Vážená paní A.,

Dne 8. února 2001 jste jménem Evropského fóra pro dobré životní podmínky dětí podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv týkající se toho, jak Evropská komise nakládá s grantovou dohodou č. JAI.1999/DAP/004/WC.

Dne 15. února 2001 jsem předal stížnost Komisi k vyjádření.

Dne 13. března 2001 jste mi zaslal kopii dopisu, který jste zaslal Komisi dne 12. března 2001.

Komise zaslala své stanovisko k Vaší stížnosti dne 20. dubna 2001.

Dne 9. května 2001 jste předložil kopie dopisu Komise ze dne 21. března 2001 a Vaší odpovědi ze dne 19. dubna 2001.

Stanovisko Komise jsem Vám předal dne 14. května 2001 s výzvou k vyjádření, pokud si to přejete. Dne 26. června 2001 jste mi zaslal své připomínky ke stanovisku Komise.

Dne 18. července 2001 jsem se písemně obrátil na Komisi s žádostí o další informace. Komise zaslala svou odpověď dne 26. září 2001 a já jsem Vám ji předala dne 1. října 2001 s výzvou k vyjádření, pokud si to přejete.

Dne 29. listopadu 2001 jste mi zaslal své připomínky k odpovědi Komise.

Nyní vám píši, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatel je nezisková bruselská síť nevládních organizací působících v oblasti dobrých životních podmínek dětí a mladých lidí v nouzi v celé Evropě. V roce 1999 požádala Komisi o financování projektu nazvaného: „Seznam kvalifikovaných zdrojů v EU, které by po odpovídající odborné přípravě reagovaly na potřeby dětí a žen trpících násilím v Kosovu“. Tyto finanční prostředky měly být hrazeny z projektu Komise Daphne, který podporuje opatření pro boj proti násilí páchanému na dětech, mladých lidech a ženách.

Původní žádost byla podána dne 11. června 1999. Tři odborní hodnotitelé (mezi nimiž byla i paní Kane), které Komise pověřila přezkumem žaloby, vznesli různé námitky. Po jednáních s útvary Komise byla dne 6. září 1999 předložena revidovaná žádost. Dne 28. září 1999 Komise informovala stěžovatele, že jeho návrh byl přijat k financování, s výhradou předložení revidovaného rozpočtu a jeho kontroly a přijetí útvarem Komise pro finanční kontrolu. Dne 4. října 1999 předložil stěžovatel upravený rozpočet.

Dne 15. listopadu 1999 Komise informovala stěžovatele, že se rozhodla poskytnout mu finanční příspěvek v maximální výši € 32 000 na organizaci výše uvedeného projektu. Příslušná grantová dohoda (č. j. JAI.1999/DAP/004/WC) byla podepsána Komisí a stěžovatelem dne 15. listopadu 1999. Podle dohody měl být projekt zahájen dne 15. listopadu 1999 a ukončen nejpozději dne 15. listopadu 2000.

Článek 8 dohody stanovil, že všeobecné podmínky vztahující se na grantové dohody Evropských společenství (dále jen "všeobecné podmínky") uvedené v příloze II dohody jsou její nedílnou součástí.

Článek 3 všeobecných obchodních podmínek, který se týká ukončení smlouvy, obsahuje následující ustanovení:

Komise může dohodu vypovědět, pokud příjemce bez platného nebo technického důvodu nesplní některou z povinností vyplývajících z dohody a poté, co byl doporučeným dopisem vyzván, aby tyto povinnosti splnil, tak neučiní ani jeden měsíc po obdržení tohoto dopisu.

V takovém případě Komise uhradí pouze náklady, které příjemce skutečně vynaložil v době ukončení smlouvy, a žádné náklady související s již uzavřenými smlouvami, ale s plněním po dni ukončení smlouvy.“

Podle článku 9 všeobecných podmínek je Soud prvního stupně Evropských společenství příslušný k projednávání stížností proti rozhodnutím Komise týkajícím se uplatňování nebo výkladu dohody.

Dne 16. března 2000 pan Simpson, úředník Komise, který řídí program Daphne, informoval stěžovatele (a další organizace), že dne 1. dubna 2000 odejde z Komise do důchodu, a představil svého nástupce pana Troussona. V e-mailové zprávě zaslané dne 28. března 2000 pan Simpson poblahopřál stěžovateli „k dosavadnímu pokroku projektu“.

