European Ombudsman
Related documents
(Vypracováno v souladu s čl. 3 odst. 7 statutu Evropského veřejného ochránce práv[1])
1. Veřejný ochránce práv se domnívá, že se v tomto případu jedná o závažné principiální otázky. Je toho názoru, že Komise tím, že stanovila absolutní zákaz náboru nezávislých pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let, porušuje zásadu zákazu diskriminace na základě věku. To zakládá případ nesprávného úředního postupu, jehož význam odůvodňuje podání zvláštní zprávy Parlamentu.
2. Stěžovatel pracoval pro evropské orgány déle než 35 let jako nezávislý pomocný konferenční tlumočník ("auxiliary conference interpreter", ACI) do francouzštiny z nizozemštiny, angličtiny, němčiny, italštiny a španělštiny. Nezávislí tlumočníci jsou najímáni na určité konference a zasedání. Všechny jednotlivé akce jsou krátké, obvykle netrvají déle než několik dní.
3. Dne 13. července 1999 vypracovalo předsednictvo Evropského parlamentu pravidla náboru pomocných konferenčních tlumočníků (dále jen "pravidla z roku 1999"). Dne 28. července 1999 podepsaly Komise a Parlament úmluvu o pracovních a finančních podmínkách pro pomocné konferenční tlumočníky (dále jen "úmluva z roku 1999"). Následně nařízení Rady č. 628/2000[2] označilo nábor pomocných konferenčních tlumočníků za nábor "pomocných zaměstnanců".
4. V této souvislosti se Evropská komise a Evropský parlament rozhodly, že ukončí nábor pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let. Jejich příslušná rozhodnutí se opírala o článek 74 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Společenství (dále jen "pracovní řád")[3]. Následně někteří pomocní konferenční tlumočníci[4] iniciovali před Soudem prvního stupně soudní řízení proti Komisi a Parlamentu (spojené věci T-153/01 a T-323/01[5], věc T-275/01[6] a věc T-276/01[7]).
5. Ve spojených věcech T-153/01 a T-323/01 Soud prvního stupně mimo jiné konstatoval, že:
"(...) pracovní smlouvy pro konferenční tlumočníky (...) charakterizuje skutečnost, že se podepisují na konkrétní dny, takže datum zahájení a datum ukončení smlouvy představují základní náležitosti, pokud jde o nábor uvedených pomocných zaměstnanců.
(...) jelikož ukončení smlouvy je vždy stanoveno uvedením konkrétních pracovních dnů ve smlouvě, není nutné použít pro určení konce pracovního poměru čl. 74 odst. 1 písm. b) pracovního řádu (...)
Z toho vyplývá, že článek 74 pracovního řádu je jedním z ustanovení hlavy III pracovního řádu, od kterého se Parlament odchýlil při přijetí pravidel z roku 1999.
V důsledku toho se Komise mýlí, jestliže se domnívá, že se na žadatele vztahuje čl. 74 odst. 1 písm. b) pracovního řádu (...)
(...) pokud jde o plnění dotyčných úkolů, není věk tlumočníka relevantním prvkem. Z toho plyne, že stanovení věkové hranice není základní náležitostí tlumočníkovy smlouvy vyžadující použití článku 74 pracovního řádu"[8]. (Doplněn důraz)
6. Dne 27. srpna 2004 podala Komise proti rozsudku Soudu prvního stupně ve spojených věcech T-153/01 a T-323/01 odvolání k Soudnímu dvoru (věc C-373/2004 P[9]).
7. Stěžovatel uvedl, že ho Komise odmítla přijmout jako pomocného konferenčního tlumočníka dokonce i po rozhodnutí Soudu prvního stupně. V této souvislosti tvrdil, že Komise porušila článek 21 Listiny základních práv[10] a čl. 5 odst. 3 Evropského kodexu řádné správní praxe[11], které mimo jiné zakazují diskriminaci na základě věku.
8. Stěžovatel požadoval, aby Komise ukončila diskriminaci, jíž byl vystaven poté, co dosáhl věku 65 let. Rovněž od Komise požadoval náhradu škody ve výši 14 619 (10 932 EUR odpovídajících ztrátě příjmů a 3 687 EUR odpovídajících příspěvkům pro "Caisse de prévoyance des interprètes de conférence") a morální újmu, kterou utrpěl, ocenil na částku 20 000 EUR.
