Souvislosti stížnosti

1. Stěžovatel je bývalým soudcem Tribunálu Evropské unie. Tribunál je spolu se Soudním dvorem součástí Soudního dvora Evropské unie (SDEU).

2. V červenci a srpnu 2016 stěžovatel, který je stále soudcem Tribunálu, předložil SDEU třináct žádostí o informace. Jeho žádosti se týkaly: postoj Soudního dvora Evropské unie a jeho výměny s ostatními orgány EU k některým legislativním záležitostem; vývoj některých IT aplikací a náklady na ně; záležitosti týkající se náboru zaměstnanců; podrobnosti o sporu mezi SDEU a členem Soudního dvora týkajícím se uplatňování kodexu chování členů a bývalých členů SDEU ^[1] na něj; jak jsou využíváni oficiální řidiči Soudního dvora EU; a pracovní cesty a vnější činnost soudců.

3. Když SDEU odpověděl dne 13. října 2016, stěžovatel již nebyl soudcem. V důsledku toho jej SDEU informoval, že mu nemůže poskytnout informace, o které požádal. Připomněla mu povinnost bývalých soudců respektovat tajnost jednání Soudního dvora Evropské unie, jednat čestně a uvážlivě a zdržet se jakýchkoli veřejných připomínek, které by mohly poškodit pověst Soudního dvora Evropské unie.

4. V období od prosince 2016 do listopadu 2017 podal stěžovatel čtyři žádosti o přístup k dokumentům ^[2] (žádosti I-IV níže) v souladu s platnými pravidly SDEU pro přístup k dokumentům ^[3] (pravidla SDEU pro přístup).

5. Dne 14. prosince 2016 stěžovatel požádal o přístup k řadě dokumentů (žádost I), včetně: dokumenty týkající se přijetí kodexu chování; dokumenty a informace týkající se možného jmenování osoby na vedoucí pozici v rámci SDEU; a pracovní cesty s využitím oficiálních řidičů Soudního dvora Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie nakonec poskytl částečný přístup k těmto dokumentům.

6. Dne 27. ledna 2017 stěžovatel požádal o přístup veřejnosti k dokumentům vyměněným mezi bývalým předsedou SDEU a německými orgány v letech 2011 až 2015 a o seznam všech dokumentů, které bývalý předseda zaslal vládám EU (žádost II). SDEU uvedl, že nenalezl žádné dokumenty, které by si vyměnil bývalý předseda SDEU s německými orgány, a že požadovaný seznam neexistuje. Stěžovatel napadl rozhodnutí SDEU o žádostech I a II u Tribunálu ^[4].

7. Dne 22. března 2017 požádal stěžovatel o přístup ke třinácti souborům dokumentů (žádost III). Jednalo se o tyto dokumenty: souvisí s návrhem na zdvojnásobení počtu soudců Tribunálu; týkající se vývoje IT aplikace (dále jen „stránky předsedů“); pokud jde o nábor ředitele; pokud jde o postoupení případu „Výboru pro kodex chování“; pokud jde o využívání oficiálních řidičů u Soudního dvora Evropské unie; a pokud jde o reformu Tribunálu a povolené pracovní cesty a vnější činnosti členů.

8. Soudní dvůr nakonec stěžovateli poskytl částečný přístup a zveřejnil 190 dokumentů, na něž se jeho žádost vztahovala (což činilo 1 686 stran).

9. Dne 17. srpna 2017 podal stěžovatel žádost o přístup veřejnosti k dokumentům (žádost IV) týkající se dvanácti souborů dokumentů. Jednalo se mimo jiné o: seznam dopisů mezi bývalým předsedou SDEU a orgány EU během jeho mandátu; „příspěvek při odchodu“ vedoucího zaměstnance, jeho plat a údaje o práci, kterou vykonával; důvody pro jmenování ředitele; zvláštní schválení cestovních žádostí pro oficiální řidiče; žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům, které nesouvisejí s legislativními postupy, které obdržel Soudní dvůr Evropské unie; a 75 vlastních memorand a 25 souvisejících dokumentů.

10. Soudní dvůr Evropské unie nakonec poskytl částečný přístup k této žádosti a zveřejnil 557 dokumentů (v celkové výši 2 960 stran).

11. Stěžovatel byl nespokojen a dne 14. listopadu 2017 se obrátil na veřejnou ochránkyni práv. Dne 20. března 2018 předložil aktualizovanou verzi své stížnosti.

12. Stěžovatel ve své stížnosti vyjádřil nejen své obavy ohledně toho, jak SDEU vyřizoval jeho žádosti o přístup k dokumentům, ale také ohledně toho, jak SDEU změnil kodex chování poslanců a bývalých poslanců. Podle jeho názoru SDEU tím, že rozšířil působnost kodexu na mimosoudní věci, porušil různá pravidla.

Šetření

13. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se obav stěžovatele, že SDEU: a) rozšířila svůj kodex chování poslanců a bývalých poslanců tak, aby se vztahoval nejen na soudní, ale i na správní záležitosti; a B) nesprávně vyřídila žádosti stěžovatele III a IV o přístup k dokumentům ^[5].

14. V průběhu šetření se vyšetřovací tým veřejného ochránce práv setkal se SDEU a nahlédl do příslušného spisu ^[6]. Veřejná ochránkyně práv dále zvážila odpověď SDEU po zprávě o kontrolní schůzce ^[7] a připomínky stěžovatele.

A. Rozšíření kodexu chování na správní záležitosti

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

15. Stěžovatel tvrdil, že kodex chování, který byl přijat v roce 2016, šel nad rámec statutu Soudního dvora ^{[9] tím, že uvedl, že „M embers plní svou povinnost vykonávat diskreční pravomoc při řešení soudních a správních záležitostí“ [8]} . Stanovy stanoví povinnost členů zachovávat „tajnost jednání Účetního dvora“^[10]. Podle názoru stěžovatele se toto ustanovení vztahuje pouze na soudní jednání, a nikoli na správní věci. Uvedl, že rozšíření oblasti působnosti kodexu chování rovněž porušuje pravidla transparentnosti, právo na řádnou správu, právo obracet se na veřejného ochránce práv, svobodu projevu a ochranu oznamovatelů.

16. SDEU ve své odpovědi veřejné ochránkyni práv zpochybnil, zda by veřejná ochránkyně práv mohla kodex chování prošetřit. Konstatovala, že veřejný ochránce práv nemá pravomoc vyšetřovat Soudní dvůr Evropské unie, pokud jedná v rámci své soudní funkce. ^[11] Pro SDEU kodex vymezuje povinnosti současných a bývalých členů SDEU. Ty jsou neoddělitelně spjaty se soudními funkcemi poslanců. Přijetí kodexu chování tedy spadá pod pojem „soudní činnost“. Kromě toho uvedl, že otázka, zda je přijetí kodexu chování „soudní činností“, je v současné době projednávána před Tribunálem (v rámci žaloby na neplatnost podané stěžovatelem proti rozhodnutím SDEU, kterými byly zamítnuty jeho žádosti I a II).

17. V každém případě podle SDEU nebyl žádný z argumentů vznesených stěžovatelem opodstatněný. Podle SDEU kodex chování nerozšiřoval oblast působnosti ustanovení o povinnosti poslanců jednat diskrétně tak, aby zahrnovala administrativní záležitosti. Předchozí kodex chování, který členům ukládal, aby se zdrželi veřejných prohlášení, která by mohla poškodit pověst Účetního dvora ^[12], se ve skutečnosti vztahoval i na administrativní záležitosti.

