# Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o stížnosti 75/99/ME na Evropskou komisi
- Autor: Evropský veřejný ochránce práv
- Datum: null
- [URL](https://www.ombudsman.europa.eu/cs/decision/cs/1146)
---
Štrasburk 18. října 1999

Vážený pane P.,   
dne 21. ledna 1999 jste jménem Fóra soukromého podnikání podal evropskému veřejnému ochránci práv stížnost týkající se GŘ IV Evropské komise a jeho údajně nedbalého zpracování případu v oblasti hospodářské soutěže podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES.   
Dne 5. února 1999 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 26. března 1999 a já jsem Vám jej předal s výzvou k vyjádření, pokud si to přejete. Své připomínky jste zaslal dne 19. května 1999.   
Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.   

Stížnost
--------

<br />

Stěžovatel je národním zástupcem pro menší podniky. Jeden z podniků, které zastupuje, společnost Microwave Ovenware Ltd. (MOL), tvrdil, že byla v roce 1989 nucena ukončit svou činnost z důvodu chování jiného podniku, společnosti Dynopack, která se nachází v Norsku. Společnost MOL si v květnu 1988 stěžovala Komisi na porušení článků 81 a 82 Smlouvy o ES (bývalé články 85 a 86) ze strany společnosti Dynopack. Komise stížnost přezkoumala, ale neshledala žádné porušení práva hospodářské soutěže ES. V roce 1994 společnost MOL konečně informovala, že spis týkající se jejího případu byl uzavřen.   
Stěžovatel tvrdí, že společnost MOL se mnoho let snažila získat informace a odpovědi na otázky vyplývající ze stížnosti podané Komisi. Stěžovatel uvedl, že Komise odmítla poskytnout společnosti MOL požadované informace a nezabývala se spisem ani řádně nepřezkoumala předložené dokumenty. Komise dále nesprávně uvedla, že obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím nebyl považován za obchod mezi členskými státy ve smyslu pravidel hospodářské soutěže ES.   
Podle stěžovatele poskytla Komise společnosti MOL informace, které požadovala po mnoho let, až na schůzce v září 1997. Z informací vyplynulo, že Komise nevyřídila žádost řádným a správným postupem. V květnu 1998 se Komise shodla na tom, že obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím je jako obchod mezi členskými státy. Přesto odmítla soubor znovu otevřít.   
Komise uvedla, že není vyšetřovacím orgánem, ale že se opírá o písemná vyjádření a že správní pravomoci jsou nedostatečné. Podle stěžovatele tomu tak není, neboť vyšetřovací pravomoci Komise jsou dobře zavedeny, zejména v oblasti práva hospodářské soutěže.   
Komise ostatně nikdy neodpověděla na dopis stěžovatele ze dne 21. července 1998.   
**Další informace**   
V březnu 1999 napsal pan Elliott, poslanec Evropského parlamentu, Komisi ohledně případu MOL v Komisi a zaslal kopii svého dopisu veřejnému ochránci práv. Ve svém dopise položil Komisi ve stručnosti následující čtyři otázky týkající se případu společnosti MOL:   
Jaký přezkum správnosti prohlášení předložených Komisi provedla Komise s ohledem na tvrzení společnosti MOL, že předložené důkazy byly nepravdivé?   
- Pan Elliott zaslal v březnu 1991 parlamentní otázku týkající se otázky číslo jedna. Komise ve své replice uvedla, že utajení brání připomínkám. Z jakých důvodů bylo přijato rozhodnutí o uplatnění služebního tajemství a jaká opatření budou přijata v souvislosti s tvrzeními o nepravdivých důkazech?   
Komise uvedla, že se nezdá, že by chování společnosti Dynopack mělo vliv na obchod mezi členskými státy. Pro tento výklad nebyl uveden žádný důvod. Z jakých důvodů bylo toto rozhodnutí přijato a proč o tom nebyla společnost MOL řádně informována?   
Komise uvedla, že společnost MOL nebyla schopna předložit důkazy o údajném protiprávním jednání. Společnost MOL však uvedla, že na žádost společnosti MOL o poskytnutí dat a případů těchto žádostí nebyla obdržena žádná věcná odpověď, v důsledku čehož bylo prohlášení Komise! chybné.   
Pan Elliott požádal Komisi, aby odpovědi na tyto otázky zahrnula do odpovědi Komise veřejné ochránkyni práv.   