9. Podle stěžovatele Komise porušila též ustanovení článku 19 Evropského kodexu řádné správní praxe (týkající se uvedení možností podat odvolání). Jelikož se u tohoto aspektu stížnosti nejedná o principiální otázku, bude se jím veřejný ochránce práv zabývat v rozhodnutí v závěru svého šetření této stížnosti, které bude zasláno stěžovateli.
10. Stěžovatel podal stížnost dne 16. ledna 2005. Dne 8. června 2005 zaslala Komise své stanovisko, které bylo postoupeno stěžovateli k připomínkám. Stěžovatel zaslal své připomínky dne 13. července 2005.
11. Dne 13. prosince 2005 požádal veřejný ochránce práv Komisi o další informace. Komise na jeho žádost odpověděla dne 20. března 2006. Stěžovatel zaslal své připomínky dne 2. dubna 2006 a dne 19. května 2006.
12. Dne 1. prosince 2006 napsal veřejný ochránce práv předsedovi Komise s cílem domoci se smírného řešení stížnosti. Komise zaslala svou odpověď dne 16. března 2007 a stěžovatel poslal své připomínky dne 25. května 2007.
13. Dne 31. března 2008 předložil veřejný ochránce práv Komisi návrh doporučení. Své podrobné stanovisko k tomuto návrhu doporučení zaslala Komise dne 26. června 2008. Stěžovatel předložil své připomínky ke stanovisku Komise dne 31. července 2008.
Argumenty předložené veřejnému ochránci práv
14. Komise uvedla, že předtím, než vstoupila v platnost úmluva z roku 1999 o pracovních a finančních podmínkách pro pomocné konferenční tlumočníky, nebyla pro tyto tlumočníky stanovena žádná formální věková hranice. Nicméně generální ředitelství pro tlumočení (dále jen "GŘ pro tlumočení") mělo politiku, podle níž byli pomocní konferenční tlumočníci starší 65 let přijímáni pouze v případě specifických potřeb. K tomu docházelo u tzv. "výjezdních zasedání" nebo v zájmu dodržení tlumočnických závazků pro určité jazyky. Cílem této politiky bylo zachovat přiměřený přísun práce pro nově kvalifikované mladé tlumočníky, a tak pro tuto profesi zajistit nové pracovníky.
15. Komise konstatovala, že po vstupu úmluvy z roku 1999 v platnost začali pomocní konferenční tlumočníci spadat do oblasti působnosti pracovního řádu. Domnívala se, že z tohoto důvodu se na ně vztahuje věková hranice stanovená v článku 74 pracovního řádu[12]. V důsledku toho byl postupně ukončen nábor pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let. Dále jim byl zrušen přístup do on-line náborového systému "Web Calendar".
16. Výklad, že pomocní konferenční tlumočníci spadají do oblasti působnosti pracovního řádu, byl zpochybněn ve spojených věcech T-153/01 a T-323/01 Alvarez Moreno v. Komise. Soud prvního stupně došel k závěru, že se věková hranice stanovená v pracovním řádu na pomocné konferenční tlumočníky nevztahuje. V důsledku toho s cílem dodržet rozhodnutí Soudu prvního stupně umožnilo GŘ pro tlumočení pomocným konferenčním tlumočníkům starším 65 let přístup do náborového systému (na základě individuálních žádostí). Pomocným konferenčním tlumočníkům, kteří dosáhli věku 65 let po vydání rozsudku, byl přístup do aplikace Web Calendar ponechán. Náborová politika zavedená po rozhodnutí Soudu prvního stupně byla totožná s náborovou politikou z období před rokem 1999. Komise konstatovala, že bude tuto politiku dodržovat až do vydání rozsudku ve věci svého odvolání k Soudnímu dvoru, v němž usiluje o zrušení rozhodnutí Soudu prvního stupně.