18. SDEU dále uvedl, že povinnost jednat diskrétně odráží základní zásadu dodržování zásad právního státu a potřebu chránit autoritu a nezávislost SDEU.^[13] Uvedl, že pokud současný nebo bývalý člen veřejně kritizuje způsob, jakým SDEU funguje, podkopává jeho autoritu. Vzhledem k vysokému postavení členů SDEU by veřejnost a sdělovací prostředky měly menší sklon zpochybňovat pravdivost jejich kritiky. Soudní dvůr Evropské unie, který je vázán povinností vykonávat diskreční pravomoc za účelem ochrany své nezávislosti, nemůže na takovou kritiku přímo reagovat. Dodal, že podobná povinnost jednat diskrétně se vztahuje i na (bývalé) soudce Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)^[14].

19. SDEU však zdůraznil, že povinnost vykonávat diskreční pravomoc nebrání (bývalým) poslancům v oznamování jakýchkoli protiprávností týkajících se SDEU. Musí tak však činit s využitím mechanismů stanovených ve Smlouvách EU a v právních předpisech EU; tj. v závislosti na povaze záležitostí se obrátit na evropského veřejného ochránce práv, Evropský parlament, Evropský účetní dvůr (EÚD) nebo Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF).

20. Stěžovatel ve svých připomínkách zpochybnil stanovisko SDEU, že současní nebo bývalí poslanci nesmějí Účetní dvůr veřejně kritizovat. Uvedl, že odkaz SDEU na pravidla ESLP, která vyžadují, aby soudci vykonávali diskreční pravomoc ve vztahu k soudním řízením, je selektivní a zavádějící. Tvrdil, že podle ESLP ^[15] je svoboda projevu základním prvkem ochrany oznamovatelů. Uvedl, že SDEU to přehlédl, protože neochraňuje oznamovatele. Zdůraznil rovněž, že sdělovací prostředky budou vždy usilovat o zjištění pravdy, a nikoli pouze spoléhat na veřejná prohlášení jednotlivců, jako jsou bývalí poslanci. Rovněž tvrdil, že kodex chování by měl výslovně uvádět, že povinnost uplatňovat diskreční pravomoc nebrání (bývalým) poslancům v oznamování jakýchkoli údajných nezákonností prostřednictvím mechanismů dostupných podle práva EU.

Posouzení veřejného ochránce práv

21. Veřejný ochránce práv se nemůže zabývat činností Soudního dvora Evropské unie, pokud jedná v rámci své soudní funkce.^[16] Kromě toho veřejný ochránce práv nemůže přezkoumávat stížnosti, pokud vznesené otázky jsou nebo byly předmětem soudního řízení.^[17]

22. Stěžovatel nezpochybnil, že otázka, zda přijetí kodexu chování představuje „soudní činnost“, má zásadní význam pro žalobu na neplatnost, kterou podal k Tribunálu proti rozhodnutím SDEU, kterými byl zamítnut jeho přístup k dokumentům I a II ^[18].

23. Veřejný ochránce práv se nemůže zabývat argumenty stěžovatele týkajícími se kodexu chování, neboť by to znamenalo, že veřejný ochránce práv musí zaujmout stanovisko k tomu, zda přijetí kodexu chování představuje „soudní činnost“, což je otázka, která je v současné době předmětem soudního řízení.

24. Veřejná ochránkyně práv však vítá vysvětlení SDEU, že povinnost diskreční pravomoci nezbavuje poslance jejich práva obrátit se na Parlament, veřejného ochránce práv, Účetní dvůr nebo úřad OLAF, aby oznámili jakoukoli nezákonnost nebo nesprávný úřední postup, pokud jde o fungování a vnitřní fungování SDEU. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že kodex by měl výslovně uvádět, že povinnost uplatňovat diskreční pravomoc nebrání (bývalým) poslancům v oznamování jakýchkoli údajných protiprávností prostřednictvím mechanismů dostupných podle práva EU, veřejný ochránce práv očekává, že stávající a bývalí poslanci budou s používáním těchto mechanismů obeznámeni.

25. S ohledem na výše uvedené veřejná ochránkyně práv uzavírá šetření tohoto aspektu stížnosti ^[19].

B. Přístup k dokumentům

 Úvodní poznámka

26. Ve své odpovědi SDEU uvedl, že vzhledem k tomu, že jeho rozhodnutí o přístupu k dokumentům žádosti III a IV nebyly napadeny u Tribunálu v příslušné lhůtě, jsou konečná ^[20].

27. Úlohou veřejného ochránce práv je kontrolovat, zda orgán EU při vyřizování žádostí uplatňoval příslušná pravidla a judikaturu týkající se přístupu k dokumentům správným a přiměřeným způsobem. Pokud se veřejná ochránkyně práv domnívá, že rozhodnutí o odepření přístupu nebylo opodstatněné, může požádat dotčený orgán EU, aby zvážil poskytnutí (dalšího) přístupu k dokumentům prostřednictvím návrhů řešení, doporučení a/nebo návrhů. Je na dotyčném orgánu, aby rozhodl, jaké kroky v takových případech podnikne. Pokud orgán, který odmítl poskytnout veřejnosti přístup k dokumentu, následně změní své stanovisko, neexistuje žádný právní důvod, proč by nemohl přijmout nové rozhodnutí o poskytnutí přístupu k dokumentu. Veřejný ochránce práv nemůže orgánům nebo institucím EU ukládat, aby zrušily rozhodnutí, která již přijaly. Tato rozhodnutí však může ^[21] posoudit i po uplynutí lhůty pro jejich právní napadení před Tribunálem. Pokud by tomu tak nebylo, je obtížné pochopit, proč zákonodárce uvedl veřejného ochránce práv spolu se Soudním dvorem jako jeden ze dvou opravných prostředků, které mají nespokojení žadatelé k dispozici v unijní právní úpravě týkající se přístupu veřejnosti k dokumentům ^[22].

28. Za tímto účelem veřejný ochránce práv níže přezkoumá argumenty stěžovatele týkající se toho, jak byly vyřízeny jeho dvě žádosti o přístup k dokumentům (žádosti III a IV), a zejména to, že: a) revidovaná pravidla Soudního dvora EU pro přístup omezují transparentnost ve srovnání s dřívějšími pravidly ^[23]; b) odůvodnění Soudního dvora Evropské unie týkající se odepření přístupu se v jednotlivých případech liší; c) odpovědi SDEU nejsou transparentní a pouze rozhodnutí o jeho žádostech o přezkum původních rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna; d) SDEU zachází s některými žádostmi o přístup k dokumentům jako s žádostmi o informace; e) SDEU se při odepření přístupu k dokumentům nadměrně opírá o výjimku pro ochranu osobních údajů; a f) SDEU nesprávně kvalifikuje správní dokumenty jako součást své soudní činnosti.

a) Stávající pravidla přístupu SDEU zajišťují menší transparentnost

 Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

29. Stěžovatel tvrdil, že stávající pravidla Soudního dvora EU pro přístup zajišťují menší transparentnost než dřívější pravidla ^[24], a porušují tak Smlouvy EU ^[25]. Podle jeho názoru vedou stávající pravidla k zamítnutí mnoha žádostí o přístup k dokumentům. Stěžovatel rovněž odkázal na nedávnou zprávu Evropského účetního dvora (EÚD), která kritizovala skutečnost, že SDEU zatajil EÚD řadu interních dokumentů, což mu znemožnilo analyzovat práci členů SDEU ^[26].

30. Ve své odpovědi SDEU uvedl, že důvodem pro změnu pravidel bylo centralizovat a zefektivnit své původní odpovědi na žádosti o přístup k dokumentům.^[27] Uvedl, že výjimky z práva na přístup k dokumentům ve stávajících i dřívějších pravidlech jsou v podstatě stejné a v podstatě stejné jako pravidla pro přístup veřejnosti k dokumentům, která se vztahují na ostatní orgány EU (nařízení č. 1049/2001)^[28].

