Štrasburk 2. prosince 2004

Vážený pane X.,

Dne 6. února 2003 jste jménem organizace Y podal stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv na Evropskou komisi. Vaše stížnost se týkala rozhodnutí Komise ze dne 12. srpna 2002, kterým se odmítá poskytnout Y finanční pomoc v rámci akčního programu Společenství na podporu nevládních organizací.

Dne 23. prosince 2002 jste zaslal veřejnému ochránci práv předchozí stížnost týkající se stejné záležitosti, která byla dne 10. února 2003 prohlášena za nepřípustnou.

Dne 18. března 2003 jsem předal Vaši novou stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 12. června 2003 a já jsem Vám jej předal s výzvou k vyjádření. Své připomínky jste mi zaslal ve dnech 24. a 30. července, 30. září a 21. října 2003. Dne 18. února 2004 jsem si od Komise vyžádal další informace. Druhé stanovisko Komise jsem obdržel dne 14. dubna 2004 a předal jsem Vám ho. Své připomínky k druhému stanovisku Komise jste mi zaslal dne 29. května 2004.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledek dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Dne 23. prosince 2002 podal stěžovatel nejprve stížnost k veřejnému ochránci práv na Komisi jménem organizace Y.

Skutkové okolnosti této věci byly v souhrnu následující:

Y předložila žádost o finanční pomoc v rámci výzvy k předkládání návrhů týkajících se akčního programu Společenství na podporu nevládních organizací. Dne 8. dubna 2002 Komise potvrdila přijetí žádosti stěžovatele. Dne 12. června 2002 orgán informoval stěžovatele, že po prvním prověření všech žádostí Y splnil kritéria přípustnosti stanovená ve sdělení o akčním programu. Dne 12. srpna 2002 však Komise stěžovateli oznámila, že jeho žádost nebyla vybrána z důvodu, že vyvstaly určité pochybnosti ohledně aktivní legitimace Y. Komise ve svém dopise uvedla, že se zdá, že existuje určitá nejistota ohledně povahy vztahu Y s jinou organizací s názvem Z. Komise tvrdila, že vnitrostátní státní zástupce zahájil vyšetřování tvrzení, že Y falšoval a nezákonně měnil své stanovy, v důsledku čehož na tuto záležitost upozornil příslušný trestní soud.

Dne 30. srpna 2002 napsal předseda Y Komisi a vysvětlil právní postavení Y a její dohodu o spolupráci se Z. Důrazně vyvrátil obvinění týkající se jak platnosti vyhlášek organizace, tak padělání veřejné listiny. Popsal právní strukturu společnosti Y jako certifikovanou podle příslušných vnitrostátních právních předpisů. Na základě těchto informací požádal Komisi, aby přehodnotila své rozhodnutí zamítnout žádost Y o finanční pomoc v roce 2002.

Dopisem stěžovateli ze dne 7. října 2002 jej Komise informovala, že předběžný výběr příjemců byl uzavřen a že byl sestaven seznam příjemců. Orgán poznamenal, že období 2002 bylo uzavřeno, a proto se nezdá, že by existoval důvod pro další diskusi.

Stěžovatel tvrdil, že Komise neidentifikovala zdroj tvrzení a nezohlednila jeho argumenty před přijetím konečného rozhodnutí. Rovněž tvrdil, že odůvodnění Komise nenalezlo ve výzvě k předkládání návrhů akčního programu žádný právní základ.

Pokud jde o údajnou nejistotu ohledně vztahu mezi Y a Z, stěžovatel poukázal na to, že Komise si je dobře vědoma povahy dohody o spolupráci mezi oběma organizacemi.

Podle názoru stěžovatele bylo vyšetřování vedené státním zástupcem výsledkem pomlouvačné kampaně zahájené bývalým zaměstnancem Y, který byl propuštěn. Stěžovatel zdůraznil, že soudní řízení týkající se jeho organizace bylo ukončeno soudcem odpovědným za vyšetřování dne 7. října 2002. Soudce dospěl k závěru, že proti stěžovateli neexistují žádné usvědčující důkazy.

S ohledem na dostupné informace měl veřejný ochránce práv za to, že stížnosti nepředcházely vhodné administrativní přístupy k dotčenému orgánu, jak vyžaduje čl. 2 odst. 4 jeho statutu. Veřejná ochránkyně práv proto prohlásila stížnost za nepřípustnou.

