Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stížnost se týká doby, po kterou Evropská komise posuzovala postoj polských orgánů v řízení o nesplnění povinnosti.

2. Stěžovatel se dozvěděl, že Komise zahájila proti Polsku řízení o nesplnění povinnosti týkající se překážek registrace vozidel s pravostranným řízením v Polsku. Podle polských právních předpisů nelze v Polsku registrovat nová a ojetá vozidla s pravostranným řízením.

3. Komise se domnívala, že tato omezení registrace představují nepřiměřenou překážku dovozu vozidel s pravostranným řízením do Polska. Pokud jde o ojetá vozidla, překážky jejich registrace porušují článek 34 SFEU a pokud jde o nová vozidla, jsou v rozporu se směrnicí Rady 70/311 EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se mechanismu řízení motorových vozidel a jejich přípojných vozidel [1] a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2007/46/ES ze dne 5. září 2007, kterou se stanoví rámec pro schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla [2].

4. Dne 1. října 2010 zaslala Komise polským orgánům odůvodněné stanovisko, v němž je požádala, aby uvedly své právní předpisy do souladu s právem EU. Polské orgány odpověděly na odůvodněné stanovisko Komise dne 2. prosince 2010, tedy ve dvouměsíční lhůtě stanovené Komisí.

5. V červnu 2011 si stěžovatel dopisem a elektronickou poštou stěžoval Komisi na dotčené polské právní předpisy.

6. Dne 5. července 2011 ho Komise informovala, že posuzuje odpověď polských orgánů na odůvodněné stanovisko ze dne 2. prosince 2010. „před tím, než by mohl navrhnout postoupení věci Soudnímu dvoru.“Rovněž uvedl, že bude stěžovatele informovat o jakémkoli vývoji spisu. O týden později se stěžovatel obrátil na evropského veřejného ochránce práv.

7. Dne 15. července 2011 poskytla Komise stěžovateli shrnutí argumentů předložených polskými orgány na podporu omezení zápisu. Téhož dne odpověděl Komisi a předložil protiargumenty k postoji polských orgánů.

Předmět šetření

8. Stěžovatel ve své stížnosti předložil jedno tvrzení a jedno tvrzení. Veřejný ochránce práv zahájil šetření týkající se tvrzení stěžovatele, nikoli však jeho tvrzení, a to z důvodů uvedených v následujícím odstavci. Stěžovatel tvrdil, že Komise v přiměřené lhůtě neposoudila odpověď polských orgánů na odůvodněné stanovisko Komise týkající se dotčeného řízení o nesplnění povinnosti.

9. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že by Komise měla okamžitě zahájit řízení proti Polsku u Soudního dvora, veřejný ochránce práv stěžovateli vysvětlil, že se nemůže svým tvrzením zabývat ze dvou důvodů. Zaprvé, dokud Komise neposoudí odpověď členského státu na odůvodněné stanovisko, nemůže rozhodnout, zda věc předloží Soudnímu dvoru, či nikoli. Zadruhé, s ohledem na příslušnou judikaturu nemůže jednotlivec požádat Komisi, aby proti členskému státu podala žalobu k Soudnímu dvoru [3].

10. Poté, co Komise ve svém stanovisku uvedla, že se dne 28. září 2011 rozhodla podat žalobu proti dotčenému protiprávnímu jednání k Soudnímu dvoru, stěžovatel znovu předložil svůj původní návrh s několika změnami. V podstatě tvrdil, že se Komise rozhodla odložit podání žaloby k Tribunálu a že by se měla zdržet dalších odkladů. V tomto ohledu uvedl, že ho kancelář Soudního dvora dne 13. prosince 2011 informovala, že do té doby nebyla u Soudního dvora projednávána žádná žaloba proti Polsku týkající se registrace vozidel s pravostranným řízením.

11. Veřejný ochránce práv však toto pozměněné tvrzení do šetření nezahrne. Veřejný ochránce práv nemůže vyloučit, že by Komise mohla předložit řádné důvody pro nepředložení případu nesplnění povinnosti Soudnímu dvoru až do 13. prosince 2011. Veřejný ochránce práv by však mohl tyto důvody posoudit v rámci tohoto šetření pouze tehdy, pokud by se stěžovatel v tomto ohledu nejprve obrátil na Komisi [4]. Stěžovatel tak neučinil, a jeho tvrzení je proto nepřípustné z důvodu chybějícího předchozího administrativního přístupu ke Komisi.