Posouzení veřejné ochránkyně práv

31. Veřejná ochránkyně práv souhlasí se SDEU, že výjimky z práva na přístup k dokumentům ve stávajících a bývalých pravidlech SDEU pro přístup k dokumentům a v nařízení č. 1049/2001 jsou v podstatě stejné. Současná pravidla tedy nejsou restriktivnější než pravidla předchozí. Stávající a dřívější pravidla jsou v souladu s ustanoveními Smluv EU o přístupu k dokumentům a transparentnosti.

32. Stěžovatel dále nepředložil žádný přesvědčivý argument na podporu svého tvrzení, že SDEU používá stávající pravidla k systematickému odmítání žádostí o přístup veřejnosti k dokumentům, a omezuje tak transparentnost.

33. Zpráva EÚD zmíněná stěžovatelem není v tomto ohledu relevantní. Ve zprávě se uvádí, že EÚD nemohl posoudit dopad faktorů, jako je složitost soudních věcí, na proces řízení případů SDEU, neboť některé dokumenty vyměňované mezi soudci a generálními advokáty o projednávaných věcech nebyly EÚD zpřístupněny. SDEU odepřel přístup k těmto dokumentům, aby respektoval tajnost svých jednání v souladu s výjimkami stanovenými platnými pravidly.

b) Nejednotné odůvodnění odepření přístupu k dokumentům

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

34. Stěžovatel tvrdil, že SDEU pravidelně mění důvody, které uvádí pro odepření přístupu k dokumentům. Poukázal na různé důvody, které SDEU uvedl, když odmítl zpřístupnit jedno ze svých memorand jiné osobě, ve srovnání s důvody uvedenými v odpovědi na jeho žádost o přístup ke stejnému dokumentu. Poukázal rovněž na skutečnost, že na základě své žádosti I obdržel dokumenty o schválení cesty pro řidiče, ale zpočátku ne v reakci na svou žádost IV (ačkoli Soudní dvůr Evropské unie tyto dokumenty následně zveřejnil). Kromě toho se SDEU nejprve tázal, zda je jeho žádost IV přípustná, ale následně ji přijal. Nakonec uvedl, že již dříve obdržel dokumenty, v nichž připomínky poslanců týkající se legislativních a správních záležitostí nebyly skryty, zatímco podobné připomínky byly skryty v jiných případech ^[29].

35. V odpovědi SDEU uvedl, že šetření veřejné ochránkyně práv se týká pouze žádostí stěžovatele o přístup, a nikoli žádostí podaných jinými osobami. V každém případě odepřela přístup k žádosti stěžovatele i druhé fyzické osoby ze stejných důvodů, přičemž byly uvedeny další důvody odrážející specifika každé žádosti. Pokud jde o žádosti o přístup k cestovním povolením, SDEU tvrdil, že jeho rozhodnutí o žádosti I je předmětem probíhajícího soudního řízení, a tudíž mimo rozsah šetření veřejného ochránce práv. V každém případě je dvoufázovému postupu vyřizování žádostí o přístup veřejnosti k dokumentům vlastní, že rozhodnutí nebo odůvodnění v obou fázích (původní odpověď, rozhodnutí o přezkumu) může být odlišné. Kromě toho se jeho odůvodnění, proč nezveřejnil připomínky poslanců, týká oblasti působnosti pravidel přístupu Soudního dvora Evropské unie, která je předmětem případu stěžovatele před Tribunálem. V každém případě, pokud některé části dokumentu nebyly omylem upraveny, neznamená to, že by podobné části jiných dokumentů měly být zpřístupněny bez úprav.

Posouzení veřejné ochránkyně práv

36. Žádosti o přístup k dokumentům podané jinými osobami nespadají do oblasti působnosti tohoto šetření. Veřejný ochránce práv zkoumá každé odepření přístupu k dokumentu z hlediska jeho podstaty. Jako taková nemůže v této souvislosti posoudit žádný z argumentů stěžovatele ^[30].  

37. Jak uvedl SDEU, dvoufázovému řízení o přístupu k dokumentům je vlastní, že žádosti jsou přezkoumávány a že rozhodnutí a/nebo odůvodnění se mohou v jednotlivých fázích lišit (původní odpověď, rozhodnutí o přezkumu).

38. Veřejný ochránce práv musí rovněž posoudit, zda je rozhodnutí o žádosti o přístup k dokumentům v souladu s platnými pravidly. I když tedy Soudní dvůr Evropské unie již dříve zpřístupnil dokumenty bez úprav, neznamená to nutně, že je nesprávné následně podobné informace skrýt.

c) Nedostatečná transparentnost odpovědí na žádosti o přístup

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

39. Stěžovatel tvrdil, že SDEU neposkytuje žádné smysluplné vysvětlení ve svých původních odpovědích na žádosti o přístup k dokumentům, ale pouze ve svých následných rozhodnutích o přezkumu žádostí (tzv. „potvrzující rozhodnutí“). Osoby, které žádají o přístup k dokumentům, tak mohou zpochybnit odůvodnění SDEU pouze tím, že předloží Tribunálu nákladnou a zdlouhavou věc proti rozhodnutí o přezkumu.

40. Dodává, že odpovědi SDEU nejsou transparentní, neboť neobsahují seznam všech dokumentů, které má v držení, s uvedením, které z nich mohou být zpřístupněny a které nikoli. Zejména odkázal na původní odpověď Soudního dvora Evropské unie na svou žádost o přístup ke svým memorandům. Poukázal rovněž na skutečnost, že SDEU mu původně odepřel přístup k memorandu bývalého předsedy o jmenování ředitele, a to až po jeho přezkumu v návaznosti na mediální pokrytí této otázky.

41. Stěžovatel nakonec poukázal na to, že mu SDEU dosud nezpřístupnil průvodní dopis a přípravné akty nepodepsaného, nedatovaného a neregistrovaného dokumentu, který SDEU zaslal Parlamentu a Radě (část žádosti III).

42. SDEU ve své replice popřel, že by svá rozhodnutí odůvodňoval pouze při přezkumu žádostí. Opakoval svůj názor, že změny v odůvodnění a/nebo jeho rozhodnutích jsou nedílnou součástí dvoufázového řízení, které se vztahuje na žádosti o přístup k dokumentům.

43. Pokud jde o žádost stěžovatele III, SDEU uvedl, že po přezkumu svého původního rozhodnutí nejprve zpřístupnil 189 dokumentů a následně jeden další dokument. Ačkoli ve svém rozhodnutí o přezkumu poskytla podrobnější vysvětlení, neznamená to, že odůvodnění bylo „pozdě“. Pokud jde o žádost IV, SDEU uvedl, že ve své původní odpovědi i v rozhodnutí o přezkumu podrobně odůvodnil své odmítnutí zpřístupnit některé dokumenty.

44. SDEU dále uvedl, že stěžovatel sám ve své žádosti IV poskytl podrobný seznam dokumentů, k nimž chtěl mít přístup. Soudní dvůr Evropské unie odepřel přístup k těmto dokumentům a jasně vysvětlil důvody, proč tak učinil. Není proto jasné, jaký seznam nebo další vysvětlení mohl SDEU stěžovateli poskytnout.

45. SDEU uvedl, že předtím, než následně zveřejnil memorandum bývalého předsedy, nejprve zveřejnil několik dokumentů týkajících se jmenování ředitele.

Posouzení veřejné ochránkyně práv

46. Jak bylo uvedeno výše, skutečnost, že odůvodnění SDEU se může ve fázi přezkumu lišit, je vlastní dvoufázovému postupu použitelnému na věci týkající se přístupu k dokumentům. Nic nenasvědčuje tomu, že by SDEU ve svých původních odpovědích úmyslně neposkytoval dostatečná vysvětlení, a činí tak pouze v případě, že žalobce požádá o přezkum svého původního rozhodnutí.

