Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Věc se týká zamítnutí žádosti Komise o přístup veřejnosti k dokumentům podle nařízení č. 1049/2001 [1].

2. Stěžovatel se zúčastnil otevřeného výběrového řízení EPSO/AD/148/09 – RO. Dne 4. května 2010 zaslal Evropskému úřadu pro výběr personálu (EPSO) žádost o přístup k dokumentům týkajícím se: i) určité statistické informace o počtu uchazečů; a ii) bibliografii, kterou členové výběrové komise používají k hodnocení testů.

3. E-mailem ze dne 7. května 2010 úřad EPSO tuto žádost zamítl. Úřad EPSO zejména odpověděl, že statistiky mohou být vypracovány v zájmu služby, nikoli však na žádost uchazečů. Pokud jde o bibliografii, EPSO založil své odmítnutí na zásadě utajení práce výběrové komise.

4. Téhož dne zaslal stěžovatel úřadu EPSO další e-mail s vysvětlením, že požádal o přístup ke stávajícím dokumentům. Žadatel objasnil, že nepožádal o vypracování nových statistik. Kromě toho tvrdil, že se úřad EPSO nemůže dovolávat zásady utajení práce výběrové komise, aby odůvodnil odepření přístupu k bibliografii.

5. S ohledem na tuto skutečnost vyzval úřad EPSO stěžovatele, aby svou žádost obnovil a předložil ji na zvláštní adresu, což učinil dne 12. května 2010.

6. Dne 28. května 2010 úřad EPSO obnovenou žádost o přístup k dokumentům zamítl. Pokud jde o první aspekt žádosti, úřad EPSO uvedl, že žádný stávající dokument neobsahoval požadované informace v podobě, která by mohla být zpřístupněna [2].

7. Pokud jde o druhý aspekt žádosti stěžovatele, úřad EPSO dospěl k závěru, že na požadovanou bibliografii se vztahuje zásada utajení práce výběrové komise. Úřad EPSO dále tvrdil, že článek 6 přílohy III služebního řádu, který je třeba považovat za lex specialis, vylučuje použití nařízení č. 1049/2001, které, jak potvrdila judikatura [3], je lex generalis. Podle názoru úřadu EPSO by se lex specialis měl odchýlit od použití lex generalis v případě, jako je projednávaný případ. Úřad EPSO však stěžovatele informoval, že může Komisi podat potvrzující žádost o přístup veřejnosti k dokumentům.

8. Dne 10. června 2010 podal stěžovatel potvrzující žádost Komisi, která dne 15. června 2010 zaslala potvrzení o přijetí.

9. Dne 30. června 2010 informovala Komise stěžovatele, že nebyla schopna shromáždit všechny informace nezbytné k rozhodnutí o jeho žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům. Komise tak podle čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 prodloužila původní lhůtu pro vyřízení potvrzující žádosti o 15 pracovních dnů. Komise uvedla, že o potvrzující žádosti rozhodne do 23. července 2010.

10. Dne 22. července 2010 Komise informovala stěžovatele, že bohužel nebude schopna přijmout rozhodnutí před uplynutím lhůty. Komise dodala, že by to nemělo být vykládáno jako implicitní zamítnutí potvrzující žádosti. Omluvila se za toto dodatečné zpoždění a uvedla, že se vynasnaží přijmout rozhodnutí co nejdříve.

11. Téhož dne zaslal stěžovatel Komisi e-mail, v němž vyjádřil svou nespokojenost s tím, že Komise nepřijala rozhodnutí o jeho potvrzující žádosti. Kromě toho uvedl, že dopisy Komise ze dne 30. června 2010 a 22. července 2010 postrádají dostatečné odůvodnění. Stěžovatel dodal, že dodatečné prodloužení lhůty dopisem ze dne 22. července 2010 bylo v každém případě v rozporu s nařízením č. 1049/2001.