Dne 10. května 2000 navštívila paní Kane, technická odbornice z programu Daphne, kancelář stěžovatele, aby přezkoumala dosud vykonanou práci. Odbornice následně vypracovala zprávu, ve které Komisi doporučila, aby zvážila ukončení projektu. Předběžná kopie návrhu zprávy byla zaslána stěžovateli, který se k ní podrobně vyjádřil v dopise Komisi ze dne 5. června 2000. V tomto dopise stěžovatel dále vyjádřil názor, že je naléhavě nutné záležitost vyřešit, a že by proto byla oceňována příležitost ke schůzce. Stěžovatel navrhl několik termínů takové schůzky. Připomínka byla Komisi zaslána e-mailem dne 22. června 2000.

V dopise ze dne 14. července 2000 napsal pan Trousson (vedoucí oddělení A/1 v rámci Generálního ředitelství Komise pro spravedlnost a vnitřní věci) stěžovateli, aby jej informoval, že podle jeho názoru nemůže projekt v jeho průběhu pokračovat. Tento postoj odůvodnil třemi důvody: 1) hlavními příjemci projektu nebyli ti, kteří byli uvedeni v původním projektu, tj. děti a ženy, ale terénní agentury, které měly na tuto práci finanční prostředky; 2) neexistovaly dostatečné důkazy o tom, že navrhovaná databáze byla zřízena podle standardních postupů, a 3) projekt nespadal do působnosti pokynů iniciativy Daphne, které stanovily, že projekty by neměly mít činnost ani výdaje mimo Společenství. S ohledem na závazek a pověst stěžovatele a na znamení dobré víry však pan Trousson souhlasil s tím, že by stěžovateli měla být poskytnuta příležitost definovat řádně navržený a provedený projekt databáze. Bylo zmíněno několik podmínek, zejména že by Komise měla do konce července 2000 předložit a schválit nově definovaný pracovní plán a rozpočet.

Podle stěžovatele byla kritika vyjádřená panem Troussonem neodůvodněná.

Dne 24. července 2000 však stěžovatel předložil nový pracovní plán a rozpočet. Ve své odpovědi ze dne 18. srpna 2000 pan Trousson informoval stěžovatele, že některé body v novém pracovním plánu je ještě třeba zlepšit "před dokončením oficiální dodatečné dohody k vaší smlouvě s novým pracovním plánem a rozpočtem." Dne 4. října 2000 stěžovatel předložil revidovanou verzi pracovního plánu a rozpočtu.

Dne 16. listopadu 2000 vyzvala stížnost Komisi (faxem a elektronickou poštou), aby odpověděla na její návrh ze dne 4. října 2000. Další upomínka byla zaslána dne 29. listopadu 2000.

Dopisem ze dne 30. listopadu 2000, který byl zaslán doporučeným dopisem, Komise informovala stěžovatele, že mu nemůže dovolit pokračovat v práci, a že by proto měl být projekt nyní zastaven. Komise rovněž požádala stěžovatele, aby předložil svou konečnou účetní závěrku s dosud vynaloženými výdaji. Trvala však na tom, že lze zohlednit pouze přímé náklady spojené s činnostmi prováděnými až do "první žádosti Komise o změny (srpen 2000)".

Stěžovatel se poté obrátil na generálního ředitele GŘ pro spravedlnost a vnitřní věci. Komise však potvrdila svůj postoj v dopise ze dne 5. února 2001.

Ze stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domnívá, že jeho problémy jsou způsobeny především změnou personálu, který se smlouvou zabývá, ze strany Komise.

Žadatel v podstatě uvedl následující tvrzení:

Rozhodnutí Komise ukončit smlouvu představovalo nesprávný úřední postup, neboť nebyly splněny podmínky článku 3 všeobecných podmínek pro grantové dohody Evropských společenství.

Stěžovatel požádal veřejnou ochránkyni práv o pomoc při mediaci s Komisí s cílem a) obdržet neuhrazenou platbu za náklady na projekt a b) kompenzovat jak dobu strávenou prací, tak následné závažné finanční obtíže, které byly způsobeny malé nevládní organizaci, jako je ona sama.

Šetření

Stížnost byla zaslána Komisi k vyjádření stanoviska.

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Projekt stěžovatele patřil k 53 projektům, které byly přijaty v roce 1999. Každý z těchto projektů byl předmětem hodnocení v polovině období, jehož dvojím cílem bylo odhalit jakýkoli problém při provádění projektu a poskytnout příjemcům grantů poradenství ohledně možných řešení jejich obtíží. Nejznepokojivější ze všech byla monitorovací zpráva o projektu stěžovatele.

