Skutečnosti předcházející stížnosti Komisi

1. Stěžovatel je francouzský občan. Po smrti své matky v roce 1992 ve francouzské nemocnici požádala v roce 2014 o přístup k lékařské dokumentaci své zesnulé matky, aby se dozvěděla příčiny své smrti. Vzhledem k tomu, že nemocnice odmítla požadovaný přístup z důvodu, že spis byl zničen 10 let po smrti, stěžovatelka se obrátila na vnitrostátní a soudní orgány, aby získala přístup k lékařské dokumentaci své zesnulé matky.

2. Poté, co byly její žaloby podané ke správnímu soudu a ke Conseil d’État zamítnuty z důvodu, že nepředložila důkazy o transfuzi své matky a o zničení její lékařské dokumentace, podala stěžovatelka Komisi stížnost týkající se odmítnutí francouzského státu poskytnout jí přístup k lékařské dokumentaci její zesnulé matky (CHAP(2016)02329 ze dne 11. července 2016).

Odpověď Komise stěžovateli

3. Dne 13. listopadu 2017 Komise stěžovateli odpověděla a potvrdila, že evropské právní předpisy o ochraně údajů [1] zaručují práva osobě, jejíž údaje jsou zpracovávány (dále jen „subjekt údajů“). Komise rovněž vysvětlila, že „evropské právní předpisy o ochraně údajů neupravují přímo otázku výkonu těchto práv třetími stranami v případě právních nástupců jednajících jménem zemřelých osob“. Komise tak upřesnila, že „je na členských státech Evropské unie, aby, pokud si to přejí, upřesnily podmínky výkonu těchto práv nositeli práv“. 

4. Komise rovněž informovala stěžovatele, že dobu uchovávání lékařských záznamů nemocnicemi upravuje vnitrostátní právo [2]. Komise rovněž objasnila, že „aniž jsou dotčeny pravomoci Evropské komise jako strážkyně Smluv, spadá sledování a provádění práva na ochranu údajů do pravomoci vnitrostátních orgánů, zejména orgánů pro ochranu údajů, a soudů“. Komise proto vyzvala stěžovatelku, aby se obrátila na Commission Nationale de l’Informatique et des Libertés (CNIL), pokud by měla za to, že uchovávání a odepření přístupu k lékařské dokumentaci její matky představuje porušení evropského a francouzského práva v oblasti ochrany osobních údajů. 

5. Ve dnech 14. a 27. listopadu 2017 stěžovatelka informovala Komisi, že již kontaktovala CNIL, Commission d’accès aux documents administratif (CADA) a francouzské soudní orgány, ale nemohla uplatnit svá práva.

6. Dne 22. prosince 2017 informovala Komise stěžovatele, že francouzský zákon o veřejném zdraví rozlišuje mezi uchováváním lékařské dokumentace osob stále naživu (dvacet let ode dne posledního pobytu držitele v zařízení nebo poslední externí konzultace v rámci zařízení) a uchováváním lékařské dokumentace zemřelých osob (deset let ode dne úmrtí). Komise proto vyzvala stěžovatele, aby se obrátil na CNIL, „aby nezískal přístup k dotčenému spisu [..], ale aby ověřil, zda nemocnice správně uplatňuje právo na ochranu údajů, zejména pokud jde o uchovávání lékařských záznamů“.  Komise nakonec informovala stěžovatele, že při neexistenci nových skutkových a právních okolností, které by jí umožnily přehodnotit své stanovisko, stížnost uzavře.

7. Stěžovatel nebyl s odpovědí Komise spokojen a tvrdil, že lékařské záznamy týkající se dialýzy by měly být považovány za záznamy o transfuzi, a proto by měly být uchovávány po dobu nejméně 30 let.  Obrátila se proto na evropského veřejného ochránce práv a tvrdila, že její stížnost byla předmětem nesprávného šetření ze strany Komise.