17. V důsledku výše uvedených skutečností Komise obnovila nábor pomocných konferenčních tlumočníků podle "potřeb útvaru" s přihlédnutím k jejich jazykové kombinaci, bydlišti a obecné kvalifikaci. Záměrem politiky GŘ pro tlumočení bylo, jak Komise objasnila, zajistit v co nejvyšší možné míře pracovní příležitosti pro mladé tlumočníky. Poznamenala, že demografický vývoj v profesi je alarmující, že byly podniknuty kroky k udržení přiměřené a kvalifikované skupiny nezávislých tlumočníků jakožto zdroje trvalého náboru v dlouhodobějším výhledu. Na příkladu Komise vysvětlila, že průměrný věk ve třech největších jazykových kabinách (angličtina, francouzština a němčina) je přibližně 50 let. Objasnila, že tuto politiku lze podpořit dalšími argumenty. K nim patří:
a) dlouhotrvající a diverzifikovaná finanční podpora odborné přípravy mladých tlumočníků ze strany orgánů EU;
b) nutnost, aby mladí kolegové získali dostatek zkušeností a praxe, aby se mohli s přiměřenou šancí na úspěch účastnit výběrových řízení, která budou v budoucnosti vyhlášena, a aby přitom mohli zlepšit věkovou pyramidu[13]; a
c) zvýšená pravděpodobnost, že mladí tlumočníci budou schopni doplnit své jazykové kombinace o nové jazyky, což útvar potřebuje.
18. V souladu s žádostí veřejného ochránce práv o informace poskytla Komise statistické údaje udávající počet smluvních dnů pro pomocné konferenční tlumočníky starší 65 let v absolutních číslech i jako procentní podíl z celkového počtu smluvních dnů těchto tlumočníků za každý rok v období 1987–2006.
Předběžné argumenty veřejného ochránce práv vedoucí k návrhu smírného řešení
19. Veřejný ochránce práv nejprve poznamenal, že Soudní dvůr konstatoval, že zásada zákazu diskriminace na základě věku zakotvená v článku 21 Listiny základních práv představuje obecnou zásadu práva Společenství[14]. Podle této zásady nemůže Komise při náboru pomocných konferenčních tlumočníků přistupovat k uchazečům odlišně na základě jejich věku, pokud nedoloží, že takové zacházení je dostatečně odůvodněno jako zacházení vhodně přizpůsobené legitimnímu a dostatečně důležitému zájmu Společenství.
20. V souvislosti s šetřením této stížnosti ze strany veřejného ochránce práv Komise jasně připustila, že když nabízí pomocným konferenčním tlumočníkům smlouvy, znevýhodňuje tlumočníky starší 65 let, a tudíž s nimi zachází odlišně. Odlišné zacházení na základě věku představuje diskriminaci na základě věku, pokud není takovéto odlišné zacházení objektivně odůvodněno. Komise byla tudíž požádána, aby doložila, že toto odlišné zacházení je dostatečně odůvodněno.
21. Veřejný ochránce práv poznamenal, že ve své odpovědi veřejnému ochránci práv Komise zdůraznila, že demografický vývoj v profesi je alarmující. V souladu s tím Komise argumentovala, že rozdílné zacházení odůvodňuje její potřeba přijímat mladé tlumočníky a školit je s cílem udržet přiměřenou a kvalifikovanou skupinu nezávislých tlumočníků, kteří budou v dlouhodobém horizontu působit jako zdroj tlumočníků. Odlišné zacházení vylepšilo věkovou pyramidu tlumočníků-úředníků. Mladí tlumočníci měli navíc možnost získat dostatek zkušeností a praxe, aby mohli uspět ve výběrových řízeních, která budou v budoucnosti vyhlášena.
V tomto kontextu veřejný ochránce práv akceptoval, že zájem, na který se odvolává Komise, tj. vytvoření a vyškolení nové generace kompetentních tlumočníků, je legitimním zájmem Společenství. Nicméně poukázal na to, že mu Komise neposkytla na obhajobu svého argumentu vhodné údaje a důkazy[15]. Kromě toho Komise nezajistila mezi zájmy tlumočníků starších 65 let a výše uvedeným zájmem požadovanou rovnováhu. Poznamenal, že politického cíle vytvoření a vyškolení nové generace kompetentních tlumočníků by bylo možné dosáhnout prostředky, které jsou pro tlumočníky starší 65 let výrazně méně tíživé. Jedním z takových prostředků by mohlo být například vyvážené snížení počtu smluvních dnů poskytovaných všem ostatním "nemladým" uchazečům nezávisle na tom, zda jsou mladší či starší 65 let, aby se tak vytvořily příležitosti, při nichž by pracovní zkušenosti získávali "mladí" tlumočníci.