Šetření
-------

<br />

**Stanovisko Komise Ve**   
svém stanovisku Komise uvedla, že společnost Microwave Ovenware Ltd. (MOL) si v roce 1988 stěžovala Komisi, že utrpěla ztráty v důsledku chování společnosti Dynopack, která dříve dodávala společnosti MOL příslušenství pro použití v mikrovlnných troubách. V letech 1988 a 1993 GŘ IV Komise přezkoumalo stížnost a navázalo četné kontakty se stěžovatelem prostřednictvím dopisů a neformálních diskusí. Ukázala to tabulka, která byla připojena ke stanovisku a nastiňovala komunikaci a kontakty mezi Komisí a společností MOL. V roce 1993 však Komise zaslala společnosti MOL dopis podle článku 6 nařízení 99/63/EHS, aby jim sdělila, že Komise zamýšlí stížnost zamítnout. V tomto dopise Komise informovala stěžovatele, že nebyl splněn požadavek článku 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81): obchod mezi členskými státy nebyl ovlivněn. V návaznosti na tento dopis stěžovatel nepředložil žádné další důkazy na podporu své stížnosti a v roce 1994 Komise informovala společnost MOL, že případ byl považován za uzavřený.   
V roce 1997, o více než tři a půl roku později, MOL požádal o znovuotevření případu. Společnost MOL přitom tvrdila, že při nakládání s jejím spisem došlo k nesprávnému řízení, a zpochybnila uvedené důvody nedostatečného ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Během tohoto kontaktu se také ukázalo, že společnost MOL ukončila obchodování v roce 1989. Dopisem ze dne 16. července 1998 Komise podrobně informovala společnost MOL, proč původní případ nemohl být znovu otevřen. V tomto dopise Komise odkázala na tzv. dopis podle článku 6 a na svůj dopis z roku 1994, v němž informovala společnost MOL, že případ byl uzavřen. Komise poukázala na to, že po této korespondenci společnost MOL nejednala a nepožádala o formální rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, takže se mohla obrátit na Soud prvního stupně. Pokud jde o žádost o znovuotevření věci, Komise zdůraznila, že by to znamenalo přezkoumání skutečností, které nastaly v letech 1988 až 1993 a týkají se podniku, který v současné době nevykonává žádnou hospodářskou činnost. Komise zdůraznila, že v souladu s judikaturou Soudu (T-77/95, SFEI a další v. Komise, \[1997\] Sb. rozh. II-1, bod 57) není Komise povinna přijmout opatření na základě stížností upozorňujících na ukončené praktiky. Komise dospěla k závěru, že opětovné zahájení řízení by znamenalo využití zdrojů Komise, které by nebylo úměrné významu údajného protiprávního jednání pro fungování společného trhu. Komise proto neshledala dostatečný zájem Společenství, který by odůvodňoval opětovné zahájení šetření stížnosti společnosti MOL.   
Dopis stěžovatele ze dne 21. července 1998 byl Komisí považován za potvrzení přijetí jejího vlastního dopisu ze dne 16. července 1998, jelikož se opakovaly tytéž argumenty. Komise měla za to, že není nutná žádná odpověď.   
