Souvislosti stížnosti

1. Stěžovatel je sdružení, které poskytuje sportovní aktivity a služby v různých individuálních a skupinových disciplínách neprofesionálním (amatérským) hráčům ve Vídni v Rakousku. Jednou z disciplín, v níž stěžovatel působí, je volejbal: v době podání stížnosti měla ženský tým v druhé nejvyšší rakouské lize. Podle stěžovatele není zapojena do mezinárodního skautingu hráčů nebo podobných činností. Všichni hráči stěžovatele jsou amatérští.

2. Dne 23. prosince 2017 podal stěžovatel Evropské komisi stížnost na porušení právních předpisů týkající se rakouských pravidel upravujících poplatky za mezinárodní přestup hráčů amatérského volejbalu. Stěžovatelka zastávala názor, že v důsledku těchto pravidel Rakousko porušuje právo EU.[1] Konkrétně stěžovatelka tvrdila, že Rakouská volejbalová federace účtuje nadměrné poplatky za využívání neprofesionálních zahraničních volejbalistek, a to i pro čistě amatérské hráče a kluby. Je to proto, že každý hráč, který chce hrát v lize, musí mít mezinárodní přestupový certifikát. K získání tohoto certifikátu musí kluby zaplatit několik poplatků za hráče, jejichž federací původu není Rakouská volejbalová federace. Stěžovatel musel každoročně zaplatit Evropskému sdružení částku 480 EUR, až 650 EUR sdružení, které dotyčného hráče propustilo, a 400 EUR Rakouské federaci za každého hráče, jehož federací původu nebyla Rakouská volejbalová federace – celkem 1 530 EUR za každého hráče ročně.

3. Stěžovatel tvrdil, že struktura nákladů a nadměrná výše těchto poplatků poškozuje nejen amatérské sporty, ale je rovněž nepřijatelná z právního hlediska.

4. Stěžovatel vyjádřil několik obav, když tvrdil, že poplatky jsou v rozporu s právem EU, včetně toho, že brání volnému pohybu osob a diskriminují zahraniční hráče. Stěžovatel tvrdil, že poplatky mohou vést k vyloučení amatérských hráčů z jejich sportovních aktivit. To zase může negativně ovlivnit jejich profesní, vzdělávací nebo studijní možnosti. Skutečnost, že kluby musí platit poplatky za hráče, jejichž federací původu není Rakouská volejbalová federace, představuje nepřímou diskriminaci. Stěžovatel navíc vyjádřil obavy ohledně poplatků s ohledem na právní předpisy EU v oblasti hospodářské soutěže.

5. Dne 26. ledna 2018 Komise potvrdila přijetí stížnosti na nesplnění povinnosti a informovala stěžovatele, že případu bylo přiděleno referenční číslo CHAP(2017)03963.

6. Dne 17. prosince 2018 informovala Komise stěžovatele, že dosud nebyla schopna přijmout rozhodnutí o jeho stížnosti na nesplnění povinnosti. Bylo tomu tak proto, že vznesené otázky vyžadovaly hloubkovou analýzu a tato analýza stále probíhala. Komise dodala, že se co nejdříve obrátí na stěžovatele.

7. Dne 26. srpna 2021 zaslal stěžovatel Komisi e-mail s dotazem na aktuální stav případu vzhledem k tomu, že od podání stížnosti na nesplnění povinnosti uplynuly téměř čtyři roky.

8. Dne 15. září 2021 Komise stěžovateli odpověděla. Omluvila se za zpoždění a dodala, že obecně má v úmyslu rozhodnout o stížnostech na porušení práva do jednoho roku od jejich podání. V tomto případě však stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů vyvolala složité právní otázky, které vyžadovaly důkladné a srovnávací šetření, jakož i konzultace mezi několika útvary Komise. Ujistila rovněž stěžovatele, že se k němu vrátí, jakmile Komise v této věci rozhodne.

9. Stěžovatel nebyl s obdrženými odpověďmi spokojen a obrátil se na veřejného ochránce práv.

Šetření

10. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření ohledně toho, jak Komise vyřídila stížnost na porušení právních předpisů.