Dne 6. února 2003 stěžovatel předal doplňující informace, včetně korespondence s útvary Komise týkající se předmětu jeho stížnosti. S ohledem na tyto nové důkazy se veřejná ochránkyně práv rozhodla zaregistrovat dopis stěžovatele jako novou stížnost a zahájila nové šetření.

Dne 4. června 2003 požádala třetí osoba o přístup ke všem dokumentům týkajícím se stížnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepožádal o důvěrné zacházení se svou stížností, vyhověl veřejný ochránce práv žádosti o přístup dne 16. června 2003 v souladu s čl. 14 odst. 4 rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv, kterým se přijímají prováděcí ustanovení (1). Poté, co byl stěžovatel o rozhodnutí veřejného ochránce práv informován dopisem ze dne 23. června 2003, požádal, aby byla jeho stížnost označena za důvěrnou. V souladu s čl. 10 odst. 1 prováděcích ustanovení (2) prohlásil veřejný ochránce práv stížnost za důvěrnou.

Stěžovatel v souhrnu tvrdí, že i) rozhodnutí Komise ze dne 12. srpna 2002 není založeno na ustanoveních výzvy k předkládání návrhů, která stanoví právní základ akčního programu, a ii) že mu nebyla poskytnuta příležitost být vyslechnut před přijetím rozhodnutí. Tvrdí proto, že by Komise měla přehodnotit své stanovisko a poskytnout stěžovateli požadovanou pomoc.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku nejprve popsala skutkové a právní aspekty případu. Vysvětlila, že žádost Y o finanční pomoc byla podána v rámci akčního programu Společenství na podporu nevládních organizací.

Organizace stěžovatele již dříve obdržela podporu z podobných programů. Během rutinního auditu, který zahrnoval předchozí grant, byl zjištěn problém týkající se organizační struktury společnosti Y. Komise se poté rozhodla od roku 2000 pozastavit další pomoc organizaci a požádat o vrácení části již poskytnutých finančních prostředků. V té době se Komise dozvěděla o řadě vnitřních právních problémů týkajících se společnosti Y, které znovu potvrdily její postoj neposkytovat této organizaci další granty. Z hlediska práce vykonané společností Y však Komise zdůraznila, že byla vždy uspokojivá.

Komise uvedla, že nikdy neusilovala o to, aby se zapojila do vnitřních problémů společnosti Y. V souladu s tím orgán ve veškeré své korespondenci o těchto záležitostech nikdy nerozhodl.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí Komise nebylo založeno na právních ustanoveních upravujících výzvu k předkládání návrhů z roku 2002, orgán tvrdil, že rozhodnutí o grantech jsou v souladu s ustanoveními příslušného právního rozhodnutí, příslušné výzvy k předkládání návrhů a informační dokumentace, která je s ním zveřejněna. Při přijímání právní povinnosti však musí být Komise v rámci řádného finančního řízení rovněž spokojena s právní a finanční situací příjemce, jakož i s jeho celkovou bezúhonností. V případě společnosti Y se Komise domnívala, že existují dostatečné důvody k domněnce, že tyto obecné podmínky nebyly splněny, neboť struktura organizace a vnitřní rozhodovací proces byly nejasné. Uvedla, že rozhodnutí neposkytnout finanční pomoc, dokud nebude obnovena důvěra v organizaci, bylo přijato na základě řízení rizik po úplné konzultaci a dohodě s oddělením interního auditu odpovědného GŘ.

Komise odmítla tvrzení, že porušila právo stěžovatele na obhajobu. Orgán vysvětlil, že má výsadu rozhodovat o přidělení grantů na základě všech dostupných informací. V rámci programu financování nevládních organizací se nepředpokládají schůzky s příjemci za účelem projednání výsledku jejich žádosti. Informační dokumentace zveřejněná spolu s každou výzvou k předkládání návrhů výslovně uvádí, že rozhodnutí Komise o grantech je konečné. Tato politika je v souladu s myšlenkou, že granty Společenství mají být považovány za dary, které by měly být použity k dosažení řady předem stanovených cílů. Na požádání však může být poskytnuto další písemné vysvětlení důvodů zamítnutí.

