European Ombudsman
Related documents
(Vypracována v souladu s čl. 3 odst. 7 Statutu evropského veřejného ochránce práv[1])
Veřejný ochránce práv se domnívá, že v této věci byla nastolena důležitá a zásadní otázka, totiž zda je Komise oprávněna na základě toho, že není schopna dosáhnout politického konsensu o způsobu postupu, odkládat na neurčito vyřizování stížností na údajné porušení právních předpisů Společenství ze strany členského státu. Veřejný ochránce práv se domnívá, že ačkoli v řízení o porušení právních předpisů přísluší rozhodování Komisi, je Komise povinna vyřídit stížnost na porušení právních předpisů v přiměřené časové lhůtě. V dané věci se Komise omezila v podstatě na prohlášení, (i) že se domnívá, že stížnost je „politicky velmi citlivá a sporná“ a (ii) že rozhodnutí zahájit řízení o porušení právních předpisů vyžaduje podporu sboru komisařů a že Komise nebyla až doposud schopna takové rozhodnutí učinit. Podle veřejného ochránce práv nezbavují tyto ohledy Komisi povinnosti takovéto stížnosti řádně vyřizovat. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že záležitost by měla být předložena k projednání v Evropském parlamentu.
Stěžovatel nabízel v Dolním Sasku (v Německu) služby v oblasti sportovního sázení. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv, kterou podal prostřednictvím svého právního zástupce v lednu 2005, stěžovatel uvedl, že mu německé orgány nařídily, aby přestal poskytovat služby v oblasti sportovního sázení, v důsledku čehož byl nucen ukončit své podnikání. Podle mínění stěžovatele německé orgány svým postupem porušily právní předpisy EU, jmenovitě volný pohyb služeb.
Podle stěžovatele podal jeho právní zástupce u zastoupení Evropské komise v Berlíně dne 20. února 2004 proti Německu a německým orgánům stížnost na porušení právních předpisů. Stěžovatel dále tvrdí, že mu v odpovědi na jeho dotaz bylo následně sděleno, že stížnost nebyla vyřízena ani poslána do Bruselu. Stěžovatelův právní zástupce poté zaslal stížnost i přímo Komisi, kde byla zaregistrována pod referenčním číslem 2004/4463.
V dopise ze dne 30. listopadu 2004 se stěžovatelův právní zástupce Komise tázal na stav vyšetřování. Tento dopis zůstal podle stěžovatele bez odpovědi.
Předmětem stížnosti, kterou stěžovatel podal u veřejného ochránce práv, je v podstatě to, že Komise údajně řádným způsobem nevyřídila jeho stížnost na porušení právních předpisů. Tvrdil, že rychlá reakce ze strany Komise je naléhavě potřebná, protože mu v důsledku toho, že nemůže provozovat svůj podnik, vznikají ztráty.
Komise se ve svém stanovisku vyjádřila takto:
V době zaslání stanoviska (v červnu 2005) obdržela Komise sedm stížností proti Německu v souvislosti s poskytováním služeb v oblasti sázení (2003/4350, 2003/5288, 2004/4054, 2004/4463, 2004/4899, 2004/4685 a 2005/4017). Tyto stížnosti se týkaly vnitrostátních omezení vztahujících se na organizaci služeb v oblasti sázení a na obchodní sdělení související se službami a provozovnami v oblasti sázení.
První stížnost podaná poskytovatelem služeb v oblasti sportovního sázení byla registrována v dubnu 2003. Komise nerozhodla o zahájení řízení o porušení právních předpisů, protože pro posouzení tohoto omezení byl za klíčový považován rozsudek Evropského soudního dvora v podobné věci týkající se Itálie. Směrodatný byl pro Komisi při posuzování těchto stížností rozsudek Soudního dvora ze dne 6. listopadu 2003 ve věci C-243/01 (Gambelli a další)[2].
Na základě judikatury Soudního dvora Komise hodnotila odůvodněnost a přiměřenost několika vnitrostátních zákazů týkajících se poskytování sázkových služeb. Dne 30. března 2004 byla Dánsku zaslána výzva dopisem ve věci týkající se služeb v oblasti sportovního sázení.
