European Ombudsman
Related documents
(Vypracována v souladu s čl. 3 odst. 7 Statutu evropského veřejného ochránce práv[1])
Veřejný ochránce práv se domnívá, že v této věci byla nastolena důležitá a zásadní otázka týkající se způsobu, jakým Evropská komise vyřizuje stížnosti občanů, jejichž předmětem je porušení právních předpisů Společenství ze strany členského státu. Tato otázka spočívá v tom, zda Komise může místo zahájení řízení pro porušení právních předpisů nebo zamítnutí stížnosti jednoduše nepodniknout žádná opatření. Veřejný ochránce práv se domnívá, že to není v souladu se zásadami správného úředního postupu.
Stížnost č. 2333/2003/GG (důvěrné)
Stěžovatel, německý lékař, požádal Komisi v listopadu 2001 o zahájení řízení pro porušení právních předpisů proti Německu. Stěžovatel uvedl, že Německo porušilo ve vztahu k činnosti lékařů v nemocnicích, a to zejména co se týče času stráveného v „pracovní pohotovosti“, směrnici Rady č. 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby[2] (dále jen „směrnice 93/104“). Podle názoru stěžovatele tak lékařskému personálu i pacientům vzniklo vážné riziko. Stěžovatel se v této souvislosti odvolal na rozsudek Soudního dvora ve věci Simap (věc C-303/98 Simap [2000] Sb. rozh. I-7963).
Komise stížnost zaregistrovala pod referenčním číslem 2002/4298.
Ve stížnosti podané u veřejného ochránce práv v prosinci roku 2003 (stížnost č. 2333/2003/GG) stěžovatel uvedl, že Komise nevyřídila jeho stížnost na porušení právních předpisů v řádné lhůtě.
Veřejný ochránce práv poté zahájil v této věci šetření. Veřejný ochránce práv ve svém rozhodnutí ze dne 19. května 2004, jímž toto šetření uzavřel, konstatoval, že od chvíle, kdy se Komise v tomto případě začala zabývat námitkami vznesenými stěžovatelem a zaslala dotyčnému členskému státu žádost o informace, uplynulo 15 měsíců. Veřejných ochránce práv byl za těchto okolností toho názoru, že Komise stěžovatelovu stížnost na porušení právních předpisů nevyřídila v přiměřené časové lhůtě. Jednalo se tak o případ nesprávného úředního postupu.
Veřejný ochránce práv nicméně shledal, že Německo mezitím přijalo nový zákon, jehož účelem bylo uvést německé právní předpisy do souladu se směrnicí 93/104 dle výkladu Soudního dvora, a dne 6. února byla o tomto novém zákonu informována Komise. Komise tudíž musela ještě prozkoumat slučitelnost této nové legislativy s právními předpisy Společenství a teprve poté se mohla zabývat stěžovatelovou stížností na porušení právních předpisů. V době, kdy veřejný ochránce práv vydával své rozhodnutí, nebylo toto zkoumání dosud uzavřeno. Jelikož Komise uznala, že k vyjasnění příslušných právních otázek došlo na základě jednoho dalšího rozsudku (věc C-151/02 Jaeger[2003] Sb. rozh. I-8389), veřejný ochránce práv neměl důvod, aby se domníval, že při vyřizování stěžovatelovy stížnosti na porušení právních předpisů nastanou ze strany Komise další odklady.
Za nejvhodnější postup v této věci proto veřejný ochránce práv považoval uvést, že shledal nesprávný úřední postup v důsledku odkladů, k nimž v minulosti došlo. Stěžovatele nicméně informoval o tom, že má možnost podat novou stížnost u veřejného ochránce práv, pakliže by při vyřizování jeho stížnosti na porušení právních předpisů došlo ze strany Komise k dalším odkladům.
Stížnost č. 3453/2005/GG
Dne 2. listopadu 2005 se stěžovatel znovu obrátil na veřejného ochránce práv. Ve své nové stížnosti stěžovatel uvedl, že dosud neobdržel žádné další informace ohledně toho, jaký postoj Komise navrhuje v dané věci přijmout. Stěžovatel byl toho názoru, že Komise vyřízení záležitosti odkládá a na upozornění veřejného ochránce práv nedbá.
