Projednávaná věc se týká způsobu, jakým Evropská komise řešila stížnost, kterou jí v roce 2006 podalo 27 občanských iniciativ (dále jen „stěžovatelé“) bojujících proti tomu, co považovali za negativní důsledky rozšíření vídeňského letiště. Komise dospěla k závěru, že příslušné práce byly provedeny bez povinného posouzení vlivů na životní prostředí (EIA), které vyžaduje směrnice 85/337/EHS. Za účelem nápravy tohoto opomenutí souhlasila s rakouskými orgány, že tyto orgány provedou následné posouzení vlivů na životní prostředí, které bude co nejlépe simulovat posouzení vlivů na životní prostředí ex ante a umožní úplné posouzení vlivů příslušných záměrů na životní prostředí. Závěrečná zpráva o tomto postupu byla Komisi předložena v únoru 2011.

Stěžovatelé nebyli spokojeni se způsobem, jakým bylo provedeno následné posouzení vlivů na životní prostředí. Kritizovali mimo jiné, že i) orgánem odpovědným za příslušné řízení je tentýž orgán, který udělil povolení pro příslušné práce, a ocitl se tak ve zjevném střetu zájmů, a ii) že nemají přístup k přezkumnému řízení, jak stanoví příslušná směrnice EU.

V roce 2008 se stěžovatelé obrátili na evropského veřejného ochránce práv (stížnost 1532/2008). Po přezkoumání této záležitosti se veřejný ochránce práv domníval, že argumenty stěžovatelů týkající se výše uvedených dvou otázek se na první pohled jeví jako opodstatněné, a že tedy v té době nemohl dospět k závěru, že Komise zajistila řádné provedení následného posouzení vlivů na životní prostředí. Avšak vzhledem k tomu, že řízení probíhalo a Komise prohlásila, že řízení o nesplnění povinnosti ukončí až poté, co bude přesvědčena, že rakouské orgány přijaly nezbytná opatření, veřejný ochránce práv měl za to, že v této fázi není třeba z jeho strany podnikat další kroky. V prosinci 2009 proto své šetření uzavřel a dal jasně najevo, že věří, že Komise jeho zjištění zohlední.

V listopadu 2010 se stěžovatelé znovu obrátili na veřejného ochránce práv (stížnost 2591/2010). Veřejný ochránce práv zahájil druhé šetření, během něhož nahlédl do spisu Komise. Z kontroly vyplynulo, že spis neobsahoval žádnou další významnou korespondenci mezi Komisí a rakouskými orgány v období, kdy se provádělo posouzení vlivů na životní prostředí ex post. Zejména nic nenasvědčovalo tomu, že by tvrzení, která stěžovatelé během tohoto období předložili, byla s rakouskými orgány projednána písemně. Nezdá se ani, že by rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti č. 1532/2008 vedlo k takové korespondenci. Tento stav vedl veřejnou ochránkyni práv k závěru, že Komise nezohlednila jeho zjištění z prvního šetření. Předložil proto návrh doporučení, v němž naléhavě vyzval Komisi, aby svůj postoj přehodnotila. Tento návrh doporučení nebyl úspěšný.

Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že tento případ představuje politováníhodný příklad situace, kdy Komise i) nepřijala vhodná nápravná opatření v souvislosti s jasným porušením práva EU v důležitém případě a ii) se rozhodla ignorovat doporučení veřejné ochránkyně práv. Zastával proto názor, že je vhodné na tuto záležitost upozornit Evropský parlament. Veřejný ochránce práv proto uzavřel své šetření zvláštní zprávou pro Parlament.