl však, že jej Komise informovala o nemožnosti odpovědět ve stanovené lhůtě až poté, co tato lhůta již uplynula, a toto zpoždění neodůvodnila. To bylo v rozporu s čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, který stanoví, že „(…)[l]hůta stanovená v odstavci 1 může být prodloužena o 15 pracovních dnů, pokud je o tom žadatel předem vyrozuměn a jsou uvedeny podrobné důvody“. Stěžovatel dále uvedl, že odpověď Komise obdržel až dne 27. listopadu 2002. Na rozdíl od toho, co zdůraznila Komise ve svém stanovisku, utrpěl jeho klient, M. P. M., škodu z důvodu, že Komise neodpověděla ve stanovené lhůtě, jelikož nevěděl o relevantních skutečnostech, které mohly být zohledněny při zahájení soudního řízení před správním soudem v Itálii, jehož lhůta uplynula dne 12. listopadu 2002. Stěžovatel se rovněž domníval, že Komise nesprávně tvrdila, že toto prodlení s odpovědí neovlivnilo práva jeho klienta.

Pokud jde o tvrzení týkající se rozhodnutí Komise o jeho žádosti o přístup k dokumentům, stěžovatel uvedl, že Komise trvá na stejném stanovisku, které zaujala ve svém dopise ze dne 13. listopadu 2002. Podle stěžovatele Komise neodůvodnila, proč by zpřístupnění požadovaných dokumentů mohlo poškodit obchodní zájmy nabídkových společností vzhledem k tomu, že nabídkové řízení již bylo provedeno. Stěžovatel tvrdil, že taková újma mohla být možná během příslušného řízení, nikoli však po jeho ukončení. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že rozvaha společnosti, která patřila mezi dokumenty, k nimž Komise odepřela přístup, je v Itálii veřejným dokumentem. Stěžovatel se proto domníval, že odepření přístupu k veřejnému dokumentu je ze strany Komise v rozporu. Dále měl za to, že vzhledem k povaze požadovaných dokumentů je konzultace Komise se třetími stranami, které je vytvořily, zbytečná.

Stěžovatel nakonec požádal veřejného ochránce práv, aby v případě nesprávného úředního postupu využil všech nástrojů stanovených jeho statutem a prováděcími ustanoveními.

Další dotazy
Žádost o další informace

Veřejný ochránce práv měl za to, že pro pokračování v šetření této stížnosti je nezbytné požádat Komisi o další informace. Dne 8. prosince 2004 proto písemně požádal Komisi, aby se vyjádřila k připomínkám stěžovatele, a konkrétněji k argumentu stěžovatele, že některé dokumenty (nebo jejich části), k nimž požádal o přístup, byly v Itálii veřejnými dokumenty, a že v důsledku toho bylo protichůdné, aby Komise odepřela veřejnosti přístup k veřejnému dokumentu.

Odpověď Komise

Ve své odpovědi Komise uvedla, že v souladu s italským právem musí většina společností uložit své rozvahy v obchodním rejstříku (Registra delle Imprese) a že každá osoba může požádat o přístup k těmto rozvahám kteroukoli obchodní komoru v Itálii bez ohledu na místo registrace společnosti. Každá zainteresovaná osoba tak může snadno získat veškeré informace týkající se rozvah společnosti od své místní obchodní komory.

Podle Komise byly tyto rozvahy případně zahrnuty do dokumentace předložené společnostmi účastnícími se nabídkového řízení. Komise však nebyla schopna určit, které dokumenty byly nebo měly být uloženy v obchodním rejstříku. Orgán totiž nemohl rozlišovat mezi dokumenty, k nimž by veřejnost mohla mít přístup prostřednictvím obchodních komor, a dokumenty, které nemohou být zpřístupněny z důvodu potřeby chránit obchodní zájmy společností účastnících se zadávacího řízení.

Komise měla za to, že správně použila nařízení č. 1049/2001, když měla za to, že se na příslušné dokumenty vztahuje příslušná výjimka (7).

Připomínky stěžovatele

Ve svých připomínkách k odpovědi Komise se stěžovatel domníval, že Komise jeho stanovisko v podstatě potvrdila. Dále měl za to, že postoj Komise k jeho žádosti o přístup k příslušným dokumentům nelze přijmout. Podle stěžovatele je argument Komise, že nebyla schopna rozlišit mezi dokumenty, k nimž by veřejnost mohla mít přístup prostřednictvím obchodních komor, a dokumenty, které nelze zpřístupnit, nepřijatelný, pokud se nepřipustí, že se neočekává, že by Komise znala vnitrostátní právní předpisy platné v členských státech. Podle stěžovatele měla Komise všechny možnosti, pokud jde o lidské zdroje a struktury, získat příslušné informace týkající se žádostí o přístup k dokumentům.

Pokud jde o údajné nedodržení lhůty stanovené v nařízení č. 1049/2001 ze strany Komise při vyřizování jeho potvrzující žádosti, stěžovatel uvedl, že orgán nevznesl žádné další připomínky.

Stěžovatel trval na své stížnosti a trval na tom, aby veřejný ochránce práv využil všech nástrojů stanovených v jeho statutu a v prováděcích ustanoveních týkajících se případů nesprávného úředního postupu.

NÁVRH DOPORUČENÍ OMBUDSMANA

Návrh doporučení

Dne 16. listopadu 2005 předložil veřejný ochránce práv Komisi v souladu s čl. 3 odst. 6 svého statutu tento návrh doporučení:

Komise by měla přehodnotit své rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2002 o potvrzující žádosti stěžovatele o přístup a poskytnout přístup k těm dokumentům nebo jejich částem, na které se nevztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, nebo poskytnout dostatečně podrobná vysvětlení, aby prokázala, že se na některé nebo všechny tyto dokumenty nebo jejich části uvedená výjimka vztahuje.

Tento návrh doporučení vycházel z následujících úvah.

1. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí Komise odepřít plný přístup k požadovaným dokumentům bylo nespravedlivé, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že nespravedlivost tvrzená stěžovatelem zřejmě spočívá v jeho nesprávném výkladu nařízení č. 1049/2001, které upravuje přístup veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise.

Veřejný ochránce práv dále konstatuje, že Komise ve svém stanovisku uvedla, že použitelným právním předpisem v projednávané věci je nařízení č. 1049/2001 a že italské právní předpisy, na které stěžovatel odkázal ve své žádosti o přístup k dokumentům a ve své stížnosti veřejnému ochránci práv, nejsou relevantní, a proto je nelze zohlednit. Ve svých připomínkách se stěžovatel k prohlášení Komise k tomuto bodu nevyjádřil. Stanovisko Komise se jeví jako správné.

Za těchto okolností se tedy přezkum veřejného ochránce práv omezuje na zjištění, zda bylo dodrženo nařízení č. 1049/2001.

2. Účelem nařízení č. 1049/2001 je zajistit co nejúplnější účinek práva veřejnosti na přístup k dokumentům a stanovit obecné zásady a omezení tohoto přístupu v souladu s čl. 255 odst. 2 Smlouvy o ES. Nařízení č. 1049/2001 však obsahuje určité výjimky, které musí být podle ustálené judikatury soudů Společenství vykládány a uplatňovány restriktivně, aby nebylo zmařeno uplatňování obecné zásady poskytnout veřejnosti co nejširší přístup k dokumentům v držení Komise (8).