Stěžovatel tak v podstatě zopakoval tvrzení, která přednesl již ve své dřívější stížnosti, podle nichž Komise nevyřídila jeho stížnost na porušení právních předpisů v přiměřené časové lhůtě.
Komise se ve svém stanovisku vyjádřila takto:
Dne 6. prosince 2004 zaslala Komise stěžovateli dopis. V tomto dopise stěžovateli sdělila, že dne 22. září 2004 přijala návrh změny směrnice 2003/88/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby[3] („směrnice 2003/88“). Komise uvedla, že stěžovatelovu stížnost na porušení právních předpisů prozkoumá ve světle tohoto návrhu a diskusí, které na toto téma v současnosti vede s ostatními orgány Společenství.
Stěžovatel nato zaslal Komisi několik dopisů, ve kterých přednesl své připomínky k předloženému pozměňovacímu návrhu. Komise ve svých odpovědích potvrdila přijetí stěžovatelových dopisů a uvedla, že vzala jeho poznámky na vědomí.
Stěžovatel ve dvou dopisech zaslaných dne 7. a 9. listopadu 2005 Komisi požádal, aby proti Německu zahájila řízení pro porušení právních předpisů spočívající v tom, že nejsou v souladu se směrnicí 2003/88.
Komise ve své odpovědi ze dne 22. listopadu 2005 stěžovateli sdělila, že nemůže dodat nic dalšího k tomu, co uvedla v dopise ze dne 6. prosince 2004. Komise poznamenala, že diskuse týkající se přezkumu směrnice 2003/88 stále probíhají. Opětovně zdůraznila, že stížnost bude zkoumat ve světle předloženého pozměňovacího návrhu. Komise rovněž uvedla, že ze stanovené judikatury vyplývá, že rozhodování o zahájení řízení pro porušení právních předpisů či pokračování v takovém řízení náleží jí.
Na rozdíl od toho, co stěžovatel uvedl ve své stížnosti veřejnému ochránci práv, jej Komise dvakrát (dne 6. prosince 2004 a 22. listopadu 2005) informovala o svém postoji ke stížnosti na porušení právních předpisů, kterou u ní podal. I když Komise do té doby neučinila rozhodnutí ohledně toho, zda zahájí řízení pro porušení právních předpisů proti dotyčnému členskému státu, informovala stěžovatele o způsobu, jakým se jeho stížností zabývá a o důvodech svého postupu.
Stěžovatel se ve svých připomínkách vyjádřil takto:
Žádný z dopisů, které mu Komise zaslala, neobsahoval více než pouhé potvrzení přijetí. Z těchto dopisů nijak nevyplývalo, že se Komise účelem příslušné směrnice vážně zabývá, ani že předložila vhodné návrhy změn, které by spravedlivě zohlednily jak zaměstnance, tak zaměstnavatele.
Jeho kritika se týkala věcí, které nebyly předmětem rozsudků Soudního dvora ve věci Simap a Jaeger.
Stěžovatel uvedl, že pokud je mu známo, právo EU nepočítá s tím, že by bylo možné nedbat zákonů a rozsudků na základě toho, že Komise navrhuje nová pravidla. Pakliže by na základě předložení takových návrhů bylo právoplatně přípustné nedbat platného zákona, byl by právní řád Evropských společenství podle názoru stěžovatele pouhou fraškou.
Komise tímto svým postupem ohrozila právní mír a dopustila se tzv. Rechtsbeugung (tj. úmyslného pokřivení práva).
Dne 12. září 2006 se veřejný ochránce práv v souladu s čl. 3 odst. 6 svého statutu obrátil na Komisi s následujícím návrhem[4] doporučení:
Komise by měla stěžovatelovu stížnost na porušení právních předpisů vyřídit s náležitou péčí a co možná nejrychleji.