Na svých zasedáních dne 13. října a 14. prosince 2004 se Komise nicméně rozhodla odložit rozhodnutí o zahájení řízení o porušení právních předpisů v případech týkajících se omezení podobného rázu, jako byla omezení, jež ve své stížnosti na porušení právních předpisů uvedl stěžovatel v případech týkajících se Německa (2003/4350), Itálie (2003/4616) a Nizozemska (2002/5443). Tyto stížnosti se měly dále prošetřovat.
Stěžovatelem podaná stížnost na porušení právních předpisů byla přijata dne 16. dubna 2004. Komise v dopise ze dne 27. května 2004 informovala stěžovatelova právního zástupce, že stížnost byla zaregistrována.
Stěžovatel si ve faxu ze dne 30. listopadu 2004 vyžádal kopii korespondence Komise s německými orgány. Komise do té doby nenavázala v souvislosti se službami v oblasti sportovního sázení s německými orgány žádné styky, a to ani v obecné rovině ani ve vztahu k některému z uvedených konkrétních případů.
Komise dosud aktivně prošetřovala konkrétní aspekty stěžovatelovy stížnosti na porušení právních předpisů. Dne 30. května 2005 zaslala stěžovatelovu právnímu zástupci dopis, v němž objasnila stav věcí a požádala stěžovatele o předložení kopie povolení k činnosti provozovatele sázek.
Stran stěžovatelova požadavku, aby Komise postupovala rychle, nutno poznamenat, že nebylo v pravomoci Komise zasahovat do opatření zahájených členským státem a ukončit jejich provádění ani zabránit členským státem zahájenému vyšetřování trestných činů.
Ve svém sdělení Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v případech porušení právních předpisů Společenství (KOM(2002)0141 v konečném znění, Úř. věst. 2002 C 244, s. 5) Komise uvedla, že navrhuje jako obecné pravidlo, aby stížnosti byly prošetřovány tak, aby se k rozhodnutí o vydání výzvy dopisem nebo o uzavření věci dospělo nejpozději do jednoho roku od data registrace stížnosti. Komise nicméně počítala s možností, že by mohlo dojít k nedodržení tohoto pravidla. K tomu by mohlo dojít zejména v situaci, kdy Komise musí řešit případy, v nichž je vyhodnocení odůvodněnosti a přiměřenosti sporného vnitrostátního opatření obtížné a zakládá se na zvážení ohledů týkajících se veřejného pořádku. Taková situace nastala v předmětné věci. Za těchto okolností se Komise zavázala „stěžovatele písemně informovat“. V předmětné věci se tak stalo prostřednictvím dopisu ze dne 30. května 2005.
Komise předložila kopii svého dopisu ze dne 30. května 2005. Komise v tomto dopise odkazuje na stěžovatelovu stížnost na porušení právních předpisů podanou dne 5. dubna 2004 a rovněž na další dopisy zaslané stěžovatelem nebo jeho právním zástupcem, které jsou datovány ke dni 15. června 2004, 30. listopadu 2004 a 18. dubna 2005. Komise prohlásila, že se stížností stěžovatele jakož i dalšími stížnostmi týkajícími se služeb v oblasti sportovního sázení v Německu „intenzivně“ zabývá. Co se týče časového rámce, uvádí se v dopise, „že vzhledem ke zvláštním procesním lhůtám při vyšetřování vedeném Komisí v souvislosti s porušením Smlouvy nelze pravděpodobně očekávat, že Komise zaujme stanovisko v blízké budoucnosti.“
Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl, že stanovisko Komise je mylné, a pokud jde o údaje, neúplné, protože svou stížnost u zastoupení Komise v Berlíně podal již 20. února 2004. Podle stěžovatele tato stížnost nebyla vyřízena a nebyla k vyřízení ani postoupena. Teprve na základě telefonického rozhovoru se zastoupením stěžovatelův právní zástupce zjistil, že stížnost se stále ještě nachází v Berlíně. Podle mínění stěžovatele byl tak promarněn drahocenný čas. Stěžovatel dále uvedl, že mu není známo, jaký další postup Komise navrhuje a kdy konečně požádá Německo o stanovisko.
Stěžovatel předložil kopie dvou dopisů adresovaných Komisi dne 5. dubna 2004 a 4. července 2005. V dopise Komisi ze dne 5. dubna 2004 poukázal stěžovatelův právní zástupce na skutečnost, že stížnost na zastoupení Komise v Berlíně podal již 20. února 2004.