Šetření

12. Dne 31. srpna 2011 požádala veřejná ochránkyně práv Komisi o stanovisko ke stížnosti. Dne 25. listopadu 2011 předložila Komise své stanovisko, které bylo předáno stěžovateli k vyjádření. Vyjádření předložil dne 5. prosince 2011 a doplnil je dne 13. prosince 2011.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky

13. Veřejný ochránce práv konstatuje, že stížnost se týká údajného nedodržování právních předpisů EU o volném pohybu zboží (článek 34 SFEU) a směrnic 70/311/EHS a 2007/46/ES ze strany polských orgánů [5]. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv připomíná, že podle článku 228 SFEU má evropský veřejný ochránce práv pravomoc přijímat a přezkoumávat stížnosti na nesprávný úřední postup orgánů, institucí a jiných subjektů EU. Žádné opatření jiného orgánu nebo osoby proto nesmí být předmětem stížnosti veřejnému ochránci práv.

14. Úkolem veřejného ochránce práv tedy není přezkoumávat opodstatněnost právních předpisů EU nebo vnitrostátních právních předpisů a to, zda vnitrostátní orgány správně uplatňovaly vnitrostátní nebo evropské právo. Z výše uvedených důvodů se veřejný ochránce práv ve svém šetření této stížnosti bude zabývat výhradně otázkou možného nesprávného úředního postupu ze strany Komise.

15. Veřejný ochránce práv považuje v tomto okamžiku za užitečné připomenout svůj mandát s ohledem na překvapivé prohlášení Komise ve stanovisku [6], že by měl považovat stížnost za nepřípustnou z důvodu její žaloby u Soudního dvora. Doufá, že je nyní Komisi jasné, že přezkum veřejného ochránce práv se týká pouze chování Komise v rámci postupu před zahájením soudního řízení, zatímco přezkum Účetního dvora se týká porušení ze strany členského státu.

A. Tvrzení o neodůvodněné době potřebné k posouzení odpovědi polských orgánů na odůvodněné stanovisko

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

16. Stěžovatel ve své stížnosti poukázal na to, že v červenci 2011 jej Komise informovala, že právě analyzuje odpověď polských orgánů na odůvodněné stanovisko, které jí bylo zasláno o sedm měsíců dříve, tj. v prosinci 2010. Tvrdil proto, že sedmiměsíční lhůta, kterou Komise potřebuje k vyřízení odpovědi polských orgánů na odůvodněné stanovisko, je nepřiměřená.

17. Komise ve svém stanovisku nejprve objasnila relevantní skutečnosti. Uvedla, že se celkově zabývala 16 stížnostmi týkajícími se překážek registrace vozidel s pravostranným řízením v Polsku. První řízení, zaevidované v srpnu 2008, vedlo k zahájení řízení o nesplnění povinnosti 2008/4700. Stížnost stěžovatele z června 2011 byla poslední ze 16 stížností. Dne 1. října 2010 zaslala Komise v rámci řízení o nesplnění povinnosti 2008/4700 polským orgánům odůvodněné stanovisko. Jejich odpověď byla doručena dne 2. prosince 2010. Dne 17. prosince 2010 byla odpověď přeložena a poté byly zahájeny interní konzultace.

18. Souběžně Komise projednávala podobný případ proti Litvě (s referenčním číslem 2009/4229). Komise rovněž zaslala litevským orgánům odůvodněné stanovisko, které odpovědělo dne 19. ledna 2011. Litevské orgány vznesly stejné argumenty týkající se bezpečnosti silničního provozu jako polské orgány. Kromě toho požádali o schůzku s Komisí za účelem projednání případu. „V zájmu jednotnosti a rovného zacházení s členskými státy“se Komise rozhodla „čekat na výsledek zasedání“, na němž měly litevské orgány navrhnout nebo přijmout alternativu k zákazu registrace. Jednání se konalo dne 17. března 2011. Komise navrhla různé možnosti ve snaze dosáhnout vyváženého a přiměřeného řešení, ale "neobdržela žádnou odpověď".

19. Dne 27. dubna 2011 vypracoval odpovědný útvar Komise podrobnou zprávu analyzující všechny argumenty předložené polskými orgány. Návrh sdělení byl poté rozeslán k interním konzultacím přidruženým útvarům s cílem „posílit argumenty“.