V týdnech následujících po hodnocení v polovině období vynaložila Komise zvláštní úsilí, aby stěžovateli umožnila přeorientovat svůj projekt tak, aby mohl pokračovat. Po dvou pokusech o přizpůsobení nebyl stěžovatel stále schopen účinně přeorientovat svůj projekt.

Změna koordinátora programu Daphne neovlivnila řízení případu.

Komise dodržela čl. 3 odst. 2 všeobecných podmínek. Závažné důvody (technické, řídící a administrativní) podpořily kvalifikaci projektu stěžovatele jako „nedodržení jedné z povinností vyplývajících z dohody“, a to řádného plnění úkolů uvedených v pracovním programu v daném časovém rámci uvedené smlouvy. Proto byly po šesti měsících vyjednávání a poradenství jasně splněny podmínky pro použití čl. 3 odst. 2 všeobecných podmínek.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách ke stanovisku Komise uvedl následující:

V době, kdy bylo provedeno hodnocení v polovině období, projekt splnil cíle stanovené v dohodě. Odkazy Komise na její snahu "přeorientovat" projekt zdůraznily záměr Komise změnit původní projekt, který sice nebyl typickým projektem Daphne, ale přesto byl schválen a podepsán. Stěžovatel nicméně vynaložil obrovské úsilí, aby projekt nově definoval tak, aby vyhověl požadavkům Komise.

Nebylo jasné, zda ukončení celého projektu bylo přiměřeným opatřením. Komise v žádném případě nevyzvala stěžovatele doporučeným dopisem, aby splnil své povinnosti.

Hodnotící schůzka nebyla objektivní a hodnotitel byl od samého počátku schůzky kritický.

Monitorovací zpráva, na kterou Komise odkazuje, nebyla stěžovateli zaslána.

Vzhledem k tomu, že projekt byl ve skutečnosti paralyzován po dobu sedmi měsíců po návštěvě technického odborníka, skutečné náklady vynaložené po srpnu 2000 pokryly minimální počet hodin personálních a administrativních nákladů na zachování projektu.

Další dotazy
Žádost o další informace

Po obdržení připomínek stěžovatele se veřejný ochránce práv domníval, že k vyřízení stížnosti potřebuje další informace. Požádal proto Komisi, aby upřesnila, jakým způsobem splnila požadavek na oznámení doporučeným dopisem stanovený v čl. 3 odst. 2 všeobecných podmínek, a aby předložila kopii příslušného dopisu.

Odpověď Komise

Komise ve své odpovědi uvedla následující připomínky:

Cílem čl. 3 odst. 2 všeobecných obchodních podmínek bylo zajistit, aby odesílatel prostřednictvím mechanismu doporučených dopisů s jistotou věděl, že zamýšlený příjemce dopis obdržel, a přečetl si tak obsah, v němž je příjemce upozorněn na to, že nedodržel dohodu, a poskytl mu jeden měsíc na splnění svých povinností. Ačkoli žádný dopis před dopisem ze dne 30. listopadu 2000 nebyl zaslán doporučeně, cíle čl. 3 odst. 2 již bylo dosaženo. Rozsáhlá výměna dopisů a e-mailů od května do listopadu 2000 jasně ukázala, že stěžovatel obdržel několik dopisů a dokumentů, které jej informovaly a varovaly před nutností dostát svým závazkům. Ačkoli tedy Komise vyjádřila politování nad tím, že nezaslala varovný dopis doporučeným dopisem, uvedla, že toto opomenutí nezpůsobilo stěžovateli za konkrétních okolností případu žádnou skutečnou škodu.

Komise nikdy neusilovala o žádnou změnu projektu, ale pouze o zajištění správného plnění smluvních podmínek dohodnutých mezi stranami. To jasně prokázala monitorovací zpráva. Tvrzení stěžovatele, že mu nebyla zpřístupněna úplná monitorovací zpráva a její připomínky, bylo zcela nesprávné. Úplný dokument byl zaslán stěžovateli, jak dokládá fax znalce ze dne 19. května 2000 a zdlouhavá odpověď stěžovatele na něj.