47. Argument stěžovatele týkající se seznamu dokumentů (žádost IV) je neopodstatněný. Jak uvedl SDEU, stěžovatel sám poskytl seznam všech dokumentů, k nimž chtěl mít přístup. SDEU navíc poskytl jasné vysvětlení, proč byl přístup k těmto dokumentům odepřen; konkrétně, že se týkaly jeho soudní činnosti, a proto nespadaly do oblasti působnosti pravidel Soudního dvora EU pro přístup.

48. Není však jasné, proč SDEU zveřejnil memorandum bývalého předsedy o jmenování ředitele až poté, co stěžovatel požádal, aby přezkoumal své původní rozhodnutí.

49. V zájmu usnadnění postupů pro přístup k dokumentům se veřejná ochránkyně práv domnívá, že v budoucnu by se Soudní dvůr Evropské unie mohl ve svých původních odpovědích snažit poskytnout seznam všech příslušných dokumentů, které spadají do oblasti působnosti žádosti o přístup k dokumentům. I když je možné, že ve fázi přezkumu budou identifikovány další dokumenty, vypracování seznamu v počáteční fázi je osvědčenou správní praxí.

50. Pokud jde o argument stěžovatele, že SDEU dosud nezpřístupnil dokumenty týkající se průvodního dopisu a přípravných aktů legislativního dokumentu, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že SDEU stěžovatele již informoval, že žádné takové dokumenty neexistují. Stěžovatel nepředložil žádné přesvědčivé argumenty, které by prokazovaly, že tomu tak není ^[31].

d) SDEU zachází s některými žádostmi o přístup k dokumentům jako s žádostmi o informace

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

51. Stěžovatel se domníval, že SDEU nejednal v dobré víře, a porušil svou povinnost pomáhat osobám žádajícím o přístup k dokumentům ^[32] tím, že část své žádosti IV o přístup k dokumentům považoval za žádost o informace.

52. V odpovědi SDEU uvedl, že stěžovatel jasně formuloval část své žádosti jako žádost o informace a že tyto žádosti nespadají do oblasti působnosti pravidel pro přístup k dokumentům. ^[33] SDEU však uznal, že se při zamítnutí těchto žádostí o informace (z důvodů ochrany údajů) rovněž spoléhal na platná pravidla pro přístup k dokumentům. SDEU rovněž uvedl, že se na tuto otázku vztahuje případ stěžovatele před Tribunálem.

Posouzení veřejné ochránkyně práv

53. Žádost o informace obsažená v dokumentech by měla být považována za žádost o přístup veřejnosti k dokumentům obsahujícím tyto informace ^[34].

54. Podle názoru veřejné ochránkyně práv měl Soudní dvůr Evropské unie žádosti stěžovatele vyřizovat podle pravidel pro přístup k dokumentům, a nikoli jako žádosti o informace. SDEU však uvedl důvody, proč i kdyby žádosti jako takové zpracoval, nemohl dokumenty obsahující tyto informace zpřístupnit. Důvodem byly obavy o ochranu údajů. Kromě toho některé dokumenty již byly zpřístupněny nebo byly jinak veřejně dostupné.

55. Nedošlo proto k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o způsob, jakým SDEU tyto žádosti vyřizoval. Veřejná ochránkyně práv však Soudní dvůr EU vybízí, aby při posuzování žádosti o přístup k dokumentům, které odkazují na informace obsažené v dokumentech, zaujal v budoucnu přístup vstřícnější k občanům.

e) SDEU nadměrně uplatňuje výjimku na ochranu osobních údajů

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

56. Stěžovatel tvrdil, že za účelem odůvodnění odepření přístupu k dokumentům SDEU nadměrně a neodůvodněně využívá výjimku na ochranu osobních údajů stanovenou v pravidlech SDEU pro přístup. Nesouhlasil zejména s praxí Soudního dvora Evropské unie, podle níž se jména soudních úředníků („référendaires“) odstraňují ze zápisů, které zpřístupňuje. Tvrdil, že všechny ostatní orgány EU uvádějí na svých internetových stránkách jména osob zastávajících podobné funkce ^[35] a že všichni právní úředníci SDEU jsou uvedeni ve veřejném on-line seznamu úředníků EU ^[36]. Pokud jde o odmítnutí zveřejnit informace o cestovních výdajích z důvodu ochrany údajů, poznamenal, že Komise nedávno poskytla plný přístup k individuálním cestovním výdajům všech komisařů. Tvrdil proto, že SDEU by měl učinit totéž pro cestovní výdaje svých členů, aby umožnil řádnou kontrolu veřejných prostředků. Poukázal rovněž na odepření přístupu k dokumentům týkajícím se práce vedoucího pracovníka Soudního dvora Evropské unie.

57. V odpovědi SDEU uvedl, že osobními údaji se rozumí veškeré informace týkající se identifikované nebo identifikovatelné fyzické osoby.^[37] Za určitých okolností by potvrzení existence dokumentu mohlo být samo o sobě osobními údaji.^[38] Vzhledem k tomu, že stěžovatel požádal o přístup k několika dokumentům týkajícím se osoby, kterou identifikoval jménem, byly všechny tyto dokumenty klasifikovány jako osobní údaje této osoby. Aby mu byly tyto údaje předány, musel by stěžovatel prokázat, proč je potřebuje. Kromě toho nesmí být zveřejněním údajů dotčeny oprávněné zájmy dotčené osoby ^[39] Stěžovatel v žádné ze svých žádostí neprokázal, proč tyto údaje potřebuje. SDEU rovněž uvedl, že to, co se rozumí osobními údaji, by nemělo být zaměňováno s tím, co se považuje za související se soukromým životem.^[40] Kromě toho SDEU uvedl, že rozsah výjimky týkající se ochrany osobních údajů je otázkou, na kterou se vztahuje případ stěžovatele před Tribunálem.

58. Stěžovatel ve svých připomínkách tvrdil, že judikatura soudů EU týkající se ochrany osobních údajů je velmi restriktivní. Rovněž tvrdil, že předseda SDEU ve své odpovědi na šetření veřejného ochránce práv překročil svou administrativní úlohu tím, že odkázal na rozsudek o ochraně osobních údajů, u něhož ještě neuplynula lhůta pro odvolání.

59. Stěžovatel odkázal na své žádosti o přístup k dokumentům a uvedl, že požadované údaje musí být veřejně dostupné, aby bylo možné řádně přezkoumat správní a legislativní rozhodnutí SDEU. Je však obtížné, aby jednotlivec žádající o přístup k dokumentu poskytl přesné odůvodnění, není-li obsah dokumentů znám. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že ochrana údajů není absolutním právem, ale musí být v rovnováze s právem na transparentnost, svobodu informací a řádnou správu.

60. Stěžovatel se dále domníval, že Komise učinila používání služebních vozidel a řidičů komisaři velmi transparentním, zatímco SDEU tyto informace „zcela tají“. Měl rovněž za to, že SDEU nesprávně nezveřejnil žádný dokument o práci vedoucího pracovníka.