20. Dne 27. července 2011 útvary Komise souhlasily s „navrhovaným“postoupením věci Soudnímu dvoru Evropské unie. Dne 28. září 2011 se Komise rozhodla předložit věc Soudnímu dvoru.

21. Za druhé, Komise měla za to, že by nebylo možné posoudit odpověď polských orgánů na odůvodněné stanovisko Komise včas, aniž by byla ohrožena kvalita posouzení, a tím by byl ohrožen výsledek řízení o nesplnění povinnosti. Složité právní otázky, které tento případ vyvolal, vyžadovaly rozsáhlou právní analýzu. Navíc se jednalo o vysoce technickou záležitost. Rovněž bylo třeba zajistit jednotnost přístupu přijatého ve vztahu k novým vozidlům (pokud jde o to, které harmonizované právní předpisy existují) a dříve registrovaným vozidlům (pokud jde o to, které harmonizované právní předpisy neexistují). V neposlední řadě musela Komise ve své analýze zohlednit široký prostor pro uvážení, který mají členské státy při stanovování úrovně bezpečnosti silničního provozu, a možnost, aby odůvodnily omezení registrace.

22. Zatřetí měla Komise za to, že se ujistila, že bude stěžovatele včas informovat o vývoji řízení o nesplnění povinnosti.

23. Nakonec Komise odkázala na judikaturu Soudního dvora, která stanoví, že pravidla článku 258 SFEU musí být použita „bez povinnosti Komise jednat ve stanovené lhůtě, s výjimkou případů, kdy nadměrná délka postupu před zahájením soudního řízení stanovená v článku [258] může dotyčnému členskému státu ztížit vyvrácení argumentů Komise, a tím porušit právo na obhajobu“[7]. Tak tomu nebylo. Kromě toho uvedl, že „čas strávený Komisí během dotčeného postupu před zahájením soudního řízení by měl dotčenému členskému státu umožnit uvést své právní předpisy do souladu s právními předpisy EU.“

24. Ve svých připomínkách k odpovědi Komise stěžovatel tvrdil, že odůvodnění Komise není jasné. Zajímalo ho, proč došlo ke zpoždění (i když malému) kvůli potřebě přeložit odpověď polských orgánů, když Komise má jasně zaměstnance, kteří polsky rozumí. Stěžovatel se rovněž zajímal o to, proč Komise vypracovala poznámku obsahující analýzu odpovědi polských orgánů až dne 27. dubna 2011. Podle názoru stěžovatele je jakékoli zpoždění způsobené polským případem z důvodu vyhlídek na řešení v litevském případě nespravedlivé vůči stěžovatelům v Polsku. I když litevská vláda použila stejné argumenty jako polská vláda, existovaly všechny důvody k rychlému pokroku v právní analýze, aby byla připravena na očekávané zasedání dne 17. března.

25. Stěžovatel se domníval, že za okolností tohoto protiprávního jednání by připomínka Komise, že čas, který věnuje postupu před zahájením soudního řízení, měl členskému státu umožnit sladit své vnitrostátní právní předpisy s právními předpisy EU, měla být „nejznepokojivější“. V tomto ohledu poukázal na to, že odpověď polských orgánů byla v souhrnu taková, že Polsko bude připraveno změnit svůj napadený zákon, jakmile se jeho silniční infrastruktura vyrovná infrastruktuře západní Evropy [8]. To může rozumně trvat "desetiletí nebo generace". Připomínka Komise by tak mohla prokázat, že odpověď polských orgánů pečlivě nečetla nebo alespoň že nepovažuje šetření veřejného ochránce práv za příležitost ke skutečnému přezkumu.

26. Stěžovatel vyjádřil pochybnosti o tom, zda jsou dotčené právní otázky dostatečně složité, aby odůvodnily několik měsíců, které Komisi trvalo, než posoudila odpověď polských orgánů. Poukázal na to, že Komise potřebovala všechny tyto měsíce, aby posoudila odpověď, na jejíž vypracování měla polská vláda pouze dva měsíce. Většina argumentů obsažených v odpovědi byla Komisi dobře známa z jejích dřívějších kontaktů s polskými orgány, kdy Komise již vypracovala důležité protiargumenty. Dotčené protiprávní jednání se týká oblasti unijního práva, kterou právní služba Komise velmi dobře zná. Jeho schopnost rychle řešit problémy v této oblasti by měla být mnohem větší než schopnost kteréhokoli členského státu nebo jakékoli právnické firmy.