Komise poukázala na to, že nemá k dispozici stejné prostředky jako vnitrostátní soud k výslechu svědků, a nemůže tedy prokázat pravdivost informací poskytnutých jinými stranami.   
Tato otázka byla navíc předmětem dvou otázek k písemnému zodpovězení, které Komisi položil poslanec Evropského parlamentu pan Elliott. Elliott také napsal přímo Siru Leonu Brittanovi a obdržel od něj odpověď v roce 1991.   
**Připomínky stěžovatele**   
Stěžovatel ve svých připomínkách shrnuje následující body:   
Nebylo možné se plně vyjádřit k seznamu dopisů a odpovědí Komise připojenému k jejímu stanovisku, protože třetí strana seznamu chyběla. Mezi společností MOL a Komisí neproběhla žádná četná neformální jednání. Neexistoval žádný důkaz, který by prokazoval, že spis byl skutečně přezkoumán.   
Pokud jde o otázku, zda byl ovlivněn obchod mezi členskými státy, Komise uvedla, že se tento požadavek nezdá být splněn. Komise však nikdy nevysvětlila, proč změnila svůj názor, a až do schůzky v září 1997 nikdy neodpověděla na žádost společnosti MOL o objasnění tohoto bodu. Konečně v roce 1998 Komise souhlasila s tím, že obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím je jako obchod mezi členskými státy. Komise musí dále vysvětlit, proč byl případ zahájen podle článku 86 Smlouvy o ES (nyní článek 82) a proč bylo opětovné předložení podle článku 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81) povoleno, pokud neexistoval kvalifikovaný obchod.   
Společnost MOL nejednala v letech 1994 až 1997, protože jí bylo jasné, že Komise nemá v úmyslu na ně reagovat. Poprvé, když přátelé a právníci společnosti MOL doporučili, aby jí Komise odpověděla, obnovila kontakt s Komisí prostřednictvím svého obchodního zástupce.   
Pokud jde o skutečnost, že Komise není povinna jednat na základě stížností odsuzujících praktiky, které byly ukončeny, stěžovatel předložil novinový článek, v němž uvedl, že Komise jedná ve vztahu k určitým případům, jako je tento.   
Komise neodpověděla na dopis ze dne 21. července 1998, který na rozdíl od toho, co uvedla, obsahoval nové skutečnosti.   
Na rozdíl od toho, co tvrdí, má Komise vyšetřovací pravomoci podle článku 14 nařízení Rady č. 17. Stěžovatel proto nesouhlasil s tvrzením Komise, že nemůže prokázat pravdivost informací, které jí byly předloženy, neboť je pouze správním orgánem.   
Pokud jde o tvrzení Komise, že se marně snažila nalézt spolehlivé důkazy na podporu tvrzení společnosti MOL, žadatel uvedl, že Komisi poskytla mimo jiné kopie faktur a podepsaných objednávek, místopřísežná prohlášení, dovozní/vývozní doklady a bankovní výpisy. Pokud to nebylo dostatečným důkazem, stěžovatel požádal Komisi, aby upřesnila, co považuje za důkaz.   
Stěžovatel nakonec doufal, že Komise poskytne úplné odpovědi týkající se jak stížnosti, tak čtyř otázek, které Komisi předložil poslanec Evropského parlamentu pan Elliott.   