Tento návrh doporučení vycházel z následujících ohledů:
1 Veřejný ochránce práv konstatoval, že stěžovatelem podaná stížnost na porušení právních předpisů, kterou Komise zaregistrovala pod referenčním číslem 2002/4298, se týkala údajného porušení směrnice 93/104. Tuto směrnici mezitím nahradila směrnice 2003/88, načež stěžovatel ve své korespondenci s Komisí uváděl, že ze strany Německa došlo k porušení této nové směrnice. Je nicméně zřejmé, že tato legislativní změna neměla žádný podstatný vliv na stěžovatelem podanou stížnost na porušení právních předpisů a na možnost Komise tuto stížnost vyřídit. Ve svém dopise ze dne 7. listopadu 2005 stěžovatel poukazoval na údajné porušení směrnice 2003/88. Komise ve své odpovědi ze dne 22. listopadu 2005 konstatovala, že k tomu, co ohledně stížnosti na porušení právních předpisů č. 2002/4298 uvedla v dopise zaslaném stěžovateli dne 6. prosince 2004, už nemá dále co dodat. Veřejný ochránce práv tudíž došel k názoru, že nahrazení směrnice 93/104 směrnicí 2003/88 nemá pro danou stížnost žádný význam.
2 Veřejný ochránce práv shledal, že Komise stěžovateli podala informace ve svých dopisech ze dne 6. prosince 2004 a 22. listopadu 2005. Z těchto dopisů vyplynulo, že Komise má v úmyslu zabývat se stížností na porušení právních předpisů ve světle svého návrhu změny směrnice 2003/88 a diskusí, které na toto téma vede s ostatními orgány Společenství. Ve svém dopise stěžovateli ze dne 22 listopadu 2005 Komise poznamenala, že diskuse týkající se přezkumu směrnice 2003/88 stále probíhají. Dle názoru veřejného ochránce práv z toho vyplývalo, že Komise se patrně domnívá, že článek 211 Smlouvy o ES jí neukládá, aby dbala o provádění směrnice, je-li tato směrnice předmětem probíhajícího legislativního procesu, jehož výsledkem by v budoucnu mohla být její změna. Veřejný ochránce práv proto došel k názoru, že Komise informovala stěžovatele o svém postoji, i když tak učinila jen málo podrobně.
3 Co se týče věcného problému této stížnosti, bylo třeba poznamenat, že článek 211 Smlouvy o ES Komisi ukládá, aby dbala „na provádění této Smlouvy, jakož i aktů přijatých orgány Společenství na jejím základě“. Úlohu, která je zde Komisi přiřčena, by bylo možno přirovnat ke „strážci“ Smlouvy. Komise sama zdůraznila, že její úloha „má zásadní význam pro zájmy evropských občanů“.[5] Uznala rovněž, jak důležitá je v této souvislosti zásada právního státu.[6] Stížnosti podávané občany představují jeden z nejdůležitějších prostředků získávání informací o případech možného porušování právních předpisů Společenství, a umožňují tak Komisi plnit úlohu, kterou jí určuje článek 211 Smlouvy o ES. Veřejný ochránce práv byl proto názoru, že je věcí řádné správní praxe, aby byly tyto stížnosti na porušení právních předpisů vyřizovány pokud možno co nejrychleji a s nejvyšší možnou péčí.
4 Bylo zřejmé, že směrnice přijaté orgány Společenství vycházející ze Smlouvy o ES patří mezi „akty přijaté orgány Společenství“ na jejím základě, které se společně označují jako akty sekundárního práva, na něž odkazuje článek 211. Dle názoru veřejného ochránce práv bylo dále zřejmé, a to jak s ohledem na znění, tak na účel tohoto ustanovení, že článek 211 odkazuje na akty sekundárního práva, které jsou v dané chvíli platné.
5 Komise nezpochybnila, že směrnice 93/104 byla do svého nahrazení směrnicí 2003/88 platná a že platná byla následně i tato druhá směrnice. Veřejnému ochránci práv nebylo známo žádné pravidlo ani zásada, které by Komisi dovolovaly nedbat povinnosti, kterou jí ukládá článek 211 Smlouvy o ES, na základě toho, že předložila návrh změny určitého aktu sekundárního práva. Dokud nebyl návrh změny směrnice 2003/88 přijat zákonodárným orgánem Společenství, platila v zemi jako zákon směrnice 2003/88 ve své stávající podobě.