Posouzení veřejné ochránkyně práv

61. Veřejný ochránce práv se nemůže zabývat záležitostmi, které se týkají soudní činnosti a judikatury Soudního dvora ^{Evropské unie [41],} ani zpochybňovat opodstatněnost rozhodnutí soudu ^[42]. Veřejný ochránce práv dále nesouhlasí s tím, že skutečnost, že předseda SDEU ve své odpovědi veřejnému ochránci práv odkázal na rozsudek, u něhož neuplynula lhůta pro odvolání, znamenala, že jednal v soudní, a nikoli správní funkci. Poukázal pouze na nejnovější rozsudek týkající se ochrany osobních údajů podle pravidel pro přístup k dokumentům. Na základě tohoto odůvodnění nemohl být žádný rozsudek Tribunálu přijat jako konečný, dokud neuplynula lhůta pro podání kasačního opravného prostředku nebo v případě kasačního opravného prostředku nebyl vydán rozsudek Soudního dvora Evropské unie. To však není pravda.^[43]

62. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že široký přístup Soudního dvora EU k uplatňování výjimky na ochranu osobních údajů je v souladu s judikaturou EU.  Z judikatury Evropské unie jasně vyplývá, že žadatelé o přístup k dokumentům obsahujícím osobní údaje musí prokázat „nezbytnost“ předání osobních údajů těmto osobám ^[44]. Kromě toho cíl transparentnosti není automaticky upřednostňován před právem na ochranu osobních údajů ^[45].

63. Tím, že stěžovatel omezil své odůvodnění potřeby údajů na nutnost, aby veřejnost mohla obecně kontrolovat správní a legislativní rozhodnutí SDEU, neposkytl žádné konkrétní důvody, které by prokazovaly „nezbytnost“ předání osobních údajů jemu.

64. Ačkoli informace o tom, že určitá osoba pracuje u Soudního dvora Evropské unie jako právní úředník, mohou a skutečně by měly být veřejně dostupné, neznamená to, že by Soudní dvůr Evropské unie měl zpřístupnit osobní údaje této osoby v souvislosti se žádostí o přístup k dokumentům. Osoba, která žádá o přístup k dotčeným dokumentům, musí přesto prokázat, že je nezbytné, aby jí byly předány konkrétní osobní údaje, což v tomto případě stěžovatel neučinil.

65. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala k Tribunálu žalobu proti rozhodnutí SDEU o odstranění osobních údajů ve schválení cesty, které jí bylo sděleno na základě žádosti I, má veřejná ochránkyně práv za to, že nemůže zaujmout stanovisko k odstraněním údajů SDEU na základě žádosti IV, protože tato otázka je nyní rovněž projednávána soudy EU.^[46] Postačí poukázat na to, že veřejná ochránkyně práv nedávno uvítala aktivní závazek Evropské komise zveřejňovat informace o cestovních výdajích každého komisaře každé dva měsíce.

66. Konečně, pokud jde o dokumenty týkající se práce vykonané vedoucím pracovníkem Soudního dvora Evropské unie ^[47], skutečnost, že od okamžiku, kdy se dotyčná osoba ujala své funkce, uplynula určitá doba, sama o sobě neprokazuje „nezbytnost“ předání souvisejících údajů v rámci žádosti o přístup k dokumentům. Skutečnost, že osoba mohla být po určitou dobu na pracovním místě, neznamená, že její právo na ochranu osobních údajů se zmenšuje nebo přestává platit. 

f) SDEU považuje správní dokumenty za dokumenty soudní povahy

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

67.  Stěžovatel nesouhlasil s názorem SDEU, že připomínky poslanců týkající se správních a legislativních záležitostí se týkají jeho soudní činnosti. Uvedl, že podle Smluv EU je transparentnost prioritou a je nezbytná pro zajištění správného fungování orgánů EU.

68. V odpovědi SDEU uvedl, že argumenty stěžovatele přímo souvisejí s otázkou působnosti pravidel SDEU pro přístup, a týkají se tedy rozlišení mezi soudními a správními činnostmi SDEU. Uvedl, že se na tuto záležitost vztahuje případ stěžovatele před Tribunálem, a že veřejný ochránce práv ji proto nemůže prošetřit.

69. Ve svých připomínkách k odpovědi SDEU stěžovatel tvrdil, že jeho případ před Tribunálem nezahrnuje odpovědi SDEU na jeho žádosti III a IV, které byly zaslány později. Zdůraznil rovněž, že odmítnutí Soudního dvora Evropské unie zveřejnit názory vyjádřené poslanci ve správních nebo legislativních záležitostech nepředstavuje riziko pro jejich nezávislost soudnictví.

Posouzení veřejné ochránkyně práv

70. Ve své věci před Tribunálem stěžovatel zpochybnil odmítnutí Soudního dvora Evropské unie poskytnout přístup k dokumentům vedoucím k přijetí kodexu chování na základě toho, že tyto dokumenty vyjadřují názory poslanců, a jsou tudíž spojeny s jeho soudní činností.

71. Argumenty vznesené stěžovatelem v tomto případě se rovněž týkají obecné otázky, zda jsou připomínky poslanců neoddělitelně spjaty s jejich soudní funkcí, a proto nespadají do oblasti působnosti pravidel SDEU pro přístup ^[48]. Vzhledem k tomu, že Tribunál v této věci rozhodne, veřejný ochránce práv se tímto aspektem stížnosti nezabývá ^[49].

Závěry

Na základě šetření veřejná ochránkyně práv uzavírá tento případ s těmito závěry:

SDEU se nedopustil nesprávného úředního postupu, pokud jde o ty aspekty stížnosti, na které se nevztahuje případ stěžovatele před Tribunálem.

Veřejný ochránce práv uzavře bez dalších kroků ty aspekty stížnosti, které jsou předmětem případu stěžovatele před Tribunálem.

Stěžovatel a SDEU budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

Emily O'Reillyová

Evropský veřejný ochránce práv

Štrasburk, 5. června 2019

 

 

PŘÍLOHY

Žádost o přístup k dokumentům I

1. Dne 14. prosince 2016 stěžovatel požádal o přístup veřejnosti k řadě dokumentů (dále jen „žádost I“), včetně: 1) dokumenty, které vedly k přijetí kodexu chování z roku 2016 ^[51]; 2) dokumenty a informace týkající se možného jmenování pana X do vyšší funkce v rámci SDEU; a 3) povolení pro pracovní cesty ^[52], která zahrnovala využívání oficiálních řidičů SDEU.

2. Vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. února 2017 na jeho žádost I bylo částečně zamítavé, stěžovatel požádal Soudní dvůr Evropské unie o přezkum tohoto rozhodnutí.

3. Dne 22. května 2017 přijal SDEU rozhodnutí (tzv. „potvrzující rozhodnutí“) o žádosti stěžovatele o přezkum (tzv. „potvrzující žádost“).

4. Uvedl, že dokumenty týkající se přijetí kodexu chování z roku 2016 (žádost I. 1) se netýkají jeho „správních úkolů“ (jak jsou uvedeny v čl. 15 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)^[53], a proto nespadají do oblasti působnosti pravidel SDEU o přístupu veřejnosti k dokumentům ^[54]. SDEU uvedl, že povinnosti uložené kodexem chování současným a bývalým členům Soudního dvora jsou neoddělitelně spjaty s výkonem jejich soudních funkcí, a nejsou tedy „správními“. Kromě toho by zpřístupnění dokumentů, které vyjadřují stanoviska pro vnitřní použití, v rámci jednání a předběžných konzultací vážně ohrozilo rozhodovací proces Soudního dvora Evropské unie ^[55]. Pokud by tyto dokumenty byly zpřístupněny, členové SDEU by nemohli vyjadřovat své názory nezávisle na úkor rozhodovacího procesu SDEU.

5. SDEU v plném rozsahu zveřejnil dopis (žádost I.2), v němž uvedl důvody pro jmenování pana X do funkce vedoucího pracovníka. Uvedl, že SDEU získal souhlas pana X s tímto zpřístupněním.

6. SDEU rovněž poskytl částečný přístup ke dvěma povolením pro pracovní cesty (žádost I. 3). Uvedla, že úpravy byly provedeny za účelem ochrany osobních údajů. Konstatoval, že stěžovatel neprokázal nezbytnost předání těchto osobních údajů jemu.