ROZHODNUTÍ
----------

<br />

**1 Úvodní poznámky Stěžovatel**   
ve svých připomínkách uvedl v souvislosti s původní stížností nové skutečnosti. Tyto body se týkaly žádostí Komise o informace a objasnění, včetně obdržení odpovědí na čtyři otázky předložené panem Elliottem. Veřejná ochránkyně práv nepovažovala za odůvodněné zahájit šetření nových bodů vznesených v připomínkách stěžovatele, neboť šly nad rámec původní stížnosti a spíše představovaly pouze žádost o informace.   
**2 Nakládání se spisem ze strany Komise**   
2.1 Stěžovatel tvrdil, že spis nebyl Komisí zpracován ani přezkoumán. Dále neodpověděla na dopis stěžovatele ze dne 21. července 1998.   
2.2 Komise uvedla, že přezkoumala stížnost v letech 1988 až 1993 a že měla četné kontakty se stěžovatelem, jak je uvedeno v tabulce přiložené k jejímu stanovisku. Dále se domnívala, že není třeba odpovídat na dopis ze dne 21. července 1998, neboť v něm nebyly vzneseny žádné nové otázky.   
2.3 Pokud jde o řešení případu, Komise přiložila tabulku týkající se komunikace a kontaktů se společností MOL, ale jak správně uvedl stěžovatel, třetí strana této tabulky chyběla. V tabulce však byly uvedeny pouze hlavní dokumenty spisu. Dokumenty předložené Komisí i stěžovatelem (např. kopie korespondence) navíc stále umožňují řádné posouzení řešení případu. Z dokumentů vyplývá, že mezi Komisí a společností MOL existovalo během několika let obrovské množství korespondence. Během tohoto období Komise stěžovateli pravidelně odpovídala. Ačkoli Komise neodpověděla ani neuznala každý jednotlivý dopis, někdy proto, že dopisy stěžovatelů byly zaslány tak podrobně, vždy odpověděla, když to považovala za vhodné, a je prokázáno, že korespondence probíhala pravidelně. Kromě toho v případech hospodářské soutěže, jako je tento, nelze požadovat, aby stěžovatel obdržel reakci na všechny materiály předané Komisi, pokud korespondence probíhá tak často a po tak dlouhou dobu. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že ačkoli mezi Komisí a stěžovatelem došlo k nedorozuměním spolu s výskytem některých praktických problémů, ze spisu vyplývá, že Komise stěžovateli poskytla příležitost řádně se účastnit řízení. Kromě toho Komise dodržela postup stanovený v případech týkajících se hospodářské soutěže, například pokud jde o zaslání tzv. dopisu podle článku 6. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by Komise se spisem nezacházela správně.   
2.4 Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že spis nebyl přezkoumán, je třeba připomenout, že Komise ve svém dopise podle článku 6 ze dne 5. února 1993 uvedla, že provedla důkladnou studii případu a že si je případu plně vědoma. Ze spisu nevyplývá, že by Komise toto tvrzení nesplnila nebo případ řádně nepřezkoumala.   
2.5 Pokud jde o dopis stěžovatele ze dne 21. července 1998, veřejný ochránce práv bere na vědomí, že obecně je třeba odpovědět na dopisy. Z vyhodnocení dopisů veřejného ochránce práv vyplynulo, že dopis stěžovatele ze dne 21. července 1998 obsahoval otázky týkající se základu pro uzavření spisu Komisí a povinnosti Komise poskytovat jasné poradenství ohledně postupu řízení. Pokud jde o rozhodnutí Komise uzavřít případ, Komise ve svém dopise ze dne 16. července 1998 odkázala na svůj dopis podle článku 6 ze dne 5. února 1993, který se touto otázkou řádně zabýval. Pokud jde o povinnost Komise poskytovat jasné poradenství, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise dodržela postupy stanovené v případech týkajících se hospodářské soutěže, a veřejná ochránkyně práv proto nepovažuje za odůvodněné se tímto bodem stížnosti dále zabývat.   
2.6 Veřejný ochránce práv proto shledává, že v souvislosti s tímto aspektem případu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.   