Tvrzení hodnotitele o podjatosti bylo zcela neopodstatněné.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl mimo jiné tyto připomínky:

Z dopisů Komise ze dne 14. července 2000 a 18. srpna 2000 stěžovatel pochopil vážnost obav Komise, ale neuvědomil si, že bezprostředně hrozí ukončení. Ukončení projektu bylo velmi závažnou záležitostí a stěžovatel by v tomto ohledu očekával jasnost. Komise však ve svém dopise ze dne 18. srpna 2000 poděkovala stěžovateli za jeho úsilí o nové vymezení projektu. To stěžovateli naznačilo, že se ubírá správným směrem. Stěžovatel velmi litoval neochoty Komise souhlasit se schůzkou.

Stěžovatel nesouhlasil s tvrzením Komise, že nesplnila své povinnosti vyplývající ze smlouvy. Dvakrát předložila platné pozměňovací návrhy a vynaložila obrovské úsilí, aby situaci vyřešila.

Neukončení smlouvy správným postupem způsobilo na rozdíl od toho, co tvrdila Komise, skutečnou a významnou škodu. Tato škoda se týkala ostatních spolufinancovatelů tohoto projektu. Pokud by byla situace vyjasněna v dřívější fázi, stěžovatel by je mohl informovat dříve a omezit vzniklou finanční škodu.

Stěžovatel neviděl monitorovací zprávu připojenou ke stanovisku Komise dříve, než ji obdržel prostřednictvím veřejného ochránce práv. Dokument, který obdržel od hodnotitele, byl podstatně odlišný.

Kritika stěžovatele, že hodnotící schůzka nebyla objektivní, nebyla míněna jako osobní kritika hodnotitele. Nebylo však nezaujaté vyslat hodnotitele, aby vypracoval zprávu, která již ve fázi žádosti vznesla proti projektu námitky.

Dne 27. září 2001 obdržela stěžovatelka k svému překvapení od Komise výzvu k úhradě ve výši 4 001,87 € za "vrácení části zálohy". V návaznosti na žádost stěžovatele v tomto smyslu poskytla Komise dne 9. listopadu 2001 úplné vysvětlení. Zatímco stěžovatel očekával od Komise platbu ve výši přibližně 9 000 €, nyní pochopil, že postoj Komise je odlišný. Vzhledem k tomu, že spolufinancovatelé projektu zaplatili svůj příspěvek v plné výši a předem, Komise tento příspěvek odečetla od celkových nákladů projektu, které schválila. Tento přístup však nezohlednil, že projekt byl předčasně ukončen. Spolufinancování, které je třeba zohlednit, proto muselo být úměrně sníženo podle zkráceného období projektu (8 z 12 měsíců). V důsledku toho činila částka, kterou stěžovatel Komisi dosud dlužil, pouze 390 EUR.

Stěžovatel nyní pochopil a uznal, že Komisi dluží určité finanční prostředky, ale domníval se, že by tato částka neměla překročit částku 390 EUR. Vzhledem k nepříjemnostem a škodám, které mu byly způsobeny, stěžovatel doufal, že „veřejný ochránce práv bude považovat za vhodné upustit od této konečné platby“.

ROZHODNUTÍ

1 Špatné ukončení smlouvy

1.1 V listopadu 1999 uzavřela Komise se stěžovatelem dohodu (č. j. JAI.1999/DAP/004/WC) v rámci programu Daphne, v níž souhlasila s poskytnutím finančního příspěvku stěžovateli v maximální výši € 32 000 na organizaci projektu nazvaného "Seznam kvalifikovaných zdrojů v EU, které by po náležitém školení reagovaly na potřeby dětí a žen trpících násilím v Kosovu". Stěžovatel tvrdí, že následné rozhodnutí Komise ukončit smlouvu dopisem ze dne 30. listopadu 2000 představovalo nesprávný úřední postup, jelikož nebyly splněny podmínky článku 3 všeobecných podmínek platných pro grantové dohody Evropských společenství (dále jen "všeobecné podmínky"). V čl. 3 odst. 2 těchto všeobecných podmínek se stanoví, že Komise „může ukončit dohodu, pokud příjemce bez platného nebo technického důvodu nesplní některou z povinností vyplývajících z dohody a poté, co byl doporučeným dopisem vyzván, aby tyto povinnosti splnil, tak neučiní ani jeden měsíc po obdržení tohoto dopisu“.