12. Dne 28. července 2010 podal stěžovatel tuto stížnost veřejnému ochránci práv.

13. Dne 6. srpna 2010 přijala Komise rozhodnutí o potvrzující žádosti. Ačkoli poskytla přístup k některým dokumentům týkajícím se statistických informací, odepřela přístup k veškerým dokumentům týkajícím se bibliografie.

Předmět šetření

14. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel v podstatě předložil následující tvrzení a následující tvrzení, která byla zahrnuta do šetření veřejného ochránce práv:

Tvrzení:

(1) Komise neodůvodnila svou odpověď ze dne 22. července 2010.

(2) Dopisem ze dne 22. července 2010 Komise nesprávně prodloužila lhůtu pro odpověď na potvrzující žádost.

Nárok:

Komise by měla stěžovateli poskytnout okamžitý přístup k požadovaným dokumentům.

Šetření

15. Dne 14. září 2010 zahájila veřejná ochránkyně práv šetření těchto tvrzení a žádosti a požádala Komisi o stanovisko.

16. Téhož dne veřejný ochránce práv informoval stěžovatele, že některé aspekty jeho stížnosti uvedené v bodech 17 až 19 níže nebudou prošetřeny.

17. Zaprvé stěžovatel tvrdil, že úřad EPSO jej nesprávně požádal, aby podal žádost o přístup ke správné službě, místo aby ji předal přímo této službě. Zdá se však, že stěžovatel v souvislosti s tímto tvrzením neučinil předchozí administrativní kroky vůči úřadu EPSO. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že toto tvrzení je nepřípustné.

18. Zadruhé stěžovatel tvrdil, že úřad EPSO neprávem zamítl jeho žádost o přístup ze dne 12. května 2010. Stěžovatel však využil možnosti požádat o přezkum tohoto rozhodnutí podáním potvrzující žádosti. Proto neexistovaly dostatečné důvody pro prošetření tohoto tvrzení.

19. Zatřetí stěžovatel tvrdil, že Komise neodůvodnila svůj dopis ze dne 30. června 2010 a tímto dopisem nesprávně prodloužila původní lhůtu pro přijetí rozhodnutí o jeho potvrzující žádosti. V uvedeném dopise ze dne 30. června 2010 Komise uvedla, že nebyla schopna shromáždit všechny prvky nezbytné k přijetí rozhodnutí. Kromě toho se Komise opřela o čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, aby prodloužila lhůtu patnácti pracovních dnů pro přijetí rozhodnutí. Vzhledem k tomu dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že neexistují dostatečné důvody pro prošetření tohoto tvrzení.

20. Dne 17. prosince 2010 Komise informovala veřejného ochránce práv, že nebude schopna zaslat své stanovisko do 31. prosince 2010, jak veřejný ochránce práv původně požadoval. Veřejný ochránce práv o tom stěžovatele informoval.

21. Dne 1. února 2011 zaslala Komise veřejnému ochránci práv své stanovisko, které bylo dne 8. února 2011 předáno stěžovateli k vyjádření.

22. Stěžovatel nepředložil žádné připomínky.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Tvrzení, že Komise neposkytla odůvodnění a ve své odpovědi ze dne 22. července 2010 nesprávně prodloužila lhůtu pro odpověď na potvrzující žádost

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

23. Zaprvé stěžovatel tvrdil, že Komise neodůvodnila svou odpověď ze dne 22. července 2010, v níž podruhé prodloužila lhůtu pro přijetí rozhodnutí o jeho potvrzující žádosti.

24. Ve svém stanovisku k šetření veřejné ochránkyně práv Komise vysvětlila, že toto dodatečné prodloužení je nezbytné k provedení výzkumu týkajícího se dokumentů v držení úřadu EPSO a k anonymizaci dokumentů, které obsahují statistické informace o uchazečích účastnících se výběrového řízení. Komise dodala, že potvrzující žádost se časově shodovala s přesunem úřadu EPSO do jiných prostor, což vedlo k tomu, že dokumenty v držení úřadu EPSO byly po určitou dobu nedostupné. Potvrzující žádost byla navíc podána v letním období, kdy jak úřad EPSO, tak Komise měly méně zaměstnanců, kteří pro ně pracovali.

