Stěžovatel, novinář, požádal Evropskou komisi, aby poskytla veřejnosti přístup k dokumentům týkajícím se monitorování činnosti EU v Libyi v oblasti lidských práv. Komise určila šest dokumentů, které spadají do oblasti působnosti žádosti. Poskytla přístup k částem některých identifikovaných dokumentů a odepřela přístup ke zbývajícím dokumentům. Přitom se dovolávala výjimek podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům, přičemž zejména tvrdila, že zpřístupnění by mohlo ohrozit ochranu veřejné bezpečnosti.

Na základě šetření a kontroly dokumentů veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise nebyla oprávněna skrýt podstatné části informací, které skryla. V zájmu řešení tohoto nesprávného úředního postupu doporučila Komisi, aby zvážila poskytnutí širšího přístupu k dotčeným dokumentům. Veřejná ochránkyně práv rovněž zjistila, že Komise neidentifikovala všechny relevantní dokumenty, které spadají do rozsahu žádosti stěžovatele. K řešení tohoto problému doporučila, aby Komise provedla nové vyhledávání dokumentů a posoudila, zda by mohla poskytnout přístup k dalším dokumentům, které zjistila.

V odpovědi Komise provedla nové šetření, ale neidentifikovala další dokumenty, neboť se domnívala, že se žádost nevztahuje na věcné zprávy uvedené veřejným ochráncem práv. Rovněž tvrdila, že nejširší možný přístup byl již poskytnut k dokumentům, které identifikovala, a dodala, že (širší) částečný přístup by představoval nepřiměřenou administrativní zátěž.

Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že výklad rozsahu žádosti provedený Komisí je nepřiměřeně restriktivní. Rovněž nebyla přesvědčena, že ke zjištěným dokumentům nelze poskytnout žádný další přístup, a považovala argument, že by to vedlo k nepřiměřené administrativní zátěži, za neopodstatněný.

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela a potvrdila své zjištění nesprávného úředního postupu a předložila návrh.