1.2 Komise se domnívá, že ukončení smlouvy bylo odůvodněné. Podle Komise měl čl. 3 odst. 2 všeobecných obchodních podmínek zajistit, aby odesílatel prostřednictvím mechanismu doporučených dopisů s jistotou věděl, že zamýšlený příjemce dopis obdržel, a přečetl si tak obsah, který příjemce upozornil na nedodržení dohody a poskytl mu měsíc na splnění jeho povinností. Ačkoli žádný dopis před dopisem ze dne 30. listopadu 2000 nebyl zaslán doporučeně, cíle čl. 3 odst. 2 již bylo podle názoru Komise dosaženo. Podle Komise rozsáhlá výměna dopisů a e-mailů od května do listopadu 2000 jasně ukázala, že stěžovatel obdržel několik dopisů a dokumentů, které jej informovaly a varovaly před nutností dostát svým závazkům. Ačkoli tedy Komise lituje, že jí nebyl doporučeně zaslán varovný dopis, tvrdí, že toto opomenutí nezpůsobilo stěžovateli za konkrétních okolností případu žádnou skutečnou škodu.

1.3 Stěžovatel ve svých připomínkách ke stanovisku Komise trvá na své stížnosti. Tvrdí, že z dopisů Komise ze dne 14. července 2000 a 18. srpna 2000 nemohla vyvodit, že hrozí výpověď. Stěžovatel dále tvrdí, že monitorovací zprávu připojenou ke stanovisku Komise neviděl dříve, než ji obdržel prostřednictvím veřejného ochránce práv. Dodává, že Komise ji mezitím požádala o vrácení částky 4 001,87 eur. Stěžovatel poukazuje na to, že nyní souhlasí s tím, že dluží Komisi určité finanční prostředky, ale domnívá se, že by tato částka neměla překročit částku 390 EUR. Podle názoru stěžovatele by se od této částky mělo upustit vzhledem k nepříjemnostem a škodám, které jí byly způsobeny.

1.4 Toto tvrzení se týká povinností vyplývajících ze smlouvy uzavřené mezi Komisí a stěžovatelem.

1.5 Podle článku 195 Smlouvy o ES je evropský veřejný ochránce práv oprávněn přijímat stížnosti "týkající se případů nesprávného úředního postupu orgánů nebo institucí Společenství". Veřejný ochránce práv se domnívá, že k nesprávnému úřednímu postupu dochází, pokud veřejný subjekt nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné (1). Nesprávný úřední postup tedy může být zjištěn i při plnění závazků vyplývajících ze smluv uzavřených orgány nebo institucemi Společenství.

1.6 Veřejný ochránce práv se však domnívá, že rozsah přezkumu, který může v takových případech provést, je nutně omezený. Veřejný ochránce práv je zejména toho názoru, že by se neměl snažit určit, zda některá ze stran porušila smlouvu, je-li záležitost sporná. Touto otázkou by se mohl účinně zabývat pouze příslušný soud, který by měl možnost vyslechnout argumenty účastníků řízení týkající se příslušného vnitrostátního práva a posoudit protichůdné důkazy ve sporných skutkových otázkách.

1.7 Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v případech týkajících se smluvních sporů je odůvodněné omezit jeho šetření na přezkoumání toho, zda mu orgán nebo instituce Společenství poskytly ucelený a přiměřený popis právního základu pro své jednání a proč se domnívá, že jeho názor na smluvní postavení je oprávněný. Pokud tomu tak je, veřejný ochránce práv dospěje k závěru, že jeho šetření neodhalilo případ nesprávného úředního postupu. Tímto závěrem není dotčeno právo stran nechat svůj smluvní spor přezkoumat a autoritativně vyřešit příslušným soudem.

1.8 Je řádnou správní praxí, aby administrativa dodržovala podmínky smluv, které uzavřela. Veřejný ochránce práv konstatuje, že čl. 3 odst. 2 všeobecných podmínek stanoví, že před ukončením smlouvy musela Komise stěžovatele doporučeným dopisem upozornit, aby splnil své povinnosti, a že ukončení bylo možné pouze tehdy, pokud tak stěžovatel neučinil ani jeden měsíc po obdržení tohoto dopisu. Je pravda, že bez ohledu na znění tohoto ustanovení nemusí být formální upozornění za zvláštních okolností nezbytné (2). Veřejný ochránce práv se však domnívá, že Komise dostatečně nevysvětlila, proč by v tomto případě mělo být odůvodněné ukončit smlouvu, aniž by byly splněny požadavky stanovené v čl. 3 odst. 2 všeobecných podmínek (3). Jak správně uvádí stěžovatel, dopis Komise ze dne 18. srpna 2000 vůbec nenaznačoval, že by Komise měla v úmyslu vypovědět smlouvu. Naopak, tento dopis vyvolává dojem, že s výhradou „zlepšení“ některých bodů by Komise přistoupila k dokončení oficiálního dodatečného dokumentu ke smlouvě [stěžovatele] s novým pracovním plánem a rozpočtem. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, tedy stěžovatel nebyl jasně informován o tom, že pokud nesplní své smluvní závazky do jednoho měsíce od obdržení takového varování, bude smlouva ukončena. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že Komise neprokázala, že monitorovací zpráva vypracovaná hodnotitelem byla zaslána stěžovateli (4).