Jedna z těchto výjimek je stanovena v čl. 4 odst. 2 první odrážce, který stanoví, že „orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby (…)“.

3. Pokud jde o procesní aspekty toho, jak Komise vyřizuje jeho potvrzující žádost, veřejný ochránce práv se domnívá, že rozhodnutí Komise konzultovat třetí strany, které byly autory těchto dokumentů, s cílem rozptýlit jakékoli pochybnosti o povaze příslušných dokumentů a přezkoumat možnost poskytnutí širšího přístupu, než jaký byl poskytnut v počáteční fázi, nebylo v rozporu s nařízením č. 1049/2001. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v tomto aspektu případu nedošlo ze strany Komise k nesprávnému úřednímu postupu. Kromě toho poznamenává, že sám stěžovatel ve své potvrzující žádosti patrně navrhoval, aby Komise konzultovala příslušné třetí strany za účelem posouzení, zda je v projednávané věci použitelná výjimka.

4. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že Komise při vyřizování jeho potvrzující žádosti nedodržela lhůtu stanovenou nařízením (ES) č. 1049/2001, měl veřejný ochránce práv za to, že došlo k podstatnému zpoždění, a že Komise tudíž nejednala v souladu s čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. Jednalo se o případ nesprávného úředního postupu.

5. Pokud jde o věc samou, dokumenty, k nimž Komise odepřela přístup, spočívaly v podstatě v nabídkách jiných společností než M. P. M., které se účastnily dotčeného zadávacího řízení. Vzhledem k jejich povaze lze důvodně předpokládat, že tyto dokumenty obsahovaly informace (např. kótované ceny), jejichž zveřejnění by mohlo ovlivnit obchodní zájmy příslušných podniků. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že názor Komise, že výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001 použitá v tomto případě byla v zásadě správná.

6. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že obchodní zájmy ostatních podniků mohly být ovlivněny pouze zveřejněním v průběhu příslušného řízení, nikoli však po jeho ukončení, veřejný ochránce práv zastává názor, že s ohledem na informace, které tyto dokumenty obsahovaly, se nejeví jako nepřiměřené předpokládat, že riziko poškození obchodních zájmů podniků, které se zúčastnily nabídkového řízení, by mohlo přetrvávat i po ukončení nabídkového řízení.

Jeví se jako vhodné poukázat na to, že toto tvrzení směřuje proti rozhodnutí Komise ze dne 13. listopadu 2002 o zamítnutí potvrzující žádosti stěžovatele o přístup k dokumentům týkajícím se příslušné nabídky. Šetření veřejného ochránce práv se proto musí zaměřit na posouzení, zda bylo toto rozhodnutí správné. Zdá se však, že nabídkové řízení bylo ukončeno až dne 17. července 2002, tedy méně než čtyři měsíce před tím, než Komise přijala své rozhodnutí. Doba, která uplynula od rozhodnutí z července 2002, je tedy irelevantní pro určení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o rozhodnutí Komise ze dne 13. listopadu 2002.

7. Pokud jde o výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, je třeba poznamenat, že podle téhož článku musí být přístup k dokumentům žadateli poskytnut i v případě, že se příslušná výjimka použije, existuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.

Jak již veřejný ochránce práv uvedl v předchozích rozhodnutích, ze struktury a znění dotčeného ustanovení vyplývá, že existenci převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění musí obvykle prokázat osoba žádající o přístup (9). V tomto případě se veřejný ochránce práv domnívá, že stěžovatel neprokázal existenci převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění požadovaných dokumentů.

Veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel ve své potvrzující žádosti o přístup uvedl, že jeho společnost má zvláštní zájem na přístupu k dotčeným dokumentům z důvodu skutečnosti, že se zúčastnila nabídkového řízení a že přístup k těmto dokumentům je relevantní pro její právo na obhajobu. Takový zájem by však (pokud by byl prokázán) v žádném případě nepředstavoval veřejný zájem, který by mohl převážit nad výjimkou stanovenou v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

8. Veřejná ochránkyně práv by dále ráda zdůraznila, že jak správně uvedla Komise, nařízení č. 1049/2001 neuděluje zúčastněným stranám zvláštní práva na přístup. Důvody, pro které je přístup požadován, jsou tedy podle nařízení č. 1049/2001 irelevantní a žádost o přístup tedy nezávisí na existenci konkrétního nebo oprávněného zájmu žadatele.

Z tohoto důvodu se veřejná ochránkyně práv domnívá, že argument Komise, že obsah dokumentace předložené ostatními firmami, které se zúčastnily stejné výzvy k podávání nabídek jako M.P.M, nebyl pro klienta stěžovatele relevantní, není pro tento případ relevantní.

9. Veřejný ochránce práv však připomíná, že čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že „pokud se některá z výjimek stanovených v odstavci 1 nebo 2 vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zpřístupní se zbývající část dokumentu“.

Ve své odpovědi na potvrzující žádost stěžovatele Komise uvedla, že částečný přístup není možný, protože na příslušné dokumenty se v plném rozsahu vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001.

10. Ve své odpovědi na dopis veřejného ochránce práv ze dne 8. prosince 2004 však Komise připustila, že rozvahy přístupné veřejnosti podle italského práva mohly být případně zahrnuty do dokumentace předložené společnostmi, které podaly nabídky. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že pokud jde o tyto dokumenty, neexistovaly žádné důvody pro odepření přístupu stěžovateli.

11. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí tvrzení Komise, že nebyla schopna rozlišit mezi dokumenty, k nimž mohla mít veřejnost přístup prostřednictvím obchodních komor, a dokumenty, které nemohou být zpřístupněny z důvodu potřeby chránit obchodní zájmy společností účastnících se nabídkového řízení.

Článek 4 odst. 2 první odrážka nařízení č. 1049/2001 však Komisi umožňuje pouze odepřít přístup k dokumentům, jejichž zpřístupnění by vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů dotčené fyzické nebo právnické osoby. Důkazní břemeno tedy jednoznačně nese Komise. Přístup musí být proto poskytnut, pokud Komise nemůže prokázat, že se uvedená výjimka použije. Dále je třeba poznamenat, že Komise měla možnost obrátit se na společnosti, které předložily příslušné dokumenty, nebo na italské orgány, pokud se domnívala, že k vyřízení žádosti stěžovatele o přístup potřebuje v tomto ohledu další objasnění.

12. Pokud jde o možnost poskytnout přístup k jiným částem relevantních dokumentů, než je přístup k rozvahám, které mohou být podle italského práva přístupné veřejnosti, Komise se omezila na tvrzení, že částečný přístup není možný, jelikož dokumenty požadované stěžovatelem obsahují informace ovlivňující obchodní zájmy, a měly by proto spadat pod výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 2. Zásady řádné správy však vyžadují, aby rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení jednotlivce bylo dostatečně podrobně odůvodněno, aby se dotčené osoby mohly seznámit s důvody, na nichž je dotyčné rozhodnutí založeno, a aby příslušné orgány mohly vykonávat svůj přezkum.