Vzhledem k vážným obavám Komise vyplývajícím z vnitřních právních problémů společnosti Y se orgán domníval, že potenciální příjemce měl přesvědčivě prokázat, že neexistovala žádná protiprávní situace a že byla obnovena její institucionální stabilita. Podle názoru Komise nebyly předloženy žádné takové podstatné důkazy.

Komise proto dospěla k závěru, že není schopna přehodnotit své rozhodnutí a poskytnout stěžovateli požadovanou pomoc.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel tvrdil, že společnost Y splnila všechna kritéria uvedená jak ve výzvě k předkládání návrhů, tak v příslušném rozhodnutí. Trval na tom, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti společnosti Y o financování v roce 2002 nebylo založeno na kritériích stanovených v žádném z předchozích právních nástrojů, ale spíše na obavách jejích útvarů ohledně právního postavení společnosti Y. Tyto výhrady nebyly stěžovateli známy a stěžovatel nikdy neměl možnost je vyvrátit.

Pokud jde o tvrzení Komise týkající se možných finančních nesrovnalostí při využívání grantů společností Y během období 1998, 1999 a 2000, stěžovatel je shledal neopodstatněnými. Poukázal na zjištění auditu akcí Y, který Komise provedla v období od září 2001 do dubna 2002. Tyto kontroly nezjistily žádnou nesrovnalost a následně musel orgán vzít zpět své žádosti o vrácení grantu z roku 1998 a o pozastavení pomoci z let 2000 a 2001. Stěžovatel však poznamenal, že důvody auditu Komise nesouvisejí s důvody, které orgán uvedl na podporu svého rozhodnutí zamítnout žádost stěžovatele z roku 2002.

Stěžovatel vyvrátil existenci jakýchkoli vnitřních problémů týkajících se struktury společnosti Y. Dodal, že organizace se vždy těšila podpoře svých členů, jak dokládá usnesení jejího nedávného valného shromáždění. Právní kroky proti Y byly výsledkem pomlouvačné kampaně zorganizované bývalým zaměstnancem.

Stěžovatel uvedl, že žaloba proti Y byla pouze předběžným šetřením zahájeným vnitrostátním státním zástupcem a nijak nesouvisela s povahou stanov nebo strukturou organizace. Pokud jde o tento aspekt, Komise si měla být dobře vědoma právní struktury společnosti Y, neboť s touto organizací udržovala pravidelné pracovní vztahy od roku 1996. Orgán uchovával o Y velké množství informací, včetně svých oficiálních stanov, které byly potvrzeny vnitrostátními orgány.

Podle názoru stěžovatele argument Komise, že skutečnost, že proti Y byla vznesena závažná obvinění u soudu, na něj kladla důkazní břemeno, aby prokázal řádnost své organizace, ignorovala základní právní zásady a porušovala jeho základní práva. Stěžovatel zdůraznil, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud není prokázána jeho vina, jak je uznáno v čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech.

Další dotazy

S ohledem na připomínky předložené stěžovatelem zaslal veřejný ochránce práv Komisi dopis dne 18. února 2004. Ve svém dopise veřejný ochránce práv uvedl, že Komise zřejmě založila své rozhodnutí na existenci trestního vyšetřování proti stěžovateli. Za účelem posouzení odůvodnění předloženého Komisí požádala veřejná ochránkyně práv o další objasnění, pokud jde o: i) zda v tomto konkrétním případě Komise řádně zohlednila nejen potřebu chránit finanční zájmy Společenství, ale také právo stěžovatele na to, aby s ním bylo zacházeno spravedlivě a s náležitým ohledem na presumpci neviny; a ii) pokud v obecných případech zahrnujících probíhající soudní nebo správní šetření týkající se právní a finanční situace potenciálních příjemců pomoci Společenství vydal orgán svým útvarům pokyny nebo instrukce, jak dodržovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy soukromých osob a obecným veřejným zájmem.

Druhé stanovisko Komise

Ve svém druhém stanovisku Komise zdůraznila, že řádné finanční řízení je základní zásadou při správě rozpočtu Společenství. Proto je důležité minimalizovat riziko, že peníze daňových poplatníků nebudou dobře vynakládány.