25. Za druhé stěžovatel tvrdil, že odpověď Komise ze dne 22. července 2010 nesprávně prodloužila lhůtu pro přijetí rozhodnutí o potvrzující žádosti. Uvedl, že toto dodatečné prodloužení lhůty je v rozporu s nařízením č. 1049/2001.

26. Komise ve svém stanovisku připustila, že podle čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 nemůže podruhé prodloužit lhůtu pro přijetí rozhodnutí o potvrzující žádosti. Konstatovala, že se již omluvila ve své odpovědi ze dne 22. července 2010, a zopakovala svou omluvu za toto zpoždění ve stanovisku, které poskytla v souvislosti s tímto šetřením.

Posouzení veřejného ochránce práv

27. Pokud jde o první tvrzení stěžovatele, veřejný ochránce práv konstatuje, že podle článku 296 SFEU „[p]rávní akty musí být odůvodněny“. Kromě toho podle ustálené judikatury týkající se článku 296 SFEU „odůvodnění vyžadované tímto ustanovením musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a Soudní dvůr mohl vykonávat svůj přezkum. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky [článku 296 SFEU], musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast.

28. Dopisem ze dne 22. července 2010 informovala Komise stěžovatele, že se jí nepodařilo dokončit posouzení potvrzující žádosti, a že proto nebude moci přijmout rozhodnutí před uplynutím lhůty. Komise tedy pouze uvedla, že nebude schopna odpovědět na potvrzující žádost v prodloužené lhůtě. Vytýkaná skutečnost stěžovatele Komisi, že neuvedla žádné důvody, je tedy odůvodněná.

29. Ve svém stanovisku k této stížnosti Komise vysvětlila, že nebyla schopna dodržet lhůtu 23. července 2010, protože i) musela provést průzkum týkající se dokumentů v držení úřadu EPSO a musela je anonymizovat, ii) přesunem úřadu EPSO do jiných prostor byly dokumenty po určitou dobu nedostupné a iii) potvrzující žádost byla podána v letním období, kdy pro ně EPSO i Komise pracovalo méně zaměstnanců.

30. Veřejný ochránce práv poznamenává, že výše uvedená vysvětlení týkající se důvodů druhého prodloužení lhůty byla poskytnuta až po přijetí napadeného rozhodnutí o žádosti o přístup k dokumentům.

31. Veřejný ochránce práv v každém případě konstatuje, že podle čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 1049/2001 může být lhůta 15 pracovních dnů pro posouzení potvrzující žádosti o přístup k dokumentům prodloužena o dalších 15 pracovních dnů. Kromě toho podle judikatury „lhůta 15 pracovních dnů, která může být prodloužena a během níž musí orgán odpovědět na potvrzující žádost, jak je stanovena v čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 1049/2001, je povinná.“[5] Je tedy zřejmé, že nařízení č. 1049/2001 umožňuje pouze jedno prodloužení lhůty pro odpověď na potvrzující žádost.

32. Vzhledem k jednoznačnému znění nařízení č. 1049/2001, jak je vykládáno judikaturou, se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise nemohla prodloužit lhůtu podruhé po 23. červenci 2010, jak učinila svým dopisem ze dne 22. července 2010. Jak je uvedeno výše, Komise tento závěr nezpochybňuje.

33. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že se Komise stěžovateli omluvila. Dále konstatuje, že stěžovatel ke stanovisku Komise nevznesl žádné připomínky. Za těchto okolností dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že neexistují důvody pro další šetření tvrzení stěžovatele.

B. Tvrzení, že Komise by měla stěžovateli poskytnout okamžitý přístup k požadovaným dokumentům

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

34. Stěžovatel tvrdil, že by mu Komise měla poskytnout okamžitý přístup k: i) dokumenty obsahující určité statistické informace o uchazečích výběrového řízení EPSO/AD/148/09 - RO; a ii) dokumenty obsahující bibliografii, kterou členové výběrové komise používají k hodnocení písemných testů.