V projednávané věci veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se Komise omezila na tvrzení, že částečný přístup nelze poskytnout, aniž poskytla informace o tom, zda se uplatněná příslušná výjimka vztahuje na každou část požadovaných dokumentů.

13. Na základě výše uvedených skutečností se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise řádně nevyřídila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům. Tento závěr je založen na úvahách, že zaprvé sama Komise připustila, že některé dokumenty, které má k dispozici, by mohly být dokumenty, které jsou podle italského práva veřejné, a že se tedy odepření přístupu k těmto dokumentům nejeví jako odůvodněné; a zadruhé, že Komise dostatečně neodůvodnila odepření částečného přístupu k jiným částem relevantních dokumentů.

Veřejná ochránkyně práv má za to, že přezkoumání všech požadovaných dokumentů na individuálním základě s cílem zjistit, které z nich by mohly být zpřístupněny, by mohlo pro Komisi představovat vážnou administrativní zátěž. Komise však neprokázala, že by toto posouzení v projednávané věci představovalo nepřiměřenou administrativní zátěž. Je třeba rovněž uvést, že čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že v případě žádosti týkající se velmi dlouhých dokumentů nebo velkého počtu dokumentů se orgán může s žadatelem neformálně poradit s cílem nalézt spravedlivé řešení.

Podrobné stanovisko Komise

Komise ve svém podrobném stanovisku uvedla, že znovu zvážila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům, pokud jde o i) přístup k rozvahám společností účastnících se nabídkového řízení, neboť tyto dokumenty jsou podle italského práva veřejné, a ii) částečný přístup k ostatním dokumentům obsaženým v podáních společností účastnících se nabídkového řízení.

Pokud jde o přístup k rozvahám, Komise zdůraznila, že její spis týkající se příslušného nabídkového řízení, jehož se účastnil klient stěžovatele, obsahoval rozvahy společností účastnících se nabídkového řízení za roky 1999, 2000 a 2001. Dále obsahovala kopie osvědčení o zápisu do obchodního rejstříku (Camera di Commercio, Industria, Artigianato e Agricoltura - CCIAA-) a osvědčení o systému jakosti.

Vzhledem k tomu, že každý občan má možnost získat rozvahy od kterékoli obchodní komory v Itálii, Komise souhlasila s tím, že tyto dokumenty jsou v souladu s italským právem veřejnými dokumenty. Veřejnost je však nemá k dispozici bezplatně a obchodní komory si při doručování těchto dokumentů účtují poplatky. Dotčené dokumenty lze rovněž zakoupit prostřednictvím určitých internetových stránek, jako jsou „www.infoaffari.com“ nebo „www.infocomas.it“. Pokud jde o certifikáty systému jakosti, lze je bezplatně nalézt na internetových stránkách společnosti SINCERT, tj. v databázi italského orgánu zabývajícího se certifikací a akreditací společností v Itálii.

Podle svého bodu 15 odůvodnění nemá nařízení 1049/2001 za cíl ani za následek změnu vnitrostátních právních předpisů o přístupu k dokumentům. Podle názoru Komise by tedy bylo nevhodné a v rozporu se zásadou loajální spolupráce mezi orgánem a dotyčným členským státem, aby tento orgán poskytoval veřejnosti bezplatné kopie rozvah v rozporu s vnitrostátními pravidly, která stanoví podmínky pro získání týchž dokumentů.

Komise proto jako spravedlivé řešení navrhla umožnit stěžovateli nahlédnout do příslušných rozvah a osvědčení společností podávajících nabídky v prostorách Společného výzkumného střediska v Ispře. V případě, že by chtěl získat kopie těchto dokumentů, mohl by tak snadno učinit kontaktováním příslušné obchodní komory nebo nahlédnutím na příslušné internetové stránky.

Pokud jde o možnost poskytnout částečný přístup k ostatním dokumentům obsaženým v nabídkách společností účastnících se nabídkového řízení, Komise uvedla, že tyto dokumenty sestávaly téměř výhradně z informací týkajících se těchto společností. Přezkoumání této dokumentace po jednotlivých stranách a vytěžení omezených fragmentů této dokumentace by vytvořilo naprosto nepřiměřenou administrativní zátěž. Komise měla za to, že veřejný zájem na získání přístupu k útržkovitým částem dokumentu neodůvodňuje nadměrnou administrativní práci, kterou by takový výkon vyžadoval. Komise dále připomněla, že Soud prvního stupně stanovil, že orgány mohou v určitých případech vyvážit zájem veřejnosti na částečném přístupu k požadovaným dokumentům s břemenem vyplývajícím z následné práce a že jsou oprávněny takový částečný přístup odepřít, pokud přezkum dotčených dokumentů ukáže, že částečný přístup by byl bezvýznamný, zatímco požadované pracovní břemeno by bylo nepřiměřené (10).

Připomínky stěžovatele k podrobnému stanovisku Komise

Ve svých připomínkách k podrobnému stanovisku Komise stěžovatel uvedl, že Komise nevznesla žádné připomínky k závěru, k němuž veřejný ochránce práv dospěl ve svém návrhu doporučení týkajícím se jeho tvrzení, že Komise nevyřídila potvrzující žádost stěžovatele ve stanovené lhůtě.

Pokud jde o připomínky Komise k věcnému aspektu jeho žádosti o přístup k dokumentům, stěžovatel zdůraznil, že až ve svém podrobném stanovisku k návrhu doporučení veřejného ochránce práv Komise poprvé a téměř čtyři roky po příslušné žádosti uznala, že některé požadované dokumenty jsou skutečně veřejnými dokumenty. Z toho jasně vyplynulo, že odmítnutí Komise zpřístupnit takové dokumenty, jako jsou rozvahy společností, které se účastnily téhož zadávacího řízení, jehož se účastnil jeho klient, bylo neodůvodněné. Stěžovatel dále uvedl, že Komise nyní ve svém podrobném stanovisku navrhla, aby mu umožnila nahlédnout do příslušných dokumentů v prostorách Společného výzkumného střediska v Ispře, a že se dovolávala bodu 15 odůvodnění nařízení č. 1049/2001, aby odůvodnila neposkytnutí dokumentů přímo jemu. Vzhledem k tomu, že v Itálii vnitrostátní orgány účtují poplatky za poskytnutí kopií dokumentů, jako jsou kopie požadované stěžovatelem, bylo by podle názoru Komise nevhodné a v rozporu se zásadou loajální spolupráce mezi orgánem a dotčeným členským státem, aby poskytl bezplatné kopie příslušných dokumentů. Podle stěžovatele se Komise chybně dovolávala zásady loajální spolupráce. V souladu s článkem 10 nařízení č. 1049/2001, který popisuje, jak lze poskytnout přístup k dokumentům na základě žádosti, „(...) [N]áklady na vyhotovení a zaslání kopií mohou být žadateli účtovány. Tento poplatek nepřesáhne skutečné náklady na pořízení a zaslání kopií. Konzultace na místě, kopie menší než 20 stran formátu A4 a přímý přístup v elektronické podobě nebo prostřednictvím rejstříku jsou bezplatné (...)“. Stěžovatel proto nemohl pochopit, jak je zásada, na kterou se Komise odvolává, v kontextu tohoto případu relevantní. Dále zdůraznil, že Komise nikdy nezvažovala možnost účtovat mu poplatek za přístup k požadovaným dokumentům. Pokud jde o návrh Komise umožnit mu nahlédnout do příslušných dokumentů v prostorách Společného výzkumného střediska v Ispře, stěžovatel se domníval, že poskytnutá odpověď není ani přiměřená, ani hodná orgánu, jako je Komise. Dále měl za to, že je nepřijatelné, aby téměř čtyři roky po jeho původní žádosti o přístup k dokumentům Komise navrhla něco, co sám navrhl již ve svém dopise ze dne 6. srpna 2002, když uvedl, že bude připraven nahlédnout do příslušných dokumentů v prostorách Komise.