27. Nakonec se stěžovatel zajímal o to, na které probíhající "soudní řízení"Komise odkazovala na konci svého stanoviska ze dne 25. listopadu 2011, pokud Komise až do doby, kdy předložil své připomínky, tj. dne 5. prosince 2011, nepodala u Soudního dvora žádnou žalobu týkající se dotčeného protiprávního jednání.

Posouzení veřejného ochránce práv

28. Jak správně uvedla Komise, Soudní dvůr neodkázal na žádné lhůty, v nichž musí Komise jednat podle článku 258 SFEU. Kromě toho opakovaně rozhodl, že řízení podle článku 258 SFEU je přípustné, i když Komisi trvá několik let, než věc po vydání odůvodněného stanoviska předloží soudu [9]. Komise je proto oprávněna uvést, že má určitý [10] prostor pro uvážení, pokud jde o zahájení soudního řízení v souladu s článkem 258 SFEU. Nemůže se však dovolávat své posuzovací pravomoci, aby odůvodnila svou správní neschopnost jednat [11].

29. V téže souvislosti neexistuje žádná výslovná nebo pevně stanovená lhůta stanovená zákonem, v níž by se Komise měla zabývat odpověďmi členských států na odůvodněná stanoviska Komise ve správní fázi řízení o nesplnění povinnosti. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv z roku 2002 o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství [12] v tomto ohledu mlčí. Sdělení pouze stanoví, že „útvary Komise budou jako obecné pravidlo prošetřovat stížnosti s cílem dospět k rozhodnutí o vydání formálního upozornění nebo o uzavření případu nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy generální sekretariát stížnost zaregistroval“.

30. Ačkoli má tedy Komise diskreční pravomoc posoudit, kolik času může potřebovat k posouzení odpovědi členského státu na své odůvodněné stanovisko a k rozhodnutí o dalším kroku, výkon této diskreční pravomoci však podléhá zásadám řádné správy. Jednou z těchto zásad zakotvených v Listině základních práv EU je, že orgány, instituce a jiné subjekty EU by měly jednat v přiměřené lhůtě [13].

31. Komise by proto měla dokončit své posouzení odpovědi dotčeného členského státu na odůvodněné stanovisko v přiměřené lhůtě, tj. v časovém rozpětí, které není za okolností daného případu zjevně nepřiměřené [14].

32. Alternativně by Komise mohla prokázat i) proč objektivně potřebovala více času na své posouzení a jak bylo toto posouzení provedeno, nebo ii) že potřebovala přijmout další opatření k vyjasnění nebo dokončení svého posouzení, například vznesením dalších otázek s dotčeným členským státem.

33. Stručně řečeno, zásady řádné správy vyžadují, aby Komise občanům vysvětlila důvody pro načasování svého následného kroku ve fázi řízení o nesplnění povinnosti před zahájením soudního řízení. Ačkoli občané nejsou a nemohou být považováni za účastníky řízení o nesplnění povinnosti, i když bylo řízení zahájeno na základě jejich stížností podaných Komisi, konečný výsledek řízení je pro občany, kteří si stěžovali, zajímavý. Tak je tomu i s ohledem na dobu, která Komisi skutečně trvá, než podá žalobu k Soudnímu dvoru. Pokud by totiž Komise uspěla ve své žalobě proti členskému státu, mohli by se občané dovolávat příslušného rozhodnutí Soudního dvora u příslušných vnitrostátních soudů za účelem výkonu svých vlastních práv. Jakákoli neodůvodněná nadměrná zpoždění v opatřeních Komise, která vedou k řádnému provedení práva EU členskými státy, proto mohou mít v konečném důsledku dopad na práva občanů na vnitrostátní úrovni.

34. Veřejná ochránkyně práv poukazuje na to, že správní proces posuzování odpovědi na odůvodněné stanovisko, který zahrnuje interní konzultace v rámci Komise, končí, když útvary předloží návrh dalšího kroku. V tomto případě k tomu došlo dne 27. července 2011, kdy útvary Komise souhlasily s "navrhovaným"postoupením věci Soudnímu dvoru EU. Vzhledem k tomu, že Komise obdržela odpověď polských orgánů na odůvodněné stanovisko v prosinci 2010, potřebovala zřejmě na jeho posouzení více než sedm měsíců. Podle názoru veřejného ochránce práv nebyla sedmiměsíční lhůta pro analýzu odpovědi na odůvodněné stanovisko za okolností tohoto případu přiměřená.