Žádost o přístup k dokumentům II

7. Dne 27. ledna 2017 stěžovatel požádal o přístup veřejnosti k dokumentům vyměněným mezi bývalým předsedou SDEU a německými orgány v letech 2011 až 2015 (žádost II. 1) a seznam všech dokumentů, které bývalý předseda Soudního dvora zaslal členským státům během svého předsednictví (žádost II. 2).

8. Dne 18. května 2017 v návaznosti na žádost stěžovatele o přezkum jeho původní odpovědi SDEU potvrdil, že nenalezl žádné dokumenty vyměněné mezi bývalým předsedou SDEU a německými orgány a že požadovaný seznam neexistuje.

9. Dne 12. července 2017 stěžovatel napadl u Tribunálu legalitu rozhodnutí SDEU o přezkumu jeho žádostí o přístup k dokumentům I a II ^[56]. Tvrdil mimo jiné, že dokumenty týkající se přijetí kodexu chování z roku 2016 se týkají správních úkolů Soudního dvora Evropské unie, a nikoli jeho soudních úkolů.

Žádost o přístup k dokumentům III

10.  Dne 22. března 2017 požádal stěžovatel o přístup ke třinácti souborům dokumentů (dále jen „žádost III“). Mezi ně patří:^[57]

•  všechny dokumenty, které vedly k vypracování nepodepsaného a nedatovaného memoranda z května 2015, které SDEU předložil orgánům EU a které se týkalo zdvojnásobení počtu soudců Tribunálu (žádost III.5);
•  pokyny vydané bývalým předsedou SDEU a jeho kabinetem týkající se vývoje IT aplikace (dále jen „stránky předsedů“), případné námitky vznesené ředitelstvím pro IT (žádost III.6) a dokumenty týkající se celkových nákladů na stránky „předsedů“(žádost III.9);
•  dokumenty vyměňované mezi předsedou, místopředsedou a vedoucím soudní kanceláře Soudního dvora Evropské unie a zaměstnanci generálního ředitelství pro zaměstnance týkající se náboru ředitele (žádost III.7);
•  veškeré dokumenty týkající se postoupení případu „Výboru pro kodex chování“ (žádost III.8);
•  dokumenty týkající se používání oficiálních řidičů u Soudního dvora Evropské unie (žádost III.10); a
•  dokumenty týkající se reformy Tribunálu a povolených pracovních cest a vnějších činností poslanců (žádost III.12).

11. Dne 24. května 2017 poskytl SDEU stěžovateli přístup k 189 dokumentům. Pokud jde o žádost III.5, uvedla, že nemůže identifikovat žádný dokument. Pokud jde o žádost III.8, odepřela přístup, protože zpřístupnění dokumentu by ohrozilo ochranu osobních údajů. Pokud jde o žádost III.10, SDEU stěžovateli sdělil platná pravidla pro používání řidičů.

12. Dne 23. června 2017 podal žadatel žádost o přezkum. Pokud jde o žádost III.5, upřesnil, že dokument, na který odkazuje ve své žádosti, je nepodepsaným memorandem z května 2015, které podle jeho názoru hrálo rozhodující úlohu v rozhodnutí unijního normotvůrce zdvojnásobit počet soudců Tribunálu. Pokud jde o žádost III.6, zpochybnil skutečnost, že zpřístupněné dokumenty neobsahovaly pokyny vydané bývalým předsedou ani námitky vznesené ředitelstvím IT týkající se „místa předsedů“. Pokud jde o žádost III.7, poznamenal, že memorandum bývalého prezidenta z března 2015 nebylo mezi zpřístupněnými dokumenty, ačkoli se o něm zmiňoval tisk. Pokud jde o žádost III.8, uvedl, že uplatňování kodexu chování nemá soudní povahu. Pokud se uplatní výjimka na ochranu osobních údajů, měl by Soudní dvůr Evropské unie požádat osobu, jejíž osobní údaje byly dotčeny, o její souhlas se zpřístupněním jejích osobních údajů. Pokud jde o žádost III.9, uvedl, že zpřístupněné dokumenty neposkytují žádné hodnocení celkových nákladů na „místo předsedy“. Pokud jde o žádost III.10, uvedl, že zpřístupnění dokumentů týkajících se používání oficiálních řidičů je ve veřejném zájmu, aby bylo možné sledovat rozpočtové důsledky a pracovní podmínky řidičů. Pokud jde o žádost III.12, měl za to, že neobdržel všechny požadované dokumenty.

13. Dne 25. srpna 2017 SDEU odpověděl a potvrdil, že nebyl schopen identifikovat žádný dokument odpovídající žádosti III.5 ani žádné dokumenty, s výjimkou již zpřístupněných dokumentů, odpovídající žádosti III.6. Pokud jde o žádost III.7, zveřejnila memorandum bývalého předsedy Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. března 2015. Pokud jde o žádost III.8, uvedla, že uplatňování kodexu chování na poslance je neoddělitelně spjato s výkonem soudních úkolů poslanci, a proto veškeré související dokumenty nespadají do oblasti působnosti pravidel SDEU pro přístup ^[58]. Vzhledem k tomu, že se žádost týkala identifikované osoby, Soudní dvůr ji navíc zamítl z důvodu ochrany údajů s tím, že stěžovatel neprokázal potřebu předat mu tyto údaje. SDEU dále uvedl, že již zpřístupnil dokumenty odpovídající žádosti III.9 a že žádosti o informace týkající se celkových nákladů na „místo předsedy“ nespadají do oblasti působnosti pravidel SDEU pro přístup. Pokud jde o žádost III.10, SDEU uvedl, že nemá k dispozici žádný dokument s analýzou rozpisu nákladů na používání oficiálních řidičů. SDEU stěžovateli rovněž poskytl informace o tom, kde v rámci souboru dokumentů, které mu již byly zpřístupněny, mohl nalézt dokumenty týkající se žádosti III.12.^[59]

Žádost o přístup k dokumentům IV

14. Dne 17. srpna 2017 podal stěžovatel čtvrtou žádost o přístup veřejnosti k dokumentům (dále jen „žádost IV“). Tato žádost obsahovala 12 souborů dokumentů, včetně: seznam dopisů mezi bývalým předsedou SDEU a orgány EU během jeho mandátu (žádost IV.4)^[60]; „výstupní příspěvek“ vyššího zaměstnance a jeho odměna od SDEU (žádost IV.5); práci vykonanou tímto vedoucím zaměstnancem pro SDEU (žádost IV.6); důvody pro jmenování ředitele (žádost IV.7); zvláštní cestovní povolení pro úřední řidiče (žádost IV.8); žádosti, které SDEU obdržel o přístup veřejnosti k dokumentům nesouvisejícím s legislativními postupy, včetně žádostí paní Z o přístup k memorandům vypracovaným stěžovatelem v době, kdy byl soudcem Tribunálu, spolu s odpověďmi SDEU na tyto žádosti (žádost IV.10); a 75 vlastních memorand a 25 přímo souvisejících dokumentů (žádost IV.12).

15. Ve svých původních odpovědích ze dne 17. a 18. října 2017 Soudní dvůr Evropské unie odepřel přístup ke všem výše uvedeným dokumentům. Pokud jde o žádost IV.12, uvedla, že memoranda stěžovatele a přímo související dokumenty nespadají do oblasti působnosti pravidel SDEU pro přístup, neboť nesouvisejí s „správními úkoly“, ale obsahují stanoviska členů Účetního dvora vydaná při výkonu jejich soudních funkcí ^[61].

16. Dne 16. listopadu 2017 předložil stěžovatel Soudnímu dvoru Evropské unie žádost o přezkum, v níž napadl jeho odpovědi týkající se žádostí IV.4, IV.5, IV.6, IV.7, IV.8, IV.10 a IV.12.