Dne 27. července 2005 se veřejný ochránce práv v souladu s čl. 3 odst. 6 svého Statutu obrátil na Komisi s následujícím návrhem doporučení:
„Komise by měla stěžovatelovu stížnost na porušení právních předpisů vyřídit s náležitou péčí a bez zbytečného odkladu.“
Tento návrh doporučení vycházel z následujících ohledů:
1.1 Stěžovatel ve své stížnosti u veřejného ochránce práv uvedl, že stížnost na nesplnění povinosti byla jeho právním zástupcem zaslána zastoupení Komise v Berlíně již dne 20. února 2004. Stěžovatel svou stížnost následně podal přímo Komisi, a to prostřednictvím dopisu ze dne 5. dubna 2004.
1.2 Tvrzením stěžovatele, že stížnost na porušení právních předpisů byla podána již 20. února 2004, aniž by se jí zprvu kdo zabýval, se Komise ve svém stanovisku nezabývala.
1.3 Veřejný ochránce práv konstatoval, že údajná skutečnost, že se Komise řádným způsobem nezabývala dopisem, který stěžovatel dle svého tvrzení zaslal zastoupení Komise, byla jednoznačně uvedena ve stížnosti, kterou u něho stěžovatel podal v lednu 2005. Za těchto okolností veřejný ochránce práv nerozumí tomu, proč se Komise tímto problémem ve svém stanovisku nezabývala. Objasnění této záležitosti by si nicméně vyžádalo provedení dalších šetření. Taková šetření by však vedla nevyhnutelně k tomu, že by v záležitosti, která je podle stěžovatele naléhavá, nastalo další zpoždění. Vzhledem ke svým závěrům týkajícím se ostatních aspektů věci (viz níže bod 2) byl veřejný ochránce práv toho názoru, že nejlepší postup bude takový, že se výše zmíněný problém nebude považovat za předmět stávajícího šetření, protože mu to umožní, aby věcný problém této záležitosti vyřídil co možná nejrychlejším způsobem. Stěžovatel má nicméně i nadále možnost učinit zmíněný problém předmětem další zvláštní stížnosti.
2.1 Stěžovatel tvrdil, že Komise jeho stížnost na porušení právních předpisů 2004/4463 nevyřídila náležitým způsobem. Zdůraznil, že se v dopise zaslaném dne 30. listopadu 2004 dotazoval na stav věcí, aniž by obdržel jakoukoliv odpověď.
2.2 Komise ve svém stanovisku uvedla, že v době zaslání stanoviska (v červnu 2005) obdržela sedm stížností proti Německu v souvislosti s poskytováním služeb v oblasti sázení (2003/4350, 2003/5288, 2004/4054, 2004/4463, 2004/4899, 2004/4685 a 2005/4017). Ve svém vysvětlení Komise uvedla, že první stížnost zaregistrovala v dubnu 2003 a že neučinila rozhodnutí zahájit řízení o porušení právních předpisů, protože pro posouzení tohoto omezení byl za klíčový považován rozsudek Evropského soudního dvora v podobné věci týkající se Itálie. Podle Komise byl pro ni při posuzování těchto stížností směrodatný rozsudek Soudního dvora ze dne 6. listopadu 2003 ve věci C-243/01 (Gambelli a další).
Komise dále uvedla, že na základě judikatury Soudního dvora hodnotila odůvodněnost a přiměřenost několika vnitrostátních zákazů týkajících se poskytování sázkových služeb a že dne 30. března 2004 bylo zasláno Dánsku formální oznámení ve věci týkající se služeb v oblasti sportovního sázení.
Na svých zasedáních dne 13. října a 14. prosince 2004 se Komise nicméně rozhodla odložit rozhodnutí o zahájení řízení o porušení právních předpisů v případech týkajících se omezení podobného rázu, jako byla omezení, jež ve své stížnosti na porušení právních předpisů uvedl stěžovatel v případech týkajících se Německa (2003/4350), Itálie (2003/4616) a Nizozemska (2002/5443). Tyto stížnosti byly tehdy předmětem dalšího šetření.
Ve svém vysvětlení Komise uvedla, že stěžovatel si ve faxu ze dne 30. listopadu 2004 vyžádal kopii korespondence Komise s německými orgány. Komise zdůraznila, že do té doby nenavázala v souvislosti se službami v oblasti sportovního sázení s německými orgány žádné styky, a to ani v obecné rovině ani ve vztahu k některému z uvedených konkrétních případů.