Pokud jde o postoj Komise k možnosti poskytnout částečný přístup, stěžovatel se domníval, že je neopodstatněný a že Komise stále neprokázala, že přezkum každého z dokumentů, jichž se týká jeho žádost o přístup, by představoval nepřiměřenou administrativní zátěž. Veřejný ochránce práv rovněž uvedl, že na základě čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 v případě žádosti týkající se velmi dlouhých dokumentů nebo velkého počtu dokumentů se orgán může s žadatelem neformálně poradit s cílem nalézt spravedlivé řešení. Ze svého podrobného stanoviska však vyplynulo, že Komise tuto možnost nezohlednila. Komise neposkytla informace o údajně nepřiměřené administrativní zátěži při zkoumání všech příslušných dokumentů (tj. Komise měla přinejmenším uvést, kolik dokumentů mělo být analyzováno a jak objemné měly být), ani mu neposkytla informace, jak stanoví nařízení č. 1049/2001 a jak navrhuje veřejný ochránce práv ve svém návrhu doporučení.

Stěžovatel vyjádřil naději, že veřejný ochránce práv přijme jeho stížnosti a přijme veškerá vhodná opatření k nápravě nesprávného úředního postupu Komise.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámky

1.1 Evropský veřejný ochránce práv bere na vědomí, že stěžovatel ve svém vyjádření ke stanovisku Komise uvedl, že Evropská komise vydala své stanovisko v angličtině, a nikoli v italštině, což byl jazyk, který si zvolil. Proto musel přeložit stanovisko Komise do italštiny pro svého klienta, italskou společnost M.P.M. Costruzioni edili s.r.l. (dále jen „M.P.M.“), jejímž jménem podal stížnost veřejnému ochránci práv.

1.2 V tomto ohledu by veřejný ochránce práv rád objasnil, že Komise mu jako obecný postup zasílá svá stanoviska v angličtině nebo francouzštině, po nichž následuje překlad stanoviska do jazyka stížnosti.

1.3 Je jisté, že stanovisko Komise mělo být stěžovateli zasláno v italském znění. Zdá se tedy, že anglické znění stanoviska mu bylo zasláno omylem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém vyjádření zdůraznil, že M. P. M. již poskytl překlad stanoviska Komise, veřejný ochránce práv předpokládal, že již nemá zájem o italský překlad stanoviska Komise. Veřejná ochránkyně práv se stěžovateli omlouvá za chybu, k níž došlo při předání stanoviska Komise.

2 Rozhodnutí Komise týkající se žádosti stěžovatele o přístup k dokumentům a tvrzení stěžovatele

2.1 Společnost M.P.M. založila konsorcium se třemi dalšími společnostmi a zúčastnila se nabídkového řízení vyhlášeného dne 31. ledna 2002 Společným výzkumným střediskem Komise (dále jen "JRC") pro malé a střední stavební, restrukturalizační a údržbářské práce na různých budovách a odvodňovacích systémech v areálu JRC v Ispře. Nabídka konsorcia nebyla vybrána.

Dne 31. července 2002 podal stěžovatel, který podal stížnost jménem M. P. M., žádost o přístup k dokumentům. Jak jeho původní žádost, tak jeho potvrzující žádost (předložená dne 6. září 2002) byly Komisí zamítnuty na základě výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (11).

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí Komise neumožnit mu plný přístup k požadovaným dokumentům bylo nespravedlivé a nedostatečně odůvodněné. Tvrdil, že Komise by měla přehodnotit svůj postoj a poskytnout mu plný přístup k požadovaným dokumentům.

2.2 Komise ve svém stanovisku uvedla, že v projednávané věci je použitelným právním předpisem nařízení 1049/2001 a že italské právní předpisy, na které stěžovatel odkázal ve své žádosti o přístup k dokumentům a ve své stížnosti veřejnému ochránci práv, nejsou relevantní, a proto je nelze zohlednit.

Kromě toho měla za to, že dokumentace poskytnutá podniky, které se účastnily příslušného nabídkového řízení, obsahovala důvěrné obchodní informace a že jejich zveřejnění by poškodilo jejich obchodní zájmy. Zájem klienta stěžovatele na získání přístupu k těmto dokumentům byl soukromým zájmem a nemohl být uplatněn jako převažující veřejný zájem. Při rozhodování o žádosti stěžovatele musela Komise nalézt spravedlivou rovnováhu mezi oprávněným zájmem klienta stěžovatele pochopit důvody pro zadání zakázky jinému podniku na jedné straně a oprávněným očekáváním podniků podávajících nabídky, že s informacemi poskytnutými pro účely nabídkového řízení bude řádně nakládáno, na straně druhé. Komise měla za to, že SVS poskytlo stěžovateli veškerou příslušnou dokumentaci vysvětlující postup, který byl dodržen, kritéria pro posouzení nabídek, hodnocení návrhu a konečný závěr poradního výboru.

Kromě toho v souladu s čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 v případě dokumentu třetí strany musel být autor dokumentu konzultován ohledně zpřístupnění jeho dokumentu, „pokud není zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn“. Při vyřizování původní žádosti podané stěžovatelem JRC nekonzultovalo podniky, které byly autory požadovaných dokumentů, neboť mělo za to, že výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení je použitelná. Když však stěžovatel podal potvrzující žádost, byla taková konzultace provedena s cílem provést nové posouzení, aby se zjistilo, zda by zpřístupnění požadovaných dokumentů poškodilo obchodní zájmy dotčených podniků.

2.3 Dne 16. listopadu 2005 veřejný ochránce práv po zvážení informací, které mu poskytla Komise ve svém stanovisku ze dne 24. června 2003 a ve své odpovědi na jeho žádost o další informace, předložil Komisi návrh doporučení v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv.

Ve svém návrhu doporučení veřejný ochránce práv zdůraznil, že Komise by měla buď přehodnotit své rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2002 o potvrzující žádosti stěžovatele o přístup a poskytnout přístup k těm dokumentům nebo jejich částem, na které se nevztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, nebo poskytnout dostatečně podrobná vysvětlení, aby prokázala, že se na některé nebo všechny tyto dokumenty nebo jejich části uvedená výjimka vztahuje.

2.4 Komise ve svém podrobném stanovisku uvedla, že znovu zvážila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům, jak požadoval veřejný ochránce práv.

Komise zdůraznila, že její spis týkající se příslušného nabídkového řízení, kterého se účastnil klient stěžovatele, obsahoval rozvahy společností účastnících se nabídkového řízení za roky 1999, 2000 a 2001. Dále obsahovala kopie osvědčení o zápisu do obchodního rejstříku (Camera di Commercio, Industria, Artigianato e Agricoltura - CCIAA-) a osvědčení o systému jakosti.