1.9 Vzhledem k těmto okolnostem se veřejný ochránce práv domnívá, že nedodržení čl. 3 odst. 2 všeobecných podmínek ze strany Komise představuje nesprávný úřední postup. Proto bude v tomto ohledu učiněna kritická poznámka.

2 Finanční pohledávky

2.1 Stěžovatel ve své stížnosti požádal veřejnou ochránkyni práv o pomoc při snaze získat částku, o níž se domnívala, že jí Komise stále dluží, spolu s kompenzací jak za čas, který strávila, tak za následné finanční obtíže, které jí Komise uložila. Z postoje, který Komise zaujala ve svém stanovisku, a z odpovědi na žádost o další informace vyplývá, že se Komise domnívá, že stěžovateli nepřísluší žádné finanční prostředky.

2.2 Stěžovatel ve svém vyjádření k odpovědi Komise na žádost veřejného ochránce práv o další informace souhlasí s tím, že dluží Komisi určité peníze. Tvrdí však, že dlužná částka činí pouze 390 €, a nikoli 4 001.87 €, o jehož vrácení ji Komise nyní požádala, a že dlužná částka by měla být v každém případě prominuta.

2.3 Veřejný ochránce práv připomíná, že rozsah jeho šetření v případě obvinění z nesprávného úředního postupu na základě smluvních sporů je omezený (5). Dále konstatuje, že rozhodnutí o prominutí finanční pohledávky přísluší Komisi (a nikoli veřejnému ochránci práv) a že Komise dosud neměla možnost se k této žádosti vyjádřit. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že není třeba pokračovat v šetření tohoto aspektu stížnosti. Věří však, že Komise toto rozhodnutí zohlední při vyřizování žádosti stěžovatele o prominutí jakékoli nesplacené částky.

3 Závěr

Na základě šetření evropské veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti je nezbytné učinit následující kritickou poznámku:

Je osvědčenou správní praxí, aby správa dodržovala podmínky smluv, které uzavřela. Ustanovení čl. 3 odst. 2 všeobecných podmínek vztahujících se na smlouvu se stěžovatelem stanoví, že před ukončením smlouvy musela Komise stěžovatele doporučeným dopisem upozornit, aby splnil své povinnosti, a toto ukončení bylo možné pouze v případě, že stěžovatel tak neučinil ani jeden měsíc po obdržení tohoto dopisu. Komise dostatečně nevysvětlila, proč by v tomto případě mělo být odůvodněné ukončit smlouvu, aniž by byly splněny požadavky stanovené v čl. 3 odst. 2 všeobecných podmínek. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

Vzhledem k tomu, že se tyto aspekty věci týkají postupů souvisejících s konkrétními událostmi v minulosti, není vhodné usilovat o smírné urovnání této záležitosti. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.

Upřímně,

 

Jacob SÖDERMAN

---

(1) Viz výroční zpráva za rok 1997, s. 22 a násl.

(2) V rozsudku ze dne 11. října 2001 ve věci C-77/99 (Komise/Oder-Plan Architektur GmbH a další) Soudní dvůr v souvislosti s doložkou, která je prakticky totožná s čl. 3 odst. 2 všeobecných obchodních podmínek, rozhodl, že zvláštní oznámení nebylo vzhledem k okolnostem případu nezbytné (citováno výše, bod 58).

(3) Ve věci, o níž rozhodl Účetní dvůr, dodavatel Komisi „jednoznačně a jednoznačně informoval o tom, že projekt byl ukončen“. Dále „byl zničen vztah důvěry mezi smluvními stranami, který je podmínkou pro jeho řádné plnění“ (citováno výše).

(4) Dokumenty předložené veřejnému ochránci práv pouze prokazují, že návrh zprávy byl zaslán stěžovateli. Nic nenasvědčuje tomu, že by závěrečná zpráva (která byla podstatně delší a zabývá se námitkami stěžovatele vůči závěrům uvedeným v návrhu zprávy) byla stěžovateli řádně předána.

(5) Viz bod 1.6 výše.