35. Zaprvé, jak správně zdůraznil stěžovatel, na základě předchozích kontaktů mezi ním a polskými orgány by Komise mohla mít poměrně jasnou představu o tom, co od odpovědi očekávat. Zadruhé, jak opět uvedl stěžovatel, právní služba Komise je s touto oblastí velmi dobře obeznámena, a proto by bylo rozumné očekávat, že její analýza bude provedena rychle a bude velmi přesvědčivá. Ze shrnutí odpovědi polských orgánů, které Komise laskavě zaslala stěžovateli a které tento zaslal veřejnému ochránci práv, vyplývá, že odpověď obsahovala především argumenty týkající se bezpečnosti na polských silnicích, a nikoli právní argumenty. Komise má dlouholeté zkušenosti s jednáním s členskými státy, které odůvodňují omezení základních svobod zaručených Smlouvou tím, že se odvolávají na naléhavé důvody veřejného zájmu, jako jsou otázky bezpečnosti silničního provozu [15].

36. Veřejný ochránce práv proto nevidí důvod, proč by Komise nemohla dokončit své posouzení odpovědi polských orgánů (nebo alespoň předběžné) před schůzkou s litevskými orgány. Veřejná ochránkyně práv však chápe, že mohlo být nutné odložit konečné závěry posouzení odpovědi polských orgánů do doby, než se skutečně uskuteční její schůzka s litevskými orgány, která se týkala stejného druhu protiprávního jednání. Jak správně uvedla Komise, musela důsledně reagovat na stejný druh protiprávního jednání ve dvou členských státech a zajistit rovné zacházení.

37. Komise však ve svém stanovisku nevysvětlila, proč po schůzce s litevskými orgány dne 18. března 2011 stále potřebovala přibližně čtyři měsíce na dokončení posouzení odpovědi polských orgánů [16]. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv zdůrazňuje, že podle Komise byly její interní konzultace o této odpovědi zahájeny již v prosinci 2010. Pokud by argumenty litevských orgánů byly v podstatě stejné jako argumenty polských orgánů, není jasné, proč druhé kolo interních konzultací, zjevně zahájené po schůzce s litevskými orgány, trvalo od dubna do července 2011. Komise nezmínila, že v tomto období došlo k jakýmkoli kontaktům s polskými orgány.

38. Veřejný ochránce práv konečně chápe pocity znepokojení stěžovatele (uvedené v bodě 25 výše) nad prohlášením Komise, že "čas strávený Komisí během dotčeného postupu před zahájením soudního řízení by měl dotčenému členskému státu umožnit uvést své právní předpisy do souladu s právními předpisy EU."Toto prohlášení by skutečně mohlo být považováno za nevhodné s ohledem na kategorické prohlášení polských orgánů, že zastaví dotčené protiprávní jednání, když polská silniční infrastruktura "dosáhne úrovně ostatních členských států EU", tj. v neurčeném čase v budoucnosti. Veřejný ochránce práv však věří, že tímto prohlášením Komise spíše chtěla říci, že během celého postupu před zahájením soudního řízení má dotčený členský stát stále možnost ukončit porušování a že během této doby je Komise připravena pomoci členskému státu napravit jeho postoj.

39. S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise jasným a přesvědčivým způsobem neodůvodnila, proč potřebovala sedm měsíců na posouzení odpovědi polských orgánů. Jednalo se o případ nesprávného úředního postupu.

40. Vzhledem k tomu, že šetření neobsahovalo žádné tvrzení, nepovažuje veřejný ochránce práv za vhodné žádat Komisi o další vysvětlení. Případ proto uzavírá kritickou poznámkou níže.

C. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následující kritickou poznámkou:

Komise jasně a přesvědčivě neodůvodnila, proč potřebovala sedm měsíců na posouzení odpovědi polských orgánů na její odůvodněné stanovisko.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 9. února 2012.

---

[1] Úř. věst. – zvláštní vydání v angličtině: Série I, kapitola 1970(II), s. 375.

[2] Úř. věst. 2007, L 263, s. 1.