22. Vzhledem k výše uvedenému se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise své zacházení s tlumočníky staršími 65 let, jakým byl i stěžovatel, dostatečně neodůvodnila. To by mohlo být případem nesprávného úředního postupu. S ohledem na tento aspekt případu předložil tedy veřejný ochránce práv návrh smírného řešení, který zní takto:
Veřejný ochránce práv konstatoval, že Komise může:
Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho návrhu smírného řešení
23. Ve své odpovědi na návrh smírného řešení Komise vysvětlila, že je nutné vzít v úvahu nový vývoj. Upozornila, že Soudní dvůr nedávno zrušil rozsudek Soudu prvního stupně ve spojených věcech T-153/01 a T-323/01 Alvarez Moreno v. Komise[16]. Komise tak argumentovala tím, že její původní výklad pravidel, na jehož základě nenabízí žádnou práci žádným pomocným konferenčním tlumočníkům starším 65 let, byl správný a že bude správný až do té doby, než bude rozhodnutí na základě tohoto výkladu zrušeno rozsudkem některého soudu Společenství. V důsledku toho Komise konstatovala, že návrh smírného řešení, který veřejný ochránce práv předložil, nemůže přijmout.
24. Navíc Komise upozornila, že Soud prvního stupně došel k závěru, že:
"Komise není povinna [žadatele] znovu najímat. Orgán se může rozhodnout, že nenabídne novou smlouvu pomocného zaměstnance tlumočníkovi, kterého už předtím najal, bez ohledu na věk a důvody, které pro to má."[17]
25. Komise navíc zdůraznila, že má politiku zaměřenou na zajištění obnovy profese tlumočníků. Tato politika podporuje odbornou přípravu mladých tlumočníků a zaručuje jim pracovní příležitosti.
26. Ve svých připomínkách k odpovědi Komise stěžovatel uvedl, že několik dní po zamítnutí návrhu veřejného ochránce práv vydala Komise informativní sdělení ze dne 29. března 2007 o náboru nezávislých tlumočníků starších 65 let. Sdělení obsahovalo toto prohlášení:
"V důsledku toho má Komise v úmyslu vrátit se ke svému počátečnímu stanovisku a již nepřijímat pomocné konferenční tlumočníky starší 65 let."
Hodnocení veřejného ochránce práv vedoucí k návrhu doporučení
27. Při svém zamítnutí jeho návrhu smírného řešení vycházela Komise z rozsudku Soudního dvora ve věci C-373/04 P. Veřejný ochránce práv poznamenává, že Soudní dvůr zrušil rozhodnutí Soudu prvního stupně z toho důvodu, že Soud prvního stupně měl žádost posoudit jako nepřípustnou. Soudní dvůr nerozhodoval o podstatě věci, a nezaujal tudíž žádné stanovisko k právnímu výkladu uvedenému v rozhodnutí Soudu prvního stupně.
28. Soud prvního stupně měl za to, že článek 74 pracovního řádu neplatí pro pomocné konferenční tlumočníky v zásadě z toho důvodu, že pravidla použitelná pro pomocné konferenční tlumočníky jsou stanovena ve specifických pravidlech, která přijalo předsednictvo Evropského parlamentu dne 13. července 1999, a v úmluvě podepsané dne 28. července 1999 (viz bod 3 této zvláštní zprávy). Zatímco Komise měla pravdu v tom, že zrušeným rozhodnutím Soudu prvního stupně již není právně vázána, je veřejný ochránce práv toho názoru, že Komise neobjasnila, proč by se neměla, na základě relevantních skutečností a příslušných právních ustanovení, rozhodnout pro závěr, který je totožný se závěrem, k němuž v souvislosti s podstatou uvedených věcí došel Soud prvního stupně.
29. Pokud jde o relevantní skutečnosti, veřejný ochránce práv uznal, že vedle toho, že se Komise ve své odpovědi na návrh smírného řešení, který předložil veřejný ochránce práv, opírala o rozhodnutí Soudního dvora, znovu vysvětlila, že cílem její politiky bylo zajistit "obnovu" skupiny tlumočníků, které má k dispozici. Uvedla též, že její politika náboru pomocných konferenčních tlumočníků dává jejím útvarům možnost reagovat na kolísavé pracovní zatížení. V tomto ohledu veřejný ochránce práv uznal, že při náboru pracovníků má Komise skutečně možnost širokého volného uvážení. Zejména od ní nelze vyžadovat, aby pokračovala v zadávání práce konkrétním pomocným konferenčním tlumočníkům jednoduše z toho důvodu, že tak činila v minulosti. Široké volné uvážení však Komise nemohla uplatňovat takovým způsobem, aby porušovala zásadu zákazu diskriminace, na základě níž se nesmí k různým situacím přistupovat stejně, pokud takové zacházení není objektivně odůvodněno.