Komise připomněla, že granty v rámci dotčeného programu se udělují každoročně, jakmile orgán návrhy posoudí. Vysvětlila, že udělování grantů podléhá zásadám transparentnosti a rovného zacházení. Tyto obecné zásady již byly formulovány v „příručce o řízení grantů“ z roku 1999 a následně byly začleněny do nového finančního nařízení, které vstoupilo v platnost v lednu 2003. Útvary Komise musí zajistit uplatňování těchto zásad.

Komise zdůraznila, že všichni jsou nevinní, dokud není prokázána jejich vina. V tomto případě se však Komise vzhledem ke zdrojům a závažnosti tvrzení cítila nucena zaujmout opatrný postoj, což vedlo k rozhodnutí nezařadit Y mezi úspěšné uchazeče. Za těchto okolností Komise usoudila, že poskytnutí subvence tomuto konkrétnímu žadateli, pokud existují takové jasné pochybnosti, by nebylo řádným finančním řízením.

Komise vysvětlila, že, jak je uvedeno v jejím stanovisku, problém s organizační strukturou Y byl zjištěn při běžném auditu výdajů z roku 1998 provedeném v únoru 2001. Problém se týkal netransparentního vztahu mezi Y a Z, jedním z jeho zakladatelů. Velká část výdajů na činnosti společnosti Y byla ve skutečnosti vynaložena společností Z, která poté společnosti Y vyúčtovala odpovídající částky. Jednalo se o subdodávky, které nebyly povoleny bez souhlasu Komise. Po dalších auditech a interních diskusích bylo přijato rozhodnutí pokusit se najít pragmatické řešení problému. Vzhledem k tomu, že práce byly provedeny a zdá se, že nedošlo k žádnému úmyslnému podvodu, Komise schválila výdaje, které společnost Z vynaložila jménem společnosti Y, s výjimkou některých osobních nákladů. Toto řešení se vztahovalo pouze na minulost a nepředstavovalo souhlas Komise s touto netransparentní organizační strukturou.

S cílem zjistit skutečnou situaci požádala Komise Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), aby Y vyšetřil. Úřad OLAF právě dokončuje své šetření. Na konci tohoto procesu a na základě svých zjištění Komise rozhodne, zda obnoví normální vztah s organizací.

V reakci na konkrétní informace požadované veřejnou ochránkyní práv Komise vysvětlila, že nevydala žádné obecné pokyny pro své útvary, jak se chovat v podobných situacích. Za vynesení rozsudku v jednotlivých případech odpovídá dále pověřená schvalující osoba. Komise by však ráda zdůraznila, že při udělování grantů musí všechny žádosti posuzovat spravedlivě a v souladu se zásadou řádného finančního řízení. Proto by se v závažných případech obvinění z podvodu nebo špatného řízení uplatňovala zásada předběžné opatrnosti, dokud nebude situace jasně stanovena.

Připomínky stěžovatele k druhému stanovisku Komise

Ve svých připomínkách k druhému stanovisku Komise stěžovatel znovu potvrdil své předchozí argumenty.

Stěžovatel poukázal na to, že Komise nadále opakovala tytéž usvědčující argumenty proti jeho organizaci, a to bez ohledu na důkazy, které předložil a které prokazují nesoudržnost těchto tvrzení. Uvedl, že orgán použil tyto argumenty k zamítnutí žádosti stěžovatele o finanční pomoc v letech 2002 a 2003 a naposledy v roce 2004. I když opakovaně žádal, aby se seznámil s obviněními, která proti němu byla vznesena, a aby byl vyslechnut před přijetím rozhodnutí, orgán ignoroval jeho právo na obhajobu.

Stěžovatel poukázal na uspokojivý vztah mezi Komisí a společností Y v letech 1996 až 2000. Řádné finanční řízení společnosti Y bylo doloženo zjištěními auditu Komise ze dne 28. ledna 2002 týkajícími se období 1998, 1999 a 2000. Audit dospěl k závěru, že navzdory intenzivní kontrole ze strany auditorů nebyla zjištěna žádná nesrovnalost na straně Y.

Pokud jde o informace požadované veřejným ochráncem práv v jeho dopise Komisi, stěžovatel se domníval, že orgán neposkytl žádné další podrobnosti, a proto na žádosti veřejného ochránce práv neodpověděl.