**3 Stanovisko Komise k tomu, zda obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím je obchodem mezi členskými státy**   
3.1 Stěžovatel tvrdil, že Komise nejprve usoudila, že obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím je obchodem mezi členskými státy ve smyslu pravidel hospodářské soutěže ES (články 81 a 82 Smlouvy o ES), ale později své stanovisko nesprávně změnila. Teprve v roce 1998 opět souhlasila s názorem stěžovatelů, že je třeba na ni pohlížet jako na obchod mezi členskými státy.   
3.2 Komise odkázala na svůj dopis podle článku 6 ze dne 5. února 1993 a uvedla, že vzhledem k tomu, že obchod mezi členskými státy nebyl ovlivněn, nebyl splněn požadavek článku 81 Smlouvy o ES.   
3.3 Pokud jde o tuto otázku, jeví se jako nezbytné odkázat na dopis podle článku 6 ze dne 5. února 1993. V tomto dopise se uvádí:   
*„Pokud jde o čl. 85 odst. 1 EHS, z důkazů vyplývá, že obchod ovlivněný jednáním, na které jste si stěžoval, je přímým obchodem mezi Norskem a Spojeným královstvím. I když to neznamená, že vytýkané jednání nemůže mít vliv na obchod mezi členskými státy, neexistují v tomto případě žádné důkazy o znatelném dopadu na tento obchod. I kdyby tedy Komise přijala nezpochybnitelnou skutečnost, že situace je taková, jak tvrdíte, a že společnost Dynopack a její britští distributoři nebo dceřiné společnosti vás „vytlačili" z trhů ve Spojeném království, chybí důkazy, které by prokázaly, že je splněna jedna ze základních podmínek pro použití čl. 85 odst. 1 EHS. Snažili jsme se vám dát každou příležitost ukázat opak, což je důvod, proč jsme se nepokusili uzavřít soubor dříve; Musíme však dojít k závěru, že jste nebyl schopen předložit žádné důkazy o citelném dopadu na obchod mezi členskými státy, ačkoli jsme často zdůrazňovali, že to je hlavní překážka pro uplatnění Vaší stížnosti."*   
3.4 Při čtení dopisu podle článku 6 ze dne 5. února 1993 se zdá, že stěžovatel nesprávně pochopil postoj Komise. Z dopisu vyplývá, že Komise neuvádí, že obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím nelze nikdy považovat za obchod mezi členskými státy. S formulací *"Ačkoli to neznamená, že vytýkané jednání nemůže mít vliv na obchod mezi členskými státy",* zastává Komise spíše opačný názor. Zdá se však, že Komise v tomto konkrétním případě nezjistila *„jakýkoli znatelný dopad na tento obchod".* Kromě toho ze spisu nevyplývá, že by Komise skutečně uvedla, že obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím nelze považovat za obchod mezi členskými státy. Komise naproti tomu uvedla, že v tomto konkrétním případě nedošlo k žádnému citelnému ovlivnění obchodu mezi členskými státy.   
3.5 Veřejný ochránce práv proto shledává, že v souvislosti s tímto aspektem případu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.   
**4 Vyšetřovací pravomoci Komise**   
4.1 Stěžovatel tvrdil, že Komise nesprávně uvedla, že není vyšetřovacím orgánem, ale že se opírá o písemná podání a že její správní pravomoci jsou nedostatečné. Podle stěžovatele tomu tak není, neboť vyšetřovací pravomoci Komise jsou dobře zavedeny, zejména v oblasti práva hospodářské soutěže.   
4.2 Komise uvedla, že nemá k dispozici stejné prostředky jako vnitrostátní soud k výslechu svědků, a proto nemůže prokázat pravdivost informací poskytnutých jinými stranami.   
4.3 Vyšetřovací pravomoci Komise ve věcech hospodářské soutěže jsou stanoveny v nařízení Rady č. 17[(1)](#(1)){#Footnote1} a v judikatuře Soudního dvora. I když se uznává, že Komise má široké vyšetřovací pravomoci v oblasti práva hospodářské soutěže, neznamená to, že má možnost vyslechnout svědky nebo kontrolovat pravdivost dokumentů, které jí byly předloženy. Podle článku 14 nařízení č. 17 má Komise právo „požádat o ústní vysvětlení na místě". Článek 14 se však vztahuje na vyšetřování Komise prováděná v prostorách podniku a judikatura Soudního dvora navíc uznala omezenou výsadu nevypovídat ve vlastní neprospěch v tom smyslu, že podnik není povinen odpovídat na otázky, které by byly přiznáním samotného trestného činu, který Komise vyšetřuje[(2).](#(2)){#Footnote2} Kromě toho neexistuje žádné prokázané právo Komise předvolat svědky nebo požádat o ústní vysvětlení mimo oblast působnosti článku 14 nařízení č. 17.   