6 Ve svém dopise stěžovateli ze dne 22. listopadu 2005 Komise poukázala na své rozhodovací pravomoci v této oblasti. Ve světle ustavené judikatury bylo zřejmé, že pokud by Komise dokončila šetření stížnosti a usoudila, že došlo k porušení právních předpisů, příslušelo by jí rozhodnout, zda věc postoupí Soudnímu dvoru či nikoliv. Nic z toho, co Komise uvedla ve svém stanovisku, ani z dokumentů, které předložila, však nenaznačovalo, že by již dospěla do této fáze vyšetřování. Veřejný ochránce práv došel k závěru, že rozhodovací pravomoc Komise je sice nepochybná, že ji však neopravňuje k tomu, aby s odvoláním na to, že někdy v budoucnu může dojít ke změně stávajícího platného zákona, odkládala uzavření stížnosti na neurčito.
7 Na základě těchto úvah došel veřejných ochránce práv k názoru, že skutečnost, že Komise stěžovatelovu stížnost na porušení právních předpisů nevyřídila v přiměřené časové lhůtě, představuje nesprávný úřední postup. V této souvislosti bylo vhodné připomenout, že stížnost na porušení právních předpisů byla registrována v dubnu 2002, více než dva roky předtím, než Komise předložila svůj návrh změny směrnice 2003/88, a že od registrace stížnosti na porušení právních předpisů do podání této nynější stížnosti v listopadu 2005 uplynulo více než tři a půl roku.
Po obdržení návrhu doporučení a v souladu s čl. 3 odst. 6 Statutu evropského veřejného ochránce práv zaslala Komise dne 10. ledna 2007 své podrobné stanovisko s následujícími připomínkami:
Své úloze a z ní vyplývajícím povinnostem strážce Smlouvy přikládá Komise velký význam. Ustanovení právních předpisů Společenství, která jsou uvedena ve směrnicích, však nemají trvalou platnost a mohou být pozměněna.
Směrnice 93/104, která platila v době, kdy stěžovatel podal svou původní stížnost na porušení právních předpisů, byla nahrazena směrnicí 2003/88 s účinností ode dne 2. srpna 2004. Pokud jde o záležitosti, na něž stěžovatel poukázal, není mezi těmito směrnicemi věcný rozdíl.
V roce 2004 však Komise předložila Parlamentu a Radě návrh změny směrnice 2003/88 týkající se různých aspektů, které s předmětem stížnosti naopak věcně souvisely.
Komise vyjádřila svůj souhlas s tím, že právní platnost stávající směrnice 2003/88 není dotčena skutečností, že je předkládán návrh legislativní změny. Komisi nicméně přísluší pravomoc rozhodovat o tom, zda povede řízení pro porušení právních předpisů proti členským státům, a rovněž o způsobu, jakým tato řízení povede.[7] Komise se na základě výkonu této pravomoci rozhodla, že nepovede řízení pro porušení právních předpisů v případě, že se jedná o ustanovení směrnice 2003/88, kde Komise sama navrhla podstatné změny v zákonu, a to do té doby, dokud nebude znám výsledek jejího legislativního návrhu.
Rozhodovací pravomoc Komise se vztahuje na všechny fáze vyřizování stížností a řízení pro porušení právních předpisů, včetně fáze předcházející soudnímu řízení.[8] Ve svém sdělení Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství [9] (dále jen „sdělení“) Komise uvedla, že rozhodnutí o tom, zda zahájí řízení pro porušení právních předpisů nebo případ uzavře, učiní zpravidla do jednoho roku od data registrace stížnosti. Tento závazek však neomezuje rozhodovací pravomoc Komise v situaci, kdy se zdá být odůvodněný odlišný přístup, lépe přizpůsobený zvláštním okolnostem daného případu, jako je tomu i v této věci.
Jak konstatoval veřejný ochránce práv, Komise si ve světle stanovené judikatury zachovává pravomoc rozhodovat o tom, zda postoupí danou věc Soudnímu dvoru či nikoliv, a to i tehdy, dospěje-li na základě svého vyšetřování k závěru, že došlo k porušení práva Společenství.