Hodnocení evropského veřejného ochránce práv

8. Komisi jakožto strážkyni Smluv přísluší zajistit, aby členské státy dodržovaly právo Unie [3]. To znamená, že Komise může zahájit řízení o nesplnění povinnosti proti členskému státu, který neplní povinnost vyplývající ze Smluv. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie [4] však vyplývá, že správní praxe, která je v rozporu s právem EU, musí být do určité míry konzistentní a obecná, aby umožnila Komisi jednat. Cílem řízení o nesplnění povinnosti není vyřešit konkrétní případy porušení unijního práva ve vztahu k jedinému nebo malému počtu občanů. I když je pravda, že Komise má širokou posuzovací pravomoc při rozhodování o tom, zda jsou tyto praktiky dostatečně soudržné a obecné, aby odůvodnily zahájení řízení o nesplnění povinnosti, nic to nemění na tom, že musí vysvětlit, proč využila svou posuzovací pravomoc určitým způsobem.

9. Stížnost CHAP(2016)02329 se týká údajného nedodržení unijního práva ze strany Francie, pokud jde o odmítnutí nemocnice, a následně odmítnutí ostatních francouzských orgánů (včetně soudních orgánů) poskytnout stěžovatelce přístup k lékařské dokumentaci její zesnulé matky.

10. V projednávané věci má veřejný ochránce práv za to, že Komise správně vysvětlila stěžovatelce, že je na francouzských orgánech, aby dodržovaly unijní právo v oblasti ochrany osobních údajů a zajistily, aby Francie toto právo dodržovala, stejně jako správně poradila stěžovatelce, když se rozhodla uzavřít spis týkající se její stížnosti, aby se zabývala svým případem na vnitrostátní úrovni, zejména kontaktováním CNIL. Vnitrostátní orgány odpovědné za ochranu osobních údajů jsou primárně odpovědné za zajištění souladu s příslušnými právními předpisy EU.

11. Pokud jde o rozhodnutí francouzských soudů o zamítnutí žaloby podané stěžovatelem, je třeba uvést, že Komise je povinna zahájit řízení o nesplnění povinnosti proti členskému státu pouze tehdy, jedná-li se o obecnou a ustálenou vnitrostátní praxi. V projednávané věci však nic nenasvědčuje tomu, že by taková situace existovala ve Francii v důsledku relevantních rozhodnutí přijatých příslušnými soudy. V tomto ohledu je třeba uvést, že stěžovatelka již podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva proti Francii za účelem uplatnění svých práv.

12. I když Komise mohla stěžovateli jasněji vysvětlit, že neexistují důkazy o soustavném nebo systematickém nekalém jednání francouzských orgánů, nic to nemění na tom, že její rozhodnutí nezahájit proti Francii řízení o nesplnění povinnosti nepředstavuje nesprávné uplatnění její široké posuzovací pravomoci v tomto ohledu.

Závěr(y) evropského veřejného ochránce práv

13. Evropský veřejný ochránce práv uzavírá tento případ těmito závěry:

Komise se nedopustila nesprávného úředního postupu, když se rozhodla nezahájit proti Francii řízení o nesplnění povinnosti.

14. Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni ^[6].

Lambros Papadias

Vedoucí oddělení 3 – Vyšetřování

Ve Štrasburku dne 26. září 2018.

[1] Článek 8 Listiny základních práv Evropské unie a nařízení č. 679/2016 o zrušení směrnice 95/46/ES, které vstoupily v platnost dne 25. května 2018.

[2] zákon 2002-303 ze dne 4. března 2002 o právech pacientů a kvalitě systému zdravotní péče, vyhláška 2002-637 ze dne 29. dubna 2002 o přístupu k informacím v držení zdravotnických pracovníků a institucí a zákon o veřejném zdraví; 

[3] Ustanovení čl. 17 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a článku 258 Smlouvy o fungování Evropské unie.  

[4] 12Viz například rozsudek Soudního dvora ve věci C-287/03, Komise v. Belgie, ECLI:EU:C:2005:282, bod 29.

[5] V každém případě, i kdyby se Komise obrátila na Soudní dvůr, Soudní dvůr rozhoduje o tom, zda došlo k porušení unijního práva, ale nemůže zrušit vnitrostátní ustanovení neslučitelné s unijním právem ani nutit vnitrostátní správu, aby odpověděla na žádost jednotlivce. Za tímto účelem musí stěžovatelé předložit svou věc vnitrostátnímu soudu ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem.  

[6] Tato stížnost byla vyřízena v souvislosti s přenesením úkolů souvisejících s vyřizováním stížností v souladu s článkem 11 rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv, kterým se přijímají prováděcí ustanovení ..