35. Ve své odpovědi na potvrzující žádost Komise poskytla přístup k některým dokumentům týkajícím se statistických informací, o které měl žadatel zájem. Uvedla však rovněž, že požadované dokumenty buď neexistují, nebo nemohou být zpřístupněny.

36. Pokud jde o i) první aspekt potvrzující žádosti, Komise poskytla stěžovateli tři anonymizované dokumenty, které by podle jejího názoru stěžovateli umožnily získat většinu statistických informací, které požadoval. Komise však stěžovatele rovněž informovala, že úřad EPSO nemá k dispozici žádné dokumenty týkající se počtu uchazečů pozvaných k předběžným výběrovým testům, které by byly předloženy v souladu s jejich volbou druhého jazyka.

37. Pokud jde o ii) druhý aspekt potvrzující žádosti, Komise uvedla, že EPSO nemá tendenci zachovávat „bibliografii“ jako takovou ve smyslu seznamu referenčních dokumentů, které mají členové výběrové komise použít pro hodnocení písemných testů. Úřad EPSO připraví a) interní poznámky, které budou používat členové výběrové komise, a b) označovací tabulku pro každou otázku. Podle názoru Komise se však na tyto dva dokumenty vztahovala zásada utajení práce výběrové komise. V tomto ohledu Komise odkázala na článek 6 přílohy III služebního řádu, který stanoví, že „řízení výběrové komise jsou tajná“.

38. Ve svém stanovisku předloženém v rámci šetření veřejného ochránce práv Komise uvedla, že tvrzení předložené stěžovatelem se stalo bezpředmětným, protože Komise mezitím žádosti stěžovatele vyhověla v rozsahu, v jakém jí bylo možné vyhovět.

39. Stěžovatel nepředložil ke stanovisku Komise žádné připomínky.

Posouzení veřejného ochránce práv

40. Veřejná ochránkyně práv poznamenává, že Komise vysvětlila, že dokumenty, k nimž si stěžovatel přál získat přístup, neexistovaly. Tato vysvětlení se zdají být věrohodná. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že stěžovatel prohlášení Komise nezpochybnil. Za těchto okolností veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že pokud jde o tvrzení stěžovatele, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

41. Veřejná ochránkyně práv s potěšením konstatuje, že se Komise neomezila na výše uvedená prohlášení, ale poskytla přístup k některým dokumentům týkajícím se statistických informací, které byly pro stěžovatele zajímavé. Rovněž bere na vědomí, že Komise upozornila stěžovatele na dva dokumenty týkající se práce výběrové komise a vysvětlila, že tyto dokumenty jsou důvěrné. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl, že by si přál přístup k těmto dokumentům, veřejný ochránce práv se domnívá, že v tomto případě nemusí posuzovat, zda je názor Komise správný.

C. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá těmito závěry:

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Pokud jde o zbývající část stížnosti, není důvod k dalšímu šetření.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 18. ledna 2012.

---

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[2] Stěžovatel požádal o informace o a) počtu uchazečů pozvaných k předběžným výběrovým zkouškám předloženým podle toho, jaký druhý jazyk si zvolili, b) počtu uchazečů pozvaných k písemným zkouškám předloženým podle toho, jaký druhý jazyk si zvolili, a c) počtu uchazečů pozvaných k ústním zkouškám předloženým podle toho, jaký druhý jazyk si zvolili.

[3] Věc T-371/03, Le Voci v. Rada, Sb. VS s. I-A-209 a II-957.

[4] Věc C-501/00 Španělsko v. Komise, Sb. rozh. 2004, s. I-6721, bod 73.

[5] Spojené věci T-355/04 a T-446/04 Co-Frutta v. Komise, rozsudek ze dne 19. ledna 2010 (dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), bod 56.