Vzhledem k tomu, že každý občan má možnost získat rozvahy od kterékoli obchodní komory v Itálii, Komise souhlasila s tím, že tyto dokumenty jsou v souladu s italským právem veřejnými dokumenty. Jelikož však v Itálii nejsou veřejnosti k dispozici zdarma, měla Komise za to, že by bylo nevhodné a v rozporu se zásadou loajální spolupráce mezi orgánem a dotčeným členským státem, aby stěžovateli poskytla bezplatné kopie příslušných dokumentů. Komise založila své úvahy na bodě 15 odůvodnění nařízení č. 1049/2001, podle kterého cílem ani účinkem tohoto nařízení není změna vnitrostátních právních předpisů o přístupu k dokumentům.

Komise proto jako spravedlivé řešení navrhla umožnit stěžovateli nahlédnout do příslušných rozvah a osvědčení společností podávajících nabídky v prostorách Společného výzkumného střediska v Ispře. V případě, že by si přál získat kopie těchto dokumentů, Komise uvedla, že tak může snadno učinit kontaktováním příslušné obchodní komory nebo nahlédnutím na příslušné internetové stránky.

Pokud jde o možnost poskytnout částečný přístup k ostatním dokumentům obsaženým v nabídkách společností účastnících se nabídkového řízení, Komise uvedla, že tyto dokumenty sestávaly téměř výhradně z informací o společnostech. Přezkoumání této dokumentace po jednotlivých stranách a vytěžení omezených fragmentů této dokumentace by vytvořilo naprosto nepřiměřenou administrativní zátěž. Komise měla za to, že veřejný zájem na získání přístupu k útržkovitým částem dokumentu neodůvodňuje nadměrnou administrativní práci, kterou by takový výkon vyžadoval.

2.5 Stěžovatel ve svých připomínkách k podrobnému stanovisku Komise zdůraznil, že teprve ve svém podrobném stanovisku k návrhu doporučení veřejného ochránce práv Komise poprvé a téměř čtyři roky po příslušné žádosti uznala, že některé požadované dokumenty jsou skutečně veřejnými dokumenty. Odmítnutí Komise zpřístupnit takové dokumenty, jako jsou rozvahy společností, které se účastnily téhož zadávacího řízení, jehož se účastnil jeho klient, se tedy jevilo jako neodůvodněné. Stěžovatel dále uvedl, že Komise nyní ve svém podrobném stanovisku navrhla, aby mu umožnila nahlédnout do příslušných dokumentů v prostorách Společného výzkumného střediska v Ispře, a že se dovolávala bodu 15 odůvodnění nařízení č. 1049/2001, jelikož mu tyto dokumenty nepředložila přímo. Podle stěžovatele se Komise chybně dovolávala zásady loajální spolupráce.

V souladu s článkem 10 nařízení č. 1049/2001 „(...) [N]áklady na vyhotovení a zaslání kopií mohou být žadateli účtovány. Tento poplatek nepřesáhne skutečné náklady na pořízení a zaslání kopií. Konzultace na místě, kopie menší než 20 stran formátu A4 a přímý přístup v elektronické podobě nebo prostřednictvím rejstříku jsou bezplatné (...)“. Komise však nikdy nezvažovala možnost účtovat poplatek za poskytnutí přístupu k požadovaným dokumentům.

Pokud jde o návrh Komise umožnit mu nahlédnout do příslušných dokumentů v prostorách Společného výzkumného střediska v Ispře, stěžovatel se domníval, že poskytnutá odpověď není ani přiměřená, ani hodná orgánu, jako je Komise. Dále měl za to, že je nepřijatelné, aby téměř čtyři roky po jeho původní žádosti o přístup k dokumentům Komise navrhla něco, co sám navrhl již ve svém dopise ze dne 6. srpna 2002, když uvedl, že bude připraven nahlédnout do příslušných dokumentů v prostorách Komise.

Pokud jde o možnost poskytnout částečný přístup, stěžovatel se domníval, že Komise stále neprokázala, že přezkum každého z dokumentů, jichž se týká jeho žádost o přístup, by představoval nepřiměřenou administrativní zátěž. Veřejný ochránce práv rovněž uvedl, že na základě čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 v případě žádosti týkající se velmi dlouhých dokumentů nebo velkého počtu dokumentů se orgán může s žadatelem neformálně poradit s cílem nalézt spravedlivé řešení. Ze svého podrobného stanoviska však vyplynulo, že Komise tuto možnost nezohlednila. Komise neposkytla informace o údajně nepřiměřené administrativní zátěži při zkoumání všech příslušných dokumentů (tj. Komise měla přinejmenším uvést, kolik dokumentů mělo být analyzováno a jak objemné měly být), ani mu neposkytla informace, jak stanoví nařízení č. 1049/2001 a jak navrhuje veřejný ochránce práv ve svém návrhu doporučení.

2.6 Veřejný ochránce práv připomíná, že operativní částí jeho návrhu doporučení bylo, aby Komise buď přehodnotila své rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2002 o potvrzující žádosti stěžovatele o přístup a poskytla přístup k těm dokumentům nebo jejich částem, na které se nevztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení 1049/2001, nebo poskytla dostatečně podrobná vysvětlení, aby prokázala, že se na některé nebo všechny tyto dokumenty nebo jejich části uvedená výjimka vztahuje.

2.7 Z podrobného stanoviska Komise vyplývá, že Komise znovu zvážila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům a uznala, že určitý počet požadovaných dokumentů je v Itálii veřejně přístupný, a že tedy neexistují žádné věcné důvody k odepření přístupu k nim. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že orgán přesto stěžovateli neposkytl přístup k těmto dokumentům, ale nabídl mu, že mu umožní nahlédnout do příslušných dokumentů v prostorách Společného výzkumného střediska v Ispře. Kromě toho se ukazuje, že Komise rovněž odmítla poskytnout částečný přístup k ostatním dokumentům obsaženým v nabídkách společností účastnících se nabídkového řízení.

S ohledem na výše uvedené se proto veřejný ochránce práv domnívá, že Komise jeho návrhu doporučení nevyhověla.

2.8 Zásady řádné správy vyžadují, aby orgán poskytl platné důvody pro odepření přístupu k dokumentům na základě nařízení č. 1049/2001.

Vzhledem k tomu, že Komise neposkytla přístup k některým dokumentům požadovaným stěžovatelem, přestože uznala, že se jedná o veřejné dokumenty, je tedy třeba přezkoumat důvody, které Komise uvedla k odůvodnění svého stanoviska.

2.9 Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise uvedla, že vzhledem k tomu, že přístup k těmto dokumentům není v Itálii bezplatný, poskytnutí těchto dokumentů stěžovateli zdarma by bylo nevhodné a v rozporu se zásadou loajální spolupráce mezi institucí a dotčeným členským státem. V tomto ohledu se Komise dovolávala bodu 15 odůvodnění nařízení č. 1049/2001, podle kterého cílem ani účinkem nařízení č. 1049/2001 není změna vnitrostátních právních předpisů o přístupu k dokumentům.