Ačkoli každá fyzická nebo právnická osoba s oprávněným zájmem může podat stížnost Komisi v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 17, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že toto právo nezahrnuje právo získat rozhodnutí ve smyslu článku 249 Smlouvy o ES o existenci či neexistenci údajného protiprávního jednání[(3).](#(3)){#Footnote3} Z toho dále vyplývá, že Komise nemá povinnost zkoumat pravdivost dokumentů, které jí byly předloženy.   
4.4 Zdá se, že Komise neporušila žádné pravidlo nebo zásadu, které by ji zavazovaly, když uvedla, že nemá stejné prostředky jako vnitrostátní soud k výslechu svědků a že nemůže prokázat pravdivost předložených informací. Veřejný ochránce práv proto shledává, že v souvislosti s tímto aspektem případu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.   
**5 Odmítnutí Komise znovu otevřít spis**   
5.1 Poté, co stěžovatel obnovil kontakt s Komisí, požádal o znovuotevření spisu. Komise informovala společnost MOL dopisem ze dne 16. července 1998, proč původní případ nemohl být znovu otevřen. V dopise Komise uvedla:   
*„Pokud jde o Vaši žádost, předloženou v roce 1997 a potvrzenou v roce 1998, o znovuotevření šetření případu, s politováním konstatuji, že se omezuje na to, aby Komise znovu přezkoumala skutečnosti, k nimž údajně došlo v letech 1988 až 1993. Odůvodnění, které uvádíte, spočívá v tom, že v té době byly předloženy nepravdivé důkazy. Sám však připouštíte, že údajné protiprávní jednání bylo ukončeno a že v současné době nevykonáváte žádnou relevantní hospodářskou činnost.*   
*Komise má za to, že není povinna přijmout opatření v souvislosti s výtkami upozorňujícími na praktiky, které byly ukončeny (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. července 1997, SFEI a další v. Komise, T-77/95, Recueil, s. II-1, bod 57). Znovuotevření Vašeho případu by znamenalo využití zdrojů Komise, které by nebylo úměrné významu údajného protiprávního jednání pro fungování společného trhu. Neexistuje proto dostatečný zájem Společenství, který by odůvodňoval opětovné zahájení šetření stížnosti."*   
5.2 Komise má diskreční pravomoc rozhodovat v případech hospodářské soutěže o tom, jaké kroky podniknout, pokud své rozhodnutí odůvodní. V dopise ze dne 16. července 1998 Komise vysvětlila, proč nepovažovala za nutné věc znovu otevřít. Nejprve bylo uvedeno, že společnost MOL ukončila obchodování, což znamenalo, že Komise nebyla povinna případ dále zkoumat. I kdyby se prokázalo, že se Komise zabývá určitými případy týkajícími se podniků, které byly ukončeny (jak uvedl stěžovatel), je v pravomoci Komise rozhodnout, které případy hodlá přezkoumat. Zadruhé se Komise domnívala, že neexistuje dostatečný zájem Společenství, který by odůvodňoval opětovné zahájení řízení. Důvody, které Komise uvedla pro zamítnutí opětovného zahájení řízení, se zdají být v souladu s judikaturou soudů Společenství. Veřejná ochránkyně práv proto shledává, že Komise při zamítnutí opětovného zahájení řízení jednala v mezích svých zákonných pravomocí.   
5.3 Veřejný ochránce práv proto shledává, že v souvislosti s tímto aspektem případu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.   
**6 Závěr**   
Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Evropské komise. Veřejná ochránkyně práv se proto rozhodla případ uzavřít.   
O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.   
Váš upřímně   
Jacob SÖDERMAN   

*** ** * ** ***

[(1)](#Footnote1){#(1)} Úř. věst. 1962, 13/204.

[(2)](#Footnote2){#(2)} Věc 374/87, *Orken SA v. Komise, Sb. rozh.* 1989, s. 3283.

[(3)](#Footnote3){#(3)} Věc 125/78, *GEMA v. Komise, Sb. rozh.* 1979, s. 3173.