30. Podle Soudního dvora představuje zásada zákazu diskriminace na základě věku zakotvená v článku 21 Listiny základních práv obecnou zásadu práva Společenství[18]. Podle této zásady nemůže Komise při náboru pomocných konferenčních tlumočníků přistupovat k uchazečům odlišně na základě jejich věku, pokud nedoloží, že takové zacházení je objektivně odůvodněno[19]. Veřejný ochránce práv poukázal na to, že s ohledem na věk povinného odchodu do důchodu vedoucí k automatickému ukončení pracovní smlouvy Soudní dvůr rovněž uvedl, že:
"(...) podpora přijímání [mladých lidí] do práce nesporně představuje legitimní cíl sociální politiky (...). [Takový ]cíl (...) je tedy třeba v zásadě považovat za cíl, který (...) "...objektivně a rozumně“ odůvodňuje rozdíl v zacházení na základě věku (...). (...) zbývá ověřit, zda jsou prostředky k dosažení takového legitimního cíle „přiměřené a nezbytné"[20].
31. Zájem, na který se Komise odvolává ve svém stanovisku pro veřejného ochránce práv, tj. potřeba vytvářet příležitosti náboru pro nové zájemce a školit je, se jeví jako "legitimní cíl". Veřejný ochránce práv však nebyl přesvědčen, že prostředek uplatňovaný Komisí, tedy úplný zákaz náboru pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let, je k dosažení tohoto legitimního cíle "přiměřený a nezbytný". Aby byl tento prostředek k dosažení tohoto cíle "přiměřený a nezbytný", musela by Komise s konkrétními údaji a důkazy minimálně odůvodnit, že by bylo nutné rezervovat konkrétní překladatelskou práci pro nové tlumočníky. Takové konkrétní údaje a důkazy by se měly týkat například počtu hodin potřebných k tomu, aby byl "systém nových tlumočníků" realizovatelný. Komise by musela dále ukázat, že téhož cíle nebude možné dosáhnout méně restriktivními prostředky, jako jsou prostředky, které by měly dopad na vyškolené tlumočníky v každém věku, a nikoli pouze na vyškolené tlumočníky starší 65 let.
32. V důsledku toho vyjádřil veřejný ochránce práv názor, že Komise svůj zákaz náboru tlumočníků starších 65 let dostatečně neodůvodnila. To bylo případem nesprávného úředního postupu. V důsledku toho předložil veřejný ochránce práv návrh doporučení.
33. Ve svém návrhu doporučení veřejný ochránce práv připomněl, že pokud šetření vede k odhalení nesprávného úředního postupu, může pokládat za vhodné, aby dotčený orgán nabídl stěžovateli, který v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu utrpěl újmu, finanční náhradu.
34. Stěžovatel požadoval náhradu v celkové výši 34 619 EUR. Veřejný ochránce práv však poznamenal, že nelze předpokládat, že by byl stěžovateli nabídnut stejný objem práce, jaký mu byl nabídnut předtím. Veřejný ochránce práv vyslovil názor, že přesné ztráty, které stěžovatel utrpěl, budou záviset na četných faktorech, mezi něž by mohly mimo jiné patřit: míra, do jaké specifický jazykový profil stěžovatele vyhovoval konkrétním potřebám útvaru v daném období; objem tlumočnické práce zadané pomocným konferenčním tlumočníkům s týmž jazykovým profilem, jaký má stěžovatel, v daném období; počet uchazečů o práci, kteří odpovídali jazykovému profilu stěžovatele, v daném období; a relativní kvalita takových uchazečů. Veřejný ochránce práv též uznal, že při náboru pracovníků má Komise možnost širokého volného uvážení. Zejména od ní nelze vyžadovat, aby pokračovala v zadávání práce konkrétním pomocným konferenčním tlumočníkům jednoduše z toho důvodu, že tak činila v minulosti. Volné uvážení Komise však nemohlo porušit zásadu zákazu diskriminace. Jelikož Komise napadnutou diskriminaci tlumočníků starších 65 let dostatečně neodůvodnila, považoval veřejný ochránce práv za vhodné, aby Komise kontaktovala stěžovatele s cílem dohodnout se na vhodné náhradě ztrát, jež z důvodu uplatňování diskriminační politiky Komisí stěžovatel utrpěl.
Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho návrhu doporučení
35. Komise nesouhlasila s názorem veřejného ochránce práv, že porušuje zásadu zákazu diskriminace, když nepřijímá pomocné konferenční tlumočníky starší 65 let. Měla za to, že by se na ně měl vztahovat pracovní řád. Poukázala na to, že podle článku 119 pracovního řádu[21] pracovní poměr smluvních pracovníků skončí, jakmile zaměstnanec dosáhne věku 65 let. Za těchto okolností a čistě z právních důvodů Komise svou náborovou politiku nemohla změnit a nemohla nabídnout stěžovateli náhradu.
Hodnocení veřejného ochránce práv po jeho návrhu doporučení
36. V souladu s článkem 21 Listiny základních práv je jakákoli diskriminace na jakémkoli základě, například diskriminace na základě věku, zakázána. Mimoto, podle Evropského soudního dvora představuje zásada zákazu diskriminace na základě věku zakotvená v článku 21 Listiny základních práv obecnou zásadu práva Společenství[22]. Podle této zásady zákazu diskriminace nemůže Komise přistupovat k občanům odlišně na základě jejich věku, pokud nedoloží, že takové zacházení je objektivně odůvodněno a že prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné[23]. S ohledem na věk povinného odchodu do důchodu vedoucí k automatickému ukončení pracovní smlouvy Evropský soudní dvůr rovněž uvedl, že:
"(...) podpora přijímání [mladých lidí] do práce nesporně představuje legitimní cíl sociální politiky (...). [Takový ]cíl (...) je tedy třeba v zásadě považovat za cíl, který (...) "...objektivně a rozumně“ odůvodňuje rozdíl v zacházení na základě věku (...). (...) zbývá ověřit, zda jsou prostředky k dosažení takového legitimního cíle „přiměřené a nezbytné"[24].
37. Komise trvá na svém postoji, že se na pomocné konferenční tlumočníky vztahuje věková hranice uvedená v pracovním řádu. Dále, jak bylo vysvětleno v návrhu doporučení, se pokusila odůvodnit rozdílné zacházení s pomocnými konferenčními tlumočníky staršími 65 let potřebou vytvářet příležitosti náboru pro nové tlumočníky a školit je. Ačkoli veřejný ochránce práv nevyloučil možnost, že by takový cíl mohl být "legitimním cílem", vyjádřil pochybnosti o tom, zda je prostředek uplatněný k dosažení tohoto cíle, tedy úplný zákaz náboru pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let, přiměřený a nezbytný.
38. Veřejný ochránce práv nesouhlasí s argumentem Komise, že z právních důvodů neměla jinou možnost než nábor pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let zastavit. Je toho názoru, že Komise nepřijímá tyto tlumočníky, jelikož se tak rozhodla.
39. Veřejný ochránce práv by chtěl zdůraznit, že nezpochybňuje rozhodnutí Soudního dvora. V tomto ohledu silně zdůrazňuje, že Soudní dvůr zrušil rozsudek Soudu prvního stupně[25] z procesního hlediska, a nikoli z hlediska podstaty věci Alvarez Moreno v. Komise. Zjištění veřejného ochránce práv v této věci jsou tudíž plně v souladu s rozhodnutími Soudu prvního stupně a Soudního dvora.
40. Dále by chtěl veřejný ochránce práv též zdůraznit, že nezpochybňuje pravidla přijatá zákonodárcem (jakými jsou služební řád a pracovní řád). Nespadá do působnosti veřejného ochránce práv zpochybňovat právo zákonodárce vypracovat náborovou politiku, která může zohledňovat věk. V tomto ohledu bere veřejný ochránce práv náležitě na vědomí skutečnost, že služební řád a pracovní řád obsahují pravidla, která vyžadují, aby úředníci (článek 52 služebního řádu) a další zaměstnanci (články 47, 74 a 119 pracovního řádu) odcházeli do důchodu ve věku 65 let (nebo ve výjimečných případech u úředníků ve věku 67 let). Veřejný ochránce práv podtrhuje, že tento případ článek 74 pracovního řádu neignoruje. Spíše vychází z názoru, který sdílel i Soud prvního stupně při rozhodování o podstatě věci Alvarez Moreno v. Komise a podle kterého článek 74 pracovního řádu neplatí pro pomocné konferenční tlumočníky.
41. Veřejný ochránce práv skutečně uznává, že Komise není z právního hlediska povinna řídit se zrušeným rozhodnutím Soudu prvního stupně. Zdůrazňuje však, že zrušení rozhodnutí o procesní záležitosti neznamená, že výklad Komise v souvislosti s podstatou této věci je automaticky platný. Poznamenává, že Komise nepředložila v souvislosti s tímto šetřením žádný argument, který by se zabýval odůvodněním Soudu prvního stupně ohledně podstaty této věci.