V souladu s ustálenou judikaturou soudů Společenství ve vztahu k ustanovením předchozí právní úpravy musí být výjimky z přístupu veřejnosti k dokumentům vykládány a uplatňovány restriktivně, aby nebylo zmařeno použití obecné zásady poskytnout veřejnosti co nejširší přístup k dokumentům (12).

V projednávané věci veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise k odůvodnění odepření přístupu k dokumentům, jejichž veřejnou povahu uznala, nevycházela z žádné z výjimek stanovených v nařízení č. 1049/2001, ale odvolala se na bod odůvodnění uvedeného nařízení.

2.10 Zásada loajální spolupráce, které se dovolává Komise, je skutečně zásadou práva Společenství, jak je stanovena v článku 5 Smlouvy o ES a opakovaně uváděna soudy Společenství (13). Veřejný ochránce práv však nesdílí názor Komise, že vzhledem k tomu, že poskytování příslušných dokumentů není v Itálii bezplatné, byla by zásada loajální spolupráce mezi orgánem a dotčeným členským státem porušena, pokud by tyto dokumenty byly stěžovateli poskytnuty. Tato zásada, na kterou odkazuje nařízení 1049/2001 v 15. bodě odůvodnění, je základem čl. 4 odst. 5 a článku 5 uvedeného nařízení, podle nichž „[č]lenský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu“ a „[p]okud členský stát obdrží žádost o dokument, který má v držení a který pochází od orgánu, pokud není zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn, konzultuje členský stát dotčený orgán, aby přijal rozhodnutí, které neohrozí dosažení cílů tohoto nařízení“. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že cílem těchto ustanovení je zabránit obcházení hmotněprávních pravidel pro přístup k dokumentům na úrovni Evropské unie a členských států. Jinými slovy, účelem těchto ustanovení je zabránit tomu, aby dokument pocházející z členského státu, k němuž není podle vnitrostátního práva možný přístup, mohl být získán prostřednictvím žádosti o přístup podané na úrovni Evropské unie. Neexistuje však žádné ustanovení, které by Unii ukládalo povinnost odepřít přístup k dokumentům pouze z toho důvodu, že zpřístupnění těchto dokumentů v členském státě není bezplatné. Je zřejmé, že každá taková výjimka by navíc musela být stanovena v samotném nařízení č. 1049/2001. V nařízení č. 1049/2001 však žádná taková výjimka není. S ohledem na výše uvedené se proto veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise neposkytla platné důvody pro odepření přístupu k dokumentům požadovaným stěžovatelem.

Přístup udělený v souladu s nařízením č. 1049/2001 navíc nemusí být nutně bezplatný. Jak je stanoveno v článku 10 uvedeného nařízení, při poskytování přístupu k dokumentům „(...) mohou být žadateli účtovány náklady na vyhotovení a zaslání kopií“. Pokud by to Komise považovala za vhodné, mohla proto žadateli účtovat cenu za předložení a zaslání příslušných dokumentů.

2.11 Pokud jde o možnost poskytnout částečný přístup k dotčeným dokumentům, Komise tvrdila, že veřejný ochránce práv s odvoláním na výjimku čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001 ve svém návrhu doporučení připustil, že Komise může odepřít přístup k těmto dokumentům, jejichž zpřístupnění by ohrozilo ochranu obchodních zájmů dotčené fyzické nebo právnické osoby. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno tedy jednoznačně nese Komise, vyplývá z toho, že přístup musí být poskytnut, pokud Komise nemůže prokázat, že se uvedená výjimka použije.

2.12 Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise ve svém podrobném stanovisku uvedla, že přezkoumání dokumentace po jednotlivých stranách a vytěžení omezených fragmentů dokumentace by vytvořilo naprosto nepřiměřenou administrativní zátěž. Komise měla za to, že veřejný zájem na získání přístupu k roztříštěným částem dokumentu neodůvodňuje nadměrnou administrativní práci, kterou by takový postup vyvolal. Na podporu svého stanoviska Komise připomněla, že Soud prvního stupně stanovil, že orgány mohou v určitých případech vyvážit zájem veřejnosti na částečném přístupu k požadovaným dokumentům oproti takto způsobenému pracovnímu břemenu a že jsou oprávněny takový částečný přístup odepřít, pokud přezkum dotčených dokumentů ukáže, že částečný přístup by byl bezvýznamný, zatímco požadované pracovní břemeno by bylo nepřiměřené (14).

2.13 Veřejný ochránce práv si je vědom skutečnosti, jak správně uvedla Komise, že Soud rozhodl, že pokud by poskytnutí částečného přístupu vyžadovalo pro dotyčný orgán nepřiměřenou práci, je tento orgán oprávněn takový částečný přístup odepřít.

Veřejný ochránce práv však poznamenává, že ve věci T-2/03 (15) Soudní dvůr rovněž uvedl, že pokud je neprovedení konkrétního a individuálního přezkumu dotčených dokumentů založeno na použití zásady proporcionality, je třeba přezkoumat, zda je na základě této zásady přípustné upustit od použití této zásady na konkrétní a individuální přezkum dotčeného dokumentu. Podle Soudního dvora „zásada proporcionality vyžaduje, aby opatření přijatá orgány nepřekračovala meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaných cílů; pokud se nabízí volba mezi několika vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmí být nepřiměřené sledovanému cíli. (...). Odmítnutí orgánu přezkoumat konkrétně a individuálně dokumenty, které jsou předmětem žádosti o přístup, tedy v zásadě představuje zjevné porušení zásady proporcionality. (...). Týká-li se žádost velkého počtu dokumentů, odráží právo orgánu usilovat společně s žadatelem o spravedlivé řešení podle čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 možnost zohlednit, byť zvláště omezeným způsobem, potřebu případně sladit zájmy žadatele se zájmy řádné správy“ (body 99–101).

Soud dále zdůraznil, že „konkrétní a individuální přezkum dokumentů uvedených v žádosti o přístup podle nařízení č. 1049/2001 je jednou ze základních povinností orgánu v reakci na takovou žádost“ (bod 104) a že „v zásadě není vhodné přihlížet k množství práce spojené s výkonem práva žadatele na přístup“ (bod 108). Podle názoru Soudního dvora „míra práce spojená s posouzením žádosti o přístup závisí nejen na počtu dokumentů uvedených v žádosti a jejich objemu, ale také na jejich povaze. Nutnost provést konkrétní a individuální přezkum velmi četných dokumentů tedy sama o sobě neposkytuje žádný údaj o množství práce, které je třeba vynaložit na vyřízení žádosti o přístup (...)“ (bod 111). „Konečně, pokud orgán předloží důkaz o nepřiměřenosti administrativní zátěže vyplývající z konkrétního a individuálního posouzení dokumentů uvedených v žádosti, je povinen pokusit se konzultovat žadatele, aby (...) konkrétně posoudil, zda a jakým způsobem může přijmout opatření méně omezující než konkrétní a individuální posouzení dokumentů“ (bod 114).