[3] Věc C-371/89 Emrich v. Komise, Sb. rozh. 1990, s. I-1555; Rozsudek Soudního dvora ve věci Sonito v. Komise, C-87/89, Recueil 1990, s. I-1981; T-201/96 Smanor a další v. Komise, Recueil 1997, s. II-1081; a T-196/08 Srinivasan v. veřejný ochránce práv, usnesení ze dne 3. listopadu 2008, nezveřejněné v Úředním věstníku, bod 16.

[4] Ustanovení čl. 2 odst. 4 statutu evropského veřejného ochránce práv vyžaduje, aby stížnosti „předcházely vhodné administrativní přístupy k dotčeným orgánům a institucím“.

[5] Viz poznámky pod čarou 1 a 2 výše.

[6] Komise své stanovisko uzavřela prohlášením, že „[v] každém případě a vzhledem ke skutečnosti, že tvrzené skutečnosti jsou předmětem soudního řízení, se Komise domnívá, že veřejný ochránce práv by měl stížnost považovat za nepřípustnou.“

[7] Věc C-96/89 Komise v. Nizozemsko, Sb. rozh. 1991, s. I-2461, body 15 a 16, a věc C-207/97 Komise v. Belgie, Sb. rozh. 1999, s. I-275, bod 25.

[8] Stěžovatel poskytl spolu se svými připomínkami kopii shrnutí odpovědi polských orgánů, kterou mu Komise zaslala. Třetí pododstavec této odpovědi, nadepsaný "Specifičnost polské infrastruktury", obsahuje následující prohlášení: „Podle polských orgánů mají typ a stav silničních sítí významný dopad na bezpečnost silničního provozu. … Víceproudé silnice, zejména dálnice, jsou nepochybně nejbezpečnější. Na silnicích, jako jsou tyto, při mnoha manévrech s vozidly, která nejsou přizpůsobena pravostrannému provozu, nepředstavuje … tak velkou hrozbu. V Polsku však převládají jednotlivé vozovky …. Tranzit … a místní provoz nejsou odděleny. V současné době tvoří v Polsku dálnice pouze asi 0,2% všech veřejných silnic. Polské orgány … ujišťují, že v budoucnu, až blahobyt polské společnosti dosáhne úrovně ostatních členských států EU, a tím se množství dovezených ojetých vozidel výrazně sníží a nebude již masové povahy, a navíc, až stav silniční infrastruktury zajistí vysokou úroveň bezpečnosti v důsledku jejího rozvoje a modernizace, budou připraveny zrušit uvedená omezení týkající se registrace vozidel přizpůsobených levostrannému provozu.“

[9] Věc C-317/92 Komise v. Německo, Sb. rozh. 1994, s. I-2039, body 2 a 4 a věc C-333/99 Komise v. Francie, Sb. rozh. 2001, s. I-1025.

[10] Stanovisko generálního advokáta Albera ve věci C-358/97, Komise v. Irsko, Sb. rozh. 2000, s. I-6301, bod 83: „Vzhledem k tomu, že podle [článku 258 SFEU] je Komise povinna podat žalobu pro každé nesplnění povinností vyplývajících ze Smlouvy, o němž se dozví, má základní povinnost podat žalobu. Má však určitý prostor pro uvážení, zejména pokud jde o dobu a způsob provádění jednotlivých fází řízení podle článku [258 SFEU] … Neexistuje žádná obecná horní lhůta pro podání žaloby k Soudnímu dvoru. Je tedy na Komisi, aby po uplynutí stanovené lhůty posoudila, kdy je třeba podat žalobu na základě odůvodněného stanoviska …".

[11] Ve výše uvedeném stanovisku zní poslední věta bodu 83 takto: „V extrémních případech, kdy Komise dlouho čeká na podání žaloby a neučiní žádné další kroky proti členskému státu, však nelze zcela vyloučit případnou námitku zániku práva na podání žaloby a tím ovlivnění přípustnosti žaloby. Judikatura Soudního dvora však směřuje k odmítnutí myšlenky, že právo Komise na podání žaloby může propadnout"(kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

[12] Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

[13] Článek 41 Listiny, nadepsaný "Právo na řádnou správu", stanoví: „1. Každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě …“

[14] Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Angeletti v. Komise, T-394/03, Sb. VS s. I-A-2-95 a II-A-2-441, bod 61.

[15] Viz například věc C-246/00, Komise v. Nizozemsko, Sb. rozh. 2003, s. I-7485.

[16] Ve svém e-mailu stěžovateli ze dne 5. července 2011 jej Komise skutečně informovala, že "stále posuzuje"odpověď polských orgánů.