ROZHODNUTÍ

1 Údajný nedostatek právního základu pro rozhodnutí Komise

1.1 Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí Komise ze dne 12. srpna 2002, kterým byla zamítnuta žádost Y o finanční pomoc v roce 2002 v rámci akčního programu Společenství na podporu nevládních organizací, nebylo založeno na ustanoveních výzvy k předkládání návrhů, která stanovila právní základ programu, a že mu nebyla poskytnuta příležitost být vyslechnut před přijetím rozhodnutí.

Stěžovatel tvrdil, že Komise založila své rozhodnutí o zamítnutí žádosti Y o financování v roce 2002 na řadě tvrzení, která mu nebyla známa, a že Y nikdy neměl příležitost je vyvrátit.

Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdí, že odůvodnění Komise pro vyloučení Y, a sice existence žaloby proti organizaci, která byla v té době vedena před vnitrostátními soudy, bylo neopodstatněné, neboť taková žaloba se týkala pouze předběžného šetření provedeného státním zástupcem. Komise si měla být dobře vědoma řádné právní struktury organizace, která s ní od roku 1996 udržuje nepřetržitý pracovní vztah.

1.2 Komise tvrdí, že při přijímání právní povinnosti musí v rámci řádného finančního řízení zajistit právní a finanční způsobilost příjemce, jakož i jeho celkovou bezúhonnost. Komise se domnívá, že existovaly dostatečné důvody k domněnce, že tyto obecné podmínky nebyly v tomto případě splněny.

Komise tvrdí, že má výsadu nezávisle rozhodovat na základě všech dostupných informací o přidělení grantů. V rámci programu financování nevládních organizací se nepředpokládají schůzky s příjemci za účelem projednání výsledku jejich žádosti. Informační dokumentace zveřejněná spolu s každou výzvou k předkládání návrhů výslovně uvádí, že rozhodnutí Komise o grantech je konečné. To je v souladu s myšlenkou, že granty Společenství mají být považovány za dary, které by měly být použity k dosažení řady předem stanovených cílů.

Vzhledem k závažnosti tvrzení, která byla v té době projednávána před vnitrostátními soudy, se Komise domnívá, že potenciální příjemce měl přesvědčivě prokázat, že neexistovaly žádné protiprávní situace. Podle názoru orgánu nebyly předloženy žádné takové podstatné důkazy.

Ve svém druhém stanovisku Komise tvrdí, že vzhledem ke zdrojům a závažnosti tvrzení se cítila nucena zaujmout opatrný postoj, což vedlo k rozhodnutí nezařadit Y mezi úspěšné uchazeče.

V odpovědi na žádost veřejného ochránce práv Komise uvedla, že nevydala žádné obecné pokyny pro své útvary ohledně toho, jak dodržovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy soukromých osob a obecným veřejným zájmem v případech zahrnujících probíhající soudní nebo správní šetření týkající se právní a finanční situace potenciálních příjemců pomoci Společenství. Za vynesení rozsudku v jednotlivých případech odpovídá dále pověřená schvalující osoba. Komise by však ráda zdůraznila, že při udělování grantů musí všechny žádosti posuzovat spravedlivě a v souladu se zásadou řádného finančního řízení. Proto by se v závažných případech obvinění z podvodu nebo špatného řízení uplatňovala zásada předběžné opatrnosti, dokud nebude situace jasně stanovena.

1.3 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že Komise odůvodnila zamítnutí žádosti stěžovatele, jak je uvedeno v jejím dopise ze dne 12. srpna 2002, takto:

„Je mi líto, že vám musím sdělit, že vaše přihláška byla jednou z těch, která v tomto procesu nebyla úspěšná, a to z následujícího důvodu:

Vzhledem k přetrvávající nejistotě ohledně nezávislosti Y na Z, závažným obviněním z padělání podpisu dokumentu a údajně nezákonným změnám stanov organizace, které nyní prosazuje státní zástupce [...], nebude Komise žádost Y znovu posuzovat, dokud neobdrží dostatečné důkazy o právním postavení organizace.“

Z informací předložených v průběhu šetření vyplývá, že v době, kdy Komise posuzovala žádost stěžovatele, prováděl vnitrostátní státní zástupce předběžné šetření údajného padělání ze strany organizace stěžovatele. Kromě toho bylo výběrové řízení Komise ukončeno před tím, než soudce odpovědný za šetření schválil organizaci stěžovatele dne 7. října 2002.