42. Veřejný ochránce práv vyjadřuje politování nad skutečností, že ačkoli vynaložil veškeré své úsilí, aby pomohl Komisi vyvarovat se případu nesprávného úředního postupu, který její současná politika vyvolala, nezareagovala Komise na jeho úsilí kladně.
43. Veřejný ochránce práv se domnívá, že tento případ nesprávného úředního postupu je dostatečně důležitý, aby odůvodnil podání zvláštní zprávy Parlamentu.
44. Nakonec veřejný ochránce práv poznamenává, že v podobném šetření, které vedl v souvislosti s postupem Evropského parlamentu při náboru pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let, předložil Parlamentu podobný návrh doporučení, na jehož základě Parlament jeho postoj přijal a svůj postup při náboru pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let změnil. Při dosahování takového postoje vykládal Parlament příslušná pravidla, která, jak je zapotřebí zdůraznit, jsou totožná s pravidly, jež Komisi podle jejího názoru zavazují nepřijímat pomocné konferenční tlumočníky starší 65 let, způsobem, který nevede k zákazu náboru pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let. Přitom Parlament eliminoval potenciální případ nesprávného úředního postupu zjištěný veřejným ochráncem práv.
Na základě svých šetření této stížnosti veřejný ochránce práv opět potvrzuje svůj návrh doporučení jako doporučení Komisi v následujícím znění.
Komise by měla změnit svou současnou politiku zákazu náboru pomocných konferenčních tlumočníků starších 65 let a měla by stěžovateli nahradit ztráty, které utrpěl z důvodu uplatňování této politiky v jeho případě.
Evropský parlament by mohl na základě toho zvážit přijetí usnesení.
P. Nikiforos DIAMANDOUROS
Ve Štrasburku dne 4. prosince 2008
[1] Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv (94/262/ESUO, ES, Euratom), Úř. věst. 1994 L 113, s. 15.
[2] Nařízení Rady č. 628/2000 ze dne 20. března 2000, kterým se mění nařízení č. 259/68, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství, Úř. věst. 2000 L 76, s. 1. Článek 1 tohoto nařízení zní takto:
"(...) (2) Všichni konferenční tlumočníci by v důsledku toho měli být zaměstnáni jako pomocní zaměstnanci, na něž se vztahuje hlava III pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství (...)
Článek 78 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství se doplňuje o nový odstavec, který zní:
Stejné podmínky přijetí a odměňování, které se vztahují na konferenční tlumočníky přijaté Evropským parlamentem, se vztahují na pomocné zaměstnance přijaté Komisí na místa konferenčních tlumočníků jménem orgánů a institucí Společenství."
[3] Článek 74 pracovního řádu (ve znění platném v té době) stanovuje: "Kromě případu úmrtí končí pracovní poměr pomocných zaměstnanců: 1. pokud je smlouva uzavřena na dobu určitou: (...) (b) na konci měsíce, ve kterém zaměstnanec dosáhne věku 65 let (...)"
[4] Stěžovatel nebyl účastníkem tohoto soudního řízení.
[5] Spojené věci T-153/01 a T-323/01 Alvarez Moreno v. Komise [2004] Sb. rozh., zaměstnanecké věci, s. I-A-161 a II-719.
[6] Věc T-275/01 Alvarez Moreno v. Parlament [2004] Sb. rozh., zaměstnanecké věci, s. I-A-171 a II-765.
[7] Věc T-276/01 Garroni v. Parlament [2004] Sb. rozh., zaměstnanecké věci, s. I-A-177 a II-795.
[8] Tato věc je zveřejněna pouze ve francouzštině. Anglický překlad použitý v tomto dokumentu vyhotovily útvary veřejného ochránce práv. Body 84–89 spojených věcí T-153/01 a T-323/01 uvádějí ve francouzštině:
"84. Or, les contrats d'engagement des interprètes de conférence conclus en application du troisième alinéa, comme du premier alinéa, de l'article 78 du RAA se caractérisent par le fait qu'ils sont conclus pour certains jours spécifiques, de sorte que tant la date du début que celle de la fin de l'engagement constituent des éléments indispensables du recrutement des agents auxiliaires en question.