11. V průběhu šetření obdržela veřejná ochránkyně práv odpověď Komise na stížnost. Vyšetřovací tým veřejné ochránkyně práv rovněž zkontroloval spis Komise týkající se tohoto případu. Komise ve své odpovědi informovala veřejnou ochránkyni práv, že mezitím (dne 15. března 2023) zaslala stěžovateli dopis, v němž jej informovala o svém záměru případ uzavřít. Vzhledem k tomu, že stěžovatel na dopis nereagoval, Komise se nakonec dne 18. dubna 2023 rozhodla případ uzavřít.

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

12. Stěžovatel tvrdil, že Komise nevyřídila jeho stížnost na porušení právních předpisů v přiměřené lhůtě; že na něj nereagovala a nekomunikovala se stěžovatelem. Stěžovatel tvrdil, že nečinnost Komise řádně a včas způsobila další škody v odvětví amatérského sportu. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla přijmout rozhodnutí o tom, zda Rakousku neprodleně zašle výzvu.

13. Komise ve své odpovědi uznala, že vyřízení stížnosti trvalo dlouho, a vyjádřila nad tím politování. Vysvětlila, že zpoždění bylo způsobeno složitostí nastolených otázek na jedné straně a nedávným vývojem právních předpisů EU v oblasti sportu na straně druhé.

14. Komise vysvětlila, že složitost daných otázek vyžaduje podrobnou analýzu různých útvarů Komise. Komise se zároveň domnívala, že ve své analýze případu musí pečlivě zvážit nedávný vývoj v oblasti práva EU v oblasti sportu. To bylo obzvláště důležité, neboť v době podání stížnosti neexistovala žádná judikatura Soudního dvora Evropské unie (SDEU), která by jednoznačně potvrzovala, že amatérské sporty bez hospodářských dopadů spadají do oblasti působnosti práva EU.[2] Komise proto rozhodla, že by měla vyčkat výsledku několika věcí projednávaných u SDEU, neboť rozhodnutí by mohla mít právní důsledky pro konkrétní otázky vznesené v této stížnosti na nesplnění povinnosti. Komise konkrétně odkázala zaprvé na rozsudek TopFit a Biffi (červen 2019)[3], který potvrdil, že občané EU provozující amatérské sporty, kteří využili své svobody pohybu a mají bydliště v jiném členském státě, než je členský stát, jehož jsou státními příslušníky, se mohou dovolávat svých práv přiznaných právem EU [4]. Zadruhé Komise odkázala na rozsudek International Skating Union v. Komise (prosinec 2020)[5], který se týkal práva EU v oblasti hospodářské soutěže. Vzhledem k tomu, že se případ rovněž týkal úlohy řídících orgánů při vydávání mezinárodních pravidel pro sport, dospěla Komise k závěru, že je v zájmu stěžovatele, aby byl výsledek případu zohledněn v jejím posouzení.[6] Nakonec Komise zmínila tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané v období od května 2021 do října 2022, které se týkaly mimo jiné omezení volného pohybu v (profesionální) oblasti sportu [7].

15. Pokud jde o rozhodnutí uzavřít stížnost na nesplnění povinnosti, Komise zjistila, že pravidla ukládající poplatky spadají do oblasti působnosti práva EU.[8] Souhlasila se stěžovatelem, že tato pravidla by mohla potenciálně omezit volný pohyb občanů EU tím, že by amatérské sporty pro ně byly méně atraktivní. Komise však dospěla k závěru, že pravidla ukládající poplatky mají legitimní cíl a že poplatky se zdají být přiměřené těmto cílům. Potenciální omezení svobody pohybu občanů EU je proto v tomto případě odůvodněné. Z tohoto důvodu dospěla Komise k závěru, že v současné době není důvod pokračovat v řízení o nesplnění povinnosti proti Rakousku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již dříve uvedl, že zavinění mohlo být na straně sdružení namísto dotčeného členského státu (v tomto případě Rakouska), odkázala Komise na svůj dopis o předběžném uzavření, v němž navrhla, aby stěžovatel mohl záležitost předložit vnitrostátnímu soudu nebo podat Komisi samostatnou stížnost v oblasti práva hospodářské soutěže.

16. Komise konečně uznala, že stěžovateli mohla lépe sdělit důvody, proč vyřízení stížnosti na nesplnění povinnosti trvalo tak dlouho, a pravidelněji mu poskytovala aktuální informace. Zavázala se tak učinit v budoucích případech.