2.14 Veřejný ochránce práv konstatuje, že v projednávané věci Komise neprokázala, že provedla individuální přezkum všech relevantních dokumentů, například tím, že uvedla počet analyzovaných dokumentů nebo jejich délku. Kromě toho se zdá, že Komise nevyužila možnosti stanovené v čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, a to bez ohledu na příslušný návrh veřejného ochránce práv uvedený v jeho návrhu doporučení. Podle tohoto ustanovení „[p]okud se žádost týká velmi rozsáhlého dokumentu nebo velkého počtu dokumentů, může se dotyčný orgán s žadatelem neformálně poradit s cílem nalézt spravedlivé řešení“. Zdá se však, že Komise odmítla poskytnout částečný přístup, aniž by ve svém podrobném stanovisku poskytla jakékoli relevantní vysvětlení.

Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že Komise neposkytla dostatečné a přesvědčivé důvody pro odepření částečného přístupu k dokumentům požadovaným stěžovatelem tím, že se omezila na tvrzení, že přezkoumání jednotlivých stran dokumentů požadovaných stěžovatelem a vytěžení omezených fragmentů těchto dokumentů by vytvořilo zcela nepřiměřenou administrativní zátěž.

2.15 Na základě výše uvedeného se zdá, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu Komise v tomto aspektu případu.

3 Údajné nevyřízení potvrzující žádosti stěžovatele ze strany Komise ve stanovené lhůtě

3.1 Dne 31. července 2002 stěžovatel požádal Komisi, aby mu poskytla přístup k dokumentům týkajícím se zadávacího řízení, kterého se účastnila italská společnost M.P.M., jejímž jménem stěžovatel podal stížnost.

Komise mu poskytla přístup k některým dokumentům, o které požádal. Odmítla však stěžovateli umožnit přístup k dokumentům týkajícím se nabídek jiných společností než M.P.M., které se zúčastnily nabídkového řízení, včetně společnosti, které byla zakázka zadána. Stěžovatel poté podal potvrzující žádost. Ve své odpovědi ze dne 13. listopadu 2002 Komise trvala na svém stanovisku.

Stěžovatel ve své stížnosti tvrdil, že Komise při vyřizování jeho potvrzující žádosti nedodržela lhůtu stanovenou nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (16) (dále jen "nařízení 1049/2001").

3.2 Komise ve svém stanovisku souhlasila s tím, že její odpověď byla zpožděna. Potvrzující žádost o přístup k dokumentům byla doručena faxem dne 6. září 2002. Vzhledem k době potřebné ke konzultaci s podniky, jichž se žádost týká, se však Komise rozhodla prodloužit lhůtu potřebnou k poskytnutí odpovědi stěžovateli o 15 pracovních dnů. Stěžovatel byl o této skutečnosti informován dopisem ze dne 26. září 2002. Konečná lhůta pro odpověď tedy podle Komise uplynula dne 18. října 2002. Odpověď však byla stěžovateli zaslána dne 13. listopadu 2002, tedy o 17 pracovních dnů později. Komise vyjádřila politování nad zpožděním, k němuž v tomto případě došlo, a vysvětlila, že k němu došlo kvůli době potřebné pro konzultační proces.

Komise měla za to, že tímto zpožděním nebyl poškozen klient stěžovatele práv vzhledem ke skutečnosti, že jak je stanoveno v článku 8 nařízení č. 1049/2001, neposkytnutí odpovědi ve stanovené lhůtě musí být považováno za zamítavou odpověď a opravňuje žadatele podat žalobu u Soudu prvního stupně nebo stížnost veřejnému ochránci práv.

3.3 Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že ho Komise informovala, že nemůže odpovědět ve stanovené lhůtě až poté, co tato lhůta již uplynula, a že toto zpoždění neodůvodnila. To bylo v rozporu s čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, který stanoví, že „lhůta stanovená v odstavci 1 může být prodloužena o 15 pracovních dnů za předpokladu, že je o tom žadatel předem vyrozuměn a že jsou uvedeny podrobné důvody“.

3.4 Zásady řádné správy vyžadují, aby orgány vyřizovaly žádosti občanů rychle a v souladu s příslušnými pravidly.

3.5 Jak již bylo uvedeno v předchozích rozhodnutích (17), veřejná ochránkyně práv se domnívá, že účelem pravidla, že neposkytnutí odpovědi na potvrzující žádost představuje zamítavé rozhodnutí, je chránit dotčenou osobu před dalším zpožděním v případě, že orgán nejedná ve lhůtě stanovené nařízením 1049/2001. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že zásady řádné správy vyžadují, aby orgány odpovídaly na žádosti občanů a odůvodňovaly svá rozhodnutí. Výše uvedené pravidlo neopravňuje orgán, aby se odchýlil od své povinnosti dodržovat zásady řádné správní praxe (18).

3.6 Veřejný ochránce práv se dále domnívá, že i když neposkytnutí odpovědi na potvrzující žádost nebrání žadateli zahájit soudní řízení nebo pokračovat ve své žádosti u veřejného ochránce práv, stěžovatel by v takovém případě nemohl vědět, z jakých věcných důvodů bylo odepření poskytnutí nebo odepření přístupu založeno. Neodpovězení na potvrzující žádost by tedy mohlo narušit schopnost žadatele pokračovat v řízení.

3.7 Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že neposkytnutí odůvodněné odpovědi orgánu na potvrzující žádost ve lhůtě 15 pracovních dnů zpravidla představuje nesprávný úřední postup.

3.8 V projednávané věci podal stěžovatel dne 6. září 2002 potvrzující žádost o přístup k dokumentům. Vzhledem k době potřebné ke konzultaci s podniky, jichž se žádost týká, se Komise rozhodla prodloužit lhůtu pro poskytnutí odpovědi stěžovateli a informovala stěžovatele dopisem ze dne 26. září 2002. Konečná lhůta pro odpověď tedy podle Komise uplynula dne 18. října 2002.

3.9 Jak však Komise uznala ve svém stanovisku, odpověď na potvrzující žádost stěžovatele mu byla zaslána dne 13. listopadu 2002, tj. 17 pracovních dnů po uplynutí lhůty 18. října 2002.

3.10 S ohledem na výše uvedené se zdá, že když Komise vyřizovala potvrzující žádost stěžovatele, došlo k podstatnému zpoždění, a proto Komise nejednala v souladu s čl. 8 odst. 2 nařízení 1049/2001. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

3.11 Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že když ho Komise informovala, že nemůže odpovědět ve stanovené lhůtě, tato lhůta již uplynula, veřejný ochránce práv konstatuje, že se Komise tímto aspektem případu nezabývala ani ve svém stanovisku, ani ve své odpovědi na žádost veřejného ochránce práv o další informace. Vzhledem ke znění dopisů, které veřejná ochránkyně práv zaslala Komisi při zahájení tohoto šetření a při žádosti o další informace, se jeví jako možné, že Komise nepochopila, že by měla odpovědět i na tento bod.

Avšak vzhledem ke skutečnosti, že v každém případě došlo ke značnému zpoždění, pokud jde o vyřizování potvrzující žádosti stěžovatele ze strany Komise, veřejný ochránce práv se nedomnívá, že existují důvody pro pokračování jeho šetření, pokud jde o tento aspekt případu.

3.12 Veřejný ochránce práv ve svém návrhu doporučení Komisi informoval orgán o svém závěru ohledně tohoto aspektu případu. Konstatuje však, že Komise se ve svém podrobném stanovisku k této otázce nevyjádřila. Je proto vhodné učinit v tomto ohledu kritickou poznámku.