Komise podle svého vyjádření dosud aktivně prošetřovala dílčí aspekty stěžovatelovy stížnosti na porušení právních předpisů. Dne 30. května 2005 zaslala stěžovatelovu právnímu zástupci dopis, v němž objasnila stav věcí a požádala stěžovatele o předložení kopie povolení k činnosti provozovatele sázek.
Komise konstatovala, že ve svém sdělení Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v případech porušení právních předpisů Společenství (KOM(2002)0141 v konečném znění, Úř. věst. 2002 C 244, s. 5) uvedla, že navrhuje, aby stížnosti byly obecně a zpravidla prošetřovány tak, aby se k rozhodnutí o vydání výzvy dopisem nebo o uzavření věci dospělo nejpozději do jednoho roku od data registrace stížnosti. Podle Komise to však nevylučuje možnost, že její šetření může trvat delší dobu. Komise uvedla, že šetření může trvat déle zejména v situaci, kdy musí řešit případy, v nichž je vyhodnocení odůvodněnosti a přiměřenosti sporného vnitrostátního opatření obtížné a zakládá se na zvážení ohledů týkajících se veřejného pořádku. V předmětné věci podle Komise taková situace nastala. Komise uvedla, že se za těchto okolností zavázala „stěžovatele písemně informovat“. V dané věci se tak podle Komise stalo prostřednictvím dopisu ze dne 30. května 2005.
2.3 Je věcí řádné správní praxe odpovídat na dopisy občanů v přiměřené časové lhůtě. V předmětné věci odpověděla Komise na dopis stěžovatele, který byl zaslán dne 30. listopadu 2004, dne 30. května 2005, tj. šest měsíců po jeho odeslání. Veřejný ochránce práv upozornil na to, že toto povážlivé zpoždění zůstalo bez jakéhokoliv vysvětlení či omluvy. Skutečnost, že Komise na stěžovatelův dopis ze dne 30. listopadu 2004 neodpověděla v přiměřené časové lhůtě, tak představuje nesprávný úřední postup.
2.4 Veřejný ochránce práv uvedl, že Komise se ve svém sdělení z roku 2002 zavázala k prošetření stížností s ohledem na to, že rozhodnutí o vydání výzvy dopisem nebo o uzavření věci má být učiněno nejpozději do jednoho roku od data registrace stížnosti. Ze znění tohoto sdělení jasně vyplývá („zpravidla“), že nevylučuje možnost, že šetření může v odůvodněných případech, zejména týká-li se stížnost obtížných nebo komplexních problémů, trvat déle než jeden rok. Jak Komise správně upozornila, sdělení z roku 2002 stanoví, že stěžovatel musí být v takových případech písemně informován.
Veřejný ochránce práv byl nicméně toho názoru, že má-li být informace, na niž má stěžovatel v takových případech nárok, smysluplná, musí v ní být přinejmenším objasněny důvody toho, proč bude vyřízení stížnosti trvat déle než jeden rok.
Ve svém dopise stěžovateli ze dne 30. května 2005 však Komise pouze uvedla, že „vzhledem ke zvláštním procesním lhůtám při vyšetřování vedeném Komisí v souvislosti s porušením Smlouvy nelze pravděpodobně očekávat, že Komise zaujme stanovisko v blízké budoucnosti“.
Toto „objasnění“ je podle mínění veřejného ochránce práv zjevně nevyhovující, protože neuvádí žádné zvláštní okolnosti, které by mohly platit jako odůvodnění skutečnosti, že šetření prováděné Komisí překročilo jednoroční lhůtu, která by podle sdělení z roku 2002 měla být „zpravidla“ dodržena. Skutečnost, že Komise neuvedla dostatečné důvody toho, proč nebyla schopna uzavřít prošetřování stěžovatelovy stížnosti na porušení právních předpisů ve lhůtě jednoho roku po registraci této stížnosti, tak představuje nesprávný úřední postup.