85. En effet, d'une part, étant donné que le terme du contrat d'engagement est toujours fixé par l'indication dans celui-ci, des jours spécifiques des prestations, aucun recours à l'article 74, paragraphe 1, sous b), du RAA n'est nécessaire pour déterminer la fin de l'engagement. D'autre part, dans le contexte de ce type de contrat, la prescription de cet article constitue une des "conditions de recrutement" visées à l'article 78 du RAA, dès lors que la durée précise de l'engagement est fixée, conformément à l'article 56 du RAA, en tant que condition d'engagement. En d'autres termes, s'agissant d'un contrat limité à des jours spécifiques, la fin de l'engagement constitue une condition caractéristique et indispensable du recrutement de l'interprète, inhérente à celui-ci.
86. Il s'ensuit que l'article 74 du RAA constitue une des dispositions du titre III du RAA auxquelles le Parlement a dérogé lorsqu'il a adopté la réglementation de 1999.
87. Par conséquent, c'est à tort que la Commission a considéré que l'article 74, paragraphe 1, sous b), du RAA était applicable à la requérante et qu'il ne s'agissait pas d'une condition de recrutement au sens de l'article 78 du RAA (...)
89. Il est vrai que l'article 8 de la réglementation de 1999 renvoie aux dispositions du RAA et aux règles applicables à l'ensemble du personnel pour toute question non prévue par ladite réglementation ou par la convention de 1999. Toutefois, étant donné que la raison d'être de la réglementation de 1999 est de permettre au Parlement d'engager les interprètes auxiliaires de session pour des jours spécifiques, la "fin de l'engagement" au sens de l'article 74 ne constitue par une question non prévue par la réglementation de 1999. En outre, au vu du caractère occasionnel de tels engagements et du fait que les institutions n'ont pas l'obligation d'engager un interprète particulier à un moment donné pour une période minimale, l'âge de l'interprète ne saurait constituer un élément pertinent pour ce qui est de l'exécution des services en question. Il s'ensuit que la stipulation d'une limite d'âge ne constitue pas une clause indispensable dans un contrat d'engagement d'un interprète et rend nécessaire le recours à l'article 74 du RAA."
[9] Věc C-373/04 P Komise v. Alvarez Moreno [2006] Sb. rozh., s. I-1.
[10] Článek 21 Listiny základních práv uvádí: "Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci."
[11] Čl. 5 odst. 3 Evropského kodexu řádné správní praxe zní takto: "Úředník se zejména vyvaruje jakékoliv neodůvodněné diskriminace jednotlivých příslušníků veřejnosti na základě národnosti, pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického či sociálního původu, genetických vlastností, jazyka, náboženství nebo víry, politického či jiného přesvědčení, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu, postižení, věku či sexuální orientace."
[12] Viz poznámka pod čarou 3.
[13] Pro tento účel vytvořilo GŘ pro tlumočení systém nových tlumočníků, který mladým pomocným konferenčním tlumočníkům zaručoval určitý počet po sobě jdoucích pracovních dnů.
[14] Viz věc C-144/04 Mangold [2005] Sb. rozh., s. I-9981, bod 75.
[15] K takovým důkazům by mohly patřit specifické informace o počtu pracovních dnů, které lze přidělit "mladým tlumočníkům".
[16] Věc C-373/04 P Komise v. Alvarez Moreno [2006] S. rozh., s. I-1.
[17] Spojené věci T-153/01 a T-323/01 Alvarez Moreno v. Komise [2004] Sb. rozh., zaměstnanecké věci, s. I-A-161 a II-719. Bod 105 uvádí ve francouzštině: "la Commission n'avait, en tout été de cause, pas l'obligation de faire appel à nouveau à ses services. Il demeure en effet toujours loisible à l'administration de ne pas conclure de nouveau contrat d'agent auxiliaire avec un interprète auquel elle avait précédemment fait appel, et cela quels que soient l'âge de ce dernier et les motifs qui la conduisent à cette décision."
[18] Viz poznámka pod čarou 14.
[19] Věc C-344/04 International Air Transport a spol. [2006] Sb. rozh., s. I-403, bod 95.
[20] Věc C-411/05 Palacios de la Villa [2007] Sb. rozh., s. I-8531, body 64–67.
[21] Znění použitelné od 1. května 2004.
[22] Viz poznámka pod čarou 14.
[23] Viz poznámka pod čarou 20.
[24] Viz poznámka pod čarou 20.
[25] Viz bod 27 výše.