4 Závěr

4.1 Na základě podrobného stanoviska Komise se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise nedodržela jeho návrh doporučení.

Dále se domnívá, že je nezbytné učinit následující kritické poznámky:

(1) Zásady řádné správy vyžadují, aby orgán poskytl platné důvody pro odepření přístupu k dokumentům na základě nařízení č. 1049/2001.

Komise uznala, že některé dokumenty požadované stěžovatelem jsou podle italského práva veřejnými dokumenty. Komise se však domnívala, že vzhledem k tomu, že přístup k těmto dokumentům není v Itálii bezplatný, poskytnutí těchto dokumentů stěžovateli zdarma by bylo nevhodné a v rozporu se zásadou loajální spolupráce mezi orgánem a dotčeným členským státem. Zásada loajální spolupráce je připomenuta v 15. bodě odůvodnění nařízení č. 1049/2001 a je základem čl. 4 odst. 5 a článku 5 uvedeného nařízení.

Cílem těchto ustanovení je zabránit obcházení hmotněprávních pravidel pro přístup k dokumentům na úrovni Evropské unie a členských států. Jinými slovy, účelem těchto ustanovení je zabránit tomu, aby dokument pocházející z členského státu, k němuž vnitrostátní právo neumožňuje přístup, mohl být získán prostřednictvím žádosti o přístup podané na úrovni Evropské unie. Neexistuje však žádné ustanovení, které by Unii ukládalo povinnost odepřít přístup k dokumentům pouze z toho důvodu, že zpřístupnění těchto dokumentů v členském státě není bezplatné. Je zřejmé, že každá taková výjimka by navíc musela být stanovena v samotném nařízení č. 1049/2001. V nařízení č. 1049/2001 však žádná taková výjimka není. S ohledem na výše uvedené se proto veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise neposkytla platné důvody pro odepření přístupu k dokumentům požadovaným stěžovatelem.

Pokud jde o možnost poskytnout částečný přístup, Komise připomněla, že Soud stanovil, že orgány mohou v určitých případech vyvážit zájem veřejnosti na částečném přístupu k požadovaným dokumentům oproti takto způsobené pracovní zátěži a že jsou oprávněny takový částečný přístup odepřít, pokud přezkum dotčených dokumentů ukáže, že částečný přístup by byl bezvýznamný, zatímco požadované pracovní zatížení by bylo nepřiměřené. Veřejná ochránkyně práv tuto zásadu uznává. Konstatuje však, že Soudní dvůr tuto zásadu podmínil konkrétním a individuálním přezkumem dotčených dokumentů. Zdá se však, že takové konkrétní a individuální posouzení nebylo v projednávané věci provedeno.

Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise neposkytla dostatečné a přesvědčivé důvody pro odepření částečného přístupu k dokumentům požadovaným stěžovatelem tím, že se omezila na tvrzení, že přezkum dokumentů požadovaných stěžovatelem po jednotlivých stranách a vytěžení omezených fragmentů těchto dokumentů by vytvořilo zcela nepřiměřenou administrativní zátěž.

Způsob, jakým Komise nakládá s věcnou podstatou žádosti stěžovatele o přístup k dokumentům, proto představuje nesprávný úřední postup.

(2) Zásady řádné správy vyžadují, aby orgány vyřizovaly žádosti občanů rychle a v souladu s příslušnými pravidly. V tomto případě se zdá, že když Komise vyřizovala potvrzující žádost stěžovatele, došlo ke značnému zpoždění, a Komise tudíž nejednala v souladu s čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

4.2 Čl. 3 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv stanoví, že po předložení návrhu doporučení a po obdržení podrobného stanoviska dotčeného orgánu nebo instituce zašle veřejný ochránce práv zprávu Evropskému parlamentu a dotčenému orgánu nebo instituci.

4.3 Ve své výroční zprávě za rok 1998 veřejný ochránce práv poukázal na to, že možnost předložit Parlamentu zvláštní zprávu má pro jeho práci neocenitelnou hodnotu. Dodal, že zvláštní zprávy by proto neměly být předkládány příliš často, ale pouze ve vztahu k důležitým záležitostem, v nichž mohl Parlament přijmout opatření s cílem pomoci veřejnému ochránci práv (19). Výroční zpráva za rok 1998 byla předložena Parlamentu a Parlamentem schválena.

4.4 Veřejný ochránce práv konstatuje, že tento případ se týká toho, jak Komise vyřizuje žádost o přístup k dokumentům souvisejícím s konkrétní výzvou k podávání nabídek zveřejněnou Společným výzkumným střediskem v lednu 2002. Dále se domnívá, že není zřejmé, jaké kroky by Parlament mohl podniknout, aby pomohl veřejnému ochránci práv a stěžovateli v projednávané věci. S ohledem na výše uvedené dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že v tomto případě není vhodné předkládat Parlamentu zvláštní zprávu.

4.5 Kromě zaslání Komisi však veřejný ochránce práv zahrne shrnutí tohoto rozhodnutí do své výroční zprávy za rok 2006, která bude předložena Parlamentu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

4.6 Předseda Komise a komisař pro vědu a výzkum budou o tomto rozhodnutí rovněž informováni.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Úř. věst. S 22, 31.1.2002.

(2) Stěžovatelem je italský právník.

(3) Článek 2 odst. 7 statutu veřejného ochránce práv zní takto: „Musí-li veřejný ochránce práv v důsledku probíhajícího nebo ukončeného soudního řízení týkajícího se předložených skutečností prohlásit stížnost za nepřípustnou nebo ukončit její posuzování, musí být výsledek šetření, která dosud provedl, podán s konečnou platností.“

(4) Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.

(5) Úř. věst. 1993, L 199, s. 54.

(6) Úř. věst. 1997, L 328, s. 1.

(7) Čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001.

(8) Věc T-309/97 Bavarian Lager Company Ltd v. Komise, Sb. rozh. 1999, s. II-3217, bod 39.

(9) Viz rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv 412/2003/GG a 2403/2003/MF, která jsou k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

(10) Viz věc T-14/18 Hautala v. Rada [1999] Sb. rozh. II-2489 a věc T-204/99 Mattila v. Rada a Komise [2001] Sb. rozh. II-2265.

(11) Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.

(12) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Bavarian Lager Company v. Komise, T-309/97, Recueil 1999, s. II-3217, bod 39.

(13) Viz věc C-374/89 Komise v. Belgické království, Sb. rozh. 1991, s. I-367, body 12 až 15, a věc C-512/99 Spolková republika Německo v. Komise, Sb. rozh. 2003, s. I-845, bod 63.

(14) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Hautala v. Rada, T-14/98, Recueil 1999, s. II-2489, bod 67.

(15) Věc T-2/03 Verein für Konsumenteninformation v. Komise, rozsudek ze dne 13. dubna 2005, dosud nezveřejněno.

(16) Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.

(17) Veřejný ochránce práv zaujal podobné stanovisko ve věci 322/2003/IP. Znění tohoto rozhodnutí je k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

(18) Veřejný ochránce práv zaujal podobné stanovisko v případech 1479/99/(OV)MM a 729/2000/OV týkajících se neposkytnutí odpovědi na stížnost podanou podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Znění těchto rozhodnutí je k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

(19) Výroční zpráva za rok 1998, s. 27-28.