2.5 Co se týče samotného vyřizování stížnosti na porušení právních předpisů, je věcí řádné správní praxe prošetřovat takovéto stížnosti s náležitou péčí a bez zbytečného odkladu. Veřejný ochránce práv konstatoval, že Komise ve svém stanovisku tvrdí, že dosud aktivně prošetřuje konkrétní aspekty stěžovatelovy stížnosti na porušení právních předpisů. Konstatoval dále, že ve svém dopise stěžovateli ze dne 30. května 2005 Komise prohlašuje, že se stížností stěžovatele jakož i dalšími stížnostmi týkajícími se služeb v oblasti sportovního sázení v Německu „intenzivně“ zabývá.
Podle mínění veřejného ochránce práv se však zdá, že vzhledem k informacím, které veřejný ochránce práv obdržel, jsou tato tvrzení nepodložená.
V první řadě je třeba připomenout, že směrodatný byl pro Komisi, jak sama zdůraznila, při posuzování těchto stížností rozsudek Soudního dvora ze dne 6. listopadu 2003 ve věci C-243/01 (Gambelli a další). Tento rozsudek byl však vynesen více než půldruhého roku před vydáním tohoto stanoviska. Dále je třeba poznamenat, že při řešení stěžovatelovy stížnosti na porušení právních předpisů byla Komise dle svého tvrzení v situaci, kdy se musela zabývat případem, ve kterém je vyhodnocení odůvodněnosti a přiměřenosti sporného vnitrostátního opatření obtížné a zakládá se na zvážení ohledů týkajících se veřejného pořádku. Veřejný ochránce práv však upozornil na to, že Komise sama ve svém stanovisku uznala, že doposud nenavázala v souvislosti se službami v oblasti sportovního sázení s německými orgány žádné styky, a to ani v obecné rovině ani ve vztahu k některému z uvedených konkrétních případů. Nebylo proto zřejmé, jak mohla Komise vyhodnotit odůvodněnost a přiměřenost dotyčných opatření německého práva, když německé orgány ani nepožádala o informace a objasnění stran „ohledů týkajících se veřejného pořádku“, na nichž se tato opatření zakládala.
2.6 Vzhledem k výše řečenému došel veřejný ochránce práv k názoru, že Komise řádným způsobem nevyřídila stěžovatelovu stížnost na porušení právních předpisů.
Po přijetí návrhu doporučení a v souladu s čl. 3 odst. 6 Statutu evropského veřejného ochránce práv zaslala Komise dne 5. ledna 2006 své podrobné stanovisko.
Komise se ve svém podrobném stanovisku vyjádřila takto:
Stěžovatel neměl v Německu požadovanou licenci, své služby chtěl nicméně nabízet poskytovatelům online služeb licencovaným v jiném členském státě (jednat a nabízet služby jako zprostředkovatel). V rozmezí dubna 2003 a ledna 2005 zaregistrovala Komise sedm stížností (včetně stížnosti podané stěžovatelem) proti Německu v souvislosti s poskytováním služeb v oblasti sázení. Tyto stížnosti se týkaly týchž omezení. Komise se proto rozhodla (dne 16. března a 2. září 2005), že tyto stížnosti bude vyřizovat všechny společně.
Stížnosti týkající se služeb v oblasti sportovního sázení jsou „politicky velmi citlivé a sporné“ (přestože judikatura na tomto poli existuje). Stížnosti proti Německu týkající se jím uplatňovaných omezení v oblasti služeb sportovního sázení byly projednávány na čtyřech interních schůzích, jejichž předmětem bylo porušení právních předpisů (13. října 2004, 14. prosince 2004, 16. března 2005 a 5. července 2005). Komise k tomuto datu nebyla schopna učinit nezbytné rozhodnutí.
Komise uznala a vyslovila politování, že neodpověděla na dopis stěžovatele ze dne 30. listopadu 2004. Uznala rovněž, že „objasnění“, které podala ve svém dopise ze dne 30. května 2005, bylo nedostatečné. Komise mohla poukázat na skutečnost, že prošetřovala několik stížností proti Německu a že tyto stížnosti byly projednávány na třech interních schůzích, jejichž předmětem bylo porušování právních předpisů (13. října 2004, 14. prosince 2004 a 16. března 2005). Vyjádřila své politování nad tím, že nebyla o této politicky citlivé záležitosti schopna učinit rozhodnutí ve lhůtě jednoho roku od registrace stížnosti. Komise však byla toho názoru, že vyřízení stížnosti by se sdělením dalších podrobností týkajících se interních diskusí nijak neurychlilo.