Komise vyjádřila politování nad tím, že Rada dosud nedospěla k rozhodnutí o jejím návrhu. K odkladu došlo v důsledku rozdílných stanovisek Rady a Parlamentu jakož i členských států zasedajících v Radě, což je mimo dosah působnosti Komise. Návrh byl poté znovu projednáván na mimořádném zasedání Rady dne 7. listopadu 2006, nebylo však dosaženo žádné shody.
Veřejný ochránce práv byl požádán, aby vzal výše uvedené připomínky týkající se rozsahu rozhodovací pravomoci Komise laskavě v úvahu a znovu zvážil svůj návrh doporučení.
Stěžovatel ve svých připomínkách trval i nadále na své stížnosti. Zdůraznil, že jeho stížnost u Komise na porušení právních předpisů se týkala rovněž aspektů, které nezávisí na judikatuře Soudního dvora, a sice (i) skutečnosti, že nemocnice ukládají lékařům, aby svou povinnost „pracovní pohotovosti“ vykonávali i tehdy, když se jedná o běžnou práci, a (ii) skutečnosti, že pod nátlakem zaměstnavatelů nejsou vedeny záznamy o skutečně odsloužené pracovní době. Stěžovatel dále uvedl, že Komise po celou dobu nezohledňuje rozsudky Soudního dvora. Podle názoru stěžovatele a vzhledem k tomu, že Komise a komisař Špidla nedokázali ani za čtyři roky vytvořit vhodná pravidla pro pracovní dobu a pracovní podmínky v EU, měl by jmenovaný komisař odstoupit.
1 Veřejný ochránce shledává, že Komise ve svém sdělení z roku 2002 přijala určité závazky týkající se vyřizování stížností na porušení právních předpisů.
2 Bod 8 tohoto sdělení stanoví, že „služby Komise zpravidla šetří stížnosti zapsané do rejstříku tak, aby bylo rozhodnutí o výzvě nebo odložení vydáno nejpozději do jednoho roku od zapsání stížnosti generálním sekretariátem“. Veřejný ochránce práv je toho názoru, že z tohoto ustanovení vyplývá, že se Komise zavazuje vynaložit veškeré své úsilí, aby šetření uzavírala do jednoho roku, ale že nicméně nelze vyloučit, že v některých případech bude potřebovat více času. Potvrzuje to i poslední věta bodu 8, ve které se uvádí, že „je-li tato lhůta překročena“, bude Komise stěžovatele písemně informovat. Podle názoru veřejného ochránce práv je pochopitelně možné, že v obtížných nebo složitých případech si šetření prováděné Komisí může vyžádat i více než jeden rok. Veřejný ochránce práv se nicméně domnívá, že překročení roční lhůty je odůvodněné pouze v případě, že Komise případ skutečně stále vyšetřuje.
3 Co se týče dané věci, Komise stěžovatele informovala o tom, že má v úmyslu zabývat se stížností na porušení právních předpisů ve světle svého návrhu na změnu směrnice 2003/88 a diskusí, které na toto téma vede s ostatními orgány Společenství. Je ovšem třeba poznamenat, že tento návrh byl předložen již v září 2004. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by Komise od té doby podnikla další kroky, jež by ve vyšetřování vedly k posunu.
4 Z bodu 8 sdělení vyplývá, že výsledkem šetření, které Komise provádí v případech stížnosti na porušení právních předpisů, má být jedno ze dvou možných rozhodnutí. Komise se buď rozhodne vydat výzvu dopisem, tj. zahájit proti určitému členskému státu formální řízení pro porušení právních předpisů, nebo se rozhodne věc uzavřít. Veřejný ochránce práv nicméně shledává, že Komise v této věci neučinila ani jedno ani druhé. Ve skutečnosti se zdá, že Komise místo toho, aby přijala jedno ze dvou možných rozhodnutí stanovených v bodě 8 sdělení, nepodnikla ve vyšetřování žádné další kroky.