1.4 Veřejný ochránce práv shledává, že při přezkumu žádostí o financování Společenstvím musí Komise vzít v úvahu nejen zvláštní pravidla, kterými se tento program financování řídí, ale také jakákoli pravidla nebo zásady, které jsou pro něj závazné. Jak je stanoveno v článku 274 Smlouvy o ES, jedním z obecných pravidel použitelných na jakoukoli iniciativu zahrnující využití finančních prostředků Společenství je povinnost řádného finančního řízení.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že výklad zásady řádného finančního řízení nelze omezit na čistě účetní definici. Podle soudů Společenství musí jeho správný výklad zahrnovat obavy o praktické důsledky aktů finančního řízení (3).

1.5 S ohledem na výše uvedené považuje veřejná ochránkyně práv za přiměřené, aby Komise před vyřízením žádostí o finanční pomoc zvážila, zda se právní a finanční situace potenciálních příjemců a jejich celková integrita jeví jako dostatečně spolehlivá. Veřejný ochránce práv si není vědom žádného právního pravidla nebo zásady, které by tomu bránily.

1.6 Veřejný ochránce práv se však domnívá, že při přijímání opatření na ochranu finančních zájmů Společenství by Komise měla usilovat o dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy soukromých osob a obecným veřejným zájmem, aby bylo s potenciálními příjemci jeho finanční pomoci zacházeno spravedlivě a s náležitým ohledem na presumpci neviny (4). Veřejný ochránce práv rovněž poukazuje na to, že je obtížné si představit, jak by Komise mohla dosáhnout spravedlivé rovnováhy, pokud nesdělí žadateli o grant jakékoli pochybnosti, které může mít ohledně aktivní legitimace žadatele, a je poté připravena naslouchat informacím poskytnutým žadatelem a reagovat na ně za účelem objasnění těchto pochybností.

1.7 V tomto případě veřejný ochránce práv poznamenává, že jediným argumentem na podporu rozhodnutí Komise ze dne 12. srpna 2002 byla existence trestního vyšetřování proti stěžovateli. Komise ve svém rozhodnutí neodkázala na žádný druh podpůrných důkazů, které by mohly mít vliv na její negativní posouzení žádosti stěžovatele. Orgán se omezil na zohlednění formální existence trestního vyšetřování a výtek, které z něj vyplývají, aniž se snažil tyto informace ověřit.

Veřejný ochránce práv konstatuje, že bez ohledu na výzvu učiněnou stěžovateli v rozhodnutí Komise ze dne 12. srpna 2002 k předložení důkazů o aktivní legitimaci jeho organizace, jakmile tak stěžovatel učinil dopisem ze dne 30. srpna 2002, se nezdá, že by orgán na tyto důkazy odpověděl a pouze ve svém dopise ze dne 7. října 2002 uvedl, že příjemci akčního programu z roku 2002 již byli zřízeni.

1.8 Po přezkoumání skutečností případu veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise nebyla schopna prokázat, že v tomto případě nalezla spravedlivou rovnováhu mezi potřebou řádného finančního řízení svých grantů a právem stěžovatele na spravedlivé zacházení a s náležitým ohledem na presumpci neviny. Komise tím, že se opírala výhradně o formální existenci právního šetření proti stěžovateli, aniž by tyto informace dále ověřila, nezacházela se stěžovatelem spravedlivě, což je v rozporu s čl. 6 odst. 2 Evropského kodexu řádné správní praxe. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu. Komisi bude zaslána kritická připomínka.

1.9 Veřejný ochránce práv by rád upozornil Komisi na skutečnost, že podobné problémy by mohly být odvráceny, pokud by se orgán ujal iniciativy a poskytl svým útvarům pokyny nebo instrukce, jak respektovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy soukromých osob a obecným veřejným zájmem v případech, které se týkají probíhajících soudních nebo správních šetření týkajících se právní a finanční situace potenciálních příjemců pomoci Společenství.

Veřejný ochránce práv zašle Komisi za tímto účelem další poznámku níže.