Komise nicméně zaslala stěžovateli již předtím další dopis, v němž mu podala informace týkající se stavu věcí. V tomto dopise ze dne 10. října 2005 informovalo Generální ředitelství Komise pro vnitřní trh a služby (něm. zkr. DG Markt) stěžovatele o tom, že se rozhodlo řešit několik stížností týkajících se příslušných problémů společně, a uvedlo, že zahájení řízení pro porušení právních předpisů proti Německu vyžaduje podporu sboru komisařů. Generální ředitelství pro vnitřní trh a služby rovněž konstatovalo, že Komise nebyla schopna takové rozhodnutí přijmout a že stížnosti bude možné vyřídit teprve na základě dalšího šetření.
Od stěžovatele nebyly obdrženy žádné připomínky.
Veřejný ochránce práv se domnívá, že podrobné stanovisko Komise nepředstavuje přijetí jeho návrhu doporučení. Přestože Komise uznává, že na dopis stěžovatele ze dne 30. listopadu 2004 neodpověděla v přiměřené časové lhůtě a že nepodala platné objasnění toho, proč trvalo prošetřování věci déle než jeden rok, neprokázala Komise, že stížnost na porušení právních předpisů bude dle doporučení veřejného ochránce práv vyřízena s náležitou péčí a bez zbytečného odkladu.
Komise na místo toho poukázala na skutečnost, že stížnosti týkající se poskytování služeb v oblasti sportovního sázení považuje za politicky velmi citlivé a sporné. Ve svém vysvětlení Komise zároveň uvedla, že záležitost byla projednávána na čtyřech interních schůzích, jejichž předmětem bylo porušování právních předpisů (13. října 2004, 14. prosince 2004, 16. března 2005 a 5. července 2005), že až doposud však nebylo možné učinit rozhodnutí. V dopise stěžovateli ze dne 10. října 2005, na který se odkazuje v podrobném stanovisku, generální ředitelství pro vnitřní trh a služby dále jako vysvětlení této skutečnosti uvedlo, že rozhodnutí zahájit řízení pro porušení právních předpisů proti Německu vyžaduje podporu sboru komisařů a že takové rozhodnutí nebyla Komise doposud schopna učinit.
Veřejný ochránce práv oceňuje upřímnost, s jakou Komise připustila, že zpoždění ve vyřizování stěžovatelovy stížnosti na porušení právních předpisů je způsobeno tím, že Komise zřejmě není z politických důvodů schopna rozhodnout o tom, jak má v této věci (a v několika dalších případech) postupovat. Domnívá se nicméně, že tato skutečnost nepředstavuje platné zdůvodnění toho, že stížnost na porušení právních předpisů nebyla vyřízena v přiměřené časové lhůtě.
Veřejný ochránce práv si je vědom skutečnosti, že v řízení pro porušení právních předpisů přísluší rozhodování Komisi. Je však třeba podotknout, že v daném případě se jedná o správní fázi tohoto řízení. Veřejný ochránce práv se domnívá, že je věcí řádné správní praxe, aby Komise vyřizovala stížnosti na porušení právních předpisů v přiměřené časové lhůtě, a že Komise tudíž není oprávněna odkládat na neurčito své rozhodnutí v dané stížnosti na porušení právních předpisů. Je zřejmé, že v daném případě se Komise zabývala problémem na čtyřech interních schůzích, jejichž předmětem bylo porušování právních předpisů (13. října 2004, 14. prosince 2004, 16. března 2005 a 5. července 2005), aniž by dospěla k rozhodnutí o svém dalším postupu. Rovněž ani ve svém podrobném stanovisku ze dne 5. ledna 2006 Komise nijak nenaznačila, kdy by bylo možné její rozhodnutí očekávat.
Vzhledem k výše uvedenému veřejný ochránce práv předkládá svůj návrh doporučení, nyní nově jako doporučení Komisi, a to v následujícím znění:
Komise by měla stěžovatelovu stížnost na porušení práva vyřídit s náležitou péčí a bez zbytečného odkladu.
Evropský parlament by mohl zvážit přijetí doporučení jako svého usnesení.
Štrasburk,
P. Nikiforos DIAMANDOUROS
[1] Rozhodnutí Evropského parlamentu č. 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994 L 113, s. 15.
[2] Věc C-243/01 Gambelli and Others [2003] Sb. rozh. I-13031.