5 Veřejný ochránce práv se domnívá, že takový postup se neshoduje se závazky Komise, které přijala ve svém sdělení.
6 Komise ve svém podrobném stanovisku zdůraznila své rozhodovací pravomoci v této oblasti a uvedla, že se vztahují na všechny fáze vyřizování stížností a řízení pro porušení právních předpisů, včetně fáze předcházející soudnímu řízení. Komise k tomu dále uvedla, že závazek stanovený v bodě 8 sdělení neomezuje její rozhodovací pravomoc v situaci, kdy se zdá být odůvodněný odlišný přístup. Veřejný ochránce práv tento postoj nemůže přijmout. Sdělení stanoví, jak dokládá i jeho preambule, „správní opatření ve prospěch stěžovatele, jimiž se [Komise] zavazuje řídit při vyřizování jeho nebo její stížnosti a při posuzování daného případu porušení právních předpisů“. Ustanovení obsažená v tomto sdělení plně zohledňují rozhodovací pravomoci Komise v této oblasti. Pakliže by se ovšem Komise mohla od ustanovení obsažených v tomto sdělení odchýlit, kdykoli by to pokládala za odůvodněné, postrádalo by toto sdělení svůj význam. V této souvislosti je třeba připomenout, že sdělení je reakcí Komise na řadu šetření prováděných veřejným ochráncem práv a připomínek, která veřejný ochránce práv vznášel ohledně postupu Komise v případech řízení pro porušení právních předpisů.
7 Veřejný ochránce práv dále shledává, že bod 9 sdělení stanoví následující: „Po prošetření stížnosti mohou služby Komise předložit k rozhodnutí kolegiu komisařů buď návrh na výzvu, kterou je zahájeno řízení pro porušení právních předpisů proti dotčenému členskému státu, nebo věc s konečnou platností uzavřít. Komise o něm rozhodne na základě své diskreční pravomoci (…)“.
8 Veřejný ochránce práv plně respektuje rozhodovací pravomoc, která Komisi přísluší při vyřizování stížností na porušení právních předpisů. Domnívá se nicméně, že Komise se jasně vyjádřila, a to především v bodech 8 a 9, že tato rozhodovací pravomoc má být vykonávána v mezích sdělení. To znamená, že Komise při vyřizování stížností na porušení právních předpisů volí mezi rozhodnutím vydat výzvu dopisem a rozhodnutím daný případ uzavřít. Jak bylo ovšem výše zmíněno, Komise v této věci neučinila ani jedno ani druhé. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že nedospěla-li Komise ve věci stěžovatelovy stížnosti na porušení právních předpisů k rozhodnutí, nelze to odůvodnit na základě jejích rozhodovacích pravomocí.
9 Ve svých připomínkách k podrobnému stanovisku Komise stěžovatel uvedl, že jeho stížnost u Komise na porušení právních předpisů se týkala rovněž aspektů, které nezávisí na judikatuře Soudního dvora, a sice (i) skutečnosti, že nemocnice ukládají lékařům, aby svou povinnost „pracovní pohotovosti“ vykonávali i tehdy, když se jedná o běžnou práci, a (ii) skutečnosti, že pod nátlakem zaměstnavatelů nejsou vedeny záznamy o skutečně odsloužené pracovní době. Veřejnému ochránci práv nebyly poskytnuty kopie veškeré korespondence mezi Komisí a stěžovatelem týkající se této věci. Je nicméně zřejmé, že přinejmenším na první z výše uvedených problémů stěžovatel upozorňoval již ve svém prvním dopise ze dne 7. listopadu 2005. Postup Komise v této věci se zakládá na skutečnosti, že byl podán návrh změny směrnice 2003/88, na základě tohoto důvodu nicméně v žádném případě nelze dostatečným způsobem vysvětlit, proč se Komise nezabývala záležitostmi, které s navrženými změnami nesouvisejí. Avšak vzhledem k tomu, že Komise by se dle mínění veřejného ochránce práv měla stěžovatelovou stížností pro porušení právních předpisů zabývat i bez ohledu na to, není třeba zde tyto záležitosti dále rozvádět.