2 Přehodnocení pomoci požadované stěžovatelem

2.1 Stěžovatel tvrdí, že Komise by měla přehodnotit své stanovisko a poskytnout Y požadovanou pomoc.

2.2 Komise tvrdí, že není schopna přehodnotit své rozhodnutí a poskytnout stěžovateli požadovanou pomoc. Orgán ve svých výměnách se stěžovatelem uvedl, že jeho rozpočtové období 2002 bylo uzavřeno, a že žádost společnosti Y proto nemůže být znovu přezkoumána.

2.3 Veřejný ochránce práv bere na vědomí prohlášení Komise, že její rozpočtové období 2002 je uzavřeno, a proto žádosti podané v té době nemohou být přezkoumány. V důsledku toho se opětovné posouzení žádosti stěžovatele o finanční pomoc v rámci akčního programu Společenství na podporu nevládních organizací z roku 2002 již nejeví jako proveditelné.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejný ochránce práv domnívá, že tvrzení stěžovatele, pokud jde o rozpočet na rok 2002, nelze vyhovět. Veřejný ochránce práv však poukazuje na to, že si není vědom žádné skutečnosti, která by stěžovateli bránila v podání žádosti o financování jakéhokoli dosud otevřeného kola grantů.

3 Závěr

Na základě šetření evropské veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se jeví jako nezbytné učinit následující kritickou poznámku:

Veřejný ochránce práv se domnívá, že při přijímání opatření na ochranu finančních zájmů Společenství by Komise měla usilovat o dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy soukromých osob a obecným veřejným zájmem, aby bylo s potenciálními příjemci její finanční pomoci zacházeno spravedlivě a s náležitým ohledem na presumpci neviny. Veřejný ochránce práv rovněž poukazuje na to, že je obtížné si představit, jak by Komise mohla dosáhnout spravedlivé rovnováhy, pokud nesdělí žadateli o grant jakékoli pochybnosti, které může mít ohledně aktivní legitimace žadatele, a je poté připravena naslouchat informacím poskytnutým žadatelem a reagovat na ně za účelem objasnění těchto pochybností.

Po přezkoumání skutečností případu veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise nebyla schopna prokázat, že v tomto případě dosáhla spravedlivé rovnováhy mezi potřebou usilovat o řádné finanční řízení svých grantů a právem stěžovatele na spravedlivé zacházení a s náležitým ohledem na presumpci neviny. Komise tím, že se opírala výhradně o formální existenci právního šetření proti stěžovateli, aniž by tyto informace dále ověřila, nezacházela se stěžovatelem spravedlivě, což je v rozporu s čl. 6 odst. 2 Evropského kodexu řádné správní praxe. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

Vzhledem k tomu, že se tyto aspekty věci týkají postupů souvisejících s konkrétními událostmi v minulosti, není vhodné usilovat o smírné urovnání této záležitosti. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

DALŠÍ POZNÁMKA

Veřejný ochránce práv by rád upozornil Komisi na skutečnost, že podobné typy problémů by bylo možné odvrátit, pokud by se orgán ujal iniciativy a poskytl svým útvarům pokyny nebo instrukce, jak respektovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy soukromých osob a obecným veřejným zájmem v případech, které zahrnují probíhající soudní nebo správní šetření týkající se právní a finanční situace potenciálních příjemců pomoci Společenství.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

Žádosti o přístup k následujícím dokumentům se vyhoví automaticky, s výjimkou stížností, které jsou podle čl. 10 odst. 1 klasifikovány jako důvěrné:
b) stížnosti a dokumenty k nim přiložené stěžovatelem"
Přijaté dne 8. července 2002 a pozměněné rozhodnutím veřejného ochránce práv ze dne 5. dubna 2004, dostupné na internetových stránkách veřejného ochránce práv: http://www.ombudsman.europa.eu.

(2) „Na žádost stěžovatele veřejný ochránce práv klasifikuje stížnost jako důvěrnou“.

(3) Věc T-105/99, Conseil des communes et régions d'Europe (CCRE) v. Komise, Sb. rozh. 2000, s. II-4099, bod 73.

(4) Viz čl. 6 odst. 2 Evropského kodexu řádné správní praxe, který je k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv: http://www.ombudsman.europa.eu.