Posouzení veřejného ochránce práv

17. Úloha veřejné ochránkyně práv v oblasti stížností na porušení právních předpisů se týká administrativního a procesního vyřizování stížností na porušení právních předpisů ze strany Komise, včetně doby a důvodů případných zpoždění. Veřejný ochránce práv zastává názor, že pokud byla doba, kterou Komise potřebovala k vyřízení stížnosti na porušení právních předpisů, zbytečně prodloužena v důsledku nedbalosti nebo neodůvodněných odkladů ze strany Komise, může to představovat nesprávný úřední postup [9].

18. V souladu se sdělením Komise Právo EU: Lepší výsledky díky lepšímu uplatňování [10] Komise má orientační lhůtu jednoho roku od registrace stížnosti na porušení práva, aby rozhodla, zda dotčenému členskému státu zašle formální oznámení, nebo případ uzavře. Veřejná ochránkyně práv uznala, že sdělení nestanoví absolutní požadavek, aby Komise přijala rozhodnutí do jednoho roku. Pokud je však lhůta jednoho roku překročena, zásady řádné správy vyžadují, aby Komise poskytla konkrétní a platné důvody pro dobu potřebnou k vyřízení případu [11].

19. V tomto případě Komise jasně překročila orientační lhůtu pro své první posouzení, neboť jí trvalo více než pět let, než uzavřela stížnost pro nesplnění povinnosti. Celková doba pro vyřízení stížnosti na porušení právních předpisů se zdá být v každém případě dlouhá. Je tomu tak tím spíše, že v tomto případě zůstala stížnost na protiprávní jednání během této doby ve fázi svého původního posouzení [12].

20. Komise v podstatě tvrdila, že věc byla složitá a že k době potřebné k vyřízení stížnosti přispěla i vyvíjející se povaha právních předpisů EU v oblasti sportu. Veřejný ochránce práv nemá důvod o těchto prohlášeních jako takových pochybovat. I když Komise rozhodně nebyla nečinná ve spisu po celou dobu od obdržení stížnosti do uzavření případu, šetření veřejného ochránce práv ukázalo, že existují období, kdy se zdá, že žádná činnost neprobíhá.

21. V roce 2018, bezprostředně po podání stížnosti, se zdá, že Komise téměř rok nepodnikla žádné kroky a po odpovědi na žádost zaslané stěžovateli dne 17. prosince 2018 trvalo Komisi více než jeden a půl roku, než v této věci podnikla další kroky. Toto časové rozpětí se však částečně shoduje s obdobím, kdy byla věc TopFit a Biffi projednávána u Soudního dvora Evropské unie.[13] Ačkoli se veřejná ochránkyně práv domnívá, že bylo rozumné, aby Komise čekala na rozsudek v této věci (který byl následně vydán dne 13. června 2019), Komise neposkytla žádné konkrétní vysvětlení, proč v návaznosti na rozsudek zřejmě nepřijala žádná opatření déle než jeden rok, dokud se nezdá, že byl vypracován její první interní návrh (v červenci 2020). Zdá se rovněž, že Komise byla v období od prosince 2020 do prosince 2022 ve věci relativně neaktivní.

22. Ačkoli se veřejná ochránkyně práv domnívá, že za daných okolností byla Komise oprávněna rozhodnout, že vyčká i rozsudku ve věci Mezinárodní bruslařské unie (vydané dne 16. prosince 2020), Komise jí poskytla aktuální informace o aktuálním stavu až v srpnu 2021, kdy se na Komisi obrátil sám stěžovatel. Ve stejné lhůtě byly Soudnímu dvoru Evropské unie podány tři nové žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se sportovního práva EU. Zdá se však, že Komise nakonec mohla v této věci rozhodnout navzdory všem třem soudním řízením, která stále probíhají před SDEU.

23. Výše zmíněná nečinnost byla nanejvýš politováníhodná. Nic však nenasvědčuje tomu, že by tato doba byla důsledkem nedbalosti nebo neodůvodněných odkladů ze strany Komise jako takové. S ohledem na okolnosti případu [14] a vzhledem k tomu, že Komise mezitím případ uzavřela poté, co od stěžovatele neobdržela žádné připomínky, nejsou v podnětu odůvodněna žádná další šetření.

24. Je však zřejmé, že Komise mohla proaktivněji a jasněji informovat o tom, jak vyřizuje stížnost pro nesplnění povinnosti. Stěžovatel obdržel během posuzování případu Komisí pouze obecné informace o aktuálním stavu. Komise komunikovala se stěžovatelem pouze sporadicky a alespoň jednou poté, co sám stěžovatel po dlouhé době mlčení požádal Komisi o aktualizaci. Komise stěžovatele rovněž informovala o nutnosti podat samostatnou stížnost v oblasti práva hospodářské soutěže pouze tehdy, když vyjádřila svůj záměr uzavřít spis, tj. více než pět let po podání stížnosti na porušení právních předpisů. To bylo opět velmi politováníhodné.

25. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že se Komise zavázala v budoucnu zlepšit způsob komunikace se stěžovateli. Pokud by podobné situace nastaly znovu, měla by Komise stěžovatelům poskytnout konkrétnější vysvětlení vysvětlující, proč je posouzení složité nebo trvá déle, a nikoli pouze poskytnout obecné informace o tom, že stížnost vyvolává složité právní otázky. Totéž platí pro potřebu informovat stěžovatele v rané fázi o možnosti případně podat samostatnou stížnost v oblasti práva hospodářské soutěže. Jelikož se však zdá, že Komise uznala nedostatky v tomto ohledu, není třeba předkládat konkrétní návrhy na zlepšení těchto otázek.

Závěr

Na základě šetření veřejný ochránce práv uzavírá tento případ následujícím závěrem [15]:

Ve stížnosti nejsou odůvodněna žádná další šetření.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Tina Nilsson
vedoucí oddělení pro vyřizování případů

Štrasburk, 19. prosince 2023

[1] Stěžovatel uznal, že jeho stížnost směřovala především proti mezinárodní volejbalové struktuře, a nikoli proti Rakousku (ale Rakousko je součástí Rakouska).

[2] Podle dlouhodobé judikatury Soudního dvora Evropské unie spadá otázka sportu do oblasti působnosti práva EU, pokud představuje hospodářskou činnost (viz např. věci 36/74 Walrave a Koch nebo C-415/93 Bosman). Komise rovněž uznala, že vstupem Lisabonské smlouvy v platnost získala EU zvláštní pravomoc v oblasti sportu (viz čl. 6 písm. e) a článek 165 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU).

[3] Věc C-22/18, TopFit a Biffi, k dispozici na adrese: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A62018CJ0022.

[4] Konkrétně články 18 a 21 Smlouvy o fungování EU (zákaz nediskriminace a právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států).

[5] Věc T-93/18, International Skating Union v. Evropská komise, ECLI:EU:T:2020:610. https://eur-lex.europa.eu/legal-content/en/TXT/?uri=CELEX:62018TJ0093.

[6] Odvolání v této věci je v současné době stále projednáváno u Soudního dvora Evropské unie. Ačkoli Komise ve své odpovědi uznala, že se jedná o případ týkající se hospodářské soutěže, měla za to, že rozhodnutí by mohlo mít širší důsledky pro právo EU v oblasti sportu.

[7] Věci C-333/21, European Superleague Company (dostupná na adrese https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A62021CN0333), C-680/21, Royal Antwerp Football Club (dostupná na adrese https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A62021CN0680) a C-650/22, FIFA (dostupná na adrese https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A62022CN0650).

[8] Tento postoj byl vysvětlen jak v dopise stěžovateli před uzavřením šetření, tak v odpovědi veřejnému ochránci práv.

[9] V tomto smyslu viz rozhodnutí veřejné ochránkyně práv ve věci 369/2018/JAP, k dispozici na adrese: https://www.ombudsman.europa.eu/en/decision/en/119020.

[10] Bod 8 přílohy sdělení, k dispozici na adrese: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=uriserv%3AOJ.C_.2017.018.01.0010.01.ENG&toc=OJ%3AC%3A2017%3A018%3ATOC.

[11] Viz bod 28 rozhodnutí veřejné ochránkyně práv ve věci 425/2017/ANA, k dispozici na adrese: https://www.ombudsman.europa.eu/en/decision/en/90387.

[12] V tomto smyslu viz také bod 20 rozhodnutí veřejné ochránkyně práv ve věci 604/2017/EIS, k dispozici na adrese: https://www.ombudsman.europa.eu/en/decision/en/82444.

[13] Od 2. listopadu 2017 do 13. června 2019 (datum vynesení rozsudku).

[14] Včetně důvěrných informací zveřejněných Komisí v rámci šetření.

[15] Tato stížnost byla vyřízena v rámci delegovaného vyřizování případů v souladu s rozhodnutím evropského veřejného ochránce práv, kterým se přijímají prováděcí ustanovení.