10 Aby v tomto směru nedošlo k žádným pochybnostem, je na místě jasně říci, že nesprávný úřední postup, který veřejný ochránce práv v této věci shledává, spočívá v tom, že ke stěžovatelově stížnosti na porušení právních předpisů Komise nepřijala konečný postoj. Veřejný ochránce práv již dříve uznal, že pokud by Komise dokončila šetření stížnosti a usoudila, že došlo k porušení právních předpisů, příslušelo by jí rozhodnout, zda věc postoupí Soudnímu dvoru či nikoliv. Jelikož ale žádné takové rozhodnutí Komise neučinila, není nutné, aby se veřejný ochránce práv zabýval otázkou, zda výkon této rozhodovací pravomoci vůbec může být předmětem jeho šetření. Jakékoli takové šetření by se v každém případě mohlo zabývat pouze otázkou, zda Komise v dané oblasti nepřekročila zjevně meze své rozhodovací pravomoci. Veřejný ochránce práv ovšem nemůže vyloučit možnost, že by se k této otázce mohl chtít při výkonu své svrchované pravomoci vyjádřit rovněž Parlament. Parlament by v této souvislosti mohla zajímat tisková zpráva uveřejněná Komisí dne 20. září 2006, v níž Komise reagovala na návrh doporučení, které v dané věci předložil veřejný ochránce práv.[10]
11 Veřejný ochránce práv se domnívá, že v této věci byla nastolena důležitá a zásadní otázka týkající se způsobu, jakým Evropská komise vyřizuje stížnosti občanů, jejichž předmětem je porušení právních předpisů Společenství ze strany členského státu. Tato otázka spočívá v tom, zda Komise může místo zahájení řízení pro porušení práva nebo zamítnutí stížnosti jednoduše nepodniknout jakákoli opatření. Veřejný ochránce práv se domnívá, že to není v souladu se zásadami správného úředního postupu.
Veřejný ochránce práv proto předkládá svůj návrh doporučení, nyní nově jako doporučení Komisi, a to v následujícím znění:
„Komise by měla stěžovatelovu stížnost na porušení právních předpisů vyřídit s náležitou péčí a co možná nejrychleji.“
Evropský parlament by mohl v souladu s tím zvážit přijetí usnesení.
Štrasburk 10. září 2007
P. Nikiforos DIAMANDOUROS
[1] Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994 L 113, s. 15.
[2] Úř. věst. 1993 L 307, s. 18.
[3] Úř. věst. 2003 L 299, s. 9. Tato směrnice, která vstoupila v platnost dne 2. srpna 2004, nahradila (a zrušila) směrnici 93/104.
[4] Znění návrhu doporučení je dostupné na internetové stránce veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).
[5] Viz sdělení Komise o kvalitnějším monitorování aplikace práva Společenství (KOM(2002)0725) v konečném znění ze dne 16. května 2003, s. 3.
[6] Viz bod 3.1 zmíněného sdělení.
[7] Věc C-200/88 Komise v. Řecko [1990] Sb. rozh. I-4299; věc C-317/92 Komise v. Německo [1994] Sb. rozh. I-2039; věc C-422/92 Komise v. Německo [1995] Sb. rozh. I-1097; věc C-207/97 Komise v. Belgie [1999] Sb. rozh. I-275.
[8] Věc C-207/97 Komise v. Belgie [1999] Sb. rozh. I-275, odst. 24.
[9] KOM(2002)0141; Úř. věst. 2002 C 244, s. 5.
[10] Tato tisková zpráva obsahuje následující prohlášení: „(…) Protože téměř všechny členské státy, jak se zdá, nedodržují soudní rozhodnutí, komisař Špidla Komisi upozornil, že je naléhavě potřebné najít vyvážené řešení tohoto problému. (…) Je nepřijatelné, aby kvůli tomu, že politická jednání uvízla na mrtvém bodě, trpěli občané. Pakliže se ministři během nadcházejících měsíců nedohodnou, nemám jinou možnost, než se v této záležitosti členských států obrátit na soud. Věřím nicméně, že finské předsednictví najde během nadcházejících týdnů nějaké řešení.“