17. Dne 17. ledna 2018 odpověděl SDEU stěžovateli. Pokud jde o žádost IV.4, SDEU uvedl, že stěžovatele již dříve informoval o tom, že neexistuje „seznam“dopisů od jeho bývalého předsedy a dopisů jeho bývalému předsedovi. Měl rovněž za to, že žádosti IV.5, IV.6 a IV.7 jsou žádostmi o informace, a proto nespadají do oblasti působnosti pravidel SDEU pro přístup ^[62]. Pokud by se s nimi mělo zacházet jako se žádostí o přístup k dokumentům, musel by stěžovatel podat novou žádost o přístup veřejnosti. V každém případě byly příslušné dokumenty uvedené v žádosti IV.5 již veřejně přístupné. Dodala, že dokumenty uvedené v žádostech IV.5, IV.6 a IV.7 obsahovaly osobní údaje ^[63] a že stěžovatel neprokázal, že je nezbytné, aby mu byly předány.

18. Pokud jde o žádost IV.8, SDEU zveřejnil požadovaná cestovní povolení poté, co z nich byly odstraněny všechny osobní údaje.

19. Pokud jde o žádost IV.10, SDEU zveřejnil žádosti o přístup k dokumentům, k nimž získal souhlas žadatele, přičemž skryl všechny osobní údaje, a odpovědi SDEU . Odmítl však sdělit žádosti paní Z a odpovědi SDEU na ně, a to na základě důvodů ochrany údajů. Podle SDEU by souhlas paní Z nepostačoval k porušení pravidel ochrany údajů ^[64].

20. Pokud jde o žádost IV.12, SDEU uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel již měl kopie svých vlastních memorand, jednalo se ve skutečnosti o žádost podanou SDEU, aby mu umožnil tato memoranda zveřejnit. Tato žádost spadala do působnosti statutu Soudního dvora Evropské unie ^[65], který vyžaduje, aby se poslanci během svého funkčního období a po jeho skončení chovali čestně a uvážlivě ^[66]. Rovněž poukázala na skutečnost, že podle kodexu chování z roku 2016 jsou bývalí poslanci i nadále vázáni svou povinností bezúhonnosti, důstojnosti, loajality a uvážlivosti a měli by se zdržet jakýchkoli prohlášení, která by mohla poškodit pověst Účetního dvora ^[67]. Konstatoval, že statut obsahuje zvláštní pravidla týkající se chování členů SDEU, a má proto přednost před pravidly SDEU pro přístup. Dotčená memoranda a související dokumenty se navíc týkaly soudní činnosti Soudního dvora, a tudíž nespadaly do oblasti působnosti pravidel SDEU pro přístup ^[68]. Podle Soudního dvora přispívá vyloučení dokumentů vyjadřujících individuální názory poslanců v záležitostech, které se týkají výkonu jejich funkcí nebo fungování Soudního dvora, z pravidel transparentnosti k jejich nezávislosti, a tím i k ochraně soudních řízení. Kromě toho by zpřístupnění dotčených dokumentů použitých v rámci jednání a předběžných konzultací v rámci SDEU rovněž ohrozilo rozhodovací proces ^[69] SDEU ^[70].

 

[1] Kodex chování členů a bývalých členů Soudního dvora Evropské unie 2016/C 483/01: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=OJ:C:2016:483:FULL&from=FR.

[2] Podrobnější informace o těchto žádostech a o tom, jak Soudní dvůr EU žádosti vyřizoval, jsou uvedeny v příloze níže.

[3] Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. října 2016 o přístupu veřejnosti k dokumentům, které má Soudní dvůr Evropské unie v držení při výkonu svých správních funkcí (2016/C 445/03): http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/HTML/?uri=CELEX:32016D1130%2801%29&from=EN.

[4] Věc T-433/17, Dehousse v. Soudní dvůr EU: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=194304&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=9041309.

[5] Viz dopis veřejné ochránkyně práv informující stěžovatelku o rozsahu jejího šetření: https://www.ombudsman.europa.eu/pdf/en/104332.

[6] Viz zpráva o inspekční schůzce veřejné ochránkyně práv: https://www.ombudsman.europa.eu/pdf/en/107584.

[7] Odpověď Soudního dvora Evropské unie je k dispozici na adrese: https://www.ombudsman.europa.eu/pdf/en/106452.

[8] Čl. 7 odst. 2 stávajícího kodexu chování.

[9] Statut Soudního dvora Evropské unie (statut Soudního dvora): https://curia.europa.eu/jcms/upload/docs/application/pdf/2016-08/tra-doc-en-div-c-0000-2016-201606984-05_00.pdf.

[10] Článek 2 statutu Soudního dvora Evropské unie.

[11] V souladu s čl. 228 odst. 1 SFEU.

[12] Viz čl. 1 odst. 3 bývalého kodexu chování.

[13] Požadavek nezávislosti soudů se navíc týká základního práva na spravedlivý proces. Viz věc C-216/18, LM, bod 63 a citovaná judikatura: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=204384&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=2587481.

[14] Viz bod VI „Svoboda projevu“ usnesení ESLP o soudní etice: https://www.echr.coe.int/Documents/Resolution_Judicial_Ethics_ENG.pdf.

[15] Odkazoval na rozsudky ESLP Guja v. Moldavsko (https://hudoc.echr.coe.int/eng#{"languageisocode":["ENG"],"appno":["14277/04"],"documentcollectionid2":["GRANDCHAMBER"],"itemid":["001-85016"]}), stížnost č. 14277/04, a Heinisch v. Německo, stížnost č. 28274/08 (https://hudoc.echr.coe.int/eng#{"fulltext":["heinisch v germany"],"itemid":["001-105777"]}).

[16] Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU), čl. 228 odst. 1 první pododstavec.

[17] V souladu s čl. 228 odst. 1 druhým pododstavcem SFEU.

[18] Věc T-433/17, Dehousse v. Soudní dvůr EU: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=194304&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=9041309. Ze zprávy z ústního jednání v uvedené věci jasně vyplývá, že tato otázka byla vznesena před Tribunálem.

[19] V souladu s čl. 2 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv (https://www.ombudsman.europa.eu/en/legal-basis/statute/en) a čl. 6 odst. 4 prováděcích ustanovení evropského veřejného ochránce práv (https://www.ombudsman.europa.eu/en/legal-basis/implementing-provisions/en).

[20] SDEU odkázal na judikaturu týkající se právního postavení rozhodnutí o přístupu k dokumentům: C-188/92, TWD Textilwerke Deggendorf, bod 25 a C-135/16 (http://curia.europa.eu/juris/showPdf.jsf?text=&docid=98496&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=2600219), Georgsmarienhütte a další, body 14 a 15 (http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=204381&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&ampcid;=2600273).

[21] Čl. 7 odst. 2 pravidel přístupu Soudního dvora Evropské unie a čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1049/2001.

[22] Čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

[23] Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. prosince 2012 o přístupu veřejnosti k dokumentům, které má Soudní dvůr Evropské unie v držení při výkonu svých správních funkcí: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A32013D0209(02).

[24] Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. prosince 2012 o přístupu veřejnosti k dokumentům, které má Soudní dvůr Evropské unie v držení při výkonu svých správních funkcí: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A32013D0209(02).

[25] Zejména článek 15 Smlouvy o fungování Evropské unie, který stanoví, že rozhodnutí by měla být přijímána co nejblíže občanům a transparentním způsobem.

[26] Evropský účetní dvůr, zvláštní zpráva č. 14/2017: Přezkum výkonnosti správy případů u Soudního dvora Evropské unie, https://www.eca.europa.eu/en/Pages/DocItem.aspx?did=42128  

[27] Viz článek 8 obou rozhodnutí.

[28] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=CELEX%3A32001R1049.

[29] Stěžovatel odkázal na zprávu generálního advokáta o postoji Soudního dvora Evropské unie k legislativnímu postupu, kterou podle něj Soudní dvůr Evropské unie nezveřejní. Rovněž poznamenal, že SDEU zveřejnil zprávu výboru pro legislativní reformu soudů EU, zatímco následně odmítl zveřejnit stanovisko Tribunálu k téže reformě. Rovněž nesouhlasil s tím, že SDEU odmítl zveřejnit zprávu o jeho řízení, která byla přijata na plenárním zasedání Tribunálu.

[30] Tento závěr platí pro všechny argumenty, které stěžovatel uvedl ve své stížnosti a které odkazují na to, jak SDEU vyřizoval žádosti o přístup k dokumentům podané jinými osobami. Veřejný ochránce práv se proto nebude zabývat každým z těchto argumentů zvlášť.

[31] Jak vyžaduje judikatura EU. Například rozsudek ve věci T-468/16, Verein Deutsche Sprache v. Komise, bod 35 a citovaná judikatura: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf;jsessionid=C6E583D2629630367B66E55C8342C568?text=&docid=201394&pageIndex=0&doclang=FR&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=3072591.

[32] V souladu s čl. 4 odst. 3 pravidel přístupu Soudního dvora Evropské unie.

[33] T-264/04, WWF European Policy Programme v. Rada, T-264/04, bod 76: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=61308&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=3072746.

[34] T-264/04, WWF European Policy Programme v. Rada, bod 76: „[...] Je pravda, že z rozsudku Rada v. Hautala, bod 50 výše, vyplývá, že rozhodnutí Rady 93/731/ES ze dne 20. prosince 1993 o přístupu veřejnosti k dokumentům Rady (Úř. věst. L 340, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 337), které předcházelo nařízení č. 1049/2001, se týkalo nejen dokumentů v držení orgánů jako takových, ale i informací obsažených v těchto dokumentech (bod 23 rozsudku). Přístup k informacím ve smyslu uvedeného rozsudku však může být poskytnut pouze tehdy, pokud jsou tyto informace obsaženy v dokumentech, což předpokládá, že takové dokumenty existují.“

[35] Zejména zmínil Komisi, Evropský parlament a Evropský účetní dvůr.

[36] http://europa.eu/whoiswho/public/.

[37] T-639/15 až T-666/15 a T-94/16, Psara a další v. Parlament, bod 45: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=206663&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=3072973.

[38] SDEU tvrdil, že veřejný ochránce práv tento přístup potvrdil ve věci 1976/2017/THH: https://www.ombudsman.europa.eu/en/decision/en/90579.

[39] Viz T-639/15 až T-666/15 a T-94/16, Psara a další v. Parlament, body 70–71 a citovaná judikatura.

[40] Viz věc T-639/15 až T-666/15 a T-94/16, Psara a další v. Parlament, bod 50 a citovaná judikatura.

[41] V souladu s čl. 228 odst. 1 SFEU.

[42] V souladu s čl. 1 odst. 3 statutu evropského veřejného ochránce práv: https://www.ombudsman.europa.eu/en/legal-basis/statute/en.

[43] V souladu s článkem 278 SFEU nemá odvolání k SDEU odkladný účinek.

[44] V tomto smyslu viz věc C‑28/08 P, Komise v. Bavarian Lager, bod 78, a věc T‑82/09 (http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=84752&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=3028759); Výše uvedený rozsudek Dennekamp v. Parlament, body 30 a 34: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=115062&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=3028877.

[45] C-615/13 P, ClientEarth a PAN Europe v. EFSA, body 51 a 52: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf;jsessionid=0D099A9A96F3286A0D53CBF4CC422586?text=&docid=165906&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=2690540. 

[46] Ačkoli se tento případ týká úprav osobních údajů, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že ve svém rozhodnutí ve věcech 562/2017/THH a 1069/2017/THH o tom, jak Komise vyřídila velký počet žádostí o přístup k dokumentům o cestovních výdajích komisařů, uvítala aktivní závazek Komise zveřejňovat každé dva měsíce informace o cestovních výdajích každého komisaře: https://www.ombudsman.europa.eu/en/decision/en/106536.

[47] SDEU tuto žádost zamítl, mimo jiné s odvoláním na potřebu ochrany osobních údajů. Během kontrolní schůzky SDEU rovněž potvrdil, že stěžovatel podal novou žádost mimo jiné o dokumenty předložené zaměstnancem, aniž by jmenoval dotčenou osobu.

[48] Viz výše bod 5 tohoto rozhodnutí.

[49] V souladu s čl. 2 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv a čl. 6 odst. 4 prováděcích předpisů k evropskému veřejnému ochránci práv.

 

[51] Kodex chování pro členy a bývalé členy Soudního dvora Evropské unie 2016/C 483/01: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=OJ:C:2016:483:FULL&from=FR.

[52] Orgány EU a zaměstnanci EU na ně rovněž odkazují jako na „příkazy ke služebním cestám“.

[53] Podle čl. 15 odst. 3 čtvrtého pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) se na SDEU vztahují pravidla týkající se práva na přístup k dokumentům pouze „při výkonu [svých] správních úkolů“. Viz rovněž čl. 1 odst. 1 rozhodnutí o přístupu k dokumentům z roku 2016.

[54] Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. října 2016 o přístupu veřejnosti k dokumentům, které má Soudní dvůr Evropské unie v držení při výkonu svých správních funkcí (2016/C 445/03): http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/HTML/?uri=CELEX:32016D1130%2801%29&from=EN.

[55] V souladu s čl. 3 odst. 3 druhým pododstavcem rozhodnutí o přístupu k dokumentům z roku 2016.

[56] Věc T-433/17, Dehousse v. Soudní dvůr EU: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=194304&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=9041309.

[57] Zde použité číslování odpovídá číslování původní žádosti stěžovatele adresované SDEU.

[58] V souladu s čl. 15 odst. 3 čtvrtým pododstavcem SFEU a čl. 1 odst. 1 jeho pravidel pro přístup k dokumentům.

[59] Na základě žádosti III poskytl SDEU přístup k 190 dokumentům v celkové výši 1 686 stran.

[60] Zde použité číslování odpovídá číslování použitému stěžovatelem v jeho původní žádosti IV.

[61] Čl. 15 odst. 3 čtvrtý pododstavec SFEU.

[62] Věc T-264/04, WWF European Policy Programme v. Rada, bod 76: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf;jsessionid=02E8DE7D9EF33AC957FC048C845B95E8?text=&docid=61308&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=3587075.  

[63] Článek 2 písm. a) nařízení (ES) č. 45/2001 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=celex%3A32001R0045.

[64] Věc T-221/08, Strack v. Komise, bod 192 a citovaná judikatura: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=177121&pageIndex=0&doclang=FR&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=2690744.

[65] V souladu s čl. 4 odst. 3 statutu Soudního dvora Evropské unie.

[66] Rozsudek ve věci Komise v. Cresson, C-432/04, body 69 a 70.

[67] Čl. 6 odst. 4 a čl. 9 odst. 1 kodexu chování z roku 2016: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf;jsessionid=3AEA6BE050FC09F02EFDDC9D07CAD5E8?text=&docid=56462&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=2514930.

[68] V souladu s čl. 15 odst. 3 čtvrtým pododstavcem SFEU, čl. 1 odst. 1 pravidel přístupu Soudního dvora Evropské unie a věcí C-213/15 P, Komise v. Breyer, bod 48: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=192887&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=2519816.

[69] Ustanovení čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce pravidel přístupu Soudního dvora Evropské unie.

[70] Na základě žádosti IV poskytl SDEU přístup k 557 dokumentům (celkem 2 960 stran).